Under Armour Speedform Gemini 2 Review
„A co takhle dokončit trifectu… v Austrálii?“
V podstatě okamžitě po tom, co jsem se dozvěděla, že poletíme na měsíc do Austrálie jsem na internetu otevřela stránky spartanrace.com.au a modlila se, aby se kdesi poblíž naší cesty konal alespoň jeden závod. Běžet Spartana v Austrálii? To znělo jako sen! Když jsem plná euforie objevila závod v Brisbane, okamžitě jsem se chtěla zaregistrovat. Jenže hned […]
GARMIN FR735XT – recenze
V květnu uvolnil v ČR Garmin do prodeje nový sporttester série forerunner s označením XT – čili (nejen) triatlonový speciál. Je to model 735, který na první pohled vypadá jako 235, ale tím podobnost končí a 735 dokážou dát na frak nejen konkurenčním výrobkům, ale tak trochu budou kanibalizovat i ve vlastních řadách. Pojďme rychle … Pokračování textu GARMIN FR735XT – recenze →
Zazimované běhání: až se tě zima zeptá, jak jsi v létě myslel na běhání v zimě...
Minulý víkend byl poslední letní den - takový ten teplý, s dostatkem slunce. Alespoň mi to tak přišlo. Oslavil jsem to výběhem na Javorník na Šumavě, vkusná patnáctka večerní Šumavou. Od té doby prší a když neprší, tak chčije. Jak v tom má člověk běhat? Nu, je potřeba přešaltovat se do zimního režimu.
Vzpomínám na to, jak jsem běhal vloni. Využívám toho, že už běhám rok, takže lze recyklovat zkušeností, jenže vloni jsem za měsíc touhle dobou uběhl pár desítek kilometrů, teď bych rád dvě stovky. V létě jsem nedostatek času obicykloval tím, že jsem běhal z práce a do práce. Zkusil jsem v tom poslední týden pokračovat a hned se ukázalo, v čem je problém. V tahání věcí.
Za prvé je potřeba více oblečení, už nevystačím na běhání s kraťasy a lehoučkým tričkem, potřebuju mít dlouhé kalhoty, solidnější triko a ještě mikinu. A hned se mi to nevejde do malého batohu.
Za druhé na sebe do práce potřebuju pevnější a tím i těžší kalhoty a bundu. Opět se to při cestě zpět nevejde do malého batohu.
Kromě toho se v práci sousedům něco ztratilo, takže mám strach nechat v kanceláři notebook na stole do druhého dne a zamknout ho není kde. Tahám ho s sebou a musím běhat s větším batohem. To znamená plus šest či spíše sedm kilo a to už není taková sranda.
Mokré večery k běhání lákají méně. Člověk se musí přešaltovat do režimu "zuřte si živly dle libosti" a zvyknout si na to, že už před šestou nemá vybíhat bez čelovky v kapse. Mimochodem, jako rezervní čelovka se mi osvědčil Fenix HL10 na jednu mikrotužkovku, je to pidisvítilna, kterou člověk v kapse necítí, ale oproti mojí HL55 na dobíjecí 18650 akumulátor je to drobeček, kterého si nevšimnete ani na hlavě a na běžné běhání to stačí. Do skal bych s tím ale na rychlý seběh nešel, to je jasné.
A tak jsou sice zkušenosti z loňska, ale zase se bude optimalizovat a aktualizovat. Za prvé zamykací skříň v práci, kde nechám notebook. Za druhé asi batoh nějaké větší velikosti, než je těch 12 litrů. Tam už ty věci přeci jen rvu na sílu a poté, co jsem vyzkoušel batohy na běhání, bohužel značně menší, jsem zjistil, že ani není tak pohodlný, jen jsem prostě zvyklý. Kdybyste měli nějaké osvědčené tipy, sem s nimi, i když je to asi netradiční požadavek.
Nesnáze s časem zatím řeším tolerantně tak, že běhám v dešti a v noci a když už se mi fakt moc nechce, tak jdu do bazénu plavat. To jsem teď měsíc zanedbával a přitom to pomáhá.
