Zraněné chodidlo levé nohy, návrat k závodům na konci května
Zranění, které se Evě přihodilo na pražském půlmaratonu si vyžádá několikatýdení léčbu. Zánět fascie pod palcem levé nohy nedovolí dřívější návrat k tréninku a závodům než v druhé polovině května.
Okresní kolo Štafetového poháru Brno – město
proběhlo letos poprvé na stadionu Moravské Slavie na Vojtově ulici ve středu 26.dubna 2017.
Přes veškeré úsilí pořadatelů, kteří Štafetový pohár propagovali jak přímo na základních školách, tak prostřednictvím odboru školství Magistrátu města Brna, se k soutěži přihlásily a na stadion dorazily výběry pouhých 2 brněnských základních škol – ZŠ Tuháčkova a ZŠ Masarova. V chladném počasí byli [...]
Moje oblíbená bota
Tento model jsem získal na testování již minulou sezonu. Nebudu lhát, nebyla to žádná láska na první pohled. První dlouhý výběh, já si příliš utáhnul tkaničky a byla z toho odřenina kotníku. Hodil jsem je do kouta, že to teda ne. Nenechám si vzít své Terra claw. Rok se s rokem sešel, bahno a sníh … Pokračovat ve čtení Moje oblíbená bota
Koučovací výcvik – 1. modul
Nabízím své dlouhé a nadšené vyprávění o prvním modulu mého koučovacího výcviku.
Odehrávalo se to v prostorách Koučink centra v Modřanech. Mají tam celý domek, a v něm komě jiného i školící místnost. Já už jsem se tam byla jednou předtím podívat a tenkrát mi přišla ta místnost zbytečně obří. Teď když v ní byli lidi, byla tak akorát. Seděli jsme kolem stolů do U. V zadní části místnosti bylo k dispozici jídlo. Pro mě bylo relevantní akorát jablka a čaj, ale ostatní měli i jogurty, sušenky a nějaký tyčinky a kafe. První den jsem přišla vybavená vlastním jídlem. Po zjištění, že kdykoli mám hlad si můžu vzít jablko, jsem si už nosila akorát záchranné oříšky. Jablka někdo tajně doplňoval, kdykoli jsme tam nebyli. Je to drobnost, ale bylo to hrozně fajn.
Moduly budou dohromady čtyři, každý měsíc jeden. První modul byl trojdenní a začínal v úterý po velikonočním pondělí. Vedla to Jana Lazarová. Každý den trval od devíti do pěti s hodinovou přestávkou na oběd.
Začalo se organizačním úvodem. Jak to bude probíhat, kde tu co je, jak pak budeme muset samostatně trénovat a podobně. To zabralo skoro hodinu. Téměř celá druhá hodina padla na představování. Bylo to klasické kolečko. Jana říkala, že to máme držet krátké, ale samozřejmě došlo i na hluboké lidské příběhy a tak se to protáhlo. Slíbila jsem spolu s ostatními, že nebudu vynášet nic, co se tam řekne, takže o ostatních účastnících jen povšechně. Bylo nás tam devatenáct. Z toho čtyři šli jen na první modul a dál se s nimi neuvidíme. Většina byli manažeři, pár personalistů, učitelka a psycholog. Byla jsem tam jako programátor naprostý outlier. Několik lidí mi říkalo, že to je super, že jako programátora mě budou víc chtít technické firmy, protože budou očekávat, že jim budu rozumět. Tak nevím, není mým cílem to spojovat, ale kdyby to fungovalo, tak proč ne. Překvapilo mě, že jen asi čtyři lidi říkali, že se tím později plánují živit. Ostatní to chtěli buď využít ve stávající práci nebo jako osobní rozvoj.
Když jsme tam přišli, tak byly na každém místě připraveny desky s materiály. Předem vytisknuté slidy s místem na poznámky, nějaká teorie, blok na zapisování při koučování atd.
Samotná výuka začala tím, že jsme si definovali, co je koučink. Já jsem byla poměrně dobře teoreticky vybavena, ale ještě jsem si to upřesnila. Takže přátelé, koučink slouží ke zvyšování uvědomění u klienta. Říkám to tak, protože to tam za ty tři dny zaznělo alespoň stokrát. Ono je to takový zřejmý, ale na druhý pohled vlastně ne. Třeba v tom, že není potřeba, aby kouč pochopil problém. Není hlavním cílem naplánovat řešení. Hlavním cílem je, aby si klient víc uvědomoval než na začátku. A tomu se všechno podřizuje.
