Amazonky nafotily nový kalendář!
Radku Vandasovou známe už dlouho. Víme, že je to velká sympaťanda, skvělá trenérka a instruktorka. A ještě ke všemu má srdce na pravém místě. Tedy nejen ona, ale všechny holky, které se kolem ní točí a říkají si Amazonky...Tréninková skupina Amazonek totiž podporuje i ty, kteří se sami hýbat nemohou.
Skupina Amazonek oficiálně vznikla před třemi lety v drsné tělocvičně Primmat Gym, kdy se k výjimečným kruhovým tréninkům určeným pro ženy, postupně přidávali i místní fighteři. Když zjistili, že tréninky nejsou žádné „leháro“, začali skupině holek říkat Amazonky. Skupina trénující s Radkou Vandasovou ale existuje již daleko déle, první „Amazonky“ cvičí s Radkou už téměř deset let, nejde však o žádnou uzavřenou skupinu, naopak nové tváře tréninky obohacují. Více na FB Amazons gym (@AmazonsGym).
I letos chce cvičební skupina Amazonek pomáhat. Nafotila proto již druhý charitativní kalendář, kterým chce podpořit někoho, kdo se bohužel hýbat nemůže. Výtěžek z prodeje bude letos věnován Ondrovi, jenž v pěti měsících onemocněl zánětem mozku a od té doby je nepohyblivý.
Holky tak navázaly na předloňský úspěch, kdy byl výtěžek z kalendáře v hodnotě 30 tisíc korun rozdělen na pomoc handicapované holčičce Zuzance a psímu útulku.
„Amazonky jsou moje parta holek. Cvičíme spolu, bavíme se životem, navzájem se podporujeme, a když můžeme, pomáháme. Proto jsme se i letos rozhodly nafotit charitativní kalendář Amazons Gym 2017 s cílem podpořit někoho, kdo nemá v životě možnost se hýbat tak jako my. Výtěžek věnujeme Ondrovi, kterému tak chceme pomoci k lepšímu životu,“ vysvětluje Radka.
Všechny prostředky získané prodejem kalendáře Amazonky darují Ondrovi na nákup polohovacího zařízení, které mu zjednoduší každodenní život a péči o něj. Prodej bude zahájen křtem, který proběhne 10. prosince v Praze. Objednávky na kalendář je možné zasílat prostřednictvím facebookového profilu Amazons Gym (@AmazonsGym). Minimální cena kalendáře je 450 korun.
Kalendář Amazons Gym 2017 nafotil v dejvickém ateliéru Tomáš Pospíšil. O make-up se postarala vizážistka Gabriela Klapková, vlasový styling zajistila Žaneta Gi.
Mikulášská? Závěrečná? Prostě posezení!
Po ukončení sobotního dvojzávodu (ráno Jilešovice, odpoledne Martinov) následuje v klubovně MK Seitl přímo na stadionu malé společné běžecké posezení, na které jsou srdečně zváni všichni účastníci a jejich doprovod. Což platí i pro nečleny MKS. Nebude chybět čepované pivo, pečená kolena či nealko za lidové ceny (a dále, kdo si co donese, a nabídne ostatním v plen ...). Pro zajištění dostatečného množství občerstvení - které na místě uhradí každý sám podle toho, co zkonzumuje - je vhodné, aby zájemci potvrdili svou účast na klubovém kontaktním e-mailu: mkseitlostrava@gmail.com, případně e-mailu: luksza@mail.com !
Mikulášský dvojzávod a pomoc pro Tomáška
Jak se již stalo tradicí, pořádá náš klub na Mikuláše běžecký dvojzávod. První část, kterou spolupořádáme se Sdružením nezávislých sportovců Jilešovice, startuje v 10:00 hodin v Jilešovicích. Druhý závod, který je zařazen také do pohárů MBP a RYBOST, startuje ve 14:00 hodin na našem stadionu v Ostravě - Martinově. Vyhlašovat se budou nejen jednotlivé závody, ale také prvních 5 mužů a 5 žen, kteří absolvují oba mikulášské běhy. Po závodě můžete zůstat v naší klubovně a posedět. Připraveno bude čepované pivo :-). Propozice najdete v naší termínovce a také na naší facebookové stránce.
