Anna Kudrnová: Překládat Zátopka bylo v mnohém výjimečné

Vydání knihy „Dnes trochu umřeme“ o Emilu Zátopkovi je za dveřmi a v seriálu rozhovorů pokračujeme druhým dílem. Tentokrát jsme se ptali Anny Kudrnové, která knihu překládala (a vedle ní další běžeckou literaturu). Práci překladatele si lidi představují hlavně jako nekonečné sezení nad knihou a slovníkem. Z rozhovoru se ale dozvídáme, že speciálně u této knihy byla práce mnohem pestřejší. Navíc nikdo jiný mimo samotného Richarda Askwitha nestrávil s textem více času. O to zajímavějších odpovědí jsme se dočkali v následujícím rozhovoru.

Na úvod gratulujeme k dokončení překladu! Jak dlouho ti to trvalo?

Řídím se heslem: co nechceš vědět, po tom nepátrej. A tenhle údaj znát nechci, i když bych si to mohla zjistit. Hodně zhruba: několik měsíců, ale mezitím jsem dělala i jiné věci.

Víme, že součástí práce překladatele je často také investigativní činnost – tj. například dohledávání nejasných věcí v různých pramenech. Je to případ Zátopka?

Rozhodně, v míře větší než obvyklé – snažila jsem se co nejvíc vycházet přímo z českých pramenů, což někdy nebylo úplně triviální, třeba už proto, že některé ty zdroje nejsou snadno dostupné. Například jsem ale s povděkem zjistila, že Rudé právo má online archiv, a některé materiály, které se mi zdály důležité a dost dobře jsem je sama sehnat nemohla, mi na požádání poskytl autor.

Jak náročná byla tato nepřekladová část práce? Nebo je to rutina?

Je to asi nedílná část překladatelské práce, rutinou bych to nenazvala. Náročné bylo, že těch dohledávek bylo dost, a normálně máš taky větší volnost, jak s původním zdrojem naložit. Dejme tomu, že se v anglicky psané knize cituje nějaké anglické dílo – pokud existuje český překlad, můžeš ho použít, ale když z nějakého důvodu nesedne do výsledného textu, tak si daný citát prostě přeložíš znova, aby vyhovoval jak originálnímu znění, tak záměru překládaného textu. U českých zdrojů tahle možnost pochopitelně odpadá. Občas bylo taky potřeba “vkládat slova do úst” reálným osobám v jejich vlastním jazyce, což je úkol, který vzbuzuje dost velký respekt. Asi vůbec nejtěžší na celé knize pro mě bylo skloubit všechny ty citace plus autorský styl, aby to jako celek působilo nějak přirozeně; nevím, nakolik se to povedlo. Na druhou stranu bylo fajn, že často stačilo citáty nebo dokumenty prostě opsat a bylo po starosti.

Také víme, že ses na Askwithově knize sama podílela, když jsi autorovi pomáhala s češtinou při rozhovorech se Zátopkovými známými. Předpokládáme, žes tedy měla docela dobrý přehled o tom, jak pracuje, je to tak?

Byla jsem s ním při dvou rozhovorech z mnoha (za což vděčím Tomáši Dimterovi, který mě k tomu původně přemluvil, protože jsem si na tlumočení moc nevěřila a pořád nevěřím), pokusila jsem se mu dohodit nějaké kontakty, půjčila knížku… Takže spíš drobnosti, ale i tak to bylo poučné. Velká výsada byla, že jsem si směla přečíst rukopis a vyjádřit svůj názor na něj pár měsíců před vydáním. To se přece jenom nestává každý den.

Taková míra zainteresovanosti asi není v případě jiných knih běžná, že? Jak bys ze svého pohledu srovnala překládání Askwitha a jiných knih?