Probírali jsme základní principy, ze kterých vychází koučování. Pozitivní přístup, Ok-Ok postoj, důvěra, odpovědnost. A kromě toho i další příbuzná témata. Jak funguje motivace, co se dělá v terapii ale v koučování ne a proč. Velká část výkladu se taky skládala z odpovědí na naše všetečné otázky.
Na můj vkus zbytečně dlouhou dobu jsme potom trávili sepisováním jaký je rozdíl mezi koučem, trenérem, mentorem, poradcem a terapeutem. Ale možná to mělo být jako takové připomenutí těch základních principů. Dejme tomu.
Na oběd se chodilo na loď. První den hnusně pršelo, tak jsme raději jeli auty. V ceně výcviku jsou už zaplacené obědy a ráno jsme si vždy zaškrtali, co chceme. Mělo to tu výhodu, že si člověk nemusel brát s sebou peněženku a čekat, než dvacet lidí po jednom zaplatí. Já jsem jim předem psala, co s mojí bezlepkovou dietou, ale dobře to dopadlo. Hned první den jsem si z těch jídel neměla co vybrat a dali mi ještě nějaké další, maso s bramborami a speciální polévku.
První modul byl věnován metodě GROW. Zjednodušeně řečeno je to postup, kdy nejdřív specifikujete cíl (G), potom mapujete realitu (R), sbíráte možnosti (O) a nakonec jsou na řadě akční kroky (W). Já už to předem znala a dělala nějaké pokusy, ale když jsme začali G probírat podrobně, tak jsem viděla, jak moje pokusy byly od čistého koučování docela daleko.
Připomínalo mi to, jak jsem byla na výcviku nenásilné komunikace a jak jsme se tam učili ve velkém interpretovat, co druhý říká. A tady se naopak učíme neinterpretovat. Vůbec. Já měla dřív tendenci vždycky to po klientovi shrnout vlastními slovy a ptát se jestli to správně chápu. Přesto, že to lidem zjevně pomáhá, je to něco jiného, než o co v koučování jde. Správně je používat klientova slova a ptát se tak, aby to lépe pochopil on, ne já.
Teď si říkám, že jestli teda mám jet takovýhle čistý přístup, tak že vlastně budu muset být svým způsobem zlejší než dosud. Předtím, když třeba klient přesně nevěděl, jak cíl specifikovat, jsem řekla že ok, že se k tomu ještě můžeme vrátit, a že zatím si probereme realitu. To by teď neprošlo. A neprošlo by to z dobrého důvodu, který jsem jen předtím neviděla. Já mám trochu obavy být přísná. Mám naopak tendence snažit se co nejvíc klienta opečovávat. To ale možná vede k tomu, že se sice cítí chvíli líp, ale ve výsledku si toho uvědomí míň. Takže se musím odnaučit bát.
Ráno jsme začali opakováním G ze včerejška. Bylo to takovou pěknou formou, že jeden z nás položil otázku, chvíli počkal, aby se všichni zamysleli, a pak vybral toho, kdo má odpovědět. A ten pak vymýšlel další otázku. Všechno to bylo v takovém pozitivním duchu. Tu a tam nějaký koučovací vtip. (Ani to sem nezkouším psát, totálně nepřenositelné :) ).
Přitom a potom Jana dál a víc do hloubky vysvětlovala, co se v téhle fázi snažíme dosáhnout a jak na to. Roli hrají i drobnosti: jak sedíme, jak se koukáme nebo nekoukáme na klienta, a dokonce jak intonujeme některé otázky. To poslední mě docela odrovnalo. Nejen že musím rychle vymyslet tu správnou otázku dát si pozor abych do toho nevnesla nic svého, nebyla negativně formulovaná a další a další nároky. Ještě je třeba si dávat pozor na hlas. Je toho hodně. Nezbývá než doufat, že se mi to časem zautomatizuje.
Nastal čas si poprvé vyzkoušet fázi G v triádách. Triády jsou výukový koncept, kdy jeden dělá klienta, jeden koučuje a jeden sleduje, co se povedlo a co ne. Na závěr vše komentuje. Konzervativně jsme vytvořily triádu s holkama, co seděly vedle mě. Postupně jsme se vystřídaly ve všech třech rolích. Bylo to náročnější než jsem si to představovala, když jsme to probírali teoreticky. Chvílema jsem se úplně zasekla a nevěděla jsem jak dál. Trochu jsme si na začátku radily. Dokonce padlo i ze strany klientky “Tak se mě třeba zeptej na tohle” :)
Nemůžu samozřejmě mluvit o tématech, které měly jako klientky moje spolutriádistky. Koučink se totiž nedá nasimulovat. Nedá se si téma vymyslet a pak ho odehrát. “Tak já třeba řeknu, že mám jako nemocnýho psa a nevím co s tím.” To by nefungovalo. Součástí té metody je totiž hledat v hlavě klienta skryté myšlenky, motivace a souvislosti a to funguje jen, když tam jsou. U vymyšleného příkladu by se brzo šláplo do prázdna a nebyla by tam ta emoční reakce, pomocí které se kouč řídí. Takže jsme řešily věci, které nás reálně v životě trápí.
