Prague International Marathon 2016
Po Hanáckém půlmaratonu přišel nějaký útlum. Chybí mi elán ve sportu i v osobním životě.
Pátek 6.5.2016
Stejně jako před půlmaratonem si i tentokrát své startovní číslo vyzvedávám dva dny před závodem.
Expo je dokonce třikrát větší než bylo to před měsícem. Naprosto ideální pro děti. Dal by se tu s nimi strávit celý den :-).
Neděle 8.5.2016
Už cestou na ranní autobus do Prahy bych nejraději běžela :-). Cítím se dobře, aby taky ne. V týdnu před maratonem jsem měla celkem tři volné dny, což mám normálně za celý měsíc.
Svítí sluníčko, těším se. Chci si to maximálně užít. Prvně běžím bez hodinek :-).
Hned v úvodu se vydávám za vodiči na tři hodiny a čtyřicet pět minut, kteří startují kousek přede mnou. Chytám se toho vysokého ve žlutém tričku s bílou kšiltovkou a hlídám si ho, aby mi neutekl. Bez něj bych byla totiž úplně ztracená :-). Buď bych to přepálila, anebo bych se naopak flákala, a ani jedno nechci. Tohle je optimální :-).
Neustále se proplétáme velkým davem. Pořád se tu motají nějací asijští běžci nebo štafeťáci. Kdo je pouštěl z těch koridorů před námi? :-( Chvilkami se tak z toho stává zároveň i velmi dobrý trénink nervové soustavy :-). (Celkem se dnes posunu o 1 206 míst a to nepočítám tu hromadu štafet. Pro porovnání - při dubnovém půlmaratonu to bylo o 195 míst.)
(Můj) vodič je však úžasný! Zkušený, má bezvadný cit pro tempo, na občerstvovacích stanicích dělá velké pauzy, akorát nemluví. Obdivuji jeho trpělivost, s jakou si pokaždé vyčíhne skulinku mezi běžci před sebou, jíž se následně protáhne. Nikoho neobíhá. Běží přímo prostředkem a my jako had za ním.
Na třináctém kilometru probíháme Staroměstským náměstím, na němž panuje parádní kotel. Škoda, že až tady později poběžím do cíle, už ta fanouškovská intenzita nebude taková.
"Přece nebudu chodit s holkou, která mi uteče." No, dobrý no :-).
Za metou půlmaratonu už startovní pole o něco prořídlo, a tak se tu dá konečně trošku běžet.
Na občerstvovací stanici na třiadvacátém kilometru přicházím o vodiče. Zůstává zpět a od teď je to pouze na mě.
Při průběhu kolem smíchovského pivovaru si říkám, že tak dobře se mi ještě nikdy žádný maraton neběžel :-) :-) :-). O pár kilometrů dál se pak těším, jak si večer v profilu na běhej.com po letech přepíšu osobák.
Poslední čtvrtina maratonu je výživná, ale to je vždycky. Pádím kupředu. Sama proti větru, který vane snad ze všech stran. Stále předbíhám další a další běžce. Poprvé mimo jiné i Mirka Vostrého, ale u něj předpokládám, že včera určitě také běžel nějaký maraton. Tohle je borec největší!
Vůbec nevím, co mi na tom Rohanském nábřeží, kdy vadilo. Vždyť to tu není tak hrozné. Zvládla jsem tady dneska i horší pasáže.
Čtyři kilometry před cílem fandí Míša s Daliborem. Stojí na nejlepším místě, kde můžou :-).
Poslední dva kilometry bolí, ale je to tam! :-)
3:39:35 hod. Osobní rekord. O půl hodiny. Po šesti letech a čtyřiadvaceti marných maratonských pokusech.
Pátek 6.5.2016
Stejně jako před půlmaratonem si i tentokrát své startovní číslo vyzvedávám dva dny před závodem.
Neděle 8.5.2016
Už cestou na ranní autobus do Prahy bych nejraději běžela :-). Cítím se dobře, aby taky ne. V týdnu před maratonem jsem měla celkem tři volné dny, což mám normálně za celý měsíc.
Svítí sluníčko, těším se. Chci si to maximálně užít. Prvně běžím bez hodinek :-).
Hned v úvodu se vydávám za vodiči na tři hodiny a čtyřicet pět minut, kteří startují kousek přede mnou. Chytám se toho vysokého ve žlutém tričku s bílou kšiltovkou a hlídám si ho, aby mi neutekl. Bez něj bych byla totiž úplně ztracená :-). Buď bych to přepálila, anebo bych se naopak flákala, a ani jedno nechci. Tohle je optimální :-).
Neustále se proplétáme velkým davem. Pořád se tu motají nějací asijští běžci nebo štafeťáci. Kdo je pouštěl z těch koridorů před námi? :-( Chvilkami se tak z toho stává zároveň i velmi dobrý trénink nervové soustavy :-). (Celkem se dnes posunu o 1 206 míst a to nepočítám tu hromadu štafet. Pro porovnání - při dubnovém půlmaratonu to bylo o 195 míst.)
