Pražská 131
5.-7.12.2014 - Pražská 100, 131 km, 4400m přev.+ tentokrát ze Staré Huti až do Prahy, 3. etapa EKUT, já za 35:09:10
Pražská 100, letos prý „jen“ 130,9 km a 4400 m+ převýšení, přesná trasa byla odtajněna pár dní před startem. Dobrá, je to tradiční domácí akce, zavírák sezóny, 3. etapa EKUT (extrémní kombinace v ultratrailu), který dohromady čítá 300 km a 11700 m+ přev. Dát tuhle akci celou je pro mne jednoznačně výzva nebo spíš ÚKOL. Po Loučení (1. a 2. etapa EKUT) to bylo hektické....
2. etapa EKUT
21.-23.11.2014 - Loučení s turistickým rokem, 2. etapa EKUT, 116 km (5 300 m přev.+) já za 34:05:46
trasa na cykloserveru:
www.cykloserver.cz/tipy-na-vylety/detail/?d=140968&akey=4319c6036f09e47b63fc9003f115c02b
www.cykloserver.cz/tipy-na-vylety/detail/?d=140953&akey=dbf24082c23b8528788214fdbe30f3d4
Pár hodin jsem opravdu spala, po probuzení jsem měla i takový pocit. To se mně povedlo prvně, že jsem mezi 1. a 2. etapou Loučení usnula, asi ten prášek na...
Zimní spánek nehrozí!
Aktuálně se potkáváme ve středu večer na starém autobusovém nádraží ve FM a odtud společně běžíme na Lipinské schody, kde si dáváme podle nálady, energie 6 - 8 opakování. Čas setkání je trochu pozdní - v cca. 20:15, ale na schodech se člověk rychle probere :-) ! Návrat bývá kolem 21:30-45. Členové i nečlenové PT, rádi Vás uvidíme. A nebojte, vy také uvidíte, schody jsou dostatečně osvětlené a místa je tam dost.
O víkendu se pak část z nás posbírá na výstup Lysé hory v rámci www.lysacup.cz , pokud někdo nevlastní čip, který je nutný pro účast, není problém půjčit, ještě se nestalo, abychom se sešli všichni vlastníci obojku na jedné etapě. Komu nevyhovuje z jakýchkoliv důvodů účast na LC, přesto by si rád odskočil do hor, skoro pravidelně vyráží Radim autobusem v odpoledních hodinách na Visalaje, nebo do Krásné, nebo beru auto já (Rob) , tak stačí dát echo a může nás jet víc. Každopádně na odpoledne se teď čelovka vždy hodí :-) .
 |
| zdroj: www.360pano.cz |
Jinak další varianta je využití dožínkového oválu, kde poslední dobou čím dál více kroužím a budu kroužit v rámci zimní přípravy, ať už přes týden po večerech ( 19 - 21h ) , nebo pak o víkendu dle možností.
Jaká je Vaše zimní příprava? Bude ukončení sezóny s posezením? V případě zájmu, dejte vědět a něco vymyslíme!
Maraton na dráze a 1. etapa EKUT
16.11.2014 - Maraton na dráze Plzeň Skvrňany – 4:12:26 (3. místo - ženy)
Startovné jsem měla zadarmo jako odměnu za 3. místo (nebo tak nějak) v kat. při MČR v běbu na 100 km nebo to měla být náplast za špatně počítaná kola. Stejně jsem měla (a mám v plánu) zase víc běhat maratony jako trénink na silniční ultra. Pojedu tedy do Plzně, nejlépe autobusem Student Agency. Už při odjezdu jsem okukovala ženskou v běžeckých botách, pak jsme se potkaly na zastávce tramvaje...
Pro radost, pro kondičku, pro dobrou věc
Taková malá reklamní vložka, protože tohle je moc pěkné a spojené s moc pěknou víkendovou akcí!
8.12.2014
Stefanik TRAIL 140
SKVELÁ SPRÁVA: Dnes nás kontaktoval kamarát dobrovoľník/čka z radov dobrovoľníkov STEFANIK TRAIL. Ponúka v roku 2015 sumu 14 centov za každý jeden odbehnutý kilometer na ST140.
Či ste ultra bežec a či člen štafety, či ste dokončili preteky, alebo ste museli predčasne vzdať, každý jeden odbehnutý kilometer, ktorý na trase ST140 zdoláte preplatí táto skvelá...
Pražskou stovkou až na bednu EKUTu (300km, +11 700m)
5.12.2014, Praha, Pražská stovka (130 km, +4400m) 3. a poslední etapa EKUT (300 km, +11 700m)
"Bedna, bedna, bedna" od úspěšného Loučení, kde jsem skončil na 4. místě, na nic jiného nedokážu myslet. Je to jako šťavnatá pastva pro mého berana v hlavě, který to pěkně baští a tím sílí na novou výzvu. Loučení (170km, +7 300m) bylo první částí závodu EKUT*, druhou částí je Pražská stovka (P100). V průběžném pořadí EKUTu ztrácím na Láďu Erberta na 3. místě pouhých 19 minut. Ještě nikdy jsem nebyl bedně tak blízko a na Pražské stovce udělám všechno proto, aby se na tu bednu konečně poprvé dostal.
*EKUT = Extrémní Kombinace Ultra Trailu (300km, +11 700m), závod stávající se ze dvou závodů Loučení (170km, +7 300m) a 14 dní poté Pražské stovky (130km, +4 400m).
Jak se dát během 14ti dnů po stomílovce do kupy a připravit se na další těžký závod? Hodně jsem tuto otázku po Loučení řešil a vymýšlel co nejlepší postup. Nakonec se mi to ale vůbec nepovedlo, protože 3 dny po Loučení mě zkosila horečka a já musel lehnout do postele. Poprvé jsem tak vyběhl na regenerační 12 km výklus až v neděli týden po Loučení. V následujícím týdnu před P100 pak stíhám už jen jeden 4,5 km výklus na páse, masáž, kryokomoru (-130 °C, 4 minuty) a to je vše. Je pátek 5. 12 a večer to všechno vypukne. Cítím se ale dobře a hlavně se moc těším.
Jedním z důvodů, proč se tak těším, je i to, že jsem na Pražskou stovku pozval i mého kámoše Patrice Perrina Francouze žijícího v Rakousku, s kterým jsem se seznámil na 100 miles of Istria. Tam jsme spolu běželi posledních 55 kilometrů ze 170 a spolu jsme také nakonec proběhli cílovou páskou. Hodně jsme si padli do noty, ale od té doby jsme se bohužel neviděli, tak se těším, až se zase potkáme a pokecáme.
Patrice s sebou vzal z Rakouska ještě jednoho borce Helmuta Hofera, takže všichni spolu razíme ještě před registrací na večeři do pizzerie na Pakráci. Během pojídání výborných těstovin vysvětluji klukům, jak to na P100 chodí: Občerstvovačky u zaparkovaného auta, samoobslužné kontroly s barevnými fixy, tajné kontroly, polívky a občerstvení po hospodách, standardní turistické značení versus Olafošipky atd. Kluci s neskrývavým údivem a možná i obavami přikyvují, ale zdravé nadšení pro dobrodrůžo neztrácejí. Vždyť nás čeká trať o délce 131 km s převýšením + 4 400 m plná deště, bahna a srandy!
Po večeři se jedem do Modřan zaregistrovat. Rychlá převlíkačka v tělocvičně, pokec se všemi známými, na který se vždycky těším. Na P100 přijeli snad úplně všichni, dokonce i Petr z Roudnice, který už poslední roky nic jiného něž P100 neběhá a to jsme dříve běhali spolu vše. Všichni řeší co na sebe, protože podle předpovědi má v podstatě celou sobotu pršet. Nakonec na sebe hážu pouze 2 vrstvy: 200g letní merino s dlouhým rukávem a lehkou goráčovku s kapucí.
Další otázka za 100 bodů: "S hůlkami nebo bez?". Vzhledem k slině rozblácenému terénu Olaf (hl. organizátor) hole důrazně doporučuje, ale nakonec podlehnu přesvědčování Patrice:
"The profile is not that hard. It's OK we don't need poles Aleš!"
"OK" a hůlky teda neberu.
Z Modřan se přesunujeme vlakem na start do Staré Hutě u Dobříše. Ve vlaku chvilku pokecám i s Láďou, který je momentálně v EKUTu na 3. místě 19 minut přede mnou. Vůbec mi nedělá radost, že nemůžeme běžet spolu jako při 2. etapě Loučení před 14 dny. Dnes jsme bohužel hlavně soupeři. Pokud se chci dostat na bednu musím ho předběhnout alespoň o těch 19 minut.
"Víš co, do 100 km poběžíme spolu a pak začneme závodit. Co ty na to? ;)" navrhuji v žertu.
"OK" přikyvuje s úsměvem. No, nakonec to tak skoro dopadlo, ale to předbíhám.
Při cestě z vlaku na start se rozloučím s klukama, protože se už asi neuvidíme. Na rozdíl ode mne chtějí běžet "na pohodu". Rozhlížím se a překvapuje mě ta masa lidí. Prý nás je na startu kolem 350. Odbočuji si ještě odskočit bokem do křoví na malou, ale když se kouknu zpět ke startu, všichni už běží.
"A kurňa!"
Start musel být nějak letmo a potichu. Hodím se tedy do gala, zapnu start na Ambitech a jdu na to. Ach jo, ostré tempo hned od začátku, to nemám rád.
Postupně se ještě ve vesnici prodírám přes ostatní dopředu, Chtěl jsem si držet čelo, ale to už je ani nevím, ani nevidím, kde. Za vesnicí běžíme odbočkou vlevo a po zpevněné lesní cestě dlouhým stoupákem až na nejvyšší bod tratě Čihadlo (528m). Celou dobu běžím. Míjím spoustu běžců, ale nikoho moc nepoznávám, což znamená, že jsem stále ještě moc vzadu. Konečně známá tvář Tomáš Zaplatílek, prohodíme pár slov a já letím dál dopředu. Aááá, tenhle styl běhu poznávám, to nemůže být nikdo jiný něž náš pronásledovatel z Loučení László Barta, který je v EKUTu průběžně na 5. místě 22 minut za mnou.
"Hi, how are you man?" ptám se.
Prý nic moc, necítí se dobře a je to znát i z pomalejšího tempa. Škoda Lázlo mě dnes zezadu postrkovat očividně nebude. Rozloučím se a mažu vpřed. Závodní pole je již roztrhané a občas už běžím sám. Je na čase zapnout navigaci v Ambitech. Kufrovat si dnes nemůžu dovolit.
Jsem pod vrcholem Čihadlo a začíná se klesat. Pouštím to dolů, ale cesta je stále ještě zpevněná a na můj vkus a hlavně obutí (Inov8 X-Talon 212) dost tvrdá. Přesto to pálím dolů co to dá, až mi poprvé píchne v koleni a to jakoby vypne. Klopýtnu přes něj, zabolelo to fest, ale běžím stejným tempem dál. Asi se musí ještě prohřát.
Konečně měkký povrch, nezpevněná cesta plná hlubokého řídkého bahna. Koleno si libuje, jak je to najednou krásně měkké a já se snažím nevymést nějakou bahenní louži, kterých je tu plno. Do toho ještě mrholí a poprchává, takže za chvíli již jakékoliv prdění se s vyhýbáním se vodě nemá smysl a dál beru všechno na přímo. Zase si v duchu pochvaluji své X-Talony jako na Loučení, to je prostě bota bot. V bahně drží jak buldok a ač běžím bez hůlek, vše probíhám s jistotou bez sebemenší známky podklouznutí.
První tajná kontrola na ní Zuzka s Petrou podávající valašskou "Živou vodu". S díky sice odmítám, ale řetízkovala a voněla pěkně.
Běžím už přesně hoďku a bohužel vůbec nemám přehled, kde jsou ostatní EKUŤáci, který jsou průběžně na 1. - 3. místě, což mě trochu znervózňuje. Chtěl jsem být s nimi co nejdříve v kontaktu. Nicméně odhaduji, že Láďa(3.) bude určitě přede mnou a Gábor(1.), který má vždy pomalejší starty, někde za mnou. Kde je Martin(2.) vůbec netuším.
Přibíhám na první čipovou kontrolu s občerstvením K3 na 18. km v Cholíně v čase 1h 46min. Rychlost je stále vražedná přes 10,3 km/h. Nicméně cítím se skvěle, nic ještě nepotřebuji a ani na nic nemám chuť, takže si jen odpípnu čip, pozdravím se s Kubou Řídelem a běžím dál. Ještě ve dveřích mě upozorňují na změnu následujícího úseku trasy, ale ani si to nedoposlechnu a věším se za partičku, která si to už poslechla a tak určitě ví kudy.