Letošní Mikulášsky běh na našem stadionu bude mít podtext benefiční pomoci. Celá částka ze startovného bude věnována postiženému Tomáškovi Boháčovi z Ostravy - Poruby. Peníze vybrané na startovném poslouží jako finanční výpomoc pro nákup mechanického vozíku Avantgarde Teen, který by Tomáškovi velice usnadnil jeho pohyblivost. Více informací o Tomáškovi najdete v přiloženém dokumentu: Tomasek-nadace
Adventní běh Žatcem 2016
Neděle 27.11.2016
Když jsem si z termínovky vybírala další závody, kterých bych se mohla zúčastnit, narazila jsem i na Adventní běh v Žatci. Zkoukla jsem fotky z loňského prvního ročníku a bylo jasno ;-). Miluji předvánoční čas a atmosféru nasvíceného historického centra města.
Když jsem si z termínovky vybírala další závody, kterých bych se mohla zúčastnit, narazila jsem i na Adventní běh v Žatci. Zkoukla jsem fotky z loňského prvního ročníku a bylo jasno ;-). Miluji předvánoční čas a atmosféru nasvíceného historického centra města.
Venku je zima, ale jakmile mě začne hřát běh, už je zase dobře :-). Běžíme dvakrát okruh dlouhý dva kilometry a dvě stě metrů. Muži absolvují tři kola a startují pět minut před námi.
Myslela jsem si, že trať povede i přes schody, ale moje domněnka byla mylná. Místo nich je tu docela táhlý kopec :-D.
Chybí mi energie, chuť a snad i ta radost... :-( Ale co, zkusila jsem stíhat holky před sebou a opět jsem si potvrdila, že nic nemusí být nemožné. Tak třeba příště, až si restartuji nohy ;-).
V cíli čekají domácí koláče, jablíčka, vůně svařáku, endorfiny, perníkové prasátko s přáním do nového roku 2017 a krásná dřevěná medaile ve tvaru stromečku. Mám moc ráda tyhle originální kousky. Když to není všechno na jedno brdo :-).
Indonésie, 1. díl
Kdy? Kam? Je to bezpečné? Vezmeš si ale jen 3 trička, žádný kufr! Bude tam teplo?
V tomto duchu začalo plánování naší první společné cestovatelské dovolené. Mým snem bylo si vyzkoušet ‘‘baťůžkářský‘‘ styl cestování a poznat nějakou divočinu a jinou kulturu. Mluvím o tom už dlouho, ale nikdy se nám nepodařilo se s Honzou domluvit a udělat rozhodnutí, kdy a kam pojedeme. Minulý rok jsme byli na road tripu v Americe, což bylo skvělé, ale mě to pořád táhlo někam mimo civilizaci, kde lidé neznají Starbucks a děti si kopou na ulici s kopačákem místo hraní her na mobilu.
Měli jsme přibližný termín, kdy budeme moc oba odjet, ale hlavní rozhodnutí mělo teprve padnout, kam pojedeme? Bylo to jak na horské dráze, jeden den bylo 100% Thajsko, druhý den mě nadchnul Vietnam, o pár dní později jsem básnila o Srí Lance a touha poznat Indonésii uzavírala seznam destinací, kam bychom chtěli jet.
Nakonec jsme se nechali inspirovat přáteli a rozhodli jsme, že Indonésie splňuje všechna naše přání a bude to skvělá kombinace přírody, odlišné kultury a krásných pláží.
Rozhodila jsem sítě po přátelích, kteří v Indonésii již byli a zjišťovala jsem jejich tipy a rady na naši cestu. Nakonec jsme si řekli, že více jak dva ostrovy asi nestihneme a vynecháme Bali, kam se nám moc nechtělo. Nejdříve jsme chtěli poznat turisticky méně známý ostrov Flores, který se pyšní nádhernou přírodou a sopkami. Další týden jsme měli v plánu ostrov Lombok a malé přilehlé ostrůvky Gili Islands. Plán jsme sepsali a trochu se nám ulevilo, že na prvních pár dní máme přibližný plán, co se bude dít dále necháme náhodě. Pro mě byl největší oříšek balení a vzít si jen praktické věci a zabalit se do malé krosny. Několikrát jsem hromádku přeskládávala, měnila její obsah a balila do batůžku. Honza mi pořád připomínal, že nic nepotřebuji, jen pár tílek, šortky, žabky, ale asi to všechny znáte…co když budu potřebovat…. Finální hromádka se o hodně zmenšila oproti té původní, tak snad mi nebude nic chybět.
