Raciborz běh bez hranic.
Ve čtvrtek se běžel v polské Raciboři běh na 10 km - Běh bez hranic. Na tomto závodě jsme měli své zastoupení a to ve složení Rostislav Bažanowski, Jan Schvarzbacher a Erich Rinka. Raciborz je kousek od Ostravy a za 25 min. jsme tam byli autem. Běžela se taky "trojka", ale jak jsme přijížděli, tak už byli na trati. Jenom jsem se díval, jak dobíhají anebo docházejí do cíle. Jeto škoda, protože to bylo tempo akorát pro mě. Startovné bylo zdarma a po závodě, jak na 3 km a 10 km dostali všichni pěknou medaili, tričko a polévku. Opět za teplého počasí vyběhlo asi okolo 300 závodníků, kteří běželi jedno malé kolo a potom běželi centrem města tři kola. Startovní pole se hned pěkně protáhlo a bylo dobře, že v některých místech závodníci běželi kousek proti sobě. Doufám, že příští rok se na tomto závodě objeví víc našich závodníků.
Silva Nortica Run 2012 – Týden 9
Týden 9 (23.4.-29.4.2012): Poslední volná čísla pro nadační běžce na Volkswagen Maraton 2012, Odpočinkový "noční" týden, Pomalu jdeme do finále, Deník Šlehy: týden 9. "Už tam nebudem (za kamnama - a to ani náhodou)", Běh Semicemi
3. ročník Májového běhu okolo rybníka Nezmar
Dnes jsme se opět sešli v Jilešovicích na 3. ročníku běhu okolo Nezmaru. Ani jsem nečekal, že nás tam přijde tolik. Dohromady i s dětmi nás bylo 54. Celkovým vítězem se stal Martin Zapalač X-Air Ostrava 38:50, před našim Janem Fouskem 40:44 a na třetím místě Polákem Lipnickým 44:14 min. Ani jedna žena si netroufla uběhnout 11 km. Běžel se taky závod na 5 km, v něm v ženách vyhrála Sylva Magnusková 21:24 min. Počasí bylo jako každý rok teplé. Já jsem se do Jilešovic vydal na kole a jel jsem kratší cestou z Poruby, tedy přes kopce a dost jsem se nadřel. A v Jilešovicích jsem si udělal skoro osobák, vypil jsem 5 piv. S námi tam zůstali "pivaři", ale ti všichni jeli domů vlakem. Já se Sandokanem jsme jeli domů kolem vody, takže je to vesměs po rovině. Sandokan nasadil na mě rychlé tempo a měl jsem co dělat, abych se udržel. Asi po třech km se mně zdálo, že se nějak rychle stmívá. Tak jsem rosvítil světlo, aby mě bylo vidět. Když jsem přijel domů, tak jsem si sundal brýle a zjistil, že ještě není tma, ale že mám tak tmavé sluneční brýle.
Otta
Miloš říkal aneb ošpuntujte
Miloš sice neříkal: "Ošpuntujte!", spíše "Odšpuntujte po vydařeném závodě, ovšem pokud jste předtím vypili dostatečné množství vody", ale říkal také mnohé o tom, jak důležité je měnit boty. Nejen této jeho rady se řídím od počátku svého běhání. Poučka o prospěšnosti změny bot nejen z důvodu rozdílného povrchu, ale zejména pro zdraví pohybového aparátu, se v mém případě poněkud zvrhla. Psychiatr by mi letmým pohledem do společného botníku přisoudil zřetelnou úchylku. Ano, pro boty mám slabost. Dvanáct párů už je přespříliš, proto jsem dva páry nejzasloužilejších odeslal zahradníkům. I tak, zůstala v depu rozmanitá skladba značek a typů: od minimalistických Vivobarefoot Evo, přes Inov-8 Xthalon 212 a krosové Adidas Adizero XT, Asics Fuji ES až po silniční klasiku Mizuno Rider, Ultima a Asics Kayano. Některé samozřejmě v několika vydáních.
