Studénecká 5
Již 5. ročník Studénecké pětky se konal 7. září pod tradičním vedením Jaroslava Kuncka. Krásné letní počasí vytáhlo téměř stovku závodníků na tradiční trať se startem u Dělnického domu. Dorazili nejen místní běžci, kteří tvořili vice než polovinu startovního pole, ale také tradiční účastníci z Ostravy a jak už je v posledních ročnících zvykem i běžci z Anglie. Pořadatelé v letošním ročníku rozšířili původní pětikilometrový závod ještě na 2 další a to běh na 12 a 3 km. „Dvanáctka“ se původně měla běžet až na Bílovskou rozhlednu, ale z důvodu stavby povodňového poldru byla trasa částečně změněna. Krátce po 17 hodině se celé klubko závodníků vydalo vstříc zvolené trase. Hned v úvodu nasadila ostré tempo tříčlenná skupinka běžců, která svůj náskok držela až do místa, kdy se trasa dělila – 2 závodníci namířili do cíle 5km trasy a třetí z nich pokračoval směrem na Velké Albrechtice, s cílem zvládnout novou 12km trať. Profil trati není zrovna rovinatý a tak se startovní pole roztáhlo a po téměř 15 minutách začali dobíhat první účastníci. Nejdříve dobíhali ti, kteří teprve zkoušeli svou fyzickou kondici a vydali se na nejkratší vzdálenost 3km. Následovali ti nejrychlejší z hlavního běhu na 5 km a cca po 50 minutách dobíhali účastníci, kteří absolvovali celých 12km. V cíli čekalo na účastníky malé občerstvení, a protože pořadatelé zvládli celou organizaci bez větších problémů, nečekalo se ani dlouho na vyhlášení vítězů. Ti nejlepší obdrželi medaili a věcné ceny, ostatní si kromě památeční medaile mohli odvést i pěknou vzpomínku - ručník s logem tohoto závodu. Tradiční poděkování patří nejen hlavnímu organizátorovi Jaroslavu Kunckovi, ale i všem pořadatelům a běžcům, kteří se na závodě podíleli. Nezbývá nic jiného než pozvat všechny příznivce běhu na další ročník v toce 2017.
Pavel Rýdl
Vysledky_studenecka-petka-2016
Ještědský půlmaraton v noci bez baterky čili běh báby kořenářky
Když jsem běžel svůj první závodní půlmaraton, byl jsem si v zásadě jistý, že ho dám - a šlo snad jen o to, v jakém čase. V neděli to bude jiné. Ještědský skyrunning KTRC je sice půlmaraton, ale s pořádným převýšením a pár kopci, které lze označit za dojáky i z pohledu ostřílených běžců.
Když jsem si trasu dal nanečisto začátkem srpna, nedoběhl jsem. Samozřejmě objektivní důvody jako málo času, ne že jsem lemra. Včera byla příležitost pro repete a otestování výbavy.
Dohoda totiž byla taková, že vrazíme děti k ochotným prarodičům do Liberce a tím pádem mě napadlo, že bych si mohl trasu ještě jednou proběhnout. 22 kilometrů - už jsem si nebyl jistý, zda ji dám v limitu čtyř hodin. I přes to, že jsem kopce poctivě trénoval, jenže co zmůžete s kopci, když bydlíte v rovině, kde největší kopec jsou mé čtyři schody do baráku.
Původně to vypadalo na luxusní časování, jenže Mariánka nafasovala dort k svátku, takže se mírně slavilo a na start jsem dorazil mírně po páté. První zádrhel: parkoviště central 3 bylo zavřené (betelnou závorou, jinak by mi to bylo fuk). Další parkoviště půlkilák od místa startu. Nakonec jsem auto nechal stát někde na štěrku při cestě, převlékl se a šel na “start”.
Úvodní kopec ve formě sjezdovky byl ten tradiční doják, který mě tak rozlítostnil minule. Výběh sjezdovky či čeho. Vykašlal jsem se na běh či jeho imitaci a prostě jsem to vyšlápl, což mě nechalo ve stavu schopném dalšího pokračování. Nahoře u lanovky se ukázalo, že KTRC změnil trasu. Podmáčená louka z minula se zřejmě sbíhat nebude. Na jednu stranu je to škoda, protože to byla fakt lahůdka, na druhou to chápu, z té louky by nezbylo nic, až by tam přeběhlo naše sloní stádo. Místo toho se běží křižmo pod lanovkou dolů, takový hezký seběh k asfaltce, ale při dotyku asfaltem hned ostrá doleva a vybíhá se klasickou cestou na Ještěd. To jsem dusal jen chvílema, pamětliv toho, jak mě to minule kostilo, kromě toho hodinky ukazovaly, že mám za sebou čtyři kiláčky, takže většina trasy je přede mnou.
Zádrhel první, zasraný hydrovak. Usmyslel jsem si totiž otestovat vak na vodu, mám takový fajnový třílitrový camelbag, který jsem napustil vyzkoušenou směsí vody a nějakého sajrajtu a ten jsem dal do batohu a usrkával hadičkou. Jediná známá nevýhoda: nevíte, kolik vám zbývá. Po zralé úvaze jsem si na cestu vzal dva litry. Jenže začátkem výběhu na Ještěd jsem chtěl popít a hadičkou jsem nenatáhl. Tak jsem vyložil batoh, situaci zkoumal, co se kde zadřelo, šmejd jeden čínskej, nepřišel jsem na to. Otevřel jsem ho a upíjel tou velkou dírou, nic moc. Naštvaně jsem metelil na Ještěd.
