JEŠTĚD SkyRace
Datum závodu: 14. 4. 2016
Parametry: 24,5 km, 1550m+Účast: já a Deni, Beskydští Nomádi (Hanka, Tom, Martin)
Tento závod se díky dobré propagaci vrývá nenásilně do povědomí úplně všem. I těm, kteří se ho snaží z nějakého důvodu neregistrovat - tedy i mně. Ještěd, Perun, Čtyřlístek. Nebude toho moc? Únava s končícím LysaCupem myšlenkám na závodění příliš nenahrává, Ještěd SkyRace se tak beznadějně vyprodává, moje jméno ve startovní listině chybí. Váhat se v tomto případě nevyplácí. Březnová viróza mě vnitřně utvrzuje v tom, že na Ještěd si budu muset rok počkat. Zlomená a demotivovaná z neschopnosti se zase rozběhat sleduju z povzdálí přibývající info a sama sebe přesvědčuju, jak je vlastně dobře, že nebudu startovat...
Týden před závodem mě z melancholie nenápadně vytrhává Deni: koukni, někteří prodávají startovky... Forma, neforma, najednou je těch důvodů proč jet tak moc!!!Den před startem. Telefonuju na všechny možné pobočky České pošty, centrální sklad, dokonce volám i samotnému řidiči rozvážející balíčky. Hodinu před domluveným odvozem do Liberce vyzvedávám ztracený balíček s botami. No nic, tak si je rozběhám během závodu. Mám na to 24 km. Obouvám je aspoň na cestu. V autě pak zjišťuju, že podobně jsme na tom hned 4 z 5tičlenné posádky. My z Beskyd se toho nebojíme! :-)
Předzávodní pohodu dotváří perfektní zázemí kilometr od místa startu. Večer stíháme ještě krátkou procházku, zkoukneme část prvního stoupání, pak už jen šetříme síly. Ranní mírný deštík nás nemůže nijak rozhodit, po rozběhání zjišťujeme, že je navíc celkem teplo a z hlediska počasí se není čeho bát. Na start se vydávám přesto s velkými obavami, fakt se bojím, a i když reálně vlastně není čeho, o nic nejde. Cíl je jen dokončit, sen je první desítka žen, a když to nepůjde vůbec, tak aspoň potrénuju přece na Peruna. Je zvláštní, jak si sama dokážu udělat z radosti stresující záležitost, a vlastně úplně zbytečně.
Vybíháme. Míříme širokou pozvolnou cestou ke skokanským můstkům, následující úvodní větší stoupání dává tušit, že závod nebude zadarmo. Po kilometru sbíháme po sněhovém podkladu opět dolů a napojujeme se na lesní pěšinu. Trasa pokračuje nezvykle dlouhou skoro „atletickou“ pasáží, příjemný běhatelný trail mi ale dává celkem zabrat. První polovina vedoucí po zpevněných cestách nebo lesních pěšinkách je opravdu hodně běžecká a pocitově mi moc nesedí, na to nejsem fakt asi pořádně rozběhaná. Zbytky sněhu na hřebenech mě zavedou ve vzpomínkách do Beskyd. Druhá „skyrunnerská“ polovina, ve které se dvakrát objevíme na Ještědu, je opravdu krásná. Možná ji tak vnímám díky větší fyzické pohodě, ale bavila mě mnohem víc. V závěru stoupání se dostáváme na kamenitou suť, po čtyřech lezeme vzhůru a je jen dobře, že přes mlhu nevidíme, jak moc vysoko se musíme dostat. Seběh je příjemnou změnou, navíc i v Beskydech máme mnohem drsnější úseky, takže si tyhle části celkem užívám. Asi by bylo dost zajímavé, kdyby trasa byla vedena opačně a my bychom museli slézat strmé pasáže, kterými jsme stoupali. Druhý výběh, v mém případě výstup, je výživnější, závěrečná pasáž je delší a zaručuje intenzivní prožitek každému závodníkovi. Poslední pár kilometrů a seběh strmě dolů po travnaté sjezdovce tělo už snadno nepřijímá, ozývají se lehce křeče, přesto je to paráda - vím, že se do cíle dostanu. Dobíhám jako 8. žena v čase 2:41:36, celkově 95. místo. Deni s Hankou dobíhaly téměř společně, pyšní se 5. a 6. nejlepším ženským umístěním s časy 2:34:07 a 2:34:10 (celkově 71. a 72. místo). Tom si vybojoval 10. místo časem 2:08:46, Martin se na závod hodně těšil a nastoupil i přes virózu s odhodláním to zkusit, kdyby to přece jen šlo. Nakonec to i běželo, ale ne úplně podle představ, a tak zvolil rozumné rozhodnutí – dát prostor tělu k úplnému uzdravení a pošetřit síly na jiný závod.
My tři beskydské ženy jsme se brzo setkaly v prostoru cíle a všechny jsme jen zářily a byly opravdu šťastné, že jsme to zvládly :-). Tom může být taky víc než jen spokojený. Navíc, oficiálně vyhlášenou soutěž mezi běžeckými oblastmi (každý závodník měl možnost zastupovat Prahu, Liberec nebo Beskydy) vyhráli Beskyďáci, kteří si to aspoň na pódiu pořádně užili a následně to oslavili (výhrou byla piva a taky třílitrová vodka) ;-).
Radost z výkonů a všudypřítomná pohoda, která se mezi závodníky linula, byla asi tou největší vizitkou dobré akce. Skvělé jídlo, vyhlášení nejlepších a pozávodní program byl příjemnou tečkou celého závodu. Samozřejmě, chyby byly (ač naši skupinu neovlivnily), ale zpětná vazba a hlavně vůle a schopnost organizátorů na zpětnou vazbu reagovat posune určitě celou akci ještě o level výše.
AROO!
Spartan race.
Neuplynul ani rok od doby, kdy jsem poprvé stála na startu svého prvního závodu Spartan Race v Liberci. Mé poprvé bylo tenkrát spřaženo s obrovskými
obavami, nervozitou, brzkým vstáváním, dlouhou cestou a strachem. Po příjezdu do libereckého areálu jsme si vyšlápli asi kilometrový kopec, abychom
se vůbec dostali na start... a ačkoli byl květen, foukal dost studený vítr, jak je ostatně na horách zvykem. Závod jsem si ale tenkrát neskutečně užila -
i přes to, že jsem do cíle doběhla se zakrvácenou nohou, celá odřená od křoví, kamenů, štěrku a promáčená na kost po plavání rybníkem, který měl
sotva 6 stupňů. Adrenalin, endorfiny a emoce po doběhu zapůsobily - a i když táta do teď nechápe, že jedeme přes půl republiky za nemalé startovné
dělat dobrovolně věci, které on na vojně denodenně nesnášel, já věděla, že to rozhodně nebyl můj poslední závod. Když jsme tedy zjistili, že letos
bude závod v Praze, neváhali jsme.
Pro mě to bylo ale jedno velké zklamání.
