Můj poslední asfaltový maraton:-)
Přátelé, kamarádi, všichni běžci :-) mám za sebou poslední maraton na rovině, běžený na nějaký solidní výsledek a výkon. Od roku 2005 jsem celkem odběhl 7 maratonů, z toho 4x pod 2:20 (2:17,47, 2:18,43, 2:18,52, 2:20,00) V tom posledním nedělním, z toho byl čas 2:24,55 a 2 místo v Mčr. Před startem mi i Pavlovi Novákovi,(kterému moc děkuji za pomoc v přípravě na letošní maraton) bylo jasné, že kvůli dost teplému a trochu větrnému počasí to na moc kvalitní výkony nebude a kdo závod jen trochu...
Proč jsem ještě nezkusil běžet maraton? Hlavně z respektu k jeho podstatě…
Sledoval jsem víkendové maratonské šílenství v Praze a přemýšlel jsem, proč jsem vlastně nestartoval na maratonu taky. Vím, že to má pragmatický důvod, protože jsem si vzpomněl pozdě a už bylo vyprodáno, ale myslím to metafyzicky. Proč ne?
Důvodů je vícero. Samozřejmě, že když jsem začal vloni běhat a stáhl si Runkeeper, zaujal mě kurz “maraton za dvanáct týdnů” nebo jak se to jmenovalo, navíc slibovali slušný čas. Jenže tyhle tréninkové plány jsou dělané pro lidi, kteří váží polovinu. Kurz “zhubnout a dát maraton” tam neměli. Když jsem ten plán studoval, bylo mi jasné, že takové pravidelnosti tréninků nemám šanci dosáhnout. Můžu chodit běhat, když je zrovna čas.
To samé mám ale s termíny závodů. Například příští týden se běží desítka v Brandýse, je to tady takový tradiční městský běh. Přihlášený jsem dlouho, jenže děti oněmocněly a tak nad tím visí otazník. Naštěstí desítka běžená z náměstí znamená, že fuč budu hodinku a kousek, ale i tak.
S tím souvisí další bod: ty profi maratony jsou docela drahé, většinou ke dvou tisícovkám. S ohledem na vysokou pravděpodobnost, že tam nedorazím, se mi do toho tedy moc nechce.
Ale co je nejdůležitější: respekt k žánru. Maratonský běh je jedním z mála olympijských (a obecně) sportů, který bez patřičného tréningu prostě nedáte. 42 kilometrů netrénovaný člověk ani neujde. Zatímco sprint na sto metrů vždycky nějak uběhnete, oštěpem hodíte a fotbal nějak odkopete, maraton prostě nedáte. Když začnete trénovat, dostanete se do bodu, kdy víte, že 20-40 kilometrů tak nějak uběhnete, ale ten zbytek asi bude trápeníčko. Možná to dáte vůlí, protože jste četli slogan “je to v hlavě”, ale když to není v nohách, tak tou vůlí jen dopajdáte. Přitom je tu ještě to druhé prosté kritérium: běh je až pohyb nad 10 km/h, tedy v tempu pod šest minut na kilometr. Všechno pod to je klus, rychlejší chůze a tak dále. Dát maraton nad 4 hodiny a dvanáct minut tedy znamená, že jste kus ušli, neběželi. Co je v tom za vítězství? Sama sebe nad sebou samým? Nojo, ale chtěl já jsem to ujít nebo uběhnout?
Tím nechci říct, že uběhnutí maratonu je bezcenné. I kdepak. Už jen to, že se na něj člověk připravoval znamená, že pro sebe musel udělat hodně a hodně si sáhnout na dno svých sil. Většina prvoběžců, kteří stojí na startu, vědí, že to bude těžké a snažili se připravit a teď doufají, že obstojí. Že to stačilo. Že velký kus dají dobře a zbytek nějak dopytlíkují. Už jen to je hodno úcty.
Jenže pořád je tam ta hranice 4:12 - cokoliv nad to znamená, že jste neuběhli, ale kus ušli. A to se mi nechce. Nemyslím si, že zdravý chlap by měl mít ambici menší a nemyslím si, že by nutně bylo špatně nepokusit se o maraton v prvních měsících, co se člověk vrátil k běhání. Nechám si to uležet. Zkusím si to párkrát nanečisto. Jistě najdu nějaký 42 km okruh, kde bych si mohl vyzkoušet, jestli to zvládnu jako osamocený vlk (už ho mám ostatně vymyšlený). A pak, na podzim nebo třeba příští rok, to zkusím taky.