Na samotný Ještěd mě tentokrát trasa nezavedla, těsně pod vrcholem jsem odbočil na parkoviště pod Ještědem. Po silnici jsem metelil tak, že mi auta opatrně sjíždějící serpentiny nestačila, pak se odbočilo na lesní pěšinu na Světlou a po pár kilometrech pohodového seběhu přišel zase kopec. Tradičně zakončený sjezdovkou. Zase jsem zasabotoval běh, protože když kšiltem drhnete o cestu do kopce, tak tam běžet moc nemůžu.
Ostrá vpravo. Moje sjezdovka dolů. Bohužel ne zcela rovná, je na ní pár odboček a já míjím tu pravou, protože se orientuju jen podle toho, že běžím ve vyjeté stopě, která je světlejší, než tráva a světlo měsíce se od ní mírně odráží. Lesní pěšina se zhoršuje, zapínám nouzové světlo na mobilu. Lahoda. Asi pět minut, pak mě mobil upozorňuje, že chcípne. Rychle koukám na Mapy.cz, kudy dál běžet, abych nezahnul špatně a Mapy mi řeknou, kde jsem a mobil chcípá. Až za další kilák běhu zjišťuju, že mi to Mapy řekly blbě. Je to taková jejich vlastnost, že poprvé udají úplně blbou polohu. Stojím v tmavém lese, bez mapy, světla a mobilu. Nu, to ještě bude zajímavé.
Naštěstí mám zapnuté na Garminu dwMap. Sice se mi nepodařilo tam nahrát trasu, takže pro navigaci mi jsou k ničemu, ale daří se mi je zazoomovat, abych viděl bod, ze kterého jsem vybíhal. Je to fakt kousek, tak dva kiláčky z kopce a zdá se, že i vím kudy. Vracím se, nacházím krpál dolů zhruba tím směrem a v momentě, kdy se přerazím o naházené smrkové větve, raduju se. To jsou ty větve, kvůli kterým jsem cestou nahoru nadával, který že debil je tam mohl takhle nechat. Skvělé navigační větve. Po třech hodinách devatenácti minutách vbíhám na parkoviště a jdu se do auta převléknout. Ještě, že jsem si vzal ručník a napadlo mě vzít dostatek nejrůznějšího náhradního prádla, jako bych někam jel na týden…
Čas to nebyl nijak světoborný, ale do čtyřhodinového limitu bych se v neděli měl vejít. Přemýšlím, zda se v batohu tahat s vodou, mě se osvědčila a mít na hrbu dvě kilečka navíc mi nijak nevadí, spolu s další výbavou mi to dává trochu větší pocit jistoty. Poladit musím navigaci - nahrávání trasy dwMap do hodinek mi nepřijde moc zjevné, až teď jsem objevil, že musím zahvězdičkovat mapy, který chci nahrát do hodinek.
Takže, v neděli na ostro. Držte mi palce, teď jsem pěkně zrasovaný, ale za pár dní bych měl doufám regenerovat a musím říct, že i ten měsíc tréninku na kopečky se snad projevil.
PS: Jirka mi přinesl ukázat kandidáta na záložní čelovku, Fenix HL10 - fakt prcek :)
Když jsem si trasu dal nanečisto začátkem srpna, nedoběhl jsem. Samozřejmě objektivní důvody jako málo času, ne že jsem lemra. Včera byla příležitost pro repete a otestování výbavy.
Dohoda totiž byla taková, že vrazíme děti k ochotným prarodičům do Liberce a tím pádem mě napadlo, že bych si mohl trasu ještě jednou proběhnout. 22 kilometrů - už jsem si nebyl jistý, zda ji dám v limitu čtyř hodin. I přes to, že jsem kopce poctivě trénoval, jenže co zmůžete s kopci, když bydlíte v rovině, kde největší kopec jsou mé čtyři schody do baráku.
Původně to vypadalo na luxusní časování, jenže Mariánka nafasovala dort k svátku, takže se mírně slavilo a na start jsem dorazil mírně po páté. První zádrhel: parkoviště central 3 bylo zavřené (betelnou závorou, jinak by mi to bylo fuk). Další parkoviště půlkilák od místa startu. Nakonec jsem auto nechal stát někde na štěrku při cestě, převlékl se a šel na “start”.
Úvodní kopec ve formě sjezdovky byl ten tradiční doják, který mě tak rozlítostnil minule. Výběh sjezdovky či čeho. Vykašlal jsem se na běh či jeho imitaci a prostě jsem to vyšlápl, což mě nechalo ve stavu schopném dalšího pokračování. Nahoře u lanovky se ukázalo, že KTRC změnil trasu. Podmáčená louka z minula se zřejmě sbíhat nebude. Na jednu stranu je to škoda, protože to byla fakt lahůdka, na druhou to chápu, z té louky by nezbylo nic, až by tam přeběhlo naše sloní stádo. Místo toho se běží křižmo pod lanovkou dolů, takový hezký seběh k asfaltce, ale při dotyku asfaltem hned ostrá doleva a vybíhá se klasickou cestou na Ještěd. To jsem dusal jen chvílema, pamětliv toho, jak mě to minule kostilo, kromě toho hodinky ukazovaly, že mám za sebou čtyři kiláčky, takže většina trasy je přede mnou.