Po silnici nadbíháme několik km zrušený úsek a zpět na původní trasu se vracíme před Bílou skálou. Následující trasa je v itineráři popsána jako nebezpečný úsek. Nádhera, úzká kamenitá pěšinka ve strmé skále přímo nad hladinou Slapské přehrady. Nahoru, dolů, spousta schodů a řetězů. To mám rád, letím co to dá a předbíhám další běžce. Samo pouze když je to bezpečné nebo když mi raději uhnou z cesty.
Kolem 27. km je cca kilometrová vracečka ke K7 Častoboř, když na ní vbíhám, proti mě už se vrací ufoni z čela závodu. Asi po 100m vidím proti sobě i známou tvář z Loučení. Láďu(3.).
"Tak tady jsi, pane jo, ty to teda drtíš." říkám si v duchu
Běžím zpět z vracečky a přes čelovky mířící mi přímo do očí se snažím rozpoznat další lidi z čela EKUTu. Nikde nic, až těsně před koncem vracečky mám pocit, že jsem zahlédl Martina Šebánka(2.). OK, konečně mám trochu přehled, kde jsou ostatní vyjma Gábora(1.).
Nějak začínám vadnout a zase se ozývá to koleno. Koukám na Ambity je kolem 3:45 ráno. Jsem na 34. km. Je to jasný, je čas na první šlehu. Jen ve mě zasyčela a v tom mě svižně předbíhá kdosi s hůlkami rozevlátými hodně od těla. Ten styl hned poznávám. Gábor(1.). Maďarská mašina, vedoucí muž průběžného pořadí EKUTu. Unaveně a celkem odevzdaně zírám na to, jak se mi rychle vzdaluje v dáli. Pak se ale ve mě něco kousne. Vzpomínka.
"Vždyť jsem s tebou na letošních Brtnických ledopádech dokázal držet krok až do cíle! Tak proč né i dnes?"
Zařadím vyšší rychlost a vydávám se ho stíhat. Tep jde zase nahoru a s tím začíná zabírat konečně i kofeinová šleha. Za chvíli ho mám a dál běžím jen pár kroků za ním. Koukám jen na jeho nohy, jak jedna míjí druhou. Nechávám se tím úplně hypnotizovat. Je to uklidňující, nemusíte se o nic starat, tempo i směr drží ten před vámi a vy tak jen odpočíváte a šetříte síly. Dělám to takto už od základky, když jsem běhal závodně patnácti stovky. Vždycky sem ale doběhl pouze druhý. V průběhu závodu jsem prostě zaparkoval za spolužáka Lukáše Zimmera a nechal se jím odtáhnout jakoby v transu, sledujíce jeho nohy, až do cíle.
Hned jak Gábor(1.) zjistí, že sem to já, ptá se, kde jsou ostatní EKUŤáci. Hlavně Láďa(3.) a Martin (2.).
"Láďa musí být max. 10 minut před námi. Martin je asi za námi" odpovídám anglicky.
Běžíme dál, Gábor drží skvělé tempo, když v tom se nám přes cestu objeví říčka, přes kterou leží padlý strom. Cesta dál vede samozřejmě přes něj. Díky Olafe! Gábor má hůlky, takže jde neohroženě vpřed přes strom. Já hůlky nemám. Chvíli se ostýchám, zda to nepřelézt raději po čtyřech. Vykoupat se ve studeném potoce bych se opravdu nechtěl. No nic, jdu normálně vestoje a nakonec to není tak hrozné, takže zvládám v půlce i selfíčko na památku.
Na 40. km je další vracečka ke K11 Psané skály. Kousek za jejím ústím se proti nám vrací Láďa(3.). Koukám na hodinky a místo, kde se míjíme. Tentokrát si to stopnu, abych věděl přesně kolik na něj ztrácíme.
S Gáborem(1.) se vyškrábeme ke K11, která je vysoko na skále. Označíme si výkaz fixem v čase 4:56 od startu a jdeme dolů ze strmé skály. V tom najednou Gáborovi podjedou nohy. Aby to vyrovnal jakoby poskočí vpřed, těžiště tak dostává před sebe, ale tím získává ve strmé skále i nepřiměřenou rychlost. Snaží se zabrzdit, ale zakopává a s rukami před sebou letí ze skály dolů.
"Gábóóóóóóóór!!!!" řvu za ním.
Hůlky letí pryč a naštěstí se zachycuje o větev, která ho vytočí zpět ke skále a pak už si jen ustele o pár metrů pode mnou na takovém skalním stupni. Zvedá se na nohy, je to dobrý.
"Man! Are you ok???", ptám se ho přesto s obavami, když k němu slezu.
"Yes. Ok", odpovídá a hned se škrábe zpět nahoru pro odhozenou hůlku.
"Go, go!", pobízí mě.
Uf. Ty woe, to jsou věci. Pomalu se tedy vydávám dál bez něj a několikrát se ještě ohlížím, zda je opravdu v pohodě. Vypadalo to fakt strašidelně. Sotva ale doběhnu na místo, kde jsme se míjeli s Láďou(3.) Gábor už je za mnou. On je fakt neuvěřitelnej ufon. Koukám na hodinky. Láďa je před námi pouze necelých 5 minut. Za chvíli ho máme.
Když s Gáborem(1.) přibíháme na další čipovku K12 v Juniorcampu Nová Živohošť na 46. km, Láďa(3.) už tam sedí a akorát se pouští do polévky. Pozdravím se nejdřív s Pavlou u kontroly, která mi odpípne čip a řekne naší pozici: 21. místo, čas 5:41. Mrkneme na sebe s Láďou a je jasný, že od teď poběžíme dál zase spolu jako na Loučení. Polévku máme všichni v sobě, ještě doplníme pití a běžíme dál. Teď už ve třech.
Gábor je skvělý, přísný a neúnavný tempař. Prostě mašina, která táhne vpředu a my s Láďou jsme jak tažené vagónky za ním. Vláček hadr.
"Maďarský EKUT Expres, Stará Huť - Modřany" napadá mě.
Běžíme dál skvělým tempem přes vyhlídku K13 (51. km) Na Vrchovnici, kterou jsem si spletl s vyhlídkou Máj, protože je stále ještě tma jak v pytli. Svítat začíná až těsně před Měřínem na 62. km, kde je další čipová kontrola a občerstvení. Obsluha samozřejmě nejsympatičtější neb se jí dnes ujali jinak vynikající drtičky ultra trailů a čarodějnice Zuzka Urbancová a Petra Mücková.
"Ahój, tady máte poukázku na polívku a pak si přijďte pro perníček a živou vodu!" vítají nás hned ve dveřích a mávají panáčkama.
Polívku do sebe vyklopíme i s rohlíkem snad během minuty. Živou vodu s díky opět odmítám, ale perníčky si beru rovnou dva. Jsou krásně zdobené např. nápisy P100 a jsou moc dobré. Chroupu je ještě několik kiláků za Měřínem.
Náš EKUT expres zase vyráží a Gábor bez pardonu běží a vybíhá vše, co je alespoň trochu běhatelné. Občas je opravdu náročné ho stíhat. Stoupání, které on neúprosně vybíhá, bych já, kdybych běžel sám, asi určitě neběžel.
Máme to pěkně rozběhlé a začínáme koketovat i s myšlenkou, že by se nám tímto stylem mohlo podařit předběhnout i prozatímní čas Martina(2.) a posunout ho tak z 2. na 4. místo v celkovém pořadí EKUTu. Dopočítali jsme se k tomu, že by na to měl stačil náskok cca 33 minut, což není nereálné. Celý vlak EKUT expres by tak mohl stál nakonec na bedně. Všechno ale bylo nakonec úplně jinak.
Dostáváme se konečně k vyhlídce Máj, tradičnímu cíli skoro každé Pražské stovky. Bohužel viditelnost je mizerná, protože je velká oblačnost a lije jak z konve. Takže žádné zdržovaní, označit kontrolu a běžíme dál.
K dokončení první 80 km části P100 už nám zbývá jen kousek, necelé tři kilometry. Z turistické žluté cesty odbočuje trasa pomocí Olafošipkek vlevo a to nevěstí nic dobrého. Navíc v itineráři je opět poznámka "Střeblov - Nebezbečný úsek".
Z kraje to je úplně v pohodě, dokonce až skoro poetické, jak dočervena popadané listí v klesání na trase kontrastuje se zářivě zelenými mechy.
Pak se ale "cesta" stočí v strmém kopci do náročného traverzu po úzké jílovité pěšince. Vzhledem k dešti a strmosti to začíná slušně klouzat a přestože mě X-Talony zase skvěle drží, tak tady trošku lituju, že nemám hůlky. Navíc přemýšlím, jak to tady bude vypadat pro běžce resp. chodce na konci startovního pole, až se tu v dešti prožene dalších 200 lidí. Před námi tu proběhlo sotva 20 lidí a už teď je schůdnost tohoto úseku celkem výzva.
Každopádně Střeblov je za námi. Vyběhneme z lesa na silnici a přes Slapskou přehradu a uháníme k další čipovce s občerstvením v Třebenicích na 80. km.
V Třebenické hospůdce, kde je K19, nás hned za dveřmi odpípnou a dají nám itinerář na druhou 50 km část trasy. Mám ale na pilno, potřebuju doplnit hlavně pití a něco sníst, tak itinerář i s kontrolním výkazem pokládám na stůl a jdu shánět něco do camelu. Super, mají Kofolu. Kupuju si 1,5l a vše leju do camelu, který už byl úplně prázdný. Kluci se mezitím pustili do polívky a už jí skoro dojídají. Svojí tedy zředím studenou vodou a vypiju přímo z misky, aby mi neutekli. To už jsou u dveří a tak se zvedám také, popadnu batoh a mažu taky.
"Nesmím si nechat utéct nás vláček, náš Maďarský EKUT expres." žertuju ještě s obsluhou kontroly u dveří.
Seběhneme bambilión schodů dolů ze Slapské přehrady a míříme na krásný úsek podél Vltavy, bývalé Svatojánské proudy. Ještě se mrknu přes mobil na stav závodu a zjišťuji, že Martin(2.) na nás na předposlední čipovce v Měříně ztrácel už 21 minut.
"Potřebujeme mu dát ještě 12 minut" hlásím ostatním.
Máme na to ještě 50 km, to bude brnkačka. Stále máme díky Gáborovi skvělé tempo. Vracím mobil do přední kapsy od batohu a ze zvyku si ještě vše ošáhnu, zda mi něco nechybí, zejména itinerář s kontrolním výkazem.
"Sakra, kde mám itinerář? A výkaz?!" zastavuji, šacuji všechny kapsy.
Nic. Vzpomínám, kde sem ho měl naposled. Stůl. Ten stůl v Třebenicích.
"Nechal jsem ho tam na stole! Já debil!"
Volám na Láďu co se mi stalo, Gábor nerozumí, tak běží dál.
"Zavolej Olafovi a nějak se s ním domluv. Přece nepoběžíš zpátky." volá na mě Láďa a běží dál za Gáborem.
"Do prdele! Já sem takovej kretén! Takhle to podělat. Néééé, kurva!" prskám nahlas, snažíc se dovolat Olafovi.
Bohužel tu není signál. Kluci jsou už fuč. Otáčím se, musím zpět. Kolik to může být zpět? Určitě hodně přes kilák spíš dva. Tzn. tam a zpět minimálně 3 km navíc. S bednou se můžu rozloučit, ty dva už nedoženu a Martin(2.) je pouhých 20 minut za mnou. Obrovské zklamání a frustrace.
Rozebíhám se zpět. Dlouho sem nebyl na sebe takhle, s prominutím, nasranej. Za neustálých nadávek dobíhám zpět ke Slapské přehradě. V protisměru míjím spousty běžců s tázavým pohledem, proč se vracím zpět. Vybíhám bambilión schodů nahoru na přehradu, tepovka jeden na max. Když doběhnu do Třebenické hospůdky, letím přímo ke stolu, kde vše samozřejmě leží. Itinerář i kontrolní výkaz. Popadnu to a mažu zpět ke dveřím.
"No, vláček mi bohužel ujel, protože sem vůl a nechal jsem tu itinerář a výkaz." odpovídám na tázavé pohledy obsluhy kontroly u dveří.
Úplně to ve mě vře, ale na druhou stranu ta obrovská nasranost mi překvapivě dodává jakoby novou sílu i chuť dál bojovat.
"Já je doženu! Jo, prostě je doženu!" odhodlal jsem se.
Zastavím. Kopnu do sebe šlehu, zapnu berana v hlavě na totální bezohlednost vůči svému tělu a únavě a vyrážím vpřed. Bambilión schodů pro změnu zase dolů ze Slap a dál po stezce podél Vltavy. Míjím místo, kde jsem se otáčel a koukám na Ambity, dohromady skoro 3km navíc. Ok.