Podle čeho boty vybírám? Odzkoušené podle ceny. Nepotřebuji vlastnit nejnovější model, rád si počkám na výprodej nebo zajímavou akci. Případně sáhnu do zásob skvělého německého 21run.com. U dosud neběhaných bot vybírám podle vlastností, které od nich očekávám a podle jejich vzhledu. Jednoduše se mi musí líbit. Tímto způsobem jsem si loni na PIMu vybral krosovou novinku Asics Fuji ES. Potřeboval jsem boty na Beskydskou sedmičku, vhodné do terénu, lehké, ale zároveň tlumivé. S Inov 212 jsem si na 80 km v Beskydech netroufl. I když mě Inov-8 vedou k došlapu na střed, při únavě si tělo začne hovět na patách.
Přestože byly výběhy v Asics Fuji ES (287 gr) v terénu více než příjemné, stále to nebyla ta správná bota na ultrakros. Sice byla lehká, rychlá, tlumivá, ale nebyla zcela pohodlná a její podrážka byla příliš hladká. Představa šesté hodiny v této botě ve mě vyvolávala obavy. V létě měl René Bruk v jeho behshop.cz akci na modely značky Adidas. Zkusil jsem mistrovské (běhá v nich Dan Orálek) Adizero XT. Jsou neznatelně těžší (295 gr), ale první dojem potvrdil i úspěšný doběh zářiové B7 bez jediného pádu, otlaku či puchýře. Bota měla ideální parametry pro ultrakros: přijatelnou hmotnost, dobrou tlumivost, sníženou podrážku v porovnání například s Mizuno Cabracan.
Letos jsem podlehl reklamě, jedinečnému designu a samozřejmě ceně na 21run.com (60 % české ceny). Asics pro letošní jaro připravil dvě novinky řady Fuji. Těžší Attack (308 gr) a lehké Racer (245 gr). Koupil jsem oba modely. Attack jsou jasnou volbou na Silva Nortica Run. Silva se běží v terénu, není to ale kros, jaký můžete zažít v Beskydech nebo na Šutru. Attack jsou jedním slovem pohodlné boty do terénu, které zvládnou nerovnosti a podrží i po 90ti kilometrech. U modelu Racer bych s ultra váhal. Jsou jakousi přechodovou botou mezi minimalismem a tlumením. Jejich nespornou výhodou je nízká hmotnost, dobrý záběr a nízká podrážka udržující kotník mimo nebezpečí zvrknutí i při běhu v kořenech stromů. Nižší tlumení ji pro mě odsuzuje k běhu do distance maratónu.
Jakou souvislost má toto vše s nadpisem? Porovnám-li Asics Fuji Racer s Inov-8 Xthalon 212 vychází lépe Inov-8. A to právě kvůli znatelným špuntům, kterými podrážka Inov-8 oplývá. Nižší tlumení Inov-8 je podpořeno špunty. Noha v botě má tak nejen lepší kontakt s povrchem, ale tlumení je srovnatelné s Asics Fuji Racer. Podobné je to i u porovnání model Ascis Fuji Attack a Adidas Adizero XT. Adidas má zřetelnější profilaci podrážky, díky které, ačkoliv je i zde bota nižší, poskytuje srovnatelné tlumení s Asics Fuji Attack. Takže ošpuntujte! Vítězem v kategorii ultrakros se stává Adidas Adizero XT v zádech s Asics Fuji Attack a v kategorii kratší kros Inov-8 Xthalon 212 s nepatrným odstupem před Asics Fuji Racer.
Tento můj test není obecným návodem jak vybrat botu. Vždy záleží na tom, pro koho je bota určena a do jakého terénu. Nemohu si na závěr odpustit poznámku ke speciálu "Boty" časopisu Běhej. Dost mi v přehledu bot chybí globální značky Adidas, Nike a Puma. Přestože jsou jejich doménou i jiné sporty (stejně jako u Asics) a fashion, mají v nabídce sakra dobré boty, které by neměly v přehledu běžeckých bot chybět. Pro Adidas mluví nejen jeho top řada Adizero, i u Nike a Puma se najdou modely, kterými nepohrdne ani závoďák. Stačí si vzpomenout na jedinečné Puma Complete Phasis. Připadá mi, jako by speciál podlehl módě minimalismu. Kam vítr, tam plášť. Netvrdím, že je minimalismus špatný, ale není pro všechny. Já musím opatrně.