(Můj) vodič je však úžasný! Zkušený, má bezvadný cit pro tempo, na občerstvovacích stanicích dělá velké pauzy, akorát nemluví. Obdivuji jeho trpělivost, s jakou si pokaždé vyčíhne skulinku mezi běžci před sebou, jíž se následně protáhne. Nikoho neobíhá. Běží přímo prostředkem a my jako had za ním.
Na třináctém kilometru probíháme Staroměstským náměstím, na němž panuje parádní kotel. Škoda, že až tady později poběžím do cíle, už ta fanouškovská intenzita nebude taková.
"Přece nebudu chodit s holkou, která mi uteče." No, dobrý no :-).
Za metou půlmaratonu už startovní pole o něco prořídlo, a tak se tu dá konečně trošku běžet.
Na občerstvovací stanici na třiadvacátém kilometru přicházím o vodiče. Zůstává zpět a od teď je to pouze na mě.
Při průběhu kolem smíchovského pivovaru si říkám, že tak dobře se mi ještě nikdy žádný maraton neběžel :-) :-) :-). O pár kilometrů dál se pak těším, jak si večer v profilu na běhej.com po letech přepíšu osobák.
Poslední čtvrtina maratonu je výživná, ale to je vždycky. Pádím kupředu. Sama proti větru, který vane snad ze všech stran. Stále předbíhám další a další běžce. Poprvé mimo jiné i Mirka Vostrého, ale u něj předpokládám, že včera určitě také běžel nějaký maraton. Tohle je borec největší!
Vůbec nevím, co mi na tom Rohanském nábřeží, kdy vadilo. Vždyť to tu není tak hrozné. Zvládla jsem tady dneska i horší pasáže.
Čtyři kilometry před cílem fandí Míša s Daliborem. Stojí na nejlepším místě, kde můžou :-).
Poslední dva kilometry bolí, ale je to tam! :-)
3:39:35 hod. Osobní rekord. O půl hodiny. Po šesti letech a čtyřiadvaceti marných maratonských pokusech.
Ve velké a naprosto úžasné sprše ze sebe smývám veškerou sůl. Během převlékání přikusuji chléb se sýrem a je mi dobře :-). Chci si ve zdravotním stanu nechat propíchnout puchýř, co mi během závodu vyrašil, ale tohle tu prý nedělají. Údajně mi můžou akorát uříznout nohu od kolene dolů :-D.
V Country Lifu si za odměnu dopřávám banán v karobu a sójový dezert s ovocem :-).
Nemělo to chybu. Jasně, mohlo být třeba více music pointů a méně větru, ale to není podstatné. Bylo to nádherný. Maraton je prostě maraton. To se musí zažít :-).
Pondělí 9.5.2016
Jdu plavat. V bazéně je strašně příjemně :-). Cítím se báječně.
Středa 10.5.2016
Výklusačka v rámci Memoriálu Jiřího Hronka.
Běží se v olomouckých Smetanových a Čechových sadech na (mém :-)) tréninkovém okruhu. Na výběr jsou tratě od pěti kilometrů až po maraton. Každý si může vybrat podle svého gusta :-). No a já se svým Gustou dávám rege šestnáctku šestiminutovým :-). Jde to tak nějak skoro samo :-).
Pátek 13.5.2016
Odměny :-).
Perun
V sobotu 7. května se běžel krásný závod Perun SkyMaraton v Beskydech. V rámci kroužku iThinkBeer jsme byli právě čtyři přihlášení a tak vyrážíme společně v pátek z Prahy. Karel mine v časoprostoru nehodu na D5, Honza stačí odevzdat článek, já uteču z nezáživné korporátní schůze a spolu s Pavlem se ve stanovený čas všichni sejdeme přesně na určeném místě. Vyrážíme na D1, kde chvíli parkujeme v koloně před nějakou jinou nehodou, ale všichni máme klid v duši a máme si o čem povídat, takže to nikomu nevadí. Telefonicky přitom řídím vyzvedávání Gábiny, která se vrací ze školky v přírodě a nejstarší syn Vítek na ni čeká lehce puberťácky zpruzeně, protože autobus má zpoždění zaviněné právě nehodou na D5. Do toho telefonicky také řeším "ztracení" prostředního syna Ríši, který se jen klasicky zasekl na hřišti a nedorazil ve stanovený čas na stanovené místo. Na dálku uděluji rady a příkazy a s klidem v duši se posouvám směr na Třinec.