Začínám dobíhat pár skupinek běžců co běží jen 50 km denní trasu. Za chvilku jsem před nimi a běžím stále rychle dál, dokonce si cvaknu i pár fotek.
Ještě než stezka uhne od Vltavy vlevo nahoru cca po 7 km, dobíhám skupinku stovkařů, které jsem míjel když jsem se vracel do Třebenic. Super! Mám ze sebe radost a ve stoupání Pod Strání je dokonce nechávám za sebou. Kluci už nemůžou být daleko. Jakmile se terén jen trochu narovná zase běžím vpřed. V dálce vidím K21 Pod Homolí a v hloučku lidí se mi zdá, že už je vidím. Nicméně než tam doběhnu a označím si, všichni jsou pryč. Ženu dál do kopce a pak trasa začíná klesat dolů do Štěchovic. Seběh to je moje a napálím to, co to dá. Letím dolů a za skupinkou turistů vidím Láďu(3.) a předním Gábora(1.).
"Jóóóóóóó !!!!" řvu radostí a letím za nimi, až je z kopce předběhnu.
"Čau, ty woe já vás dohnal! Jooo!" zdravím se s Láďou
Po 13 kilometrové stíhačce se můžu opět zařadit v klidu za Maďarský EKUT Expres a zase trochu zvolnit a o nic moc se nestarat. Bohužel ale tato pohoda netrvala moc dlouho.
Přes Štěchovice a nepříjemný asfaltový úsek před stoupáním ke K22 Štěchovický poklad jsme se dostali celkem rychle až k Sázavě do Pikovic. Myslel jsem, že budu tou mojí stíhačkou hodně vyšťavenej, ale je to ok. Dokonce při sebězích letím vždy napřed a pod kopcem ve výklusu na kluky počkám, až mě doběhnou. Další čipová kontrola na 99 km je tradičně v restauraci U Dolejších v Pikovicích.
Kopneme do sebe výborný vývar a jdeme si na WC doplnit zásoby vody. Vše v cajku, zásoby doplněny a razíme dál. Teď bude za Pikovicemi pořádný krpál na kopec Ďábel (398m) což je zároveň geometrický střed Čech, jak se dočítám v itineráři.
Dupeme už nějakou dobu do kopce a tak se při tom mrknu do mobilu, jak si vede Martin(2.) a o kolik jsme si na něj zvětšili náskok.
"To není možný on už byl v Pikovicích. Jen 16 minut po nás!" s údivem oznamuji Láďovi.
To nejvíc ohrožuje samozřejmě mě, pokud s tím nic neudělám, můžu se s mojí první vysněnou bednou rozloučit a skončím zase na bramborovém 4. místě.
"Hele, až bude další klesání, tak se zkusím asi trhnout, jinak nemám šanci." vytahuji Ládovi své karty ven.
"Jasný" přitakává.
Klesání a to pořádný následuje hned za Ďáblem a tak vybíhám hned před Láďu(3.) i Gábora(1.). Je čas dnes už podruhé zapnou berana v hlavě na plné koule a zmizet. Klesání začíná promočenou loukou, ale X-Talony se do ní zakousnou jako nic a já letím dolů z kopce jak šílenec tempem 3:55 min/km. Kluci jsou za chvíli v nedohlednu.
Při stoupání Zlatým údolím k Olešku se stále ohlížím, ale nikoho za mnou nevidím. Jak tlačím na pilu, hodně piju a koukám, že mi dochází pití. Musím šetřit. Za Oleškem vidím partu turistů, co jde denní 50km trasu, jak si nalévají teplý čaj z termosek.
"Ahoj, nezbylo by tam prosím i něco pro mě?" ptám se.
"Jasně, dej si. Tady máš." a ochotně mi nabízí plný hrnek.
Kopnu ho do sebe na ex a když dopiji poslední lok, cítím jak mě něco škrábe v hrdle.
"Ježiš, co to v tom je?"
"Rum chlapče, to je v tomhle počasí nejlepší!" odpovídají zvesela
"Chceš ještě?"
"Neeee! .... anebo, anebo tak jó." a kopnu do sebe ještě druhý hrnek.
S nezaměnitelnou chutí tuzemáku na jazyku letím dál. V následném klesání po nějaké louce mi to dnes poprvé podklouzne a tak házím parádní mrchu. Rozuměj X-Talony za to nemůžou, to ten rum! Slajduji celým bokem asi 6m dolů po bahně přímo mezi uhýbající pochoďáky. Paráda a jsem jako dobytek.
To už jsem ale skoro ve Skochovicích, kde je v kempu na 110 kilometru poslední čipová kontrola K26. Kousíček po asfaltce, pak po pěšině podél Vltavy a jsem tam.
"Musím to tu vyřídit co nejdřív, žádný zdržování" říkam si.
Hlavně doplnit pití. Na Kofolu, kterou tu stejně ani nemaj, nemám ani pomyšlení, ale zaujala mě Fanta. Objednávám si zase 1,5l a vše přelejvám do camelu. Na polévku si ani lžíci neberu, vypiju jí po zředění přímo z talíře. OK, jedeme dál.
Z kempu vybíhám zpět na pěšinu podél Vltavy a zleva akorát přibíhá Gábor a Láďou. Jsou stále blízko, musím přidat.
V následném stoupání nad Vraném kontroluji po jistotu stav v mobilu. Jsem na 10. místě. Kluci doběhli do Skochovic 8 minut po mě, takže jsem jim dal na 8 kilometrech 8 minut a před sebou mám posledních 20 km. Pokud udržím tempo, tak by se mi těch potřebných 19 minut na Láďu mohlo povést. Navíc si zvyšuji náskok i na Martina(2.), který na mě ztrácí už zase víc jak 22 minut.
Ok. Dám ještě poslední šlehu. Kopnu jí do sebe akorát na vrcholu Zvolské Homole a mažu dál. Snažím se běžet opravdu na max. Ve stoupání, které bych normálně ani náhodou neběžel, si vždycky řeknu: "Tohle by Gábor určitě běžel." a dám to taky. Klesání mi pak jako vždy nedělá žádný problém a tam to rvu, co to dá. Dokonce předbíhám dalšího stovkaře, takže se šoupu na 9. místo. V následném stoupání se mě snaží dohnat, ale s dalším klesáním už nemá šanci. Tam to zase napálím a rázem je v nedohlednu.
Skvělý je, že je stále světlo a už se blížím k Šancím. Já snad ty Šance stihnu poprvé co P100 běhám za světla. Nejdříve ještě označit předposlední kontrolu K30 u Hálkova pomníku a před ním si vyfotit nefalšovaného domácího divočáka a vzhůru na Šance.
Když se vydrápu se skupinkou padesátkařů až nahoru na Šance, musím konstatovat, že to za světla opravdu není tak hrozný, jak za tmy při minulých ročnících. Nicméně je půl páté a začíná se hodně stmívat, takže už raději zapínám čelovku, kterou jsem si za celý den ani nesundal z hlavy.
Posledních 8 km. Píšu domu SMS, že je čas pro mě vyrazit. Cca za hoďku bych měl být v cíli, to je tak akorát. Všechno uklidit a zase se rozebíhám vstříc posledních 8 km a nekonečným Olafošipkám.
Ale ne, dochází mi baterky v čelovce. To už to kurnik ten kousek mohly vydržet. Na druhou stranu mám tam stále ty samé, co už tam byly na obě etapy Loučení (170km) a teď skoro celou P100. Akorát když čelovka úplně zhasla, dobíhám Petra Kotláře, který dnes běží s nějakou holčinou pouze denní padesátku. Ochotně mi asistuje s výměnou baterek (díky Petře!) a já už můžu zase naplno dotáhnout poslední kousek tratě.
Před poslední kontrolou K31 Petrova strouha na 127 km se mi ještě zvrkne noha a já se dnes podruhé vyválím v bahně. Kotník bolí jen chvíli, za chvíli zase běžím a už vidím Modřany.
Proběhnu dolů směrem k Modřanské rokli, tam tradičně tou nejhorší a nejprudší cestou nahoru k silničnímu podchodu. Teď už je to brnkačka přes sídliště ke škole prof. Švejcara, kde je cíl.
Modřanské sídliště probíhám už skoro nazpaměť, zahýbám ke škole, otevírám dveře, po chodbě utíkám vpravo k cílové kontrole a tam mi dopípnou cíl.
"Áaaaaaaa" ano, je tu cíl! Mám to za sebou, úleva, Olaf mi gratuluje a potřásá rukou.
"Jsi devátý, čas 17:48. Gratuluji!"
"Díky, díky, díky."
Snad to bude na tu bednu za EKUT stačit. Padám do židle přímo u cílové kontroly a snažím se trochu vydýchat.
"Další přibíhají!" ozve se po chvíli z chodby.
Martin Šebánek(2.). Cože? Nevěřícně na něj koukám, to není možný, on už je tady. Musel za to neskutečně zatáhnout, doběhl pouhých 7 minut po mě a předběhl i kluky. Jestli za to takhle zatáhl i Láďa(3.) s Gáborem(1.), jsem out.
Strašná nervozita, bojím se, že můj náskok nebude na to 3. místo stačit. Potřebuji víc než 19 minut, to je strašně dlouhá doba. Nedokážu tady sedět před cílem a počítat minuty, navíc se do mě dává zima a tak jdu do sprchy. Když přicházím ke sprše, do cíle se akorát řítí Gábor s Láďou.
"To nemohlo stačit" říkám si a jsem fakt zklamanej, tolik jsem do toho dal a nic.
Určitě se to nepovedlo, bylo to max 15 minut po mě, odhaduji.
Svlékám se a chystám se do sprchy, když kolem jde Láďa a ve dveřích na mě houkne:
"Tak je to tvoje! Jsi třetí."
"Nekecej! Díky! Jóóóó, mám to!"
"A víš co, já ti to přeju, ty si to zasloužíš, když si běžel o ty 3 kilometry víc." usměje se na mě.
Tak se mi to podařilo! Jsem na poprvé na bedně a navíc v takové šílenosti jako je EKUT. Mám obrovskou radost, další sen splněn!
Nakonec zjišťuji, že Láďa s Gáborem doběhli až 22 minut po mě, takže celkově jsem Láďu o 3 minuty odsunul ze 3. na 4. místo. To je tedy o fous, v závodě o 300 kilometrech a 11 700 metrů převýšení rozhodly pouhé 3 minuty.
Vyhlášení vítězů EKUTu je za chvilku a já si to opravdu užívám. Navíc tím, že medaile za Pražskou stovku se rozdávají prvním deseti a já jsem 9., dostávám medaili i za P100 a tak jako jediný mám medaile dvě. Jak říká Olaf při vyhlášení:
"Roudnice dnes bere vše!"
Byl to skvělý a napínavý závod od začátku do konce. Získal jsem další zkušenosti a hlavně zjištění, že ze sebe dokážu vymáčknout ještě o dost víc, než jsem si kdy vůbec myslel. Děkuji Olafovi, celému skvělému organizačnímu týmu a všem spoluběžcům na trati, zejména Gáborovi a Láďovi. Gratuluji všem co Pražskou stovku, Loučení nebo celý EKUT dali či se o to alespoň pokusili a těším se na vás všechny na příštím závodě.
Doslov
- Koleno mi hned druhý den po závodě opuchlo a zarudlo. Týden po už je to o něco lepší, ale běhat ještě nejde.
- Závod mě stál dva nehty, málo jsem si utáhl boty a byl línej si je dotáhnout.
- Puchýře žádné, kdo maže, ten prostě jede a to i v mokru a blátě.
- Inov8 X-Talon 212 mě opět nezklamaly, leč špunty jsou zase o něco menší.
- Myslel jsem, že zase po 3 dnech lehnu s horečkou, ale nestalo se. Goráčovka s kapucí byla nakonec dobrá volba.
- Patrice s Helmutem dokončili P100 společně v čase 24:34 a zhodnotili to slovy "Ein trail nicht wie die anderen!" tzn. "Trail jako žádný jiný!" :)
- V pondělí po závodě jsme spolu ještě skočili na oběd a oba byli z P100 naprosto nadšení. Myslím, že tu nebyli naposled.
- Z 338 na startu závod dokončilo 183 lidí. Tzn. 46% úmrtnost.
- Sepsat tento blog mi trvalo skoro stejně jako běžet ten závod. No, o něco míň, cca 12 hodin + příprava fotek.
- Pokud jste se dočetli až sem, díky! :)
Odkazy
"Bedna, bedna, bedna" od úspěšného Loučení, kde jsem skončil na 4. místě, na nic jiného nedokážu myslet. Je to jako šťavnatá pastva pro mého berana v hlavě, který to pěkně baští a tím sílí na novou výzvu. Loučení (170km, +7 300m) bylo první částí závodu EKUT*, druhou částí je Pražská stovka (P100). V průběžném pořadí EKUTu ztrácím na Láďu Erberta na 3. místě pouhých 19 minut. Ještě nikdy jsem nebyl bedně tak blízko a na Pražské stovce udělám všechno proto, aby se na tu bednu konečně poprvé dostal.