Zádrhel první, zasraný hydrovak. Usmyslel jsem si totiž otestovat vak na vodu, mám takový fajnový třílitrový camelbag, který jsem napustil vyzkoušenou směsí vody a nějakého sajrajtu a ten jsem dal do batohu a usrkával hadičkou. Jediná známá nevýhoda: nevíte, kolik vám zbývá. Po zralé úvaze jsem si na cestu vzal dva litry. Jenže začátkem výběhu na Ještěd jsem chtěl popít a hadičkou jsem nenatáhl. Tak jsem vyložil batoh, situaci zkoumal, co se kde zadřelo, šmejd jeden čínskej, nepřišel jsem na to. Otevřel jsem ho a upíjel tou velkou dírou, nic moc. Naštvaně jsem metelil na Ještěd.
Na samotný Ještěd mě tentokrát trasa nezavedla, těsně pod vrcholem jsem odbočil na parkoviště pod Ještědem. Po silnici jsem metelil tak, že mi auta opatrně sjíždějící serpentiny nestačila, pak se odbočilo na lesní pěšinu na Světlou a po pár kilometrech pohodového seběhu přišel zase kopec. Tradičně zakončený sjezdovkou. Zase jsem zasabotoval běh, protože když kšiltem drhnete o cestu do kopce, tak tam běžet moc nemůžu.
 |
| Zeshora je sjezdovka docela romantické místo, s blížícím se soumrakem. |
Nahoře v Pláních pod Ještědem jsem našel pumpu, byl na ní “náhrobní kámen” - pumpa na paměť někoho, jehož jméno jsem zapomněl, ale fungovala, takže jsem ho v duchu velebil. I ty, kdo na něj takhle vzpomínají. Proklínám znovu hydrovak ale pokorně ho plním, když tu si všímám symbolů vyrytých na náústku hadice. Zámeček. No jasně šufix, už si vzpomínám, ten náústek se dal zamknout, aby netekla voda i kdyby se stisklo to sání… A samozřejmě byl zamčený.
Na velkou sebekritiku není čas, nejsou sedmdesátá léta, je třeba obhlédnout světelné podmínky, protože jsem na rozcestníku. Buďto můžu běžet tak desítku dál, nebo se otočím na vrcholovou cestu a za tři kilometry jsem zase dole v cíli, protože jsem kousek od té první sjezdovky. Je krátce před sedmou a bude za chvíli tma jak v pytli. Naštěstí se podle mapy běží po hřebeni, kde je světlá cesta a měsíc svítí jako drak. Sahám do batohu, nahmatávám záložní ruční svítilnu a pouštím to z hlavy, kdyby něco, mám čím svítit. Vybíhám.
Hned za rozcestníkem cesta sbíhá do lesa, čehož jsem si na mapě nevšiml. Tam je šero už dost. Nejsem měkkota, nebudu vytahovat baterku, ani nejsem baba, to za hodinu doběhnu. Jen musím víc zdvíhat nohy, abych nebyl baba kořenářka.
Většina cesty k Šámalům jde lesem, ale aspoň z kopce, což znamená, že většina vracečky (je to kolečko, z něhož zase vyběhnu u rozcestníku na Pláních) bude do kopce. Žiju okamžikem a běžím. No a jak si tak říkám, že bych mohl nasbírat trochu času rychlejším během, jehož podmínkou je světlo, sahám po baterce do batohu. Najdu jen tubu hořčíku, kterou jsem si minule spletl s baterkou. Ajtakrajta. Ještě, že si mohu v případě nouze svítit alespoň mobilem. Aha. Mám ještě skoro dvacet procent baterie, to navigaci stačí tak akorát na doběh, takže nebudu plýtvat.
Od Šámalů na Pláně doufám běžet po louce, jenže to bylo deset metrů demo a zabíhá se do lesa na cestu, která je ve tmě opravdu výživná. Naštěstí moje NB1210 mají pogumovanou špičku a kořeny získávají respekt jako by tu běžel Rumcajs.
Šest kilometrů mi trvá padesát minut, částěčně kvůli kopcům, částečně pro tu tmu. Teď už by to mohla být pohoda, do cíle jsou to tři kilometry, ovšem v naprosté tmě. Vybíhám další kopeček, podle navigace ten pravý, přede mnou Ještěd jak startující raketa.
Hned za rozcestníkem cesta sbíhá do lesa, čehož jsem si na mapě nevšiml. Tam je šero už dost. Nejsem měkkota, nebudu vytahovat baterku, ani nejsem baba, to za hodinu doběhnu. Jen musím víc zdvíhat nohy, abych nebyl baba kořenářka.
