Blogy

V pondělí a ve středu mě čekají pravděpodobně dvě nejtěžší zkoušky prvního ročníku. A ačkoli jsou obě ze stejného předmětu, ani to je nedělá o nic lehčí, nehledě na to, že pokud nesplním tu pondělní, na středeční mě ani nepustí. Dům je vzhůru nohama a já zoufale ležím v učebnicích, skriptech, poznámkách a případech. Ztrácím se ve stovkách římských žalob jež nesou svá honosná jména v latině a při pokusu o jejich vyslovení znějí spíše jako zaříkávadla ze Saxany než jako životně důležitá součást římského práva. Jsem schopna strávit celý den v pyžamu a jíst jen jídlo, které nepožaduje zvýšenou námahu (rozuměj jogurty, zeleninu, ovoce a podobně). Teplé jídlo pozřu jen, když mi ho někdo připraví, pokud se ještě nestal obětí mé protivně zoufalé nálady. Útočím totiž na každého, kdo si jen dovolí dělat něco jiného než prožívat minimálně stejné studijní trápení jako já. Při vyslovení slova "škola" rudnu vzteky a závidím všem, kteří si užívají letního počasí zatímco já jsem zavřená doma. A tenhle teror bude pokračovat minimálně do středy a to v tom lepším případě, kdy mě ke středeční zkoušce pustí a mně se podaří odejít vítězně (alespoň s trojkou). A i kdyby se zadařilo, ta radost bude vskutku dočasná - čekají mě pak ještě 4 další zkoušky..... pokud jste tedy uprostřed zkouškového stejně jako já, pojďte se trošku odreagovat a snad se i zasmát nad následujícím článkem :)

Jak jinak začíná zkouškové než zápisem zkoušek. Vlastně začíná ještě o něco dřív a to plánováním. Kolik času potřebuju na tuhle zkoušku? Budou mi stačit tři dny? Neměla bych si tam dát nějaké dny na odpočívání? Ne, narvu si to všechno za sebe, abych měla co nejdřív prázdniny. A když náhodou něco nedám, tak jsem v pr*...víte kde. A i když si připravíte perfektně naplánovaný soupis zkoušek, vyberete pořadí předmětů, dny, profesory na ústní a tak podobně, docela jednoduše Vám tuhle hodinovou práci rázem sestřelí zápis, když se nestihnete přihlásit a tak se nevejdete do kapacity. A nemusí to být ani tak Vaše chyba, protože ti oblíbení profesoři jsou pryč v řádu nanosekund po tom, co se na astronomických hodinách přehoupne ručička za hranici 20:00. A to je pak hodně velká improvizace při hledání náhradní termínu - nejlépe ve stejném datu, ideálně s profesorem, který nevyhazuje víc než nechává projít.

Na první zkoušku se začnete učit s naprostým předstihem a řádově s ní nemáte problém (pokud si hned na začátek nedáte to největší sousto, což se nevyplatí v případě, že ji budete muset nedejbože opakovat). Po napsání zkoušky se řádově ten den a nejlépe i ten další vyhýbáte škole jak jen to jde a po přičtení kreditů přichází úleva - alespoň na jeden předmět už nemusíte myslet. 1/9 done. 

Následně se celé zkouškové dělí na dvě části: "prokrastinuju" vs. "nestíhám"

Styl učení, při němž máte stále dost času se látku do zkoušky naučit. Vyhledáváte každou aktivitu, která se musí neodkladně udělat, a tak vysáváte, vytíráte, utíráte prach, chodíte s odpadky o 106 a psa venčíte klidně 7x denně. Důležité je dodržovat i pitný režim a zapomínat se nesmí ani na jídlo a tak každé dvě hodiny vymýšlíte, čím byste si učení zpříjemnili nebo se rovnou na učení vykašlete, protože musíte udělat večeři o třech chodech a upéct koláč na snídani.

Věci se Vám doma kupí na hromady a dokud nebude po zkoušce, tak prostě NENÍ na nic čas! Uklízení, vaření, jídlo i pití je prostě plýtvání času. Oblečení se tedy válí tam, kde jste ho naposledy položili, vysavač stojí dny netknutý v koutě, veškeré věci, které jdou odložit odkládáte na dobu "po zkoušce". A to i včetně jakékoli úpravy fyzického vzhledu, protože malovat se jen na cestu pro pečivo je ztráta času, ať se mě ta pokladní třeba lekne. 

O tom už tu zmínka padla. Pokud máte dost času a nechce se Vám do učení, je z Vás rázem mistr kuchyně. Pečení, vaření, saláty, svačiny, snídaně, na všechno je čas. V opačném případě žijete jen na tom, co jste nahmátli jako první v ledničce nebo našli v míse s ovocem. Udržování zdravé životosprávy je na tom taky bledě, vezmeme-li v potaz ujídání nutelly nebo zmrzliny, převážně při večerním učení. A tak jste schopni si každý kus ovoce namáčet v čemkoli sladkém. Výčitky shazujete na školu, protože nebýt zkouškového, tak už jste dávno hubení!

