Rozhovor s Tomášem Macečkem o vybíhání mrakodrapů, skyrunningu i o blížícím se akademickém MČR na Valašském Hrbu.
Je mu 24 let, studuje Masarykovu univerzity, miluje běhání po horách, dosahuje vynikajících výsledků v towerruningu a na konci května se chystá na akademické MČR na Valašský Hrb.
Tomáši, kdy ses začal intenzivně věnovat běhání a závodit?
Ahoj. Můj vůbec první závod byl triatlon v Brušperku v roce 2009, který jsme šli s kamarády čistě z hecu a ještě noc předtím pařili na Stodolní. K mému překvapení jsem neskončil poslední! Rok na to jsem jel studovat do USA, kde jsem poprvé seriózně závodil na běžkách. Tam jsem se naučil systematicky trénovat, v podzimní přípravě jsme běhali 10 až 15 mílí, pořádně dřeli a to mě bavilo. Po příjezdu zpět do Česka v roce 2010 jsem pár sezón vždycky na jaře závodil na horských kolech a na podzim běhal. Běhání a běhání do schodů jsem se naplno začal věnovat teprv před třemi lety.
Kdy sis vyzkoušel svůj první závod v běhu do schodů a kdy ses rozhodl, že se budeš towerrunningu věnovat intenzivněji?
Můj první závod jsem vyzkoušel v roce 2011 v mém rodném městě, Ostravě. Při výběhu na radniční věž jsem skončil třetí v juniorech, což mě motivovalo vyzkoušet další závody. Další dva roky jsem ale vždycky závodil jen na jednom nebo dvou závodech za rok. Velký zlom přišel, když jsem v roce 2013 vyhrál mistrovství ČR v Praze na žižkovský vysílač a v závodě s hodně dobrou mezinárodní konkurencí skončil celkově druhý. Minulý rok jsem vyrazil na své první závody do světa, celkem jich bylo 8 od střední Evropy až po Kolumbii v prosinci.
Co tě baví víc- schody nebo běhání po horách?
Na to mám jednoduchou odpověď. Běhání po horách dělám, protože mě to baví a naplňuje, a běhání po schodech dělám, protože tam mám úspěchy. Samozřejmě mě baví i ty schody, ale není nad to být v přírodě.
Jak se připravuješ na konkrétní závod? Zjišťuješ si předem, jak vypadá schodiště, plánuješ taktiku, techniku? Každé schodiště je přeci jiné – od výšky schodu až po celkový počet schodů.
Na každý závod se snažím poctivě připravit. Znalost schodiště se v závodě hodně projeví. Ať už rozložením sil nebo technikou běhu. Snažím se hledat fotky nebo videa na internetu a ptát se ostatních běžců.
Je šance si před závodem schodiště tréninkově vyběhnout?
Většinou ano. Nebo se alespoň kouknout na nějakou část. To hodně pomůže, zejména pokud jsou na trase nějaké zatáčky nebo přeběhy chodeb, kde se člověk potřebuje rychle zorientovat.
Jak dlouhé bývají závody v towerrunningu?
Vždycky to záleží na budově, takže od naprostých sprintů kolem minuty až po zdolávání těch nejvyšších budov na světě, což trvá kolem čtvrt hodiny. V Dubaji na Burdž Chalífu se ještě neběželo, ale tam by to bylo ještě o dost delší. Právě ty kratší závody bývají zajímavé, běhá se třeba na venkovním schodišti (Graz) nebo na netradiční rozhledny.
Používáš při výběhu schodiště ruce, přitahuješ se pomocí zábradlí?
Já se raději spoléhám na své nohy. Při kratších závodech mě přitahování o zábradlí spíš brzdí, ale při těch delších už dokáže hodně pomoci.
Běhání do schodů je hodně o síle a výbušnosti, ale ty se účastníš i poměrně dlouhých horských běhů. Kolikrát týdně trénuješ, jak vypadá tvůj tréninkový plán? Máš přehled, kolik toho měsíčně naběháš?
Je to tak, v těch disciplínách je celkem rozdíl, většina elitních schodařů jsou atleti od čtyřstovky po steeple. Ale třeba Zuzka Krchová to kombinuje stejně jako já, na schodech byla pátá na MS a zároveň je ve skyrunningové reprezentaci. Trénuji šestkrát až osmkrát týdně, ale naběhám toho v porovnání s běžci podobné výkonnosti relativně málo – zhruba 70 km týdně. Hodně svůj trénink doplňuji cyklistikou, občas schodama a dalším posilováním. Se školou to zatím stíhám, takže si můžu dovolit těch 14 hodin tréninku týdně.