PS: Jasně, že ostatní mají jinou motivaci. Nemusí být zdraví, chtějí nějaký velký předěl ve svém běhacím životě hned z kraje atd. Já zůstanu u toho, že na start půjdu, až budu cítit, že jsem toho hoden. Že nekazím žánr.
Důvodů je vícero. Samozřejmě, že když jsem začal vloni běhat a stáhl si Runkeeper, zaujal mě kurz “maraton za dvanáct týdnů” nebo jak se to jmenovalo, navíc slibovali slušný čas. Jenže tyhle tréninkové plány jsou dělané pro lidi, kteří váží polovinu. Kurz “zhubnout a dát maraton” tam neměli. Když jsem ten plán studoval, bylo mi jasné, že takové pravidelnosti tréninků nemám šanci dosáhnout. Můžu chodit běhat, když je zrovna čas.
To samé mám ale s termíny závodů. Například příští týden se běží desítka v Brandýse, je to tady takový tradiční městský běh. Přihlášený jsem dlouho, jenže děti oněmocněly a tak nad tím visí otazník. Naštěstí desítka běžená z náměstí znamená, že fuč budu hodinku a kousek, ale i tak.
S tím souvisí další bod: ty profi maratony jsou docela drahé, většinou ke dvou tisícovkám. S ohledem na vysokou pravděpodobnost, že tam nedorazím, se mi do toho tedy moc nechce.
Ale co je nejdůležitější: respekt k žánru. Maratonský běh je jedním z mála olympijských (a obecně) sportů, který bez patřičného tréningu prostě nedáte. 42 kilometrů netrénovaný člověk ani neujde. Zatímco sprint na sto metrů vždycky nějak uběhnete, oštěpem hodíte a fotbal nějak odkopete, maraton prostě nedáte. Když začnete trénovat, dostanete se do bodu, kdy víte, že 20-40 kilometrů tak nějak uběhnete, ale ten zbytek asi bude trápeníčko. Možná to dáte vůlí, protože jste četli slogan “je to v hlavě”, ale když to není v nohách, tak tou vůlí jen dopajdáte. Přitom je tu ještě to druhé prosté kritérium: běh je až pohyb nad 10 km/h, tedy v tempu pod šest minut na kilometr. Všechno pod to je klus, rychlejší chůze a tak dále. Dát maraton nad 4 hodiny a dvanáct minut tedy znamená, že jste kus ušli, neběželi. Co je v tom za vítězství? Sama sebe nad sebou samým? Nojo, ale chtěl já jsem to ujít nebo uběhnout?
Tím nechci říct, že uběhnutí maratonu je bezcenné. I kdepak. Už jen to, že se na něj člověk připravoval znamená, že pro sebe musel udělat hodně a hodně si sáhnout na dno svých sil. Většina prvoběžců, kteří stojí na startu, vědí, že to bude těžké a snažili se připravit a teď doufají, že obstojí. Že to stačilo. Že velký kus dají dobře a zbytek nějak dopytlíkují. Už jen to je hodno úcty.
Jenže pořád je tam ta hranice 4:12 - cokoliv nad to znamená, že jste neuběhli, ale kus ušli. A to se mi nechce. Nemyslím si, že zdravý chlap by měl mít ambici menší a nemyslím si, že by nutně bylo špatně nepokusit se o maraton v prvních měsících, co se člověk vrátil k běhání. Nechám si to uležet. Zkusím si to párkrát nanečisto. Jistě najdu nějaký 42 km okruh, kde bych si mohl vyzkoušet, jestli to zvládnu jako osamocený vlk (už ho mám ostatně vymyšlený). A pak, na podzim nebo třeba příští rok, to zkusím taky.
PS: Jasně, že ostatní mají jinou motivaci. Nemusí být zdraví, chtějí nějaký velký předěl ve svém běhacím životě hned z kraje atd. Já zůstanu u toho, že na start půjdu, až budu cítit, že jsem toho hoden. Že nekazím žánr.
Všichni jsme vítězové. Opravdu?