*EKUT = Extrémní Kombinace Ultra Trailu (300km, +11 700m), závod stávající se ze dvou závodů Loučení (170km, +7 300m) a 14 dní poté Pražské stovky (130km, +4 400m).
Jak se dát během 14ti dnů po stomílovce do kupy a připravit se na další těžký závod? Hodně jsem tuto otázku po Loučení řešil a vymýšlel co nejlepší postup. Nakonec se mi to ale vůbec nepovedlo, protože 3 dny po Loučení mě zkosila horečka a já musel lehnout do postele. Poprvé jsem tak vyběhl na regenerační 12 km výklus až v neděli týden po Loučení. V následujícím týdnu před P100 pak stíhám už jen jeden 4,5 km výklus na páse, masáž, kryokomoru (-130 °C, 4 minuty) a to je vše. Je pátek 5. 12 a večer to všechno vypukne. Cítím se ale dobře a hlavně se moc těším.
Jedním z důvodů, proč se tak těším, je i to, že jsem na Pražskou stovku pozval i mého kámoše Patrice Perrina Francouze žijícího v Rakousku, s kterým jsem se seznámil na 100 miles of Istria. Tam jsme spolu běželi posledních 55 kilometrů ze 170 a spolu jsme také nakonec proběhli cílovou páskou. Hodně jsme si padli do noty, ale od té doby jsme se bohužel neviděli, tak se těším, až se zase potkáme a pokecáme.
Patrice s sebou vzal z Rakouska ještě jednoho borce Helmuta Hofera, takže všichni spolu razíme ještě před registrací na večeři do pizzerie na Pakráci. Během pojídání výborných těstovin vysvětluji klukům, jak to na P100 chodí: Občerstvovačky u zaparkovaného auta, samoobslužné kontroly s barevnými fixy, tajné kontroly, polívky a občerstvení po hospodách, standardní turistické značení versus Olafošipky atd. Kluci s neskrývavým údivem a možná i obavami přikyvují, ale zdravé nadšení pro dobrodrůžo neztrácejí. Vždyť nás čeká trať o délce 131 km s převýšením + 4 400 m plná deště, bahna a srandy!
Po večeři se jedem do Modřan zaregistrovat. Rychlá převlíkačka v tělocvičně, pokec se všemi známými, na který se vždycky těším. Na P100 přijeli snad úplně všichni, dokonce i Petr z Roudnice, který už poslední roky nic jiného něž P100 neběhá a to jsme dříve běhali spolu vše. Všichni řeší co na sebe, protože podle předpovědi má v podstatě celou sobotu pršet. Nakonec na sebe hážu pouze 2 vrstvy: 200g letní merino s dlouhým rukávem a lehkou goráčovku s kapucí.
 |
| Helmut využívá posledních pár minut k relaxaci |
"The profile is not that hard. It's OK we don't need poles Aleš!"
"OK" a hůlky teda neberu.
 |
| Předstartovní fotečka: Patrice /FRA/, já, Petr a Helmut /AUT/. |
"Víš co, do 100 km poběžíme spolu a pak začneme závodit. Co ty na to? ;)" navrhuji v žertu.
"OK" přikyvuje s úsměvem. No, nakonec to tak skoro dopadlo, ale to předbíhám.
Při cestě z vlaku na start se rozloučím s klukama, protože se už asi neuvidíme. Na rozdíl ode mne chtějí běžet "na pohodu". Rozhlížím se a překvapuje mě ta masa lidí. Prý nás je na startu kolem 350. Odbočuji si ještě odskočit bokem do křoví na malou, ale když se kouknu zpět ke startu, všichni už běží.
"A kurňa!"
Start musel být nějak letmo a potichu. Hodím se tedy do gala, zapnu start na Ambitech a jdu na to. Ach jo, ostré tempo hned od začátku, to nemám rád.
Postupně se ještě ve vesnici prodírám přes ostatní dopředu, Chtěl jsem si držet čelo, ale to už je ani nevím, ani nevidím, kde. Za vesnicí běžíme odbočkou vlevo a po zpevněné lesní cestě dlouhým stoupákem až na nejvyšší bod tratě Čihadlo (528m). Celou dobu běžím. Míjím spoustu běžců, ale nikoho moc nepoznávám, což znamená, že jsem stále ještě moc vzadu. Konečně známá tvář Tomáš Zaplatílek, prohodíme pár slov a já letím dál dopředu. Aááá, tenhle styl běhu poznávám, to nemůže být nikdo jiný něž náš pronásledovatel z Loučení László Barta, který je v EKUTu průběžně na 5. místě 22 minut za mnou.
"Hi, how are you man?" ptám se.
Prý nic moc, necítí se dobře a je to znát i z pomalejšího tempa. Škoda Lázlo mě dnes zezadu postrkovat očividně nebude. Rozloučím se a mažu vpřed. Závodní pole je již roztrhané a občas už běžím sám. Je na čase zapnout navigaci v Ambitech. Kufrovat si dnes nemůžu dovolit.
Jsem pod vrcholem Čihadlo a začíná se klesat. Pouštím to dolů, ale cesta je stále ještě zpevněná a na můj vkus a hlavně obutí (Inov8 X-Talon 212) dost tvrdá. Přesto to pálím dolů co to dá, až mi poprvé píchne v koleni a to jakoby vypne. Klopýtnu přes něj, zabolelo to fest, ale běžím stejným tempem dál. Asi se musí ještě prohřát.
Konečně měkký povrch, nezpevněná cesta plná hlubokého řídkého bahna. Koleno si libuje, jak je to najednou krásně měkké a já se snažím nevymést nějakou bahenní louži, kterých je tu plno. Do toho ještě mrholí a poprchává, takže za chvíli již jakékoliv prdění se s vyhýbáním se vodě nemá smysl a dál beru všechno na přímo. Zase si v duchu pochvaluji své X-Talony jako na Loučení, to je prostě bota bot. V bahně drží jak buldok a ač běžím bez hůlek, vše probíhám s jistotou bez sebemenší známky podklouznutí.
První tajná kontrola na ní Zuzka s Petrou podávající valašskou "Živou vodu". S díky sice odmítám, ale řetízkovala a voněla pěkně.
Běžím už přesně hoďku a bohužel vůbec nemám přehled, kde jsou ostatní EKUŤáci, který jsou průběžně na 1. - 3. místě, což mě trochu znervózňuje. Chtěl jsem být s nimi co nejdříve v kontaktu. Nicméně odhaduji, že Láďa(3.) bude určitě přede mnou a Gábor(1.), který má vždy pomalejší starty, někde za mnou. Kde je Martin(2.) vůbec netuším.
Přibíhám na první čipovou kontrolu s občerstvením K3 na 18. km v Cholíně v čase 1h 46min. Rychlost je stále vražedná přes 10,3 km/h. Nicméně cítím se skvěle, nic ještě nepotřebuji a ani na nic nemám chuť, takže si jen odpípnu čip, pozdravím se s Kubou Řídelem a běžím dál. Ještě ve dveřích mě upozorňují na změnu následujícího úseku trasy, ale ani si to nedoposlechnu a věším se za partičku, která si to už poslechla a tak určitě ví kudy.
Po silnici nadbíháme několik km zrušený úsek a zpět na původní trasu se vracíme před Bílou skálou. Následující trasa je v itineráři popsána jako nebezpečný úsek. Nádhera, úzká kamenitá pěšinka ve strmé skále přímo nad hladinou Slapské přehrady. Nahoru, dolů, spousta schodů a řetězů. To mám rád, letím co to dá a předbíhám další běžce. Samo pouze když je to bezpečné nebo když mi raději uhnou z cesty.
Kolem 27. km je cca kilometrová vracečka ke K7 Častoboř, když na ní vbíhám, proti mě už se vrací ufoni z čela závodu. Asi po 100m vidím proti sobě i známou tvář z Loučení. Láďu(3.).
"Tak tady jsi, pane jo, ty to teda drtíš." říkám si v duchu
Běžím zpět z vracečky a přes čelovky mířící mi přímo do očí se snažím rozpoznat další lidi z čela EKUTu. Nikde nic, až těsně před koncem vracečky mám pocit, že jsem zahlédl Martina Šebánka(2.). OK, konečně mám trochu přehled, kde jsou ostatní vyjma Gábora(1.).
Nějak začínám vadnout a zase se ozývá to koleno. Koukám na Ambity je kolem 3:45 ráno. Jsem na 34. km. Je to jasný, je čas na první šlehu. Jen ve mě zasyčela a v tom mě svižně předbíhá kdosi s hůlkami rozevlátými hodně od těla. Ten styl hned poznávám. Gábor(1.). Maďarská mašina, vedoucí muž průběžného pořadí EKUTu. Unaveně a celkem odevzdaně zírám na to, jak se mi rychle vzdaluje v dáli. Pak se ale ve mě něco kousne. Vzpomínka.
"Vždyť jsem s tebou na letošních Brtnických ledopádech dokázal držet krok až do cíle! Tak proč né i dnes?"
Zařadím vyšší rychlost a vydávám se ho stíhat. Tep jde zase nahoru a s tím začíná zabírat konečně i kofeinová šleha. Za chvíli ho mám a dál běžím jen pár kroků za ním. Koukám jen na jeho nohy, jak jedna míjí druhou. Nechávám se tím úplně hypnotizovat. Je to uklidňující, nemusíte se o nic starat, tempo i směr drží ten před vámi a vy tak jen odpočíváte a šetříte síly. Dělám to takto už od základky, když jsem běhal závodně patnácti stovky. Vždycky sem ale doběhl pouze druhý. V průběhu závodu jsem prostě zaparkoval za spolužáka Lukáše Zimmera a nechal se jím odtáhnout jakoby v transu, sledujíce jeho nohy, až do cíle.
Hned jak Gábor(1.) zjistí, že sem to já, ptá se, kde jsou ostatní EKUŤáci. Hlavně Láďa(3.) a Martin (2.).
"Láďa musí být max. 10 minut před námi. Martin je asi za námi" odpovídám anglicky.
Běžíme dál, Gábor drží skvělé tempo, když v tom se nám přes cestu objeví říčka, přes kterou leží padlý strom. Cesta dál vede samozřejmě přes něj. Díky Olafe! Gábor má hůlky, takže jde neohroženě vpřed přes strom. Já hůlky nemám. Chvíli se ostýchám, zda to nepřelézt raději po čtyřech. Vykoupat se ve studeném potoce bych se opravdu nechtěl. No nic, jdu normálně vestoje a nakonec to není tak hrozné, takže zvládám v půlce i selfíčko na památku.
Na 40. km je další vracečka ke K11 Psané skály. Kousek za jejím ústím se proti nám vrací Láďa(3.). Koukám na hodinky a místo, kde se míjíme. Tentokrát si to stopnu, abych věděl přesně kolik na něj ztrácíme.
S Gáborem(1.) se vyškrábeme ke K11, která je vysoko na skále. Označíme si výkaz fixem v čase 4:56 od startu a jdeme dolů ze strmé skály. V tom najednou Gáborovi podjedou nohy. Aby to vyrovnal jakoby poskočí vpřed, těžiště tak dostává před sebe, ale tím získává ve strmé skále i nepřiměřenou rychlost. Snaží se zabrzdit, ale zakopává a s rukami před sebou letí ze skály dolů.
"Gábóóóóóóóór!!!!" řvu za ním.
Hůlky letí pryč a naštěstí se zachycuje o větev, která ho vytočí zpět ke skále a pak už si jen ustele o pár metrů pode mnou na takovém skalním stupni. Zvedá se na nohy, je to dobrý.
"Man! Are you ok???", ptám se ho přesto s obavami, když k němu slezu.
"Yes. Ok", odpovídá a hned se škrábe zpět nahoru pro odhozenou hůlku.
"Go, go!", pobízí mě.
Uf. Ty woe, to jsou věci. Pomalu se tedy vydávám dál bez něj a několikrát se ještě ohlížím, zda je opravdu v pohodě. Vypadalo to fakt strašidelně. Sotva ale doběhnu na místo, kde jsme se míjeli s Láďou(3.) Gábor už je za mnou. On je fakt neuvěřitelnej ufon. Koukám na hodinky. Láďa je před námi pouze necelých 5 minut. Za chvíli ho máme.
 |
| Zajímavá vesnice na trase, kde se asi lidi mezi sebou rubou nahý. |
Gábor je skvělý, přísný a neúnavný tempař. Prostě mašina, která táhne vpředu a my s Láďou jsme jak tažené vagónky za ním. Vláček hadr.
