Blogy

Občas se mě někdo zeptá od kdy běhám. Kdybych měl být spravedlivý a počítat pouze poslední dlouhodobě souvislé období tak je to pouze rok. Pokud dobu, kdy jsem si pořídil první boty jen na běhání a od té doby běhal více či méně pravidelně, tak asi 8-10 let. A když vezmu v úvahu, že už na základní škole jsem jeden čas vstával v 6:30, abych ještě před snídaní uběhl cca 5km, tak jsem někde na 18 letech. Běhám vlastně už dlouho, od druhé třídy ZŠ jsem hrál až do vejšky basketbal. Jednou jsem přišel na trénink a zjistil, že máme zápas, tak jsem běžel domů pro dres a asi za 10min jsem byl zpět (necelé 2km) a mohl nastoupit.
Občas jsem běžel VK, na gymplu vyhrál dva školní orienťáky apod.
Ale nikdy jsem neběhal souvisle. Spíš jsem dělal všechno možný, jezdil na kole, hrál fotbal, v létě lezl s rodiči po Alpách, apod.
Když vezmu v úvahu těch posledních 8 let, vypadalo to vždycky tak, že jsem 3 měsíce běhal v kuse, pohoda, dostával jsem se do formy, a najednou jsem buď lehl do postele nebo mi do toho vlezlo něco ve škole nebo později v práci. Většinou jsem stagnoval další tři měsíce, než jsem se zas odhodlal vyběhnout.




Dlouho jsme s Luckou chtěli psa, já měl jako malej jezevčíka a bylo to super. Měl jsem vlastně jedinou podmínku, chtěl jsem, aby se mnou mohl běhat. Lucka mi jednou ukazovala na netu fotky štěňat a pak povídá: "A tohle je naše...". Vybrala krásnýho Parsona Russella Teriera. Art postupně rostl a já s ním zkoušel pomalu běhat, nejdřív se mu nechtělo, furt ze zastavoval, ale pak si celkem zvykl, a když jsem mu hodil klacek, kterej pak zbytek běhu nesl, tak byl spokojenej. Teda na konci jsem mu musel ještě minimálně 10min házet tenisák, aby se unavil i on. Takhle jsme proběhali hlavně Dívčí hrady a Prokopák, začínali jsme na 6km, ale rychle přešli k 10 a občas to natáhli i k 15ti.. Po přestěhování na pravý břeh Vltavy, jsme začínali na Kavčácích a podél vody, a nakonec jezdili i do Krčáku, kde se mu moc líbilo. Pokud jsme byli mimo silnice, tak běhal na volno.
A pak jsem v lednu na večer vyběhli, celý den sněžilo a já se bohužel vrátil domů bez Arta, srazilo ho auto...

Tenhle rok jsem doufal, že s Artem budeme běhat pravidelně a zkusíme i nějaký závody. A najednou jsem si nebyl jistej, zda budu schopnej běhat. Po 14 dnech jsem to zkusil, pomalu s Luckou, ale šlo to. Opět jsem se rozběhal, na Arta jsem pořád v duchu volal a ohlížel se, zda běží za mnou. Postupně jsem přišel na to, že vlastně jedinej moment, kdy nejsem vyloženě smutnej je, když běžím, protože vím, že Art běží se mnou...



V dubnu jsem běžel letošní první závod - Běh do vrchu na Studenec...
A v květnu se mému kamarádovi z vejšky Tomášovi podařilo přihlásit nás na 5 Beskydských vrcholů. No, velká výzva. Duben a Květen byly první 100km měsíce a v červnu už jsem už běhal naplno. V červenci jsem byl Casri na laktátovým testu, což byla dobrá zkušenost a hlavně zjištění jak na tom jsem. A taky jsem začal psát tenhle blog. A abychom měli nějakej pořádnej test před 5BV tak jsme v srpnu dali v Krkonoších první ultra - Horskou výzvu. Měsíc na to trailovej maraton v Plasech a pak jen "doklusání" do října a hurá na 5BV.