Podle čeho boty vybírám? Odzkoušené podle ceny. Nepotřebuji vlastnit nejnovější model, rád si počkám na výprodej nebo zajímavou akci. Případně sáhnu do zásob skvělého německého 21run.com. U dosud neběhaných bot vybírám podle vlastností, které od nich očekávám a podle jejich vzhledu. Jednoduše se mi musí líbit. Tímto způsobem jsem si loni na PIMu vybral krosovou novinku Asics Fuji ES. Potřeboval jsem boty na Beskydskou sedmičku, vhodné do terénu, lehké, ale zároveň tlumivé. S Inov 212 jsem si na 80 km v Beskydech netroufl. I když mě Inov-8 vedou k došlapu na střed, při únavě si tělo začne hovět na patách.
Přestože byly výběhy v Asics Fuji ES (287 gr) v terénu více než příjemné, stále to nebyla ta správná bota na ultrakros. Sice byla lehká, rychlá, tlumivá, ale nebyla zcela pohodlná a její podrážka byla příliš hladká. Představa šesté hodiny v této botě ve mě vyvolávala obavy. V létě měl René Bruk v jeho behshop.cz akci na modely značky Adidas. Zkusil jsem mistrovské (běhá v nich Dan Orálek) Adizero XT. Jsou neznatelně těžší (295 gr), ale první dojem potvrdil i úspěšný doběh zářiové B7 bez jediného pádu, otlaku či puchýře. Bota měla ideální parametry pro ultrakros: přijatelnou hmotnost, dobrou tlumivost, sníženou podrážku v porovnání například s Mizuno Cabracan.
Letos jsem podlehl reklamě, jedinečnému designu a samozřejmě ceně na 21run.com (60 % české ceny). Asics pro letošní jaro připravil dvě novinky řady Fuji. Těžší Attack (308 gr) a lehké Racer (245 gr). Koupil jsem oba modely. Attack jsou jasnou volbou na Silva Nortica Run. Silva se běží v terénu, není to ale kros, jaký můžete zažít v Beskydech nebo na Šutru. Attack jsou jedním slovem pohodlné boty do terénu, které zvládnou nerovnosti a podrží i po 90ti kilometrech. U modelu Racer bych s ultra váhal. Jsou jakousi přechodovou botou mezi minimalismem a tlumením. Jejich nespornou výhodou je nízká hmotnost, dobrý záběr a nízká podrážka udržující kotník mimo nebezpečí zvrknutí i při běhu v kořenech stromů. Nižší tlumení ji pro mě odsuzuje k běhu do distance maratónu.
Jakou souvislost má toto vše s nadpisem? Porovnám-li Asics Fuji Racer s Inov-8 Xthalon 212 vychází lépe Inov-8. A to právě kvůli znatelným špuntům, kterými podrážka Inov-8 oplývá. Nižší tlumení Inov-8 je podpořeno špunty. Noha v botě má tak nejen lepší kontakt s povrchem, ale tlumení je srovnatelné s Asics Fuji Racer. Podobné je to i u porovnání model Ascis Fuji Attack a Adidas Adizero XT. Adidas má zřetelnější profilaci podrážky, díky které, ačkoliv je i zde bota nižší, poskytuje srovnatelné tlumení s Asics Fuji Attack. Takže ošpuntujte! Vítězem v kategorii ultrakros se stává Adidas Adizero XT v zádech s Asics Fuji Attack a v kategorii kratší kros Inov-8 Xthalon 212 s nepatrným odstupem před Asics Fuji Racer.