Vítěz je jenom jeden. Druhý je prvním poraženým. Vítězem je každý, kdo se postaví na start. Nechal za sebou statisíce a miliony těch, kdo zůstali doma. Kdykoli dnes přijde řeč na téma vítězství, mluví se obvykle jenom v těchto dvou extrémech. Zvláštní. První pohled patří především do světa profesionálního sportu, kde soupeří nejsoutěživější ze soutěživých. Určitě jste taky párkrát v televizi viděli zklamané sportovce, co si na stupních vítězů ostentativně sundavali z krku stříbrné medaile, hned jak jim je tam pořadatelé pověsili, a skenovali okolí naštvanými výrazy. Ale ani v téhle sféře neplatí The Winner Takes It All tak…
Pražský maraton 2016
Tak nám to dneska teplota "zpříjemnila". A vítr jí v tom pomáhal:-). Blahopřeju všem, kteří dokončili. Zvláště maratonským prvoběžcům (Tadeáš) i těm, kteří si udělali osobák (Fredinand, Hynek, Jakub, Tereza skoro:-). Já běžel jako loni coby vodič Katky. Tu však přepadly silné zažívací potíže a mezi 15 a 34 km jsme se dost motali kolem toitoiek. Já musel neustále balancovat svojí vodičskou roli mezi povzbuzováním a vyčítáním, že neběžíme podle mnou tak hezky doma v klidu naplánovaných mezičasů na 4:15:-). Ale nakonec jsme se do cíle dostali, byť z plánovaného osobáku byl čas o 7 min horší než loni. Tak třeba příště. Musím říci, že jsem se dneska utvrdil v respektu k lidem, kteří vydrží na trati 4.30 a déle. Sice se mi krásně běželo příjemným tempem, ale nakonec jsem byl rozlámaný víc než při svém osobáku, který je o hodinu a minutu kratší...
Servis nám dělali další PORGáni, na občerstvovačce na 40. km Milan Paukert a tradičně bubenice Tam Tam Batucada Lenka Mazlová v Pařížské. Díky.
Jo a mám radost, že byla v běžeckém poli silně zastoupena moje bývalá třída (maturita 2010) :-).
Servis nám dělali další PORGáni, na občerstvovačce na 40. km Milan Paukert a tradičně bubenice Tam Tam Batucada Lenka Mazlová v Pařížské. Díky.
Jo a mám radost, že byla v běžeckém poli silně zastoupena moje bývalá třída (maturita 2010) :-).
| MATOUŠ MICHAL | 3:23:09 |
| POLÁK FERDINAND | 3:32:44 |
| BOUCHAL HYNEK | 3:38:31 |
| URBAN FILIP | 3:42:13 |
| ROZEHNALOVÁ TEREZA | 3:45:12 |
| PLECHÁČEK ANDREJ | 3:53:00 |
| MATOUŠ JAKUB | 4:11:36 |
| ARNOT MICHAL | 4:32:16 |
| ARNOTOVÁ KATEŘINA | 4:32:17 |
| BĚLÍK TADEÁŠ | 4:38:25 |
Běh osvobození Ostravy – I AM BACK!!!
V neděli 8. 5. 2016 se konal již 37. ročník Běhu osvobození Ostravy. Jak je vidno závod, který má tradici, se začal pořádat, když někteří z naší partičky třicátníků ještě nebyli na světě :-). Běží se od památníku v Hrabyni, do Háje ve Slezsku, přes Dobroslavice a Plesnou do Poruby na stadion Arrows, fakt moc hezká trasa. Trať má necelých 14 km, i když oficiálně má mít 15 km. Tento závod jsem běžela už před dvěma lety, ale to se kvůli nějakým dopravním omezením běželo podél hlavní cesty. Je jen škoda, že se vždy kryje s pražským maratonem a nemívá tak velkou účast. No nevadí, mně se to tentokrát oplatilo, ale o tom později.
Na start jsem se postavila z našeho oddílu pouze s Djangem a ten se obětoval a běžel se mnou – on na pohodu a já na své maximum. Ale děkuji, doufám, že mu tyto kilometry pomohou k nějakému slušnému krakovskému výsledku. Výstřelem z historické zbraně (trochu jsme se báli) závod odstartoval sám honorární konzul Ruské federace Aleš Zedník.
