Hannes Namberger: Od branek na svahu k vítězství na ultratrailech – díl druhý

Z ledových svahů bavorských Alp až po nejdrsnější trailové tratě světa. Hannes Namberger zažil v jedné kariéře hned několik sportovních životů. Z někdejšího profesionálního sjezdaře, který honil setiny v brankách, se stal jedním z nejuznávanějších jmen světového trail runningu – vítěz Lavareda, Eiger Ultra Trailu či Ultra-Trail Cape Town a pravidelný účastník UTMB. Jeho příběh je o disciplíně, odolnosti a především o lásce k horám.

Určitě si dejte nejdříve první díl našeho velkého rozhovoru!

Co pro tebe znamenalo stát na startu legendárního Western States?

Vůbec to nebylo v plánu. Dostal jsem zlatý ticket v dubnu a řekl si: proč ne? Den před závodem jsem se rozhodl jít do rizika a držet se čela. Po 100 kilometrech mě ale úplně zničilo vedro. Seděl jsem v křesle, chtěl skončit. Bylo to jedno z nejtěžších rozhodnutí v životě. Ale vstal jsem, začal znovu – nejdřív jít, pak běžet, pak kulhat. A doběhl jsem. Ten finiš měl pro mě obrovskou hodnotu.

Jak se Western States liší od evropských závodů?

Je to úplně jiný svět. Vedro, prach, nekonečně běhatelný terén. Na to se nedá připravit. Musíš tam žít, cítit to. V Evropě máme technické kopce, v Americe nekonečné stezky. Nejhezčí moment? Když jsem se na pár minut ponořil do řeky a chladil se – to byl malý ráj uprostřed pekla.

Doběhl jsi za 16:59, kolem 14. místa. Spokojenost?

Ano i ne. Kdybych začal pomaleji, možná by to bylo rychlejší. Ale strávil jsem přes půl hodiny sezením a chozením. Pil jsem tolik kofeinu, že mi bylo zle (smích). Přesto jsem pyšný, že jsem to dokončil.

Co bylo nejtěžší – vedro, tempo nebo výživa?

Jednoznačně vedro. Výživa byla v pohodě – pil jsem kolu, Mountain Dew, všechno se cukrem. Důležité bylo hlavně se chladit.

Vrátíš se někdy?

Ano, ale ne hned. Musím si s tím závodem udělat „mír“.

Jaká byla atmosféra a lidé na Western States?

Neskutečná. Lidé byli přátelští, pokorní, ochotní pomáhat. Už při vyzvedávání startovního čísla z toho udělali zážitek – představ si, že ti řeknou: „Zítra běžíš Western States.“ Měl jsem husí kůži. Na občerstvovačkách se o mě starali jako o vlastní dítě. Kvůli tomu se tam chci vrátit.

Trailrunning v Evropě roste. Jak to vnímáš?

Je to obrovský trend – všichni chtějí do hor. Ale v Německu jsme pořád pozadu za Francií nebo Španělskem. Potřebujeme víc výkonnostních závodníků, víc konkurence. Trail musí být brán jako plnohodnotný sport, ne jen koníček.

Jak vybíráš závody – podle terénu, prestiže, nebo výzvy?

Podle startovní listiny. Chci běžet s těmi nejlepšími. Jen tak se posuneš.

Vidíš se jako vzor pro mladší běžce?

Možná, ale není to můj cíl. Chci zůstat normální. Příští týden sedím v kanceláři a nikdo tam neřeší trailrunning (smích). Ale když se mě někdo na něco zeptá, rád poradím.

Co pro tebe dnes znamená úspěch?

Být v klidu sám se sebou. Když si stanovím cíl a dosáhnu ho, jsem šťastný. To je úspěch.

A plány na další roky?

Rád bych zvládl všechny čtyři velké stovky – Western States, Hardrock, Diagonale des Fous a UTMB. Dvě už mám. Takže cesta pokračuje.

Chtěl bys sportu něco vrátit?

Trail mi dal strašně moc. Když najdu mladé běžce, kteří chtějí poslouchat a učit se, rád jim pomůžu. Ale musí chtít. A hlavně – chci, aby se lidé, když mě potkají, usmáli. Pokud se mi to daří, pak dělám něco správně.