Minimálně na mojí úrovni běžná určitě není a je docela pravděpodobné, že takovým způsobem už s žádným autorem spolupracovat nebudu. Před Zátopkem jsem překládala jinou Askwithovu knihu, Stopy v oblacích. To byl pro mě zatím nejstresovější překlad, protože to muselo být rychle hotové a jednotlivé pracovní fáze se skoro překrývaly, ale zároveň to byly taky nejšťastnější překladatelské dny. Přibližně měsíc jsem neviděla v podstatě nic jiného než tu knížku, navíc v italském městě, kde jsem v tu dobu pobývala, se zrovna slavil svátek místní patronky, což je nejvelkolepější akce široko daleko: aspoň sedmkrát denně bouchaly ohňostroje a kdykoliv jsem vystrčila nos z domu, po ulicích proudily tisícové davy a všelijaká procesí se záhadnými proprietami, prostě to byla doba úplně vytržená z běžné reality. I proto mám na ten text silné vzpomínky a některé pasáže mi pevně utkvěly. Na druhou stranu žít takovým stylem delší dobu by asi neprospívalo psychickému zdraví. Se Zátopkem to bylo v něčem podobné, oproti běžným zadáním zajímavější, ale taky trochu větší stres.

Spolupracovali jste s autorem i během procesu překladu?

Ano, byli jsme v kontaktu, Richard ještě po vydání knihy sbíral různé opravy nebo doplnění do dotisků a posílal mi je, abych je rovnou zapracovala i do českého vydání. Já jsem mu na oplátku dávala vědět, když jsem narazila na nějakou drobnou nepřesnost, třeba chybějící diakritiku v českých slovech, radila jsem se s ním ohledně pramenů, materiálů, postupu…

Co si o Today we die a little vlastně myslíš? Jak dobře je napsaná v porovnání s ostatními knihami, které jsi překládala?

Myslím, že je to výborná kniha, ostatně v zahraničí a snad i mezi těmi, kteří ji četli u nás, sklízí samé pozitivní ohlasy. Oceňuju na ní ohromnou pečlivost, s jakou autor zacházel s materiálem, a pozornost, jakou věnoval českým reáliím – toho bychom si myslím měli vážit. Další věc, podle mého ta nejdůležitější: ačkoli se autor nijak netají obdivem k osobě Zátopka, tak neopomíjí kontroverzní stránky jeho života, zároveň neodsuzuje a nesklouzává k bulváru nebo drbům. Zní to možná banálně, ale v případě Zátopka to není vůbec lehké. Napadá mě k tomu, že se obdiv s kritickým pohledem nevylučuje, ba to může být vlastně ta nejlepší kombinace. Velmi dobře zpracovaná mi připadá část po roce 1968, která bývá někdy v jiných zátopkovských dílech trochu opomíjená.

A ve srovnání s jinými knihami, co jsem překládala, je jistě napsaná velmi nadprůměrně, což je celkem přirozené – ne každý autor sportovní literatury je takhle schopný novinář s třicetiletou praxí, ani to snad po každém nelze žádat.

Jaký je Richard Askwith?

Moc fajn, ale radši odpovím obloukem přes knihy. Podle mého názoru mají všechny jedno společné – je z nich vždycky cítit velké zaujetí, nebojí se vyjádřit myšlenku, byť s ní třeba nutně nemusíš souhlasit, nejsou vykalkulované nebo sterilní, mají literární kvalitu. Například Stopy v oblacích vyžadují od českého čtenáře překonání určité frustrace z toho, že mu třeba nic neříkají vyjmenovávaná jména míst a lidí, ale rozhodně stojí za to. Sama jsem ten text četla minimálně pětkrát a poprvé, před lety, ještě než jsem tušila, že budu kdy cokoliv překládat a jen tak to prolítla, jsem z něj byla trochu rozpačitá. Pak jsem začala číst jinak a pozorněji a pokaždé nacházela něco nového, co mě obohatilo a pobavilo. Možná úplně nejvíc mě oslovily některé kapitoly z knihy Running Free, ta mi připadala taková podnětná, což se jinak u běžecké literatury moc často nestává. Co se týče spolupráce se mnou, těžko si ze strany autora umím představit vstřícnější přístup – cokoli jsem potřebovala vědět, to mi Richard obratem a vyčerpávajícím způsobem zodpověděl a dokonce projevoval důvěru, že s textem budu zacházet rozumně, což vždycky nemusí být samozřejmost.

