 |
| Mapa/Hlaváček ve velikosti kupé:) |
Původně jsme plánovali výlet do Tater a překonání hřebenu na pozdní jaro, ale sněhová nadílka nás donutila odložit skautskou akci na začátek září… i když nás to na jaře chvíli mrzelo, z dnešního pohledu musím říci, že to bylo skvělé rozhodnutí. Ale postupně..
Uvnitř naší užší skautské skupinky (bratranci Veverkové, Malý medvěd a já) létaly e-maily tak prudce, skoro jako koule u Králového Hradce:)… Nakonec polovina oddílu si nechává poslat do cíle balíček šatstva na převlečení, druhá polovina se rozhodne to pojmout úplně punkově, tedy všechno si nést s sebou, i těch pár věcí na převlečení.. Bohužel tradičně bojuji s časem a tak popoběhnutí z Náměstí Republiky to jistí, přibíhám na hlavní nádraží akorát v čas, abychom se sešli v magický moment 9.9 v 9:09. Jsme čtyři a devítkový (časový) poker slibuje úspěšnou akci. Rychle nakupujeme před cestovní a cestovní piva, tradiční veselá skautská nálada, chlapci se různě kočkují:).. Martin Veverka Pražský přichází s návrhem, že se nejedná o žádný závod, tedy, že by nechtěl na chatách “vdechovat” ani pivo, ani polévku:), že by je chtěl normálně pozřít. Dovolil jsem se připojit s prosbou, že až bude Pavel Veverka Sudetský vyprávět svoje neskutečné (místně-příslušné) horolezecké příběhy, tak že bych prosil jen ty veselé, se šťastným koncem.. Slibem nezarmoutíš, že? :)..
 |
| MVP, ukazuje nový hit, běžecko-lezecké pantofle |
VS má na každou akci připravené nějaké překvapení. Stejně tak jako na Sněžka-Hřensko, neváhal s sebou táhnout staré lyže, které prohlásil za skialpy.. Stejné to bylo i teď. Sotva se usadíme v kupé, téměř neznatelným pohybem ruky, který by mu záviděl leckterý falešný hráč karet — vytáhl z batohu ohromnou mapu (Hlaváček) Tater, velikosti vlakového kupé .. a jedním trhnutím ji rozvinul. A hned zahájil přednášku, kudy běžíme, s místopisem kde se kdo, kdy a jak (při)zabil..:) ..
Ráno se budím, jakoby mě někdo celou noc mlátil do hlavy. Copak někdo? Průvan!! Hlava mě bolí, je to na mě i vidět, sice jsme v noci velký kus zpoždění smázli, ale nevypadá to, že stíháme následný autobus. MVP — nevím kde se v něm probudil ten voják — najednou velitelsky vykřikne: “Dvě minuty do kontaktu”!! Popadne bágl a vyskočí z vlaku! A tak i my vyskakujeme z vlaku a pádíme na nedaleké autobusové nádraží, podle pokynů hledáme stanoviště č.6. Jen já přemýšlím, jestli se pozvracím teď nebo až v autobuse..:).. Dobíháme včas, dle pokynů manuálu pro prvorodičky – se rychlým, mělkým dýcháním snažím zabránit kontrakcím v jakékoliv části břišní dutiny..:)
Asi po hodině jsme na místě, Tatry na dosah .. rychle se dělíme o vodu a potraviny, co se nevejde do báglů, rychle dojídáme. VS zavelí — rovinky běžíme!! a vyrazí … do kopce:). Pořád tomu nedokážu uvěřit.. Já zde.. Musím svoji radost dávat najevo obezřetně, přeci jen jsem ve skupině dvou ostřílených horolezců, plus Malý medvěd je navíc.. řekněme horolezec nadšenec, takže jsem v úplné menšině. Pavel při pohledu na jakýkoliv kopec a hrbolek okamžitě říká jak se jmenuje (a proč), koho tam zachraňoval a kudy to sjel na lyžích… A tak vlastně zjišťuji, že Vysoké Tatry jsou plné sjezdovek:), na kterých nejsou turisté, ani vlek a jsou rolbované akorát tak lavinami..:). Se zaujetím lyžařského instruktora nám ukazuje, jak sjel na lyžích německý žebřík — moje zděšení dosahuje maxima, když druhý den ukazuje rýhu na Satanovi.. Tam to prý bylo extrémní, v některých místech se mu vešla do spáry akorát tak jedna lyže.. Při otázkách na Priečné sedlo a Prielom mě dopředu uklidňuje, že to sjeli i s Martinem a úplně střízliví!! To mě fakt uklidnilo:). ..