start běhu Chřibská - Studenec

V září jsem změnil práci. Z vlastního ateliéru, kdy jsem si práci (a tudíž běhání) mohl řídit podle sebe, počasí, apod., jsem najednou začal chodit na plný úvazek do zaměstnání. A hledal, kdy mám vlastně běhat. Nakonec jsem zjistil, že mi víc vyhovuje běh z práce, sice po tmě, ale nejsem tak úplně tlačen časem. Ráno je to závislé na brzkém vstávání a i když máte náladu, tak si běh těžko o půl hodiny prodloužíte, protože pak přijdete i pozdě do práce.
V listopadu klasicky Velká kunratická, po které následoval trochu útlum, ale s výhledem k Pražské stovce. Vzhledem k akumulaci pracovní náplně jsem ji odpískal a radši se začal soustředit na cíl 1000 mil za rok. Předtím jsem dal maximálně něco kolem 400km za rok, takže nárůst objemu značný...

Na začátku prosince mi chybělo nějakých 190km. Bez závodu, jen tréninkově jsem tolik zatím během jednoho měsíce nedal a do toho ty Vánoce.

Východ slunce na Štědrý den z Dívčích hradů

Nakonec 30.12. přibíhám na vlak směr Petrov-Chlomek s tím, že odtamtud poběžím zpět do Prahy. Cestu znám nazpaměť, nad Davlí máme chatu a skoro přesně před dvěma lety, jsem tuhle trasu (i když na dvakrát) šel s Artem... Vystupuju ve zmrzlém údolí Sázavy a nejdřív si dávám zahřátí podél vody, následované prudkým výběhem na Petrov a geometrický střed Čech - vrch Ďábel. Pak seběh k Zahořanskému potoku a nahoru na Oleško. Rovina kolem Zvole na sluníčku příjemně utekla a seběh do Jarova čaroval s dlouhými stíny v úzkém údolí. Nejnáročnější výběh z Jarova do Ohrobce a Lhoty. Pak kolem Závisti opět dolů k Břežanskému potoku a nahoru na Točnou. A z ní už jen dolů. Posledních 7 km po asfaltu už dost bolelo. Ale byla to nádhera. Tohle byl běh pro Arta...

Vyhlídka nad Jarovem

Celkem jsem letos naběhal 1616km / 1004 míle.
Zúčastnil se 5ti závodů z toho 2x ultra.
Zlepšil si rekord na maratonu na 4:18.

Prestoze blog nehyri kdejakou bujarou aktivitou, dovolil bych si pravidelne (byt trochu unavane) i nahodne ctenare preci jen pozvat k jistemu bezeckemu poohlednuti za rokem 2013. Kam jsme dobehli, kam nikoliv. kde jsme se ztratili, a kde jsem se naopak...

Satori se běžně překládá jako osvícení, probuzení nebo záblesk náhlého uvědomění, nejpřesnější překlad je poznání. Avšak satori je intuitivním prožitkem a nejedná se o poznání dosažené pomocí přemýšlení (wiki). Štědrý večer - pro mnohé večer z...

Kdo nebilancuje, jako by ani nebyl. Moc toho k bilancování není, ale budiž.

Závody: 0. Big fat zero, jak říkají Američané a spol. Poprvé od roku 2001 jsem se nepostavil na start ani jednoho závodu. Svým způsobem je to ostuda, ale prostě jsem nechtěl jít na závod si jenom tak připsat čárku. To ještě neumím. A umět nechci.


Kondice: taky nic moc. Pořád uběhnu desítku s prstem v nose (je to metafora, samozřejmě!), asi i patnáctku, takže nějaký zbytek kondice tam je. Ale pochopitelně to nejde srovnávat s tím, co jsem si pod tímhle slovem představoval ještě loni.

Kilometry: prostě nevím. Třeba 1500? Po tisícovce jsem je přestal počítat, ale moc jich už od té doby nepřibylo.

Zdraví: kupodivu celkem dobré. Který rok jsem naposledy nebyl zraněný? Tedy ve smyslu, že jsem nemusel vynechat žádný běh ze zdravotních důvodů? Už ani nevím. Ale samozřejmě to má souvislosti s malým číslem v kolonce kilometrů.

