Krátký report z bojiště:-)
Jen ve stručnosti: včerejším tempovým stupňovaným během (30km/1:45,30´´) je závěrečný tréninkový blok za mnou a postupně začnu ladit formu směrem k prvnímu cíli sezóny. Tím bude maraton. Zimní příprava byla vedena tak, abych byl připravený na celou sezónu s důrazem na speciální maratonský trénink. Nyní vím, že čas, který jsem si na začátku roku vytyčil (2h20) je pro mne už nereálný, ale na druhou stranu bych měl být schopen běžet alespoň lépe než v loňském roce. Jako přípravné závody jsem si...
Dubnový běh Smetanovými sady, Olomouc 2016
Pár dní po pražském půlmaratonu mě přepadla viróza, a tak jsem musela zrušit svoji účast v patnáctikilometrovém Jarním běhu Bezručovým údolím, na který jsem se moc těšila. Někdy však člověk musí říct ne i sám sobě. Poslouchat vlastní tělo je hrozně důležité.
Čtvrtek 14.4.2016
Už se cítím lépe. Nebyl tedy důvod, proč si nejít hezky potrénovat :-).
Čtvrtek 14.4.2016
Už se cítím lépe. Nebyl tedy důvod, proč si nejít hezky potrénovat :-).
Adidas Terrex Agravic
Tato bota je horkou novinkou pro letošní sezonu. Byla vyvinuta specielně pro trailové běhání a do extrémních podmínek, poprvé když jsem ji měl možnost držet v ruce na stánku Adidas na LH24 jsem se na botu hodně těšil. A popravdě nezklamala.Při prvním nazutí boty jsem byl velmi překvapen jak sedí na noze žadné "plavání" nohy vně boty prostě jak papuč. Takže stačí nazout a vyběhnout :-).
Ale ted trochu k popisu boty, svršek boty je z dostatečně prodyšného který zabranuje tomu at se noha v botě zbytečně nepotí, v zimě jsem s nimi běhal ve sněhu a také to funguje opačně vlhkost se nedostavá dovnitř. Samozdřejmě že když s botou skočite do kaluže tak nemůžete čekat že budete v suchu ale při cca 3 hodinovém běhu ve sněhu jsem měl nohy pěkně v suchu. Díky šněrování, které je ve špičce trošku širší lze botu utáhnout tak at se přizpůsobí chodidlu na nártu a perfektně ji obejme. Každý má nohu jinou takže to nejeden běžec uvítá.
Odpružení boty zajištuje pěna Boost převzatá ze silničních modelů, což na traily a vůbec běhání v horách je velký krok ku předu. Sám tento typ tlumení vítám, protože když má člověk běžet závod delší jak 8 hodin tak přece jen je rád za to že necítí každý kámen a v podrážce je pěna, která perfektně tlumí. Takže u Agravicu je Boost který zajištuje to abyste měli nohu pekně v komfortu a taky tomu tak je. Došlap má bota neutrální což je běžné u trailových botů a sklon pata špička je ideálně 6mm.
Co na této botě musím vyzdvihnout je podešev z gumy Continental která má perfektní grip který drží na všech typech povrchů. Měl jsem možnost s nimi jít pěkně prudké kopce na sněhu a blátě a nestíhal jsem se divit jak bota drží, samozdřejmě jsem byl zvědav jak to bude třeba v kamenitém seběhu na kamenech a kořenech a také jsem byl mile překvapen, podrážka je z měkkého materiálu, který drží ale opravdu drží. Vzorek je dostatečně hrubý a mezery mezi vzorkem jsou vzdáleny tak aby se podrážka zbytečně nezanášela blátem. Zkoušel jsem botu testovat i na asfaltu a šotolinových cestách a měly dobrý záběr a zbytečně nebrzdili, samozdřejmě se musí zohlednit vzorek boty ale na přesuny mezi kopci a šotoliny jsou dostatečné. Opravdové místo kde si tyto adidasky libují jsou kamenité traily, kořeny, bahnitý a těžký terén tam jsou opravdu doma. Konstrukce boty je tuhá takže se nemusí člověk bát, že by měl omlácené nohy.
Boty jsem měl možnost testovat jak na kratších a rychlých bězích tak i na dlouhých vytrvalostních trénicích a ya mě musím říct že je to bota do hor. Váha boty je oproti jiným modelům patrně vyšší nějakých 340g ale za ten komfort to stojí a rozdíl pár gramů nejde vůbec znát.
Pokud tedy hledáte botu do náročných podmínek težkého terénu a na horské běhání tak je to ta správná volba. Vybrat si můžete ze třech barevných provedení, samozdřejmostí je také model s membránou GTX.
Beskydská stopa na 110km of Istria
Z cíle a zároven centra závodu Umagu nás na start do Lovranu kolem půl 10 odváží autobus, po cestě se chci ještě trochu prospat, ale za námi sedí nějaká ukecaná běžkzně co má potřebu dost nahlas povídat, takže ze spánku nebylo nic. Do Lovranu dorážíme asi 10 minut před startem, poslední kontrola vybavení v batohu, pomalu se šikujeme u startovní pásky dívám se po soupeřích, hodně nebezpečně vypadá jakýsi natuněný ital jak kdyby vyšel rovnou ze salonu, no uvidíme, do uší řve hudba a speaker něco mluví do mikrofonu atmosfera jede na plne obrátky, tři,dva, jedna staaaart.
Někteří to rozbíhají do celkem vysokého tempa na to že je to 6km do kopce s 1400 převýšením tak to ženou dobře, stoupáme po asi tisíci schodech než se dostaneme do lesa, trail a další schody, a finální pasáž se začíná pěkně zvedat, to už opírám ruky o kolena. Za nedlouho je stoupání za náma, vybíháme na hřeben kde se spojumeme se stomilovkou, vítr je docela čerstvý ale zato pěkně osvěžující. Běžíme s Marou současně z vrcholu Vojaku sbíháme ty co to hnali do kopca a míříme k první občerstvovačce, a začíná mě jaksi bolet břicho, no to jsem fakt potřeboval, na občerstvovačce si dám akorát pomeranč a fičím dál, Mára mi trochu utíká, břicho bolí snažím na to nemyslet a valím dál, šotolinové cesty, které se střídají s někdy nepřijemnými hoodně kamenitými traily s místy mokrým vápencem, který klouže, trat je ale běhavá a jsem rád že jsem si hůlky nebral. A to už je tady další občerstvení Brgudac (26km), cola, voda, pomeranč, doplním lahve a valím dál, předbíhám lidi ze stomílovky jsou to povětšinou chodiči. V první půlce je technických pasáží docela dost a v jednom seběhu mi to uklouzne se poroučím k zemi, no nic jedeme dál, trochu bahna nikoho nerozhází, dotlučený nejsu. 