Já jsem si vybrala jako téma problémy, které mě trápí v mojí stálé práci. Přestože je to trochu citlivé téma, tak bylo zajímavé to tam otevřít. Přesto, že moje koučka byla trochu nervózní, tak mě přivedla k uvědomění hned dvou zajímavých věcí. Vtipné bylo, že si toho vůbec nevšimla a musela jsem ji pak říct, které momenty vlastně byly ty důležité. Ale i tak, na první pokus to bylo fakt dobré.
Po prvním pokusu jsme rozebírali ve skupině, co kdo zažil. Další a další otázky a mnoho odpovědí. Cítila jsem, jak se mi úplně zaostřilo vědomí a dávala jsem mnohem větší pozor po tom, co jsem se zkonfrontovala s tím, kolik toho neumím. Možná by to měli dělat jako ZdrSem a nechat nás úplně na začátku zkoušet koučovat, abychom viděli svojí neschopnost v celé její nahotě a líp se učili :)
Před obědem jsme ještě mluvili o udržování vztahu s klientem. Jde o to, že kouč vlastně nesmí vystoupit ze svojí role. Ani předtím, ani potom. Může vést small talk, ale nesmí hodnotit nebo radit, protože klient to neoddělí. Říkám si, že dělat to pořádně bude docela emotional labor. Není to jako poradce, který musí přinést své znalosti a moc to nezkazí, když u toho bude trochu nerudnej nebo smutnej. Kouč musí být celou dobu v kontrolovaném emočním stavu, má-li to dobře fungovat.
Po obědě, na který jsme tentokrát šli už pěšky, jsme začali probírat Realitu a část GROW, která ji řeší. Zní to triviálně, ale je fuška provést pořádně. Ptát se jen na faktické věci a přitom nespustit u klienta vymýšlení toho, jak je řešit. A u toho dávat pozor, jak to říkáme. Když jsme to pak testovali v triádě, tak jedna spolutriádistka řekla jednu dobrou otázku. Nechtěně ji řekla hlasem otrávené úřednice a tím to úplně rozbilo funkci té otázky a celé soustředění. V tu chvíli to bylo vtipné, ale nechtěla bych, aby se mi to stalo někdy “naostro”.
Já pokračovala ve svém původním tématu, práce. Šlo to docela dobře. Říkala jsem si, že by stálo za to, se na to nechat koučovat někým už hotovým. Cítila jsem tam potenciál s tím pořádně pohnout. Ale zase ještě budu mít tolik testovacích příležitostí, že se k tomu třeba taky dostanem. Nevýhoda triád je, že koučové ve výcviku jsou příliš hodní klienti. Chápou, o co se ten druhý snaží a podvědomě mu jdou “na ruku”. Takže máme za úkol, že musíme mezi moduly koučovat i nějaké lidi mimo, abychom byly vystaveni i nějakým nezpůsobným klientům.
Třetí den jsme doprobírali R. Zase se to převracelo ze všech stran. Uvědomila jsem si u toho, jak je fajn, že je Jana psycholožka. Vnášela do toho různé vhledy z teorie i praxe.
Potom jsme se učili jednu speciální techniku, jak pomoci klientům, kteří vidí všechno moc černě a neřešitelně. Hned jsme to zkoušeli a pak rozebírali. To jsem vlastně ani nezmínila, že ke G jsme taky zkoušeli jednu specialitu. Tyhle techniky jsou volitelné a je na kouči, aby poznal, kdy se hodí použít. Někdo tam dobře zmínil, že by ho ta daná věc spíš rozčilovala než pomohla. Chce to otipovat klienta předem. Ale mám pocit, že tahle část mě právě bude bavit. Vybrousit si ten smysl pro odhadnutí, co komu sedne. Neskromně bych řekla, že by mi to mohlo jít. Tak uvidíme.