Ambice: vlastně nevím. Ještě bych chtěl uběhnout jeden dobrý maraton, ale moc dobře vím, že ty návraty jsou stále těžší a těžší.

Celkový dojem z roku 2013: skvělý. Povedla se mi (aspoň v mých očích) věc, na níž mi záleželo, a to je pro mě nejpodstatnější. Když to vezmu kolem a kolem, byl to pro mě vlastně jeden z nejlepších běžeckých roků. Díky všem, kdo mi k tomu pomohli.

28. prosince 2013 v ranních hodinách. Více k celé akci na blogu Honzy12.

Letošní slečna Zima se chová jako mírně náladová žena.
Stydlivě se rozhlédla kolem (chladná a sychravá) s touhou ukázat, co umí, ledovými prsty pokreslila okolí a proměnila krajinu v krajkový svět, vše obalila bílou námrazou.
"Líbí se vám to, co jsem pro vás vytvořila?"
"Což o to, je to krásné slečno Zimo, ale kde máš sníh?"

A tak se, jako každá nedoceněná žena, spravedlivě naštvala a vztekle zpřelámala spousty stromů v půli, ulámala větve a pocuchala prameny vysokonapěťového vedení.
Urazila se, zahalila se do mlhy a začala dusit astmatiky dekou inverze.
Stal jsem se jedním z nich.
Přidušený a potrestaný.
Uznávám, i já remcal na ledové chodníky a kluzké kameny. Vymlouval se na ně a běhat chodil jen jednou týdně, jakoby z povinnosti, bez nadšení, na místní běžecký ovál.
Pomalu a dusivě, polykaje popílky z nedaleké městské kotelny.
Daleko má běh k hypnotickému stavu, když lapáte po dechu a snažíte se vehnat vzduch do těla.
Po roce jsem musel vytáhnout nenáviděné astmatické srkátko.

Na Vánoce jsme utekli tomu všemu ke vzdálené rodině k Moravskému krasu.
Zima nás provázela mlhou, ale už neklouzala, své dílo rozpustila.
Jaká radost! Na Blanensku byl najednou dokonce vidět i obzor!
Slečna Zima se přestala zlobit, jen s námi nemluví. Opustila nás, šla na nákupy či k mrazivé kadeřnici, vládu nad světem zanechala odcházejícímu starému Podzimu.


Jen to tíživé astma mi zůstalo.
Cítím, jak se mi tělo s duší rozladilo a vánoční pochutiny připravily o kondici.
Krátký výběh se ženou byl sice moc pěkný, ale daleko měl k tomu dřívějšímu stavu.
Povídání střídalo sýpavé pokašlávání a bylo to spíš běžecké rande než očista během.
Ale i tak to bylo krásné, ne že ne ... duše se dotkla milovaného lesa.

Na Štěpána mě ale Matka Země pozvala k sobě na návštěvu. O tom přeci vánoční svátky jsou! Jsou o návštěvách u těch, které máme rádi.
Zaťukala na okno a na teploměru mi ukázala devět stupňů nad nulou.
Rodina ještě spala, jen ptáci v krmítku projevovali život.
Vyběhnul jsem s ideou, že se zaběhnu. Někde, někam, na dlouho.
První kopec za domem mi připomněl mé trápení s dechem a zpomalil mě na rozumnou rychlost.
Vybavil jsem si povídání pana Duška ve Čtyřech dohodách.
Povídal pěkně (mimo jiné) i o tom, kterak les dýchá to, co my vydechneme a my vdechujeme to, co vydechne les.
Dokonalá vzájemná synchronizace.
A tak jsem se začal soustředit na dech lesa a do plic naháněl ozdravný vzduch vonící jehličím.
Mysl se mi sklidňovala a po pár kilometrech se podařilo najít správný rytmus a tíživou astmatickou peřinu zanechat na cestě.
Pročistily se plíce a pročistila se i hlava, která do té doby tepala bolestí kvůli nedostatku vzduchu v krvi.


