Blogy

   

Na věži jsem nebyl tolika let.....  

Asi před týdnem mi konečně poštou dorazila dlouho očekávaná kniha Run or Die od Kiliana Jorneta. Takže jsem se rychle pustil do čtení a přináším slíbenou krátkou recenzi (obě dvě slova by zasloužila uvozovky).

Pro úplnost: Kilian Jornet (1987) je vytrvalostní běžec a skialpinista, původem z Katalánska. Ve svých 25 letech má za sebou téměř neuvěřitelnou řadu vynikajících výkonů, mimo jiné je trojnásobným vítězem Ultra-Trail de Mont Blanc, vítězem nejstaršího stomílového běhu Western States  Endurance Run a čtyřnásobným vítězem Europe's Skyrunner World Series. Jeho další specialitou jsou běhy označované jako FKT (Fastest Known Time, nejrychlejší známý čas), tedy pokusy o vytvoření rekordu na nějaké obvyklé trase (zpravidla neuvěřitelně dlouhé).

Moc pěknou (a opravdu dlouhou) ukázku v češtině zveřejnila už v březnu Anka Straková na stránkách skyrunning.cz. Spolu se Samem Strakou okomentovali anglickou verzi jako poněkud kostrbatou a místy ne zcela jasnou a vyjádřili naději, že ohlášený český překlad vznikne na základě katalánského originálu. Proto jsem se trochu bál, jaký jazykový oblud se mi dostane do ruky. Přestože (nebo možná protože) používám pasivně anglištinu víceméně denně - a málokdo z vědecké komunity píše (a nedejbohové mluví) klasickou Oxford English - neměl jsem při čtení žádné zásadní problémy. Přesněji, všimnul jsem si dvou věcí. Některé vazby mi přišly dost zvláštní - k obhajobě překladatele však musím konstatovat, že to může být dané stejně dobře blbostí mou, jako jeho. Druhou věcí byl místy podvědomý pocit, že překladatel píše "taková ta kulatá věc, do které se kope", místo aby napsal "fotbalový míč". Stejně jako u bodu prvního i zde nevylučuju, že je to dáno jen mou velmi špatnou znalostí (ultra)trailové terminologie. V (ultra)trailové terminologii mám ostatně zcela určitě velmi rozsáhlé mezery i v češtině. Kupříkladu pro mě je jakýkoliv vak s hadičkou na pití automaticky vembloud, velbloud nebo ještě tak "kejml", zcela bez ohledu na značku, a jakmile někde čtu o batohu kompatibilním s vodním rezervoárem, marně uvažuju, kdy naposledy jsem měl nutkání táhnout s sebou zásobu vody zvící Dlouhých Strání (neptejte se mě, proč mě jako první vodní nádrž napadly zrovna Dlouhé Stráně) nebo dokonce Lipna. Lze pak ještě polemizovat s myšlenkou, zda má vůbec katalánština dostatečnou slovní zásobu pro běžeckou terminologii a nakolik se má překladatel při ne zcela stoprocentní kompatibilitě dvou jazyků pouštět do úprav. Když znovu porovnávám Ančin český překlad s překladem anglickým, uvažuju i nad možností, že se přesnou terminologií moc nezabýval ani sám Kilian Jornet. Jen jeden příklad: Anka popisuje operaci v překladu zcela terminologicky správně jako "tahovou cerkláž kolena", zatímco anglická verze mluví prostě o "metal plate around my kneecap" (kovová destička kolem mé čéšky). Tady se asi musí každý čtenář (tím spíše čtenář-běžec) rozhodnout, co se mu líbí. (Pro jistotu, protože Internet je médium vesměs nepřejícné a záštiplné a ne vždy je mezi řádky zcela čitelno: v žádném případě by mě nenapadlo ani na chvilku jakkoliv pochybovat o kvalitě Ančina překladu, úrovni její anglištiny či o pravdivosti jejího vyjádření na adresu překladu anglického! Je klidně možné, že kdybych knihu nečetl, ale snažil se jí překládat, chytal bych se za hlavu stejně jako ona.) V souhrnu: jazyková stránka za obsahem mírně pokulhává, což je ovšem pořád ještě lepší, než kdyby to bylo opačně. Běžný neanglický čtenář anglické literatury si podle mě nevšimne, vzdělaný běžec si přinejhorším povzdechne.