Už dlouho před závodem jsme spekulovali, kde se asi poběží. Jedna věc je jasná - najít v Praze terén, který by obsahoval les, bahno, vodu a kopce
nebude tak jednoduché. Tady jsem ale byla značně naivní - organizátoři totiž takový terén asi vůbec nepotřebují. Závod se konal ve Stromovce.
Když jsem se to dozvěděla, byla jsem překvapená. První z otázek byla - Kde vezmou vodu? Asi těžko nás nechají plavat ve Vltavě. Ano, správně.
Asi těžko. A pochybuju, že jim Praha dovolí rozbagrovat půlku parku, aby si tam udělali překážky, které potřebují. Ano, správně. Nedovolí.
Najděte pár rozdílů:
Liberec:
Start na otevřené louce a přímý výběh do kopce. Dobrý trik, jak schovat vše, co na Vás za kopcem čeká. Třikrát AROOO a vrháme se s Lukym vstříc
dýmem do kopce, přelézáme seníky a běžíme z kopce do zatraceně dlouhé bahnité cesty. Jeden účastník naší vlny ztrácí v bahně botu. Chudák.
Hudba ze startu utichá a vy se prodíráte terénem a očima sledujete každý krok, abyste si nezvrtli kotník. Po pár minutách přibíháte před obrovský
rybník a v prvním okamžiku Vás napadá - Jak tohle oběhnu?! Aha. Neoběhnu. A tak skáčete do vody a plavete. Můžete jít podél lana, ale to jsem
neudělala ze dvou důvodů - za a) plavat je rychlejší, za b) narozdíl od chlapů jsem nedosáhla na dno. Na konci vylezete z rybníka a zdá se Vám, že
jste absolutně promrzlí. Ztěžka oddechujete, protože 6ti stupňová voda Vám okamžitě zpomaluje dech. Bavlněné oblečení se na Vás nalepí a studí
Vás celou cestu trnitým kopcem v lese, kde se několikrát odřete o borůvkové keře a dojde i na kopřivy. V duchu jste ale rádi, že jste ze sebe smyli
ten nános bahna ze začátku a divíte se, že jste to zvládli tak dobře. (Co si budem povídat... do tak studené vody a navíc rybníka by mě nikdo jen tak
nedostal).Radost Vám po pár překážkách a seběhu z kopce zkazí plazení bahnem pod ostnatým drátem. Zase jste špinaví od hlavy až k patě a co víc,
z kolene Vám teče krev až ke kotníku. Paráda. Berete na záda 15ti kilový pytel a vydáváte se brodit vstříc bahnitému okruhu...
Praha:
Do areálu přicházíme pěšky ze zastávky tramvaje. Cestou od registrace do převlíkacího stanu si můžete koupit perníkové srdce nebo cukrovou vatu,
není to přeci ani týden, co skončila Matějská. Po startu vybíháme vstříc po trávě kdesi za horskou dráhu, kde proběhneme řadou pneumatik. Easy.
Další překážka taky nic hrozného - tzv. O-U-T aneb over - under - through. Třetí překážka - stěna. Ok, konečně něco náročnějšího. Pak ale přichází
nekonečný běh. A zatímco běžíte asi kilometrový úsek, blížíte se k další překážce, která jak se ukáže, vlastně není překážka. Zapamatujte si kód
(v mém případě YM2WJA) a utíkejte další kilometr! A zatímco běžíte po cestě vysypané kůrou, která byla vytvořena asi pro zpestření běžcům,
kousek od Vás chodí po betonových chodnících civilisté se psy, kočárky a nebo ostatní běžci ze Stromovky. Dobíháme k překážce č.5 - beru pytel
na záda a valím s ním do kopce snažíc se držet tempo s Lukym. Kopec dolů s pytlem poklusem sebíhám, hážu ho na hromadu a vydáváme se na
další běžeckou tůru. Kde jsou k sakru ty překážky?! (Teď už se rozčiluju vážně nahlas). Po dalším kilometru příbíháme k občerstvovací stanici.
Máme za sebou 4 km a 5 překážek. Stav angličáků: 0. Přelézáme stěnu a po řadě kůlů tiskneme hrudník prvně 30x k zemi. Poprvé začínám litovat
toho, že jsem od Boha nedostala na hrudníku trošku víc než to nic co mám. Běžíme dál a najednou přibíháme zpátky na výstaviště. A tady je to
najednou překážka snad co 5 metrů. Balancování na plošině - neúspěšné. Běžíme do schodů, hážeme oštěpem a padáme hrudníkem k zemi. Další stěna
se nachází přesně tam, kde jsme v úterý startovali Pražskou štafetu. U "horolezecké" stěny je taková fronta, že radši dobrovolně padáme opět na beton,
abychom si ušetřili čekání. A zatímco se dřeme s angličáky, pár metrů od nás za bariérou se prochází návštěvníci Interbeauty festivalu s párkem v ruce.
Vybíháme na střechu jakési budovy, kde konečně někomu hlásíme kód, který jsem si mezitím řekla v hlavě asi 800x. A tohle je překážka? Hm. Ručkování
na střeše nezvládáme. Na čtvrté šprušli hmatám do prázdna a padám k zemi. Stav angličáků upgradujeme na 120. Sbíháme po schodech a plazíme
se po betoně pod plošinou, po níž si to štrádují diváci, plné ruce jídla. Běžíme dál betonovým parkem druhou stranou hrazení, kudy už jsme předtím
běželi. Vbíháme zpátky do té "přírodnější" části trati a vrháme se pod ostnáč do bahna. V tom nás začne zvesela kropit hasič nechutně studenou
vodou. Konečně si připadám pořádně špinavá a mokrá. Po šplhání zvyšujeme stav angličáků na 150 a běžíme vstříc cíli. Pneumatikou otáčím jak nic
a běžím už se těším do cíle. V tom si všimnu, že nás čeká ještě jedna překážka. Dost ukrutná kombinace ručkování, kterou vzdávám po neuspěšném
pokusu.cAchjo. A zatímco si odbývám svých tentokrát už 100% posledních 30 angličáků, očima hypnotizuju časomíru u cíle. Pár metrů a jsme v cíli.
Na krku mi přistávají medaile...
Nemůžu říct, že jsem si závod neužila. Po závodě v horách se to ale nedá srovnávat. Pro mě to prostě nemělo tu správnou atmosféru.
Těžko asi od závodu ve městě něco takového čekat, teď už vím, že příště radši pojedu těch 300km do hor než aby má jediná památka
byla medaile a odřené koleno od angličáků na betoně. Působilo to na mě jako neuvěřitelně komerční akce, o čemž vypovídá i děsivá
účast - 7000 lidí. Aneb "Mámo, vem kecky a půjdem to zkusit." Přiblížit takovou akci lidem je skvělé z jednoho důvodu - většina z nich
by pravděpodobně do hor nikdy nejela. Možná se jim ale sobotní závod tak líbil, že tam teď vyrazí. Všichni, kteří psali, že to byl jejich
první závod si akci neuvěřitelně chválili. Já můžu říct jen jediné - určitě do těch hor jeďte. Je to totiž úplně jiný kafe. A mnohem lepší.