Najednou se dalo běžet rychleji a s radostí.
Lidské tělo je úžasné. Ikdyž se s Duší rozladí, tam venku jsou prameny, které je zase zpět naladí.
Mně se to dnes podařilo, zesynchronizoval jsem se Lesem.
Poděkoval jsem mu a jeho odpovědí se mi stalo stádo muflonů, procházející se mi přes cestu.
Všichni jsme strnuli v pohybu a civěli na sebe.
Tiché zapísknutí odstartovalo jejich běh a vyrazili z meze dolů, do lesní divočiny Moravského krasu, mezi popadané kmeny ztrouchnivělých stromů.
Běžel jsem si svojí cestou s úsměvem.
Provázeli mě ptáci a sem tam nějaká srna popoběhla stejným směrem.

Zaběhnul jsem se přesně tak, jak jsem měl v plánu, až i znepokojená žena telefonem kontrolovala moje kroky.
Vyladil jsem se a nádherně unavil.
Konečně popadnul dech ...

Nejsem Vánoční hater. Ani nechci kazit Vánoce ostatním. A vůbec to není o tom, že nemám s kým a kde být. Ale prostě rok co rok vidím kolem sebe neustále se opakující cirkus a tak jsem se rozhodl ho letos vynechat. A proč? Protože mám možnost svobodné volby a chci vědět co dělám a proč to dělám.

Nenazdobil jsem letos stromeček, stejně ho zase kocouři do Štěpána sestřelí. Nechal jsem ho i baňkami v krabici. Nebudu si s nikým na Štědrý den dávat dárky. Ne, že bych je nekoupil. Koupil, ale nestandardní. Každý z mých blízkých dostane kurz z naučmese, aby se mohl naučit něco co mu zůstane napořád. Nebudu večer koukat na pohádku, místo toho se projde s přítelkyní po městě. Nebudu mít ani bramborový salát a kapra. Mimochodem, toho jsem nejedl, speciálně, na štědrý den, ještě když jsem jedl maso, protože mi to přišlo jako genocida páchána na kapřím etniku. Dávám si právě čočku na kyselo, protože ji mám rád. Zkrátka nebudu dělat nic z toho co dělám každý rok.


A to protože se každý rok dokola opakují neustále ty samé situace kolem mně a chci prolomit kruh. Takže:

1. Přejeme si šťastné a veselé svátky. Jen ty svátky? Jen ty tři dny? Copak rok nemá dalších 362 dní kdy můžeme být šťastní? Jako by jsme mohli nebo měli nařízeno být šťastni jen na vánoce. A ještě na sebe máme být hodní, když jsou ty vánoce. Tzn., že po zbytek roku se změníme ve zvířata, která si nedávají přednost ve dveřích, nepomáhají maminkám s kočárkem do tramvaje, babičkám s taškou do schodů atd. Často vidím před vánoci spoustu nervních lidí, kteří po sobě řvou. Řvou po prodavačkách v obchodech. řvou po lidech v MHD. Prostě řvou protože jsou unavení a vystresovaní z toho, že musí být na ten Štědrý den šťastní a veselí. Musí všechno stihnout, aby už konečně byli doma s rodinou a byli šťastní a veselí. Proto jsem se rozhodl, že nebudu přát štastné a veselé svátky, ale šťastný a veselý celý život a každý jeho jednotlivý den i okamžik. Máte na něj právo, jen si to tak musíte zařídit. Vaše štěstí nemá v rukou žádný osud nebo bůh, který se samovolně rozhoduje, kdo a kdy bude mít super den. Jste to jen vy a nikdo jiný. Začněme už dnes. ;)
2. Kupujeme si spoustu dárků. Zadlužujeme se, trumfujeme se, kdo dráž. Běháme, lítáme jak blbí. A proč? Nevím. Nějaká zkomolené tradice, která nám přerostla přes hlavu a peněženku. K čemu jsou nám všechny ty iPody, iPhony, iPady, ajBoty, ajKnihy, ajDalší jiné kraviny, kterýma si dáváme najevo jak se máme rádi. Co zkusit místo hromady dárků, které jsou častěji jen výkupným, za černé svědomí, že tolik pracujeme, nejsme doma a nemáme na své rodiny a kamarády čas. A když už jsme doma a máme čas, tak tolik vystresovaní a unavení, že po jen řveme a nadáváme. Místo toho dnes u vánočního stromečku obejměte vaši ženu, přítelkyni, maminku, děti prostě všechny co s nimi jste a řekněte jim jak je máte rádi a jak si vážíte jejich podpory a lásky. A nedělejte to jen jednou v roce. Dělejme to třeba každý den.
3. Úklid, vaření a pečení. Nemám nic proti úklidu, ale preferuji ho dělat pravidelně a ne jednou za rok. :) Vařit a péct různé dobroty je fajn, ale mám už roky pocit, že místo "Narodil se Kristus pán, radujme se..." se tam zpívá přežerme se. Předvánoční fronty v obchodech, kvůli třídenní žranici a přecpávání se. Asi se zeptám bezdomovců jak je to se stavy popelnic po vánocích a kdy jim začínají žně. Nejdříve se napečou hromady cukroví a pak slýcháme to "nejez to! Cukroví je až na svátky". Během svátků se zase ozývá "jezte to cukroví, zkazí se, příští rok se na vás vykašlu." A když už je napečeno, navařeno, uklizeno všichni jsou večer totálně vyčerpaní a během dne atmosféra, že stačí jen jiskra a už se to doma hádá a na štědrý den. Kdy na sebe přece máme být hodní. Vysrat se na úklid, pečení, vaření. Mnohem raději budu celý den s lidmi, které mám rád, hrát na kytaru koledy, zpívat a vykládat si, než večer rozbalit pár dárků, kouknout na pohádku, u které se dojí zbytky salátu od večeře a do hodiny všichni usnou vyčerpáním a stresem z příprav a stresu. Prostě buďme spolu a ne s našimi sporáky, troubami a vysavači.