S Djangem jsme běželi spíše vzadu, ale s výsledným časem 1:16 jsem spokojena. Na mé poměry slušné. Trať je zvlněná, hodně rovinek a seběhů, nejhorší bylo stoupání z Háje do Dobroslavic. Ten kopec nemám ráda ani na kole, protože vypadá nenápadně, ale je strašně táhlý a dlouhý. Tam jsem dokonce předběhla nějaké běžce a jednu běžkyni a to mi zaručilo třetí místo v kategorii. Na vítěznou Petru Pastorovou to byl výkon samozřejmě o několik tříd horší.
Vyhlašování výsledků provázel chaos, a podobně jako na horské výzvě, i zde to pořadatelé zase popletli. Kurňa když už se mi nějakým nedopatřením povede dostat se na bednu, tak oni normálně zapomenou. Ale to já se zase nedám a moje soupeřka naštěstí hrála fair play a tak se nakonec vše vysvětlilo a v dobré obrátilo. Jen jsem teda přišla o ten ceremoniál :-(.
A já? Jsem zase zpět! Od prosince pilně trénuji a je to fajn. Po roce, kdy jsem se tak nějak hledala, běhat mě nebavilo, nová práce, frmol s dětma, škola školka atd. jsem se vzchopila. Musela jsem odstranit nějaká kila nadváhy, vybojovat si doma čas pro sebe, který rodina respektuje. Vřesinské večery indiánského běhu ve cnotě, sněhu, dešti, kdy jsem trénovala spíš svou hlavu než tělo, se oplatily. Mám radost. Další meta je půlmaraton pod dvě hodiny v červnu v Olomouci, držte mi palce :-) a kurde přydejte.
Výsledky
Výsledky
Roshe…není kočka jako kočka
Začalo to celkem nevinně….
Byla jsem s mamkou před Vánoci na dovolené u moře a když ležíte celé dny na lehátku a chytáte bronz, máte hodně prostoru přemýšlet a občas vás napadají bláznivé nápady.
Jedno odpoledne jsem relaxovala u bazénu a v hlavě si dávala dohromady vánoční dárky, jestli mám dárky pro všechny a nebo aspoň nápady, co koupit. Vždycky se snažím kromě běžných potřebných dárků vymyslet i něco originálního, vtipného a potěšujícího pro obdarovaného. Byla jsem nesvá z dárků pro Honzu, chyběl mi právě ten vtipný nečekaný dárek. A jak už to na sluníčku bývá, mozek se přehřívá a často vás napadají bláznivé věci, a to se mi právě stalo.
Mám to, koupím nám kotě! Jo ano kotě, to je ono! Psa si nemůžeme z časových důvodů dovolit, ale domácí mazlíček nám doma chybí a kočka je praktická, především tím, že s ní nemusíte chodit ven. Hmm, já ale vlastně kočky nemám ráda, vždycky jsem je pomlouvala a bojovala za psy a teď si chci pořídit kočičího vetřelce k nám domů, jsem normální?! Buď teď nebo nikdy, když to nebude dárek a překvapení zároveň, tak si zvíře nikdy nepořídíme a budeme o tom pořád jen mluvit. Je rozhodnuto, ale co teď? Za 5 dní je Štědrý den, ležím u moře a potřebuji vše zařídit na dálku. Začínám googlit…nikdy by mě nenapadlo kolik webových stránek o kočkách existuje a hlavně kolik lidí má kočky…třeba jsou fajn, teda naše kočka bude fajn, bude nejlepší! Kamarádka má siamského kocourka a vím, že se mi moc líbil, byl hravý, sympatický a hlavně hezký. Sysi má podobně nabitý denní program jako já a moc si Mikuláše pochvalovala, vydrží doma sám, chodí automaticky na svůj záchod a není s ním žádná starost. Napsala jsem Sysi o radu co si o mém nápadů myslí a byla jednoznačně pro a říkala, že si ho zamilujeme. Poslala mi několik odkazů na prodej kocourků, co mu mám koupit za výbavu atd.
Máma už začínala být zvědavá, co pořád dělám na tom mobilu, že jsem na dovolené a ať odpočívám. Nemohla jsme jí to říct, začala by mi můj nápad rozmlouvat a tak jsem mlžila dál.
Nejhezčí kocourci z fotek byli ze Zlína a úplně nejhezčí byl takový malý prdík, který měl černé ťapky, ocásek a hlavičku. Měla jsem vybráno, tenhle malý prďola bude za pár dní novým členem rodiny. Rychle napsat majiteli, jestli je kocourek volný. Netrpělivě čekám na odpověď a asi za 3 hodiny mi pán píše, že ano! Jupííííí!!!!! Je náš, teda bude náš! Domluvili jsme se, že si ho vyzvedneme až po Vánocích, nevím jak bych tam jela sama na otočku a hlavně co cesta zpět s malým mňoukajícím uzlíčkem.