Vítají nás dvojjazyčné cedule, to miluji, Polština mi přijde jako strašně milý jazyk. Jedeme se ubytovat do Gospody u Lojzka, kterou Pavel včas zarezervoval. Ubytování a místo je prostě dokonalé, pohodlné, levné, v přírodě a hlavně s hospodou. Nejlepší je ovšem paní, které to asi patří, usměvavá, milá a na většinu otázek odpovídá "no jasne ne" s nádherným lokálním přízvukem, "bo je to take jednoduche". Po večeři a čtyřech pivech jdeme spát, dělíme se do pokojů na skupinu A a B. Nikomu nevadí, že zrovna on je ve skupině B. Vládne prostě pohoda. Domluvíme si budíček a jdeme spát. Budík není potřeba, beskydští ptáci spustí jen co se trochu rozední. Tedy, ten ranní koncert, to byla paráda, to v Praze nemáme a musím ocenit i ten jejich silný horský dech, co se hlasitosti týká, určitě jsou alespoň 2x tak silní jak ti pražští. V půl sedmé trochu uberou, takže budík je nakonec i slyšet. Stejně ale už dávno nespím. Mám radost, jak ten den hezky začíná a těším se na závod. Předpověď počasí je příznivá, nebe je vymetené, bude to hezký den.
 |
| bude hezký den |
Loni jsem běžel zbytečně nabalený a táhnul jsem zbytečně moc vody. Letos volím strategii "na lehko" mám je mobil a láhev s pitím do ruky. Jako loni běžím bez hůlek, v kopci mne tak spousta lidí předchází, ale zase mi pak nic nevadí při seběhu, tam zase já spoustu lidí předběhnu.
 |
| z kopce to jde samo |
Trasa je krásná a úžasně vyšlo počasí, pořád se nám nabízejí krásné výhledy a panoramata, kdyby to nebyl závod, tak bych rozhodně zastavil a fotil, ale takhle si říkám "makej, na blbosti není čas" :)
Cestou se snažím kochat krásnými smíšenými lesy, čerstvě obraženými buky a duby, pokouším se všímat klasického mrazového zvětrávání, no prostě je to tam opravdu nádherný, škoda jen, že je to z Prahy tak daleko.
 |
| panoramata |
Vloni bylo hnusně, nebylo vidět na vrchol toho kopce, na který jsem se zrovna hrabal a po panoramatech nebylo ani stopy. Letos vidíme všechny ty kopce v plné kráse od spodu až nahoru, až si říkám, že nevím zda je lepší to vidět a do předu vědět co na člověka čeká. Loni člověk prostě stoupal vzhůru tak dlouho, až tam byl. Člověk viděl maximálně tak 100m dopředu. Letos člověk hned vidí tu dálku, funí a ten vrchol kopce né a né se přiblížit. U posledního kopce, když už se běželo do cíle, pořád kalkuluji, zda to stihnu pod 6 hodin, pořád mám na paměti z loňska grande finále, Když se pak nakonec do něj škrábu, srdce a plíce vyskakují z těla a tempo je fantastických 20 min na kilometr. V hlavě se loučím s pěkným časem, nakonec ale kopec není tak dlouhý a končí, mohu vyrazit do cílové "rovinky" a ani nechápu jak, ale podaří se mi čas pod šest (5:49:05). Nakonec jsem v TOP100 na krásném 96 místě a 22. v kategorii.
 |
| v cílové "rovince" |
V cíli je nádherná atmosféra, po převléknutí do suchého fandím a čekám na kamarády. Všichni běželi moc pěkně a ani mě nenechali pořádně si odpočinout, jen co jsem se posadil už tu všichni byli a mohli jsme vyrazit dolů k autu. No dobře, takový spěch zase nebyl, někteří reprezentanti stihli i dvě piva, já si dal jedno HP (Hnusné Pivo), tedy nealko a jednu Kofolu.
 |
| Pavel v cíli |
 |
| Karel v cíli |
 |
| Honza v cíli |
Závod je moc pěkný a letos díky počasí se obzvlášť vydařil. Značení a občerstvení naprosto dokonalé, organizace profesionálně zvládnutá. Jak prohlásil Honza, je to takový krátký sprint :)
Moc děkuji organizátorům a dobrovolníkům, moc děkuji kamarádům a reprezentantům z iTB, byl to moc krásný den.
Moc děkuji organizátorům a dobrovolníkům, moc děkuji kamarádům a reprezentantům z iTB, byl to moc krásný den.
zápisek H12
Foto přejato od
falcon81/rajce.cz
Lukáš Budínský
Maraton? – With a Little Help From My Friends
Foto: Jitka Narovcová
Sportovní teorie možná tvrdí něco úplně jiného, ale maraton se dá v podstatě běžet dvěma způsoby. Hlavou nebo srdcem. Jak že se běhá srdcem? Hned od začátku se necháte strhnout atmosférou, optimismem (obvy...
Barefoot Huaraches
Náhoda spolu s trochou všímavosti způsobily, že se mi do rukou dostaly k otestování sandály Barefoot Huaraches od Zdeňka Maděry. Slíbil, že se pokusím průběžně sepisovat dojmy, tak jak budu huaraches průběžně používat a opotřebovávat. Dnes tedy začínám slib plnit.