Poslední zádrhel: věci z loňska mi už opravu nejsou. Moje nejstarší mikina z Decathlonu na mě visí úděsně, naštěstí jsem ji nikdy neměl rád, protože moc nedýchá. Zateplená běhací bunda Nike má citelné materiální přebytky, ale ještě to s ní jednu sezonu půjde. Naštěstí mám novou mikinu Salomon, zatím velmi příjemnou a osvědčující se, jenže má jen náprsní kapsu, nikoliv postranní kapsy na zip, jako mívají bundy, takže si všechno musím cpát do ledvinky a běhat s ledvinkou. Zatím s tím zkusím vydržet, uvidíme, jak moc se ty věci budou točit, schnout a smrdět. Původně jsem chtěl ještě nějakou zateplenou vestu na běhání (tedy bez rukávů), ale zřejmě to není moc populární oděv, protože to v nabídce skoro nikdo nemá a pokud jo, tak je to nějaká zoufalost vzhledu péřové bundy.
Vzpomínám na to, jak jsem běhal vloni. Využívám toho, že už běhám rok, takže lze recyklovat zkušeností, jenže vloni jsem za měsíc touhle dobou uběhl pár desítek kilometrů, teď bych rád dvě stovky. V létě jsem nedostatek času obicykloval tím, že jsem běhal z práce a do práce. Zkusil jsem v tom poslední týden pokračovat a hned se ukázalo, v čem je problém. V tahání věcí.
Za prvé je potřeba více oblečení, už nevystačím na běhání s kraťasy a lehoučkým tričkem, potřebuju mít dlouhé kalhoty, solidnější triko a ještě mikinu. A hned se mi to nevejde do malého batohu.
Za druhé na sebe do práce potřebuju pevnější a tím i těžší kalhoty a bundu. Opět se to při cestě zpět nevejde do malého batohu.
Kromě toho se v práci sousedům něco ztratilo, takže mám strach nechat v kanceláři notebook na stole do druhého dne a zamknout ho není kde. Tahám ho s sebou a musím běhat s větším batohem. To znamená plus šest či spíše sedm kilo a to už není taková sranda.
Mokré večery k běhání lákají méně. Člověk se musí přešaltovat do režimu "zuřte si živly dle libosti" a zvyknout si na to, že už před šestou nemá vybíhat bez čelovky v kapse. Mimochodem, jako rezervní čelovka se mi osvědčil Fenix HL10 na jednu mikrotužkovku, je to pidisvítilna, kterou člověk v kapse necítí, ale oproti mojí HL55 na dobíjecí 18650 akumulátor je to drobeček, kterého si nevšimnete ani na hlavě a na běžné běhání to stačí. Do skal bych s tím ale na rychlý seběh nešel, to je jasné.
A tak jsou sice zkušenosti z loňska, ale zase se bude optimalizovat a aktualizovat. Za prvé zamykací skříň v práci, kde nechám notebook. Za druhé asi batoh nějaké větší velikosti, než je těch 12 litrů. Tam už ty věci přeci jen rvu na sílu a poté, co jsem vyzkoušel batohy na běhání, bohužel značně menší, jsem zjistil, že ani není tak pohodlný, jen jsem prostě zvyklý. Kdybyste měli nějaké osvědčené tipy, sem s nimi, i když je to asi netradiční požadavek.
Nesnáze s časem zatím řeším tolerantně tak, že běhám v dešti a v noci a když už se mi fakt moc nechce, tak jdu do bazénu plavat. To jsem teď měsíc zanedbával a přitom to pomáhá.