Celá kniha je takovou hodně zhuštěnou verzí Kilianova životopisu. První kapitola je zajímavou sondou do jeho dětství a mládí (dobře, mládí zní vzhledem k jeho necelým třiceti rokům dost hloupě...) a umožňuje pochopit, jak se z něj stala jedna ze současných ikon vytrvalostního běhu. Když vezmu v úvahu to, co už jako dítě prožil (někteří by určitě napsali přežil), připadá mi jeho výdrž vlastně tak nějak skoro normální. Dobře, normální je silné slovo, ale řekněme odpovídající okolnostem? To už by šlo... Po tomto začátku, který by mohl u konzervativních rodičů vyvolat nutkání začít hledat číslo na sociálku, už následuje poměrně rychlý sled popisů jednotlivých Kilianových běžeckých akcí, jako např. osmidenní přeběh Pyrenejí od Atlantiku ke Středozemnímu moři, závod Western States Endurance Run 2010 (částečně popsaný už v dokumentu Unbreakable, který jsem bohužel dosud neměl možnost shlédnout), nebo jeho pokus překonání rekordu ve výběhu na Kilimandžáro a seběh zpět (FKT) - to vše prokládané úvahami o smyslu běhání, o rodině, o přátelích, mentální přípravě a pocitech během závodu i po něm. Tyhle exkurze do Kilianovy mysli jsou asi nejzajímavější část celé knihy, protože zatímco jeho výsledky je velmi lehké sledovat na Internetu, do hlavy mu nikdo nevidíme. To je prý ostatně tak trochu slabina zmiňovaného dokumentu Unbreakable: vidíte Kiliana v mizerném stavu 20 mil před cílem a pak jeho skoro zázračný doběh na třetím místě. Co se stalo mezitím a kde sebral sílu po těžké krizi opět zrychlit, to už prý dokument nepopisuje. Kniha ano. Kilianova síla podle všeho není jen v jeho nohách, ale čerpá jí i ze svého přístupu k přípravě, k závodění a vlastně k životu vůbec. Kilianův přístup snad nejde shrnout jinak než jako pragmatický. Asi nejlépe to ukazuje v části, kde popisuje, proč není před závodem nervózní a - narozdíl od řady jiných lidí - nemá problémy se spánkem:

Podtrženo sečteno: Run or Die by podle mého názoru neměli ultraběžci jen tak minout. Kdyby kvůli ničemu jinému, tak určitě proto, že je to velmi zajímavý pohled do mysli jednoho ze současných vrcholových vytrvalců. Kilian Jornet je podle mého názoru ukázkový příklad toho, že ultra se vyhrává nejen nohama ale i hlavou. A někdy možná hlavně tou hlavou.

Osm z deseti běžců se zraní každý rok. Je jedno, jestli jste mohutní, nebo hubení, rychlí, či pomalí, šampioni maratonu nebo jen víkendoví nadšenci, pravděpodobnost, že si poraníte kolena, lýtka, šlachy, kyčle nebo paty je stejná. Až se příště na Den díkůvzdání postavíte na start tradičního běhu Turkey Trot, dobře si prohlédněte soupeře po své levici a pravici. Statistika říká, že na vánoční běh Jingle Bell Jog bude schopný nastoupit jen jeden z vás... Běhání svým způsobem představuje zdravější variantu řízení v opilosti. Nějakou dobu vám to může procházet, může to být do určité míry i zábava, ale katastrofa číhá za každým rohem...Počet zranění za posledních třicet let se nesnížil ani o píď. Ve skutečnosti dokonce stoupl, protože například natržených Achillových šlach je o deset procent víc...