"Maďarský EKUT Expres, Stará Huť - Modřany" napadá mě.
Běžíme dál skvělým tempem přes vyhlídku K13 (51. km) Na Vrchovnici, kterou jsem si spletl s vyhlídkou Máj, protože je stále ještě tma jak v pytli. Svítat začíná až těsně před Měřínem na 62. km, kde je další čipová kontrola a občerstvení. Obsluha samozřejmě nejsympatičtější neb se jí dnes ujali jinak vynikající drtičky ultra trailů a čarodějnice Zuzka Urbancová a Petra Mücková.
"Ahój, tady máte poukázku na polívku a pak si přijďte pro perníček a živou vodu!" vítají nás hned ve dveřích a mávají panáčkama.
Polívku do sebe vyklopíme i s rohlíkem snad během minuty. Živou vodu s díky opět odmítám, ale perníčky si beru rovnou dva. Jsou krásně zdobené např. nápisy P100 a jsou moc dobré. Chroupu je ještě několik kiláků za Měřínem.
Náš EKUT expres zase vyráží a Gábor bez pardonu běží a vybíhá vše, co je alespoň trochu běhatelné. Občas je opravdu náročné ho stíhat. Stoupání, které on neúprosně vybíhá, bych já, kdybych běžel sám, asi určitě neběžel.
 |
| Někde jsme zapomněli uhnout, takže přes louku zpět na správnou trasu |
 |
| K16 Nad Tetínským lomem, 72 km, 8:42 |
Máme to pěkně rozběhlé a začínáme koketovat i s myšlenkou, že by se nám tímto stylem mohlo podařit předběhnout i prozatímní čas Martina(2.) a posunout ho tak z 2. na 4. místo v celkovém pořadí EKUTu. Dopočítali jsme se k tomu, že by na to měl stačil náskok cca 33 minut, což není nereálné. Celý vlak EKUT expres by tak mohl stál nakonec na bedně. Všechno ale bylo nakonec úplně jinak.
Dostáváme se konečně k vyhlídce Máj, tradičnímu cíli skoro každé Pražské stovky. Bohužel viditelnost je mizerná, protože je velká oblačnost a lije jak z konve. Takže žádné zdržovaní, označit kontrolu a běžíme dál.
 |
| Bohužel, dneška žádné výhledy z Máje nebudou. |
 |
| K17 Vyhlídka Máj, 74 km, 9:00 - Honza Kotyk, ač neběží přímo s námi, stále se někde potkáváme |
 |
| Láďa přede mnou, Gábor opravdu vyjimečně někde za mnou |
Z kraje to je úplně v pohodě, dokonce až skoro poetické, jak dočervena popadané listí v klesání na trase kontrastuje se zářivě zelenými mechy.
Pak se ale "cesta" stočí v strmém kopci do náročného traverzu po úzké jílovité pěšince. Vzhledem k dešti a strmosti to začíná slušně klouzat a přestože mě X-Talony zase skvěle drží, tak tady trošku lituju, že nemám hůlky. Navíc přemýšlím, jak to tady bude vypadat pro běžce resp. chodce na konci startovního pole, až se tu v dešti prožene dalších 200 lidí. Před námi tu proběhlo sotva 20 lidí a už teď je schůdnost tohoto úseku celkem výzva.
Každopádně Střeblov je za námi. Vyběhneme z lesa na silnici a přes Slapskou přehradu a uháníme k další čipovce s občerstvením v Třebenicích na 80. km.
 |
| Krásné počasí, skoro neprší, ideální pro 130 km běh... |
 |
| Vodní dílo Slapy |
"Nesmím si nechat utéct nás vláček, náš Maďarský EKUT expres." žertuju ještě s obsluhou kontroly u dveří.
Seběhneme bambilión schodů dolů ze Slapské přehrady a míříme na krásný úsek podél Vltavy, bývalé Svatojánské proudy. Ještě se mrknu přes mobil na stav závodu a zjišťuji, že Martin(2.) na nás na předposlední čipovce v Měříně ztrácel už 21 minut.
"Potřebujeme mu dát ještě 12 minut" hlásím ostatním.
Máme na to ještě 50 km, to bude brnkačka. Stále máme díky Gáborovi skvělé tempo. Vracím mobil do přední kapsy od batohu a ze zvyku si ještě vše ošáhnu, zda mi něco nechybí, zejména itinerář s kontrolním výkazem.
"Sakra, kde mám itinerář? A výkaz?!" zastavuji, šacuji všechny kapsy.
Nic. Vzpomínám, kde sem ho měl naposled. Stůl. Ten stůl v Třebenicích.
"Nechal jsem ho tam na stole! Já debil!"
Volám na Láďu co se mi stalo, Gábor nerozumí, tak běží dál.
"Zavolej Olafovi a nějak se s ním domluv. Přece nepoběžíš zpátky." volá na mě Láďa a běží dál za Gáborem.
"Do prdele! Já sem takovej kretén! Takhle to podělat. Néééé, kurva!" prskám nahlas, snažíc se dovolat Olafovi.
Bohužel tu není signál. Kluci jsou už fuč. Otáčím se, musím zpět. Kolik to může být zpět? Určitě hodně přes kilák spíš dva. Tzn. tam a zpět minimálně 3 km navíc. S bednou se můžu rozloučit, ty dva už nedoženu a Martin(2.) je pouhých 20 minut za mnou. Obrovské zklamání a frustrace.
Rozebíhám se zpět. Dlouho sem nebyl na sebe takhle, s prominutím, nasranej. Za neustálých nadávek dobíhám zpět ke Slapské přehradě. V protisměru míjím spousty běžců s tázavým pohledem, proč se vracím zpět. Vybíhám bambilión schodů nahoru na přehradu, tepovka jeden na max. Když doběhnu do Třebenické hospůdky, letím přímo ke stolu, kde vše samozřejmě leží. Itinerář i kontrolní výkaz. Popadnu to a mažu zpět ke dveřím.
"No, vláček mi bohužel ujel, protože sem vůl a nechal jsem tu itinerář a výkaz." odpovídám na tázavé pohledy obsluhy kontroly u dveří.
Úplně to ve mě vře, ale na druhou stranu ta obrovská nasranost mi překvapivě dodává jakoby novou sílu i chuť dál bojovat.
"Já je doženu! Jo, prostě je doženu!" odhodlal jsem se.
Zastavím. Kopnu do sebe šlehu, zapnu berana v hlavě na totální bezohlednost vůči svému tělu a únavě a vyrážím vpřed. Bambilión schodů pro změnu zase dolů ze Slap a dál po stezce podél Vltavy. Míjím místo, kde jsem se otáčel a koukám na Ambity, dohromady skoro 3km navíc. Ok.
Začínám dobíhat pár skupinek běžců co běží jen 50 km denní trasu. Za chvilku jsem před nimi a běžím stále rychle dál, dokonce si cvaknu i pár fotek.
Ještě než stezka uhne od Vltavy vlevo nahoru cca po 7 km, dobíhám skupinku stovkařů, které jsem míjel když jsem se vracel do Třebenic. Super! Mám ze sebe radost a ve stoupání Pod Strání je dokonce nechávám za sebou. Kluci už nemůžou být daleko. Jakmile se terén jen trochu narovná zase běžím vpřed. V dálce vidím K21 Pod Homolí a v hloučku lidí se mi zdá, že už je vidím. Nicméně než tam doběhnu a označím si, všichni jsou pryč. Ženu dál do kopce a pak trasa začíná klesat dolů do Štěchovic. Seběh to je moje a napálím to, co to dá. Letím dolů a za skupinkou turistů vidím Láďu(3.) a předním Gábora(1.).
"Jóóóóóóó !!!!" řvu radostí a letím za nimi, až je z kopce předběhnu.
"Čau, ty woe já vás dohnal! Jooo!" zdravím se s Láďou
Po 13 kilometrové stíhačce se můžu opět zařadit v klidu za Maďarský EKUT Expres a zase trochu zvolnit a o nic moc se nestarat. Bohužel ale tato pohoda netrvala moc dlouho.
 |
| K22 Ve Štolách - Štěchovický poklad, 93 km, 12:10 |
Kopneme do sebe výborný vývar a jdeme si na WC doplnit zásoby vody. Vše v cajku, zásoby doplněny a razíme dál. Teď bude za Pikovicemi pořádný krpál na kopec Ďábel (398m) což je zároveň geometrický střed Čech, jak se dočítám v itineráři.
 |
| Most přes Sázavu, Pikovice |
"To není možný on už byl v Pikovicích. Jen 16 minut po nás!" s údivem oznamuji Láďovi.
To nejvíc ohrožuje samozřejmě mě, pokud s tím nic neudělám, můžu se s mojí první vysněnou bednou rozloučit a skončím zase na bramborovém 4. místě.
"Hele, až bude další klesání, tak se zkusím asi trhnout, jinak nemám šanci." vytahuji Ládovi své karty ven.
"Jasný" přitakává.
Klesání a to pořádný následuje hned za Ďáblem a tak vybíhám hned před Láďu(3.) i Gábora(1.). Je čas dnes už podruhé zapnou berana v hlavě na plné koule a zmizet. Klesání začíná promočenou loukou, ale X-Talony se do ní zakousnou jako nic a já letím dolů z kopce jak šílenec tempem 3:55 min/km. Kluci jsou za chvíli v nedohlednu.
Při stoupání Zlatým údolím k Olešku se stále ohlížím, ale nikoho za mnou nevidím. Jak tlačím na pilu, hodně piju a koukám, že mi dochází pití. Musím šetřit. Za Oleškem vidím partu turistů, co jde denní 50km trasu, jak si nalévají teplý čaj z termosek.
"Ahoj, nezbylo by tam prosím i něco pro mě?" ptám se.
"Jasně, dej si. Tady máš." a ochotně mi nabízí plný hrnek.
Kopnu ho do sebe na ex a když dopiji poslední lok, cítím jak mě něco škrábe v hrdle.
"Ježiš, co to v tom je?"
"Rum chlapče, to je v tomhle počasí nejlepší!" odpovídají zvesela
"Chceš ještě?"
"Neeee! .... anebo, anebo tak jó." a kopnu do sebe ještě druhý hrnek.
To už jsem ale skoro ve Skochovicích, kde je v kempu na 110 kilometru poslední čipová kontrola K26. Kousíček po asfaltce, pak po pěšině podél Vltavy a jsem tam.
"Musím to tu vyřídit co nejdřív, žádný zdržování" říkam si.
Hlavně doplnit pití. Na Kofolu, kterou tu stejně ani nemaj, nemám ani pomyšlení, ale zaujala mě Fanta. Objednávám si zase 1,5l a vše přelejvám do camelu. Na polévku si ani lžíci neberu, vypiju jí po zředění přímo z talíře. OK, jedeme dál.
Z kempu vybíhám zpět na pěšinu podél Vltavy a zleva akorát přibíhá Gábor a Láďou. Jsou stále blízko, musím přidat.
V následném stoupání nad Vraném kontroluji po jistotu stav v mobilu. Jsem na 10. místě. Kluci doběhli do Skochovic 8 minut po mě, takže jsem jim dal na 8 kilometrech 8 minut a před sebou mám posledních 20 km. Pokud udržím tempo, tak by se mi těch potřebných 19 minut na Láďu mohlo povést. Navíc si zvyšuji náskok i na Martina(2.), který na mě ztrácí už zase víc jak 22 minut.
Ok. Dám ještě poslední šlehu. Kopnu jí do sebe akorát na vrcholu Zvolské Homole a mažu dál. Snažím se běžet opravdu na max. Ve stoupání, které bych normálně ani náhodou neběžel, si vždycky řeknu: "Tohle by Gábor určitě běžel." a dám to taky. Klesání mi pak jako vždy nedělá žádný problém a tam to rvu, co to dá. Dokonce předbíhám dalšího stovkaře, takže se šoupu na 9. místo. V následném stoupání se mě snaží dohnat, ale s dalším klesáním už nemá šanci. Tam to zase napálím a rázem je v nedohlednu.
Skvělý je, že je stále světlo a už se blížím k Šancím. Já snad ty Šance stihnu poprvé co P100 běhám za světla. Nejdříve ještě označit předposlední kontrolu K30 u Hálkova pomníku a před ním si vyfotit nefalšovaného domácího divočáka a vzhůru na Šance.
 |
| Ná, puťa puťa. |
Posledních 8 km. Píšu domu SMS, že je čas pro mě vyrazit. Cca za hoďku bych měl být v cíli, to je tak akorát. Všechno uklidit a zase se rozebíhám vstříc posledních 8 km a nekonečným Olafošipkám.