Stručný popis
Sandále tvoří vlastně pouze 4 mm tlustá podrážka, vystřižená z obuvnické plotny podle obrysu vaší nohy. Návod na správné obkreslení najdete na stránkách výrobce. Pokud si nejste vědomi toho, že byste měli vysloveně každou nohu jinou, doporučuji zkusit přiložit oba obkresy na sebe a porovnat, případné podivnosti pak pro jistotu zkontrolovat. Vedle podrážky už "botu" tvoří pouze provázek, přesněji vysokopevnostní pletená šňůra PPV Multitex. Ta je v otvoru mezi palcem a ukazováčkem uchycena natavením a zmáčknutím do plošky. Druhý konec je volný a slouží k zavázání huaraches kolem nohy.
 |  |
Zavazování a první dojem
Na internetu je celá řada návodů, jak huaraches zavázat. Já použil návod - video - odkazované přímo ze stránek výrobce, nicméně každý si nejspíš časem najde svůj vlastní oblíbený způsob. Důležité je rozhodnout se, jak moc chcete mít posunutou patu dozadu - respektive, kolik podrážky vám bude zbývat před prsty. Já jsem tak nějak postupně došel k tomu, že na chození, kdy přecejen šlapu spíš přes patu, mám nohu posunutou více dopředu, na běhání naopak, aby mi i při odrazu od špičky vždy podrážka trošku lépe chránila prsty. Po tomhle klíčovém rozhodnutí už je vše otázka několika pokusů a omylů, než přijdete na vhodný poměr mezi uškrcenou nohou a plandajícím sandálem. Mě se to podařilo na levé noze napoprvé, na pravé ale asi až na třetí pokus. V každém případě pohodlné zavázání chce svůj čas - i pokud už máte cvik.
Co odlišuje tyto huaraches od jejich konkurence je již zmíněný způsob upevnění šňůry. Ta bývá zpravidla upevněna tak, že je na jejím konci zavázaný více či spíše méně plochý uzlík. V principu si na něj lze zvyknout, ale rozhodně to pohodlí nepřidá. Natavený a do plocha rozmáčknutý konec šňůry se jeví jako mnohem elegantnější řešení.
Co odlišuje tyto huaraches od jejich konkurence je již zmíněný způsob upevnění šňůry. Ta bývá zpravidla upevněna tak, že je na jejím konci zavázaný více či spíše méně plochý uzlík. V principu si na něj lze zvyknout, ale rozhodně to pohodlí nepřidá. Natavený a do plocha rozmáčknutý konec šňůry se jeví jako mnohem elegantnější řešení.
Běh a chůze
Zatím jsem v Barefoot Huaraches naběhal nějakých 15 kilometrů. To sice není extrémně hodně, ale na počáteční zhodnocení to stačí.
Dobře míněná rada na začátek: nejprve se v botách projděte, případně lehce popoběhněte, abyste zjistili, že vám míra utažení vyhovuje. Pak teprve vyběhněte. Doporučuji aspoň zpočátku občas mrknout, že se vám volný konec šňůry někde neplácá - přidupnutí druhou nohou by asi bylo mnohem bolestivější, než v případě rozvázaných tkaniček.
Dobře míněná rada na začátek: nejprve se v botách projděte, případně lehce popoběhněte, abyste zjistili, že vám míra utažení vyhovuje. Pak teprve vyběhněte. Doporučuji aspoň zpočátku občas mrknout, že se vám volný konec šňůry někde neplácá - přidupnutí druhou nohou by asi bylo mnohem bolestivější, než v případě rozvázaných tkaniček.
Podrážka je opravdu tenká - 4 mm opravdu není mnoho, takže se připravte na to, že každý ostřejší kamínek si jaksepatří vychutnáte. Obavy o padání kamínků dovnitř sandálů se nepotvrdily a pokud výrazně nešoupete nohama, nebo se neboříte po kotníky do písku, nemusíte se bát. Překvapivě není nijak zvlášť nepříjemný ani běh po asfaltu, ale úplně nejvíc si huaraches užijete na lesních cestičkách, trávě a jiném měkkém povrchu. Sandále překvapivě dobře drží na noze a ani v mokru jsem (zatím) neměl problém s podklouzáváním podrážky po terénu (což naopak rozhodně nemohu říci o nejjednodušších Vibram FiveFingers). Vzorek podrážky sice není vysloveně offroadový, ale podle všeho pro nenáročné terény dostačující. O trošku horší to je s klouzáním mokrého chodidla v sandálu - i při pečlivém utažení šňůry mokrá kůže prostě na gumě klouže a je velmi jednoduché odnést to puchýřem. Zde platí, že po prvním běhu (i v suchu) budete vědět, kterou část chodidla je příště potřeba zalepit a kde to naopak nebude problém. Pozor, v huaraches se běhá jinak, než v normální (byť minimalistické) botě, takže i puchýře čekejte jinde. Obavy, že šňůra bude odírat nohu mezi palcem a ukazováčkem, se zatím ukázaly jako zbytečné.
Další drobnou nevýhodu huaraches objevíte po návratu z běhu - pokud nechcete nechávat po bytě špinavé stopy je dobré mít v předsíni ručník na otření chodidel.
Chození s huaraches po měkkém je velmi příjemné - ani po celodennním běžném chození a pobíhání po pikovickém kempu jsem neměl žádné problémy. Naopak do kamenitějšího terénu, či na delší úseky po asfaltu to podle mě není.