Jsou v knize o Zátopkovi informace, které mohou obohatit i české čtenáře, kteří jsou se Zátopkem seznámeni podstatně lépe než Angličani – tj. hlavní cílová skupina knihy?

Jsou, ačkoliv většina faktů se pochopitelně dá dohledat i v jiných zdrojích. Neměli bychom ale zapomínat, že životopis není jenom soubor informací a údajů; jde taky o způsob, jakým autor události vybírá, vykládá a zasazuje do kontextu. Mám pocit, že v tomhle případě se pojímá Zátopkův životopis trochu jinak, než jsme zatím byli zvyklí – s osobním zaujetím, ale zároveň velmi analyticky. Na konci knihy je přes padesát stran poznámek, což možná zní jako strašná nuda, ale ony jsou často zábavné, třeba tam jsou vyjmenované různé verze zátopkovských historek, v jedné se rozebírá, kde mohly skončit tretry, které Zátopkovi někdo štípnul v Londýně, v další otázka dopingu – doporučuju nepřeskakovat. Pro české čtenáře může být zajímavé i to, jak se na Zátopka dívali a dívají jinde ve světě, což zahraniční autor nejspíš může zprostředkovat lépe než český. A Češi by možná oproti hlavnímu cílovému publiku mohli lépe ocenit, kolik je za knihou práce.

Proč vlastně s takto podrobnou knihou přišel on a ne nějaký český autor? Vždyť máme mnohem více potenciálních lidí, kteří by o něm mohli psát.

Ale oni čeští autoři taky přišli, v uplynulých dvou letech přece vyšlo hned několik knih…

To máš vlastně pravdu, vyšla třeba kniha Když nemůžeš, tak přidej!. A když jsme u toho, ty teď určitě máš přehled o veškeré literatuře věnující se Zátopkovi. Co ještě bys mimo Askwitha zájemcům doporučila?

Mám pocit, že při stávajícím počtu děl už nemá valný smysl doporučovat prostě “něco o Zátopkovi” – lepší je si vybrat podle toho, co od knihy očekáváme. Zaujatě si troufám tvrdit, že z důvodů zmiňovaných v předchozích odpovědích je tahle naše kniha na špici, pokud jde o komplexní a empatický pohled na Zátopkův život. Nečetla jsem všechno, hlavně ze zahraničních titulů, tak jen výběrově: rozhodně lze doporučit Náš život pod pěti kruhy, který nedávno vydala Dana Zátopková, to je rozšířená a doplněná verze starší publikace Dana a Emil Zátopkovi vypravují. Dvě nedávno vydané anglické knihy nemám přečtené celé, ale vím, že Broadbent se důkladněji věnuje Zátopkovým soupeřům, Butcher má zase osobnější úvahy a postřehy. Z románské jazykové oblasti jsem četla jen Echenozovu knížku Běhat, což je spíš novela na zátopkovské motivy než kniha o Zátopkovi, ale mě osobně bavila. Kdo má zájem o praktickou lekci na téma “využití sportu v propagandě”, tomu lze doporučit Kožíkův titul Vítěz marathonský: příklad Emila Zátopka. Zmiňovaný komiks je krásný, ale je škoda, že obsahově se omezuje víceméně jen na incident s Jungwirthem. Suverénně nejlepší volně dostupný zdroj je dle mého názoru seriál Dava Schovánka na webu Běžecká škola.

Ale zpět k Zátopkově osobnosti. Co tě v knize o životě Zátopka nejvíc zaujalo?

Fascinovalo mě, jak velký tlak na výkon byl na Zátopka (asi i na jiné, ale na něj zejména) vyvíjen, takové ty závazky typu „letos pro naši lidově demokratickou republiku překonám tři světové rekordy“. Těžko se chápe, jak v tomhle mohli Zátopkovic fungovat a ty výkony opravdu stabilně podávat. Taky mi připadá pozoruhodný vztah dvou lidí, kteří spolu tolik zažili a hodně je spojovalo, na druhou stranu mezi nimi zřejmě byla i jistá rivalita, která občas prosvítala mezi tím jejich pošťuchováním.