Poslední zádrhel: věci z loňska mi už opravu nejsou. Moje nejstarší mikina z Decathlonu na mě visí úděsně, naštěstí jsem ji nikdy neměl rád, protože moc nedýchá. Zateplená běhací bunda Nike má citelné materiální přebytky, ale ještě to s ní jednu sezonu půjde. Naštěstí mám novou mikinu Salomon, zatím velmi příjemnou a osvědčující se, jenže má jen náprsní kapsu, nikoliv postranní kapsy na zip, jako mívají bundy, takže si všechno musím cpát do ledvinky a běhat s ledvinkou. Zatím s tím zkusím vydržet, uvidíme, jak moc se ty věci budou točit, schnout a smrdět. Původně jsem chtěl ještě nějakou zateplenou vestu na běhání (tedy bez rukávů), ale zřejmě to není moc populární oděv, protože to v nabídce skoro nikdo nemá a pokud jo, tak je to nějaká zoufalost vzhledu péřové bundy.
Finále SWS v Limone a šance na podium
Čas letí šíleně a po pro český skyrunning úspěšné sezoně je zde již opět finále Skyrunner® World Series (SWS), ve které se můžeme dočkat snad i dalších významných úspěchů. Ano, je zde Limone Xtreme, dvojice závodů v Limone sul Garda, které již po několik roků uzavírají SWS v kategoriích Sky a VK. Letos se sem … Pokračování textu Finále SWS v Limone a šance na podium →
Kde jste všichni byli?
Je to ostuda. Tentokrát nikoliv pořadatele, ale nás, běžců. Na 2. ročník jednoho z nejhezčích krátkých ultra co jsem kdy běžel (a toto říkali všichni doběhnuvší) se dostavilo pouhých dvacet hlav. Za symbolické startovné sotva pokrývající občerstvení a značkovací spreje obdržel každý něco, co se na peníze nepřepočte. O co všechno jste přišli, se pokusím vylíčit písmem i obrazem.
Psal se rok 2014. Dušan Koutník, pořadatel "Okolo Vlasti" dostal skvělý nápad. Uspořádat běžecký závod, jehož hlavním motivem budou stromy. Dne 15. listopadu 2014 se tak uskutečnil nultý ročník, o kterém si můžete přečíst zde: SUM 2014
Ze zápisku Dušana můžete odtušit, že krom nádherných scenérií na běžce čeká trasa, kde si každý přijde na své a přitom je běhatelná. Navíc Dušan do 2. ročníku vypiloval trasu tak, že například vysekal úvoz (kterým se v 1. ročníku neběželo) "jen" kvůli tomu, aby trasa mohla vést okolo jednoho z největších a nejstarších dubů. Ostatně před startem dostanete kromě čísla i podrobný popis (na 16ti stranách!) míst kudy poběžíte. Je to unikátní, historicko-místopisné dílo doplněné fotografiemi napsané tak, že se sem chcete vrátit.
Letos jsem do Vlastibořic přijížděl s cílem zaběhnout trať pod 6 hodin. Loňských 6:19 bylo ovlivněno jednak mým zmatkováním na trase, kdy jsem 2x přehlédl odbočku a 2x se hloupě vracel, přestože jsem běžel správně, a také slabším tréninkem. Že to ale nebude nebude snadné bylo jasné i z toho, že jen 3 běžci v historii závodu se dostali pod 5 hodin. Předstartovní dilema, co na sebe, jsem nakonec vyřešil dvěma triky a bundou v batohu. Předpověď slibovala ledacos a kromě bundy se hodí i lahev s vodou. Poslední ze tří občerstovaček je kolem 37. km před nejtěžším úsekem celé trasy. Posledních 7,5 km se v červnu běhá jako kros...
Vybíhám (jak jinak) zezadu a většina mi mizí za třetím ohybem. Trať je prvních 15 kilometrů velmi rychlá a svádí k domněnce, že ji lze pod 5 hodin zaběhnout. Protože si mlhavě vybavuji, co mě čeká, držím si své 4. místo od konce až do aleje Rohanka u zámku Sychrov.
Po příjemném rychlém seběhu po louce do Paceřic následuje lehké políbení s prvním kopcem.
