Dominika Bochníčková překonala halový
klubovní rekord juniorek v běhu na 400 m časem 59,79 na MMaS v Ostravě v sobotu 4. února. Překonala tak rekord z roku 2016, který držela Alžběta Jeřábková časem 1:00,59.
Časem 1:46,64 byl překonán halový klubovní
rekord žáků ve štafetě na 4×200 m v sestavě Kadlec-Konečný-Doležal-Hartamnn.
Toto kvarteto překonalo na MMaS v Ostravě rekord z roku 2010, který měl hodnotu 1:54,00 (Benátský-Konečný-Vojtek.Tuček)
Medailisté klubu v roce 2017
PŘEHLED O ZISKU MEDAILÍ V ROCE 2 0 1 7
Mistrovství Moravy a Slezska
ZLATÁ medaile
H a l a
Žižka Rudplf 300 m 43,55 mladší žáci
STŘÍBRNÁ medaile
H a l a
Pokora Vladimír 300 m 43,71 mladší žáci
Racek Josef výška 139 mladší žáci
Kučerová Radka dálka 468 mladší žákyně
BRONZOVÁ medaile
H a l a
Kučerová Radka výška 145 mladší žákyně
6 medailí vybojovalo mladší žactvo na halovém
Mistrovství Moravy a Slezska staršího a mladšího žactva,
které se kononalo v pátek dne 3. února v Ostravě. Z celkového počtu 5 medailí byla 1 zlatá, 3 střbrné a 2 bronzové. Medailisté:
Zlatá medaile
1
Žižka Rudolf
mladší žáci
300 m
43,55
Stříbrná medaile
3
Pokora Vladimír
mladší žáci
300 m
43,71
Racek Josef
mladší žáci
výška
139
Kučerová Radka
mladší žákyně
dálka
468
Pokora-Žižka-Doležal-Hartmann
mladší žáci
4 x 20 m
1:58,94
Bronzová medaile
1
Kučerová Radka
mladší žákyně
výška
145
Vývoj batohu — Pořád se něco děje.. aneb, na Hromnice.. všeho více..:)
Jedna z věcí, co mě trochu mrzí je, že v denním boji o každý km a vyběhnutí většinou nezbývá čas, abych si připomenul důležité (a někdy hodně veselé) okamžiky svých denních bojů, ale věřím, že si je snad sám budu dlouho pamatovat. Když jsem minulý týden omluvně vysvětloval Ance ".... hele byly to šílené šoky, například z dlouhého běhu jsem se musel vrátit, protože mi volali z VZP a já jsem musel nastavit/změnit moji nejmilejší manželce přístup na portál,.. pak jsem byl na služebce".... prostě --- samé výmluvy, že:) -- "..skončil jsem u 90km.." A ona ve smyslu české klasiky mi odpovídá, .." Ale to jsi běhal dobře.. to jsou ty důležité první vlaštovky"..:)
[V takové chvíli já okamžitě slyším původní repliky... "Mám na mysli tu pěknou čtyřku z dusíku, nebo ta rovnováha na páce, že? To jsou ty první vlašťovky." ...:)]
Ale jo, ono naběhat, když v zaměstnání zuří období reportingu a když my musíme nejen sepsat a vysvětlit, co všechno jsme vybádali a kolik věcí jsme koho naučili, ale zároveň přesně určit a přiřadit, které sponky, papíry a součástky počítačů jsme k tomu použili:).. Taková činnost nutně posunuje běhání trochu na okraj časového spektra, speciálně, když v ještě čase rezervovaném na běh vyhazuju a vyhrnuju sníh.. Ale o tom to je.:).
Pak často večer v práci zjišťuji, že nemám s sebou třeba běžecké kalhoty, čepici, čelovku... nebo tričko... ale nakonec to "nějak" člověk překlene.. a já běžím údolím domů po tmě, v zimě a ledovce ... a říkám si "maminko.. ty to vidíš!!!"..:)... Tedy, víte jak to myslím, věřím, že právě ten dnešní běh je ten nejdůležitější, který formuje moje odhodlání a vůli:)..
--- připomínková odbočka ---
A vždycky mi to připomene starou motivační pasáž od Běžícího Stína, kterou mám nalepenou hned vedle 1.monitoru mého počítače:
...In my opinion, every run counts. Training-wise, some of such runs may not be worth much, but in the big scope of things the runs like today are absolutely essential. I always feel stronger and more confident knowing that I indeed can overcome such difficulties and resist the temptation to call it a day without running. Sometimes later, you will look into a mirror (provided you have any doubts) and see the runner inside, not because you run when the weather is nice and you are fresh and have all the spare time at hand, but because you got out when it is difficult, when it hurts and when you want to quit – but you don’t....
--- konec odbočky ---
Jakoby toho nebylo málo, tak jsem se snažil doladit poslední věci se svým batohem. (ano, ano černé pivo!). Honza Bartas má hezký zápisek, přehled a milý pohled na (nákupní) evoluci batohu.. Já bych si dovolil trochu (r)evolučnější aktivní vývojový pohled..
Abych to patřičně uvedl. VS je nejen jeden z mých nejlepších kamarádů, ale zároveň správný borec, který svým ponoukáním vlastně začal a způsobil řadu mých eskapád... Když jsme spolu poprvé běželi, tak se jen tak mimochodem zmínil, že dostal nějaký levný batoh na testování, ale že mu vůbec nedržel na zádech, že byl na prd. Tak ho hned rozpáral a přešil, přidal pár věci a teď je skvělej:)..
Nevěřím svým uším... Párat a přešívat batoh? Vylepšovat ho? To se dělá? To musí být asi hodně náročné, asi jen pro horolezce a znalce .. Ale Pavel, mi vysvětlil, že ze starých batohů, kalhot.. vybavení, se dá použít spousta různých pásků, přezek, šňůrek, gumiček, brzdiček.. A když je člověk ještě nemá, tak je potřeba vyrazit do "horské švadlenky":).. a koupit si je.. Slovy VS udělat/doladit batoh, tak jak to tobě vyhovuje, je k nezaplacení, protože pocit, že máš svůj nejlepší batoh na světě..:), a to ti nikdo nevezme..
Zní to jednoduše, jenže včera není dnes, Valdauf není Gott, Liberec není Praha.. a "horskou švadlenku" abyste po Praze lupou hledali:). Ale jsou tu!! [například Kutil na Újezdě, nebo i Hornbach (!) nabízí zajímavou selekci levných přezek, pásků, šňůrek, pružných provázků, brzdiček, sponek, karabin apod.] A tak i já jsem se vrhl do předělávání, dolaďování.. a mám (podle sebe) naprosto nejlepší batoh. Jak jinak:). Ale neměl jsem na výběr. Propozice dlouhých ultra mluví jasně.. Povinnou výbavu, minimálně 1.5l vody..
Na TGC, 360 degree je potřeba kromě hromady jídla, minimálně 3l vody, Žďárského pytel, malou elektrárnu v baterkách, dvoje čelovky, nepromokavou sadu oblečení, atd...Ale.. Ale můj (upgrade) báglu to všechno umí! Je to pravá evoluce jednoho batohu..