Počasí je naprosto luxusní. Jen občas na chatách a v blízkosti lanovek potkáváme větší skupinky turistů, jinak se pohybujeme poskoky y kopce a velmi svižnou chůzí do kopce. “Chrti vpred!” .. tak to mě dostalo, že mě někdo bude nazývat chrtem?:) Jako správní skauti na výletě vše pozorně sledujeme a potom to probíráme s naším vedoucím. Chlapce zaujal fenomén přemísťovaného oblečení, kdy si děvčata (slovy hlavního výzkumníka VS) odkládají bundy a zavazují si je kolem pasu, aby jim chlapci nečuměli na zadek:). V rámci dialektického myšlení si s MM dovolujeme oponovat, že při “přemísťování” oblečení dochází zákonitě nejen k zahalování, ale též k odhalování, ale vzhledem k tomu, že jsme po zbytek dne jen děvčata předcházeli ze zadních pozic, zůstal tento názorově stimulující myšlenkový proud zcela opomenut:).
Ještě zajímavější bylo ale sledovat anatomii párových vztahů při cestě na vrchol a se vzrůstající obtížností trasy. Od pláče na krajíčku, po vyčítavé pohledy typu — vůbec mě neposloucháš, nevnímáš, že tam nechci — až po temný výraz, který naznačuje drobné váhání nad typem pomsty… mám ho zabít, nebo bude stačit, když se s ním rozejdu a řeknu všem kolem, že ho má takhle malýho?? :)..
Z toho hlediska jsem velmi oceňoval postupný, řekl bych detailně propracovaný přístup bratranců Veverkových, kteří mě před třemi lety při letmém proběhnutí v Jizerkách vytáhli na Lysou skálu… Byl to šok, vedený ovšem velmi citlivě — skalpelem neurochirurga:) — řekl bych po mojí “hranici”, kterou chlapci postupně a cíleně posunovali.. Sice jsem ještě dlouho nervózně vzpomínal na jejich horolezecké hlášky, že materiál je brzda výkonu, že dolů se leze lépe než nahoru, apod.:)… a několikrát jsem si uvědomil tu známou poučku, že adrenalín je hnědý:)…. Do toho byly proložené různé jednoduché “řetízkové” vsuvky na závodech, tu v Dolomitech, tu na Rondě:) .. takže když jsme v sobotu dorazili na Priečné sedlo, které bylo ověšené turisty na stupni provozu č. 5 (zácpa) .. tak jsem nezaváhal a následoval Martina a řadu pasáží jednoduše překonal volným lezením. Nikdy, opakuji .. nikdy bych si nepomyslel, že tady a touto cestou půjdu a že ještě budu na skále předbíhat:)…
Plný příjemných pocitů, piju na další chatě naši velkou dvojkombinaci (pivo a kofola), vzhledem k tomu, že je to poslední dnešní chata, přidáváme jako jistotu ještě malé pivo:). Soused u stolu se dává do řeči s Pavlem, našim horským vůdcem, odkud jdeme a kam.. Pavel naznačil naši trasu a vyvolal drobný poprask, protože čeští turisté v Tatrách, to je skoro stejná kategorie, jako česká učitelka na Jadranu:)… soused zkušeným výpočtem odvodil, že zbytek naší trasy vyžaduje minimálně 7 hodin, je to celodenní výlet, řetězy a my na něj vyrážíme ve 4 odpoledne.. Pavel ho uklidňoval, že to zná, že o řetězech ví, a že budeme v hotelu tak za 3-3.5 hodiny. Trochu mě to nalomilo, ale v klidu dopíjím pivo a už jsme na cestě.