Dále jsem zabalila nejpotřebnější léky, ale na očkování jsme nakonec nešli. Není to povinné, a na doporučení známých, jsme si řekli, že to riskneme. Dalším úkolem bylo obstarat letenky a to tak, že já poletím z Amsterdamu, Honza z Prahy a buď se potkáme někde na cestě a nebo až v cílové destinaci v Jakartě. Myslela jsem si, že jsem organizačně celkem schopná, ale tohle bylo super komplikované. Už jsem se ztrácela v těch všech možnostech, cenách a časech a docházela mi trpělivost. Zavolala jsem Honzovi a řekla mu, že kupujeme letenky a jedeme. Nakonec se nám nepodařilo se potkat někde napůl cesty a s rozdílem dvou hodin jsme se měli potkat v Jakartě. Letenky máme, plán taky, zabaleno, pořešit nadcházející absenci v práci…jsem připravena vydat se na indonéské dobrodružství.
Přišel den D, letěla jsem až odpoledne, takže bylo na vše dost času a nemusela jsem nikam spěchat. V klidu jsem doma posnídala, vše zabalila do krosny, naposledy se připojila a zkontrolovala, že jsem vše potřebné do práce vyřešila. Sprcha, vysušit a vyžehlit vlasy, namalovat, ještě jednou vše zkontrolovat a hurá na vlak, dobrodružství začíná.
Na letišti jsem byla nemile překvapená frontou na odbavení, ale nezbývalo mi nic jiného, než se do ní postavit a čekat. Po 30 minutách, kdy jsem se pohnula maximálně o 3 metry jsem začala být lehce nervózní a do toho se mi začalo chtít na malou. Dalších 15 minut jsem strávila přemýšlením nad tím, jestli to vydržím a nebo ne a došla jsem k závěru, že to nevydržím. Místo sebe jsem do fronty postavila krosny, poprosila pána za mnou at mi to pohlídá a běžela na záchod. Nakonec jsem přišla ke gatu ve chvíli kdy se začalo pouštět do letadla, takže se mi ulevilo, že jsem to stihla.
První i druhý let byl pohodový, letěla jsem s Emirates a na jejich servis si nemůžu stěžovat. Vše šlo jako po másle, letadla letěla na čas a v Jakartě jsem přistála kolem 4 hodiny odpoledne místního času. Honza měl přiletět asi 2 hodiny po mě, tak jsem se vydala ven z letištní haly, najít nějakou kavárnu s wifi. První šok bylo vedro a dusno, které mě hned bouchlo do obličeje, když jsem vystrčila nos z klimatizované haly. Chvíli jsem chodila sem a tam než jsem našla kavárnu, kde si dám kafe a připojím se.
Uběhlo to rychle a dostala jsem sms od Honzy, že už je tu a čeká na kufr. První mise splněna, dva baťůžkářský amatéři Bára a Honza se potkali v Jakartě, dobrodružství může začít.
Na první noc jsem si zajistili hotel blízko letiště, asi 10 minut taxíkem, protože jsme další den letěli na ostrov Flores už v 7 hodin ráno, tak abychom to měli co nejblíž. Přemýšleli jsme, jestli má smysl zůstat třeba den v Jakartě a vidět město, ale všichni nás od toho zrazovali.
Další den ráno jsme letěli přes Denpasar (hlavní město ostrova Bali) na ostrov Flores do hlavního města Maumere. Letadlo bylo standartní, jako kratší evropské lety, což mě uklidnilo a hned jsem se cítila bezpečněji. Letiště bylo hodně malé a vše probíhalo manuálně, žádné elektrické pásy, vše dělali místní zaměstnanci letiště.
Už na letišti v hale na zavazadla si k nám přisedl místní týpek a začal se vyptávat kam jedeme, jak jedeme atd. Nakonec jsme se nechali přemluvit a za 50 000 indonéských rupií ( 90 kč) nás řidič odvezl asi 20 km do vesnice, kde jsme se chtěli ubytovat. Tip na ubytování jsme dostali od kolegyně, přišli jsme na dvorek plný slepic, kuřat, prasat a koček a vyhlíželi majitele. Přišel usměvavý chlapík s celkem ucházející angličtinou a domluvili jsme se, že zůstaneme 2 noci. Ubytování bylo prostě ale autentické. Domečky z bambusu na nožičkách, se studenou vodou a místní kuchyní paní domácí.
Bydleli jsem hned na pláži, takže jsme odpoledne vyrazili na procházku a nafotili asi 200 fotek, nadšení turisti :) ! Večer jsme si dali večeři od paní domácí, já jsem si dala tofu se zeleninou a Honza rybu, neodolali jsme ani místnímu pivu.