Verze 0 (zakoupena v obchodě) má po stranách 2x 0.5 litru bidony. Jednoduše zlepšeno ve verzi 0.12, -- bidony zvětšeny na 0.75 litrů. V nouzi se dají použít i litrové, ale lehce mi o ně drhnou ruce, chtělo by to posunout dno pouzder na láhve níže [Možná příště:)].
Ve verzi 1.0 jsem přidal extra zip po celé délce, výrazně to zlepšilo a zrychlilo přístup do spodní části batohu, kam jsem si mohl dát oblečení (povinnou výbavu) a nahoru jídlo, doprostřed čelovky.. Skvělé, ověřeno letos na Rondě.
Verze 1.5 získala větší množství nášivek, popruhů, oček, na které se dá téměř všechno přichytit.
Mezi námi, ony ty úpravy batohu mají i silný mentální význam. I já, prostá nezkušená lama.. se díky tomu připravuji se na to, že budu hodně dlouho odkázán jen sám na sebe. K tomu slouží moje cvičné pobíhání s "plnou polní" po údolí, abych zjistil, kde to drhne, jak to skáče, co utáhnout, co povolit, co přesunout.. a co -- jak říkají němečtí sousedé --"stranou ležet nechat muset":).. Určitě nejlepší strategii bude optimalizovat váhu, mít co nejlehčí batoh, co nejmenší množství materiálu, v duchu veverkovského horolezeckého hesla "materiál je brzda výkonu":).
V této chvíli plánuji, že poběžím s dvěma 0,5 litrovými lahvemi vepředu, dva menší 0,75 bidony budu mít vzadu, a pokud možno "prázdnou" 0.5 litrovou PET lahev v přídavném batohu. Samozřejmě bude důležitá rekognoskace terénu, zjištění možnosti nabírání vody v civilizaci, ale i v potocích..
Na Hromnice mi v e-mailu přistála od organizátorů zatím jen dílčí informace o stanicích, profilu a vzdálenostech. Bohužel, zatím žádná trasa.. Ale přeci jen.. už koukám na ostrov a přemýšlím kusy se tak asi tak poběží..
Už vím, že můžu mít na trasu dva drop-bags, které budu mít k dispozici na třech stanicích.. Zprovoznil jsem skvělé mapové iPhonové aplikace (vedle wikiloc, je packet earth naprosto luxusní), potáhnu powerbanku, náhradní baterky budou v báglech..
Těším se silně. Bude to krásná před-jarní dovolená v horách.. Bude to přesně jako v pohádce..."Volejte sláva.. A pět dní se radujte!::)...
Všemu zdar! Našemu úsilí, naším skvělým báglům a kamarádům zdar!
12:)
PS. Na mailové dotazy na nějaké ty "lamské" rady pro kočku:).... si dovolím odkázat na jednu skvělou věc. Asi každý kdo běhá po čase zjistí, že nezáleží na pracím prášku a jeho množství.. Běžecké hadry prostě začnou po čase (silně) páchnout:). Moje nejmilejší manželka objevila a máme vyzkoušené.. Tenhle přípravek přidejte čas od času ke svému prášku.. Nechte pomalý (eko program) při praní na 40C.. Zápach je pryč.. Ať nám to (voňavé) běhá..:
[V takové chvíli já okamžitě slyším původní repliky... "Mám na mysli tu pěknou čtyřku z dusíku, nebo ta rovnováha na páce, že? To jsou ty první vlašťovky." ...:)]
Ale jo, ono naběhat, když v zaměstnání zuří období reportingu a když my musíme nejen sepsat a vysvětlit, co všechno jsme vybádali a kolik věcí jsme koho naučili, ale zároveň přesně určit a přiřadit, které sponky, papíry a součástky počítačů jsme k tomu použili:).. Taková činnost nutně posunuje běhání trochu na okraj časového spektra, speciálně, když v ještě čase rezervovaném na běh vyhazuju a vyhrnuju sníh.. Ale o tom to je.:).
Pak často večer v práci zjišťuji, že nemám s sebou třeba běžecké kalhoty, čepici, čelovku... nebo tričko... ale nakonec to "nějak" člověk překlene.. a já běžím údolím domů po tmě, v zimě a ledovce ... a říkám si "maminko.. ty to vidíš!!!"..:)... Tedy, víte jak to myslím, věřím, že právě ten dnešní běh je ten nejdůležitější, který formuje moje odhodlání a vůli:)..
--- připomínková odbočka ---
A vždycky mi to připomene starou motivační pasáž od Běžícího Stína, kterou mám nalepenou hned vedle 1.monitoru mého počítače:
...In my opinion, every run counts. Training-wise, some of such runs may not be worth much, but in the big scope of things the runs like today are absolutely essential. I always feel stronger and more confident knowing that I indeed can overcome such difficulties and resist the temptation to call it a day without running. Sometimes later, you will look into a mirror (provided you have any doubts) and see the runner inside, not because you run when the weather is nice and you are fresh and have all the spare time at hand, but because you got out when it is difficult, when it hurts and when you want to quit – but you don’t....
--- konec odbočky ---
Jakoby toho nebylo málo, tak jsem se snažil doladit poslední věci se svým batohem. (ano, ano černé pivo!). Honza Bartas má hezký zápisek, přehled a milý pohled na (nákupní) evoluci batohu.. Já bych si dovolil trochu (r)evolučnější aktivní vývojový pohled..
Abych to patřičně uvedl. VS je nejen jeden z mých nejlepších kamarádů, ale zároveň správný borec, který svým ponoukáním vlastně začal a způsobil řadu mých eskapád... Když jsme spolu poprvé běželi, tak se jen tak mimochodem zmínil, že dostal nějaký levný batoh na testování, ale že mu vůbec nedržel na zádech, že byl na prd. Tak ho hned rozpáral a přešil, přidal pár věci a teď je skvělej:)..
Nevěřím svým uším... Párat a přešívat batoh? Vylepšovat ho? To se dělá? To musí být asi hodně náročné, asi jen pro horolezce a znalce .. Ale Pavel, mi vysvětlil, že ze starých batohů, kalhot.. vybavení, se dá použít spousta různých pásků, přezek, šňůrek, gumiček, brzdiček.. A když je člověk ještě nemá, tak je potřeba vyrazit do "horské švadlenky":).. a koupit si je.. Slovy VS udělat/doladit batoh, tak jak to tobě vyhovuje, je k nezaplacení, protože pocit, že máš svůj nejlepší batoh na světě..:), a to ti nikdo nevezme..
Zní to jednoduše, jenže včera není dnes, Valdauf není Gott, Liberec není Praha.. a "horskou švadlenku" abyste po Praze lupou hledali:). Ale jsou tu!! [například Kutil na Újezdě, nebo i Hornbach (!) nabízí zajímavou selekci levných přezek, pásků, šňůrek, pružných provázků, brzdiček, sponek, karabin apod.] A tak i já jsem se vrhl do předělávání, dolaďování.. a mám (podle sebe) naprosto nejlepší batoh. Jak jinak:). Ale neměl jsem na výběr. Propozice dlouhých ultra mluví jasně.. Povinnou výbavu, minimálně 1.5l vody..