Ale ne, dochází mi baterky v čelovce. To už to kurnik ten kousek mohly vydržet. Na druhou stranu mám tam stále ty samé, co už tam byly na obě etapy Loučení (170km) a teď skoro celou P100. Akorát když čelovka úplně zhasla, dobíhám Petra Kotláře, který dnes běží s nějakou holčinou pouze denní padesátku. Ochotně mi asistuje s výměnou baterek (díky Petře!) a já už můžu zase naplno dotáhnout poslední kousek tratě.
Před poslední kontrolou K31 Petrova strouha na 127 km se mi ještě zvrkne noha a já se dnes podruhé vyválím v bahně. Kotník bolí jen chvíli, za chvíli zase běžím a už vidím Modřany.
Proběhnu dolů směrem k Modřanské rokli, tam tradičně tou nejhorší a nejprudší cestou nahoru k silničnímu podchodu. Teď už je to brnkačka přes sídliště ke škole prof. Švejcara, kde je cíl.
 |
| Vždycky vás rád vidím ...Modřany |
"Áaaaaaaa" ano, je tu cíl! Mám to za sebou, úleva, Olaf mi gratuluje a potřásá rukou.
"Jsi devátý, čas 17:48. Gratuluji!"
"Díky, díky, díky."
Snad to bude na tu bednu za EKUT stačit. Padám do židle přímo u cílové kontroly a snažím se trochu vydýchat.
"Další přibíhají!" ozve se po chvíli z chodby.
Martin Šebánek(2.). Cože? Nevěřícně na něj koukám, to není možný, on už je tady. Musel za to neskutečně zatáhnout, doběhl pouhých 7 minut po mě a předběhl i kluky. Jestli za to takhle zatáhl i Láďa(3.) s Gáborem(1.), jsem out.
Strašná nervozita, bojím se, že můj náskok nebude na to 3. místo stačit. Potřebuji víc než 19 minut, to je strašně dlouhá doba. Nedokážu tady sedět před cílem a počítat minuty, navíc se do mě dává zima a tak jdu do sprchy. Když přicházím ke sprše, do cíle se akorát řítí Gábor s Láďou.
"To nemohlo stačit" říkám si a jsem fakt zklamanej, tolik jsem do toho dal a nic.
Určitě se to nepovedlo, bylo to max 15 minut po mě, odhaduji.
Svlékám se a chystám se do sprchy, když kolem jde Láďa a ve dveřích na mě houkne:
"Tak je to tvoje! Jsi třetí."
"Nekecej! Díky! Jóóóó, mám to!"
"A víš co, já ti to přeju, ty si to zasloužíš, když si běžel o ty 3 kilometry víc." usměje se na mě.
Tak se mi to podařilo! Jsem na poprvé na bedně a navíc v takové šílenosti jako je EKUT. Mám obrovskou radost, další sen splněn!
Nakonec zjišťuji, že Láďa s Gáborem doběhli až 22 minut po mě, takže celkově jsem Láďu o 3 minuty odsunul ze 3. na 4. místo. To je tedy o fous, v závodě o 300 kilometrech a 11 700 metrů převýšení rozhodly pouhé 3 minuty.
Vyhlášení vítězů EKUTu je za chvilku a já si to opravdu užívám. Navíc tím, že medaile za Pražskou stovku se rozdávají prvním deseti a já jsem 9., dostávám medaili i za P100 a tak jako jediný mám medaile dvě. Jak říká Olaf při vyhlášení:
"Roudnice dnes bere vše!"
 |
| Autor foto: Palko Kmit |
 |
| EKUT (300km, +11700m) zleva: 2. místo Martin Šebánek, 1. místo Gábor Nyakas, 3. místo já, 4. místo Láďa Erbert |
 |
| Musím si asi založit nějakou vitrínu na trofeje. |
Byl to skvělý a napínavý závod od začátku do konce. Získal jsem další zkušenosti a hlavně zjištění, že ze sebe dokážu vymáčknout ještě o dost víc, než jsem si kdy vůbec myslel. Děkuji Olafovi, celému skvělému organizačnímu týmu a všem spoluběžcům na trati, zejména Gáborovi a Láďovi. Gratuluji všem co Pražskou stovku, Loučení nebo celý EKUT dali či se o to alespoň pokusili a těším se na vás všechny na příštím závodě.
Doslov
- Koleno mi hned druhý den po závodě opuchlo a zarudlo. Týden po už je to o něco lepší, ale běhat ještě nejde.
- Závod mě stál dva nehty, málo jsem si utáhl boty a byl línej si je dotáhnout.
- Puchýře žádné, kdo maže, ten prostě jede a to i v mokru a blátě.
- Inov8 X-Talon 212 mě opět nezklamaly, leč špunty jsou zase o něco menší.
- Myslel jsem, že zase po 3 dnech lehnu s horečkou, ale nestalo se. Goráčovka s kapucí byla nakonec dobrá volba.
- Patrice s Helmutem dokončili P100 společně v čase 24:34 a zhodnotili to slovy "Ein trail nicht wie die anderen!" tzn. "Trail jako žádný jiný!" :)
- V pondělí po závodě jsme spolu ještě skočili na oběd a oba byli z P100 naprosto nadšení. Myslím, že tu nebyli naposled.
- Z 338 na startu závod dokončilo 183 lidí. Tzn. 46% úmrtnost.
- Sepsat tento blog mi trvalo skoro stejně jako běžet ten závod. No, o něco míň, cca 12 hodin + příprava fotek.
- Pokud jste se dočetli až sem, díky! :)
Odkazy
- Stránky závodu Pražská stovka
- Výsledky Pražské stovky 2014
- Záznam z mého sporttesteru Suunto Ambit 3
- Všechny mé fotky z Pražské stovky
Bláto jižně od Prahy aneb P100 2014
 |
| S Lukášem v Olešku na 106. km |
V úterý postupně dostávám kašel. Bezvadný.
Ve středu poslední proběhnutí a kašel nejeví zhoršení, ale ani zlepšení a teplota není, takže není co řešit. V pátek odpoledne nakupuju zásoby a jdu se domů ještě trochu vyspat. Po sedmé večer se už s Tomášem registrujeme v Modřanech. Posledních 14 dní řeším co na sebe, horní polovina je jasná, ale dole se furt rozhoduju mezi tenkýma 3/4 elasťákama nebo mezi dlouhejma teplejma powerstrechovejma kalhotama. Nakonec to vyhrajou elasťáky s kompreskama. Holt, když mi bude zima, tak o to rychleji budu muset běžet.
Ještě prohodím pár slov s kamarádem Pavlem Fexou, který běží celý EKUT, on chce P100 dát do 24 hod, já bych rád kolem 20 hod. Pak už se přesouváme busem na vlakové nádraží, kde potkáváme Tomášova kolegu a s ním povídáme i cestou ve vlaku do Staré Hutě. Tam to jde rychle, vypadneme z vlaku, prodloužíme zástup kolem plotu u nejbližšího domku, zkontroluju hodinky a jen tak tak dojdeme ke startovní pásce a už vyrážíme.
Na startu jsou mnozí jak utržení ze řetězu a mizí... Postupně zabíháme do lesů a korigujeme si vlastní tempo, občas nás někdo předběhne, občas někoho my, ale i díky prvnímu kopci se to už trochu trhá. První kontrola a poznání jak fungují fixy a kartička u kontrolního bodu. Mrholí a postupně začíná pršet. První tajná kontrola a taky první louka s totálně mokrou trávou. Tempo je celkem příjemný, ale je jasný, že nikde na čele nejsme. Pak konečně dobíháme ke Slapům. Začíná krásnej trail nad přehradou, akorát se moc nekoukám vpravo. Ten sráz, respektive rozblácenej povrch, mě trochu znervózňuje. Při seběhu do Cholína to vyšperkuju elegantním telemarkem. První čipovka a čaj. Teda ten nejdřív musím pomoct paní kuchařce přelít z hrnce do várnice... :-)
Další cesta se trochu mění, kousek za mostem jsme měli odbočit a jít přes dva kopce, ale prý díky poškozenému značení, musíme po asfaltu přes Křepenice. Kolem nás prakticky nikdo. Přichází úsek přes Albertovy skály. Pro mě nic moc. Nějak mi nesedlo to pajdání nahoru dolů, přes kameny, po schodech apod. Ale ten pohled na roztroušené čelovky široko daleko byl parádní, zvlášť na poslední Bartůňkově vyhlídce, kdy jsme se ocitli asi 20 m nad ostatními, kteří byli teprve ve 1/3 naučné stezky. Následovala druhá tajná kontrola s kolou apod. Tomášovi se moc běžet nechce, trochu se ho snažím povzbudit a snažím se táhnout. Kousek před Kozím hrádkem se poprvé pořádně natáhnu do bláta a v sestupu k avizovanému kmeni přes potok podruhé. Akorát za potokem zas přichází peklo pro mě. Prudkej svah s kamením a pořádně promáčenej. Tady se fakt běžet nedá. Za chvilku se blížíme ke druhé kontrole na Živohošti. Prší a je mlha. V hospodě dáváme polívku a kolu. Posun sice o 5 míst, ale rychlost klesla o 2 km/h. Doplňujeme vaky a znovu vyrážíme.
Snažíme se, počasí nic moc, maximálně na vracečkách k vyhlídkám někoho potkáme. Některý úseky jsou fakt pěkný. Už pomalu svítá a tak si člověk toho lesa i víc užije. Pomalu zas klesáme k vodě, a když už jsme zas na břehu, tak mi Tomáš oznamuje, že dál už neběží, že v Měříně končí. Tělo moc nemůže a hlava mu neběží, škoda... Mně aspoň ta hlava běží. Tak jdu a popobíhám napřed. V hospodě Pod Lípou mě přivítá Petra se Zuzkou. Dodržely slibované a jsou za čerta (teda spíš čertici) a anděla. Dám si držkovou. Tomáš doráží chvilku po mně. Nabízí mi Snickersku, kterou odmítám, čehož budu..., ale to až za chvíli. Od Petry se Zuzkou dostanu na rozloučení panďuláka do půlky jedný nohy, ale i to povzbudí. Vylezu ven a zase mírně prší, je kousek před 9 hod ráno. Kolem mě nikdo.
Za chvilku v lese v seběhu potkávám skupinku čtyř divočáků, jak si to krosí napříč cestou. Ani si mě nevšimli. V jednom kopci mě předchází dvojice, ale moje snaha o udržení se, je marná. A pak to přijde, dostanu děsnou chuť na tu Snickersku, já blbec! Tý představy a chuti se nezbavím až do Třebenic. Cesta je bez prudkejch kopců a tak lze celkem běžet. Ve vesnicích alespoň štěkají psi, ale jinak nikde nikdo. Občas běžím místy, kterými jsme běželi s Tomášem v létě na Slapy, tak aspoň známá krajina povzbudí. Pak už přichází prudkej výšlap na vyhlídku Máj. Prd vyhlídka, není vidět ani k vedlejší borovici, jaká je mlha. Těsně pod dalším kopcem se najednou seběhneme čtyři a stoupáme v hadovi až na Střelbov. 16 km běžím sám a najednou skoro zácpa. Šedivá fixka na kontrole celkem zaskočila, na rozmáčenou kartu to s ní moc psát nešlo. Odtud začíná slibovaný bahnitý seběh a travers k hrázi Slapské přehrady. Ostatním ze začátku uteču, ale v traverzu běžet nejde. Skoro o každým kroku musím přemýšlet kam šlápnu, abych neskončil o 5 m níž. Párkrát si zanadávám zvlášť, když se občas vykukující hráz vůbec nepřibližuje. Nakonec se nějak dokopu k hrázi a dobíhám do Třebenic. Opět polívka s kolou. Ve vedlejším krámku kupuju Marsku na zahnání chuti a polomáčený, který ale nechávám v batohu na později. Než vyrazím, volá na mě kluk (pak se dozvím, že Lukáš Tomčík), se kterým sedím u stolu, ať na něj počkám. Říkám mu, že je mi zima, a že se musím hýbat, že mě doběhne.
S polednem vyrážím ven, kde vyždímu rukavice a čepici a začnu klopýtat dolů po schodech k vodě. Z protějšího svahu se ozývají nadávky. Rozběhnu se a podél vody to pěkně ubíhá. Asi po 4 km mě Lukáš docvakne. Začneme povídat a běžet spolu. V jeden moment se vyplatí, že jsem zrovna za ním, protože mu upadne čip. Ve stoupání k horní nádrži Štechovic musím absolvovat dva telefonáty, protože rodina je nervozní, co je se mnou, že v Třebenicích nejsem vidět na kontrole, asi mě špatně načetli. Cestou dolů zjišťuju žraloka na pravý botě, no ale po 1,5 roce a 1600 km, si to můžou dovolit. Podrážka je naštěstí tvrdá, takže zakopávání nehrozí. Následující kopec ze Štěchovic k Medníku je nějakej nekonečnej. Občas potkáváme lidi co jdou 50/30 km. V Pikovicích zas polívka a doplnění vody.