Většina cesty k Šámalům jde lesem, ale aspoň z kopce, což znamená, že většina vracečky (je to kolečko, z něhož zase vyběhnu u rozcestníku na Pláních) bude do kopce. Žiju okamžikem a běžím. No a jak si tak říkám, že bych mohl nasbírat trochu času rychlejším během, jehož podmínkou je světlo, sahám po baterce do batohu. Najdu jen tubu hořčíku, kterou jsem si minule spletl s baterkou. Ajtakrajta. Ještě, že si mohu v případě nouze svítit alespoň mobilem. Aha. Mám ještě skoro dvacet procent baterie, to navigaci stačí tak akorát na doběh, takže nebudu plýtvat.
Od Šámalů na Pláně doufám běžet po louce, jenže to bylo deset metrů demo a zabíhá se do lesa na cestu, která je ve tmě opravdu výživná. Naštěstí moje NB1210 mají pogumovanou špičku a kořeny získávají respekt jako by tu běžel Rumcajs.
 |
| Další romantika, koníček, v dálce kopce, soumrak U Šámalů. V otevřené krajině je ještě docela vidět, ale v lese už je fakt tma jak v lese. |
 |
| Musím říct, že jsem měl jiný starosti, než správně vyrovnat Ještěd v objektivu, ale cvaknout jsem si to musel. Ve skutečnosti je to hezčí, ale to si musíte očíhnout sami. |
Ostrá vpravo. Moje sjezdovka dolů. Bohužel ne zcela rovná, je na ní pár odboček a já míjím tu pravou, protože se orientuju jen podle toho, že běžím ve vyjeté stopě, která je světlejší, než tráva a světlo měsíce se od ní mírně odráží. Lesní pěšina se zhoršuje, zapínám nouzové světlo na mobilu. Lahoda. Asi pět minut, pak mě mobil upozorňuje, že chcípne. Rychle koukám na Mapy.cz, kudy dál běžet, abych nezahnul špatně a Mapy mi řeknou, kde jsem a mobil chcípá. Až za další kilák běhu zjišťuju, že mi to Mapy řekly blbě. Je to taková jejich vlastnost, že poprvé udají úplně blbou polohu. Stojím v tmavém lese, bez mapy, světla a mobilu. Nu, to ještě bude zajímavé.
 |
| To dole bude pole lávy a peklo. Nebo Liberec. |
Čas to nebyl nijak světoborný, ale do čtyřhodinového limitu bych se v neděli měl vejít. Přemýšlím, zda se v batohu tahat s vodou, mě se osvědčila a mít na hrbu dvě kilečka navíc mi nijak nevadí, spolu s další výbavou mi to dává trochu větší pocit jistoty. Poladit musím navigaci - nahrávání trasy dwMap do hodinek mi nepřijde moc zjevné, až teď jsem objevil, že musím zahvězdičkovat mapy, který chci nahrát do hodinek.
Takže, v neděli na ostro. Držte mi palce, teď jsem pěkně zrasovaný, ale za pár dní bych měl doufám regenerovat a musím říct, že i ten měsíc tréninku na kopečky se snad projevil.
PS: Jirka mi přinesl ukázat kandidáta na záložní čelovku, Fenix HL10 - fakt prcek :)
Hands-on: Garmin’s new Forerunner 35 with optical HR
A day or 13 ago, Garmin announced their new Forerunner 35 (FR35) GPS. But with Eurobike in full swing, I put it on the back burner a bit until the dust settled. Now that things have cleared out a bit, … Read More Here →
Naši na víkendových maratonech
Naši nestartovali o víkendu jenom v Holandsku, ale zúčastnili se také maratonů u nás i v zahraničí. Pavel Sedlák běžel na Kladně maraton za 3:13:01 hod. V polské Wroclawi startovali Honza Fousek 2:43:59 a Marek Škapa 2:51:10. A Ostravského maratonu ze zúčastnili Roman Slowioczek 3:28:58 celkově 3. a v kategorii 1. místo, Martin Hořínek 3:44:42 a Jaroslav Hrabuška 4:17:40 hod.
A Look at Luck’s Cycling Shoe Power Meter
It’s been a few years since Luck first showed off prototypes of their cycling shoe with a built in power meter. In previous years it was rarely prominently displayed. It was sorta available to see on special request. The Spanish … Read More Here →
Skautská akce – Devítkový poker, aneb Trans Tatras:)
 |
| Mapa/Hlaváček ve velikosti kupé:) |
Uvnitř naší užší skautské skupinky (bratranci Veverkové, Malý medvěd a já) létaly e-maily tak prudce, skoro jako koule u Králového Hradce:)... Nakonec polovina oddílu si nechává poslat do cíle balíček šatstva na převlečení, druhá polovina se rozhodne to pojmout úplně punkově, tedy všechno si nést s sebou, i těch pár věcí na převlečení.. Bohužel tradičně bojuji s časem a tak popoběhnutí z Náměstí Republiky to jistí, přibíhám na hlavní nádraží akorát v čas, abychom se sešli v magický moment 9.9 v 9:09. Jsme čtyři a devítkový (časový) poker slibuje úspěšnou akci. Rychle nakupujeme před cestovní a cestovní piva, tradiční veselá skautská nálada, chlapci se různě kočkují:).. Martin Veverka Pražský přichází s návrhem, že se nejedná o žádný závod, tedy, že by nechtěl na chatách "vdechovat" ani pivo, ani polévku:), že by je chtěl normálně pozřít. Dovolil jsem se připojit s prosbou, že až bude Pavel Veverka Sudetský vyprávět svoje neskutečné (místně-příslušné) horolezecké příběhy, tak že bych prosil jen ty veselé, se šťastným koncem.. Slibem nezarmoutíš, že? :)..