Trat začíná být víc technická, je třeba si hlídat každý krok nechci se tu někde zlámat a to je ještě celkem kus do cíle. Dobíhám Máru prohodíme pár slov a běžíme k občerstvovačce v Trsteniku, světla jsou někde v dáli a nás čeká výstup a seběh, technický a kamenitý ale jde to. Na občerstvovačce dávám polívku, doplnim vodu a zase zpátky do hry. Začíná další stoupání kopce běžím, jde to perfektně cítím se svěží a v dáli začíná pomáli svítat, no super na to jsem se těšil, v tom vbíhám do mlhy začíná být pěkná kosa a pěkně foukat to už jsem na kopci nad Buzetem a dolů cca 10km seběh, záčátek opět mokrá tráva a šutry pěkně to klouže tak si musím dávat bacha, vbíhám do lesa a tady je to lepší pouštím to jak to mám ve zvyku a jedu si své blues, předbíhám stomilovniky, a hle předemnou taky někdo běží, hmm to bude asi ten první týpek, no takže ho mám, zdravím, předbíhám mírně zrychluji a dělám jakože nic. No tak tědka začíná závod to jsem si přál, šotolinové cesty se střídají s traily, probíháme vesničkou dále do lesů a dostávám se do finálního docela dlouhého seběhu do Buzetu, několikero serpentýn a otáčím se švýcara nevidím, což je dobře, dostávám se až dolů do města chvilka po asfaltu, kruháč a už organizátoři ukazují na depo. Vbíhám dovnitř ..forhandrydfry.. a uz mam v ruce pytel, ktery sem si tu poslal, dávám polívku při jídle si cpu gely do batohu, jedna aquastamina do batohu druhá do ruky, přibíhá švýcar, prohlížím si ho, vypadá dobře, jěště hlt koly a je čas běžet dál, žádné flákání proběhnu městem a už jsem zase v lesích, ohlížím se nikdo za mnou, proč za sebou pořád někoho slyším - no asi unava, kopce bežím, zase další traily, seběh, brod přes potok, a další stoupání, slunce už začíná pěkně hřát a to je asi kolem půl 8- asi, nevím nechce se mi vytahovat telefon a hodinky nemám.
Ten kopec je hodně dlouhý, když to jde běžím pak přecházím do chůze, a vida už jsem na hoře. ted někde v kopcích a louky kde je dostatek ranní rosy a nohy dostavají napít, probíhám přes další louky a každá vesnička mi přijde stejná, jednou probíhám a vlevo zeď přede mnou cesta a jak jsem rozběhlý tak tam vjede auto a já dobržudiju rukama o spolujezdcovo okno, no tyy kokos to bylo o fous..řidiči se omlovám asi byl vyděšený víc než já. Valím dál, na občerstvovačku už je to asi kousek probíhám sady žádné jablka-jedno bych si dal, osvěžuju se vodou, mírné stoupání a další vesnička odbočuji do leva běžím do kopce vídím lidi co skladají občerstvení přibíhám k nim oni na mě hledí, že jako ne, ok, asi nějaký trh běžím dál jsem na konci vesnice a tak si říkám to je ta smyčka ze stomílovky do pytle!!! to sem si zaběh, valím dolů, počítám minuty kontroluji kdy vyběhne někdo za mnou a nic..hmm tak ted už jsem na te správné stanici Oprtalj (76km), pomeranč, kola, nezdržuju se, peru to dál už jen třicet do cíle, to je pozitivní co a hladový psi za mnou, opět užasný trail valím si to jak Anton na Westernstates, teda aspon se tak citím. Síly je pořád dost seběh, výběh, a nastupují dlouhé šotolinové cesty není čas o tom přemýšlet, ted nebo nikdy musím bežet, žádné flákání, dobíhám dalšího ze stomilovky- to už jsou ti první, francouze P. Boharda (vítež Tor de Giant) je jakysi špatný, prohodím pár slov a už se těším na občerstvení v Grožnjanu, je to v historickém centru nestíhám se kochat doplnuji vodu a citron, pomeranč a valím dál, do nekonečných šotolinových cest. Otáčím se jestli za mnou nikdo není, očekávám, že se někdo vynoří tak pro jisitotu nespomaluji. Začíná být pěkné teplo cesta odbočuje doleva a začínají další traily červená hlína připadám si jak v australii, potkávám dalšího stomílaře (celkově druhý) s ním už trochu pokecám je druhý, popřeju mu hodně štestí a běžím dál, to už jsem v Buje a do cíle jen 13,5 km, na těch občerstvovačkách jsou ti lidi tak milí, to je ta jižanská vstřícnost, cola, dva pomeranče do ruky a těd není čas na nějaké serepetičky je čas to pořádně rozbalit ,nechci si to nechat vyfouktnout, poslední úsek je po šotolinách v sadech plus nějaký ten australský trail, kopečky vybíhám, ještě že nemám ty hodinky to bych měl oči pořád na nich tak alespon vytahuju telefon něco po čtvrt na dvanáct, uff to bude asi dobrý čas. Nepřemýšlej a val to.. říkám si, teď další nekonečné cesty v sadech ještě, že tu je stín, závěrečný trail kolem příkopu kde někdy tekla voda bežím pěkně svižně a přede mnou Umag na dohled, tak jo jsem tady vbíhám do města organizátoři mě směrují do cíle, běžím ulicemi po značení a to jsem po chvíli jaksi ztratil a ocitám se u kostela a vidím cíl přes přístav. No do pytle zas další kufr..mažu směr cíl co to dá, proplétám se mezi lidma a cílová rovinka už je přede mnou a to už si opravdu užívám, nemohu tomu uvěřit ale je to tak jsem prvníí a dokonce i v tratovém rekordu 11:57:33. Pořad si to neuvědomuju čekám v cíli za chvilí je tu švýcar a za nedlouho i Mára, ten bere třetí místo. Super. J
Na stomílovce to měl Zdenda pěkně rozběhlé, kvůli zdravotním problémům se rozhodl ukončit, zdraví ma člověk jen jedno. Trenér Pepr se na stomílovce taky nestratil na celkovém 12. místě sic to nebylo dle jeho představ ale taky super. Na 80km mu nějaký dobrodruh v seběhu hodil kámen na nohu tak to odnesl jeho malíček.
Na trat jsem zvolil boty Adidas Raven Boost, které perfektně tlumily na rozbitých trailech i na ostrych kamenech. Tady jsem poznal že to je opravdová „ultra“ bota a správná volba. A triko a kompresni kratasy adizero Sprintweb zase pěkně luftovaly protože „Light make me fast“. Děkuji tímto Adidasu za vybavení. Při závodě jsem také použil Aquastamina, voda sycená vodíkem který je skvěly antioxidant a chrání proti únavě díky za to iqauqa.cz. Samozdřejmě taky musím poděkovat rodině která to z dálky sledovala a všem co jste fandili a podporovali- díky!!!
Na českou stopu co tady Zdenda v předchozích letech zanechal jsme pěkně navázali a prošlápli ji o kousek dál. J
Datové porno, sporttestery, běhání a jeho měření
Mám kamaráda, který je schopen vrátit se půl kilometru po vyběhnutí k domu, když zjistí, že si zapomněl pustit měření běhu. Co nezměříš, to jsi nenaběhal. Znám další lidi, kteří žádnou elektronickou evidenci běhů nepoužívají. Je to jen datové porno, obsese, nebo seberozvoj či sebemotivace?
Sám mám měření běhání rád. Na mě efekt tachometru funguje už od dětství, kdy jsem měl kolo, na kole tachometr, který ukazoval rychlost. Měl jsem mizernou skládačku, zatímco ostatní měli sportovní favority, ale každé dítě si chtělo půjčit mou skládačku a zkusit, jak rychle pojedou nebo kolik je to, objet blok. Proto měření jako způsobu sebemotivace u lidí věřím. Když jsem začal používat RunKeeper, bylo to přesně tak. Tahle mobilní aplikace totiž třídí běhy do kategorií podle délky, takže jsem si navyknul, že když uběhnu 4,5 kilometru, ještě bych mohl uběhnout pětistovku, abych měl přes pět a dostal se ve statistice do vyšší kategorie. Tohle fungovalo chvíli. Pak jsem začal běhat s hodinkami Garmin, data primárně ukládám do Garmin Connect a Stravy, do RunKeeperu se mi data synchronizují spíše jen kvůli historii. A už tam nelezu. Vyvinul jsem si teorii běžeckých ér.