Tento můj test není obecným návodem jak vybrat botu. Vždy záleží na tom, pro koho je bota určena a do jakého terénu. Nemohu si na závěr odpustit poznámku ke speciálu "Boty" časopisu Běhej. Dost mi v přehledu bot chybí globální značky Adidas, Nike a Puma. Přestože jsou jejich doménou i jiné sporty (stejně jako u Asics) a fashion, mají v nabídce sakra dobré boty, které by neměly v přehledu běžeckých bot chybět. Pro Adidas mluví nejen jeho top řada Adizero, i u Nike a Puma se najdou modely, kterými nepohrdne ani závoďák. Stačí si vzpomenout na jedinečné Puma Complete Phasis. Připadá mi, jako by speciál podlehl módě minimalismu. Kam vítr, tam plášť. Netvrdím, že je minimalismus špatný, ale není pro všechny. Já musím opatrně.
První výběh ve Vibramech FiveFingers alias pětiprsťácích
Po delší době jsem se rozhodl zkusit se zase trošku proběhnout, takový jogging a abych to trošku zpestřil, nevolil jsem tentokrát klasické běžecké boty Asics, ale Vibram FiveFingers nebo-li pětiprsťáky. Ten pocit z běhu je prostě přímější, i když i mnohdy bolavější. Znáte to pořekadlo automobilky BMW - radost z jízdy, tak u FiveFingers bych to přirovnal k radosti z běhu.
Mým úmyslem bylo uběhnout alespoň pět kilometrů, naposledy jsem běžel cca před měsícem, tak jsem to nechtěl přemáhat. Pro jistotu jsem si tentokrát vzal na cestu i svého Garmina, abych si znovu proměřil trasu, kterou jsem běžel naposledy v březnu. Podivil jsem se, když nakonec z pěti kilometrů bylo třináct, prostě ty pětiprsťáci jsou fakt úžasné. Je pravda, že jsem se před tím pořádně namazal olejem a Niveou, myslím tím nohy, abych neměl otlačky od pětiprsťáků a byl jsem rád, že jsem to provedl.
První hodina běhu a začalo pršet, sice bylo dusno a horko a zpočátku jsem déšť uvítal, ale když do toho začalo hřmít a pršet mohem vydatněji, ta veselost mě trošku opustila. Abych poprvé nohy co nejméně namáhal, nehonil jsem se jenom po asfaltové cyklostezce, ale využíval jsem trávy, po které se mi běželo rychleji a méně bolestně. Prostě ta technika běhu šla do kopru, ale nevadí, oproti minulým běhům mám tentokrát příjemný pocit a o to tu šlo. A co čas? No, tak ten byl cca 1 h 37 min, takže ubohý, ale o to mi vůbec nešlo. Nemám vůbec žádné ambice trénovat na závody, běhám si pro sebe, pro lepší pocit a také pro zhubnutí pár kilogramů v pase. Člověk chce být na léto prostě sexy!!! :)
 |
| Pětiprsťáci |
Mým úmyslem bylo uběhnout alespoň pět kilometrů, naposledy jsem běžel cca před měsícem, tak jsem to nechtěl přemáhat. Pro jistotu jsem si tentokrát vzal na cestu i svého Garmina, abych si znovu proměřil trasu, kterou jsem běžel naposledy v březnu. Podivil jsem se, když nakonec z pěti kilometrů bylo třináct, prostě ty pětiprsťáci jsou fakt úžasné. Je pravda, že jsem se před tím pořádně namazal olejem a Niveou, myslím tím nohy, abych neměl otlačky od pětiprsťáků a byl jsem rád, že jsem to provedl.
 |
| Můj Garmin |
První hodina běhu a začalo pršet, sice bylo dusno a horko a zpočátku jsem déšť uvítal, ale když do toho začalo hřmít a pršet mohem vydatněji, ta veselost mě trošku opustila. Abych poprvé nohy co nejméně namáhal, nehonil jsem se jenom po asfaltové cyklostezce, ale využíval jsem trávy, po které se mi běželo rychleji a méně bolestně. Prostě ta technika běhu šla do kopru, ale nevadí, oproti minulým běhům mám tentokrát příjemný pocit a o to tu šlo. A co čas? No, tak ten byl cca 1 h 37 min, takže ubohý, ale o to mi vůbec nešlo. Nemám vůbec žádné ambice trénovat na závody, běhám si pro sebe, pro lepší pocit a také pro zhubnutí pár kilogramů v pase. Člověk chce být na léto prostě sexy!!! :)
Pink rules!