 |
| MVP, ukazuje nový hit, běžecko-lezecké pantofle |
Ráno se budím, jakoby mě někdo celou noc mlátil do hlavy. Copak někdo? Průvan!! Hlava mě bolí, je to na mě i vidět, sice jsme v noci velký kus zpoždění smázli, ale nevypadá to, že stíháme následný autobus. MVP -- nevím kde se v něm probudil ten voják -- najednou velitelsky vykřikne: "Dvě minuty do kontaktu"!! Popadne bágl a vyskočí z vlaku! A tak i my vyskakujeme z vlaku a pádíme na nedaleké autobusové nádraží, podle pokynů hledáme stanoviště č.6. Jen já přemýšlím, jestli se pozvracím teď nebo až v autobuse..:).. Dobíháme včas, dle pokynů manuálu pro prvorodičky - se rychlým, mělkým dýcháním snažím zabránit kontrakcím v jakékoliv části břišní dutiny..:)
Asi po hodině jsme na místě, Tatry na dosah .. rychle se dělíme o vodu a potraviny, co se nevejde do báglů, rychle dojídáme. VS zavelí -- rovinky běžíme!! a vyrazí ... do kopce:). Pořád tomu nedokážu uvěřit.. Já zde.. Musím svoji radost dávat najevo obezřetně, přeci jen jsem ve skupině dvou ostřílených horolezců, plus Malý medvěd je navíc.. řekněme horolezec nadšenec, takže jsem v úplné menšině. Pavel při pohledu na jakýkoliv kopec a hrbolek okamžitě říká jak se jmenuje (a proč), koho tam zachraňoval a kudy to sjel na lyžích... A tak vlastně zjišťuji, že Vysoké Tatry jsou plné sjezdovek:), na kterých nejsou turisté, ani vlek a jsou rolbované akorát tak lavinami..:). Se zaujetím lyžařského instruktora nám ukazuje, jak sjel na lyžích německý žebřík -- moje zděšení dosahuje maxima, když druhý den ukazuje rýhu na Satanovi.. Tam to prý bylo extrémní, v některých místech se mu vešla do spáry akorát tak jedna lyže.. Při otázkách na Priečné sedlo a Prielom mě dopředu uklidňuje, že to sjeli i s Martinem a úplně střízliví!! To mě fakt uklidnilo:). ..
Počasí je naprosto luxusní. Jen občas na chatách a v blízkosti lanovek potkáváme větší skupinky turistů, jinak se pohybujeme poskoky y kopce a velmi svižnou chůzí do kopce. "Chrti vpred!" .. tak to mě dostalo, že mě někdo bude nazývat chrtem?:) Jako správní skauti na výletě vše pozorně sledujeme a potom to probíráme s naším vedoucím. Chlapce zaujal fenomén přemísťovaného oblečení, kdy si děvčata (slovy hlavního výzkumníka VS) odkládají bundy a zavazují si je kolem pasu, aby jim chlapci nečuměli na zadek:). V rámci dialektického myšlení si s MM dovolujeme oponovat, že při "přemísťování" oblečení dochází zákonitě nejen k zahalování, ale též k odhalování, ale vzhledem k tomu, že jsme po zbytek dne jen děvčata předcházeli ze zadních pozic, zůstal tento názorově stimulující myšlenkový proud zcela opomenut:).
Ještě zajímavější bylo ale sledovat anatomii párových vztahů při cestě na vrchol a se vzrůstající obtížností trasy. Od pláče na krajíčku, po vyčítavé pohledy typu -- vůbec mě neposloucháš, nevnímáš, že tam nechci -- až po temný výraz, který naznačuje drobné váhání nad typem pomsty... mám ho zabít, nebo bude stačit, když se s ním rozejdu a řeknu všem kolem, že ho má takhle malýho?? :)..
Z toho hlediska jsem velmi oceňoval postupný, řekl bych detailně propracovaný přístup bratranců Veverkových, kteří mě před třemi lety při letmém proběhnutí v Jizerkách vytáhli na Lysou skálu... Byl to šok, vedený ovšem velmi citlivě -- skalpelem neurochirurga:) -- řekl bych po mojí "hranici", kterou chlapci postupně a cíleně posunovali.. Sice jsem ještě dlouho nervózně vzpomínal na jejich horolezecké hlášky, že materiál je brzda výkonu, že dolů se leze lépe než nahoru, apod.:)... a několikrát jsem si uvědomil tu známou poučku, že adrenalín je hnědý:).... Do toho byly proložené různé jednoduché "řetízkové" vsuvky na závodech, tu v Dolomitech, tu na Rondě:) .. takže když jsme v sobotu dorazili na Priečné sedlo, které bylo ověšené turisty na stupni provozu č. 5 (zácpa) .. tak jsem nezaváhal a následoval Martina a řadu pasáží jednoduše překonal volným lezením. Nikdy, opakuji .. nikdy bych si nepomyslel, že tady a touto cestou půjdu a že ještě budu na skále předbíhat:)...