Na TGC, 360 degree je potřeba kromě hromady jídla, minimálně 3l vody, Žďárského pytel, malou elektrárnu v baterkách, dvoje čelovky, nepromokavou sadu oblečení, atd...Ale.. Ale můj (upgrade) báglu to všechno umí! Je to pravá evoluce jednoho batohu..
Verze 0 (zakoupena v obchodě) má po stranách 2x 0.5 litru bidony. Jednoduše zlepšeno ve verzi 0.12, -- bidony zvětšeny na 0.75 litrů. V nouzi se dají použít i litrové, ale lehce mi o ně drhnou ruce, chtělo by to posunout dno pouzder na láhve níže [Možná příště:)].
Ve verzi 1.0 jsem přidal extra zip po celé délce, výrazně to zlepšilo a zrychlilo přístup do spodní části batohu, kam jsem si mohl dát oblečení (povinnou výbavu) a nahoru jídlo, doprostřed čelovky.. Skvělé, ověřeno letos na Rondě.
Verze 1.5 získala větší množství nášivek, popruhů, oček, na které se dá téměř všechno přichytit.
| Vývoj od 1.0 k verzi 1.5 | ||
 |  |  |
Verze 2.0 má extra popruhy k zachycení dodatečných lahví vepředu (sedí skvěle a vyvažují parádně batoh) a verze 2.2 má ještě přídavnou extra kapsu na oblečení, k dispozici je další menší extra kapsa (nepromokavá) primárně na část lékárny, telefon, doklady, kapsu na odpadky, atd. [Mezi námi, nechápu, proč sériové nevyrábí verzi 2.2, nebo moji budoucí verzi 3.4..:), takový vymazlený batůžek to je:)] | ||
| Detaily poslední verze 2.2 s litrovými bidony (použiji jen 0.75) | ||
 |  |  |
V této chvíli plánuji, že poběžím s dvěma 0,5 litrovými lahvemi vepředu, dva menší 0,75 bidony budu mít vzadu, a pokud možno "prázdnou" 0.5 litrovou PET lahev v přídavném batohu. Samozřejmě bude důležitá rekognoskace terénu, zjištění možnosti nabírání vody v civilizaci, ale i v potocích..
Na Hromnice mi v e-mailu přistála od organizátorů zatím jen dílčí informace o stanicích, profilu a vzdálenostech. Bohužel, zatím žádná trasa.. Ale přeci jen.. už koukám na ostrov a přemýšlím kusy se tak asi tak poběží..
Už vím, že můžu mít na trasu dva drop-bags, které budu mít k dispozici na třech stanicích.. Zprovoznil jsem skvělé mapové iPhonové aplikace (vedle wikiloc, je packet earth naprosto luxusní), potáhnu powerbanku, náhradní baterky budou v báglech..
Těším se silně. Bude to krásná před-jarní dovolená v horách.. Bude to přesně jako v pohádce..."Volejte sláva.. A pět dní se radujte!::)...
Všemu zdar! Našemu úsilí, naším skvělým báglům a kamarádům zdar!
12:)
PS. Na mailové dotazy na nějaké ty "lamské" rady pro kočku:).... si dovolím odkázat na jednu skvělou věc. Asi každý kdo běhá po čase zjistí, že nezáleží na pracím prášku a jeho množství.. Běžecké hadry prostě začnou po čase (silně) páchnout:). Moje nejmilejší manželka objevila a máme vyzkoušené.. Tenhle přípravek přidejte čas od času ke svému prášku.. Nechte pomalý (eko program) při praní na 40C.. Zápach je pryč.. Ať nám to (voňavé) běhá..: HEART OUT
Baterka na mobilu ukazovala 2% a čas krátce po druhé ranní. Stála jsem tam sama, před tou obrovskou budovou, dlouho poté co už všichni odešli a každých pár minut jsem přemlouvala telefon, ať s baterkou ještě chvíli vydrží. Čekala jsem zprávu, nějakou odpověď. Zbytečně. Pamatuju si jen, že mi byla zima. A ten pocit zklamání. […]
Zakázané léky pro sportovce
Czech Skyrunning Association již v létě 2014 přistoupila prostřednictvím Antidopingového výboru ČR ke Světovému antidopingovému kodexu, kterým by se násedně měli řídit nejen všichni členové CZSA, ale i všichni závodníci, kteří se zúčastní skyrunning závodů certifikovaných CZSA. V roce 2016 se pak při MČR v Ultra SkyMarathon® na L4L uskutečnila první dopingová zkouška. Všichni testovaní … Pokračování textu Zakázané léky pro sportovce →
IAmRunbox Backpack Pro – batoh na běhání do práce s notebookem
Běhání do/z práce má zelenou. Dorazil mi batoh, do kterého nacpu oblečení i notebook a dá se s ním běžet z práce či do práce a všechny propriety odtransportovat, aniž byste pak vypadali, jako krávězhuby vypadlý vandrák. Zatím první dojmy a pár úvah?
Myslel jsem, že problém "dobíhání" do práce řeší kdekdo a nabídka dobíhacích batohů na trhu bude obrovská. Houby houby zlatá rybko. Najdete batohy, které mají kapsu na camelbag, jenže ta je hodně úzká. Prošel jsem Ospreye, Salamony - a třináctipalcový Macbook Air se do těch kapes nevejde. Což je samozřejmě škoda, protože je potřeba, aby notebook byl na zádech, ne na přední straně batohu, kvůli pádu i kvůli poskakování a těžišti. Batohy, které měly kapsu ne na zádech, ale na přední stěně, jsem ani neuvažoval.
Pak jsem u 12Honzy zahlédl odkaz na IAmRunbox, zjistil jsem, že dávají slevu 30% z vysoké ceny, čímž se cena stává pro mne únosnou. A šel jsem do toho. Koupil jsem si největší model Iamrunbox Backpack Pro za 155 euro (mínus sleva).
K batohu jsem si ještě přikoupil pytel na boty, který se dá přidělat gumicukama na batoh a měl by pojmout druhé boty nebo třeba právě bundu. Neplánuji to příliš používat, snažím se brát si stejné boty na chození i běh, ale ještě uvidíme.
Tož tak. Uvidíme odpoledne, až se proběhnu. Pokud máte nějaké zkušenosti s batohy na dobíhání do práce, dejte samozřejmě vědět.
V létě jsem běhal s malým cyklobatohem značky Nokia. Vešly se do něj pláťáky a tričko a šel pak i dopnout. měl bederní i hrudní pásek, takže moc na zádech nelítal a když jsem si někde v práci nechal notebook, byl to úplný luxus v prostoru šesti litrů. Pro studená rána stačilo připnout mikinu do úvazů a při troše elaborování s sebou moc neházela.