Na závěr naše špinavá fotka z cíle:
A ještě pár výsledků na konec:
Martin doběhl v čase chvíli přes 48 minut, což je naprosto super :)
Petr to zvládl pod hodinu a my s Lukym doběhli v čase 1:04:03, čímž jsme stanovili konečný čas pro náš tým GM WARRIORS.
Ve výsledcích se objevil na 115. místě asi z 576, což se mi zdá fajn :)
A já v kategorii open ženy skončila 131. z 2215!
A to mi udělalo vážně radost!
Koukněte se ještě na video od Dana:
Nymburský půlmaraton 2016 a můj první běžecký závod
Články o prvních běžeckých závodech bývají rutinně se opakující. Nadšení, krize, sebepřekonáníse, štěstí ze zvládnutí. Tohle bude trochu jiné...
Nejsem závodní začátečník. Závodil jsem dlouho a závodil jsem dobře. S ohledem na to, že poslední závod jsem absolvoval v září 1992, tedy téměř před čtvrt stoletím, je už asi jedno, v jakém oboru. Ale dlouho jsem žil v představě, že jsem sportsmen. Ještě někdy v roce 1996 (musel bych najít placku, rok už nevím z hlavy), když se rozjížděly maratonské běhy v Praze, jsem dostal jako dárek možnost maraton si zaběhnout a co si tak vzpomínám, šel jsem se víkend před tím proběhnout v teplákách a lepších teniskách, abych zjistil, jestli mě nedřou. A to byl veškerý trénink, doběhl jsem mírně pod čtyři hodiny. Jsem si téměř jistý, že teď bych to nedal, rozhodně ne v tom čase.
Pak se mě v listopadu 1998 na athenském letišti zeptala kamarádka Eva, jestli jsem si doklady dal do ledvinky. “Do jaké ledvinky?” ptal jsme se a zmateně se rozhlížel. “No do té, co máš u pasu,” ukazovala na moje břicho. A tehdy jsem pochopil, že už jsem tlustý. Stejně tak bylo ale zajímavé, jak dril z mládí zůstal vepsaný do těla: i v nejtlustší éře v klidu chodím po horách s dvacítkou batohem na slušné štreky, když kamarádi sportovci, kteří mě k tomu vyprovokovali, se skládají dehydratací a únavou.
Takže na Nymburský půlmaraton jsem nastupoval jako běhací panic, ale nikoliv jako závodní zelenáč. Dobře vím, že u takového závodu je důležité si rozvrhnout síly, prozkoumat trasu. Tím jsem za svého dětství vždycky válcoval soupeře, protože jsem detailně prostudoval trasu a už jsem na ní neimprovizoval, už jsem přesně věděl, co dělám. Nicméně trasa v Nymburku není nijak technická, je jen dlouhá. Chytákem jsou vlastně jedny schodu nahoru na most, o kousek dál jedny dolů a pak přes řeku takový kovový oblouk překlusnout po schodech. Zbytek je rovina bez nástrah, leda bych zakufroval, čehož jsem se po pravdě bál. Od toho se běh liší od jízdy na vodě, protože tam nemáte kde odbočit. Ale bál jsem se toho zbytečně.
V Nymburku startuje půlmaraton pod hradbama a to jsem pokládal za šťastné znamení, protože já hradby rád, zvláště tak hezké, i když Jeruzalém to není (ano, maraton příští jako v Jeruzalemě, to zní dobře!). Vůbec jsem neznal systém startu, znervozňovalo mě, že mi nepřišlo žádné potvrzení, že platba jim dorazila a všechno je OK, ale taky bylo všechno OK, na registraci mi vydali číslo, čip a reklamní letáky.
Jak start funguje, jsem věděl technicky, protože pár dní před tím jsem zkoumal, zda bych si ty startovací a časové RFID systémy nemohl spíchnout ve firmě pro kamarády na příští nějakou trasu (mohl, kdybych si koupil antény, které nemáme). Jenže organizačně mě to ucházelo. Pak nás postavili do špalíru dlouhého tak padesát metrů, já si stoupl do poslední třetiny, kde stála holčina “čas nad dvě hodiny”. A byl jsem zvědavý, jak se všichni v tomhle zástupu vyvalíme. Ukázalo se, že je to přeci jen nějak promyšlené, protože když zazněl startovací výstřel a já se připravil na to, že ušlapu pár lidí před sebou, tak všichni vyrazili normální chůzí a rozeběhli se teprve, když jsme prošli startovací bránou a kdy nás i započítal čip. Fajn vědět, ušetřilo mi to ušlapávání, protože v tu chvíli se už lidský had dost roztáhnul a udělalo se místo, i když další dva kilometry bylo furt dost husto.
Jedna odbočka. S čím jsem měl největší problém před startem a z čeho byl největší stres? Přidělání startovacího čísla. Byla kosa - tak šest stupňů, dostal jsem malé připínáčky a vůbec jsem nevěděl, jak číslo správně přidělat. Pak jsem zase měl potíže ztuhlými prsty propíchnout látku na bundě a obecně jsem se s tím mořil tak čtvrthodinu. Pak mě ještě jedna paní upozornila, že krvácím, takže se ukázalo, že jsem si propíchnul kůži na prsou, což se mi ještě vymstí.
Úvodní rozběh mě potěšil. Výjimečně jsem se předem protáhl a mírně proklusal, ve skutečnosti hlavně proto, že jsem si šel předem trochu prohlédnout trať, abych si ověřil, kudy se běží. A když jsem se vracel, tak tam všude pobíhali lidi se startovacíma číslama a protahovali se, tak abych nevypadal blbě, tak jsem se taky protáhl. Takže rozběh šel jak namazaný, rychle jsem se posunul dopředu a až první pohled na hodinky mě usadil. Běžel jsem v tempu pod pět minut, zatímco původně jsem předpokládal, že poběžím spíš pod šest, tedy podstatně pomaleji. Jenže dav elektrizoval a táhnul. Srovnal jsem krok na 5:15 min/km, ve kterém jsem se cítil komfortně a přestal jsem se stresovat, jestli to dopadne.
Fotka made by Vorell, já úplně vlevo zrovna vybíhám a čučím, jestli měříme...
Pak přišla druhá část mojí mazané strategie, vyhlídnout si oběť, která mě poveze a pověsit se na ní. Jenže ze začátku lidé různě odpadávali, chvíli to vypadalo, že nasadili tempo mírně lepší, než já, takže jsou vhodnou obětí, jenže pak jim došla šťáva a zpomalili. Až kolem šestého kilometru jsem našel pána v modré bundě a slečnu v černé, za něž jsem se pověsil očima a jel.
Technickou vložkou byl výběh schodů na most a seběh schodů dolů. Už jsem to mírně potrénoval a je pro mě lepší se v klidu na schodech víc napít (běžel jsem s půllitrovkou v ruce), než se snažit je vyběhnout, dolů seběh je v pohodě. Na schodech bylo v prvním kole dost lidí, takže ani výběh nebyl moc realistický.
