Blogy

Čtyři týdny neběhání jsou za mnou. Včera mi po domě běhalo 10 malých šmoulů na narozeninové oslavě mladšího synka a mohla jsem se dneska tudíž jednoduše pustit do úklidu domu, ale místo toho jsem byla statečná a po práci jsem přiběhla domů, přivřela oči, abych neviděla tu vybuchlou atomovku, nasoukala jsem se do legin a vyběhla na krátký běh. Jen tak, bez hudby, chtěla jsem si víc vychutnat ten pocit. Jo, málem jsem vyběhla i bez Garmina. Nechala jsem ho totiž odpočívat tak dobře, že jsem ho ani nenabila. Zavděk jsem vzala manželovými hodinkami. Se psím doprovodem jsem uběhla 4 km. Pomalinku, polehounku, funělo se mi celkem dobře. Rozhodla jsem se, že teď budu měsíc běhat 3x týdně obecnou vytrvalost. Potom bych se pustila do strukturovaného tréninku. Taky doufám, že se mi podaří dát dolů ty dvě kila, které jsem od maratonu nabrala. Už se na sebe nemůžu ani do zrcadla podívat. Grr.

Od chvíle, kdy jsem se zařadila do pracovního procesu se počet mých výběhů, podobně jako podzimní teploty, přiblížil bodu mrazu. Jsem z toho dost nešťastná, jelikož běh je možný poze o víkendech, přičemž dost často se mi vůbec nechce, zejména do těch listopadových mrazíků. Každopádně ale doufám, že až se dny prodlouží, bude zas lépe.
Dnes ráno jsem skrze mrazem prokvetlé okno opět zhlédla, že na zahradě řádil mrazík - vše pokryto jinovatkou, Fífě dokonce zamrzla voda v misce. "No fuj! Do toho se mi fakt běhat nechce!" pomyslela jsem si. Zhruba hodinu jsem nervózně popocházela po domě a rozmýšlela, zda jít či nejít ven.
O to více bylo horší pomyšlení na to, že jsem se před časem přihlásila na Velkou kunratickou. (To, abych měla motivaci trénovat... Ha, ha ha!) Už už to vypadalo, že díky své nerozhodnosti celé ráno prosedím doma a zmeškám start. Ale najednou jsem se vzchopila, oblékla teplé běžecké hadříky, nasedla na kolo a vyrazila do nedalekých Kunratic.
Cesta byla krátká a celou dobu z kopečka, zato výživná. Zima, opravdu zima. Ale zpoza mlhy se snažilo prodrat sluníčko, taže to vypadalo nadějně. Jenže jak jsem se blížila k místu, houstla mlha a slunce ubývalo.
Po úporném několikaminutovém kličkování mezi přicházivšími spoluběžci a jejich doprovody jsem se dostala k prezenci. Vyzvedla jsme si čip, startovní tašku a tričko. Našla jsem parádní místo na zaparkování kola, k němuž jsem po přezutí se do běžeckých bot přizamkla i batůžek a helmu. "Snad to nikdo neukradne, běžci jsou snad čestní lidé" doufala jsem.
Připevnila jsem si čip a číslo a vydala se "rekognoskovat terén". Všude se to hemžilo běžkyněmi, běžci, běžčaty i neběžci, zatímco já jsem tu byla sama samotinká. "Nesnáším, když nevím, do čeho jdu" pomyslela jsem si. Našla jsem start (Hurá!). Byla mi dost zima, trochu jsem se rozehřála a najednou bylo odstartováno. Bylo to opravdu na "těsnačku", kdybych se bývala rozmýšlela o pět minut déle, tak bych to propásla.
Naštěstí startuji mezi prvními, takže to budu mít brzy za sebou. Když jsem zjistila, že startuji ve dvojici s 12letou (odhaduji) holčinou, zmocnila se mě panika. "No, to bude ostuda, ta mě trhne" zoufala jsem si.
A bylo to, jsem na startovní čáře, tři-dva-jedna, vydávám se na mě zcela neznámou trať. Po několika desítkách metrů potok - pravá noha mokrá. Kluzký výlez, pak chvíli normální lesní pěšina. Necítím nohy, mokrá je totiž i levá. Najednou kopec, běžkyně předemnou přecházejí do chůze a škrábou se nahoru, některé i po čtyřech. Snažím se běžet, ale je to spíš takové cupitání po centimetrech. Jsem nahoře (Hurá!). Mrazivý vzduch mi proudí přímo do plic a neskutečně škrábe. Parádní pěšinka vlnitým terénem, ale já absolutně necítím nohy, jen se modlím, abych nezakopla nebo špatně nešlápla a nezřítila se k zemi. Najednou nevím, kudy běžet, jsem zmatená, tak zpomaluji, všude dost lidí, snad někdo poradí, ale je vypáskováno, takže se uklidňuji a běžím dál. "Do prčic, já vůbec necítím nohy!" běduji. Předemnou kopec dolů - přesně to nesnáším, přesně toho se bojím, zpomaluji téměř do chůze. "Raději to sejdu než se vymlátit" říkám si. Dole mě čeká opět brůdek. Běžkyně přede mnou neběží, zřejmě ví proč - břeh je kluzký. "Opičím" se po ní a s rozvahou ukázkově smočím obě nohy. V cílové rovince to ještě trochu rozparádím, ale jinak už ani metr, mám rozedraný krk od ledového vzduchu a absolutně umrtvené nohy. Čas je bídný (nějakých 06:40,6), ale vzhledem k tréninkovým i závodním podmínkám jsem ráda, že jsem to přežila. Ještě nikdy jsem se tolik netěšila na čaj z barelu!
Kolo i batůžek jsou netknuty na svém místě, jsem ráda, že jsem se nespletla a že v dnešní době ještě existují místa, kde člověk může odložit své věci, aniž by o ně přišel...
Asi teď budu pár dní marodit se zánětem průdušek :-), ale stálo to za zkušenost a příští rok už alespoň budu vědět, do čeho jdu.