Teď ještě nakoupit všechny serepetičky co k tomu patří-záchod, stelivo, jídlo, pelíšek a zbytek dokoupíme společně s Honzou. Vše je tedy zajištěno, kotě zamluveno, věci objednány a teď už se jen modlit, že Honza nedostane infarkt a bude mít radost.
Je 23.12 a slavíme Vánoce s Honzou, pod stromečkem je několik obálek a v jedné z nich je dopis od kocourka, jsem napnutá jak kšandy! Honza bere obálku do ruky a rychle mu dávám instrukce, prosím přečti si to celé a pak mluv. Honza rozbalil obálku a začíná číst…po pár větách se na mě podíval s lehce vyděšených pohledem a četl dál…Pak se usmál a ujistil se, my budeme mít kocourka? A z jeho očí jsem viděla, že je to doma, má radost! Celý večer jsme strávili na internetu hledáním informací, jak se o kotě starat, co se mu má vše koupit a jak ho vychovávat.
Nastal den D a my jsme vyrazili do Zlína, cesta byla dlouhá a my jsme se nemohli dočkat až ho uvidíme. Dům chovatelů se nacházel asi 20 minut od Zlína v jedné vesničce na samotě, přijeli jsme k domu, zaparkovali a nemohli se dočkat, až uvidíme našeho kocourka. Přivítala nás jeho máma, která akorát ke dveřím přinesla 2 mrtvé myši…tak tohle doufám náš kocourek dělat nebude :D! Chovatelé nás pozvali dál a dokonce nás rovnou zvali k obědu, zdvořile jsme odmítli a už se nemohli dočkat, až koťátka uvidíme. A najednou se ozvalo cupitání a jemné mňoukání, malý gangsteři přišli. Byly to 4 malé potvůrky, které se mezi sebou prali a našeho pidižvíka značně terorizovali a nevšímali si ho. Chudák malej, byl nejmenší, nejvíc odstrkovaný, ale byl nejhezčí a náš! S panem chovatelem jsme si asi ještě 2 hodiny povídali o tom jak ho krmit, vychovávat a na co si dávat pozor a do toho jsme se se všemi kocourky střídavě mazlili. Už jsme věděli snad vše a nezbývalo nic jiného než se rozloučit a kocourka si odvézt domů.
Cesta autem byla celkem poklidná, chvílemi spal, chvílemi se po mě sápal, ale nevypadal vyděšeně, nebo že by se hodně bál. Po příjezdu domů jsme celý večer jen seděli, koukali, smáli se a pozorovali co dělá. A pak bylo důležité rozhodnout to nejdůležitější, jak se bude jmenovat. Chovatelé mu dali jméno Kvido a to se nám nelíbilo, tak jsme vymýšleli, jak našeho malého rošťáka pojmenovat. Jméno jsme měli už vybrané, bude to Roshe. Nazývali jsme tak naše imaginární budoucí štěně. Snad se neurazí, jmenuje se jako naše oblíbená Nike bota Roshe one a on je pro nás jednoznačně číslo jedna!
O víkendu bylo Roshemu 6 měsíců a roste z něho pěkný lump. S Honzou nás to ještě víc stmelilo, jsme kočičí rodičové a přineslo to do naší domácnosti spoustu hraček a krabic všude po zemi, zabarikádované okno kočičím stromem, poškrábané ruce, skládání písníček (nejoblíbenější je Rošíčku, panáčku, já tě budu kolebáti :D) ale hlavně radost a pozitivní náladu.
Je to parťák do nepohody, pomáhá nám úplně se vším a úplně nejradši s Honzou provozují společný gaučink :D!
Už teď víme, že do budoucna nezůstaneme jen u jednoho kocourka, časem Roshemu pořídíme partáka na hraní, ale musím počkat až na další Vánoce, dárky šokem jsou ty nejlepší !
Ať žijou siamští kocouři :)!
Nakoupeno: Nike Zoom Vomero 10
Tak jsem v pátek vyrazil do Triexpertu a vybíral silniční boty. Vyskládal jsem si pár krabic Broocksů, Mizuna a nakonec jsem skončil u Nike Zoom Vomero 10. Důvodů bylo několik.