Po obědě jsme teprve začali probírat O a W. Já jsem už začínala pochybovat, jestli to všechno stihneme, ale ukázalo se, že tyhle dvě jsou jednodušší a kratší než ty první. Hned jsme si je taky v té samé triádě vyzkoušeli. Vznikly tam pro mě nějaké akční kroky, ale stejně nejdůležitější uvědomění z toho všeho se stalo ve fázi G.
Poté jsme prostřídali triády a dostali jsme za úkol to projet celé od začátku do konce za 30 minut. To je zrychlený mód. Minimálně je v reálu potřeba hodina a dělají se i delší sezení.
Když jsem koučovala já, dostala jsem zajímavou zpětnou vazbu. Prý dělám nějak nepříjemně intonované otázky. Moc často přitakávám a dokonce občas říkám věty v první osobě! Všechno jsem uznala, že tak skutečně dělám, a že si budu příště dávat pozor. Snad se mi to povede rychle odbourat.
Taky mi přišlo moc zajímavé sledovat, jak hrozně jiný je ten rozhovor z různých pozic. Někdy já mám pocit, že je nějak dlouho ticho, a že musím rychle něco říct. Ale v tu chvíli může klient klidně přemýšlet a přicházet na to nejdůležitější z celého sezení. Nezažít to v pozici klienta, tak si to vůbec nedovedu představit.
Než jsme odešli, tak jsem si půjčila knížku z tamější knihovny. Všechny inner game byly vybrané, tak mám aspoň “Jak si lidé hrají” od Koukolíka. Předtím jsem měla od nich půjčenou klasiku “Koučování” od Whitmora a to bylo moc dobré. Tak uvidíme.
A pak už byl konec. Doprobrali jsme nějaké praktičnosti a byl čas se rozloučit. Máme zadání, že do dalšího modulu, který bude za měsíc, bychom měli stihnout sedm sezení, ideálně v triádách. Udělala jsem na to skupinu na facebooku, abychom se na ní mohli domlouvat. Jana se tvářila, jako že to bylo nějaké superajťácké kouzlo :) Uvidíme, jak to bude fungovat. Já se vyloženě těším, až to budu moc znovu zkoušet.
Odehrávalo se to v prostorách Koučink centra v Modřanech. Mají tam celý domek, a v něm komě jiného i školící místnost. Já už jsem se tam byla jednou předtím podívat a tenkrát mi přišla ta místnost zbytečně obří. Teď když v ní byli lidi, byla tak akorát. Seděli jsme kolem stolů do U. V zadní části místnosti bylo k dispozici jídlo. Pro mě bylo relevantní akorát jablka a čaj, ale ostatní měli i jogurty, sušenky a nějaký tyčinky a kafe. První den jsem přišla vybavená vlastním jídlem. Po zjištění, že kdykoli mám hlad si můžu vzít jablko, jsem si už nosila akorát záchranné oříšky. Jablka někdo tajně doplňoval, kdykoli jsme tam nebyli. Je to drobnost, ale bylo to hrozně fajn.
Moduly budou dohromady čtyři, každý měsíc jeden. První modul byl trojdenní a začínal v úterý po velikonočním pondělí. Vedla to Jana Lazarová. Každý den trval od devíti do pěti s hodinovou přestávkou na oběd.
Začalo se organizačním úvodem. Jak to bude probíhat, kde tu co je, jak pak budeme muset samostatně trénovat a podobně. To zabralo skoro hodinu. Téměř celá druhá hodina padla na představování. Bylo to klasické kolečko. Jana říkala, že to máme držet krátké, ale samozřejmě došlo i na hluboké lidské příběhy a tak se to protáhlo. Slíbila jsem spolu s ostatními, že nebudu vynášet nic, co se tam řekne, takže o ostatních účastnících jen povšechně. Bylo nás tam devatenáct. Z toho čtyři šli jen na první modul a dál se s nimi neuvidíme. Většina byli manažeři, pár personalistů, učitelka a psycholog. Byla jsem tam jako programátor naprostý outlier. Několik lidí mi říkalo, že to je super, že jako programátora mě budou víc chtít technické firmy, protože budou očekávat, že jim budu rozumět. Tak nevím, není mým cílem to spojovat, ale kdyby to fungovalo, tak proč ne. Překvapilo mě, že jen asi čtyři lidi říkali, že se tím později plánují živit. Ostatní to chtěli buď využít ve stávající práci nebo jako osobní rozvoj.
Když jsme tam přišli, tak byly na každém místě připraveny desky s materiály. Předem vytisknuté slidy s místem na poznámky, nějaká teorie, blok na zapisování při koučování atd.