Po přiblížení zpět Sychrovu následuje (myslím jediná delší) asfaltová pasáž. Loni jsem si zde udělal osobák na 400 metrů, letos mám více rozumu a navíc vyhlížím druhé místo, kde jsem si loni zaběhl. Musím uznat, že značení je dokonalé. Stačí nečumět po okolí a značení nelze přehlédnout. Na místě, kde se trasa ohýbá do lesa, je šipka jako kráva. Stejně jsem běžel rovně na louku, neboť v dáli stál tak pěkný strom...
Technickou zajímavost, Sychrovský viadukt, nejprve podběhneme. Jeho dvě patra naznačují, co nás čeká dál. Ano, lesem vystoupáme až k trati, kterou přeběhneme po dřevěných mostech. Ty nám opět připomenou neoddělitelné spojení stromů a člověka.
Sbíhám k prvnímu občerstvení. Jak milé přivítání a bohatá nabídka. Moc si vážím toho, že někdo mrzne pár hodin venku kvůli zábavě pár lidí. Navíc se zde dá napít a najíst do sytosti, neboť dále trasa ještě chvíli klesá.
Pro mě nejhezčí místo na trase leží na 19. - 20. kilometru. Zvlněná pole a louky, osvětlené sluncem prodírajícím se podzimními mraky ve mě zanechaly hlubokou stopu vloni i letos. Tento kout působí tak přirozeně, jakoby se lidé se svými potřebami přizpůsobili přírodě a nebylo tomu naopak.
Po krátkém odpočinku v kopci se potkáváme s dalšími velikány.
Následuje skvělá pasáž lesem, loukou až do Chvalčovic a zanedlouho se blížím k další občerstvovací stanici v údolí Mohelky.
U druhého občerstvení na 26. kilometru stojí další z pozoruhodných stromů. Jak symbolicky působí lavička pod ním doznám vzápětí, jen co opustím pohostinnou náruč dobrovolného hasiče. Teplý čaj, pivo a oplatka si hoví v žaludku, ale přede mnou je jedno z nejstrmějších stoupání na trase. Není přehnaně dlouhé, ale plány na čas pod 5 hodin definitivně zhatí většině startovního pole.
Odměnou za zdolání kopce je odkrytí dalšího výhledu do krajiny a úžas z dalších stromů, o jejichž krásu se s námi Dušan podělil.
Mou cestu až k metě maratonu zpestřuje Jana Šindlerová, pozdější vítězka, se kterou se míjíme až do cíle. Občas ji do vrchu předejdu, ale z kopce na ní nemám. Chybí mi technika a přebývá ještě pár kil a pud sebezáchovy. S přibývajícím kilometry se seběhy stávají obtížnějšími a není to jen mou pokročilou únavou. Děkuji svému rozhodnutí obout Adizero XT. Skvěle mě podržely i tam, kde jsem loni zdolával klesání po půlkách.
Mám v nohách již 38 kilometrů, za sebou poslední občerstvení a míjím starým úvozem nejmohutnější dub, jaký jsem kdy viděl. Škoda jen, že jsem si jej nezdokumentoval, musím příští rok. Anebo na jaře, jen tak si sem vyjet a běhat od stromu ke stromu. Chvíli postát a okusit víc než jejich letmý dotyk.
Už jsem skoro v cíli. Na metě 43. kilometru probíháme nedaleko něj, ale čeká nás, již dříve zmíněný, krosový úsek. Ze silnice do sadu, ze sadu do lesa, v lese se cesta mění v pěšinu a pěšina se ztrácí v borůvčí. Tohle bych chtěl umět běhat. Ale s trochou opatrnosti jsem vyvázl bez šrámů a klesám až k Mohelce. Chvilka běhu v trávě podél vody a cesta se stáčí zase nahoru do lesa. Možná by šla běžet - být to první kilometr závodu. Tak si vychutnávám poslední výhledy na tento nádherný kout naší Země. Nevadí ani déšť, který se spustil až v závěru mého putování.
Cíl není u hospody, kde byl start, ale je nutné do hospody vejít (vběhnout), slušně pozdravit a zazvonit na hotelový zvonek. Pak jste teprve v cíli. Potlesk, přátelské přivítání, sdílení zážitků, teplo z krbu. O toto všechno jste přišli.