Jediné co se tímto článkem snažím říct je, že jsem si udělal nestereo vánoce, abych si uvědomil proč je slavíme a co nám mají dát. Pro mě je to uvědomění si, že jsme lidé a ne stroje. Máme své chyby a emoce a často podle toho jednáme. Nemluvíme spolu ale, žijeme vedle sebe a není to dobou. Je to námi lidmi.

Proto vám přeji štastný a veselý každý den ve vašem životě. Aby jste dělali co milujete a byli s lidmi, které milujete po celý rok a nejen na vánoce. Dávejte jim najevo co k nim cítíte a jak je máte rádi, protože zítra už může být pozdě. A vykašlete se na zvyky a tradice, které děláte bez porozumění jejich základům a kořenům. Protože, když občas něco nebude ťipťop, ale budete se svými rodinami a přáteli, bude vám to úplně jedno a jim taky.

P.S.: Ježíš se stejně nenarodil v prosinci, ale v cca v březnu, takže je to velké šílenství úplně jedno.

Končí nám běžecký rok 2013 a já, ač jsem byl ještě nedávno rozhodnutý nedělat žádnou pauzu, tak musím. Důvod zní Iliotibial band, taktéž stehenní povázka na levé noze. 
Tento druh bolesti už se mi dostavil jednou. Letos v srpnu. Pro změnu na pravém koleni.
Vždycky se dostavila bolest jako blesk z čistého nebe... Pořád mám před sebou onen srpnový den, kdy jsem končil na Hádech svůj 20km okruh a najednou při seběhu z kopce jsem pocítil nesmírnou bolest v boční straně kolene... Napadlo mě "křeče." Ihned jsem se zastavil a protahoval... Marně.. Zkoušel jsem to rozběhnout jednou, dvakrát, třikrát, ale nakonec jsem musel poslední 2 km domů prostě nějak "doskákat" .... Druhý den byla bolest pryč. Já si dal týden klidu a pak vyběhl na novo. Raději kratší trasu. Asi po 8 km byla bolest zpět. Zkoušel jsem to prokládat bosým běháním na atletickém ovále. Nic. Po dalším běhu jsem nemohl ani vyjít schody. Děsil jsem se, co to je a taky toho, že to přišlo asi měsíc před Beskydskou sedmičkou. Napadlo mě, že příčina může být v tom, že jsem jezdil do práce a z práce na koloběžce a koleno tak příliš přetěžoval. Přece jenom jsem se odrážel pořád jednou a tou samou nohou. A najezdil takto asi 127 km. Dřív než kohout, vůz i husárek, letěla do kouta koloběžka. Bouch, bác! Bohužel se koleno ozývalo i při sestupech na treku po Rumunsku... A B7 se blížila.. Jenže po Beskydské sedmičce byla bolest pryč. Asi léčivé schopnosti Beskyd. :-) Naběhl jsem zase na svoje oblíbené 20 km trasy a běhal vesele dál. Zaběhl si Vokoloprigl, dostal minimalistický New Balance na testování od CzechOUTu a..... Na přelomu listopadu a prosince jsem zase skoro nedoběhl domů... Tentokrát levé koleno... Já poučen z předchozích nezdarů, sestrojil elektrickou kytaru a věděl, že to přece samo odezní....To tak... Naštěstí mám svého běžeckého Guru Martina... Při jednom výběhu po oznámení druhu bolesti a určení místa bolesti mi suše oznámil: "Jo, to bude stehenní povázka. Zkus zkrátit délku kroku." Šlo s tím běžet, hlavně jsem nesměl zastavit, protože pak se bolest rozjela na plno. Já i s tímto hendikepem odběhl 17 km. Doma poprosil strejdu Googla a tetku Wiki o radu...
Pročetl toho spoustu a zjistil, co za potvoru jsem to už dvakrát k sobě pozval...