Plný příjemných pocitů, piju na další chatě naši velkou dvojkombinaci (pivo a kofola), vzhledem k tomu, že je to poslední dnešní chata, přidáváme jako jistotu ještě malé pivo:). Soused u stolu se dává do řeči s Pavlem, našim horským vůdcem, odkud jdeme a kam.. Pavel naznačil naši trasu a vyvolal drobný poprask, protože čeští turisté v Tatrách, to je skoro stejná kategorie, jako česká učitelka na Jadranu:)... soused zkušeným výpočtem odvodil, že zbytek naší trasy vyžaduje minimálně 7 hodin, je to celodenní výlet, řetězy a my na něj vyrážíme ve 4 odpoledne.. Pavel ho uklidňoval, že to zná, že o řetězech ví, a že budeme v hotelu tak za 3-3.5 hodiny. Trochu mě to nalomilo, ale v klidu dopíjím pivo a už jsme na cestě.
Nahoru sice moc řetězů na přidržení nebylo, ale budiž.. ale ten sestup na druhé straně.. OMG! Opět to chlapci posunuli o výrazný kus dopředu. Tentokrát jsem je už vážně požádal, aby už dál nešponovali:). Pravda je, že jsme potom krásně seběhli, v celkovém denním čase 12:12:12 [to aby mi udělali radost, když mě mořili na těch řetězech:)] Dobíháme do sanatoria, důchodci a lázeňští hosté jsou už po večeři, ale přesně v Pavlovo odhadu.. za 3:10... Teda, ale na ty řetězy, kramle a Pavlovo povzbuzování k přímé cestě srázem .."Pojď se mnou tudy, je to takové vzdušnější"..:).. tak na to budu myslet ještě nějakou dobu..
Nicméně, oba tvůrci trasy už mě uklidňují, že zítřek už je jen přesun k vlaku, dvě-tři malá sedla, takové "rovinky podle zubačky", "louky (s občasným řetízkem)".. no nezabili byste je? :)..Ale i druhý den je překrásné počasí, uznávám, že i trasa je kratší, malebná.. Všichni máme klubová trička a tak když při jednom sestupu poskakuji za klukama, tak rád odpovídám na otázky -- Tu sú nějaké preteky? No, tak máme tady mezinárodní otevřené klubové mistrovství..:).. Aj! A dobre obsadený závod? Tak určitě:), třeba v kategorii 50+ nejsem úplně špatný a tady bojuji o třetí místo..:)..
Ovšem asi nejlepší zásek v (nechtěné) komunikaci s domorodci se povedl VS. Při jednou sestupu mě znova ubezpečuje, že to, co běžíme je nejtěžší trasa z "české" strany Tater. LOL! Čekal jsem, že nás domorodec, který to slyšel a zbystřil.. napíchne všechny na jednu hůlku..:). Ale smířlivě se usmál, ten duch federace tady pořád ještě je:)..Závěr přechodu Tater připomíná nechtěnou zkomoleninu našeho klubového názvu. Když jsem podruhé dobíhal Silvu, tak Štěpán Škorpil říká a dobíhá borec z týmu "i tink bér" .. A skutečně při doběhu do civilizace jsme v těch lesích víc mysleli na medvědy, než na to pivo:)..Pavel to ještě přiživoval různými detaily o výskytu medvědů v Tichej dolině:), ale zase medvěd medvědovi bratrem:) a když na čele naší skupinky běžel Malý medvěd.. cítil jsem se v bezpečí.
V hotelu Permon chlapci vyzvedávají batůžky s čistým oblečením a na základě klubového hlasování (4:0) je rozhodnuto, že je lépe 10e utratit za pivo než za sprchu, a tak očista nakonec probíhala v řece, která slovy MM byla "řezavě svěží"..:)...Při haluškách a pivu v hospodě musím přiznat, že to byl nádherný výlet. Místopisně si skoro nic nepamatuji, snažím se zapomenout, kde koho chlapci vyhrabávali, a odkud kam kdo koho nesl:). A to mi říkali jen ty veselé příběhy s dobrým koncem.. To jsem rád, nedokážu si představit, kdyby tam byl špatný konec!:)... Ale však si počkejte na jejich krásná vyprávění, mapky, GPX trasy...
Všemu zdar! Ultra, skautům v nás a kamarádům.. především!
12:)
Zbytek mých náborových fotografií je k dispozici zde.