Narazila jsi při překládání na něco zajímavého, co ses rozhodla zkoumat podrobněji?

U téhle knihy mě zrovna nic konkrétního (kromě Zátopkových, samozřejmě) nenapadá, ale ano, často se stává, že mě něco v překladu přivede k dalším autorům nebo knihám, na které bych jinak nenatrefila… to je jedna z věcí, které mě na té práci baví.

A co překlad nějakých zajímavých slovních spojení konkrétně pro tuto knihu?

Netřeba chodit daleko – můžeme se zastavit hned u titulu. Jsou to slova, která Emil Zátopek údajně v tomto znění (tedy anglicky) pronesl na startu olympijského maratonu v Melbourne 1956. Ani já, ani autor, ani nikdo jiný, koho jsem se na to ptala, tenhle citát neviděl použitý v žádném českém zdroji. Nastala tudíž zvláštní situace, že jsme měli citát rodilého Čecha, který neměl český ekvivalent. Je to ale pěkný název, ne tak profláknutý jako jiná zátopkovská hesla. A opačně: v originále se zase musely objevit ekvivalenty nesnadno přeložitelných výroků jako „když nemůžeš, přidej“ nebo Tormova „kašli na něj, Emilku, veď je to kokot“ – to by se mi překládat nechtělo.

Poznáš svůj překlad podle stylu?

Nevím, svoje překlady po dokončení pokud možno nečtu, mám už od dětství k vlastním větám nějaký odpor. Obecně se snažím hlídat si slova a konstrukce, které mám tendenci nadužívat, nicméně si nemyslím, že je nutné za každou cenu eliminovat příznaky individuálního stylu, pokud nepřehlušují styl autora. Vycházím z toho, že při čtení mi rozpoznatelné preference překladatelů nijak nevadí. Svým způsobem je uklidňující z textu cítit, že na něm pracoval konkrétní člověk a ne stroj volící mezi rovnocennými variantami náhodné řešení. Nepochybuju o tom, že nějakou dobrou kvantitativní metodou se od sebe různí překladatelé dají odlišit, o tom máš ostatně určitě lepší přehled ty.

Jak se obecně pozná dobrý překlad?

Jestli existuje univerzální a určitá odpověď, tak ji neznám, a vlastně mi i připadá zajímavější zaobírat se tou samotnou otázkou než odpovědět nějakou nicneříkající frází. Nejdřív by bylo potřeba definovat, co to vůbec je dobrý překlad, a to je myslím celkem zapeklitá teoretická otázka, která má podle okolností víc možných odpovědí. Asi i já umím poznat vysloveně odfláknutý překlad, případně říct, že to a to překladatelské řešení je v daném případě více nebo méně vhodné, jestli se povedlo přenést autorský styl a tak. Ale inherentní vlastností jazyka je variace, tedy že jedna věc se dá vyjádřit více způsoby; tudíž logicky neexistuje jediný ideální překlad. Někdy není vůbec lehké rozeznat hranice mezi variací, významovým rozdílem, chybou a osobní preferencí, navíc různí lidé mají ty hranice jinde a v jedné knize je nesčetně voleb a nesčetně možných kombinací… ani opravdoví odborníci se kolikrát neshodnou. Naštěstí se takové soudy dají přenechat vzdělanějším lidem.

Má vlastně překlad vliv na úspěch knihy?

To se zvenku těžko zjišťuje, lépe by to asi věděli vydavatelé. Pokud úspěchem myslíme počet prodaných výtisků, odhadovala bych, že je vliv minimální. Snad kdybys byl nějaká překladatelská celebrita nebo naopak dostal cenu za nejhorší překlad roku. Což možná souvisí s výší překladatelských honorářů.

Píšou ti někdy čtenáři feedback ohledně překladů?