První desítka byla paráda a čistá radost. Bavilo mě, že nám mávali a povzbuzovali nás organizátoři i lidi po cestě, hasiči na řece, taky jsem jim mával a bylo mi líto, že ostatní kolem nich probíhají netečně. Zejména v druhém kole mi to přišlo nefér u holek na mostě a kolem mostu, kde foukalo: zatímco my jsme byli v teplíčku, ony tam mrzly, tak jsem jim taky nahlas fandil, což je alespoň rozesmálo.
Desítku jsem doběhl v oficiálním mezičase 53 minut (téměř přesně), v tempu kolem 5:15 a průměrném tepu 170.
Pak už jsem doběhl zbytek a celkový čas 01:53:17 mne uvedl v nadšení, protože to bylo podstatně lepší, než jsem čekal. Druhá půlka maratonu byla o více jak deset vteřin na kilometr pomalejší a průměrný tep se zhoršil o 4 tepy.
Závěr byl dobrý. Za chvilku po mě doběhl pán ve žluté bundě, kterému jsem se na poslední čtyři kiláky utrhl - tak mu říkám, že děkuju za vzornou spolupráci v tom, jak jsme se střídali ve vedení. Namítl poněkud nakvašeně, že jsme se vůbec nestřídali, že se jen pokoušel mě předběhnout. Odpovídám, že mi přeci i rukou naznačoval, ať ho předběhnu a další dva kiláky vedu já, tohle vojenské gesto je jednoznačné. Odvětil, že v armádě nebyl a že si procvičoval ruku, když ho chytla křeč. Tož asi tak. Slečna v bílém, které jsem se v závěru držel, než mi utekla daleko a u které jsem se utěšoval, že holt má ve dvaceti více elánu, než já, se ukázala být paní mého věku a tomuto mému konstatování se potěšeně smála.
A v závěru ještě jeden malér, který jsem zjistil až doma. Běh končil hned za bránou, neměl jsem možnost pár desítek metrů ještě doklusat a dobrzdit, hned mě tam haltly holky, co mi sebraly čip a daly nějaký kupony na jídlo a pití. Jenže tím jsem taky zastavil Garmina asi padesát metrů před tím, než by mi napočítal půlmaraton, takže ve statistice Garmina i Stravy se mi uběhnutí pulmaratonu nezobrazuje a pěkně mě to sere. Zásada zní: co nenaměříš, to nenaběháš a takhle vypadám jako podvodník …
No, co nadělám, příště si musím dát majzla.
Ze 162 lidí, kteří doběhli, jsem byl 117. Nic moc, já vím, ani ten čas 1:53 není žádný luxus, jenže já jsem se neporovnával s nima, ale poměřoval sám se sebou. S člověkem, který by vloni tu dvacítku nedal během ani náhodou. A když si to tak vezmu, za tenhle čas by se nestyděl ani Zátopek, kdyby za něj uběhl maraton celý, že jo…
No a co dál? Cha. Nevím. Jediný další závod, kam jsem se přihlásil, je brandobolská desítka 14.5.2016 a tam jsem se hlásil hlavně proto, že musím podpořit domácí událost. Jinak se mi Nymburský půlmaraton moc líbil, parádně to zorganizovali pro nás chudé amatéry, velké díky organizátorům za to, jak to porychtovali!
Nejsem závodní začátečník. Závodil jsem dlouho a závodil jsem dobře. S ohledem na to, že poslední závod jsem absolvoval v září 1992, tedy téměř před čtvrt stoletím, je už asi jedno, v jakém oboru. Ale dlouho jsem žil v představě, že jsem sportsmen. Ještě někdy v roce 1996 (musel bych najít placku, rok už nevím z hlavy), když se rozjížděly maratonské běhy v Praze, jsem dostal jako dárek možnost maraton si zaběhnout a co si tak vzpomínám, šel jsem se víkend před tím proběhnout v teplákách a lepších teniskách, abych zjistil, jestli mě nedřou. A to byl veškerý trénink, doběhl jsem mírně pod čtyři hodiny. Jsem si téměř jistý, že teď bych to nedal, rozhodně ne v tom čase.
Pak se mě v listopadu 1998 na athenském letišti zeptala kamarádka Eva, jestli jsem si doklady dal do ledvinky. “Do jaké ledvinky?” ptal jsme se a zmateně se rozhlížel. “No do té, co máš u pasu,” ukazovala na moje břicho. A tehdy jsem pochopil, že už jsem tlustý. Stejně tak bylo ale zajímavé, jak dril z mládí zůstal vepsaný do těla: i v nejtlustší éře v klidu chodím po horách s dvacítkou batohem na slušné štreky, když kamarádi sportovci, kteří mě k tomu vyprovokovali, se skládají dehydratací a únavou.
Takže na Nymburský půlmaraton jsem nastupoval jako běhací panic, ale nikoliv jako závodní zelenáč. Dobře vím, že u takového závodu je důležité si rozvrhnout síly, prozkoumat trasu. Tím jsem za svého dětství vždycky válcoval soupeře, protože jsem detailně prostudoval trasu a už jsem na ní neimprovizoval, už jsem přesně věděl, co dělám. Nicméně trasa v Nymburku není nijak technická, je jen dlouhá. Chytákem jsou vlastně jedny schodu nahoru na most, o kousek dál jedny dolů a pak přes řeku takový kovový oblouk překlusnout po schodech. Zbytek je rovina bez nástrah, leda bych zakufroval, čehož jsem se po pravdě bál. Od toho se běh liší od jízdy na vodě, protože tam nemáte kde odbočit. Ale bál jsem se toho zbytečně.
V Nymburku startuje půlmaraton pod hradbama a to jsem pokládal za šťastné znamení, protože já hradby rád, zvláště tak hezké, i když Jeruzalém to není (ano, maraton příští jako v Jeruzalemě, to zní dobře!). Vůbec jsem neznal systém startu, znervozňovalo mě, že mi nepřišlo žádné potvrzení, že platba jim dorazila a všechno je OK, ale taky bylo všechno OK, na registraci mi vydali číslo, čip a reklamní letáky.
 |
| Ach ty hradby, ty jsou fakt parádní, to jsem ani nevěděl, že takové Nymburk dodnes má... |
Takové ty drobnosti, co člověk neví...