Zcela začátečnická éra je taková, kdy se snažíte vůbec něco uběhnout. Dusíte se při kilometru, dvou, pak dáte tři. Uběhnout pět v kuse je první velké vítězství, když vás dva z toho neveze sanitka. Pro tuhle periodu je RunKeeper úžasný, protože je jednoduchý, hezky vás roztřídí a docela příjemně motivuje, když po doběhu pochválí, v čem to bylo lepší. A vždycky je to lepší. Pokud jste neběželi rychleji, běželi jste déle nebo výše nebo hlouběji nebo jste udrželi trend. V téhle éře si asi nehrajete na rychlost, ale na to, že jste uběhli něco v kuse a znovu jste se vykopali o pár dní později na další podobný běh.
Pak přijde éra pokročilého začátečníka. Už uběhnete pět, láká vás deset, což je vlastně jen dvakrát pět. Pamatuju si to dodneška: uběhl jsem svoje kolečko dlouhé pět kilometrů a ještě jsem mohl. A řekl jsem si, že bych ho mohl zkusit dát podruhé, však co, mobil mám, kdyžtak zavolám ženě, ať mě doveze domů. A dal jsem ho a bylo to v pohodě.
V tuhle chvíli přicházejí další choutky. Nejenom, že člověku nestačí běhat přes 5 kilometrů a říká si, že by vlastně mohl rutinně běhat za hodinu tu desítku, ale taky že by si něco zasloužil. Lepší boty třeba, protože jestli investoval pár peněz do nějakých tenisek, už se ozývají kolena a dobré boty to fakt většinou rychle spraví, pokud problém není hlubší. A třeba já jsem začal snít o hodinkách coby sporttrackeru, protože už mi mobilní aplikace nestačila. Už běháte dlouho, už na to máte vědecký systém, už byste si rádi měřili puls a dokonce tušíte k čemu, protože už jste si něco přečetli o zónách tepu nebo vás jako mě zjebal kardiolog.
Já měl to štěstí, že jsem si mohl půjčit od kamaráda Garmin Fenix 3, měl jsem sám FitBit s HR senzorem a od Jakuba jsem dostal hodinky s prsním měřičem pulsu, takže jsem mohl porovnávat. A že právě přicházela dostatečná nabídka zařízení s optickým HR senzorem, takže jsem mohl rovnou jít do hodinek, které kromě všech běhacích věcí mají i vestavěný optický snímač tepu. Chvíli jsem se podle toho řídil, zkorigoval si svůj přistup k běhání na vědeckám základě - a pak jsem zase alerty na překročení tepové zóny vypnul a běhám podle pocitu. Mimo jiné i proto, že mi kardiolog vesele sdělil, že moje tepové zóny jsou úplně jiné, než tabulkové.
Dneska Garmin Forerunner 235 používám k záznamu naběhaného a k tomu, abych se později ve Strava podíval, jaký mám vývoj nebo jak se osvědčila nějaká změna. Kupříkladu včera: poprvé jsem trasu z vlaku domů běžel s batohem, ve kterém nosím notebook. Tenhle batoh váží 8 kg, jinak bych měl na zádech jen dvoukilový batoh s oblečením. Ve výsledku byl běh pocitově mnohem méně příjemný (ten batoh v běhu taky hůře sedí) a čas na kilometr jsem zhoršil o 10%. Výsledkem je racionalizované rozhodnutí pokud možno běhat bez batohu s notebookem.
Zatímco mi podle Garminu klidový tep v poslední době roste, podle Fitbitu klesá, což odpovídá i tomu, jak se cítím a co bych očekával. Odchylky klidového tepu jsou odrazem stresu, přetrénovanosti, únavy i nemoci - ba i té začínající. Už jsem si všiml, že pokud na mě něco leze a ještě ani necítím takové ty příznaky jako svrbění nosu či tenze svalů, nejlépe to poznám z rostoucího klidového tepu. Pokud roste, je dobré zvolnit a tělu dát klid. Dobře to teď bylo vidět i na pilových alergiích, které zjevně jsou pro organismus celkově zvýšenou zátěží, než jenom kýchání a slzení.
A to už je éra začínajícího středně pokročilého běžce. Žádný extra profík, co by mohl rozdávat rozumy, ačkoliv už se na to cítí. Rutinně uběhnout desítku bez velké přípravy kdykoliv, ale pořád žádné extra závodní tempo, patnáct až dvacet s trochou soustředění, více už s podstatnějším úsilím. A to je teď moje éra, kdy chápu, že narážím na limit svých časových možností a momentálních fyzických. Elektronika mi pomáhá optimalizovat. Strava, Mapy.cz s novým exportem trasy do GPX a novou schopností plánovat trasu automaticky i po polňačkách a mapy Garmin Connect mi umožňují předem si trasu promyslet, vecpat se do pauz, které v životě mám, nekufrovat a nepromeškávat tak rodinnou či prací stanovené termíny. Zároveň jsem se naučil respektovat čas regenerace, který mi hlásí Garmin a ještě pořád nechodit běhat desítku každý den, ačkoliv bych to už asi dal.
A tím jsem také dokončil svou migraci z RunKeeperu do Stravy. Většina údajů a motivací, které mi nabízel RunKeeper, mě už nezajímají. Pomáhají mi segmenty, úseky běhů, kde se mohu porovnat s ostatními a pár dalších veličin, jako kadence - nebo komentáře zkušenějších kolegů. Strava si vzala data z Garminu, kde nejsou mé starší běhy, kdysi jsem si myslel, že tohle bude podstatný lock-in efekt k RunKeeperu, kde mám všechny své běhy, jenže naopak. Dneska už mě nezajímá, jak jsem běhal vloni. Jediné, co na tom bylo hezké, byl pokrok, který z toho vydedukoval SmashRun, bohužel jen v placené analýze.
Ve výsledku zjistíte, že každého motivuje něco jiného a v nějakém údobí běhání jej něco jiného zajímá a těší. Rád mám přehled o naběhaných kilometrech, ale na papír si je spát nebudu. Elektronika mi pomáhá sbírat data a pak se do nich dívám, když mám náladu. Nejsem závislý na tom, kolik kilometrů uběhám, nemusím to vědět přesně, ale těší mě mít přehled o tom, zda plním nějaký plán tréninku, který jsem si stanovil.
Jistě jsou lidi, kteří přehled o tom mít nemusí a půjde jim běhání včetně zlepšování skvěle i bez toho. Pak takoví, kteří takovým přehledem pohrdají a nebudou se bez něj rozvíjet. I tací, kteří ta data sbírají jen jako přehlídku svých úspěchu. Jiní jsou duší matematici a baví je, že ta data mají, že jejich tělo se najednou stává exaktně popsatelné daty, z nichž lze něco odvodit. Každému, co jeho jest.
Sám mám měření běhání rád. Na mě efekt tachometru funguje už od dětství, kdy jsem měl kolo, na kole tachometr, který ukazoval rychlost. Měl jsem mizernou skládačku, zatímco ostatní měli sportovní favority, ale každé dítě si chtělo půjčit mou skládačku a zkusit, jak rychle pojedou nebo kolik je to, objet blok. Proto měření jako způsobu sebemotivace u lidí věřím. Když jsem začal používat RunKeeper, bylo to přesně tak. Tahle mobilní aplikace totiž třídí běhy do kategorií podle délky, takže jsem si navyknul, že když uběhnu 4,5 kilometru, ještě bych mohl uběhnout pětistovku, abych měl přes pět a dostal se ve statistice do vyšší kategorie. Tohle fungovalo chvíli. Pak jsem začal běhat s hodinkami Garmin, data primárně ukládám do Garmin Connect a Stravy, do RunKeeperu se mi data synchronizují spíše jen kvůli historii. A už tam nelezu. Vyvinul jsem si teorii běžeckých ér.