PozitivaMinimalismus - jak běžecký, tak transportní
Na rozdíl od FiveFingers nezůstává tráva a větvičky mezi prsty ;-)
NegativaNa rozdíl od FiveFingers nezůstává tráva a větvičky mezi prsty ;-)
Zavazování chvíli trvá
Za mokra riziko vzniku puchýřů
Otázky do dalšího testování
Jak dlouho vydrží uchycení šňůry? Nebude postupně docházet k vytrhávání šňůry z otvorů, kterými je protažená? Jak moc bude docházet k zanášení nečistot do "stélky"?
 |
| Po běhání v mokru můžete sandále použít i k analýze došlapu - suché části odpovídají dopadové ploše (palec, přední část chodidla), nebo té části podrážky, které se naopak země nedotýká (střed klenby, pata). |
Jan Zemaník: Hyundai Perun SkyMarathon 2016
Po roční odmlce jsem opět nechyběl! Loni se mi povedla skvělá příprava na slavnou Zegamu a i proto jsem se rozhodl na poslední chvíli na Perunovi nestartovat, letos byl však Perun jedním z mých cílů a snažil jsem se na něj co nejlépe připravit. Na začátku sezóny jsem se cítil běžecky velice dobře a na Celý příspěvek...
Nejlepší možné
Autor blogu vyžaduje pro čtení tohoto článku heslo....
Volkswagen Maraton Praha 2016
Když jsem se na podzim konečně rozhodl přihlásit na pražský maraton, zhrozil jsem se částkou, kterou organizátoři za účast chtěli. První vlnu registrací jsem nestihl a 1800 Kč jsem rozhodně platit nehodlal. Smířil se s tím, že si po pěti letech maraton v Praze tentokrát vychutnám pouze v televizi. Jenže uběhla nějaká doba a já […]
LEG DAY INSPIRATION + VIDEO
Ahoj ahoj!
Menší pauza během zkouškového znamená jediné - více času na trénink! A tak jsem se rozhodla, že už mě nebaví pořád jen cvičit ve fitku na strojích s obrovskou zátěží a že zkusím něco jiného - nakombinovala jsem na první pohled "obyčejné cviky" na posílení nohou, které zná každé dítě, jež alespoň párkrát navštívilo hodinu tělocviku + jeden cvik, který jsem viděla na internetu a chtěla vyzkoušet jeho řekněme efekt. Světe div se, z těch pár jednoduchých cviků mě nohy bolely skoro 5 dní a namožená šlacha / vaz / sval (ale asi spíš ta šlacha) na zadní straně stehen mě pomalu nenechala ani sednout, aniž by mi nepřipomněla, že jsem jí dala zabrat víc, než je zvyklá. Tělo dostalo šok, ze kterého se pěkných pár dní dostávalo a mně se znovu potvrdil jeden fakt - pokud dlouhodobě cvičíte určité cviky, musíte čas od času vyzkoušet úplně jiný trénink. Tím dosáhnete maximální efektivity. A platí to ať cvičíte ve fitku nebo doma podle videí. Konec konců, tenhle trénink můžete jet jak bez závaží, tak doma, na zahradě, ve fitku... kdekoli.
A zvládne ho vážně každý.
Trénink:
15x lunges
15x sumo squats
15x split jumps
10x single leg lift /each leg/
15x jumping squats
Wall sit
3-4 série
tj.všech 6 cviků = 1 série.
Každou sérii se snažte cvičit bez pauz, ta je vždy po 6.cviku :)
tj.všech 6 cviků = 1 série.
Každou sérii se snažte cvičit bez pauz, ta je vždy po 6.cviku :)
Tentokrát nemusím vysvětlovat jak cviky cvičit, protože je všechny najdete dole ve videu. Nejdůležitější je nejít koleny přes špičky. Ne vždy se to asi povede, obzvlášť u těch skákacích výpadů a dvojnásob pokud dopadáte na nerovný povrch (ale zase tím trénujete trošku core a balanc). Každopádně snažte se na to myslet :) Komu vadí skákací cviky, zařaďte místo nich jakoukoli jinou variantu výpadů a dřepů.
Pro silový trénink zvolte co nejtěžší závaží, cvičit můžete ale i s vlastní vahou (nebo třeba flaškou vody).
Video jsem natáčela narychlo a v trochu bojovných podmínkách, proto tam chvílema nemám hlavu :D ... ALE budu moc ráda, pokud mi řeknete Váš názor a úplně největší radost mi udělá každý jeden jediný odběr, ha ❤
Psychická příprava obecně a také na horský ultramaraton
V tomto článku bych se ráda zaměřila na psychickou přípravu. Vím spoustu o tom, že není radno tuto přípravu podcenit. Za sebe tvrdím, že psychika hraje při závodě více než padesát procent úspěchů. Každý ale můžeme mít jiný názor.
ZAČALO TO UŽ NA GYMNÁZIU, ANEB PSYCHICKÁ PŘÍPRAVA OBECNĚ
Před studiem na gymnáziu, to znamená do deváté třídy,jsem psychickou přípravu v závodech spíše nevyužívala. Nějaká příprava na závod v tomto duchu většinou neprobíhala. Tedy když se nepočítá nějaká soustředěnost na výkon a závod.