Ano, občas někdo napíše. Naštěstí jsou to většinou pozitivní ohlasy, a ojedinělý negativní se nakonec taky dá přežít a pojmout jako potenciálně užitečná informace.

Kdo zkoušel překládat, byť malý úsek textu, ví, že jazyky si neodpovídají 1:1. Nestačí přeložit větu po větě, výsledný text by asi vůbec nedával smysl. Jaké je tajemství hladkého přechodu od jazyka k jazyku? Je to o zkušenosti nebo ještě o něčem jiném?

Jasně, nepřekládáš izolované věty, překládáš text, který nějak drží pohromadě, snažíš se zohledňovat všechny jazykové roviny od fonologické po textovou. Významy nebo příznakovost se většinou přesně nepřekrývají a nejsou nutně vázané na konkrétní prvek, můžou se všelijak přelévat: co je v jazyce A vyjádřeno lexikálně, může být klidně v jazyce B vyjádřeno syntakticky a podobně. Navíc do překladu vstupují kulturní aspekty – co je pro příslušníky jedné kultury samozřejmost, může být pro mluvčí jiného jazyka naprosto neznámá věc, i to je třeba v textu nějak reflektovat. A tak dál, teoretizovat by se dalo dlouze a krásně, těžší je uvést to do praxe. Ze své omezené zkušenosti bych řekla, že je ideální mít jazykový cit, dobré čtenářské schopnosti, znalost systémových rozdílů obou jazyků, schopnost posoudit klady a zápory možných řešení. Když má někdo talent, není podmínkou mít jazykovědné nebo překladatelské vzdělání, ale mně osobně filologický základ dost pomáhá, je to taková opora a přinejmenším jsem se naučila přemýšlet o jazyce jinak než jen v kategoriích správné/chybné.

Je pro tebe překlad rutina, nebo je každá kniha stylem napsání unikátní a vždy musíš přemýšlet trochu jinak?

Je to pokaždé trochu jiná práce. Stylové rozdíly jsou větší u těch textů, co jsou víc do beletrie, tam některý text může sednout líp než jiný, ve vyloženě naučných zase bývají odborné termíny nebo tabulky a grafy, nad těmi se taky musíš pokaždé zamyslet. Výhoda je, že si od jednoho překladu dá odpočinout nad jiným.

Dneska máš u nás pravděpodobně nejvíc přeložených běžeckých knih z angličtiny. Jak ses k bežecké literatuře dopracovala?

Upřímně řečeno jsem se k ní moc nepropracovávala a nebyl to žádný záměr, spíš kombinace štěstí a pomýlených úvah. Někdy v době, kdy jsem psala diplomku, vyšla kniha Scotta Jureka. Honza Pipek, který měl na rozdíl ode mě s překladem knih zkušenost, nadhodil, že bychom si ji třeba mohli zkusit přeložit. Mě by to ani nenapadlo, sice jsem měla skoro dostudovanou anglistiku, kde je překladatelství jedním z možných uplatnění, ale na škole jsem získala pocit, že literatuře nerozumím a na překládání nemám. Že bych měla extra vřelý vztah k rodnému jazyku, to se taky nedalo říct – s češtinou jsem se na střední škole celkem úspěšně míjela. Ale pak se mi ten nápad zalíbil, řekla jsem si, však co, ultramaratonec a ještě vegan, toho se u nás prodá tak deset výtisků, to můžu překládat i já. Takže jsme udělali, co nám připadalo jako nejlogičtější postup: přeložili ukázku a nejdřív ji poslali do nakladatelství Mladá fronta, o kterém jsme věděli, že vydalo knihu Zrozeni k běhu. Byla jsem psychicky připravená na to, že obešleme deset nakladatelství, nic z toho nebude a všude se nám akorát vysmějou, ale kupodivu hned druhý den ráno přišla odpověď od redaktora Tomáše Dimtera, že to možná není úplně marné a ať pošleme ještě kousek. Knihu jsme tedy s Honzou překládali a praktické dovednosti jsem začala získávat za pochodu a v klidu, což bylo hrozně fajn. Jsem za tu příležitost vděčná, protože jinak bych si skoro určitě překládat netroufla.