Zcela začátečnická éra je taková, kdy se snažíte vůbec něco uběhnout. Dusíte se při kilometru, dvou, pak dáte tři. Uběhnout pět v kuse je první velké vítězství, když vás dva z toho neveze sanitka. Pro tuhle periodu je RunKeeper úžasný, protože je jednoduchý, hezky vás roztřídí a docela příjemně motivuje, když po doběhu pochválí, v čem to bylo lepší. A vždycky je to lepší. Pokud jste neběželi rychleji, běželi jste déle nebo výše nebo hlouběji nebo jste udrželi trend. V téhle éře si asi nehrajete na rychlost, ale na to, že jste uběhli něco v kuse a znovu jste se vykopali o pár dní později na další podobný běh.
Pak přijde éra pokročilého začátečníka. Už uběhnete pět, láká vás deset, což je vlastně jen dvakrát pět. Pamatuju si to dodneška: uběhl jsem svoje kolečko dlouhé pět kilometrů a ještě jsem mohl. A řekl jsem si, že bych ho mohl zkusit dát podruhé, však co, mobil mám, kdyžtak zavolám ženě, ať mě doveze domů. A dal jsem ho a bylo to v pohodě.
V tuhle chvíli přicházejí další choutky. Nejenom, že člověku nestačí běhat přes 5 kilometrů a říká si, že by vlastně mohl rutinně běhat za hodinu tu desítku, ale taky že by si něco zasloužil. Lepší boty třeba, protože jestli investoval pár peněz do nějakých tenisek, už se ozývají kolena a dobré boty to fakt většinou rychle spraví, pokud problém není hlubší. A třeba já jsem začal snít o hodinkách coby sporttrackeru, protože už mi mobilní aplikace nestačila. Už běháte dlouho, už na to máte vědecký systém, už byste si rádi měřili puls a dokonce tušíte k čemu, protože už jste si něco přečetli o zónách tepu nebo vás jako mě zjebal kardiolog.
Já měl to štěstí, že jsem si mohl půjčit od kamaráda Garmin Fenix 3, měl jsem sám FitBit s HR senzorem a od Jakuba jsem dostal hodinky s prsním měřičem pulsu, takže jsem mohl porovnávat. A že právě přicházela dostatečná nabídka zařízení s optickým HR senzorem, takže jsem mohl rovnou jít do hodinek, které kromě všech běhacích věcí mají i vestavěný optický snímač tepu. Chvíli jsem se podle toho řídil, zkorigoval si svůj přistup k běhání na vědeckám základě - a pak jsem zase alerty na překročení tepové zóny vypnul a běhám podle pocitu. Mimo jiné i proto, že mi kardiolog vesele sdělil, že moje tepové zóny jsou úplně jiné, než tabulkové.
Dneska Garmin Forerunner 235 používám k záznamu naběhaného a k tomu, abych se později ve Strava podíval, jaký mám vývoj nebo jak se osvědčila nějaká změna. Kupříkladu včera: poprvé jsem trasu z vlaku domů běžel s batohem, ve kterém nosím notebook. Tenhle batoh váží 8 kg, jinak bych měl na zádech jen dvoukilový batoh s oblečením. Ve výsledku byl běh pocitově mnohem méně příjemný (ten batoh v běhu taky hůře sedí) a čas na kilometr jsem zhoršil o 10%. Výsledkem je racionalizované rozhodnutí pokud možno běhat bez batohu s notebookem.
Klidová tepová frekvence
Podstatnou výhodou pro mne je celodenní snímání tepu včetně klidové frvence. A tady už jsou velké rozdíly. Takový FitBit mi obecně měří významně vyšší klidovou tepovou frekvenci, než Garmin umístěný na druhé ruce. Zatímco Garmin udává 42, FitBit mi za poslední den naměřil 51. K tomu několik poznatků. Za prvé ten nejmarkantnější - data nejsou mezi jednotlivými přístroji srovnatelná, musí je měřit stejný typ přístroje, abyste se mohli srovnávat s kolegy. Za druhé, FitBit měří klidový tep tak, že očistí extrémně nízké a krátkodobé hodnoty, Garmin prostě vezme denní absolutní minimum. FitBit se podle mě takto vyrovnává s chybami v měření a krátkodobými poklesy, jeho hodnoty jsou signifikantnější pro osobní zdravotní stav.Zatímco mi podle Garminu klidový tep v poslední době roste, podle Fitbitu klesá, což odpovídá i tomu, jak se cítím a co bych očekával. Odchylky klidového tepu jsou odrazem stresu, přetrénovanosti, únavy i nemoci - ba i té začínající. Už jsem si všiml, že pokud na mě něco leze a ještě ani necítím takové ty příznaky jako svrbění nosu či tenze svalů, nejlépe to poznám z rostoucího klidového tepu. Pokud roste, je dobré zvolnit a tělu dát klid. Dobře to teď bylo vidět i na pilových alergiích, které zjevně jsou pro organismus celkově zvýšenou zátěží, než jenom kýchání a slzení.
A to už je éra začínajícího středně pokročilého běžce. Žádný extra profík, co by mohl rozdávat rozumy, ačkoliv už se na to cítí. Rutinně uběhnout desítku bez velké přípravy kdykoliv, ale pořád žádné extra závodní tempo, patnáct až dvacet s trochou soustředění, více už s podstatnějším úsilím. A to je teď moje éra, kdy chápu, že narážím na limit svých časových možností a momentálních fyzických. Elektronika mi pomáhá optimalizovat. Strava, Mapy.cz s novým exportem trasy do GPX a novou schopností plánovat trasu automaticky i po polňačkách a mapy Garmin Connect mi umožňují předem si trasu promyslet, vecpat se do pauz, které v životě mám, nekufrovat a nepromeškávat tak rodinnou či prací stanovené termíny. Zároveň jsem se naučil respektovat čas regenerace, který mi hlásí Garmin a ještě pořád nechodit běhat desítku každý den, ačkoliv bych to už asi dal.
A tím jsem také dokončil svou migraci z RunKeeperu do Stravy. Většina údajů a motivací, které mi nabízel RunKeeper, mě už nezajímají. Pomáhají mi segmenty, úseky běhů, kde se mohu porovnat s ostatními a pár dalších veličin, jako kadence - nebo komentáře zkušenějších kolegů. Strava si vzala data z Garminu, kde nejsou mé starší běhy, kdysi jsem si myslel, že tohle bude podstatný lock-in efekt k RunKeeperu, kde mám všechny své běhy, jenže naopak. Dneska už mě nezajímá, jak jsem běhal vloni. Jediné, co na tom bylo hezké, byl pokrok, který z toho vydedukoval SmashRun, bohužel jen v placené analýze.
Ve výsledku zjistíte, že každého motivuje něco jiného a v nějakém údobí běhání jej něco jiného zajímá a těší. Rád mám přehled o naběhaných kilometrech, ale na papír si je spát nebudu. Elektronika mi pomáhá sbírat data a pak se do nich dívám, když mám náladu. Nejsem závislý na tom, kolik kilometrů uběhám, nemusím to vědět přesně, ale těší mě mít přehled o tom, zda plním nějaký plán tréninku, který jsem si stanovil.
