Sledoval jsem víkendové maratonské šílenství v Praze a přemýšlel jsem, proč jsem vlastně nestartoval na maratonu taky. Vím, že to má pragmatický důvod, protože jsem si vzpomněl pozdě a už bylo vyprodáno, ale myslím to metafyzicky. Proč ne?
Důvodů je vícero. Samozřejmě, že když jsem začal vloni běhat a stáhl si Runkeeper, zaujal mě kurz “maraton za dvanáct týdnů” nebo jak se to jmenovalo, navíc slibovali slušný čas. Jenže tyhle tréninkové plány jsou dělané pro lidi, kteří váží polovinu. Kurz “zhubnout a dát maraton” tam neměli. Když jsem ten plán studoval, bylo mi jasné, že takové pravidelnosti tréninků nemám šanci dosáhnout. Můžu chodit běhat, když je zrovna čas.
To samé mám ale s termíny závodů. Například příští týden se běží desítka v Brandýse, je to tady takový tradiční městský běh. Přihlášený jsem dlouho, jenže děti oněmocněly a tak nad tím visí otazník. Naštěstí desítka běžená z náměstí znamená, že fuč budu hodinku a kousek, ale i tak.
S tím souvisí další bod: ty profi maratony jsou docela drahé, většinou ke dvou tisícovkám. S ohledem na vysokou pravděpodobnost, že tam nedorazím, se mi do toho tedy moc nechce.
Ale co je nejdůležitější: respekt k žánru. Maratonský běh je jedním z mála olympijských (a obecně) sportů, který bez patřičného tréningu prostě nedáte. 42 kilometrů netrénovaný člověk ani neujde. Zatímco sprint na sto metrů vždycky nějak uběhnete, oštěpem hodíte a fotbal nějak odkopete, maraton prostě nedáte. Když začnete trénovat, dostanete se do bodu, kdy víte, že 20-40 kilometrů tak nějak uběhnete, ale ten zbytek asi bude trápeníčko. Možná to dáte vůlí, protože jste četli slogan “je to v hlavě”, ale když to není v nohách, tak tou vůlí jen dopajdáte. Přitom je tu ještě to druhé prosté kritérium: běh je až pohyb nad 10 km/h, tedy v tempu pod šest minut na kilometr. Všechno pod to je klus, rychlejší chůze a tak dále. Dát maraton nad 4 hodiny a dvanáct minut tedy znamená, že jste kus ušli, neběželi. Co je v tom za vítězství? Sama sebe nad sebou samým? Nojo, ale chtěl já jsem to ujít nebo uběhnout?
Tím nechci říct, že uběhnutí maratonu je bezcenné. I kdepak. Už jen to, že se na něj člověk připravoval znamená, že pro sebe musel udělat hodně a hodně si sáhnout na dno svých sil. Většina prvoběžců, kteří stojí na startu, vědí, že to bude těžké a snažili se připravit a teď doufají, že obstojí. Že to stačilo. Že velký kus dají dobře a zbytek nějak dopytlíkují. Už jen to je hodno úcty.
Jenže pořád je tam ta hranice 4:12 – cokoliv nad to znamená, že jste neuběhli, ale kus ušli. A to se mi nechce. Nemyslím si, že zdravý chlap by měl mít ambici menší a nemyslím si, že by nutně bylo špatně nepokusit se o maraton v prvních měsících, co se člověk vrátil k běhání. Nechám si to uležet. Zkusím si to párkrát nanečisto. Jistě najdu nějaký 42 km okruh, kde bych si mohl vyzkoušet, jestli to zvládnu jako osamocený vlk (už ho mám ostatně vymyšlený). A pak, na podzim nebo třeba příští rok, to zkusím taky.
PS: Jasně, že ostatní mají jinou motivaci. Nemusí být zdraví, chtějí nějaký velký předěl ve svém běhacím životě hned z kraje atd. Já zůstanu u toho, že na start půjdu, až budu cítit, že jsem toho hoden. Že nekazím žánr.