Následující kopec na Ďábel znám nazpaměť, stejně jako pokračující trasu přes Oleško do Vranýho. Kolik jsem se tam nachodil se psy, naběhal a najezdil na kole? Ty kopce jsou tak příjemnější. Dole u Zahořanskýho potoka volám tátovi, že nás může potkat nahoře na Olešku. Chvilku tam jde s námi, ale cesta už se zas narovnala, takže se rozbíháme a vyndaváme čelovky, je 16:15. Prudkej seběh do Skochovic a pak nekonečná cesta podél vody ke kempu. Tam potěší schody ke kontrole. Původně jsem myslel, že se zdržovat už moc nebudu, ale polívka mě nakonec přemluví. Už jen 20 km a čtyři kopce. Tři poslední z toho znám, o to víc mě překvapí hned ten první z Vranýho.
V něm nás předejde jeden kluk, prý, že už cítí cíl... :-) Nahoře mě překvapí hodinky, prej plná pamět, sakra. Vzdálenost a převýšení se sice pořád počítá, ale trasa ne. Doma nakonec zjistím, že jsem omylem nechal zbytečně ukládat do paměti i čas do východu/západu slunce. Ach jo. Druhej kopec trochu supíme, ale třetí na Závist jdeme celkem rychle, sice ho normálně běhám, ale dneska už to nejde. Zato sešup na Zbraslav nějak bolí. Pak už jen k Hlávkovu pomníku a hurá po Olafovejch šipkách až do cíle. Na Šanci jsme za chvilku a pak už je to prakticky jen z mírnýho kopečka až do cíle, když nepočítám Modřanskou rokli. Kousek před Točnou nás předbíhá a mizí v mlze Polák, se kterým jsme se různě předbíhali od Štěchovic. Tentokrát už na reakci nemáme. Na poslední kontrole potkáváme sedmdesátiletýho dědečka, kterej jde padesátku, vypadá svěže, potěší jakou má z procházky radost. Za námi se, ale objevují dvě čelovky a tak se rozbíháme. Probíháme zahrádkářskou osadou a sbíháme do Modřanský rokle a ty dvě čelovky se furt přibližujou. Když jsme u odbočky k poslednímu výšlapu k tramvaji, tak jsou tak 100 m za námi. Sakra, přece se nenecháme předběhnout na posledním kilometru. Kopec je krátkej, ale výživnej. Náskok naštěstí udržíme a v podchodu mě Lukáš povzbudí, že to prý nakopnem. Takovej výkon jsem od sebe nečekal. V tempu tak kolem 4:40 probíháme mezi paneláky, a když po chvilce zjišťujeme, že čelovky zmizely, tak trochu zvolníme. V krátkým stoupání u školy udržíme tempo i náskok a tak dobíháme ke škole na 34. místě.
21. pražská stovka | 131,7 km | +4700 m | 21 hod 40 min 12 s
odkaz na celkové výsledky: http://2014.tonerman.cz/p7.html
odkaz na mapu na cykloserveru: http://www.cykloserver.cz/tipy-na-vylety/detail/?d=166234
Děkuju Tomášovi za noční část. Škoda, že jsme si to nemohli doběhnout spolu. A za půlku denní části děkuju i Lukášovi. Super povídání! A samozřejmě děkuju Olafovi a ostatním organizátorům za bezvadný závod (především značení)...!
 |
| 2. tajná kontrola a vybírání, co si tak dát na zub, nakonec to vyhrál sýr | foto: Václav Nohejl |
Snažíme se, počasí nic moc, maximálně na vracečkách k vyhlídkám někoho potkáme. Některý úseky jsou fakt pěkný. Už pomalu svítá a tak si člověk toho lesa i víc užije. Pomalu zas klesáme k vodě, a když už jsme zas na břehu, tak mi Tomáš oznamuje, že dál už neběží, že v Měříně končí. Tělo moc nemůže a hlava mu neběží, škoda... Mně aspoň ta hlava běží. Tak jdu a popobíhám napřed. V hospodě Pod Lípou mě přivítá Petra se Zuzkou. Dodržely slibované a jsou za čerta (teda spíš čertici) a anděla. Dám si držkovou. Tomáš doráží chvilku po mně. Nabízí mi Snickersku, kterou odmítám, čehož budu..., ale to až za chvíli. Od Petry se Zuzkou dostanu na rozloučení panďuláka do půlky jedný nohy, ale i to povzbudí. Vylezu ven a zase mírně prší, je kousek před 9 hod ráno. Kolem mě nikdo.
Za chvilku v lese v seběhu potkávám skupinku čtyř divočáků, jak si to krosí napříč cestou. Ani si mě nevšimli. V jednom kopci mě předchází dvojice, ale moje snaha o udržení se, je marná. A pak to přijde, dostanu děsnou chuť na tu Snickersku, já blbec! Tý představy a chuti se nezbavím až do Třebenic. Cesta je bez prudkejch kopců a tak lze celkem běžet. Ve vesnicích alespoň štěkají psi, ale jinak nikde nikdo. Občas běžím místy, kterými jsme běželi s Tomášem v létě na Slapy, tak aspoň známá krajina povzbudí. Pak už přichází prudkej výšlap na vyhlídku Máj. Prd vyhlídka, není vidět ani k vedlejší borovici, jaká je mlha. Těsně pod dalším kopcem se najednou seběhneme čtyři a stoupáme v hadovi až na Střelbov. 16 km běžím sám a najednou skoro zácpa. Šedivá fixka na kontrole celkem zaskočila, na rozmáčenou kartu to s ní moc psát nešlo. Odtud začíná slibovaný bahnitý seběh a travers k hrázi Slapské přehrady. Ostatním ze začátku uteču, ale v traverzu běžet nejde. Skoro o každým kroku musím přemýšlet kam šlápnu, abych neskončil o 5 m níž. Párkrát si zanadávám zvlášť, když se občas vykukující hráz vůbec nepřibližuje. Nakonec se nějak dokopu k hrázi a dobíhám do Třebenic. Opět polívka s kolou. Ve vedlejším krámku kupuju Marsku na zahnání chuti a polomáčený, který ale nechávám v batohu na později. Než vyrazím, volá na mě kluk (pak se dozvím, že Lukáš Tomčík), se kterým sedím u stolu, ať na něj počkám. Říkám mu, že je mi zima, a že se musím hýbat, že mě doběhne.
S polednem vyrážím ven, kde vyždímu rukavice a čepici a začnu klopýtat dolů po schodech k vodě. Z protějšího svahu se ozývají nadávky. Rozběhnu se a podél vody to pěkně ubíhá. Asi po 4 km mě Lukáš docvakne. Začneme povídat a běžet spolu. V jeden moment se vyplatí, že jsem zrovna za ním, protože mu upadne čip. Ve stoupání k horní nádrži Štechovic musím absolvovat dva telefonáty, protože rodina je nervozní, co je se mnou, že v Třebenicích nejsem vidět na kontrole, asi mě špatně načetli. Cestou dolů zjišťuju žraloka na pravý botě, no ale po 1,5 roce a 1600 km, si to můžou dovolit. Podrážka je naštěstí tvrdá, takže zakopávání nehrozí. Následující kopec ze Štěchovic k Medníku je nějakej nekonečnej. Občas potkáváme lidi co jdou 50/30 km. V Pikovicích zas polívka a doplnění vody.
Následující kopec na Ďábel znám nazpaměť, stejně jako pokračující trasu přes Oleško do Vranýho. Kolik jsem se tam nachodil se psy, naběhal a najezdil na kole? Ty kopce jsou tak příjemnější. Dole u Zahořanskýho potoka volám tátovi, že nás může potkat nahoře na Olešku. Chvilku tam jde s námi, ale cesta už se zas narovnala, takže se rozbíháme a vyndaváme čelovky, je 16:15. Prudkej seběh do Skochovic a pak nekonečná cesta podél vody ke kempu. Tam potěší schody ke kontrole. Původně jsem myslel, že se zdržovat už moc nebudu, ale polívka mě nakonec přemluví. Už jen 20 km a čtyři kopce. Tři poslední z toho znám, o to víc mě překvapí hned ten první z Vranýho.
V něm nás předejde jeden kluk, prý, že už cítí cíl... :-) Nahoře mě překvapí hodinky, prej plná pamět, sakra. Vzdálenost a převýšení se sice pořád počítá, ale trasa ne. Doma nakonec zjistím, že jsem omylem nechal zbytečně ukládat do paměti i čas do východu/západu slunce. Ach jo. Druhej kopec trochu supíme, ale třetí na Závist jdeme celkem rychle, sice ho normálně běhám, ale dneska už to nejde. Zato sešup na Zbraslav nějak bolí. Pak už jen k Hlávkovu pomníku a hurá po Olafovejch šipkách až do cíle. Na Šanci jsme za chvilku a pak už je to prakticky jen z mírnýho kopečka až do cíle, když nepočítám Modřanskou rokli. Kousek před Točnou nás předbíhá a mizí v mlze Polák, se kterým jsme se různě předbíhali od Štěchovic. Tentokrát už na reakci nemáme. Na poslední kontrole potkáváme sedmdesátiletýho dědečka, kterej jde padesátku, vypadá svěže, potěší jakou má z procházky radost. Za námi se, ale objevují dvě čelovky a tak se rozbíháme. Probíháme zahrádkářskou osadou a sbíháme do Modřanský rokle a ty dvě čelovky se furt přibližujou. Když jsme u odbočky k poslednímu výšlapu k tramvaji, tak jsou tak 100 m za námi. Sakra, přece se nenecháme předběhnout na posledním kilometru. Kopec je krátkej, ale výživnej. Náskok naštěstí udržíme a v podchodu mě Lukáš povzbudí, že to prý nakopnem. Takovej výkon jsem od sebe nečekal. V tempu tak kolem 4:40 probíháme mezi paneláky, a když po chvilce zjišťujeme, že čelovky zmizely, tak trochu zvolníme. V krátkým stoupání u školy udržíme tempo i náskok a tak dobíháme ke škole na 34. místě.
21. pražská stovka | 131,7 km | +4700 m | 21 hod 40 min 12 s
odkaz na celkové výsledky: http://2014.tonerman.cz/p7.html
odkaz na mapu na cykloserveru: http://www.cykloserver.cz/tipy-na-vylety/detail/?d=166234
Děkuju Tomášovi za noční část. Škoda, že jsme si to nemohli doběhnout spolu. A za půlku denní části děkuju i Lukášovi. Super povídání! A samozřejmě děkuju Olafovi a ostatním organizátorům za bezvadný závod (především značení)...!
 |
| s Lukášem po doběhu |
Carretera de les Aigües – Barcelona běžecká
Letošní dovolená se z různých důvodů posunula až na konec listopadu. Vzhledem k tomu, že v plánu byla Barcelona, mělo to minimálně dvě výhody: nebudou davy turistů a nebudou vedra k padnutí. Oba dva předpoklady se víceméně ukázaly jako správné. A protože by to nebyla správná dovolená bez běhání, jeden den padnul na běžecký výlet po okolí Barcelony.
Carretera de les Aigües
Tenhle katalánský název, do angličtiny překládaný různými weby s běžeckými tipy jako Road of Waters, česky tedy něco jako Cesta vod, označuje trasu bývalého akvaduktu, který zásoboval vodou Barcelonu. Je to velmi oblíbené místo všech sportovně založených neholdujících asfaltu, většinu trasy totiž tvoří šotolina. V některých částech jde trasa částečně ve stínu, jinde ale počítejte s přímým sluncem. Výhodou je, že drtivá většina pramenů je stále ještě funkční a voda v nich je stále ještě pitná (nebo přinejmenším: lidé jí pijí).
 |
| Výhled na Barcelonu |
Samotná Carretera de les Aïgues začíná (na západní straně) u jednoho z pramenů, Font de la Mandra. Nejjednodušší způsob, jak se na toto místo dostat, je z konečné stanice trasy metra L3 Zona Universitària (Av. Diagonal). Proběhnete parkem Roserar de Cervantes (Cervantesova růžová zahrada), překřížíte hlavní silnici Ronda de Dalt, minete nemocnici Hospital Sant Joan de Déu a po chvíli dorazíte k úpatí svahu (cca po 1,6 km). Zde uprostřed něčeho mezi územím nikoho a divokým parkem začíná cyklostezka, která vás několika serpentinami zavede na okraj příměstské středomořské džungle. Po přibližně 1,7 km stoupání (ne úplně zanedbatelného) se dostanete ke zmíněnému prameni, kde je kromě pramene (jak jinak) velké parkoviště, restaurace a piknikové místo.