Další den jsme vstávali brzy asi v 7:00, čekal nás výšlap na místní sopku Egon, o které se nikde moc nepsalo. Odvezli nás tam dva kluci, ani nevím jestli to byl bratranec sestřenice bratra paní domácí nebo od neteře tchán z prvního manželství :D Všichni byli rodina a střídalo se tam denně asi 20 lidí. Jízda na motorkách byl zážitek, slovo helma ještě v jejich slovníčku nemají a Valentino Rossi je jejich hlavním idolem. Nejsem žádný posera, ale tohle bylo i na mě moc. Naštěstí jsme dojeli v pořádku, kluci zastavili uprostřed silnice, ukázali směrem do roští a na hodinkách ukázali 1, jako že přijedou v jednu. Sedli na motorky a díky času byli fuč. S Honzou jsme se na sebe trochu nevěřícně podívali a vydali se po vyšlapané cestě směrem nahoru. Za celou cestu jsme nikoho nepotkali, drželi jsme se vyšlapané cesty a doufali, že se neztratíme. Nakonec jsme úspěšně stanuli na vrcholu sopky a musím říct, že to byl zážitek. Gejzíry síry kolem nás a nádherná příroda pod námi.
Nečekala jsem že mi dá výstup tolik zabrat a usnula jsem už i při čekání na naše řidiče, pak jsem se dospala ještě v naší bambusové chaloupce.
Další den jsme se vydali směrem do vesničky Moni, která byla nejbližším bodem k sopečným jezerům s názvem Kelimutu. Čekala nás 5 hodinová jízda místním autobusem a musím říct, že to byla fakt jízda :) ! Na Floresu je jen jedna hlavní silnice ( v jejich očích dálnice) a není úplně nejširší a rovný úsek na ní v podstatě nenajdete. Náš řidič rastaman celou dobu vyhrával regge a v autobuse vládla pohodová atmosféra.
Do vesničky Moni jsme živí a zdraví dorazili někdy kolem 3 hodiny odpoledne a ubytovali se v malých domečkách, oproti bambusovým chatičkám to byly moderní domečky se záchodem a sprchou.
Ve stejnou chvíli se vedle nás ubytoval mladý pár a tak jsme se dali do řeči, od toho okamžiku jsme společně zůstali další 3 dny, ale to předbíhám.
Aylin a Dan byli z Holandska, kousek od Amsterdamu a na cestování měli 5 týdnů, jaký luxus. Celé dopoledne jsme povídali, dávali dohromady plány na další 3 dny a domluvili se, že budeme cestovat společně, abychom ušetřili a že by to mohlo být fajn. Večer se tu otvíral nový kafe bar a nám málem vypadli oči z důlků, moderní kafe bar s krásným výhledem v takové zapadlé vesnici?!
Majitelka byla Evropanka a její manžel místní lamač dívčích srdcí a tak se rozhodli rozjet turisticky zaměřený business, hned první večer měli plno. Další den nás čekal hodně brzký budíček, ve 4 hodin ráno, abychom stihli být na vrcholu sopečných jezer na východ slunce. Když se tak zpětně nad naší cestou zamýšlím, tak sopečná jezera Kelimutu patří asi k nejkrásnějším přírodním zážitkům z naší indonézské cesty.
Jezera mají každé jinou barvu a s východem slunce vytváří unikátní pohled. Zpět do vesnice jsme dorazili akorát an snídani, domácí banana pancake s čerstvým ovocem. Po snídani jsme se rozloučili s majitelem a vydali se na hlavní cestu stopovat autobus do dalšího města jménem Bajawa. Cesta byla dlouhá a úmorná, 7 hodin v autobuse se slepicemi, zvracejícím dítětem, kouřícím dědou a agresivně řídícím řidičem. V Bajawe jsme se ubytovali a šli se projít po okolí, ale nebylo tam nic moc k vidění a tak jsme ši rovnou na večeři.
Další den jsme se s Aylin a Dan s našimi plány rozdělili a sešli se až večer. S Honzou jsme se vydali na výlet na Malé Kelimutu, menší sopečná jezera a do tradiční vesnice Bena, která byla v blízkosti hotelu na nadcházející noc. Tradiční vesnice Bena měla zrovna třídenní oslavy a všichni popíjeli a oslavovali, nás s Honzou do oslav zapojili také.
Ubytování bylo nádherné, moderní a moc jsme si to tam užili. Snídaně servírována na terase s pohledem na místní sopku s čerstvým ranním vzduchem byla okouzlující.