Zima je problém, mnoho vrstev navíc, malý batoh nestačí
Pak přišla zima a nutnost mít sebou tlustší kalhoty, zimní bundu, svetr. A někdy i notebook. Cyklobatůžek Nokia byl rázem ze hry. Chvíli jsem zkoušel běhat s mým běžným batohem na notebook, ale to se nedá víc jak pár kilometrů, doběhnu s tím ze Zelenče do Brandýsa, tedy těch sedm osm, ale od poskakování batohu na zádech jsem rozlámaný.Myslel jsem, že problém "dobíhání" do práce řeší kdekdo a nabídka dobíhacích batohů na trhu bude obrovská. Houby houby zlatá rybko. Najdete batohy, které mají kapsu na camelbag, jenže ta je hodně úzká. Prošel jsem Ospreye, Salamony - a třináctipalcový Macbook Air se do těch kapes nevejde. Což je samozřejmě škoda, protože je potřeba, aby notebook byl na zádech, ne na přední straně batohu, kvůli pádu i kvůli poskakování a těžišti. Batohy, které měly kapsu ne na zádech, ale na přední stěně, jsem ani neuvažoval.
Pak jsem u 12Honzy zahlédl odkaz na IAmRunbox, zjistil jsem, že dávají slevu 30% z vysoké ceny, čímž se cena stává pro mne únosnou. A šel jsem do toho. Koupil jsem si největší model Iamrunbox Backpack Pro za 155 euro (mínus sleva).
Iamrunbox původně proběhl kampaní na Kickstarteru, ale batohy už byly vyrobeny, zaplatil jsem a rovnou se mi odesílal. Co selhalo, byla přeprava, protože pošta mi zapomněla hodit do schránky lístek o tom, že mě nezastihla (jako vždy) a až po týdnu se mi podařilo balík dohledat. Takže včera jsem vybaloval a dneska jsou tu první dojmy.
Batoh je z takové té lehké skořepiny, co nevím, jak se jmenuje. To znamená, že více méně pořád drží tvar, nejde nedestruktivně zmačkat. Znamená to, že ho nelze příliš přifouknout, na druhou stranu se v něm věci ale taky nezmačkají a vypadá stále pěkně. Koupil jsem černo-oranžové provedení, přiznám se, že bych očekával, že prostor na povrchu se více využije pro reflexní plochy. Reflexní jsou jen poutka na stranách pro gumicuk, v podstatě nejsou vidět. Trochu škoda, ale nic, co by nespravila reflexní nálepka, jen když už se klade důraz na design a funkčnost, mohlo to být pořešené v základu.
Co do batohu nacpete
Tak za prvé. Žena se divila, zda se mi "tam" oblečení vejde. Inu, není to batoh pro bordeláře, což naznačuje i cedulka s návodem, jak do batohu skládat oblečení, přičemž cedulka slouží také jako sheldonovská šablona. Stála deset éček, jen tak bajdevej.Batoh je z takové té lehké skořepiny, co nevím, jak se jmenuje. To znamená, že více méně pořád drží tvar, nejde nedestruktivně zmačkat. Znamená to, že ho nelze příliš přifouknout, na druhou stranu se v něm věci ale taky nezmačkají a vypadá stále pěkně. Koupil jsem černo-oranžové provedení, přiznám se, že bych očekával, že prostor na povrchu se více využije pro reflexní plochy. Reflexní jsou jen poutka na stranách pro gumicuk, v podstatě nejsou vidět. Trochu škoda, ale nic, co by nespravila reflexní nálepka, jen když už se klade důraz na design a funkčnost, mohlo to být pořešené v základu.
 |
| Takhle vypadá můj Runbox v praxi. Dva notesy (kalendář a poznámky), mezi nimi nabíječka macka a pod tím Mac Air. Vpravo pak kompletní běžecké oblečení. Pokud běžím domů, vejde se tam celé oblečení civilní, jen bundu musím dávát do pouzdra původně určeného na boty... |
Iamrunbox má dvě oddělení. Do toho prvního, jištěného plochými gumami, lze bez potíží uchytit 13,5 palcový notebook, Macbook Air měl kolem sebe ještě místo, mírně větší by se taky vešel. Bál jsem se, že budu muset notebook nějak kolem zajistit, v prázdném batohu mi poskakoval. Kromě toho jsem potřeboval do oddělení nacpat plochý čtvercový zdroj macbooku a dvě ápětkové knihy (diář a zápisník). Čtvercový zdroj musel jít na Macbook, ale ke knížkám se vešel, vyzkoušel jsem zdroj od Lenova, který je protáhlý a ten se i s kabelama pohodlně vešel pod notebook.
Až potud jsem batohu věřil a nečekal větší nehody. Potíže jsem čekal v druhém oddělení, kam se má dávat oblečení na převlečení. Velikost batohu nasvědčuje tomu, že se předpokládá pohublý běžec a velmi tenké hadříky. Tohle oddělení se fixuje síťovanou přepážkou na zip, aby se oblečení nemačkalo a nelétalo z batohu při otevření, což ale také znamená, že tam nemůžete všechno házet jen tak, abyste nevytrhali zip.
Složil jsem vzorově džíny, tričko, svetr, slipy a normální ponožky a spolu s páskem jsem to do oddělení naskládal a zapnul zip. Zpáteční cesta tedy jde. Drobnou nevýhodou je jen nutnost vyndat můj pásek, má velkou kovovou sponu a těžko se ohýbá, tím by se kalhoty staly neskladnými. Pásek zamotaný a samostatně uložený byl v pohodě. Co se samozřejmě do batohu nevejde, je zimní bunda. Zakoupil jsem s ohledem k běhání v Decathlonu takovou tu buřtovou péřovku, která se dá nacpat do obalu a má pod kilo váhy, přitom je mi v ní dobře do mínus deseti. Tu holt budu nosit přidělanou na batohu.
Za druhé jsem vyzkoušel, zda se vejde běžecké oblečení. Takže dvě trika (spodní Moira s dlouhým, svrchní s krátkým rukávem, k tomu dlouhorukávová mikina Salamon Trail Runner Warm. Pak dlouhé kalhoty na běhání, tlusté ponožky, čepice, hrudní pás, tenké rukavice a čelovka Fenix HL55 s blikačkou. To všechno se tam vešlo. Zapnuto, připraveno k odpolednímu výběhu z práce.
K výběhu zatím nedošlo, takže jen zkušenost z transportu do práce. Batoh sedí. Na popruhách jsou další kapsy, kam jsem narval tuby s krémama na ruce a na pusu - to je po jedné kapse na každé straně bederního pásu. Na ramenních popruhách je malá kapsička také na zip a jedna otevřená stahovací, asi na softlasky a tak. Zatím jediné, co mě mrzí a je viditelné hned, je chybějící gumička kolem hrudního pásu, takže si nemůžu zadělat odstávající konec popruhu pod gumičku. Všude jinde jsou - a zrovna lítání konečku hrudního popruhu nemám rád.
Až vyběhnu, dám vědět. Celý batoh má být samozřejmě nepromokavý (uvidíme, na to bude dobrý výběh někde v Liberci), má i zipy zatřené silikonem, takže se na to snad myslelo důkladně.
Až potud jsem batohu věřil a nečekal větší nehody. Potíže jsem čekal v druhém oddělení, kam se má dávat oblečení na převlečení. Velikost batohu nasvědčuje tomu, že se předpokládá pohublý běžec a velmi tenké hadříky. Tohle oddělení se fixuje síťovanou přepážkou na zip, aby se oblečení nemačkalo a nelétalo z batohu při otevření, což ale také znamená, že tam nemůžete všechno házet jen tak, abyste nevytrhali zip.