Na gymnáziu nastalo, řekla bych, osvícení v tomto duchu. Poprvé jsem se setkala se školní sportovní psycholožkou. S kterou mívala naše tréninková skupina běžců na lyžích nějaké to sezení. V tu chvíli jsme poprvé pochopila roli, kterou může psychika hrát při sportovním výkonu. Ne že bych to dříve nevěděla. Jen mi došla její podstatná důležitost.
A ano, v tom věku, v prváku na gymplu, v nové škole, s novými lidmi, v novém prostředí, v novém režimu, v každodenním tréninku, který byl většinou dvoufázový a do toho spousta soustředění to není jen tak lehké. Po fyzické stránce nemluvě. Přesto role psychiky byla větší. To určitá síla vůle mohla za to, že jsem to zvládla.
A JAK TO BYLO DÁLE?
Začalo množství tréninku na které jsem ještě nebyla dostatečně adaptovaná a začali se objevovat opakované výrony kotníků. Jelikož jsem jednou výron nevyléčila a zároveň měla uvolněné vazy. Stalo se mi, že se mi výron při špatném našlápnutí až třikrát vrátil. To mi psychicky také nepřidalo. Ale stále jsem měla motivaci do tréninku. Chtěla jsem se z toho stavu co nejdříve dostat a začít trénovat. To se podařilo.
NEVĚŘILA JSEM SI
Na závody, zvláště na ty v běhu na lyžích jsem neměla. Absolutní přeučování špatně zažité techniky při nástupu na gympl mělo za následek také špatnou výkonnost. Hráli zde roli ale také vrozené dispozice. Na běžkách jsem byla hodně pomalá. Chyběla mi potřebná rychlost. A to se nikdy nezlepšilo. Hold běh na lyžích je na mě moc rychlý. V těchto chvílích mi hodně pomáhala motivace trenéra. Věděla jsem že na to nemám předpoklady,ale přesto jsem do každého závodu šla. Pamatuji, že mně mnohokrát trenér na Českém poháru přemlouval abych startovala i druhý den. Nebyla jsem ve formě, byla jsem unavená. Byl to tuším můj první Český pohár. Zkušenosti žádné. Nyní vím, že to nebylo pro mě, přesto mi to hodně dalo. Nešlo o to vyhrát. Šlo o to zúčastnit se a nevzdávat se, i když jsem byla obvykle mezi posledními v cíli.
Poté jsem změnila sport. Už v prváku jsem začala běhat ultramaratony. Sedlo mi to a zůstala jsem u toho dodnes. Techniku v běhu na lyžích ale využívám a v zimě na nich učím v lyžařské škole. Takže přeci jen tato zkušenost k něčemu byla. Aneb vše špatné je k něčemu dobré.
S běžeckým závodním lyžováním jsem skončila po deseti letech v prvním ročníku na vysoké škole. Ten rok nebyly dobré sněhové podmínky a pak jsem začala učit a už na závodění na lyžích nebyl čas.
Vydržela jsem u toho nakonec deset let, což myslím, že není málo. Závodění v této disciplíně mně mnoho naučilo. A můj trenér mně mnoho naučil. V určitých špatných chvílích mě dokázal podpořit. Hlavně psychicky.
PSYCHICKÁ PŘÍPRAVA
Už před gymnáziem jsem běhávala nějaké běhy do vrchu. Bylo to převážně na Lysou horu a na Javorník.
Při studiu ve Vrbně pod Pradědem jsem se rozhodla běžet i na Praděd z Hvězdy. Bylo to ale jiné a delší než Lysá hora. Nikdy předtím jsem tuto trať ani nešla a měla jsem ji běžet.
S tímto problémem mi opět pomohla školní sportovní psycholožka Hanka, se kterou jsem si naplánovala celou trasu. Tempo na všech úsecích. No a nakonec jsem doběhla do cíle. A celou cestu jsem bez zastavení běžela. Příprava tedy proběhla dobře. Motivace a naplánovaní trasy udělaly své.
Mnohokrát jsme na skupinových sezeních s týmem zkoušeli i imaginaci různých situací při závodě. Znamená to představení a vžití se do určité situace při závodě. A nácvik chování této situaci a zachování chladné hlavy. Toto cvičení bylo založeno z části na meditaci a poté na představení si situace a uvolnění se. Pamatuji si dodnes, že většina lidí v mé tréninkové skupině se tomuto cvičení smála. Myslím si, dodnes, že trochu nepochopili smysl cvičení. Přišlo jim to divné, vtipné a asi zbytečné.
Nicméně já podobný způsob této psychické přípravy, tohoto cvičení využívám dodnes. Pomáhá mi to zklidnit se před závodem. Vypnout. Nesoustředit se na zbytečnosti, ale na podstatné věci. Uklidním se.
Při závodě má psychická příprava ten vliv, že dokážu při náročných situacích zachovat chladnou hlavu. Věřit i když je to těžké. Jít dále i když si člověk myslí, že už to dále nejde. V těchto chvílích, krizových chvílích může mít člověk natrénováno sebelépe. Ale, jakmile to psychicky nezvládá, je konec.