Samotná výuka začala tím, že jsme si definovali, co je koučink. Já jsem byla poměrně dobře teoreticky vybavena, ale ještě jsem si to upřesnila. Takže přátelé, koučink slouží ke zvyšování uvědomění u klienta. Říkám to tak, protože to tam za ty tři dny zaznělo alespoň stokrát. Ono je to takový zřejmý, ale na druhý pohled vlastně ne. Třeba v tom, že není potřeba, aby kouč pochopil problém. Není hlavním cílem naplánovat řešení. Hlavním cílem je, aby si klient víc uvědomoval než na začátku. A tomu se všechno podřizuje.
Probírali jsme základní principy, ze kterých vychází koučování. Pozitivní přístup, Ok-Ok postoj, důvěra, odpovědnost. A kromě toho i další příbuzná témata. Jak funguje motivace, co se dělá v terapii ale v koučování ne a proč. Velká část výkladu se taky skládala z odpovědí na naše všetečné otázky.
Na můj vkus zbytečně dlouhou dobu jsme potom trávili sepisováním jaký je rozdíl mezi koučem, trenérem, mentorem, poradcem a terapeutem. Ale možná to mělo být jako takové připomenutí těch základních principů. Dejme tomu.
Oběd
Na oběd se chodilo na loď. První den hnusně pršelo, tak jsme raději jeli auty. V ceně výcviku jsou už zaplacené obědy a ráno jsme si vždy zaškrtali, co chceme. Mělo to tu výhodu, že si člověk nemusel brát s sebou peněženku a čekat, než dvacet lidí po jednom zaplatí. Já jsem jim předem psala, co s mojí bezlepkovou dietou, ale dobře to dopadlo. Hned první den jsem si z těch jídel neměla co vybrat a dali mi ještě nějaké další, maso s bramborami a speciální polévku.
GROW
První modul byl věnován metodě GROW. Zjednodušeně řečeno je to postup, kdy nejdřív specifikujete cíl (G), potom mapujete realitu (R), sbíráte možnosti (O) a nakonec jsou na řadě akční kroky (W). Já už to předem znala a dělala nějaké pokusy, ale když jsme začali G probírat podrobně, tak jsem viděla, jak moje pokusy byly od čistého koučování docela daleko.
Připomínalo mi to, jak jsem byla na výcviku nenásilné komunikace a jak jsme se tam učili ve velkém interpretovat, co druhý říká. A tady se naopak učíme neinterpretovat. Vůbec. Já měla dřív tendenci vždycky to po klientovi shrnout vlastními slovy a ptát se jestli to správně chápu. Přesto, že to lidem zjevně pomáhá, je to něco jiného, než o co v koučování jde. Správně je používat klientova slova a ptát se tak, aby to lépe pochopil on, ne já.
Teď si říkám, že jestli teda mám jet takovýhle čistý přístup, tak že vlastně budu muset být svým způsobem zlejší než dosud. Předtím, když třeba klient přesně nevěděl, jak cíl specifikovat, jsem řekla že ok, že se k tomu ještě můžeme vrátit, a že zatím si probereme realitu. To by teď neprošlo. A neprošlo by to z dobrého důvodu, který jsem jen předtím neviděla. Já mám trochu obavy být přísná. Mám naopak tendence snažit se co nejvíc klienta opečovávat. To ale možná vede k tomu, že se sice cítí chvíli líp, ale ve výsledku si toho uvědomí míň. Takže se musím odnaučit bát.
Den 2
Ráno jsme začali opakováním G ze včerejška. Bylo to takovou pěknou formou, že jeden z nás položil otázku, chvíli počkal, aby se všichni zamysleli, a pak vybral toho, kdo má odpovědět. A ten pak vymýšlel další otázku. Všechno to bylo v takovém pozitivním duchu. Tu a tam nějaký koučovací vtip. (Ani to sem nezkouším psát, totálně nepřenositelné :) ).
Přitom a potom Jana dál a víc do hloubky vysvětlovala, co se v téhle fázi snažíme dosáhnout a jak na to. Roli hrají i drobnosti: jak sedíme, jak se koukáme nebo nekoukáme na klienta, a dokonce jak intonujeme některé otázky. To poslední mě docela odrovnalo. Nejen že musím rychle vymyslet tu správnou otázku dát si pozor abych do toho nevnesla nic svého, nebyla negativně formulovaná a další a další nároky. Ještě je třeba si dávat pozor na hlas. Je toho hodně. Nezbývá než doufat, že se mi to časem zautomatizuje.