První problém bylo počasí: byla dost kosa, kolem šesti stupňů, chvílemi to ale slibovalo, že vykoukne slunce a opře se do toho. Dal jsem na norskou předpověď, vzal si triko s krátkým rukávem a na něj zateplenou adidasáckou bundičku, stejně jsem chtěl běžet v bundě, abych si vzal do kapsy dva gely a klíče od auta. Nakonec to byla dobrá volba.Jak start funguje, jsem věděl technicky, protože pár dní před tím jsem zkoumal, zda bych si ty startovací a časové RFID systémy nemohl spíchnout ve firmě pro kamarády na příští nějakou trasu (mohl, kdybych si koupil antény, které nemáme). Jenže organizačně mě to ucházelo. Pak nás postavili do špalíru dlouhého tak padesát metrů, já si stoupl do poslední třetiny, kde stála holčina “čas nad dvě hodiny”. A byl jsem zvědavý, jak se všichni v tomhle zástupu vyvalíme. Ukázalo se, že je to přeci jen nějak promyšlené, protože když zazněl startovací výstřel a já se připravil na to, že ušlapu pár lidí před sebou, tak všichni vyrazili normální chůzí a rozeběhli se teprve, když jsme prošli startovací bránou a kdy nás i započítal čip. Fajn vědět, ušetřilo mi to ušlapávání, protože v tu chvíli se už lidský had dost roztáhnul a udělalo se místo, i když další dva kilometry bylo furt dost husto.
 |
| Kdo závod běžel, toho to nepřekvapí, ale já vůbec nevěděl, jak takový rozběh ze startu funguje. Jak vidno, k bráně to mám hezkých pár metrů... |
Jedna odbočka. S čím jsem měl největší problém před startem a z čeho byl největší stres? Přidělání startovacího čísla. Byla kosa - tak šest stupňů, dostal jsem malé připínáčky a vůbec jsem nevěděl, jak číslo správně přidělat. Pak jsem zase měl potíže ztuhlými prsty propíchnout látku na bundě a obecně jsem se s tím mořil tak čtvrthodinu. Pak mě ještě jedna paní upozornila, že krvácím, takže se ukázalo, že jsem si propíchnul kůži na prsou, což se mi ještě vymstí.
Úvodní rozběh mě potěšil. Výjimečně jsem se předem protáhl a mírně proklusal, ve skutečnosti hlavně proto, že jsem si šel předem trochu prohlédnout trať, abych si ověřil, kudy se běží. A když jsem se vracel, tak tam všude pobíhali lidi se startovacíma číslama a protahovali se, tak abych nevypadal blbě, tak jsem se taky protáhl. Takže rozběh šel jak namazaný, rychle jsem se posunul dopředu a až první pohled na hodinky mě usadil. Běžel jsem v tempu pod pět minut, zatímco původně jsem předpokládal, že poběžím spíš pod šest, tedy podstatně pomaleji. Jenže dav elektrizoval a táhnul. Srovnal jsem krok na 5:15 min/km, ve kterém jsem se cítil komfortně a přestal jsem se stresovat, jestli to dopadne.
Pak přišla druhá část mojí mazané strategie, vyhlídnout si oběť, která mě poveze a pověsit se na ní. Jenže ze začátku lidé různě odpadávali, chvíli to vypadalo, že nasadili tempo mírně lepší, než já, takže jsou vhodnou obětí, jenže pak jim došla šťáva a zpomalili. Až kolem šestého kilometru jsem našel pána v modré bundě a slečnu v černé, za něž jsem se pověsil očima a jel.
Technickou vložkou byl výběh schodů na most a seběh schodů dolů. Už jsem to mírně potrénoval a je pro mě lepší se v klidu na schodech víc napít (běžel jsem s půllitrovkou v ruce), než se snažit je vyběhnout, dolů seběh je v pohodě. Na schodech bylo v prvním kole dost lidí, takže ani výběh nebyl moc realistický.
První desítka byla paráda a čistá radost. Bavilo mě, že nám mávali a povzbuzovali nás organizátoři i lidi po cestě, hasiči na řece, taky jsem jim mával a bylo mi líto, že ostatní kolem nich probíhají netečně. Zejména v druhém kole mi to přišlo nefér u holek na mostě a kolem mostu, kde foukalo: zatímco my jsme byli v teplíčku, ony tam mrzly, tak jsem jim taky nahlas fandil, což je alespoň rozesmálo.
Desítku jsem doběhl v oficiálním mezičase 53 minut (téměř přesně), v tempu kolem 5:15 a průměrném tepu 170.
 |
| Dobíhám první kolo, ještě jeden oblouček a jsem v cíli desítky. |
 |
| V prvním kole si ještě o prsa jednoho běžce trhnu... (tohle už jsou fotky od Alv) |
A jdeme do druhého kola
Po prvním kolem nicméně odpadli ti lidé, na které jsem spoléhal, že se za nima povezu. Zrada, oni běželi jen desítku. Najednou jsem vybíhal do dalšího kola a přede mnou nikdo nebyl, jen někde v dálce další lidi. Naštěstí jsem nějakou skupinku doběhl a do funkce tahouna jsem zmermomocnil pána ve žluté bundě a slečnu v zelené. Takhle jsme to spolu táhli dalších pět kiláků přes most, kdy už se slečna v zelné odpoutala a šla dopředu. A tady někde je chvíle pro krizi a katarzi. Ne snad, že by drama, žádné umírání se nekonalo, ale přeci jen jsem si říkal, jestli jsem to přeci jen nepřepálil, jestli mě nezmátlo, že většina lidí dávala desítku a já neběžel od začátku zbytečně ve vyšším tempu, než jsem si naplánoval. Tak jsem zvolnil, v průměru o deset vteřin na kilometr a s tím jsem doběhl. Koukám do výsledků: to zvolnění mě stálo čtyři místa - do toho počítám i toho pána, kterého jsem pustil v cíli před sebe, bo vypadal, že to potřebuje víc, než já. Byla to chyba? Nemyslím. Běžel jsem podstatně rychleji, než jsem původně počítal. Původně jsem myslel na čas spíše mírně nad dvě hodiny, v lepším případě těsně pod dvě. Takhle jsem doběhnul akorát tak vyflusnutý, abych měl dojem, že jsem do toho dal všechno, co bylo k dispozici a spokojený jak ťava. Víc mě sralo, že pří výběhu posledních schodů u zdymadla, asi tak kilometr před cílem jsem si dal na hubu. Už se mi trochu motala hlava, měl jsem vidiny, zdálo se mi, že chumelí, navíc mě píchalo u srdce a bál jsem se, co zase tohle bude za průser. Až po doběhu se ukázalo, že fakt chumelilo a u srdce mě píchalo proto, že jsem si rozedřel tričkem to místo, kam jsem se píchnul špendlíkem, ale to jsem v tu chvíli nevěděl. Takže jsem se málo soustředil, blbě došlápl na železné schody a natáhl se tam na ruce, chvila v prčích a hlavně naražená holeň, ale co už, řekl jsem si, že to nebolí.Pak už jsem doběhl zbytek a celkový čas 01:53:17 mne uvedl v nadšení, protože to bylo podstatně lepší, než jsem čekal. Druhá půlka maratonu byla o více jak deset vteřin na kilometr pomalejší a průměrný tep se zhoršil o 4 tepy.
 |
| Nojo, zkuste se při finále tvářit trochu rozumně, že ano... |
Závěr byl dobrý. Za chvilku po mě doběhl pán ve žluté bundě, kterému jsem se na poslední čtyři kiláky utrhl - tak mu říkám, že děkuju za vzornou spolupráci v tom, jak jsme se střídali ve vedení. Namítl poněkud nakvašeně, že jsme se vůbec nestřídali, že se jen pokoušel mě předběhnout. Odpovídám, že mi přeci i rukou naznačoval, ať ho předběhnu a další dva kiláky vedu já, tohle vojenské gesto je jednoznačné. Odvětil, že v armádě nebyl a že si procvičoval ruku, když ho chytla křeč. Tož asi tak. Slečna v bílém, které jsem se v závěru držel, než mi utekla daleko a u které jsem se utěšoval, že holt má ve dvaceti více elánu, než já, se ukázala být paní mého věku a tomuto mému konstatování se potěšeně smála.