Výsledky 49. ročníku Brněnské 25
49. Ročník Brněnské pětadvacítky
celkové výsledky
sobota 10.9.2016
Celkové pořadí
Startovní číslo
Příjmení
Jméno
ročník
oddíl
čas
kategorie
pořadí v kategorii
1
18
Pozdenkov
Michael
94
Běžecký klub Brno
1:37:09
Muži A do 34
1
2
15
Rerych
Jiří
62
AC Moravská Slavia Brno
1:38:15
Muži C 45-54
1
3
38
Plekanec
Juraj
74
Brno
1:38:36
Muži B 35-44
1
4
23
Svoboda
Petr
68
AC Moravská Slavia Brno
1:38:44
Muži C 45-54
2
5
10
Hrdina
Tomáš
79
AC Moravská Slavia Brno
1:38:54
Muži B 35-44
2
6
46
Bárta
Jaroslav
82
Sobůlky
1:39:26
Muži A do 34
2
7
24
Dušil
Jaroslav
70
Žár trvá
1:41:17
Muži C 45-54
3
8
47
Dlabáček
Lukáš
79
Orel Řečkovice
1:44:15
Muži B 35-44
3
9
12
Šimunek
Martin
66
Botanka running
1:44:31
Muži C 45-54
4
10
1
Giertli
Tomáš
67
Čierny Balog – Dobroč
1:44:47
Muži C 45-54
5
11
19
Serban
Baciu
80
Rumunsko
1:46:19
Muži B 35-44
4
12
32
Kropáček
Jaroslav
70
Brno
1:46:50
Muži C 45-54
6
13
25
Strnad
Ondřej
80
Brno Medlánky
1:47:09
Muži B [...]
A look at the new Power2Max NG power meters
Each year at Eurobike we see Power2Max make evolutionary changes to their power meter lineup. In doing so, they’ve continued to climb the market penetration ladder – despite not being a household name. One only needs to look at the … Read More Here →
5 Random Things From A Weekend in Bruges
It’s been a busy few days in the DCR realm, as my parents came into town and we headed up to Bruges, Belgium for the weekend. It’s about a 3-hour drive from Paris. While Bruges is well known to the … Read More Here →
Mistrovství Evropy v rogainingu (ERC) 2016, Baskicko, Aralar
Těšení se:
Pohoří Aralar, kde se na konci srpna konalo ERC, se rozkládá asi 40 km na SZ od Pamplony na ploše přes 200km2. Je to rozlehlá hornatá oblast s vápencovými masivy s nadmořskou výškou 700-1400mnm. Vzhledu krajiny dominují rozsáhlé pastviny, bukové porosty, chaotický reliéf, slepá údolí, škrapové oblasti, spousta děr a jeskyní. Kdo rád hledá stopy prehistorie, najde tu několik dolmenů, kromlechů a menhirů. Nad vším se pak nese koncert nesčetných zvonců koní, krav, ovcí a koz.
Z pohledu rogainisty je to krajina tomuto sportu ušitá na míru. Když navíc vypustí pořadatel informaci o nestandardním měřítku mapy 1:20 000 (normálně bývá 1:40 000) je jasné, že to má nějaký důvod – bude to mapařská lahůdka. Nemám ve zvyku informace o závodech nějak intenzivně studovat měsíce dopředu, ale útržkovitě se ke mně dostávají další informace, které mě utvrzují v radosti, že je na co se těšit. Tak se těším.
Hledání:
V půli léta však dostávají plány výraznou trhlinu, parťáka pobolívá koleno a má pochybnosti o své účasti. Dáváme si 14 dnů na konečné rozhodnutí, doufám, že to dopadne. Nedopadlo, variantou číslo jedna je, že si seženu náhradníka.. Není to úplně triviální úkol nalákat někoho bez přípravy, koncem léta na 24h běhání někde ve Španělsku. Navíc nemám v úmyslu zlikvidovat ani sportovní ani společenskou stránku výletu. Seznam kandidátů se zmenšuje rychle. Dva borci „tutovky“ nemůžou, další dva odmítají a dál už listuju telefonním seznamem téměř zbytečně. Když už to vzdávám, vyskočí na mě na facebooku, spolu s nějakou banální zprávou, ikona Romana. Koukám, jak tam stojí na kopci, vysmátej s rozhozenýma rukama a během pár vteřin mám pocit, že to dopadne, že se domluvíme. Po první sms už je to jistota!
Přípravy:
S Romanem stíháme jeden telefonát na jeho průjezdu republikou z Gibraltaru do Tater, kde tráví týden před ECR, drobnosti dolaďujeme frontou zpráv. Vrhám se na přípravy: nová letenka, přehlášení týmu, booking auta v Bilbau, druhá čelovka a baťůžek, standardní výbava, povinná výbava. Závěrečné info k závodu tisknu na poslední chvíli, balím se ráno před odjezdem, autobus do Prahy dobíhám, letadlo skoro taky, poslední pracovní telefonáty zůstávají nevyřízené. Ale klaplo to!
Závod:
Do prostoru závodu přijíždíme odpoledne před závodem. Udělali jsme si pěkný výlet po okreskách Baskica. Z tréninkových map vybíráme tu, která zahrnuje lesnaté pasáže, je to poučné - viditelnost, schůdnost terénu, generalizace, porosty. Centrum závodu je pastvina na náhorním platu, míjí je asfaltka vedoucí k poutnímu místu Santuario de San Miguel de Aralar. Po prezentaci sjíždíme do Lekunberri na slavnostní zahájení. Projevy místních činitelů v baskičtině, rozhodně stálo za to slyšet. Po druhé večeři usínáme při zvuku kravských zvonců, který se tmou zdaleka neutichá.