První pokus
Nastal čas si poprvé vyzkoušet fázi G v triádách. Triády jsou výukový koncept, kdy jeden dělá klienta, jeden koučuje a jeden sleduje, co se povedlo a co ne. Na závěr vše komentuje. Konzervativně jsme vytvořily triádu s holkama, co seděly vedle mě. Postupně jsme se vystřídaly ve všech třech rolích. Bylo to náročnější než jsem si to představovala, když jsme to probírali teoreticky. Chvílema jsem se úplně zasekla a nevěděla jsem jak dál. Trochu jsme si na začátku radily. Dokonce padlo i ze strany klientky “Tak se mě třeba zeptej na tohle” :)
Nemůžu samozřejmě mluvit o tématech, které měly jako klientky moje spolutriádistky. Koučink se totiž nedá nasimulovat. Nedá se si téma vymyslet a pak ho odehrát. “Tak já třeba řeknu, že mám jako nemocnýho psa a nevím co s tím.” To by nefungovalo. Součástí té metody je totiž hledat v hlavě klienta skryté myšlenky, motivace a souvislosti a to funguje jen, když tam jsou. U vymyšleného příkladu by se brzo šláplo do prázdna a nebyla by tam ta emoční reakce, pomocí které se kouč řídí. Takže jsme řešily věci, které nás reálně v životě trápí.
Já jsem si vybrala jako téma problémy, které mě trápí v mojí stálé práci. Přestože je to trochu citlivé téma, tak bylo zajímavé to tam otevřít. Přesto, že moje koučka byla trochu nervózní, tak mě přivedla k uvědomění hned dvou zajímavých věcí. Vtipné bylo, že si toho vůbec nevšimla a musela jsem ji pak říct, které momenty vlastně byly ty důležité. Ale i tak, na první pokus to bylo fakt dobré.
Po prvním pokusu jsme rozebírali ve skupině, co kdo zažil. Další a další otázky a mnoho odpovědí. Cítila jsem, jak se mi úplně zaostřilo vědomí a dávala jsem mnohem větší pozor po tom, co jsem se zkonfrontovala s tím, kolik toho neumím. Možná by to měli dělat jako ZdrSem a nechat nás úplně na začátku zkoušet koučovat, abychom viděli svojí neschopnost v celé její nahotě a líp se učili :)
Vztah s klientem
Před obědem jsme ještě mluvili o udržování vztahu s klientem. Jde o to, že kouč vlastně nesmí vystoupit ze svojí role. Ani předtím, ani potom. Může vést small talk, ale nesmí hodnotit nebo radit, protože klient to neoddělí. Říkám si, že dělat to pořádně bude docela emotional labor. Není to jako poradce, který musí přinést své znalosti a moc to nezkazí, když u toho bude trochu nerudnej nebo smutnej. Kouč musí být celou dobu v kontrolovaném emočním stavu, má-li to dobře fungovat.
Realita
Po obědě, na který jsme tentokrát šli už pěšky, jsme začali probírat Realitu a část GROW, která ji řeší. Zní to triviálně, ale je fuška provést pořádně. Ptát se jen na faktické věci a přitom nespustit u klienta vymýšlení toho, jak je řešit. A u toho dávat pozor, jak to říkáme. Když jsme to pak testovali v triádě, tak jedna spolutriádistka řekla jednu dobrou otázku. Nechtěně ji řekla hlasem otrávené úřednice a tím to úplně rozbilo funkci té otázky a celé soustředění. V tu chvíli to bylo vtipné, ale nechtěla bych, aby se mi to stalo někdy “naostro”.
Já pokračovala ve svém původním tématu, práce. Šlo to docela dobře. Říkala jsem si, že by stálo za to, se na to nechat koučovat někým už hotovým. Cítila jsem tam potenciál s tím pořádně pohnout. Ale zase ještě budu mít tolik testovacích příležitostí, že se k tomu třeba taky dostanem. Nevýhoda triád je, že koučové ve výcviku jsou příliš hodní klienti. Chápou, o co se ten druhý snaží a podvědomě mu jdou “na ruku”. Takže máme za úkol, že musíme mezi moduly koučovat i nějaké lidi mimo, abychom byly vystaveni i nějakým nezpůsobným klientům.
3. den
Třetí den jsme doprobírali R. Zase se to převracelo ze všech stran. Uvědomila jsem si u toho, jak je fajn, že je Jana psycholožka. Vnášela do toho různé vhledy z teorie i praxe.