Nečekaně jsem měla možnost přidat se k účastníkům víkendového běžeckého soustředění v želivském klášteře při nedělním dopoledním výběhu do okolí (Michale, jestli to tu budeš číst, děkuji). A samozřejmě i velkému šéfovi :-) M. Škorpilovi (za rady) a všem, se kterými jsem běžela, že to (snad) vzali v pohodě, když jsem se k nim pět minut po deváté přihrnula jako velká voda, se kterou nepočítáte. Prvně v životě (když nepočítám školní a podobné akce) jsem takhle běžela se skupinou lidí, a taky jsem měla možnost si s některými při běhu i popovídat. Bylo to fajn, zvlášť když se muž postaral o děti, jeli jsme totiž všichni a udělali si celodenní výlet. Skvělý dárek k 12. výročí svatby :-).
Ještě ty boty (tedy, Barborko, asi tě přestanu číst:-), já, která růžovou nikdy nemusela...) a budu naprosto spokojená .-)
Ještě ty boty (tedy, Barborko, asi tě přestanu číst:-), já, která růžovou nikdy nemusela...) a budu naprosto spokojená .-)
Dolní Lhota rekordní
V Dolní Lhotě se letos běželo po osmé. Padli všechny rekordy. Začalo vysokou teplotou, na kterou jsem čekal celou zimu. Závodníkům se to samozřejmě moc nelíbilo. Další rekord padl v počtu startujících, kde vyběhlo rekordní pole 273 závodníku. Mezi ně přijeli také 4 Keňané, jeden z nich přijel z Maďarska a tři přijeli z Polska. Na startovní čáru se postavilo 46 našich členů, což je nejvyšší počet. A to se ještě někteří tento týden mluvili že nepoběží. Dalších 8 co jsme byli jako diváci. Takže celkem se nás sešlo 54. Po startu hlavního závodu byly vložené závody pro děti. Nejvíce běželo těch nejmenších. Celkově běželo přes 100 dětí. Na trati jsem nebyl tak nevím jak to probíhalo. Na stadion vběhli všichni 4 Keňané spolu a 300 m před cílem se začalo sprintovat. To se divákům líbilo, stadion byl plný diváků. Zvítězil Lagar Julius 30:57 v traťovém rekordu a dvě sekundy za ním doběhl Sawe Elicha Kiprotit a za další sekundu další Keňan. Takže první tři doběhli v rozdílu 3 sekund. V ženách vyhrála také v traťovém rekordu Maďarka Farkas Katarin 39:01, před Adélou Esentierovou. Naše Nejlepší Petra Pastorová neběžela protože se připravuje na Pražský maraton a věříme že získá pro náš klub další mistrovskou medaili.
Z našich kluků byl nejlepší Honza Fousek 37:57, před Romanem Slowiczkem 38:44 a Ladislavem Dvorským 40:19 min. V ženách byla nejlepší Iva Pachtová, před Radkou Miturovou.
Otta
Výsledky v odkazu Výsledky. Foto ve Fotogalerii. Další pěkné fotky jsou na rajčeti Lašského běžeckého klubu.
Páté narozeniny II.