Jistě jsou lidi, kteří přehled o tom mít nemusí a půjde jim běhání včetně zlepšování skvěle i bez toho. Pak takoví, kteří takovým přehledem pohrdají a nebudou se bez něj rozvíjet. I tací, kteří ta data sbírají jen jako přehlídku svých úspěchu. Jiní jsou duší matematici a baví je, že ta data mají, že jejich tělo se najednou stává exaktně popsatelné daty, z nichž lze něco odvodit. Každému, co jeho jest.
Halahoj Třebíčský půlmaraton 2016
Na závody se dá připravovat různě.
Půl roku předem, den co den, prchat z bytu ven a lovit kilometry. Střídat tempa, ladit rychlost.
Také je prý správné nemyslet jen na nohy a třebas posilovat zbytek těla.
Pevné břicho, pevná záda ... i to se může při půlmaratonu hodit.
Kde kdo říká, že vše je jen v hlavě a je důležité vyprázdnit mysl a soustředit se na cíl.
Víra tvá ... tě dostane do cíle.
Já si v tomto případě myslím, že zkusit by se mělo vše a pustil jsem se do toho.
Jeden měsíc jsem poctivě honil kilometry a na Endomondu se snažil předhonit RUNGO.cz.
Pak jsem dostal lenoru. Dlouhou. Chvilku jsem tahal železnou kouli, ale už nějaký čas stojí na stejném místě a do koberce lisuje nesmazatelný kulatý otisk.
Nejvíce se mi osvědčila příprava v sedě, prokládaná přípravou v leže.
Procvičování rukou tím, že jsem před sebou držel knihu ... ale ne tak ledajakou knihu!
Znovu jsem si přečetl od Jurka jeho Jez a běhej a začetl jsem se do novinky Stopy v oblacích (nudnější knihu o běhání jsem snad nečetl - jsem v půlce a přijde mi to dlouhé jako maraton - a ten jsem ještě nikdy neuběhl) a abych byl upřímný, tato příprava mi dala asi nejvíc.
Dala mi motivaci a chuť se do závodního půlmaratonu vůbec pouštět.
Když už jsem získal jedno volné číslo do beznadějně vyprodaného závodu, nebudu jím přeci mrhat.
Jdeme na to ...
Probudil jsem se do úžasného dne, kdy slunce předvádělo svoji krásu a ptáci pod okny nacvičovali svým zpěvem povzbuzování.
Vyprázdnil jsem svojí mysl, vytěsnil myšlenky na normální běžný lidský život a soustředil se jen a jen na sebe.
Pomalu, jako samuraj před poslední bitvou, se připravoval na ty (doufaje) necelé dvě hodiny běhu.
Na zem vyskládal vše, co budu mít na sobě, vyskládal vedle sebe své zbraně v podobě hroznového cukru a tuby energie maskující se za zubní pastu. Rituální omytí těla, vyčištění zubů, uší, špíny za nehty ... pokud v boji padnu, padnu čistý. Poprvé za svojí běžeckou kariéru si chystám i závodní hudbu. Poprvé poběžím závod s muzikou v uších, něco mi našeptává, že to bude potřeba.
Přestože mám start na druhém konci svého města, jedu autem. Auto bude moje základna, útočiště, kam se na konci můžu zhroutit, zavřít oči a nikým neviděn popadat dech ...
Na startu panuje dobrá nálada, všichni krásní a usměvaví, přejí si hezké zážitky a dobré časy. Mírná nervozita je samozřejmostí. Do uší mi začíná hrát Zrní a jejich záznam koncertu Radio Wave Live Session (mám při běhu rád klidnější muziku, ne nakopávající hity, které rozhodí tempo a dech) a je to tu. Výstřel, úsměvy pro fotografy a běžíme. Většinou vím hned na začátku, jaké to bude.
Dnes to bude super. Knižní příprava je prostě nejlepší příprava na půlmaraton :-)
Nechal jsem se předběhnout všemi těmi, kteří neuhlídali start a vyrazili splašeně ... "cítíš, jak se to rozbíhá, už se to rozbíhá" ... zpívají naprosto příhodně Zrní. Pobrukoval jsem si spolu s nimi, doufaje, že si pobrukuju jen v hlavě a ne nahlas. Rukou jsem si (snad neviditelně) pobouchával do taktu.
Slunce hřálo, ale nepálilo.
Po chvilce, v kopci, jsem začal předbíhat ty splašence, kteří přepálili start a našel jsem si své místo někde na konci středu, kde jsem se plus mínus pohyboval celou dobu. Vím, kde je moje místo v závodním poli ;-)
Není asi třeba popisovat, co bylo dál. Běžec to ví a neběžec si to nedovede představit. Myšlenky se v průběhu běhu mění, od naprosté euforie, k zoufalému propadání se pocitu "doprdele, to je ještě dálka" až k další euforii "už jen tahle zatáčka a mám to za sebou".
To vše prokládané pocity štěstí a otázkami, proč že to vlastně dělám.
Návaly energie, kdy přidávám na rychlosti a chvílemi útlumu, kdy člověk ztratí páru. A zas a znova chytám druhý dech a vím, že tentokrát se to podaří, že tentokrát do cíle doběhnu pod dvě hodiny. Muzika mě odděluje od ostatních závodníků, což zpětně beru lítostivě, ale dnes jsem opravdu šel závodit, závodit sám se sebou, a na společenské tokání mě dnes neužije. Tímto se omlouvám kapelám podél trati, že jsem je moc nevnímal. Jen se usmívám kolkolem a jsem nadšený, že přes všechen ten pot a dřinu mi úsměv z tváře nemizí.
Bojuji. Nemám tu nikoho, koho chci předehnat, koho chci pokořit a tak se můžu soustředit jen na své tělo, na sebe. Nikým nehnán, jen svým plánem dát do toho vše, co můžu a co chci.
Při závěrečných kilometrech se mi dokonce podaří i mírně přidat, v těle se zvedá poslední vlna adrenalinu a šťastný pocit z běhu. Prudce se ve mně ochladilo, ikdyž tuším, že tváře září červení, připomínající západ slunce. Polil mě ledový pot, trocha zatmění před očima, tunelový výhled. Takhle asi nějak to vypadá, když dojde energie. Nohy se trochu pletou, ale už jen tahle zatáčka, cílová rovinka a ... stojím. Nějaký kluk mi podává ruku, blahopřeje mi a na krk mi věší mojí první účastnickou medajli (všechny předchozí závody byly závody chudé, na medajle neměli :-)
Klidím se z dohledu, abych mohl nikým nerušen sednout na zadek, složit hlavu do dlaní a jen tak normálně existovat. Naprosto spokojený, protože časomíra těsně před protnutím cílové pásky oznamovala mé unavené mysli 1.58.46. Můj nejlepší půlmaratonský čas.
Po chvilce umírání se otřepu a jdu si sednout k cílové rovince. Tleskám těm, kteří dobíhají a čerpám energii z jejich euforie, že to zvládli, že jsou v cíli. Ta radost je tak nakažlivá, tak pozitivní a nádherná, až se ve mně probouzí touha znovu běžet do cíle. Přestože se mi klepou kolena. Tak zase za rok, děcka ;-) http://pulmaraton.halahoj.org
Půl roku předem, den co den, prchat z bytu ven a lovit kilometry. Střídat tempa, ladit rychlost.
Také je prý správné nemyslet jen na nohy a třebas posilovat zbytek těla.
Pevné břicho, pevná záda ... i to se může při půlmaratonu hodit.
Kde kdo říká, že vše je jen v hlavě a je důležité vyprázdnit mysl a soustředit se na cíl.