V průběhu zkouškového omezíte veškeré styky, které se neřadí do kolonky "nezbytné". Žádné nakupování, vysedávání v kavárnách, obědy, procházky po městě a kolikrát ani tréninky a sport obecně. Nenávist vůči škole se stupňuje s každou odmítnutou akcí a událostí, místo které se musíte učit.

Vůči všem, kteří se nemusí učit. Každý snapchat z Náplavky Vám trhá vlasy, každá fotka na instagramu s popiskem á la "Dneska je taaaak krásně, ideální počasí na procházku / návštěvu zoo / běhání / tenis / výlet" blablabla. Dneska je tak krásně, ideální den na to, sedět doma a učit se. Achjo. A největší třešničkou na dortu jsou otázky typu "Ahoooj, tak co jsi dneska celý den dělala?" NO HÁDEJ, ***. 

Kdybyste náhodou v Krčáku potkali holku se psem a v crocsech, rozcuchanou, nenamalovanou a se sluchátkama, která si nahlas zpívá, neděste se. 

To jí jen vzal pes po 5ti hodinách vyvenčit a čerstvý vzduch a hudba jí vrátila trochu života do plic. 

Mějte se krásně a přežijte to ;)

Včera jsem dorazil na kardiologii do Brandýsa, takové to běžné rutinní vyšetření, na které jsem byl v rámci série záručních kontrol už nějakou dobu objednán. Už v recepci mne odlovila sestřička a když vás sestřička ve zdravotním zařízení osloví jménem, hned jak vás vidí, víte, že je to na pováženou. A když vás okamžitě bere stranou, tak v člověku s jistou dávkou představivosti hrkne podruhé. No a když mě vede do místnosti, kam normálně odvádějí jen postarší problematické pacienty, tak to už jsem si říkal, že to bude pěkný průser. A jako každý nájemný pisálek okresního formátu mám dobrou fantazii, takže už přemýšlím nad tím, jestli mi pohřebním hlasem řeknou, že jest vhodno uspořádat své poslední věci a rozhodnout se pro zpopelnění nebo pohřeb do země, nebo tak něco.

V místnosti stojí paní a na to, že umírám, je vysmátější, než by vážnosti okamžiku slušelo. Ptá se, zda ji poznávám a já nepoznávám, protože stran prodejců pohřbů nejsem na trhu ještě zorientovaný. To už mne do obrazu uvádí sestřička. Ukazuje se, že nejde o rakve ani žádnou jinou kardio-tragédii, nýbrž o běžkyni, kterou jsem v sobotu při závodech dotlačil na Brandýský kopec do cíle závodu a teprve teď, když jsem přemístěn do správného kontextu ji opravdu poznávám. Ostatně, je to náhoda takřka absurdní a kdybych to napsal do scénáře, scénárista mne s tím vyhodí, protože takové věci se nedějí!

O tom, že jsem na sobotním brandýském běhu donutil jednu nebohou běžkyni, aby doběhla závod, jsem psal. S běžkyní jsem se rozloučil v sobotu na náměstí, pak jsem si potřásl rukou s ještě pár běžci, s nimiž jsme na sebe udělali nějaký dojem a běžel jsem domů. Doma mi to leželo v hlavě proto, že jsem se šel kouknout do výsledků, jak se vypořádala časomíra s naším synchronizovaným doběhem - a nikoho, kdo by doběhl se mnou, jsem ve výsledcích nenašel. To mne znejistilo a říkal jsem si, zda se mi to nezdálo. Pak mi poslal Petr Kalčík fotku, kde jsme vyfoceni, takže halušky by měl ještě i fotočip - no a podle startovního čísla jsem běžkyni našel, ukázalo se, že před tím jsem prohlížel jen výsledky mužů, kam logicky nespadla. Mimo jiné se ukázalo, že když máte dojem, že běžíte na krok přesně, jako ten druhý, tak v tom je taky vesele vteřina rozdíl. Jméno mi nic neříkalo, tak jsem to pustil z hlavy, ostatně v Brandýse bydlí dvacet tisíc lidí, z nichž znám asi tak šest.

Na kardiologii se od víkendu historka o týpkovi, který paní doktorku vystrkal v rekordním čase na kopec, stala dosti populární, zvláště, když si vygooglovali můj popis závodu na Kryse. Tím se taky trochu vysvětlilo, co tak dobře k běhu motivovalo: když má za běhu kardiolog poslouchat moji přednášku o tom, jak běžet, aby měl správný tep, radši uteče smile emoticon

Konec dobrý, všechno dobré. Kromě šťastného shledání jsem si zajezdil na rotopedu a ujasnil si i zdravotní situaci, kdy bolesti na prsou způsobuje sice běhání, ale není to začínající infarkt, jen necvičené svaly horní části trupu, které by bylo vhodné pocvičit. A do třetice jsem si taky ujasnil, že tepová frekvence, kterou udává optický snímač jak Garminu, tak Fitbitu, je ve vyšších hodnotách téměř naprosté hausnumero. Do čtvrtice mám téma k přemýšlení, jak moc se ostatním běžcům montovat do toho, co a jak dělají ... (s ohledem na to, že nejsem Zátopek, ale prostý běhající amatér-začátečník)...

PS: ta kardiologie v Brandýse je skvělá i na pražské poměry.