Ve zkratce jde v podstatě o pás fascie sahající od vnější strany pánve, přes kyčle a kolena a končící těsně pod kolenem. Má zásadní význam pro stabilizaci kolene při běhu. Bolest kolene vychází pak právě v místě červeného puntíku na obrázku. Příčin je několik. Například vysoká kilometráž, nebo špatná biomechanika, a nebo jak bylo v Kurvahoši "nebo voboje" . Taky je možnost hledat příčinu v nevhodné obuvi. Atd.
Mě napadlo, že u mě to bude asi ta biomechanika. (viz v srpnu ta koloběžka) Je mi navíc často vyčítáno, že se hrbím, takže je možné, že při delších trasách, už tělo nedržím jak mám. Nicméně asi nebylo ani pravé ořechové zaběhnout hned z fleku v těch minimuskách 21 km. 
Dle dostupných informací pak bolest většinou sama odezní, ale jakmile dotyčný zase začne běhat, po chvilce se dostaví zpátky. Super, tak vím co mi je, ale co s tím. Nacházím plno rad na fórech, ptám se přes internet i kamarádek fyzioterapeutek. (Obě říkají, že bych se měl stavit osobně. Aspoň se zjistí, kde je přesně příčina. Jak špatně to tělo držím apod.) Nacházím i plno protahovacích cviků. Zkouším je. Některé přináší úlevu od bolesti větší, jiné menší.
Hahaaaa! A mám tě. Peklo se nikdy nemýlí a na mě si nepřijdeš!...
Absolvoval jsem mezitím vším tři výběhy okolo 5 km. A.... Zase tu u PC sedím s Priessnitzem, s kterým se pak válím přes noc pod peřinou... Nepomáhá ani 400 Ibalgin...Je to deprimující... Koncem ledna je 24 hodin kolem Lysé hory. Na facebooku jak naschvál Kilian Jornet, Anna Frost, Núria Picas, Emelie Forsberg a jiná esa vesele sdílí běžecké videa a fotky a já sotva vyjdu schody a možná přijdu o krásný zimní závod... Připadám si v tomto směru jak maniodepresivní robot ze Stopařova průvodce po galaxii...

   Letos jsem bohužel ještě nezačal pořádně trénovat.    Po 3 týdenním volném přechodném období přišlo nachlazení a volno se tak protáhlo na 5 týdnů..Aktuálně začínam pomalu nabíhat první kilometry:-)       Předvánoční tréninkový týden z loňského roku :     Týden...

   Letos jsem bohužel ještě nezačal pořádně trénovat.    Po 3 týdenním volném přechodném období přišlo nachlazení a volno se tak protáhlo na 5 týdnů..Aktuálně začínam pomalu nabíhat první kilometry:-)       Předvánoční tréninkový týden z loňského roku :     Týden...