Víra tvá ... tě dostane do cíle.
Já si v tomto případě myslím, že zkusit by se mělo vše a pustil jsem se do toho.
Jeden měsíc jsem poctivě honil kilometry a na Endomondu se snažil předhonit RUNGO.cz.
Pak jsem dostal lenoru. Dlouhou. Chvilku jsem tahal železnou kouli, ale už nějaký čas stojí na stejném místě a do koberce lisuje nesmazatelný kulatý otisk.
Nejvíce se mi osvědčila příprava v sedě, prokládaná přípravou v leže.
Procvičování rukou tím, že jsem před sebou držel knihu ... ale ne tak ledajakou knihu!
Znovu jsem si přečetl od Jurka jeho Jez a běhej a začetl jsem se do novinky Stopy v oblacích (nudnější knihu o běhání jsem snad nečetl - jsem v půlce a přijde mi to dlouhé jako maraton - a ten jsem ještě nikdy neuběhl) a abych byl upřímný, tato příprava mi dala asi nejvíc.
Dala mi motivaci a chuť se do závodního půlmaratonu vůbec pouštět.
Když už jsem získal jedno volné číslo do beznadějně vyprodaného závodu, nebudu jím přeci mrhat.
Jdeme na to ...
Vyprázdnil jsem svojí mysl, vytěsnil myšlenky na normální běžný lidský život a soustředil se jen a jen na sebe.
Pomalu, jako samuraj před poslední bitvou, se připravoval na ty (doufaje) necelé dvě hodiny běhu.
Na zem vyskládal vše, co budu mít na sobě, vyskládal vedle sebe své zbraně v podobě hroznového cukru a tuby energie maskující se za zubní pastu. Rituální omytí těla, vyčištění zubů, uší, špíny za nehty ... pokud v boji padnu, padnu čistý. Poprvé za svojí běžeckou kariéru si chystám i závodní hudbu. Poprvé poběžím závod s muzikou v uších, něco mi našeptává, že to bude potřeba.
Přestože mám start na druhém konci svého města, jedu autem. Auto bude moje základna, útočiště, kam se na konci můžu zhroutit, zavřít oči a nikým neviděn popadat dech ...
Na startu panuje dobrá nálada, všichni krásní a usměvaví, přejí si hezké zážitky a dobré časy. Mírná nervozita je samozřejmostí. Do uší mi začíná hrát Zrní a jejich záznam koncertu Radio Wave Live Session (mám při běhu rád klidnější muziku, ne nakopávající hity, které rozhodí tempo a dech) a je to tu. Výstřel, úsměvy pro fotografy a běžíme. Většinou vím hned na začátku, jaké to bude.
Dnes to bude super. Knižní příprava je prostě nejlepší příprava na půlmaraton :-)
Nechal jsem se předběhnout všemi těmi, kteří neuhlídali start a vyrazili splašeně ... "cítíš, jak se to rozbíhá, už se to rozbíhá" ... zpívají naprosto příhodně Zrní. Pobrukoval jsem si spolu s nimi, doufaje, že si pobrukuju jen v hlavě a ne nahlas. Rukou jsem si (snad neviditelně) pobouchával do taktu.
Slunce hřálo, ale nepálilo.
Po chvilce, v kopci, jsem začal předbíhat ty splašence, kteří přepálili start a našel jsem si své místo někde na konci středu, kde jsem se plus mínus pohyboval celou dobu. Vím, kde je moje místo v závodním poli ;-)
 |
| foto: Táda Mahel |
To vše prokládané pocity štěstí a otázkami, proč že to vlastně dělám.
Návaly energie, kdy přidávám na rychlosti a chvílemi útlumu, kdy člověk ztratí páru. A zas a znova chytám druhý dech a vím, že tentokrát se to podaří, že tentokrát do cíle doběhnu pod dvě hodiny. Muzika mě odděluje od ostatních závodníků, což zpětně beru lítostivě, ale dnes jsem opravdu šel závodit, závodit sám se sebou, a na společenské tokání mě dnes neužije. Tímto se omlouvám kapelám podél trati, že jsem je moc nevnímal. Jen se usmívám kolkolem a jsem nadšený, že přes všechen ten pot a dřinu mi úsměv z tváře nemizí.
Bojuji. Nemám tu nikoho, koho chci předehnat, koho chci pokořit a tak se můžu soustředit jen na své tělo, na sebe. Nikým nehnán, jen svým plánem dát do toho vše, co můžu a co chci.
Při závěrečných kilometrech se mi dokonce podaří i mírně přidat, v těle se zvedá poslední vlna adrenalinu a šťastný pocit z běhu. Prudce se ve mně ochladilo, ikdyž tuším, že tváře září červení, připomínající západ slunce. Polil mě ledový pot, trocha zatmění před očima, tunelový výhled. Takhle asi nějak to vypadá, když dojde energie. Nohy se trochu pletou, ale už jen tahle zatáčka, cílová rovinka a ... stojím. Nějaký kluk mi podává ruku, blahopřeje mi a na krk mi věší mojí první účastnickou medajli (všechny předchozí závody byly závody chudé, na medajle neměli :-)Klidím se z dohledu, abych mohl nikým nerušen sednout na zadek, složit hlavu do dlaní a jen tak normálně existovat. Naprosto spokojený, protože časomíra těsně před protnutím cílové pásky oznamovala mé unavené mysli 1.58.46. Můj nejlepší půlmaratonský čas.
Po chvilce umírání se otřepu a jdu si sednout k cílové rovince. Tleskám těm, kteří dobíhají a čerpám energii z jejich euforie, že to zvládli, že jsou v cíli. Ta radost je tak nakažlivá, tak pozitivní a nádherná, až se ve mně probouzí touha znovu běžet do cíle. Přestože se mi klepou kolena. Tak zase za rok, děcka ;-) http://pulmaraton.halahoj.org
Proč běhá Barbora B.?
 |
| Moje první běžecká fotka (věřím, že ne poslední) – 5km (jsem druhá zleva) |
Narodila jsem se na malém městě na Vysočině. Protože jsem byla téměř jediná holka na naší ulici a s panenkama mě nebavilo si hrát, přidala jsem se ke klukům, se kterými jsem hrála fotbal na louce. Docela mi to šlo, takže když jsme s rodinou přestěhovali do Brna, otec mě přihlásil do týmu dívčí kopané. Díky tréninkům třikrát týdně a víkendovým zápasům jsem se naučila disciplíně. Závodně jsem se tomuto sportu věnovala od dvanácti do přibližně mých pětadvaceti let.