Složil jsem vzorově džíny, tričko, svetr, slipy a normální ponožky a spolu s páskem jsem to do oddělení naskládal a zapnul zip. Zpáteční cesta tedy jde. Drobnou nevýhodou je jen nutnost vyndat můj pásek, má velkou kovovou sponu a těžko se ohýbá, tím by se kalhoty staly neskladnými. Pásek zamotaný a samostatně uložený byl v pohodě. Co se samozřejmě do batohu nevejde, je zimní bunda. Zakoupil jsem s ohledem k běhání v Decathlonu takovou tu buřtovou péřovku, která se dá nacpat do obalu a má pod kilo váhy, přitom je mi v ní dobře do mínus deseti. Tu holt budu nosit přidělanou na batohu.
Za druhé jsem vyzkoušel, zda se vejde běžecké oblečení. Takže dvě trika (spodní Moira s dlouhým, svrchní s krátkým rukávem, k tomu dlouhorukávová mikina Salamon Trail Runner Warm. Pak dlouhé kalhoty na běhání, tlusté ponožky, čepice, hrudní pás, tenké rukavice a čelovka Fenix HL55 s blikačkou. To všechno se tam vešlo. Zapnuto, připraveno k odpolednímu výběhu z práce.
K výběhu zatím nedošlo, takže jen zkušenost z transportu do práce. Batoh sedí. Na popruhách jsou další kapsy, kam jsem narval tuby s krémama na ruce a na pusu - to je po jedné kapse na každé straně bederního pásu. Na ramenních popruhách je malá kapsička také na zip a jedna otevřená stahovací, asi na softlasky a tak. Zatím jediné, co mě mrzí a je viditelné hned, je chybějící gumička kolem hrudního pásu, takže si nemůžu zadělat odstávající konec popruhu pod gumičku. Všude jinde jsou - a zrovna lítání konečku hrudního popruhu nemám rád.
Až vyběhnu, dám vědět. Celý batoh má být samozřejmě nepromokavý (uvidíme, na to bude dobrý výběh někde v Liberci), má i zipy zatřené silikonem, takže se na to snad myslelo důkladně.
Různé modely
Bacha ovšem na to. Já jsem si koupil největší model batohu o objemu 10 litrů. Iamrunbox se prodává ve dvou provedeních, jako vsádka do batohu existujícího a jako samostatný batoh. A každé provedení má dvě velikosti. Vsádky fungují prostě tak, že si je vložíte do batohu, který už máte - a v nich máte hezky srovnané oblečení. Jsou dost malé. Batohy jsou ve velikosti bez a s přihrádkou pro notes, tedy 8 a 10 litrů. Osobně bych řekl, že pokud nepotřebujete tahat notes, seženete levnější a na běhání stejně příhodný batoh, jen se vám v něm bude oblečení víc mačkat.
K batohu jsem si ještě přikoupil pytel na boty, který se dá přidělat gumicukama na batoh a měl by pojmout druhé boty nebo třeba právě bundu. Neplánuji to příliš používat, snažím se brát si stejné boty na chození i běh, ale ještě uvidíme.
Tož tak. Uvidíme odpoledne, až se proběhnu. Pokud máte nějaké zkušenosti s batohy na dobíhání do práce, dejte samozřejmě vědět.
A Week On A Small Australian Tropical Island
After leaving Adelaide we headed north to Sydney. We were only there about 72 hours, and I haven’t exactly written a post about it yet. Partially because the weather was generally shiest. And partially because I’m backlogged on everything. Either … Read More Here →
Nebíčko do papulek na Štefánik trailu 2016
Srbsko, 6. listopadu 1915
„Musíme jít!“ překřikuje praskot ohně mechanik Bourdon.
Ještě chvíli sleduje Štefánik v plamenech mizející letadlo. S minimem náhradních dílů nešlo opravit, s minimem dopravních prostředků nešlo odvézt, do rukou nepřátel se však nesmí dostat. Z horských průsmyků k nim doléhá střelba z kulometů. Hrůzostrašný umíráček tlačící před sebou vlnu vojáků a civilistů. Běda tomu, kdo jeho strojově monotónní tón zaslechne zblízka. Desítky roztrhaných těl během okamžiku a s nimi i sny o nezávislosti několika evropských národů. Ne, on si ten svůj československý rozprášit nenechá! Převálcováni trojnásobnou přesilou tentokrát prohráli a nezbývá než utíkat. Dostat se do bezpečí! Dostat se k Jadranu! Jedině tak může nastat odveta.
Start s nezapomenutelnou atmosférou
9. června 2016, Malé Karpaty, Slovensko
Z červnové podvečerní krajiny východně od Senice zvedá se hora Bradlo. Jako ve včelím úlu hemží se to dnes na jejím vrcholu. Jen místo bzučivého hmyzu sjeli se sem nadšenci do ultratrailu z celého Slovenska a okolních zemí. Navnaděni touhou proběhnout se po lesních stezkách, potkat se s přáteli, utrhnout pro sebe nějaké to umístění, ale také symbolicky prožít více než sto let starý srbský příběh odvahy a nezlomnosti lidské vůle. Právě zde, kousek od kamenné mohyly Milana Rastislava Štefánika a na dohled od jeho rodných Košárisk, odstartuje třetí ročník Štefánik trailu se 144 km dlouhou trasou po Štefánikově magistrále přes Malé Karpaty a Devín až na nábřeží Dunaje do centra Bratislavy.
144,2 km, + 5 330 m, - 5 680 m
Prominentní startovní číslo 222 :-)
„Takhle ten autobus zítra večer z Bratislavy nestihnu,“ rozesměje dav kolem sebe závodník, se kterým jsem dorazil na start před dvěma hodinami z nedaleké Jablonice (říkejme mu dále v textu Spolucestující).
Před Štefánikovou mohylou ještě otočka ve špalíru tleskajících diváků a závod se naplno rozjíždí v tříkilometrovém sešupu do Brezové. Městem probíhám v druhé polovině již značně nataženého pole. Také zde stojí hloučky lidí, přátelé a rodinní příslušníci některých z běžců, přesto nemají problém povzbudit i nás ostatní. Jakési dítě ke mně dokonce natahuje ruku a plácá si se mnou. Je těžké v téhle úžasné atmosféře nepřepálit tempo. Za poslední ulicí necháváme startovní humbuk definitivně za sebou a mizíme pod korunami stromů malokarpatského lesa. Tady už jsme jen my a příroda. Více než hodinu v temném hvozdu střídá návštěva horského hřbitova, jako když si uspořádáte doma filmový večer a po Záhadě Blair Witch pustíte Drákulu. Červená turistická značka prochází skrz areál přímo mezi náhrobky. První občerstvovačka v Dobré Vodě, 15 km za mnou. Trochu jídla, trochu pití, ale raději se nerozsedět, čas letí, do cíle daleko a tohle určitě nebude 30 dní dlouhá noc.
Astronomický úkaz v malokarpatské noci
„Zaplivaná špeluňka,“ nadává Bourdon nad hemžícími se šváby v rohu místnosti.