Tak kde jste sakra všichni byli?
Psal se rok 2014. Dušan Koutník, pořadatel "Okolo Vlasti" dostal skvělý nápad. Uspořádat běžecký závod, jehož hlavním motivem budou stromy. Dne 15. listopadu 2014 se tak uskutečnil nultý ročník, o kterém si můžete přečíst zde: SUM 2014
Ze zápisku Dušana můžete odtušit, že krom nádherných scenérií na běžce čeká trasa, kde si každý přijde na své a přitom je běhatelná. Navíc Dušan do 2. ročníku vypiloval trasu tak, že například vysekal úvoz (kterým se v 1. ročníku neběželo) "jen" kvůli tomu, aby trasa mohla vést okolo jednoho z největších a nejstarších dubů. Ostatně před startem dostanete kromě čísla i podrobný popis (na 16ti stranách!) míst kudy poběžíte. Je to unikátní, historicko-místopisné dílo doplněné fotografiemi napsané tak, že se sem chcete vrátit.
Letos jsem do Vlastibořic přijížděl s cílem zaběhnout trať pod 6 hodin. Loňských 6:19 bylo ovlivněno jednak mým zmatkováním na trase, kdy jsem 2x přehlédl odbočku a 2x se hloupě vracel, přestože jsem běžel správně, a také slabším tréninkem. Že to ale nebude nebude snadné bylo jasné i z toho, že jen 3 běžci v historii závodu se dostali pod 5 hodin. Předstartovní dilema, co na sebe, jsem nakonec vyřešil dvěma triky a bundou v batohu. Předpověď slibovala ledacos a kromě bundy se hodí i lahev s vodou. Poslední ze tří občerstovaček je kolem 37. km před nejtěžším úsekem celé trasy. Posledních 7,5 km se v červnu běhá jako kros...
Vybíhám (jak jinak) zezadu a většina mi mizí za třetím ohybem. Trať je prvních 15 kilometrů velmi rychlá a svádí k domněnce, že ji lze pod 5 hodin zaběhnout. Protože si mlhavě vybavuji, co mě čeká, držím si své 4. místo od konce až do aleje Rohanka u zámku Sychrov.
Po příjemném rychlém seběhu po louce do Paceřic následuje lehké políbení s prvním kopcem.
Po přiblížení zpět Sychrovu následuje (myslím jediná delší) asfaltová pasáž. Loni jsem si zde udělal osobák na 400 metrů, letos mám více rozumu a navíc vyhlížím druhé místo, kde jsem si loni zaběhl. Musím uznat, že značení je dokonalé. Stačí nečumět po okolí a značení nelze přehlédnout. Na místě, kde se trasa ohýbá do lesa, je šipka jako kráva. Stejně jsem běžel rovně na louku, neboť v dáli stál tak pěkný strom...
Technickou zajímavost, Sychrovský viadukt, nejprve podběhneme. Jeho dvě patra naznačují, co nás čeká dál. Ano, lesem vystoupáme až k trati, kterou přeběhneme po dřevěných mostech. Ty nám opět připomenou neoddělitelné spojení stromů a člověka.
Sbíhám k prvnímu občerstvení. Jak milé přivítání a bohatá nabídka. Moc si vážím toho, že někdo mrzne pár hodin venku kvůli zábavě pár lidí. Navíc se zde dá napít a najíst do sytosti, neboť dále trasa ještě chvíli klesá.
Pro mě nejhezčí místo na trase leží na 19. - 20. kilometru. Zvlněná pole a louky, osvětlené sluncem prodírajícím se podzimními mraky ve mě zanechaly hlubokou stopu vloni i letos. Tento kout působí tak přirozeně, jakoby se lidé se svými potřebami přizpůsobili přírodě a nebylo tomu naopak.
Po krátkém odpočinku v kopci se potkáváme s dalšími velikány.