Možná bych závodně hrála i dál, ale přišlo mi do cesty zranění. Kolikrát sportovec za celý život slyší od okolí „Sportem k trvalé invaliditě“... Při jednom zápase jsem špatně došlápla a přetrhala si vazy v kotníku. Lékař na ortopedii mi dal sádru, aniž by cokoliv zjišťoval. Druhý týden mě začalo bolet lýtko v sádře. Říkala jsem si, že je to asi tím, že hodně chodím (se sádrou jsem chodila do školy, na brigádu..). Když mě další týden začalo bolet stehno, říkala jsem si, že už to asi něco znamená. Šla jsem na pohotovost do nemocnice, kde si mě nechali, udělaly testy a druhý den mi oznámili, že mám trombózu. A plicní embolii k tomu. Když mi sdělili, že s fotbalem je už konec, rozbrečela jsem se. Brečela jsem den, dva...nemohla jsem se smířit s tím, že se musím zřeknout toho, co mám tak ráda. První týdny po propuštění z nemocnice jsem byla ráda, že žiju a s fotbalem se rozloučila. Protože mi pohyb chyběl, začala jsem běhat. Nejdřív v užším okolí bydliště, postupně se vzdálenosti a čas navyšoval, až jsem byla schopná běžet vkuse půl hodiny – pro mě v té době nadlidský výkon. Ani ve fotbale moje fyzická kondice nebyla to, na čem bych mohla stavět svůj fotbalový výkon. :-)
Ve stejném roce jsem skončila vysokou školu a odjela na pracovní štáž do Španělska. Protože jsem pracovala pouze dopoledne nebo večer, měla jsem hodně volného času a v běhání pokračovala. Začalo mě to bavit. Nikdy bych tomu nevěřila. Chodila jsem běhat třikrát týdne cca hodinu a byla jsem na sebe pyšná. Vždycky jsem se u toho pěkně odreagovala a přemýšlela o plánech po návratu do Prahy. V Praze jsem toho moc nenaběhala, neboť jsem se sbalila a jela na devět měsíců zlepšovat angličtinu do Anglie. Opět jsem měla odpoledne volné, tak jsem pokračovala v běhání. Už jsem si začala měřit vzdálenosti a zjistila jsem, že pořád „piluji“ pětku. Po návratu do Prahy jsem si řekla, že své běhací zkušenosti zúročím v závodě a vloni v září jsem se přihlásila na 5km Běh pro ženy. Čas nebyl špatný – 26min – což mě motivovalo se přihlásit na letošní 10km Birell běh. Nyní se snažím trénovat a věřím v posouvání běžeckých met. :-)
 |
| Zahájení běžecké sezóny 2016 s Nike |
Již vloni jsem se účastnila několika běžeckých tréninků od Nike, kde jsem potkala podobně založené běžce a dobrou partu lidí, což mě motivuje zapojit se do trénování i letos. Dobrá zpráva na konec – vrátila jsem se k fotbalu. Rekreačně hraji futsal ve studentské soutěži „Strahovská liga“. Doma mi visí plno medailí a doufám, že i letos se dostaneme na bednu. :-) Navíc vloni jsem se prvního závodu zúčastnila se svými spoluhráčkami. Doufám, že i letos se ke mně připojí.
Šperky a sport?
Toto téma už jsme jednou nakously, článek najdete TADY Sportovat se šperky se dá. My preferujeme hlavně náušnice a jen drobné doplňky. Někdy máme náladu na rozpustilé barevné kytičky a jindy zase na elegantní jemné ozdoby. Nedávno jsme objevily internetové klenotnictví eppi a odolat některým kouskům opravdu nešlo. Jak to dopadlo a jak každá z nás vnímá téma šperky a sport?
Lenka
Lenka
Náušnice jsou moje úchylka. Pokaždé, když si kupuju nové nebo se mi doma nepodaří právě ulovené kousky rychle schovat, tak mě můj kluk vždycky nezapomene pošťouchnout otázkou: "Ty jich máš málo?" Ne, mám jich asi milion, ale pořád lepší náušnice za pár kaček nebo stovek, než třeba kabelky za tisíce, že jo? Já je hodně střídám. Jak podle nálady, tak podle outfitu. Taky koukám při výběru na to, co mě ten den čeká. No a protože většinou po práci nějaký ten sportík nebo trénink, vítězí většinou ty napichovací. Visací moc často prostor nedostanou. K některým mám vypěstovanou dokonce citovou vazbu. Když si je beru, vzpomenu si na místo, kde jsem je kupovala, na člověka, který mi je daroval nebo třeba na náladu, která doprovázela jejich pořízení. Už jich mám tolik, že je to vlastně taková forma deníku :-)
Když mě po tréninku někdy čeká třeba nějaká kulturní akce nebo posezení s kamarádkami, tak volím takové, které jsou vhodné do práce, na sport i do společnosti. Od eppi jsem si pořídila tyhle nádherně jednoduché a elegantní stříbrné kroužky se zirkony, které můžete detailně prozkoumat TADY
 |
| Stříbrné náušnice se zirkony Cletah |
Jsou malé, jemné, nepoutají příliš pozornosti, ale mnohé oko o ně zavadí. Mě na 100% vyhovují a hrozně se mi líbí. Jsou na dny, kdy chci být v práci za elegánku, která si jde ale pak i zaběhat a ještě vyrazí do šumu. Tyhle se hodí na všechno.
Bára
Čím jsem starší, tím více si dávám záležet na tom, jak vypadám a působím na lidi. Nemyslím to tak, že trávím hodiny před zrcadlem, můj nadlidský výkon je dát si občas na oči stíny J, ale snažím se hodně přemýšlet o oblečení a celkovém působení mého zevnějšku na okolí. Dříve jsem to řešila především při běžných činnostech jako byla škola, rande, párty s kamarádkami nebo jen tak procházka po městě. Před lety jsem propadla sportu a to především běhání a kruhovým tréninkům a začala řešit, jak vypadám při sportu. Zjistila jsem, že člověk může vypadat dobře i přesto, že mu z čela kape pot a je rudý jak rak a navíc oblečení může být hezké a funkční zároveň. K úplnému outfitu patří samozřejmě i šperky. Nikdy jsem na šperky nebyla, až ve 12 letech mi po probrečených nocích a sáhodlouhém přimlouvání táty naši dovolili propíchnout si uši. Na tenis jsem mohla mít jen malé pecičky, aby mě to necinkalo když běhám na kurtu. V průběhu let pár dírek přibylo a náušnice jsou jedna z mála věcí, které nosím stále a nesundávám ani na sport. Pro mě je důležité, aby náušnice držely, nevadily mi při cvičení a běhání a aby ideálně ladily jak ke sportovním věcem, tak k běžnému oblečení do práce. Nemyslete si, není jednoduché najít typ náušnic, který splňuje tato všechna kritéria, naštěstí jsem je našla díky firmě eppi a jejich online obchodu se šperky.
 |
| Květinové stříbrné náušnice se safíry Taranga |
Jejich šperky jsou zajímavé, mají velký výběr, rozumné ceny a moc se mi líbí i jejich balení do zelených krabiček s mašlí. Každému vyhovuje něco jiného, často se udivuji když vidím běžkyně s náušnicemi až na ramena, nebo tenistky které mají velké kruhy, ale proti gustu žádný dešputát J! Já mám jasno, méně je někdy více a vím, že i drobnými náušnicemi člověk udělá parádu a bude se v nich cítit dobře ať už běží maraton, nebo sedí vystrojený v kavárně na snídani.
Zajímalo nás, jaké šperky se nejčastěji objevují na krcích, uších a prstech slavných sportovců. Pojďte se s námi podívat :-)
Atletka Zuzka Hejnová nosí celkem decentní řetízek.
Sanya Richards-Ross se zdobí náučnicemi, řetízkem i prsteny.
Gábina Soukalová nosí Flowerski
Eva Samková nosí místo šperků knírek :-)
Novak skrývá pod tričkem dřevěný křížek
I chlapi nosí náušnice :-)
Někdy můžou šperky trochu překážet :-)
A někdy prostě stačí jenom zlatý chrup :-D
Ještěd SkyRace aneb Vypnout tak jednou berana
16. 4. 2016, Liberec
Být beran nemusí být vždycky úplně super. Když si něco umanu, jdu si za tím. Když mi při mých dlouhých závodech dochází síly, doběhnu to v pohodě hlavou. To všechno je fajn a jsem za to rád. Blbý ale je, když si umanu něco vyloženě nerozumného, od čeho mě i okolí zrazuje. To já i tak nevidím neslyším, všem jen řeknu "To bude dobrý" a zase si jdu tvrdohlavě za svým. Prostě beran.