Carretera de les Aïgues, vzhledem ke svému původnímu účelu, je teoreticky traverzovka. Prakticky však zjistíte, že neustále buď mírně stoupáte, nebo naopak mírně klesáte. Odměnou vám budou vynikající výhledy na Barcelonu a moře. Pokud máte zájem přidat si k trase pár kopečků, svah je doslova protkaný celou sítí různých více či méně používaných pěšin. Docela velké množství je dokonce zanesené i v OpenStreetMaps, podle nichž jsme na místě běhali my. Je však dobré si uvědomit, že středomořská vegetace se od té naší docela dost liší a to především počtem a velikostí trnů.
Carretera de les Aïgues, vzhledem ke svému původnímu účelu, je teoreticky traverzovka. Prakticky však zjistíte, že neustále buď mírně stoupáte, nebo naopak mírně klesáte. Odměnou vám budou vynikající výhledy na Barcelonu a moře. Pokud máte zájem přidat si k trase pár kopečků, svah je doslova protkaný celou sítí různých více či méně používaných pěšin. Docela velké množství je dokonce zanesené i v OpenStreetMaps, podle nichž jsme na místě běhali my. Je však dobré si uvědomit, že středomořská vegetace se od té naší docela dost liší a to především počtem a velikostí trnů.
 |
| Opuncie, agave a jiné trnité věci. |
 |
| Torre de Collserola - všimněte si sklonu svahu |
Samozřejmým kořením jak běhu tak cyklistiky jsou kopce. Ideálním zpestřením výběhu je tedy výstup k Torre de Collserola, poměrně odvážně pojatému televiznímu vysílači, který mimo jiné slouží jako rozhledna. Carretera de les Aïgues opustíte po cca 5,5 km od Font de la Mandra. Cestou si užijete skvělé Escales de la Font del Monte (Schody horského pramene). Na Torre de Collserola se poprvé ukázala nevýhoda mimosezónní návštěvy - je poměrně krátká otvírací doba, navíc pouze o víkendech. Nicméně, aspoň jsme ušetřili 5,60 €. Od Torre de Collserola je to již jen kousek na Tibidabo - horu, jejíž dominantou je stejnojmenný zábavní park (do značné míry klasický starý lunapark) a Temple del Sagrat Cor (Chrám Svatého srdce). Chrám doporučuju k návštěvě, je podle mě srovnatelný s mnohem slavnějším kostelem na pařížském Montmartru. My jsme bohužel byli v oblečení nanejvýš nevhodném - oba kraťasy nad kolena - a nechtělo se nám provokovat.
Z Tibidabo se sice můžete vydat zpět na Carretera de les Aïgues tou nejkratší cestou, nicméně připravíte se tím asi o nejhezčí úsek, kde se cesta klikatí po úbočí hory a člověku se tak každou chvíli otevírá nový pohled na město. Takže doporučuji tou samou cestou zpět, opět si užít schody - tentokrát směrem dolů - a opět se napojit na původní trasu. Celkově si touhle odbočkou přidáte do kilometráže 3 kilometry (1,5 tam, stejně zpět) a solidní kopec. Po původní trase pak můžet pokračovat ještě dalších 4,5 km dokud cesta najednou nezmizí. Ve východní části totiž ještě není projekt cyklostezky, která by měla obkroužit celou Barcelonu (cca 60 km) zcela dokončen a Carretera de les Aïgues zde končí víceméně do ztracena. Nicméně buď pomocí prosté logiky, nebo pomocí mapy se poměrně dobře dostanete zpět do civilizace, třeba na stanici metra trasy L3 Penitents. Kdyby vás cestou dolů už moc bolely nohy, můžete dokonce využít jezdicích schodů.
Celková délka našeho výletu tak, jak je popsaný, byla 17,5 km/800 m a na trasu se můžete mrknout na Garmin Connect.
Celková délka našeho výletu tak, jak je popsaný, byla 17,5 km/800 m a na trasu se můžete mrknout na Garmin Connect.
|
|
| ||||||
|
| |||||||
Pláž
Komu by nestačila trasa po Carretera de les Aïgues, může se pomocí metra vydat ještě dovyběhat na pláž. Pokud jste skončili výběh na Penitens, pak stačí skočit do metra (L3) směr Zona Universitària. Na stanici Passeig de Gràcia přestoupit na L4 směr La Pau a vystoupit na stanici Selva de Mar. Odsud je to na břeh moře jen kousek. Určitě každý zná slavnou scénu z filmu Chariots of Fire, kde dav mladíků v (alespoň zpočátku) bílých dresech běží po pláži a voda jim lehce omývá kotníky. Tak na to zapomeňte. Pláž v Barceloně je sice pěkně rovná, ale písek je dost solidně hluboký a běžet v něm není žádná legrace. Běžet na hranici příboje znamená pro změnu traverzovat ve svahu se sklonem dobrých 30 °. Nejsem si úplně jistý, jaký stav moře byl, nicméně vše mluvilo spíše pro odliv, takže bych žádné velké zlepšení nečekal. Takže pokud se rozhodnete pro pláž, čekejte pěkných 4,5 km solidního posilování. Vždycky je ale možné udělat pár kroků od moře pryč na kolemjdoucí pěší zónu a vyměnit písek za asfalt. Kromě moře cestou uvidíte i Puerto Olímpico de Barcelona (Olympijský přístav), jednu z mnoha vzpomínek na Olympijské hry, které se v Barceloně konaly v roce 1992, a celou plážovou epizodu zakončíte v turisticko-malebné čtvrti Barceloneta. Naše naběhnutá trasa na Garmin Connect.H10 2014 resumé
Už je to "pár" týdnů, co se v našem městě konal vyhlášený závod - Hornická desítka. Přesto by bylo vhodné se k této události aspoň na chvíli vrátit. Skvělou účast a rychlé časy předvedli i členové z Pepa teamu, a tak bych rád uvedl jejich výkony a dosažené časy.
V dopoledních hodinách si odběhnou závod ti nejmenší, kde se mihli i naše ratolesti a měli možnost nasát závodní atmosféru, která nás čekala až do odpoledního startu. V rámci těchto doprovodných závodů si aspoň vyzvedáváme postupně startovací čísla, takže na mílařích a hlavním závodě se potkáváme už všichni vyzdobeni.
V dopoledních hodinách si odběhnou závod ti nejmenší, kde se mihli i naše ratolesti a měli možnost nasát závodní atmosféru, která nás čekala až do odpoledního startu. V rámci těchto doprovodných závodů si aspoň vyzvedáváme postupně startovací čísla, takže na mílařích a hlavním závodě se potkáváme už všichni vyzdobeni.
V závodě mílařů se měli poprat s ostatními Maruška Ševčíková, Gabka Husániková a Filip "Fík" Landsberger. Poslední se vyškrtl ze seznamu po těžkém ale zdárném boji na maratonu v Bruselu, jsi borec Fíku! Takže nám zbývají dvě budoucí soupeřky, které měly za cíl tento závod úspěšně dokončit a maximálně si ho užít. Podle dojmů z 3,3km trati si holky odnesly mnoho nových zkušenosti do budoucna. Doufejme, že na jaře se ukážou v plné síle i na dalších místních závodech.
| 53. v kt. | Husániková Gabriela | 0:18:03 | |
| 72. v kt. | Ševčíková Marie | 0:26:14 |
H10 - je nás tu mnoho! Silnice před startovním obloukem se rychle plní, odskočení do křoví je pak "trestáno" odsunutím až skoro na chvost závodního pole. V popředí vidím Radima Liptáka s Terkou Samiecovou, svůj post zadáka sdílím s Lukášem Krejčím a pozice zbytku žlutě oděných kolegů můžeme jen tipovat. Po odstartování se dostáváme až po 20s k časomíře a ani za první zatáčkou to moc prostupné není. Ženu před sebou Lukáše, který nám vylepšuje vyhlídky na plynulejší běh v davu. Takto máme možnost pozdravit ostatní ( resp. ty, které doženeme! :-) ) členy PT. Po prvním kilometru začíná být situace lepší a už není třeba řešit, kdo koho pošlape. Skvělé je povzbuzování diváků, na každém rohu nacházíte známé tváře, děti si chtějí plácnout rukou, chybí tu jen muzikanti ( aspoň bubeníci ), to by bylo dokonalé! Tři kola závodu utečou jako nic a už jsme v cíli. Postupně se sbíráme do společného hloučku, přesto nás několik na týmové fotce chybí, ale povedlo se.
| 5. v kt. | Šindelek Daniel | 0:36:50 | ||
| 7. v kt. | Trávníček Rostislav | 0:37:49 | ||
| 12. v kt. | Lipták Radim | 0:38:41 | ||
| 16. v kt. | Krejčí Lukáš | 0:39:40 | ||
| 14. v kt. | Vernarský Jaroslav | 0:39:59 | ||
| 24. v kt. | Goryczka Michal | 0:40:32 | ||
| 30. v kt. | Moškoř Marek | 0:42:13 | ||
| 57. v kt. | Husánik Robert | 0:42:18 | OR | |
| 37. v kt. | Dinter Jiří | 0:44:23 | ||
| 9. v kt. | Trávničková Lila | 0:45:44 | OR | |
| 23. v kt. | Trávníček Lukáš | 0:47:59 | ||
| 29. v kt. | Lysek Miroslav | 0:48:22 | ||
| 54. v kt. | Pecha Vladan | 0:49:23 | OR | |
| 30. v kt. | Samiecová Tereza | 0:50:57 | ||
| 66. v kt. | Řeha Roman | 0:52:27 | ||
| 42. v kt. | Kopcová Eva | 0:52:58 | ||
| 4. v kt. | Šokálová Ludmila | 0:53:33 |
Domlouváme se na odpolední vyhlášení, kde se v hojném počtu opět potkáváme a je co slavit!
Zbytek fotek zde: http://gabriela1.rajce.idnes.cz/Hornicka_desitka_2014/
Prohrát Pražskou 100
Olaf se taky vyjadril, pise cituji "Pražská stovka je dálková vytrvalostní akce, kde je hlavním a primárním cílem především vůbec dokončit. I ty tebou zmiňované body UTMB se dávají všem co dokončí. Co se povede pouze zhruba polovině startujících.Teprve potom se řeší nějaký čas a pořadí.
Tento sport je především zábava a tak přistupuji k pořádání našich akcí. Na stovkách je zcela normální, že do cíle dobíhávají nejen dvojice a trojice a celé i mnohem větší skupiny., jenž spolu na trati strávili celý den. Do cíle se na se na ultra prostě nesprintuje.Tím bych ale vůbec nezlehčoval výkon Honzy a Tomáše. Jejich čas na takto náročné a rozmočené trati je neuvěřitelný.A možná je tak dobrý pravě proto, že běželi společně, vzájemně se podporovali a povzbuzovali, protože sport není boj ale zábava. Tak to prostě na ultra je."
A ja mu na to oponuji, proste neni. V rize amaterskem pochodu by to tak nakrasno mohlo byt, ale nezverejnovala by se zadna vysledkova listina s poradim. Jen list dokoncivsich, ceny by se rozdaly v tombole a bylo by. Protoze jak se muzes docist tak v zapisku od Tomase Bystrickeho, je jasne uvedeno ze bojoval a zavodil az do 127 km, kde mu dosli sily a uz nemel na to, aby Honzu Zemanika dostal. Takze zadne romanticke vedeni se za rucicku po cely zavod doplnovani si vzajemne vody a tak, jak se snazi ostatni diskutujici obhajit tento "necekany" vysledek. Uz vidim jak nejlepsi maratonci planety bezi svuj zavod cely bok po boku a do cile vbihaji naprosto presne, protoze preci spolu bezeli celou cestu a proto prece nebudou na cilove rovince bojovat o vavriny. Proc je vubec P100 vedena jako zavod jednotlivcu, kdyz se muze nakrasne delat jak B7 ve dvojici, kdyz maji zavodnici pocit ze by si meli po celou trasu zavodu pomahat a foukat bolistky. Proc se pouziva cipova technika pro presny prubeh zavodniku, kdyz by se krasne dali zapalovat signalni ohne oznamujici dosazeni jednotlivych checkpointu :]. Taky bez vysledkove listiny by se kazdy mohl opravdu soustredit na svuj vykon a treba body do CS1000, a nemusel by byt otraveny ze je na 342 miste z 360 startujicich...ale vesely ze se mu podarilo dosahnout cile, treba tak urputne jako v naprosto nepochopitelnem case 76:17 Jindrove Jany, kloboucek dolu, ja osobne bych lezel v prikope backorama vzhuru!
Uz od dob Stareho Rima Viktor je jen jeden!!
Co si myslite vy, jak by to mohlo nebo melo byt? Vyjadrete se v komentarich
PS: Mel jsem ted jeste debatu s Olafem, a chtel bych zduraznit ze prevelice smekam pred organizatory a dobrovolniky, bez kterych by se zadna P100 nemohla konat!!