A CO V KRIZI?
Jít dále řekla bych. Ale nemyslet na cíl a nepočítat kilometry před sebou. Prostě jít. Vypnout. Myslet na to, že uděláme jeden krok do kopce a další a další, a najednou jich je sto a více. A pak přijde seběh z kopce a najednou se změní způsob pohybu, zapojíme jiné svaly. Ale jdeme dále.
A neměli bychom si říkat, ještě dvacet kilometrů. Měli bychom to pozitivně otočit. A říkat si, už jenom dvacet kilometrů a bude cíl. Je to možná těžké. Ale toto blbé slovíčkaření mi mnohokrát pomohlo.
Takže nikdy to nevzdávat. Ale zohlednit zdravotní stav. Když je nějaký zdravotní problém je to vždy něco jiného, něž když člověk nemůže. Protože když člověk nemůže, stále tam je ještě nějaká rezerva. Bazální metabolismus totiž nelze úplně vyčerpat. Proto většinou záleží na psychické stránce.Ta převážně rozhodně o tom, zda závod vzdáme, či doběhneme do cíle.
Zachovat chladnou hlavu, nepanikařit, zhodnotit situaci.
CO MI DÁLE POMÁHÁ?
Mít v závodě nějaký slogan. Citát. Motivační větu, kterou si v krizi v duchu připomenu. Většinou mi umožní jít dále. Možná také už nějakou takovou větu, či citát máte a využíváte ji. A jestli ne? Vyzkoušejte tento způsob, za pokus to stojí. Věřte si a jděte za svým cílem.
ZAČALO TO UŽ NA GYMNÁZIU, ANEB PSYCHICKÁ PŘÍPRAVA OBECNĚ
Před studiem na gymnáziu, to znamená do deváté třídy,jsem psychickou přípravu v závodech spíše nevyužívala. Nějaká příprava na závod v tomto duchu většinou neprobíhala. Tedy když se nepočítá nějaká soustředěnost na výkon a závod.
Na gymnáziu nastalo, řekla bych, osvícení v tomto duchu. Poprvé jsem se setkala se školní sportovní psycholožkou. S kterou mívala naše tréninková skupina běžců na lyžích nějaké to sezení. V tu chvíli jsme poprvé pochopila roli, kterou může psychika hrát při sportovním výkonu. Ne že bych to dříve nevěděla. Jen mi došla její podstatná důležitost.
A ano, v tom věku, v prváku na gymplu, v nové škole, s novými lidmi, v novém prostředí, v novém režimu, v každodenním tréninku, který byl většinou dvoufázový a do toho spousta soustředění to není jen tak lehké. Po fyzické stránce nemluvě. Přesto role psychiky byla větší. To určitá síla vůle mohla za to, že jsem to zvládla.
A JAK TO BYLO DÁLE?
Začalo množství tréninku na které jsem ještě nebyla dostatečně adaptovaná a začali se objevovat opakované výrony kotníků. Jelikož jsem jednou výron nevyléčila a zároveň měla uvolněné vazy. Stalo se mi, že se mi výron při špatném našlápnutí až třikrát vrátil. To mi psychicky také nepřidalo. Ale stále jsem měla motivaci do tréninku. Chtěla jsem se z toho stavu co nejdříve dostat a začít trénovat. To se podařilo.
NEVĚŘILA JSEM SI
Na závody, zvláště na ty v běhu na lyžích jsem neměla. Absolutní přeučování špatně zažité techniky při nástupu na gympl mělo za následek také špatnou výkonnost. Hráli zde roli ale také vrozené dispozice. Na běžkách jsem byla hodně pomalá. Chyběla mi potřebná rychlost. A to se nikdy nezlepšilo. Hold běh na lyžích je na mě moc rychlý. V těchto chvílích mi hodně pomáhala motivace trenéra. Věděla jsem že na to nemám předpoklady,ale přesto jsem do každého závodu šla. Pamatuji, že mně mnohokrát trenér na Českém poháru přemlouval abych startovala i druhý den. Nebyla jsem ve formě, byla jsem unavená. Byl to tuším můj první Český pohár. Zkušenosti žádné. Nyní vím, že to nebylo pro mě, přesto mi to hodně dalo. Nešlo o to vyhrát. Šlo o to zúčastnit se a nevzdávat se, i když jsem byla obvykle mezi posledními v cíli.
Poté jsem změnila sport. Už v prváku jsem začala běhat ultramaratony. Sedlo mi to a zůstala jsem u toho dodnes. Techniku v běhu na lyžích ale využívám a v zimě na nich učím v lyžařské škole. Takže přeci jen tato zkušenost k něčemu byla. Aneb vše špatné je k něčemu dobré.
S běžeckým závodním lyžováním jsem skončila po deseti letech v prvním ročníku na vysoké škole. Ten rok nebyly dobré sněhové podmínky a pak jsem začala učit a už na závodění na lyžích nebyl čas.