Nějaká zima nás nezastaví, my běháme, a u toho se občas i dozvíme spoustu zajímavostí:
- že David běžel nakonec dřív a vymetal nám na trase pavučiny, aby se nám dobře běželo - běželo se dobře - děkujeme :-)!
- že se na Braníku nedá parkovat když jsou tam florbalisti (divnej sport :D)
- důvody parádní skautské přezdívky Honzy (ano, i o tohle jste přišli pokud jste včera neběželi)
- že byl včera úplněk - potvrzeno pohledem i mobilní aplikací
- že Runkeeper nepočítá úplně tak jak bychom chtěli aby trasu/čas/rychlost počítal
- že se blíží vánoce a hlavně náš 24 km oslavný vánoční běh - jenom stále nevíme kdy
- že u Modřanského nádraží je uprostřed cesty díra nachystaná na bruslaře do které se občas chytí i nějaký běžec
- že Káťa v neděli zkusí Kunratickou a my jí budeme moc držet palce
- že takový kotel špaget po tréninku není nic jednoduchého do sebe naládovat
...
A taky jsme si zvládli už i před tréninkem pískat (na Výtoni pískající karabiny, klíče, mobil...vlaky). Díky za parádní trénink, byli jste opět skvělí a už se  moc těším na příště :-)))!

Krásné podzimní dny a ať vám to běhá :-)!

O víkendu proběhl v Plzni 1. ročník nového běžeckého podniku Run Tour. Za VRC se jej zúčastnil Marcel, který nejen že skončil na úžasném 24. místě, ale zároveň si i přes nepříliš příznivý terén zaběhl svůj osobáček na 10 km a to čas: 40:33! Marceli, gratulujeme :-). A gratulujeme i všem dalším běžcům, kterým se podařilo zaběhnout si parádní časy :-)!

Poslední letošní závod jsem absolvoval začátkem července HIM v Praze. Od té doby ani ťuk. Trénink taky velké prd. Nejdřív mě naprosto přestalo bavit chodit plavat. Nevím proč, ale po 20 minutách v bazénu jsem neměl chuť vůbec pokračovat i když to šlo docela dobře. Prostě jsem raději koukal po okolních plavkyních, než se soustředil na plavání :-)

Dech času vstoupil do nitra šáreckých hvozdů. Voda, vítr i uchvacující žár rozervaly hroty buližníkových skal a do údolí poházely hromady šutrů. Letité kroky zvěře je semlely do drobných kamínků. Jeden z nich teď držím v ruce. Syn Šutru. Má číslo 64.

Stojím v hloučku lidí, z nichž každý svírá svůj kámen. Snad jen jejich oděv napovídá, jak oslava matky Země proběhne. Někdo je oděv spoře, jiný teple, prostě jak je jednomu každému příjemné a milé. Ano, obuv nejvíce naznačuje, co se bude dít. Jedno sto a ještě osm lidí k tomu stojí v lehkém napětí čelem k údolí. "Tak běžíme!" zní hlas člověka, který spojil běh, harmonii a oslavu Země v jeden okamžik. Okamžik trvající hodinu, dvě, ale i sedm. To podle chuti a sil účastníků této vyjímečné akce.