Nahoru sice moc řetězů na přidržení nebylo, ale budiž.. ale ten sestup na druhé straně.. OMG! Opět to chlapci posunuli o výrazný kus dopředu. Tentokrát jsem je už vážně požádal, aby už dál nešponovali:). Pravda je, že jsme potom krásně seběhli, v celkovém denním čase 12:12:12 [to aby mi udělali radost, když mě mořili na těch řetězech:)] Dobíháme do sanatoria, důchodci a lázeňští hosté jsou už po večeři, ale přesně v Pavlovo odhadu.. za 3:10… Teda, ale na ty řetězy, kramle a Pavlovo povzbuzování k přímé cestě srázem ..”Pojď se mnou tudy, je to takové vzdušnější”..:).. tak na to budu myslet ještě nějakou dobu..
Nicméně, oba tvůrci trasy už mě uklidňují, že zítřek už je jen přesun k vlaku, dvě-tři malá sedla, takové “rovinky podle zubačky”, “louky (s občasným řetízkem)”.. no nezabili byste je? :)..
Ale i druhý den je překrásné počasí, uznávám, že i trasa je kratší, malebná.. Všichni máme klubová trička a tak když při jednom sestupu poskakuji za klukama, tak rád odpovídám na otázky — Tu sú nějaké preteky? No, tak máme tady mezinárodní otevřené klubové mistrovství..:).. Aj! A dobre obsadený závod? Tak určitě:), třeba v kategorii 50+ nejsem úplně špatný a tady bojuji o třetí místo..:)..
Ovšem asi nejlepší zásek v (nechtěné) komunikaci s domorodci se povedl VS. Při jednou sestupu mě znova ubezpečuje, že to, co běžíme je nejtěžší trasa z “české” strany Tater. LOL! Čekal jsem, že nás domorodec, který to slyšel a zbystřil.. napíchne všechny na jednu hůlku..:). Ale smířlivě se usmál, ten duch federace tady pořád ještě je:)..
Závěr přechodu Tater připomíná nechtěnou zkomoleninu našeho klubového názvu. Když jsem podruhé dobíhal Silvu, tak Štěpán Škorpil říká a dobíhá borec z týmu “i tink bér” .. A skutečně při doběhu do civilizace jsme v těch lesích víc mysleli na medvědy, než na to pivo:)..Pavel to ještě přiživoval různými detaily o výskytu medvědů v Tichej dolině:), ale zase medvěd medvědovi bratrem:) a když na čele naší skupinky běžel Malý medvěd.. cítil jsem se v bezpečí.
V hotelu Permon chlapci vyzvedávají batůžky s čistým oblečením a na základě klubového hlasování (4:0) je rozhodnuto, že je lépe 10e utratit za pivo než za sprchu, a tak očista nakonec probíhala v řece, která slovy MM byla “řezavě svěží”..:)…
Při haluškách a pivu v hospodě musím přiznat, že to byl nádherný výlet. Místopisně si skoro nic nepamatuji, snažím se zapomenout, kde koho chlapci vyhrabávali, a odkud kam kdo koho nesl:). A to mi říkali jen ty veselé příběhy s dobrým koncem.. To jsem rád, nedokážu si představit, kdyby tam byl špatný konec!:)… Ale však si počkejte na jejich krásná vyprávění, mapky, GPX trasy…
Všemu zdar! Ultra, skautům v nás a kamarádům.. především!
12:)
Zbytek mých náborových fotografií je k dispozici zde.