A v závěru ještě jeden malér, který jsem zjistil až doma. Běh končil hned za bránou, neměl jsem možnost pár desítek metrů ještě doklusat a dobrzdit, hned mě tam haltly holky, co mi sebraly čip a daly nějaký kupony na jídlo a pití. Jenže tím jsem taky zastavil Garmina asi padesát metrů před tím, než by mi napočítal půlmaraton, takže ve statistice Garmina i Stravy se mi uběhnutí pulmaratonu nezobrazuje a pěkně mě to sere. Zásada zní: co nenaměříš, to nenaběháš a takhle vypadám jako podvodník …
No, co nadělám, příště si musím dát majzla.
Ze 162 lidí, kteří doběhli, jsem byl 117. Nic moc, já vím, ani ten čas 1:53 není žádný luxus, jenže já jsem se neporovnával s nima, ale poměřoval sám se sebou. S člověkem, který by vloni tu dvacítku nedal během ani náhodou. A když si to tak vezmu, za tenhle čas by se nestyděl ani Zátopek, kdyby za něj uběhl maraton celý, že jo…
Po závodě jsem se svalil na lavičku, na které seděla nějaká babička, tedy nejdříve jsem se zdvořile otázal “slečno, je vedle vás místo” a paní, které slečno nikdo neřekl tak padesát let, se vesele dala do řeči. Seděl jsem, poslouchal o jejím synovi, který dneska přijede oslavit svůj svátek, koukal na vodu a měl radost.
Ponaučení pro příště:
- pamatovat si, kolik přesně je vzdálenost, kterou běžím. Hlavně proto, že půlmaraton mám pořád fixovaný jako zhruba dvacet a ono je to přes dvacet jedna. Ten poslední kiláček už bylo trápení, měl jsem na to pamatovat
- pořídit si nějaký udělátko na přidělání čísla, abych se s tím nenervoval.
- nenervovat se tím, jak bude trať značená. Kolem běží dost lidí na to, aby stačilo je následovat (alespoň do doby, než budu rychlejší, než nejrychlejší keňani)
- zkontrolovat na hodinkách, jestli jsem uběhl tolik, kolik mám, aby mi to ty mrchy dobře započítaly.
A pár subjektivních poznámek:
- podstatnou nevýhodou tréninku v noci je, že neběhám tak rychle, jak by to šlo, protože musím víc dávat majzla. Možná je teď příhodná chvíle na to, zrychlit.
- Zátopkův trik “když nemůžeš, zrychli” je fajn. On tím teda asi nemyslel, že má člověk vyrazit jak šílený, ale spíš změnit tempo, udělat něco jinak, protože svaly na změnu zatížení reagují “překvapením” a chvíli je to zase v pohodě.
- vlastní pití byl dobrý trik. Nevadí mi běhat s ním v ruce a ani čvachtání za běhu mi nevadí, ale je dobré trénovat pití a jídlo za běhu. Už to mírně poladěné mám, ale jen mírně.
- moct parkovat s autem poblíž a moct se pak jít převlíct do suchého je fajn. Stejně tak dobrý je přijet s dostatečnou rezervou a moct všechno okouknout, protože fotky z Map osobní obšlap terénu nenahradí.
- stejně tak mít rezervní věci, aby si člověk mohl rozmyslet, do čeho se přeci jen chce převléknout.
Hanácký půlmaraton 2016
Sobota 23.4.2016
Hanácký půlmaraton je právě tím závodem, při němž jsem si před pěti lety vytvořila svůj osobní rekord, který se mi podařilo překonat až počátkem letošního dubna. Zatímco v Praze se však jednalo o den "D", kdy bylo všechno ideální, dnes se úplně optimálně necítím. Po nemoci ještě trochu kašlu. Pojímám to tréninkově.
Čeká nás sedm okruhů. Na startu nechybí Petr Vabroušek, kterého jsme viděli včera v televizi.
1. a 2. kolo
"Klusačka" ve skupince společně s Janou Matějíkovou a nějakými muži.
3. kolo
Skupinka mi na začátku malinko cukne, neboť se neobčerstvuje. Většinu kola se tak dotahuji zpět.
4. kolo
Už se nikam nedotahuji. Běžím si sama podle sebe. Startovní pole je již hodně potrhané. "Believe in yourself." Vydávám se stíhat dvě holky v růžových tričkách. Od startu se držely v popředí a já si v prvním kole řekla, že je předběhnu. Ne hned, ale postupně. Step by step ;-).
5. kolo
Pro mě pocitově snad nejrychlejší ze všech. Maximálně si to užívám. Běhat musíte jenom proto, že vás to strašně baví :-D.
6. kolo
"Sub 100." Tak už je to asi tady. Jééé :-).
7. kolo
Mám obě "růžovky". Cítím nohy, ale utíkám, co můžu :-).
1:38:54 hod. Jestli takhle vypadá tréninkové pojetí... :-) To bude nejspíš tím včerejším raw jahodovým dortem s chia semínky :-D. Snad abych se začala zajímat, jaké praporky běhají před Vydrou :-).
Můj půlmaratonský osobák se po třech týdnech vrátil zpátky na Hanou. Tak ať mi zase netrvá dalších pět let, než ho znovu pokořím :-).
Hanácký půlmaraton je právě tím závodem, při němž jsem si před pěti lety vytvořila svůj osobní rekord, který se mi podařilo překonat až počátkem letošního dubna. Zatímco v Praze se však jednalo o den "D", kdy bylo všechno ideální, dnes se úplně optimálně necítím. Po nemoci ještě trochu kašlu. Pojímám to tréninkově.
Čeká nás sedm okruhů. Na startu nechybí Petr Vabroušek, kterého jsme viděli včera v televizi.
1. a 2. kolo
"Klusačka" ve skupince společně s Janou Matějíkovou a nějakými muži.
Skupinka mi na začátku malinko cukne, neboť se neobčerstvuje. Většinu kola se tak dotahuji zpět.
4. kolo
Už se nikam nedotahuji. Běžím si sama podle sebe. Startovní pole je již hodně potrhané. "Believe in yourself." Vydávám se stíhat dvě holky v růžových tričkách. Od startu se držely v popředí a já si v prvním kole řekla, že je předběhnu. Ne hned, ale postupně. Step by step ;-).
5. kolo
Pro mě pocitově snad nejrychlejší ze všech. Maximálně si to užívám. Běhat musíte jenom proto, že vás to strašně baví :-D.
6. kolo
"Sub 100." Tak už je to asi tady. Jééé :-).
7. kolo
Mám obě "růžovky". Cítím nohy, ale utíkám, co můžu :-).
1:38:54 hod. Jestli takhle vypadá tréninkové pojetí... :-) To bude nejspíš tím včerejším raw jahodovým dortem s chia semínky :-D. Snad abych se začala zajímat, jaké praporky běhají před Vydrou :-).