Mnoho chvály zaznívá z úst příchozích. Na místo, na zvolenou trať a především míří směrem k Michalovi a jeho skvělým pomocníkům. Přichystali akci pro bytosti, které více než potištěné tričko od sponzora A.. nebo B.. láká čistota. Žádné znečištění zbytečným hlukem, žádné zbytné materiály, žádné tuny odpadu. Běžci harmonie.

V chumlu pohybujících se postav necítím závodění ani soupeření. Cítím radost. Z podzimní mlhy zahalující čerstvě spadané listí, z očekávání stezek a pěšin vinoucích se lesoparkem. Musím sice po očku sledovat měřič TF, ale ani to mi neubírá z euforie chvil. Tady a teď. Dámy vesele rozprávějí, rychlejší děkují pomalejším za uvolnění zúžených míst a ti, co běží potřetí upozorňují na náhlé změny směru.

Poslední schody, pár rychlých kroků pro fotografy a už je tu cíl. Vlastně to není cíl. Je to bod odpočinku, setkání, ztrát a nálezů, ale především zvláštní skupiny lidí. Lidí, kteří vyměnili stres a nenáladu za harmonii a štěstí. Takový byl ŠUTR54.

V počtu 9+3 přátelé ze "spřátelené běžecké buňky" jsme vyrazili vstříc večerní Praze na tradiční trase Výtoň - Modřanský Biograf. Překvapivě bylo poměrně teplo a světelný smog nám osvětloval tmavé úseky cesty a když ne smog, naše čelovky rozhodně! S viditelností tedy nebyl problém a cesta ubíhala parádně. Zlepšujete se úžasně :-)!!!

Zastávka v Modřanském biografu měla výborné výsledky (Bernarda):
- domluvili jsme vánoční večírek - 22.12.2011 (zapište si!) - krátký výběh Výtoň - Braník (sprcha) + přesun...
- zatím není vybráno kam se přesuneme, což by vzhledem k termínu a našemu počtu bylo dobré domyslet a zamluvit dopředu - popřemýšlejte tedy prosím :-)
- ohledně dárků uděláme tajné losování (každý si vylosuje jednoho z nás a tomu připraví/vyrobí/koupí něco drobného :-)
- uděláme také Tombolu, jestli budete chtít přihodit něco do Tomboly, bude to vítáno :-)
- Sportband pro holky - budeme losovat na vánočním večírku (Barča, Kačenka, Lucka)
- plány a závody do konce roku: nic moc jsme nevymysleli mimo nápadu udělat společný delší výlet (zřejmě v prosinci některou sobotu o délce 24 km (zvažte tipy na trasu a termíny :-) - co takhle hned z kraje - 3. prosince?)
- plány a závody na příští rok -  zazněla místa (Vídeň, Salzburk, Kypr, Drážďany, Praha, Berlín, Amsterdam, Olomouc, Prygl....) - během příštího týdne dám dohromady termíny a startovní podmínky
- zamyslete se nad Ctiborovým návrhem založení občanského sdružení (zvažte výhody i nevýhody)

Tajné losování, finalizace místa vánočního večírku, termínu delšího poběháníčka, založení občanského sdružení - 1. prosince po tréninku v Biografu :-).

Běhu zdar :-)))

Běžci z VRCu se zapojili do projektu Běžci dobré vůle. Za každý svůj naběhaný tréninkový či závodní kilometr jednotlivci přispívají 1 Kč Výboru dobré vůle - Nadace Olgy Havlové. Chcete se také zapojit a stát se Běžcem dobré vůle? Připojte se například do celoroční challenge na http://www.dailymile.com/challenges/4152

Neběhám. Nevadí mi to. Regeneruju. Uklízím. Věnuju se dětem. Nechápu, jak jsem mohla všechno stíhat, když jsem běhala. Poslední dva roky totiž jsem přestala dbát na pečlivou sezoni výzdobu. Z květináče na nás pořád koukají velikonoční vajíčka. Nikdo je nenahradil letními kvítečky a teď podzimními lístečky. Prostě nebyl čas. Nemám pocit, že teď, bez běh, bych měla víc času. Jen ho trávím jinak. Ale bez pohybu to nejde. Chodím na PowerJogu a občas do bazénu. Musím se vybít. Občas si musím popoběhnout, třeba cestou do práce, nebo do školy. Jen tak. Z radosti. Připomenout si, jak je běh hezký. Přirozený. Nabíjející. Ach. Ale ne, rozhodně mi nevadí, že mám pauzu.

Tak jsem se zase po čase dostala k psaní blogu. Zkrz studium žurnalistiky, zabydlování se v novém městě a dalších mnoho věcích, které byly prostě důležitější než blog..... Abych to osvětlila, tuto větu už asi nikdy nedokončím, protože jsem úspěšně...