Potom jsme se učili jednu speciální techniku, jak pomoci klientům, kteří vidí všechno moc černě a neřešitelně. Hned jsme to zkoušeli a pak rozebírali. To jsem vlastně ani nezmínila, že ke G jsme taky zkoušeli jednu specialitu. Tyhle techniky jsou volitelné a je na kouči, aby poznal, kdy se hodí použít. Někdo tam dobře zmínil, že by ho ta daná věc spíš rozčilovala než pomohla. Chce to otipovat klienta předem. Ale mám pocit, že tahle část mě právě bude bavit. Vybrousit si ten smysl pro odhadnutí, co komu sedne. Neskromně bych řekla, že by mi to mohlo jít. Tak uvidíme.
OW
Po obědě jsme teprve začali probírat O a W. Já jsem už začínala pochybovat, jestli to všechno stihneme, ale ukázalo se, že tyhle dvě jsou jednodušší a kratší než ty první. Hned jsme si je taky v té samé triádě vyzkoušeli. Vznikly tam pro mě nějaké akční kroky, ale stejně nejdůležitější uvědomění z toho všeho se stalo ve fázi G.
Poté jsme prostřídali triády a dostali jsme za úkol to projet celé od začátku do konce za 30 minut. To je zrychlený mód. Minimálně je v reálu potřeba hodina a dělají se i delší sezení.
Když jsem koučovala já, dostala jsem zajímavou zpětnou vazbu. Prý dělám nějak nepříjemně intonované otázky. Moc často přitakávám a dokonce občas říkám věty v první osobě! Všechno jsem uznala, že tak skutečně dělám, a že si budu příště dávat pozor. Snad se mi to povede rychle odbourat.
Taky mi přišlo moc zajímavé sledovat, jak hrozně jiný je ten rozhovor z různých pozic. Někdy já mám pocit, že je nějak dlouho ticho, a že musím rychle něco říct. Ale v tu chvíli může klient klidně přemýšlet a přicházet na to nejdůležitější z celého sezení. Nezažít to v pozici klienta, tak si to vůbec nedovedu představit.
Plán na další týdny
Než jsme odešli, tak jsem si půjčila knížku z tamější knihovny. Všechny inner game byly vybrané, tak mám aspoň “Jak si lidé hrají” od Koukolíka. Předtím jsem měla od nich půjčenou klasiku “Koučování” od Whitmora a to bylo moc dobré. Tak uvidíme.
A pak už byl konec. Doprobrali jsme nějaké praktičnosti a byl čas se rozloučit. Máme zadání, že do dalšího modulu, který bude za měsíc, bychom měli stihnout sedm sezení, ideálně v triádách. Udělala jsem na to skupinu na facebooku, abychom se na ní mohli domlouvat. Jana se tvářila, jako že to bylo nějaké superajťácké kouzlo :) Uvidíme, jak to bude fungovat. Já se vyloženě těším, až to budu moc znovu zkoušet.
Okresní kolo štafetového poháru škol – Brno
Okresní kolo štafetového poháru škol Brno
Pořadatel: AC Moravská Slavia Brno, spolek
místo : stadion Moravské Slavie Brno, Vojtova 12c
Středa dne 26.dubna 2017
štafeta 8 x 100 m – mladší
1.
Trnková-Vávra-Czudková-Nechutová
ZŠ Masarova
2:32,32
Zejdová-Králík-Raab-Nikodým
2.
Součková-Nováková-Miklas-Jedlička
ZŠ Tuháčkova
2:33,77
Katčenko-Andrýsek-Vébrová-Hrdličková
štafeta 8 x 100 m – starší
1.
Zachrdlová-Tsap-Miková-Jančová
ZŠ Masarova
2:20,04
Husák-Králíková-Novotný-Hochman
2.
Poláčková-Řezáčová-Hladká-Levinská
ZŠ Tuháčkova
2:22,91
Žáček-Grabovský-Čepelák-Jedlička
štafeta 8 x 200 m
1.
Trnková-Vávra-Czudková-Králík
ZŠ Masarova
5:17,19
Jančová-Husák-Králíková-Tsap
2.
Nechutová-Raab-Zejdová-Miková-Novotný
ZŠ Masarova
5:22,28
Nikodým-Zachrlová-Hochma
3.
Vébrová-Miklas-Katčenko-Hladká
ZŠ Tuháčkova
5:24,51
Levinská-Grabovský-Hrdličková-Jedlička
4.
Nováková-Součková-Jedlička-Andrýsek
ZŠ Tuháčkova
5:32,20
Poláčková-Řezáčová-Žáček-Čepelák
Dálka z místa [...]