Jednak mi Vomera dobře seděly, ale musím se přiznat, že z vybíraných tak pěti párů bot jsem necítil problém. Mám asi dřevěnou nohu. Jediné, v čem byly pochybnosti, zda nemám boty moc velké, občas se mi zdálo, jako by noha plavala, ale v menších zase byla moc nafest a mistr prodejce tvrdil, že takhle navolno to má být.
Vomera mají pro mě zajímavý efekt, který se projevuje při běhu - svršek boty se jako by stáhne kolem nohy. Myslel jsem si, že se mi to zdá, ale pak jsem našel zmínku v recenzi, že za to opravdu můžou vlákna ve svršku.
Druhá věc, která mě zaujala: ze všech bot mě nejvíc Vomera hnaly kupředu. Nejvíc elektrizovala.
A do třetice, byly to boty, který mají decentní necirkusový vzhled. Tmavý svršek bez třpitek, blištítek a jiných blískátek. Mám je v téhle modré variantě, kterou si fakt můžu vzít do práce k džínům a dělat si naděje, že jen přehodím tričko, kalhoty a vyběhnu. Uvidím, nakolik jsem si tuhle variantu vysnil, ale na Letnou to mám kousek a další přepravní projekt k Zelenči mám za rohem.
Poslední bod, který mě zaujal, Nike má úžeji střiženou špičku. Většina ostatních bot má ve špičce hromadu místa, jsou to takové bačkory (Mizuna i Saucony takové byly) - já to tak mám u NB1210, ale zase se mi zdá, že mi víc sedí, když mě bota obepíná a nemám ve špičce tolik prostoru. Takže jsem si říkal, že Vomera v tomhle provedení zkusím.
Cenovka mírně pod 3600 Kč, dají se sehnat i levněji, mě se v obchodě pověnovali, tak jsem to neřešil. Mají i novější verzi 11 - ta mě tolik nezaujala a je ještě o dvě stovky dražší.
Poprvé jsem je vzal na výběh v pátek, jsem ještě teoreticky trochu nemocný, tak jsem chtěl dát jen tak na proběhnutí pět kilometrů kolem rybníka, ale nakonec to byla moje nejrychlejší pětka, jen o sedmnáct vteřin mi utekl čas 25 minut. Kdyby v Popovicích policie měřila, přišel jsem o papíry.
Celou dobu jsem dumal, jestli jsem neudělal blbě. Boty jsou sice podle popisky neutrální, přesto se mi zdá, že mi táhnou nohu. Tu pravou, na kterou pajdám, jako by ji srovnávaly. Jen nezvyk, nic jiného.
Včera jsem vyletěl na odpoledne ven s Vojtou, Maří byla nemocná, tak nebyl problém vzít Vojtovi kolo a vyběhnout k Labi. Doběhli jsme sedm do Káraného, převážně hlína - a opět excelentní zkušenost. Bota sedí jak Drei Wetter Taft, akorát jediné bahýnko široko daleko jsem v ní prošlápl.
V Káraném jsme přešli lávku, ukázalo se, že v Toušni je pouť, tak jsme za chvíli zapadli na pouť a tam jsme chvilku pobyli. Vojta si vyžádal velkobalón, jenže na kole ho zpět po asfaltce nemohl vézt, to by ho rychle ztratil, takže jsem se ho chytl já a běžel jsem s balonem. Byli jsme dost komická dvojka, doběhli zpět domů sedmičku a já můžu konstatovat, že s botama spokojenost. Což při mé malé zkušenosti s botama na běhání není žádné měřítko, mám teprve třetí. V každém případě je ale rozdíl v rychlejších silničních a nevyběhaných botech patrný a nezdá se mi, že by na hliněné sešlapané cestě představovaly nějaký handicap.
Jednak mi Vomera dobře seděly, ale musím se přiznat, že z vybíraných tak pěti párů bot jsem necítil problém. Mám asi dřevěnou nohu. Jediné, v čem byly pochybnosti, zda nemám boty moc velké, občas se mi zdálo, jako by noha plavala, ale v menších zase byla moc nafest a mistr prodejce tvrdil, že takhle navolno to má být.