„Aspoň nějaká střecha nad hlavou,“ oponuje tichým, unaveným hlasem Štefánik.
Leží na tvrdém, rozvrzaném kavalci, po pěti dnech uvnitř místnosti a ne pod širým nebem. Aleksandrovac, Brus, Barbatovac, Kuršumlja, Stankov, Banja a teď tahle krčma v Dubnici. Nejprve okradeni o povoz a zavazadla, pak nekonečná pěší túra nevlídným, listopadovým Srbskem, zasněžené pohoří Željin, tvrdá přestřelka s bandity a do toho celou dobu strach, aby nepadli do zajetí nepřátel. Zraněný a vyčerpaný, při každém pohybu cítí bolest. Je mu zle! Už delší dobu do sebe nedostal žádné jídlo. Zítra bude ale hůř, zítra bude zvracet krev.
Za Dolnou Rakovou mě přepadá spánek. To teda brzy! Ještě nejsem na cestě ani pět hodin, ještě za sebou nemám ani třicet kilometrů. Dlouhá cesta vlakem na Slovensko mě poznamenala. S klížícími se očními víčky proklínám paní u přepážky v Praze, která mi prodala místenku do oddělení pro maminky s dětmi. Než mi došlo, že ten vysmátý modrý slon nalepený přes půl stěny vagónu nějak souvisí s pobíháním malých skrčků mezi sedačkami, a že ty hrací plochy místo stolků nejsou pro ukrácení času seniorů, nebyl čas si přesednout jinam, protože náš baby expres dorazil do Břeclavi. Z ní pak následovala jen krátká popojíždění do Kút, Jablonice a Brezové, plánovaný denní restart organismu se tedy nekonal. Do toho o sobě dává vědět žaludek. Tolikrát jsem již tyhle krize zažil, abych věděl, že stačí zatnout zuby, chvíli vydržet a pominou, přesto mysl panikaří. Za spřádání divokých scénářů o tom, jak odstupuji z akce na samém jejím začátku, za tupého sledování kroků spoluzávodníků ve svitu čelovky přede mnou a s dvacetikilovým kamenem na dně žaludku vystoupám až na Záruby (767,4 m n. m.), nejvyšší horu Malých Karpat.
Malokarpatský hřeben před vodní nádrží Buková, autor všech tří fotek Peter Verček
Jen chvíli stačí být na Štefánik trailu, aby vám došlo, že funguje jako dobře namazaný stroj. Je to viditelné na všem. Kromě do detailů propracovaného plánu a silných sponzorů za to může především obrovské množství dobrovolníků. Na trase není například žádná samokontrola, kde byste si fixem nebo kleštičkami označovali karty, všechny kontroly jsou živé. Jen v prostoru cca 1,5 km od Zárub po Ostrý kámeň je takových checkpointů několik a na nich osazenstvo v počtu, jaký nemá mnohý jiný organizátor na pokrytí celé akce. Hřebenová pěšinka se tu mění v rozeklané skalky a čistě pro přehled, že jsem ve zdraví prošel, si mé startovní číslo postupně zapisuje několik lidí. K tomu na vše dohlíží tým zdravotníků. Jsem jak v Jiříkově vidění. Tady uklouznout, tak už mají dávno v papírech dohledané, kam dopadnu, a přistaví mi trampolínu :-) Bezpečnost účastníků považuji za důležitou, přiznám se ale, že mě zaplavují smíšené pocity. Není to již hnané do extrému? Za ruku by mě tu při karambolu nikdo nechytl, přesto, nevytrácí se z toho taková ta výchovná složka ultratrailu navádějící účastníka podvědomě k tomu, aby se dokázal postarat sám o sebe, aby vlastním rozumem zhodnotil, kde se má jak pohybovat? Nevzdaluje se to příliš Štefánikovu příběhu? I přes rozpačité vnitřní otázky se tu však dokonale probouzím, užívám si zajímavý terén, zdravím všechny dobré duše, které tu kvůli nám tráví noc.
„Ještě čtyři kilometry a dostanete nebíčko do papulek!“ vykřikuje vesele jeden z dobrovolníků do malokarpatské noci.
Prskám smíchy a málem z jeho hlášky ztrácím koordinaci :-)
Pekelný seběh s kamenem poskakujícím v žaludku a už mě vítá bouřlivý potlesk na občerstvovačce u vodní nádrže Buková. Sedám si na lavici ve stanu. Okamžitě mě obklopí dvě z pomocnic obsluhující tuto oázu. Přes protest, že to zvládnu sám, mi berou lahev a doplňují vodou. Kouknu na stoly, které se doslova prohýbají pod hromadou jídla. Týpek na Zárubech nelhal, tohle je hotové nebe! Chci se zvednout, ale holky mi hned začnou nosit vše, o co si řeknu. Chleba s pomazánkou, trochu ovoce, horký čaj. Místo je natřískané závodníky, přesto tu není nikdo, kdo by nebyl obskakován jako já.
Příprava občerstvovačky u vodní nádrže Buková, závodníci sem doběhnou za tmy.
autor obou fotek: mksdelly
Nebíčko se mi rozplývá na jazyku, cítím přísun nové energie. Jenže ejhle! Žaludek vystavuje razantní stopku. Proti dobrotám posílá směrem nahoru pořádnou dávku nechutenství. Tohle nevypadá dobře! Nechci kazit ostatním odpočinek a nechci riskovat, že mi zdravotníci nedovolí pokračovat kvůli malichernosti. Rychle balím, přidušeným hlasem děkuji za pohoštění a vyrážím do tmy. Ujdu dvě stě metrů, když v tom se to stane. Stávám se svědkem úkazu mimo jakékoliv poučky astronomických publikací. Na okraji lesů, kdesi na Slovensku, v jednu hodinu ráno, obklopen vším vesmírem, do jehož tajů snaží se lidstvo odpradávna proniknout, svítím čelovkou do nízkého porostu. „Ty vole, nebe spadlo na zem!“ Jediné, na co se zmůžu. Chvíli tajím dech, pak přece jen zapojuji rozum a blíže to zkoumám. Trocha hvězdiček, nějaká planeta, není to všechno. Polovina nebíčka venku, polovina energie stále uvnitř, to bych mohl na další občerstvovačku dotáhnout.
Než se dostanu zpět na hřeben, tělo a hlava fungují opět bezproblémově. Nechutenství, usínání a beznaděj jsou pryč, zůstala jen touha stanout jako finišer pod Štefánikovou sochou v Bratislavě. Jakmile to terén umožňuje, dávám se do běhu. Brzy se chytám tříčlenné skupinky slovenských závodníků. Připadám si v jejich vláčku trochu jako černý pasažér, moc jim nestíhám pomáhat, spíše za nimi vlaji, kilometry však rychle utíkají a vezu se až pod vrchol Vápenné, kde mě začíná tlačit v botě kamínek. Stačí pár vteřin zdržení s vysypáváním a rychlík mi definitivně ujíždí. To už zbývá ale zdolat jen pár výškových metrů stoupání a pak dlouhé klesání na fotbalové hřiště do Sološnice, k další oáze s nepřeberným množstvím jídla, pití a hlavně s milým osazenstvem. Nechci dráždit žaludek ničím silným a výrazným, volím specialitu této konkrétní občerstvovačky – veganské rizoto. Každé sousto zapíjím horkým čajem, aby lépe klouzalo trávící soustavou, čímž jakýkoliv labužnický zážitek barbarsky degraduji pouze na účelné doplňování energie.