Po snídani nás čekal přesun na letiště do Bajawy a přelet do Labuan Bajo, města v blízkosti moře a Komodských ostrovů. Aylin a Dan zde zůstávali přes noc, my s Honzou jsme měli jen 4 hodin a pak nám letělo letadlo směr Denpasar na ostrově Bali. Naposledy jsem se našimi novými přáteli poobědvali, rozloučili se a vydali se za dalším dobrodružstvím, tentokrát na ostrově Bali.
Původní plán bylo Bali vynechat a přesunout se na ostrov Lombok nazývaný jako Bali budoucnosti, ale po setkání s Aylin a Danem jsme změnili názor. Na Bali se jim moc líbilo, dali nám tip na skvělé ubytování a tak nějak jsme se nechali inspirovat a změnili plány. To je ejdna z věcí, která mě na našem cestování bavila, mohli jsme měnit plány dle nálady, možností, času, a nebyli jsme vázaní na fixní itinerář. Letenky mezi ostrovy stály pár korun, ubytovací kapacita byla všude dostatečná a díky pohodlnému batohu na zádech, jsem se mohli lehce přemisťovat z místa na místo.
Flores byl nádherný přírodní zážitek, divočina, realita místního života, ale také čisté lidské štěstí, radost , láska a dobrosrdečnost.
A jak jsme se měli na Bali?
To si nechám do příštího článku :)!
Loučení 69 km
Já vim, chodit dětské trasy je ostuda. Ale kdybych šla stomílovou variantu, tak bych za čtrnáct dní bídně zhynula během Pražské stovky (145 km) uprostřed Brd, kde není ani mobilní...
MS na 100 km ve španělském Los Alcazares
Mistrem světa na 100 km se ve výborném čase 6:18:22 stal Japonec Hideaki Yamauchi. Z naších reprezentantů byl nejlepší náš člen Ondřej Velička, když do cíle doběhl za 7:23:01 (osobák) na celkovém 39. místě. Ondra se snažil držet rovnoměrné tempo až do konce, když začínal na 4:20 min/km a končil tempem 4:35 min/km. Radek Brunner chtěl zaběhnout konečně pod 7 hod., ale ani tentokrát to nevyšlo. Jak sám po závodě říkal, stálo to za p.... Výkon 7:33:17 stačil na celkové 45. místo. Začal po 4 min/km, na 70. km přišla krize, kde už běžel km za 5:27 min. a na 90. km 5:48 min/km. Roman Tomašák dokončil v čase 7:55:14 celkově na 62. místě. Nejvíce zklamaný asi bude Dan Orálek. Jeho čas 8:37:36 a 71. místo je určitě hluboko pod jeho možnostmi. Dan začal v tempu 4:11 min/km a od 70. km byl v krizi kde jeho tempo kleslo na 5:34 min/km. Posledních 20 km už doklusal v tempu 6:40 min/km. Mezi ženami si nejlépe vedla Markéta Gruberová 9:25:14 hod. Naše členka Jana Šindelářová doběhla do cíle v čase 10:29:02 hod.
Mikulášká dvacítka Stříbro
Sotva jsem se trochu vykřesal ze zánětu dásně a kožní alergii, jsem se hned druhý den po dobrání léků postavil na start běhu na 20 km v terénu "Mikulášská 20" ve Stříbře. Závod to je profilově dost náročný a letos obtížnost zvyšoval i bahnitý...
Mikulášský běh pro děti
Ve čtvrtek 8. 12. 2016 proběhne na našem stadionu v Ostravě - Martinově Mikulášský běh pro děti. Časový harmonogram závodního odpoledne bude následující:
14:45 - 15:00 prezentace - vyplnění kartiček
15:00 2008 a ml. D 1 kolo 330m
15:05 2008 a ml. H 1 kolo 330m
15:10 2007-06 D 2 kola 660m
15:15 2007-06 H 2 kola 660m
15:20 2005-04 D 2 kola 660m
15:25 2005-04 H 2 kola 660m
15:30 2003-02 D 3 kola 1000m
15:40 2003-02 H 3 kola 1000m
15:50 2001-00 D 3 kola 1000m
16:00 2001-00 H 3 kola 1000m
16:05 1999 a starší D+H 4 kola 1330m
16:10 vyhlášení (od nejmladších ročníků)
Ceny: první 4 v každé kategorií dostanou malé pohárky
Mistrovství ČR žáků a žákyň v hale
[ Březen 4, 2017 10:00 am až Březen 5, 2017 6:00 pm. ] Praha-Stromovka