Vydržela jsem u toho nakonec deset let, což myslím, že není málo. Závodění v této disciplíně mně mnoho naučilo. A můj trenér mně mnoho naučil. V určitých špatných chvílích mě dokázal podpořit. Hlavně psychicky.
PSYCHICKÁ PŘÍPRAVA
Už před gymnáziem jsem běhávala nějaké běhy do vrchu. Bylo to převážně na Lysou horu a na Javorník.
Při studiu ve Vrbně pod Pradědem jsem se rozhodla běžet i na Praděd z Hvězdy. Bylo to ale jiné a delší než Lysá hora. Nikdy předtím jsem tuto trať ani nešla a měla jsem ji běžet.
S tímto problémem mi opět pomohla školní sportovní psycholožka Hanka, se kterou jsem si naplánovala celou trasu. Tempo na všech úsecích. No a nakonec jsem doběhla do cíle. A celou cestu jsem bez zastavení běžela. Příprava tedy proběhla dobře. Motivace a naplánovaní trasy udělaly své.
Mnohokrát jsme na skupinových sezeních s týmem zkoušeli i imaginaci různých situací při závodě. Znamená to představení a vžití se do určité situace při závodě. A nácvik chování této situaci a zachování chladné hlavy. Toto cvičení bylo založeno z části na meditaci a poté na představení si situace a uvolnění se. Pamatuji si dodnes, že většina lidí v mé tréninkové skupině se tomuto cvičení smála. Myslím si, dodnes, že trochu nepochopili smysl cvičení. Přišlo jim to divné, vtipné a asi zbytečné.
Nicméně já podobný způsob této psychické přípravy, tohoto cvičení využívám dodnes. Pomáhá mi to zklidnit se před závodem. Vypnout. Nesoustředit se na zbytečnosti, ale na podstatné věci. Uklidním se.
Při závodě má psychická příprava ten vliv, že dokážu při náročných situacích zachovat chladnou hlavu. Věřit i když je to těžké. Jít dále i když si člověk myslí, že už to dále nejde. V těchto chvílích, krizových chvílích může mít člověk natrénováno sebelépe. Ale, jakmile to psychicky nezvládá, je konec.
A CO V KRIZI?
Jít dále řekla bych. Ale nemyslet na cíl a nepočítat kilometry před sebou. Prostě jít. Vypnout. Myslet na to, že uděláme jeden krok do kopce a další a další, a najednou jich je sto a více. A pak přijde seběh z kopce a najednou se změní způsob pohybu, zapojíme jiné svaly. Ale jdeme dále.
A neměli bychom si říkat, ještě dvacet kilometrů. Měli bychom to pozitivně otočit. A říkat si, už jenom dvacet kilometrů a bude cíl. Je to možná těžké. Ale toto blbé slovíčkaření mi mnohokrát pomohlo.
Takže nikdy to nevzdávat. Ale zohlednit zdravotní stav. Když je nějaký zdravotní problém je to vždy něco jiného, něž když člověk nemůže. Protože když člověk nemůže, stále tam je ještě nějaká rezerva. Bazální metabolismus totiž nelze úplně vyčerpat. Proto většinou záleží na psychické stránce.Ta převážně rozhodně o tom, zda závod vzdáme, či doběhneme do cíle.
Zachovat chladnou hlavu, nepanikařit, zhodnotit situaci.
CO MI DÁLE POMÁHÁ?
Mít v závodě nějaký slogan. Citát. Motivační větu, kterou si v krizi v duchu připomenu. Většinou mi umožní jít dále. Možná také už nějakou takovou větu, či citát máte a využíváte ji. A jestli ne? Vyzkoušejte tento způsob, za pokus to stojí. Věřte si a jděte za svým cílem.
LEG DAY INSPIRATION + VIDEO
Ahoj ahoj!
Menší pauza během zkouškového znamená jediné - více času na trénink! A tak jsem se rozhodla, že už mě nebaví pořád jen cvičit ve fitku na strojích s obrovskou zátěží a že zkusím něco jiného - nakombinovala jsem na první pohled "obyčejné cviky" na posílení nohou, které zná každé dítě, jež alespoň párkrát navštívilo hodinu tělocviku + jeden cvik, který jsem viděla na internetu a chtěla vyzkoušet jeho řekněme efekt. Světe div se, z těch pár jednoduchých cviků mě nohy bolely skoro 5 dní a namožená šlacha / vaz / sval (ale asi spíš ta šlacha) na zadní straně stehen mě pomalu nenechala ani sednout, aniž by mi nepřipomněla, že jsem jí dala zabrat víc, než je zvyklá. Tělo dostalo šok, ze kterého se pěkných pár dní dostávalo a mně se znovu potvrdil jeden fakt - pokud dlouhodobě cvičíte určité cviky, musíte čas od času vyzkoušet úplně jiný trénink. Tím dosáhnete maximální efektivity. A platí to ať cvičíte ve fitku nebo doma podle videí. Konec konců, tenhle trénink můžete jet jak bez závaží, tak doma, na zahradě, ve fitku... kdekoli.
A zvládne ho vážně každý.