Medaile z rukou rodiny Milana Rastislava Štefánika
„Oni se snad zbláznili,“ sýpe ze sebe Štefánik.
„Berou nás jako nepřátelský stroj!“ snaží se překřičet svištění střel kamarád Paulhaun, jeden z nejlepších francouzských pilotů, který ani na vteřinu nezaváhal s jeho záchranou.
Sedmidenní pěší cesta s Bourdonem do Prištiny, převoz vlakem do kosovské Mitrovice, krátký přelet do Prizrenu, teď tenhle více než tříhodinový, riskantní let mlhou, horami a úzkými údolími. Tolik utrpení, tolik zúčastněných lidí. Ne, tohle nesmí vyústit do absurdního konce.
„Když nás nechtěj Albánci pustit do Valony dobrovolně, přistaneme támhle v močálech!“
Zraněný, vyčerpaný Štefánik nemá čas ani sílu kývnout. Paulhanovi plně důvěřuje. Dobře to dopadne. Už jen pár hodin jej dělí od plavby lodí do Říma, do nemocnice, do bezpečí.
Rozcestí Panské uhliská nad Sološnicí, místo, které jsem si při analýze trasy označil pomyslným vykřičníkem. Je snadné nechat se tu stáhnout špatným směrem. Štefánik trail lze běžet také v rámci štafetového závodu startujícího čtyři hodiny po kategorii ultra. V tomto úseku nás svěží štafetové týmy, z nichž každý závodník absolvuje cca 20 km, dohání. Oproti nám se z rozcestníku dávají rovně po hřebenu směrem dolů, my zde máme připravenou atrakci v podobě odbočky na horu Vysokou (754 m n. m.), dva kilometry nahoru, dva kilometry dolů. Nad Malými Karpaty svítá a já si vybírám další výživnou krizi. Neměl bych se napít? Nechybí mi energie? Není ideální čas na čokoládovou tyčinku z batohu? Nedělá se mi z toho kamínku v botě puchýř? Možná by to chtělo rovnou promazat i chodidlo indulonou? Neustále hledám nějaké výmluvy, proč se zastavit. Vleču se nahoru snad přes půl hodiny. Nakonec však vstanu vedle něj, vedle dřevěného, vrcholového kříže, a nemám slov. Nádherný výhled. Nejkrásnější část celé trasy. Nohy mám najednou úplně lehké. Chce se mi letět přes všechny ty kopce přede mnou. Cítím novou energii v žilách. Připadám si svěží jako medvěd, co se probudil po půlročním zimním spánku. Teď bych snad dokázal cokoliv. No, ale tu tyčinku z batohu si pro jistotu taky dávám :-) Vracečkou zpět a indiánským během dále po hřebenu. Cestou doháním Spolucestujícího, prohodíme pár slov, než mi při výstupu na Skalnatou zmizí vpředu. Nechávám na sebe dopadat sluneční paprsky a vůbec neřeším tempo.
Malé Karpaty ze Štefánikovy magistrály, autor obou fotek: Peter Verček
V sobotu v osm hodin ráno přicházím do lyžařského střediska Pezinská Baba, na nejrušnější občerstvovačku závodu. Lavice, stoly, trávník, schody, chata Korenný vrch… vše je obsypané lidmi. Mísí se tu dobrovolníci s ultratrailisty, štafetovými běžci a nově také s pacery, tedy s běžci, kteří vám smí odtud až do cíle dělat společnost, psychickou podporu, hlídat vaše tempo atd. Stačí se domluvit třeba s nějakým svým kamarádem. Já bych ve svém okolí asi žádného pošuka, který by absolvoval cestu z Čech na Slovensko, aby tady na mě čekal a pak si zaběhl nezávodně 68 km, nesehnal, nezbývá mi tedy, než to doběhnout sólo. Zavodňuji se melouny (ty zde mají největší úspěch), vychutnávám si polévku a na chatě si kupuji ještě malé pivo (Štefánik trail je oproti stovkám v České republice nealkoholická akce, pivo vám načepují až v cíli) a kávu. Strávím zde čtyřicet minut, což je dost zoufalé zdržení, ale za to vybíhám naprosto čilý. Opět nekonečné lesní cesty, Tri kamenné kopce, Kozí chrbát, Biely kríž… Čím více se blížím k Bratislavě, tím více potkávám běžných turistů a cyklistů. Často se stává, že i od nich slyším povzbudivé věty. „Hezky, pěkně, jedu.“ „Seš borec, to dáš.“ Jejich slova jsou obrovskou zpruhou a fungují lépe než hudba ve sluchátkách či energy přípravky. Člověk si navíc připadá výjimečně, přitom pokládá jen patnáct hodin nohu před nohu :-) Zase potkávám Spolucestujícího a zase mi po pár minutách mizí vpředu. Největší záludnost etapy si užívám tedy sám – výstup pod lanovkou z rozcestí Snežienka na Kamzík. Na sedačkách vezou se k vrcholu výletníci, slušivé oblečení, veselá nálada. Pod nimi šnečím tempem vleče se zubožená troska. Osmnáct hodin na cestě, kousek za magickou hranicí sta kilometrů. Na dvou místech si sedá do trávy, tupě zírá do nebe a neví, jestli chce vůbec ještě žít.
Na Kamzíku si lehám s jídlem a pitím na louku za plátěný stan občerstvovačky. K prvnímu bratislavskému domu je to odtud pět minut z kopce, nicméně do cíle mi zbývá absolvovat ještě třicet sedm kilometrů dlouhý oblouk do Devína a zpět. Abych nemusel zbytečně utrácet za ubytování ze soboty na neděli (organizátor toto v rámci startovného nezajišťuje), našel jsem si večerní spoje do Prahy. Autobus Student agency ve 20:45, noční rychlík ve 23:01 a několik brzkých ranních autobusů jedoucích z Bulharska přes Budapešť a Bratislavu do Čech. Poslední varianta zavání větším dobrodružstvím než celý Štefánikův balkánský příběh. Měl bych máknout, ale sluníčko teď po jedné odpolední krásně hřeje a jak tak propočítávám potřebné tempo, jednotlivé číslice nabývají čím dál tím většího surrealistického vzhledu, až nakonec úplně usínám. Po probuzení zažívám šok a dezorientaci. Sakra! Co je za den? Občerstvovačka tady pořád stojí, tak asi sobota. Stíhám ještě časový limit? O kolik jsem se asi tak propadl míst? Uklidňují mě až hodinky na mobilním telefonu. Uf, byl to jen desetiminutový mikrospánek.