Příjemného posezení jsme se zanedlouho museli vzdát a vydat se k Senohrabům. Těptín, Kamenice, Lojovice, Zaječice, místa, která nám za těch pět let již zdomácněla. Některá probíháme ve stejném stavu, v jakém jsme je viděli v roce 2008. Jiná se mění, zda k lepšímu či horšímu závisí jen na úhlu pohledu pozorovatele. Opuštěné stavby, nedokončené projekty, ale i nová kanalizace nebo opravený most. Stráň dříve odkrývající pohled na holý hřeben zarostla do téměř neprostupné houštiny. Úzká stezka přes louku náleží nyní pastvě a běžcům je k dispozici vozová cesta ve stínu lip.
Běží se mi dobře. Tempo přiměřujeme mému stavu. Ondřej vybíhá v náskoku kopce, dolů mě nechává pár kroků poodstoupit. Postupně se propracováváme k obědové zastávce. Neomylně míříme k senohrabské hospodě v zatáčce nad nádražím. Předloni domácí kuchyně s načepýřenými ovocnými knedly, loni hotovky s jiným provozovatelem, letos pizzerie a zas jiný provozovatel. Přesto neporušíme tradici. Zřejmě duch místa nás přitahuje do útulného prostoru, kde k jídlu přidávají dobré slovo a vyprahlým běžcům slevu na balenou vodu. Prý po té kohoutkové bychom běželi rychleji, než bychom si přáli.
Poskládali jsme do sebe svůj díl pomaratónské pizzy, dva převařené nápoje a vydali se vstříc předposlednímu významnému stoupání ke hvězdárně v Ondřejově. Mohli jsme i odložit část oděvu, neboť nás po zbytek trasy počalo provázet slunce. Zatímco Ondřej, jak se zdálo, se teprve rozbíhal, já byl na padesátém kilometru již za svým limitem. S úlevou jsem tak přivítal vrchol v Konojedech, kde, až na krátký úsek u Radimi, měníme terén na asfalt. Čekala nás poslední zastávka našeho putování. Světlý bod neměnnosti toho, že svět je v pořádku. Tradiční hospoda v Nučicích.
Vřelé uvítání paní hostinské, nápoje přistavené sotva si urovnáme židli, atmosféra ospalého venkovského popoledne. Kolik superlativů se básníkům dere na mysl. Jen televize se záběry odborářské demonstrace síly narušila duševní klid sešlých lidí. "Nejlepší by byla vláda Marie Terezie." pravila paní hostinská. Ano, svět je v pořádku. To jen několik hlasitých se vydává za většinu a několik zlodějů vyvolává dojem občanské zlotřilosti.
Nenechme se však vytrhovat z dalšího putování. Ondřej často hlásí, že mu zvoní telefon, nemůže jej najít, pak dělá, že deset minut telefonuje. Dává mi tak prostor porvat se se zbytkem trasy tempem mezi šnekem a hlemýžděm. Díky mantře "zdraví, štěstí, blaženost" ubíhají mé kroky bez potíží ke Kouřimi. Jen bolest stehen začíná bránit rychlejšímu seběhu, nyní již jen zvlněné cesty.
Posledních dvanáct. Když jdu jen tak vyběhnout do lesa, řeknu si "jen dvanáct". Ovšem dvanáct posledních z Kouřimi je pěkně dlouhých. S únavou nohou nabývá i únava mysli a chodecké vložky se prodlužují. Přesto k Dobřichovické pivnici nakonec dobíháme, nikoliv docházíme. Šťasten za tento den, s díky mému druhu v životě i běhu a Kačce za podporu vzhlížím zase do dálav. Za dva týdny PIM jako rozvička před červnovou Silva Nortica.
Běží se mi dobře. Tempo přiměřujeme mému stavu. Ondřej vybíhá v náskoku kopce, dolů mě nechává pár kroků poodstoupit. Postupně se propracováváme k obědové zastávce. Neomylně míříme k senohrabské hospodě v zatáčce nad nádražím. Předloni domácí kuchyně s načepýřenými ovocnými knedly, loni hotovky s jiným provozovatelem, letos pizzerie a zas jiný provozovatel. Přesto neporušíme tradici. Zřejmě duch místa nás přitahuje do útulného prostoru, kde k jídlu přidávají dobré slovo a vyprahlým běžcům slevu na balenou vodu. Prý po té kohoutkové bychom běželi rychleji, než bychom si přáli.