Závodní den, obloha bez mráčku, bude přes 30°C, na večer však opakovaně hlasí změnu počasí. Stan máme strategicky umístěný blízko startovní arény. Vždy se zdá, že času na snídani a přípravu je dostatek a vždy je ho málo. Sledujeme aktivity pořadatelů, vybavení se kupí na karimatkách,„strategy time“ se blíží. Po vynucené pauze, kdy pořadatelé až moc poctivě kontrolují arénu, kde nesmí být nikdo jiný než závodníci, se vracíme se závodní mapou. Je obrovská, i kontrol je hodně, moc se nedá opřít o návyky z jiných závodů. Překvapivě lehce spojujeme první verzi trasy a už u ní zůstáváme. Taktika je být do tmy ve stínu v lese, v noci na otevřených pláních a po rozednění opět v lese. Vychází nám to dokonale. Důležitou veličinou pro plánovaní je odhad tempa, po různých debatách to zkoužíme s plánem 110km na závod (jak se později ukáže hodně přehnaným). Krajina je vyschlá krasová, voda bude pouze na vyznačených „waterpointech“, další důležitý faktor plánování. Výškopis je natolik nepřehledný, že ho, až na pár míst, ani smysluplně neumíme do plánu zohlednit. Čas běží, je třeba se přesunout ke kontrole vybavení a na start. Plníme vaky vodou, dojídáme, odcházíme.
Vždycky mám pocit, že naplánováním trasy končí na rogainingu to nejdůležitější. Potom už zbývá jen to oběhnout. Na startu už si soupeři nejsou rovni, každý si drží v ruce výhodu nebo handicap svého vlastního plánu. Prvních pár hodin na trase ukáže. Po startu probíháme čistší lesnaté pasáže, občas jsou i cesty, do škrapů odskakujeme jen na dohledávky, jde to dobře. Po hodině běhu mě zaskočí mokro na zádech! Bohužel je to prasklý svár na vaku, do pár minut je voda fuč. Najednou se zdá být nejbližší vodní zdroj pekelně daleko. Vytěsňuju myšlenky, že to bude problém, běžíme dál. Plán nám vychází asi čtyři hodiny, pak nás brzdí vysluněný svah proroslý trním a k tomu 300m výškových.
Vzduch se ani nehne, mám sušáka, ale to mě čeká ještě mockrát. Dostáváme se do ztráty proti plánu, těším se k řece, Roman si chce zdřímnout. Nic moc. Kontrola ohyb řeky visí na důkladně proschlým korytem, pití se nekoná, o údolí dál mě ale zachraňuje kaluž plná „čerstvé“ vody. Přibyly kopce a krasové pasáže jsou rozsáhlejší, ztráta na plán narůstá, únava taky, je jasné, že z plánu budeme škrtat. Na pastviny vbíháme již za hluboké tmy a bohužel i mlhy, avizovaná změna počasí je tu, zkracujeme první smyčky původní trasy. Soustředíme se na mapu, ale nevyhneme se i větší chybě. Mlha se na všem sráží, mokra v botách už se nezbavíme. Vodu upíjím z tetrapaku, který jsme vyptali na občerstvovačce, nesu si jej pokorně v ruce. Čas se hroutí, mlhavé kužely čelovek, klopýtání v morkých drnech, občas kontrola a zmatené bibmbání zvonců prchajících zvířat. Nad ránem přichází změna, souvislá mlha se rozpadá do cárů, objevují se hvězdy. Využíváme mapy v plné velikosti jako podložky a dopřáváme s krátký spánek. O hodinu později stoupáme na nejvyšší kontrolu závodu, je to vrchol kopce Ganboa 1413mnm (to je jen o pár metrů níže než nejvyšší kopec oblasti Intzako dorrea 1430mnm).
Začíná svítat, děláme poradu jestli umíme s přicházejícím dnem zrychlit, rozhodujeme se mezi delší a kratší variantou návratu. Volíme delší. Další dvě hodiny se držíme v tempu, pak už je vidět, že to dobře dopadne. Dobíráme ještě jednu 30-ku nad plán a klušeme k cíli. Premýšlím nad naším výkonem, o kolik šlo běžet rychleji?, o kolik méně chybovat?, zůstalo po nás v prostoru hodně nenavštívených kontrol. Úvahy však netrvají dlouho, v zápětí si nás chce fotit nějaký týpek od novin jako vítěze. Po vyhlášení už mu věřím.
Návrat:
Tím to však bohužel nekončí, je neděle 14h odpoledne, jsme unavení kdesi na severu Španělska a ráno máme být oba v pozoru v zaměstnání, moc reálné se to při pohledu na pasoucí krávy nezdá. A přece: balení stanu, oběd, odjezd, koupaní, dálnice, vrácení auta, poslední na check-inu, poslední na gate, let, kroužení nad Prahou, běh na MHD v Praze, běh z metra, noční Žlutý bus do Brna, taxi domů, 4hodiny na dospání, řvoucí budík a 7h kancelář. Je po výletě.
Závod: Mistrovství Evropy v rogainingu (ERC) 2016
Tým Inov-8: Radovan Čech, Roman Horyna
Umístění: 1.místo
http://www.erc2016.com/