„Dobíhám trolejbus z kopce na Kamzík…“ popěvuji si právě vymyšlenou předělávku písně Vlajky vlají od Mig 21 a pálím to odpočatý dolů do města. Má druhá návštěva Bratislavy. Poprvé zdolána před šestnácti lety na kolech s kamarádem ze střední školy. Šlapání z Polabí přes Žďár nad Sázavou, Brno, Hodonín až sem a přes Rakousko zpět domů. Teď už nemám pod sebou ani to sedlo a přibíhám rovnou po svých. Kdo ví, možná se sem někdy podívám i nějakým normálním dopravním prostředkem. Motanice ulicemi. Horský park. Neskutečně dlouhé schody. Nohy bolí. Slavín. Drotárská cesta. Prudký padák k magistrále v Mlynské dolině. Asfalt, asfalt, asfalt… V Praze bych zdechnul, tady je pro mě vše neznámé a baví mě to. Karlova Ves a zase lesy. Závod horských kol. Vědí o nás. Organizátoři mezi sebou sladili značení tras, obě akce jsou vzájemně perfektně zkoordinované. Probíhám kolem jejich občerstvovačky. Povzbuzují mě a dostávám kelímek s ionťákem.
Seběh z Kamzíku do Bratislavy, autor obou fotek: Michael Kostka
„V Devíne to balím,“ sděluje mi Spolucestující, se kterým se opět potkávám.
„Počkej, vždyť odtamtud zbejvá poslední úsek.“
„Už mě to vnitřně nenaplňuje, akorát bych se trápil.“
Škoda, rád bych měl společnost, ale tentokrát mizím vpředu já. Do seběhu z Kobyly dávám vše. Tohle je místo, kde se dá stáhnout čas! Celý tříkilometrový sešup zatínám zuby. Stehna mám úplně prošpikovaná, a tak se dole na občerstvovačce raději ani moc nezastavuji a vydávám se hned dál. Na obrovském skalním masívu tyčí se k nebi Devínský hrad a pod ním razí si cestu nížinou vody mohutného Dunaje. Vlny naráží s hlasitým šploucháním o břeh, hladinu křižují parníky. Nevím, jak by na mě tohle místo působilo, kdybych zde vystoupil z MHD, po dlouhé malokarpatské pouti jsem však dojat. Teď už vím, že to dotáhnu až do konce! Znovu lesy, znovu Karlova Ves a nekonečná cyklostezka po nábřeží řeky do centra Bratislavy.
Korzující navonění obyvatelé města, luxusní restaurace, hotely a mezitím vším kličkuji já, zaprášený, utrmácený blázen, co sem dorazil po svých až z Bradla. Přes všechnu únavu mám úsměv od ucha k uchu. Probíhám cílovým koridorem a branou, vychutnávám si ještě větší tleskot, než na občerstvovačkách. S časem 24 hodin a 32 vteřin obsazuji až 41. místo, přesto se následujících několik minut točí vše kolem mě, jako kdybych to tu vyhrál. Jsou lidé žijící ze dne na den, životem jen proplouvající, jsou ale také lidé, kteří jim proběhnou naplno, hnáni ušlechtilou ideou zapíší se do historie, zanechají inspirativní stopu a často jim k tomu osud vyměřil jen poloviční čas. Běžel jsem příběh Milana Rastislava Štefánika, významné osobnosti československých dějin, a je pro mě velkým zážitkem převzít osobně zde na nábřeží Dunaje finišerskou medaili z rukou jeho praneteř paní Tamary Michaely Dudášové.
Korzující navonění obyvatelé města, luxusní restaurace, hotely a mezitím vším kličkuji já, zaprášený, utrmácený blázen, co sem dorazil po svých až z Bradla. Přes všechnu únavu mám úsměv od ucha k uchu. Probíhám cílovým koridorem a branou, vychutnávám si ještě větší tleskot, než na občerstvovačkách. S časem 24 hodin a 32 vteřin obsazuji až 41. místo, přesto se následujících několik minut točí vše kolem mě, jako kdybych to tu vyhrál. Jsou lidé žijící ze dne na den, životem jen proplouvající, jsou ale také lidé, kteří jim proběhnou naplno, hnáni ušlechtilou ideou zapíší se do historie, zanechají inspirativní stopu a často jim k tomu osud vyměřil jen poloviční čas. Běžel jsem příběh Milana Rastislava Štefánika, významné osobnosti československých dějin, a je pro mě velkým zážitkem převzít osobně zde na nábřeží Dunaje finišerskou medaili z rukou jeho praneteř paní Tamary Michaely Dudášové.
Paní Tamara Michaela Dudášová, praneteř M. R. Štefánika, s dobrovolnicemi Štefánik trailu
Finišerská medaile, 144,2 km za 24 hodin a 32 vteřin, 41. místo
A propos
- Milan Rastislav Štefánik 1. světovou válku přežil. Ne jejím konci a krátce po ní se výrazně zasloužil o vznik samostatného Československa, do kterého se však živý již nikdy nepodíval. Umírá v roce 1919 při návratu z emigrace, ve svých 39 letech a necelé 4 roky po útěku ze Srbska, během tragické letecké nehody u Ivanky pri Dunaji, pár metrů od ranveje bratislavského letiště nesoucího nyní jeho jméno. Okolnosti a příčiny neštěstí nejsou do dneška zcela známé a doprovází je řada teorií.
- Štefánik trail úzce spolupracuje se sdružením PLAMIENOK n.o. pomáhajícím nevyléčitelně nemocným dětem strávit zbývající čas života doma se svými rodinami a blízkými. Přispět lze např. samotnou účastí. Za každý kilometr úspěšně dokončivšího závodníka ročníku 2016 obdrželo sdružení od dárců prostřednictvím organizátora 0,28 EUR, za každý kilometr závodníka, který nedošel až do cíle 0,14 EUR. Celkově se za ultra běžce a štafety vybralo 5 963 EUR.
- V cílovém stanu si dávám guláš a pivo se Spolucestujícím. V Devíne závod opravdu ukončil, letos mi to ale ještě na jednom závodu nandá :-) Budeme mít společnou cestu autobusem i domů z Bratislavy.
- Sprcha probíhá v luxusním pětihvězdičkovém hotelu na nábřeží Dunaje. Odvádí nás tam jeden z dobrovolníků s přístupovou kartou. Při procházení chodbami a cestou výtahem si připadám mezi normálními hosty velmi zvláštně:-) Pokoj je parádní, ale pohled na měkkou, lákavými peřinami zastlanou postel mi způsobuje utrpení.
- Z bratislavského autobusového nádraží odjíždím ve 20:45, s vědomím krásně prožitého pátku a soboty okamžitě usínám.
Odkazy
Odkazy
Oficiální stránky závodu, kde najdete i kompletní výsledky: Stefanik_trail
Richard Zvolánek, první muž v cíli: Štefáník ultra trail
Petra Mücková, první žena v cíli: Malokarpatské ultraběhání potřetí
Peter Knížat: Stefanik Trail 2016
Bernohy.sk: Asfaltárov očistec na Stefanik Trail
Kopce.sk: Štefánik Trail 140 Štafeta
Júlia Batmendijnová: Štefánik ultratrail 2016
Dag Ulehla: Štefánik trail 2016
Andrea Nedeliaková: Štefánik trail očami hoby-běžkyně
Martin Koval: Stefanik trail 140 - pohľad pacera
Video jedné ze štafet: STAFETA