Vomera mají pro mě zajímavý efekt, který se projevuje při běhu - svršek boty se jako by stáhne kolem nohy. Myslel jsem si, že se mi to zdá, ale pak jsem našel zmínku v recenzi, že za to opravdu můžou vlákna ve svršku.
Druhá věc, která mě zaujala: ze všech bot mě nejvíc Vomera hnaly kupředu. Nejvíc elektrizovala.
A do třetice, byly to boty, který mají decentní necirkusový vzhled. Tmavý svršek bez třpitek, blištítek a jiných blískátek. Mám je v téhle modré variantě, kterou si fakt můžu vzít do práce k džínům a dělat si naděje, že jen přehodím tričko, kalhoty a vyběhnu. Uvidím, nakolik jsem si tuhle variantu vysnil, ale na Letnou to mám kousek a další přepravní projekt k Zelenči mám za rohem.
Poslední bod, který mě zaujal, Nike má úžeji střiženou špičku. Většina ostatních bot má ve špičce hromadu místa, jsou to takové bačkory (Mizuna i Saucony takové byly) - já to tak mám u NB1210, ale zase se mi zdá, že mi víc sedí, když mě bota obepíná a nemám ve špičce tolik prostoru. Takže jsem si říkal, že Vomera v tomhle provedení zkusím.
 |
| Nike Zoom Vomero 10 |
Poprvé jsem je vzal na výběh v pátek, jsem ještě teoreticky trochu nemocný, tak jsem chtěl dát jen tak na proběhnutí pět kilometrů kolem rybníka, ale nakonec to byla moje nejrychlejší pětka, jen o sedmnáct vteřin mi utekl čas 25 minut. Kdyby v Popovicích policie měřila, přišel jsem o papíry.
Celou dobu jsem dumal, jestli jsem neudělal blbě. Boty jsou sice podle popisky neutrální, přesto se mi zdá, že mi táhnou nohu. Tu pravou, na kterou pajdám, jako by ji srovnávaly. Jen nezvyk, nic jiného.
Včera jsem vyletěl na odpoledne ven s Vojtou, Maří byla nemocná, tak nebyl problém vzít Vojtovi kolo a vyběhnout k Labi. Doběhli jsme sedm do Káraného, převážně hlína - a opět excelentní zkušenost. Bota sedí jak Drei Wetter Taft, akorát jediné bahýnko široko daleko jsem v ní prošlápl.
V Káraném jsme přešli lávku, ukázalo se, že v Toušni je pouť, tak jsme za chvíli zapadli na pouť a tam jsme chvilku pobyli. Vojta si vyžádal velkobalón, jenže na kole ho zpět po asfaltce nemohl vézt, to by ho rychle ztratil, takže jsem se ho chytl já a běžel jsem s balonem. Byli jsme dost komická dvojka, doběhli zpět domů sedmičku a já můžu konstatovat, že s botama spokojenost. Což při mé malé zkušenosti s botama na běhání není žádné měřítko, mám teprve třetí. V každém případě je ale rozdíl v rychlejších silničních a nevyběhaných botech patrný a nezdá se mi, že by na hliněné sešlapané cestě představovaly nějaký handicap.
Fotogalerie – Jarní běh Olympu 2016
[See image gallery at www.bezeckenadeje.cz]
BACK TO CHILDHOOD
Krásnou sobotu!
Na mě už pomalu doléhá stres ze začátku pondělního zkouškového. Jako klasicky mám pocit, že nic neumím a nic nestíhám a tak vřele vítám každou příležitost jak zrelaxovat, rozptýlit se, utéct od učení, a tak podobně. Najednou jdete mnohem radši běhat než kdy jindy, vyrazíte se psem na procházku do lesa, sednete si na kraj rybníka a pozorujete labutě... Zavřete oči a v mysli se vráťte do dětství. Dětství, které neovládaly iPhony ani tablety a Disneyovky se chodili půjčovat na VHS do videopůjčoven. V mysli se snažím dojít co nejdál... starý byt, staré hračky. Tahací chobotnice, se kterou jsem mámě brázdila snad všechny prahy v bytě. Houpačka pověšená ve futrech. Obrovský plyšový dinosaur a bráchův traktor s vlečkou, ve které mě vozil (a ještě raději vyklápěl). Nejsledovanější kolekcí byly ty z Happy Mealu v McDonaldu, vrcholem elektronických hraček byl mrkací Furby (kterého mám mimochodem pořád na okně!) a čurací Baby Born, kterou si přála snad každá holčička pod stromeček. A pak mi bylo 6.. první třída, první a jediné stěhování. K Vánocům jsem si přála obrovskou sadu fix a puzzle. A o Velikonocích nedočkavě vstávali v 6 ráno a utíkali k oknu pro hromadu sladkostí. Kde jsou ty časy...?! Asi by se mnou mnozí souhlasili, když bych si dětství ráda zopakovala. Co si budem povídat... můžete si koupit plyšáka nebo čokoládová vajíčka, pustit pohádku nebo vybarvovat omalovánky. Už to ale nikdy nebude jako dřív. My jsme si šli s Kubou a prťatama připomenout dětství do nově otevřeného hračkářství v Praze Na Příkopech - Hamleys.