Poskládali jsme do sebe svůj díl pomaratónské pizzy, dva převařené nápoje a vydali se vstříc předposlednímu významnému stoupání ke hvězdárně v Ondřejově. Mohli jsme i odložit část oděvu, neboť nás po zbytek trasy počalo provázet slunce. Zatímco Ondřej, jak se zdálo, se teprve rozbíhal, já byl na padesátém kilometru již za svým limitem. S úlevou jsem tak přivítal vrchol v Konojedech, kde, až na krátký úsek u Radimi, měníme terén na asfalt. Čekala nás poslední zastávka našeho putování. Světlý bod neměnnosti toho, že svět je v pořádku. Tradiční hospoda v Nučicích.
Vřelé uvítání paní hostinské, nápoje přistavené sotva si urovnáme židli, atmosféra ospalého venkovského popoledne. Kolik superlativů se básníkům dere na mysl. Jen televize se záběry odborářské demonstrace síly narušila duševní klid sešlých lidí. "Nejlepší by byla vláda Marie Terezie." pravila paní hostinská. Ano, svět je v pořádku. To jen několik hlasitých se vydává za většinu a několik zlodějů vyvolává dojem občanské zlotřilosti.
Nenechme se však vytrhovat z dalšího putování. Ondřej často hlásí, že mu zvoní telefon, nemůže jej najít, pak dělá, že deset minut telefonuje. Dává mi tak prostor porvat se se zbytkem trasy tempem mezi šnekem a hlemýžděm. Díky mantře "zdraví, štěstí, blaženost" ubíhají mé kroky bez potíží ke Kouřimi. Jen bolest stehen začíná bránit rychlejšímu seběhu, nyní již jen zvlněné cesty.
Posledních dvanáct. Když jdu jen tak vyběhnout do lesa, řeknu si "jen dvanáct". Ovšem dvanáct posledních z Kouřimi je pěkně dlouhých. S únavou nohou nabývá i únava mysli a chodecké vložky se prodlužují. Přesto k Dobřichovické pivnici nakonec dobíháme, nikoliv docházíme. Šťasten za tento den, s díky mému druhu v životě i běhu a Kačce za podporu vzhlížím zase do dálav. Za dva týdny PIM jako rozvička před červnovou Silva Nortica.
Cedro Peak 45K++ (5.díl)
Par vterin urcite jen nevericne ziram. Pripadam si jako nejaka nenazrana trubka, socka, co nema ani na camel bag a musi somrovat kalorie u kazdy zastavky. Masinka i vagonky nestaviciho vlacku camel bagy samorejme maji. Asi bych tam stal do ted ... jest...
Páté narozeniny I.
Dnes již počtvrté řeším dilema, jak vystoupit z tramvaje. Obvyklým způsobem to pro bolest stehen není možné. Zkoušel jsem to bokem, pozadu, až jsem dospěl k nejjednoduššímu vyskočit. Příčinou neschopnosti ovládat své údy se stal již pátý ročník narozeninového běhu Dobřichovice - Dobřichov. Ještě týden před vyběhnutím od dobřichovického nádraží, které letos připadlo na první den ve znamení Býka, jsem zaháněl myšlenky na polovinu či jiný zlomek trasy. Až krátké páteční zprávy mého intimního přítele, ověřující připravenost ranního logistického zajištění, ve mě probudily ducha ultraběhu. Rázem bez pochyb o zdolání celé, osmdesáti kilometrové trasy, začal jsem se těšit.
Postupně se mi vybavovala naše zastavení na trase, bloudění, chvilky ticha i hovorů dvou přátel. Právě na debaty se svým druhem jsem se těšil nejvíc. Tolik se toho událo, od našeho posledního společného běhu. Narození další dcerky, pokrok našich starších dětí, důstojná oslava přítelových narozenin a další jemná témata.