Můj půlmaratonský osobák se po třech týdnech vrátil zpátky na Hanou. Tak ať mi zase netrvá dalších pět let, než ho znovu pokořím :-).
Zátopek jinýma očima. A vážně dobrý
Časopis Zatopek vychází v Belgii, nejlepší závod nesoucí Zátopkovo jméno se běhá v Austrálii, tak asi nepřekvapí, když pozoruhodný životopis nejlepšího atleta české historie napsal anglický autor. Je jím Rick Broadbent, jeho kniha se jmenuje Endurance: The Extraordinary Life and Times of Emil Zátopek a vyšla ve čtvrtek. Sportovní biografie, tedy ty bez předpony „auto“, nemají v českém prostředí moc velkou tradici. Pokud už se nějaká objeví, je to většinou narychlo spíchnutá kompilace z cizích novinových rozhovorů a reportáží, jejímž jediným účelem je rychle vydělat peníze. Google and Wikipedia Journalism. Jmenovat nebudu, reklamu si vážně nezaslouží. V zahraničí, rozhodně v prostředí anglického a německého jazyka,…
Na kafe #6
#nakafe mělo teď trochu pauzu. Ale fotky z kavárny Egon Schiele Café v Českém Krumlově už v mobilu déle ležet nechtěly. Můj milovaný Krumlov a moje oblíbená kavárnička. Jen jsem si tam naposled nedala kávu, ale výjimečně zelený čaj. I když bych ve městě pětilisté růže ráda poznávala více nových míst, tak se stejně skoro pokaždé vracím sem.
Má to tady neopakovatelnou atmosféru načichlou uměním. Ideální kombinace na odpoledne je zajít na nějakou zajímavou výstavu do galerie Egon Schiele Art Centum a pak na kávičku dolů. V létě se dá sedět i venku na příjemném a roztomilém dvorku nebo před vchodem a pozorovat cvrkot na ulici.
Uvnitř se uvelebíte v pohodlných křeslech, každé je jiné. Připadáte si jako v obýváku nějakého známého malíře, na stěnách visí abstraktní malby, zajímavé fotografie, obklopují vás starožitné skříně, sošky a květiny.
Ve vzduchu se vznáší duch samotného Egona, který je s Krumlovem úzce spojený. V rodišti své matky trávil hodně času nejen v dětství, ale i v dospělosti. Tento svérázný umělec se ale se svými akty mladých dívek a bohémským stylem života nesetkal u místních občanů s pochopením a byl v podstatě z Krumlova vypuzen. Zanechal po sobě ale kromě aktů i spoustu krásných obrazů města a krajiny, které rád pozoroval z výšek okolních kopců nebo ze zámecké věže.
 |
| Egon Schiele |
Vás ale určitě nikdo a nic z Krumlova nevypudí. Naopak, díky neopakovatelné atmosféře při procházkách malebnými uličkami a posezení u kávy třeba právě u Schieleho, se sem budete zajisté rádi opakovaně vracet.
Brdská stezka 2016
Moje letošní závodní sezóna pokračovala v Mníšku pod Brdy. Po posledním závodě v Plzni jsem se cítil dobře, dokázal jsem rychle zregenerovat a vrátit se do tréninku. Brdská stezka pro mě nebyla úplně nejdůležitějším závodem, ale počítá se do Ultracupu, takže jsem zde chtěl posbírat pár bodů. Od závodu jsem neměl vysoká očekávání a i […]
2v1: 7 Kuřimských kopečků a Ještěd Skyrace
První pořádné závodní otvíráky sezony na mě čekaly v půlce dubna. A nemohly to být odlišnější závody. 7 Kuřimských kopečků (25,1km/900m+) je malý lokální závod, kam se sjelo 70 nadšenců, zatímco Ještěd Skyrace (24,5/1540m+) byla show, o které se mezi horskými běžci mluvilo několik měsíců… Oba závody byly u mě trochu zastíněny dubnovým nástupem do […]
O2 PRAGUE RELAY
Sobota ráno.
Přesně před týdnem jsem seděla ve vlaku do Ostravy a psala článek o běžeckém tréninku Nike+ Run Club Praha. Pár hodin poté jsem už nedočkavě
přešlapovala na startu ostravského Night Runu (video tu). A než se za 4 hodiny postavím na start pražského Spartan Race Sprint, povím Vám ještě
o jednom závodu, který jsem stihla absolvovat mezi tím. Tím závodem je O2 Pražská štafeta. První ročník, kdy se neběželo v rámci Pražského
půlmaratonu, ale celý závod se konal zvlášť. A myslím, že se tenhle tah organizátorům opravdu povedl.
Ze všeho nejdřív Vám představím náš běžecký Dreamteam: Kuba, já, mamka a taťka ♥
Závod se konal v úterý 19. dubna od 17h. Pokud jste tedy chtěli běžet, stačilo udělat jediné - sestavit čtyřčlenný tým (smíšený nebo "jednopohlavní"
- to je výraz.), zaregistrovat se, zaplatit startovné 2500 Kč (které s postupným přibýváním štafet vystoupalo až na 3500 Kč), vybrat velikosti triček
a určit pořadí, ve kterém poběžíte. Pak jen zbývalo dostavit se na start.
Čas na malou vsuvku:
Pokud se Vám zdá startovné drahé, vězte, že chcete-li se účastnit pražského maratonu jako štafeta, zaplatíte od 7,5 do 8,5 tisíc. A to je teprv pálka.
Druhá komplikace - čas konání. Start v 17h je opravdu šibeniční, ať chodíte do práce nebo do školy. A zkuste se někam dostat v tom provozu po Praze.
Za třetí. Startovní sety bylo možné vyzvednout až v den závodu. To znamená, že jste si museli udělat cestu do Expa i dopoledne dne závodu.
Nebo si sety vyzvednout půl hodiny před závodem a pak to množství věcí nechat v úschovně nebo střídat stráž.
Na druhou stranu musíme uznat, že na startovním balíčku pořadatelé vážně nešetřili.
Každý člen štafety dostal tašku se startovním číslem, milionem letáků, pár vzorky, tradiční batůžek a tričko. Zde opět malá vsuvka - záměrně jsem si
vybrala tričko velikosti M, abych ho měla větší a dobře se v něm běhalo. Kromě toho, že je to úplně obyčejné bavlněné tričko (vítej v sadě triček na
spaní, číslo 28), sotva mi sedí velikost L. Ne, opravdu si nepřijdu jako majitelka velikosti "LARGE".
Kromě toho byl ale součástí mattoni piknik box - obrovská krabice plná jídla a pití. K tomu všemu jsme dostali i deku.
Škoda jen, že to počasí příliš nevyšlo.
Byla totiž pěkná zima!
Pořadatele byli doslova letně oblečeni.
A ještě před startem závodních štafet se konal závod dětí.
A stejně tak jako na ostravském Night Runu, je to jedna z nejhezčích částí závodů.
Ta dětská radost je prostě nekonečná.
Na start jsme dorazili někdy kolem půl páté.