Jaký závod zatím považuješ za svůj největší úspěch a který závod byl pro tebe zatím nejtěžší?
Díky towerrunningu jsi už navštívil kromě našich sousedních zemí i Kolumbii, Čínu a také Katar. Jak zvládáš cestování, jinou nadmořskou výšku, odlišné klima – nerozhodí tě to?
V uplynulé sezóně jsem snad sbíral nejvíce bramborových medailí, tak doufám, že letos se trochu posunu a budu častěji na bedně. Takže největším úspěchem je asi součet těch výsledků, který mě posunul na 6. místo v celkovém hodnocení světového poháru za sezónu 2014. Každý závod je strašně těžký, hodně obtížná je věž Donauturm ve Vídni, kde jsem poprvé a zatím naposled po doběhu zvracel.
Díky vysoké nadmořské výšce (2600 m.n.m) to bylo neuvěřitelně těžké v Kolumbii. Už v polovině jsem se nemohl nadechnout a nohy jsem měl jak zalité v betonu. Klima pro mě nebývá problém, jen nesmím zapomenout opalovací krém a cestování je únavné většinou jen cestou zpět domů, kdy už to chce mít člověk rychle za sebou. V Pekingu jsem třeba čekal třináct hodin, tak jsem si šel zaběhat před letiště.
Stihneš se při cestování porozhlédnout kolem nebo si užiješ jen vyhlídku z mrakodrapu?
Vždycky se snažím si každý takový výlet užít i turisticky a vidět víc než jen hotel a mrakodrap. V Kolumbii jsem zůstal ještě týden po závodě, do svého tréninkové centra na vesnici mě pozval jeden z nejlepších kolumbijských běžců všech dob, takže jsem běhal a jezdil na kole po místních tří a půl tisícových kopcích s jeho svěřenci.
Co prize money? Dá se běháním do schodů i něco přivydělat? Aby to třeba zaplatilo alespoň cestovní náklady?
Když se daří, tak se dá hodně dobře přivydělat. Pro mě je nejlepší jezdit na kratší závody do Německa a Rakouska, protože mi sedí svou délkou a neutratím moc peněz za cestování. Prize money se pohybují v řádech stovek eur, takže někdy se mi podaří si za dvě minuty vydělat stejně jako za dva týdny na brigádě. Mistrovství světa u šejků v Kataru byl úplně jiný level, vítěz bral 5 tisíc americký dolarů. Někdy si musím přispět ze svého třeba na letenku, ale když už nic, tak to beru tak, že za pár peněz se alespoň podívám do světa.
V jakých botách běháš v terénu a po kterých sáhneš, když tě čekají závody na schodech?
Běhám za tým Pearl iZUMi Czech, takže dostávám všechno oblečení a boty značky Pearl iZUMi a nemůžu si stěžovat. Jsou to parádní kvalitní věci, do terénu beru trailové boty. Na schody potom úplně nejlehčí model silničních bot.
Řešíš nějak stravu nebo doplňky – gely, kreatin, proteiny, nebo něco jiného?
Při běhu do schodů to neřeším, na nějaké gely to jsou příliš krátké závody. V horách to je samozřejmě něco jiného. Energetické gely a magnézium jsou pro mě základem při delších bězích. Po těžkém závodě je důležité rychle doplnit energii, takže buď energetické nápoje, tzv. sachariďáky a BCAA.
Tvoje nejoblíbenější jídlo po závodě?
Já nejsem moc vybíravý, ale na rýži a těstoviny nedám dopustit.
Při čem si nejvíc odpočineš?
Tak teď jsem se musel zamyslet 🙂 Samotný pobyt v přírodě a na horách mě vždycky nabíjí. Hodně si odpočinu, když jdu sám na bazén nebo do sauny, nemusím se na chvíli s nikým bavit a jen vypnout a relaxovat.
Na jaké závody se teď chystáš?
Teď už to jde ráz na ráz, skoro každý víkend něco. Dobrý výsledek chci udělat hlavně na Valašském Hrbu (30 km trať a akademické MČR) a týden poté na polském mistrovství ve skyrunningu, které se poběží v polských Tatrách. V červenci pak jedeme s celým týmem do Itálie na legendární závod Dolomites SkyRace.
Máš nějaký velký běžecký sen?
Určitě se dostat do světa i s běháním po horách a vyzkoušet závody série Skyrunner World Series. Takový nezávodní sen je udělat pořádný roadtrip po západě Spojených států, zastavit se v každém státním nebo národním parku, proběhnout se tam a vidět všechnu tu krásu.