Následuje skvělá pasáž lesem, loukou až do Chvalčovic a zanedlouho se blížím k další občerstvovací stanici v údolí Mohelky.
U druhého občerstvení na 26. kilometru stojí další z pozoruhodných stromů. Jak symbolicky působí lavička pod ním doznám vzápětí, jen co opustím pohostinnou náruč dobrovolného hasiče. Teplý čaj, pivo a oplatka si hoví v žaludku, ale přede mnou je jedno z nejstrmějších stoupání na trase. Není přehnaně dlouhé, ale plány na čas pod 5 hodin definitivně zhatí většině startovního pole.
Odměnou za zdolání kopce je odkrytí dalšího výhledu do krajiny a úžas z dalších stromů, o jejichž krásu se s námi Dušan podělil.
Mou cestu až k metě maratonu zpestřuje Jana Šindlerová, pozdější vítězka, se kterou se míjíme až do cíle. Občas ji do vrchu předejdu, ale z kopce na ní nemám. Chybí mi technika a přebývá ještě pár kil a pud sebezáchovy. S přibývajícím kilometry se seběhy stávají obtížnějšími a není to jen mou pokročilou únavou. Děkuji svému rozhodnutí obout Adizero XT. Skvěle mě podržely i tam, kde jsem loni zdolával klesání po půlkách.
Mám v nohách již 38 kilometrů, za sebou poslední občerstvení a míjím starým úvozem nejmohutnější dub, jaký jsem kdy viděl. Škoda jen, že jsem si jej nezdokumentoval, musím příští rok. Anebo na jaře, jen tak si sem vyjet a běhat od stromu ke stromu. Chvíli postát a okusit víc než jejich letmý dotyk.
Už jsem skoro v cíli. Na metě 43. kilometru probíháme nedaleko něj, ale čeká nás, již dříve zmíněný, krosový úsek. Ze silnice do sadu, ze sadu do lesa, v lese se cesta mění v pěšinu a pěšina se ztrácí v borůvčí. Tohle bych chtěl umět běhat. Ale s trochou opatrnosti jsem vyvázl bez šrámů a klesám až k Mohelce. Chvilka běhu v trávě podél vody a cesta se stáčí zase nahoru do lesa. Možná by šla běžet - být to první kilometr závodu. Tak si vychutnávám poslední výhledy na tento nádherný kout naší Země. Nevadí ani déšť, který se spustil až v závěru mého putování.
Cíl není u hospody, kde byl start, ale je nutné do hospody vejít (vběhnout), slušně pozdravit a zazvonit na hotelový zvonek. Pak jste teprve v cíli. Potlesk, přátelské přivítání, sdílení zážitků, teplo z krbu. O toto všechno jste přišli.
Tak kde jste sakra všichni byli?
A zase ty Únětice…
Tak jako si český národ oblíbil pro své letní rekreace chorvatskou riviéru, SK Svěrák miluje jako závodní rajón Únětice. Splňují totiž všechny požadavky na kvalitní běhání: pivovar, možnost cesty vlakem a v neposlední řadě pěkné okolí. Proto nás těší, že se zde během roku konají hned dva podniky. Po úspěšném jarním vydání jsme nemohli vynechat ani podzimní…
Norsko: Na nejvyšší horu
Jak jsme dobývali Galdh and oslash;piggen a cesta domů. Další ráno. Tradice ovesných kaší s tunou kokosu se mi docela zamlouvala, ale byla jsem sama. Posunuli jsme se jen o kilometr...
Garmin Connect IQ Announces New Features and Apps/Devices
Last week while at the annual ANT+ Symposium, Garmin announced a pile of new features for Connect IQ, and in the process, also lit up a bunch of partner apps and devices. I had a chance to get a run-through … Read More Here →
Na předposlední závod PPBN 2016 do Krčského lesa
Předposlední závod letošního ročníku Poháru Pražských Běžeckých Nadějí 2016 se poběží už tuto sobotu v Krčském lesem nedaleko Chodova. Už po deváté se uskuteční tradiční závod Podzimní běhání, který je […]