A zatímco jsem neustále utíkala za naším prtětem, tiše jsem jim záviděla tu radost v očích při pohledu na každou věc, co viděli.
Hamleys není jen obyčejný dům s hračkami. Jsou tam mimo jiné i atrakce a kavárna. Naprosto jsem totiž pochopila, kolik času tam s prckama strávíte,
když chtějí vidět a zkusit úplně všechno. A tak do každého druhého regálu vracíte věc, kterou si chtějí koupit a snažíte se je trošku popohnat, abyste
se dostali zas o kousek dál. Kouzelná trumpeta. Stavění lega. Lego kino nebo bagrování. Ach ano, bagrování...
Spousta balonů, obrovský kolotoč a tobogán vedoucí z druhého patra do prvního. Jak doběhnout po schodech dolů, abyste synáčka stihli jsme
nevymysleli.... naštěstí pro ně ta velká klouzačka byla vážně až moc velká.
A tak jsme našli "malou"... a tu jsme prolezli asi tak.. 10x?
Nebo asi tak 155x, žejo :D
Ráda bych Vám ukázala víc mých fotek, ale foťák jsem za celou dobu vyndala všehovšudy dvakrát. Představte si tu scénu, když v dvoupatrovém
obrovském hračkářství hlídáte dva mrňouse, kteří neustále někudy pobíhají, protože je zaujme každá hračka. A jak jinak je hračkářství úplně plné
lidí a dalších dětí, takže se Vám za a) dost snadno ztratí a za b) bojíte se, že Vám na ně někdo šlápne.
Což odpovídá scéně u bagrů, kde jsme čekali frontu... konečně chvíle, kdy stojíme. Chystám se vytáhnout foťák, abychom měli nějakou fotku
na památku, načež Lukášek se otáčí a odbíhá k nějaké hračce, kterou nese cizí chlapeček, načež ho málem srazí asi dvoumetrový pán a omlouvá
se se slovy "Moc se omlouvám, málem jsem Vám srazil synáčka". Tak jo, pane, není mi moc dlouho 20 let a ťapkám tady za 2,5 letým dítětem
(které mi není samozřejmě ani vlasem podobný). Beru to ale jako lichotku a na pár vteřin se vžívám do role mámy
... protože co je víc, než být máma? ♥
Prasátko Pepa. Trumpeta. Mluvící Minnie. Skateboard. Lego. Hasičská stanice. Obrovský žlutý traktor. Plyšový krtek... hračky, které kluci nutně
potřebovali. A zatímco my odcházeli jen s malým letadýlkem, pan Hejma opouštěl hračkářství ověšený taškami jak vánoční stromeček...
A jediná společná fotka dvou nejdůležitějších členů naší výpravy! ♥
Pokud tedy někdy půjdete po Příkopech, stavte se tam. Určitě si přijdete na své.
Obrovští plyšoví medvědi trhali za srdce i mě... a co teprve celá stěna s puzzlema?!
Někdy bych si vážně přála být zas malá.
A co vy?
Fossavatnsgangan 2016
P řátelé,
Fossavatnsgangan údajně v překladu znamená krátký a snadný! Inu, nevím, i po objevení teorie relativity považuji tento závěr za neadekvátní tomu, co jsem na Islandu v rámci tohoto závodu zažil. Výstižnější by dle mého soudu bylo: „helvíti af norðri“ tedy Peklo severu!
Den před startem jsme ještě plni optimismu, testujeme mázu a funguje výborně VR 65 SWIX, a to jak dole v nadmořské výšce 288 m.n.m., tak i v nadmořské výšce kolem 500 m.n.m.
V sobotu ráno...