Pokus o předběhnutí metra v Praze.
Zasr… virál. Internetem, nebo aspoň jeho běžeckou částí, letí video týpka, co v Londýně předběhl metro. Všichni to like a všichni sdílejí, ale v našich běžeckých skupinách už se řeší, kde se to dá realizovat v Praze.
Většina se shoduje po velmi dlouhé debatě, že v Praze je to nereálné, protože nemáme krátkou zastávku v rovině, kde se to dá. Všechno je moc dlouhé, kopcovité, rychlé. Reálnější mi přišlo plánovat výlet do Londýna s chutí porazit Brita na jeho vlastním území. Vzít partu kámošů, běžců, na výlet a užít si běh proti Londýnskému Metru. Druhý den vidím, že Ivan řeší na svém FB s Víťou, jeho kolegou, proč jezdit jednu zastávku metrem, když to maník uběhl. Po brainstormingu stanovují jediné možné místo Hlavák – Muzeum. Přidávám se bez přesvědčování a už řešíme za přispění diskutujících na zdi, kde, v jakém směru, kdy a pod. Pár hodin poté jedu náhodou navrženou trasou metrem po Céčku a před Hlavákem zapínám stopky, na Muzeu je vypínám a zjišťuji, že na zdolání skoro 700 metrů máme méně času než je světový rekord. A nikdo z nás není tak dobrý běžec. 🙁
Nadějě umírá poslední. Na tréninku Prague Runners říkám o plánu Robertovi, ad 1) je rychlejší než já a ad 2) je pro každou běžeckou špatnost. Přibíráme ještě Martina, ad 1) i ad 2) má stejné, a tým je kompletní. Trasa dochází změny. Nové Butovice – Hůrka je sice delší, ale má delší interval stání a je to rovina. Na zdolání cca 750 metrů máme dle měření asi 2:30 a to už se s odřenýma ušima dá stihnout a nemusíte se jmenovat Maslák.
Ladíme, plánujeme, měříme, Robert a Martin se proběhli po trati a hlásí, že neběželi naplno, ale mělo by to jít anebo ne o prsa asijské plavkyně. Ladíme datum akce. 5 běžců, milion závodů, minimum možností se sejít. Nakonec nacházíme průsečík a jde se na věc v neděli 19.10.
Neděle ráno je pěkně hnusně zataženo. Budí mě Ivan, že už jsou s Víťou na cestě. Vstávám dávám sprchu, oblíknout a vyrážím na Nové Butovice. Na místě je Jindra s Jitkou, jako support, a on board bike camera by Ivan z Hejbuse. Analyzujeme trasu a zvažujeme, kterak budeme zdolávat překážky na trati, chvíli na to přibíhá Robert. Pomalu si probíháme trať a zdá se nám hodně dlouhá, na to jak je krátká. Pak nastavit kamery, dohodnout taktiku pořadí a jedeme na stanici Lužiny, kde se hned otáčíme směr Hůrka. Z Hůrky má trať menší převýšení a menší počet schodů nahoru než v opačném směru. Poslední hecování, nastavení kamery.
Jsme na Hůrce, otvírají se dveře, pálíme ven …
O kousek, ale zjistili jsme že to je možné. Podcenili jsme přípravnou fázi a plánování intervalů v metru. V kavárně koukáme na videa a řešíme co dál. Nálada není nic moc veselá, ale spravuje to v mém případě presso a věneček. Sometimes you learn, sometimes you win. Teď to je o tom learn. Co jsme udělali blbě a proč? Zlepšit, vytunit a jdeme na to znovu. Důležité je se nikdy nevzdávat.
Hodil jsem Race the Tube do vyhledávání na youtube a koukám, že ze závodění se soupravou metra se stává docela velký movement. Hong Kong, Lausanne, Budapest, Lyon, Barcelona a díky nám i Praha. Dokonce to někdo plánoval už před náma, ale nedotáhl k realizaci.
Brzy na to jdeme znovu, poučeni, trénování, odhodlaní. Sledujte nás.
P.S.: A taky kraviny z backstage 🙂
Zdroj: honzaslavik.com
Autor: Honza Slavík