Já byla prvním členem štafety. Prvním a zároveň nejpomalejším. Když ale běžíte první, můžete se vymlouvat alespoň na jednu věc - po startovním
výstřelu je totiž dav takový, že nemůžete moc běžet a spíše jdete nebo zlehka tak vyklusáváte. Není to přeci Vaše chyba, i když se davem prodíráte,
zpomaluje Vás. A proč by to měli absolvovat ti, kteří jsou schopni běžet rychleji a zdržovalo je to? Bere tak na sebe vlastně oběť!
Jak řekl táta: "Ty seš vlastně taková naše Vítková. Už po první předávce budeme mít kilometrovou ztrátu a budeme to muset všichni dohánět."
Dík, tati :D
A nebo taky ne. I přes dav jsem první kilometr zaběhla za 5:11. Stejně jako v Ostravě. A byl to vůbec nejrychlejší kilometr ze všech pěti, takže těžko
můžu říct, že mě někdo brzdil. I když ano, kličkujete, vyhýbáte se, ale aspoň to více ubíhá.
Jednou z mých nevýhod byla ta, že jsem VŮBEC neznala trasu. Přes to, že v Praze žiju tolik let, nikdy jsem nebyla ve Stromovce běhat. Ani na kole, ani
na bruslích ani venčit psa. A přitom je to tam tak krásný! Vyběhla jsem vstříc s davem a nechala se vést. Předběžné zkoumání trasy bylo naprosto k
ničemu. Pro mě zde byly 3 záchytné body: start > občerstvovačka > cíl. A Adéla! Ta mi utekla někdy za prvním kilometrem a tak jsem se snažil neustále
držet jiných záchytných bodů. Občas jsem někoho předběhla. A občas zase někdo mě. Snažila jsem se ignorovat, že mi na startu z neznámého důvodu
nezačala hrát hudba do sluchátek a tak mi teď plandaly pověšené za zip mikiny a cvrnkaly mě do brady. Příště je nechávám jednoznačně doma. Metry
ubíhaly a já se pomalu dostala do půlky tratě. Hodila jsem do sebe asi dva loky vody a podívala se na mobil na levé ruce. Tempo ukazovalo 6:29. Hmmm.
To je teda ostuda. Zkontrolovala jsem připnutý čip na pravé ruce a běžela dál. Čtvrtý kilometr se zdál snad nekonečný. A když už jsem byla přesvědčená,
že jsem musela ceduli přehlídnout a jsem už dávno za čtvrtým, asi 100 metrů na to jsem spatřila tu ceduli 4km. Super. Tak teď už jen kilometr! Běžela
jsem o 106 a snažila se nemyslet na to, že i kilometr je pořád ještě víc než 5 minut. Když jsem vběhla po půl kilometru do zatáčky, proti mně už vybíhali
druzí členové ostatních štafet. Hmm. Tak já mám ještě 3 minuty než předám čip mámě a oni už maj druhého dávno na trati. Pak přišel kopec do cíle.
Asi v žádném závodě jsem nezažila, že by se běželo do cíle do kopce. A pak ještě takových 300 metrů na předávku. Byla jsem přesvědčená, že běžím
přes 30 minut. Necítila jsem se totiž vůbec dobře, ale myslela jsem na jediné - běž a už to budeš mít za sebou. Když jsem ale vbíhala do startovního
koridoru pomalu jsem rozeznávala čísla na časomíře. 27:42! To snad není možný! A to mi ještě budou odečít čas než jsem došla na start! Po proběhnutí
startovní čáry jsem vběhla do předávácí zóny. Záchytný bod = písmeno H. Jenže tam bylo tolik lidí!!! Naštěstí jsem po pár metrech uslyšela svoje jméno.
Předala jsem čip mámě a bylo to.
A teď se podívejte, jak to vypadalo na předávce:
Po předávce je plán jasný - vzít si fólii na zahřátí, cokkoli k pití, medaili (vítej číslo 51) a najít zbytek štafety. Nebo si zbytek štafety najde Vás.
A zatímco si užíváte euforii ze závodu, nového osobního rekordu a máte už všechno za sebou, táta a Kuba stáli pořád v bundě a teplácích a čekali
zatímco mamka dřela na trati. Po 54 minutách máma předala štafetu tátovi! A vyběhla si tím taky svůj PB na 5km! A zatímco jsme čekali než táta
přiběhne, začínalo trošku pršet. Chudák Kuba. Naštěstí to byla jen drobná přeháňka a skončila dřív, než stihl táta předat štafetu. Kuba vybíhal
na trať v čase 1:18 s plánem zaběhnout to za 20 minut. To je podle mě naprostá sebevražda, jestli někdy zaběhnu 5km pod 25 minut, budu si
připadat jako Olympionik. A možná ani to ne.
A zatímco jsme čekali na doběh našeho finišera, konečně jsem našla Adélu!
A taky doběhla do cíle první štafeta v neskutečným čase:
Pak už do cíle doběhl i náš Kuba!
V konečným čase 1:39:08 jsme se umístili na 273. místě z 850.
Naše výsledné časy:
Já: 27:28
Mamka: 25:43
Taťka: 24:51
Kuba: 21:00
V sobotu večer jsem si vyběhla nejlepší PB na 5km v čase 28:45. Co na tom, že to bylo v noci a nebylo moc vidět na cestu. Hned v úterý jsem svůj čas
zlepšila o 77 vteřin! Ačkoli asi nutno podotknout, že nám všem naměřil nike+ trať jen kolem 4.92 km. Těch 80 metrů by určitě ještě dost vteřin přidalo.
Ale asi to byla kompenzace za ten kopec :D
Malá galerie na závěr:
Všechny oficiální fotky najdete tady.
...aneb když na předávce nemůžete najít kámoše. No jo, jako vedoucí závodník jich měl na výběr 850, to se hledá těžko...
... a pak, že to nejde. Co dodat? Máte můj obrovský respekt!
Leoš se byl taky proběhnout.
...a stejně tak Dalibor Gondík! Ten běžel se sestrou Adélou. A protože mu bylo 5 km málo, absolvoval všechny 4 úseky a zaběhl si tak 20 km... :D
Krásná fotka!
Sláva vítězům, čest poraženým.
Tady to není bohužel vidět, ale ve štafetě na druhém místě se umístil Robert Honzík, který je zároveň coachem v Nike+ Run Club Praha
a mohli jste ho vidět na fotkách ze čtvrtečního Fun Runu.
Ve výsledku byla celá akce naprosto super.
Pokud byste nás chtěli podpořit v soutěži o startovné na příští rok, můžete dát like téhle fotce na instagramu.
Ale asi by se musel stát zázrak, protože jeden účastník nějakou záhadou získal za noc přes 500 lajků. No, neva :)
Užijte si víkend a držte nám palce na Spartan Racu!
HRT – 2. kolo – Jarov
Dne 25.4.2016 se uskuteční 2. měřený výběh ze seriálu Hanibal Running Tour. Propozice Start: 19:00, parkoviště pod zastávkou Dolní Břežany – Jarov. Start nakonec nebude intervalový, protože na začátek úzké pěšinky je dost místa na roztáhnutí startovního pole. Na start je ideální dostat se autem (k domluvení událost na facebooku), případně vlakem z...