Tohle a ještě mnoho dalšího se můžete dočíst v knize a bestselleru o běhání BORN TO RUN. A proč o tom všem píšu? Světe div se, sám jsem onou KURIOZITOU (klepu na dřevěný stůl). Běhat jsem začal na konci prázdnin roku 2007. Tedy nějakých 6let. Ano sice k delším běžeckým trasám jsem se prokousal až později, ale i tak, zůstává jediným nejvážnějším běžeckým zraněním krvavý šrám na hlavě. 

Přišel jsem k němu loni na dovolené v Jeseníkách. Když jsme si jeden den s přítelkyní naordinovali "odpočinkový den". Já nevydržel a přivstal si a vyrazil z Karlovy Studánky směrem na Praděd. Údolí Bílé Opavy bylo opět krásné, ba co víc v ranním oparu, ještě hezčí. Na konci údolí, těsně pod chatou Barborka, roste strom. Řekl bych, že tam roste již několik století. Zkusil jsem s ním pohnout a zjistit, jestli za tu dobu zapustil hluboko kořeny, respektive moje hlava se rozhodla utkat se v nerovném souboji s jednou mohutnou větví onoho stromu. Jakmile se mi v hlavě "rožlo" (pro Pražáky rozsvítilo) ihned se mi instinktivně vymršila ruka, strhla šátek z hlavy a zjistila, kde je ta díra. Mezitím, mi po celém ksichtě tekly čůrky krve a já ihned z běžecké ledvinky vytáhl vodu a jal se hlavu polívat. Čůrky krve se změnili v potoky vody a krve a musel sem vypadat jak boxer po nějakém tvrdém direktu. Štěstí/neštěstí bylo, že teprve svítalo a nikde ani noha. Kdyby to bylo během dne. Vsadím se, že do pěti minut bych měl i vrtulník :-)
Takhle sem musel učinit nejtěžší rozhodnutí. Na Praděd už bych nedoběhl, tak bylo otázkou dne, jestli dojít na Barborku a nechat se ošetřit, nebo to "VYBRUTIT" a po svých zpátky do Karlovy studánky. 

No už jenom dodám, že když jsem asi o hodinu později potkal ve Studánce přítelkyni, jak jde do obchodu kupovat snídani, zmohl jsem se jenom na: "Asi mě zabiješ" a sejmul jsem děravý šátek. :-) Po řádném vymytí to nevypadalo tak zle a po pár měsících a "sloupání strupu" zůstala hlava beze stop. I na mozku to nezanechalo následky, jen mám od té dobi problémi z pravopysem. :-)

Ale proč to všechno píšu?
Tahle jediná příhoda je totiž moje nejvážnější běžecké zranění za celých 6let! (opět klepu na dřevěný stůl, i "děravou" hlavu) Pokud se mě chcete ptát, jak to dělám, jaký je recept apod. Řeknu vám jen "NEVÍM" Sám jsem o tom přemýšlel a dostal sem se ke psaní tohoto blogu.
I za dobu mé 11ti leté kariéry amatérského fotbalisty mě potkala zranění jen dvě. Namožený sval (cca po 14ti dnech uzdraveno) a vymknutý kotník po špatném došlápnutí...

Možná patřím mezi ty dva běžce co se každý rok nezraní. Třeba je to tím, že se opravdu poctivě protahuji. Nebo mám nějaké genetické vlohy, nebo prostě jen z klikele prdu! Ale asi hlavně o zranění nějak moc nepřemýšlím, nepřipouštím si ho. I když mě něco začne maličko pobolívat, tak za tím nehledám hned plantární fasciitidy apod. Protože jakmile si člověk vsugerovává nějaké nemoci apod. tak brzy zjistí, že to co si vsugeroval se skutečně stalo a on si k tomu jen urychlil cestu. Nechci tvrdit, že když bude mít člověk 40°C horečky a bude si říkat, že je zdravej, tak skutečně zdravej bude to ne, ale myslím, že pozitivním přístupem k životu se spoustě "nemocem" dá předejít. Protože ne nadarmo se říká: "Není důležité být silný, ale cítit se silný" Každopádně doufám, že jsem tímto článkem neurazil paní štěstěnu a při dalším běhu neskončím po trojitém saltu s pěti vruty někde ve škarpě s nohou hozenou za krkem...