Přestože jsem sedm měsíců neběžel více jak 32 kilometrů v celku, vybavoval se mi při balení seznam úkonů a pomůcek na takový běh. Namazat, oholit, najít batoh s hadicí, najít chleba, koupit tyčky a energetické tablety. Jako obvykle jsem ale téměř vše donesl až do cíle naší cesty. Jen poslední výtisk knihy, vydané speciálně pro přítele k narozeninám, putoval z Dobřichovic pouze do Jílového u Prahy, do rukou paní Jitky. Dobré duše, která nás hostí s otevřenou náručí.
Díky Kačce jsme s Ondřejem odbíhali od nádraží u Berounky již před šestou hodinou ranní. Jako každý rok jsme modrou značku ztráceli a nacházeli a na brdský hřeben tak vystoupali opět na jiném místě. Podařilo se nám připojit k červené hřebenovce a zdárně jsme se dostali na rozcestí, odkud naše trasa kopíruje Brdskou stezku. Ondřej si jí minulý týden proběhl až na stupně vítězů ve své kategorii, přesto na něm nebyly patrné známky únavy.
Loňské klesání do vltavského údolí zahaleného v mlze bylo jen vzpomínkou na počínající parný den. Připomíná-li soutok dvou řek ženský klín, pak sestupování v něj nebylo vstupem do ráje. Letošní obloha slibující přeháňky odklonila sluneční paprsky mimo naší cestu a museli jsme namísto odhazování svršků bojovat s chladem tmavých vod spojených v Davli. Po tradiční snídani u starého mostu jsme pokračovali vedle Záhořanského potoka k Jílovému. Jeden z nás vyslovil odvážnou myšlenku, že letos cesta ubíhá rychleji, než kdy jindy. I paní Jitka, když jsme kolem půl deváté zvonili na její branku, říkala, že nás čekala později.
Postupně se mi vybavovala naše zastavení na trase, bloudění, chvilky ticha i hovorů dvou přátel. Právě na debaty se svým druhem jsem se těšil nejvíc. Tolik se toho událo, od našeho posledního společného běhu. Narození další dcerky, pokrok našich starších dětí, důstojná oslava přítelových narozenin a další jemná témata.
Přestože jsem sedm měsíců neběžel více jak 32 kilometrů v celku, vybavoval se mi při balení seznam úkonů a pomůcek na takový běh. Namazat, oholit, najít batoh s hadicí, najít chleba, koupit tyčky a energetické tablety. Jako obvykle jsem ale téměř vše donesl až do cíle naší cesty. Jen poslední výtisk knihy, vydané speciálně pro přítele k narozeninám, putoval z Dobřichovic pouze do Jílového u Prahy, do rukou paní Jitky. Dobré duše, která nás hostí s otevřenou náručí.
Díky Kačce jsme s Ondřejem odbíhali od nádraží u Berounky již před šestou hodinou ranní. Jako každý rok jsme modrou značku ztráceli a nacházeli a na brdský hřeben tak vystoupali opět na jiném místě. Podařilo se nám připojit k červené hřebenovce a zdárně jsme se dostali na rozcestí, odkud naše trasa kopíruje Brdskou stezku. Ondřej si jí minulý týden proběhl až na stupně vítězů ve své kategorii, přesto na něm nebyly patrné známky únavy.
Loňské klesání do vltavského údolí zahaleného v mlze bylo jen vzpomínkou na počínající parný den. Připomíná-li soutok dvou řek ženský klín, pak sestupování v něj nebylo vstupem do ráje. Letošní obloha slibující přeháňky odklonila sluneční paprsky mimo naší cestu a museli jsme namísto odhazování svršků bojovat s chladem tmavých vod spojených v Davli. Po tradiční snídani u starého mostu jsme pokračovali vedle Záhořanského potoka k Jílovému. Jeden z nás vyslovil odvážnou myšlenku, že letos cesta ubíhá rychleji, než kdy jindy. I paní Jitka, když jsme kolem půl deváté zvonili na její branku, říkala, že nás čekala později.