Garmin Varia UT800 Smart Bike Light In-Depth Review
Today, Garmin introduced their latest generation front bike light – the UT800. This light builds upon the connected concepts from their first generation lights, such as integration with their head units. With the UT800 though, the company has shifted the … Read More Here →
Vaše liga – dubnová desítka Plzeň
Po třech dnech od skvělého výkonu na půlmaratónu se stavím na start dalšího běžeckého závodu. Je úterý 25.4.2017 a čeká mě běh na 10 km v rámci seriálu Vaše liga v Plzni. A nemá to být závod ledajaký. Ve své nenažranosti se chci pokusit o další...
Honza Bartas – půl roku s X-CLAW 275
Tento model jsem získal na testování již minulou sezonu. Nebudu lhát, nebyla to žádná láska na první pohled. První dlouhý výběh, já si příliš utáhnul tkaničky a byla z toho odřenina kotníku. Hodil jsem je do kouta, že to teda ne. Nenechám si vzít své Terra claw. Rok se s rokem sešel, bahno a sníh si pronajalo naše okolí na několik měsíců a rok nenošené X-claw na mě z kouta pošilhávají. “Dobrá, dám vám ještě šanci, ale poslední!”
A od té doby jsem je z nohou nesundal. Myslím, že málokterá bota splňuje All terrain tolik, jako právě X-claw. Na dráhu si je tedy neberu, po asfaltu toho příliš nenaběham. Také to nejsou žádné trhače rychlostních rekordů. Vyrazím do hor, zaparkuji auto, nazuji boty, utáhnu, 5 hodin běhám po Krkonoších či Beskydech, vyzuji u auta a jedu domů. Střídání povrchů (asfalt, štěrk, les, bláto, sníh, kámen…) o botech nevím a to je asi to nejdůležitější, co od bot čekám.
X-claw 275 mají podrážku velmi podobnou X-talonům. Mají ale více materiálu mezi podešví a chodidlem. Když běžíte z kopce a narazíte na kámen, nemáte pocit, že vám projel chodidlem až k nártu. Na druhou stranu v mazlavém blátě, sněhu či po mokrých kamenech se pohybují velmi dobře.
Na měkkém povrchu je příčina jasná, mají hrubý vzorek. Ten je z měkké směsi, což je důvod, proč drží na kameni. Výhodou měkkosti je i to, že po asfaltu nebude klapat. Ano, asfalt není krevní skupinou pro tuto podrážku. Nemůžu ale říci, že bych během těch nutných přeběhů nadával, nebo si všiml nějakého nepohodlí.
U Inov-8 mi chyběl model, který by více chránil nohu a byl vhodný pro těžké závody v horách. Třeba i tam, kde musíte připnout nesmeky. Pěvnější kontrukce boty připnutí umožňuje. Navíc mají X-claw obehnanou špičku tvrdší gumou. Zakopnutí si samozřejmě všimnete, ale černý nehet vám to nebude dalších 5 měsíců připomínat. To vše při příznivé váze k 275g, kde konkurence (např. La Sportiva Mutant) jde k 310g při podobných vlastnostech.
Zatím všechny modely Inov-8, které jsem měl možnost vyzkoušet neměly tendenci nasáknout příliš vody. Proběhl jsem potokem, chvíli to čvachtalo, ale potom, co voda odtekla je pohoda. Vlhko, ale pohoda.
Pokud hledáte ideální botu na delší výběhy do hor, do nepohory, doporučuji X-claw. Plánuji si ji vzít letos na High Trail Vanoise, na Royal Skymarathon Gran Paradiso. Nejvíc se ale samozřejmě těší domů, až je vezmu na 100km dlouhý závod skotskou divočinou Ben Nevis Ultra.
Quarq DZero Power Meter In-Depth Review
This past summer at Eurobike, Quarq announced their latest generation of power meters, the DZero lineup. The aim of this line was to refresh the existing offerings, while also somewhat simplifying things. Most visible to consumers though was the addition … Read More Here →
Petra vybojovala 2. místo v italském Castel Bolognese
Petra Pastorová doběhla v italském městě Castel Bolognese v závodě na 50 km mezi ženami na 2. místě. Její čas v cíli byl 3:30:49 hod. Zaostala tak jen o 12 sekund za svým osobním rekordem, který zaběhla loni v holandském rovinatém Winschotenu. Trať v Itálii je daleko náročnější. Od 25 do 30 km se běží do prudkého kopce a potom následuje sešup dolů. Od 35 km se běží zvlněným terénem až do cíle. Petra byla v cíli se svým výkonem spokojená. Dan Orálek doběhl do cíle v čase 3:36:23 hod.
Výsledky: https://www.endu.net/events/km-di-romagna#/results