Třeba taková moje doktorka. 14 dní jsem teď ležel doma na neschopence s angínou, zastydlou rýmou a zánětem dutin. Když mě konečně uschopnila, řekla mi: "Doberte antibiotika a pak minimálně 14 dní bez fyzické aktivity. To znamená speciálně pro vás: žádný trénink ani závody!". No, už mě hold dobře zná.
Pilule jsem dobral v pondělí a hned v sobotu ráno hurá na Ještěd SkyRace. Účast jsem přeci slíbil. A 24 kiláčků s +1 550 metry převýšení? To mě přece nemůže rozházet. Doma mě od toho samozřejmě zrazují, že je to po angíně čistý nerozum. Ale já si jedu stále svoje "To bude dobrý" a beran mi stále přikyvuje. "To půjde!".
V rámci vyklusání před závodem si zkusmo vyběhnu kousek první sjezdovky na trase a hned cítím, že to úplně není ono. Nohy se chvějí a hned mi dochází dech. "To bude dobrý" a jdu se zařadit na start.
"No, tak to dobrý nebude..." dojde mi hned po startu, když se sápu znovu do té sjezdovky. Vůbec to nejde. Tělu se nechce jít natož běžet a beran to dnes opravdu nezachrání. Veliké trápení celý závod. Stoupání či rovina, to je jedno, nejde mi to ani to a neustále mě někdo předbíhá. Jen v krásných technických sebězích trochu pookřeju. Konečně se blížím k Ještědu, ale to už mě začínají chytat křeče zezadu do stehen a taky do lýtek. Ještěd podruhé a jako bonus k tomu všemu se přidává i velké nutkání si odskočit co nejrychleji... na velkou...
"Já se z toho snad pose#% !!!".
Poslední seběh ze Skalky. Kromě půlek mám zatnuté i zuby. Křeče do nohou neustávají. Dole v cíli jsem za 7 minut a to je dnes moje bezesporu nejrychlejší pasáž, která ale ještě nekončí. Bez většího zájmu proběhnu cílovou bránu v čase 2:57:30 (hrůza, ale alespoň je to pod 3h) a bez zastavení pokračuju ve stejné rychlosti dál, až dozadu do ToiToiky, kde teprve přijde to pravé Grande Finale! Bylo to na poslední chvíli a samozřejmě u toho nechybí příjemné křeče do stehen. Au.
A co bylo dál? Den po závodě mám zpět horečku, za dva dny se mi udělali v puse bolavé afty a na rtu mi vyrostl parádní velký opar. To mi moje imunita dává najevo, že ze mě má vyloženě radost.
A proč to všechno vlastně píšu? Hlavně pro sebe, abych si to příště v podobném zdravotním stavu přečetl a řekl beranovi prostě "NE. Teď to nepůjde!". A začínám s tím hned teď. Ruším svojí plánovanou účast na sobotní Lázovské stovce. Musím se dát fakt do kupy. Doktorka mi přeci říkala 14 dní klid.
P.S. Jinak závod samotný, prostě paráda. Trasa, organizace, afterparty. Super. Pár chybiček se sice našlo v závodě samotném (místy nedostatečné značení pro neznalé, padající čísla atd.), ale byl to první ročník a skvělý organizátor Honza Dušánek to příště vychytá k naprosté dokonalosti. O tom nemám pochyb. Díky Honzo bylo to skvělý! Příští rok a v lepší kondici se těším na repete. Čau.
Být beran nemusí být vždycky úplně super. Když si něco umanu, jdu si za tím. Když mi při mých dlouhých závodech dochází síly, doběhnu to v pohodě hlavou. To všechno je fajn a jsem za to rád. Blbý ale je, když si umanu něco vyloženě nerozumného, od čeho mě i okolí zrazuje. To já i tak nevidím neslyším, všem jen řeknu "To bude dobrý" a zase si jdu tvrdohlavě za svým. Prostě beran.
 |
| Foto: falcon81.rajce.idnes.cz |
Pilule jsem dobral v pondělí a hned v sobotu ráno hurá na Ještěd SkyRace. Účast jsem přeci slíbil. A 24 kiláčků s +1 550 metry převýšení? To mě přece nemůže rozházet. Doma mě od toho samozřejmě zrazují, že je to po angíně čistý nerozum. Ale já si jedu stále svoje "To bude dobrý" a beran mi stále přikyvuje. "To půjde!".
V rámci vyklusání před závodem si zkusmo vyběhnu kousek první sjezdovky na trase a hned cítím, že to úplně není ono. Nohy se chvějí a hned mi dochází dech. "To bude dobrý" a jdu se zařadit na start.
"No, tak to dobrý nebude..." dojde mi hned po startu, když se sápu znovu do té sjezdovky. Vůbec to nejde. Tělu se nechce jít natož běžet a beran to dnes opravdu nezachrání. Veliké trápení celý závod. Stoupání či rovina, to je jedno, nejde mi to ani to a neustále mě někdo předbíhá. Jen v krásných technických sebězích trochu pookřeju. Konečně se blížím k Ještědu, ale to už mě začínají chytat křeče zezadu do stehen a taky do lýtek. Ještěd podruhé a jako bonus k tomu všemu se přidává i velké nutkání si odskočit co nejrychleji... na velkou...
"Já se z toho snad pose#% !!!".
Poslední seběh ze Skalky. Kromě půlek mám zatnuté i zuby. Křeče do nohou neustávají. Dole v cíli jsem za 7 minut a to je dnes moje bezesporu nejrychlejší pasáž, která ale ještě nekončí. Bez většího zájmu proběhnu cílovou bránu v čase 2:57:30 (hrůza, ale alespoň je to pod 3h) a bez zastavení pokračuju ve stejné rychlosti dál, až dozadu do ToiToiky, kde teprve přijde to pravé Grande Finale! Bylo to na poslední chvíli a samozřejmě u toho nechybí příjemné křeče do stehen. Au.
A co bylo dál? Den po závodě mám zpět horečku, za dva dny se mi udělali v puse bolavé afty a na rtu mi vyrostl parádní velký opar. To mi moje imunita dává najevo, že ze mě má vyloženě radost.
A proč to všechno vlastně píšu? Hlavně pro sebe, abych si to příště v podobném zdravotním stavu přečetl a řekl beranovi prostě "NE. Teď to nepůjde!". A začínám s tím hned teď. Ruším svojí plánovanou účast na sobotní Lázovské stovce. Musím se dát fakt do kupy. Doktorka mi přeci říkala 14 dní klid.
P.S. Jinak závod samotný, prostě paráda. Trasa, organizace, afterparty. Super. Pár chybiček se sice našlo v závodě samotném (místy nedostatečné značení pro neznalé, padající čísla atd.), ale byl to první ročník a skvělý organizátor Honza Dušánek to příště vychytá k naprosté dokonalosti. O tom nemám pochyb. Díky Honzo bylo to skvělý! Příští rok a v lepší kondici se těším na repete. Čau.
Jak se vybavit na Peruna?
Už 7. května se v Beskydech uskuteční Perun SkyMarathon. Třetí ročník náročného závodu opět láká přední české běžce i „normální“ lidi, kteří rychlý pohyb v horách milují. Protože se množí dotazy na vybavení, které může závod výrazně zpříjemnit (nebo naopak ztížit), přináší SALOMON-RUN doporučení, které je členěno do dvou skupin – ELITE + ACTIVE . Celý příspěvek...