Trvá ti s rostoucími zkušenostmi překlad kratší dobu?

Možná trochu jo, statistiku bohužel nemám, spíš než o rychlost samotného překladu jde o nalezení vhodné pracovní metody, uspořádání práce a takovéhle sekundární věci. Ale co se dá pozorovat v rámci jedné knihy – že překládání na konci odsejpá líp než na začátku (anebo taky ne, to je ta horší varianta). V rozhovoru s jedním překladatelem jsem se dočetla, že mu obvykle zhruba v polovině knihy cosi v hlavě přecvakne a on sice dál dělá chyby a kiksy, ale už tím pravým hlasem. To by se mi taky líbilo. Uvidíme za pár let, jestli neuronové sítě dovolí.

Používáš při překladu nějaké zajímavé nástroje?

Žádné zázračné zlepšováky nemám, jen celkem standardní nástroje: dobrý elektronický slovník, Tezaurus jazyka českého, mluvnické příručky, sem tam něco hodím do korpusu, jak českého nebo anglického, tak paralelního. Často přijdou vhod online mapy, ve kterých se dá zjistit, co se skrývá pod nějakým neznámým místním jménem, aby nevznikl zeměpisný nesmysl. Co se týče překladatelského softwaru, mám jen jeden bezplatně dostupný program, ale v něm ani knihy nedělám, jen „komerční“ překlady, a to hlavně kvůli formátování. A ještě mě napadá jedna zajímavá pomůcka: byla-li kniha už přeložena do nějakých jiných jazyků, tak je pěkné se podívat, jak si s problémem poradil překladatel odjinud.

Jak probíhá spolupráce s redakcí?

Standardně takhle: dohodneme se, co a dokdy je třeba udělat, vytvořím hrubou verzi překladu, pokusím se ji nějak zcivilizovat, pošlu odpovědnému redaktorovi, pak to převezme jazykový redaktor či redaktorka a navrhne změny, čímž se text výrazně zlepší. Já změny zapracuju, zase pošlu do redakce, za nějakou dobu dostanu vysázený text a udělám korekturu (tu dělá zároveň korektor/ka a odpovědný redaktor). To už by se nemělo do textu moc hrabat, což bývá těžká zkouška sebeovládání, protože mi v téhle fázi pravidelně připadá, že je překlad naprosto nemožný a měl by se kompletně přepsat. Nakonec korekturu odevzdám a tím můj úkol končí, tedy pokud si zpětně nevzpomenu na nějakou chybu. Když je potřeba, tak opět s odpovědným redaktorem konzultuju postup, jak naložit třeba s tabulkami, obrázky, rejstříkem, chybou v textu, anotací…

A spolupráce s někým dalším? Například konzultace mezi překladateli?

Výhoda angličtiny a jiných velkých jazyků je, že na internetu se najde spousta překladatelských fór, kde během chvilky můžeš získat názor několika dalších překladatelů a rodilých mluvčích – toho občas ráda využiju. Takoví překladatelé z albánštiny mají určitě mnohem těžší život. Taky se radím s odborníky z různých oborů, když něco nedokážu spolehlivě dohledat nebo je třeba zvládnout netriviální transliteraci z cizích jazyků, například nedávno japonské přepisy v knize Adharananda Finna. Osobně ale moc překladatelů neznám, což je škoda, někdy mi chybí, že se nemám s kým o překládání necíleně bavit.

Překládáš i něco jiného než běžeckou literaturu?

Ano, mám i neknižní zakázky z různých jiných oborů. A sem tam si něco, co se mi zvlášť líbí, překládám diletantsky pro radost – připadá mi, že je to jeden z nejlepších způsobů, jak se přiblížit k textu a nejvíc si ho užít.

A na kterých závodech tě letos my čtenáři ještě uvidíme, abychom se mohli zeptat na další věci?

Ráda bych Baroko, Babický čtvrtmaraton, Šutr, Dvě míle s úsměvem ve Stromovce…

 Nahrávání ...