Určitě si dejte náš minulý rozhovor s Petrem a sledujte ho i na jeho STRAVA.
Z Krkonoš až na Mont Blanc. Dala by se takhle nazvat tvoje ultra-trail historie?
Ahoj a díky za možnost podělit se o své zážitky ze závodu. Moji historii bych spíš pojmenoval “Z Jeseníků až na Mont Blanc”, protože z Jeseníků, konkrétně ze Šumperka, pocházím a Jesenická 100 byla mojí první dokončenou stovkou. Krkonoše mám ale také moc rád a tamní stovku jsem absolvoval dvakrát a v obou případech se mi podařilo zvítězit.
Lavaredo- Ultra Trail 120 (12.místo), Valašský Hrb 55 (1. místo), Jesenický maraton (5. místo). To zní jako vydařené závody, aby ses popral s kopci okolo Mont Blancu!
Ano na všech zmíněních závodech jsem si testoval a potvrdil formu, kterou jsem od zimy tento rok ladil. UTMB spolu s Lavaredem byly dva velké vrcholy mé letošní běžecké sezony. Na Hrbu a Jeseničáku jsem měl možnost startovat pod značkou Salomon, kterou v běhání reprezentuji a která je zároveň hlavním partnerem obou kvalitních závodů v rámci národní Golden Trail Series. Všechny tři závody mi vyšly na výbornou, trénink šel podle plánu a vyhýbalo se mi zranění, takže na UTMB jsem se jen těšil.
Říkal sis, že se do toho tenhle rok pořádně opřeš (a budeš běhat ještě více), když si dáš konečně “mistrovství galaxie v ultra-trail”? (velký smích)
Řekl, ale určitě ne tím, že bych běhal více. Jednak bych to časově nezvládal a taky ze své zkušenosti vím, že nějaké zbytečné navýšení objemu u mě vždy vedlo k jisté formě přetrénování nebo přivodilo zranění. To jde pak veškeré dosavadní úsilí zbytečně do kytek. Myslím si, že za ty roky už znám svou hranici a proto jsem se v přípravě zaměřil radši více na kvalitu a důslednou regeneraci než kvantitu tréninků. Nyní to hodnotím jako velmi dobrou cestu.
Měl jsi předtím závodem nějaký přirozený (větší) respekt když víš, jak moc ten závod znamená?
Míval jsem velký respekt z parametrů hlavní trasy UTMB. Přes 176 km s převýšením necelých 10 tisíc metrů je už hodně velká darda. Avšak loni jsem spolu s týmovými parťáky Ondrou Pavelkou a Zdenou Hruškou úspěšně dokončil na 6. místě závod Eiger 250k se 14 tisíci výškovými metry, který vede kolem masivu Jungfrau ve Švýcarsku. Tím se mi měřítko toho, co jsem schopný zvládnout, dost posunulo a veškeré obavy z těch parametrů závodu rozplynuly. Takže na základě vydařené přípravy mi před závodem zůstával jen ten zdravý respekt a přání, aby mi při závodě přálo trochu toho štěstí.
Byly nějaké dobře mířené rady od tvých kamarádů? Jirky Petra, Aleše Sedláka, nebo Zdeňka Hrušky?
Všichni 3 zmínění jsou zkušení běžci a mají za sebou plno běžeckých úspěchů, takže jakákoliv rada od nich je dobře mířená. Jirka pobýval s rodinou v UTMB týdnu ve Vallorice, kde byla i poslední velká občerstvovačka. Dal k ní se mnou seběh z předchozího kopce a pak i kousek za. Přesně mi při tom popsal, co můžu čekat ve zbylých 16 km do cíle, což mi dost pomohlo, abych ten čas ve finále stlačil pod 24 hodin.
S Alešem jsme si před závodem volali a já mu gratuloval ke skvělému výsledku na trase TDS. On mi na oplátku poradil, že si mám do dropbagu a od supportu zajistit vlastní colu, protože ta na občerstvovačkách je dostupná jen z nějakého prášku, hnusná a bez jakéhokoliv pozitivního efektu. No a ze Zdeny si beru příklad, jak dá se svědomitě a kvalitně připravovat na ultra závody a zároveň si čas strávený v horách naplno užívat. Mám velké štěstí, že jsem mohl tyto borce poznat a jsou to mí kamarádi.
Byl jsi na místě už nějaký den, nebo dokonce týden předtím, abys věděl do čeho “opravdu jdeš”?
Ano přijeli jsme spolu s Matějem Urbaczkou, Davidem Ryšavým, který dosáhl na letošní nejlepší české umístění na trase CCC, a jeho přítelkyní Verčou už v neděli (start závodu byl v pátek). Hned v pondělí jsem s Dejvem a Jurou Petrem vyběhl do 3100 metrů na Mt. Buet a dále přes přehrady Emosson a další den na horu Croix de Fer. Celkem jsem měl od příjezdu do závodu v nohách kolem 60 km a 4 000 výškových metrů, ale tím, že ty náročnější výběhy jsem zařadil na začátek týdne, tak nohy do závodu pěkně zregenerovaly a zadaptovaly se.
Ještě větší přínos to však mělo pro mou hlavu, protože tu jsem naplnil skvělými zážitky a výhledy z těch překrásných hor. Až mi bylo líto, že se pak kvůli závodu už musím šetřit a nemohl jsem tam nahoře být každý den. Moc rád se k Mont Blanku někdy vrátím jen tak bez závodu, abych tam zažil každý jeden takový v horách proběhaný den.
Podmínky ti seděly? Tedy brutální vedro a žádné srážky, nebo sníh (což se v minulosti několikrát stalo)
Předpověď týden dopředu hlásila oblačnost s deštěm. Když nám však v průběhu týdne organizátoři ohlásili aktivaci „Hot weather kit“ k povinné výbavě do závodu, tak bylo jasné, že se předpověď dost změnila. Ta změna mi udělala radost, protože radši běhám v hezkém počasí a tady zvlášť, když mi to mělo umožnit kochání se na trase krásnými výhledy. Horko mi takový problém nedělá, pokud dostatečně piju a doplňuju minerály, čímž předejdu křečím, na které občas v závodech trpím. Křeče se mi absolutně vyhnuly, takže jsem to asi dělal správně.
Pojďme k samotnému závodu. Většina lidí v první 20, jde prvních 10-15 km po té začínající rovině klidně 3:40-50 tempo. Nechal ses taky strhnout davem a atmosférou?
I když jsem si před závodem říkal, že se takto nesmím strhnout, tak jsem se stejně nechal. Startoval jsem vpředu spolu s Tomem Štverákem a Majo Priadkou v elite koridoru a od startu nás dav hnal běžet rychle. Ale sedělo mi to a po pár kilometrech jsem najednou běžel s čelem závodu, užíval si společnosti hvězdných jmen a mihnul se párkrát v záběrech live přenosu. Mým 3 dětem jsem tak alespoň splnil slib, že uvidí tátu v “televizi“.
Jaká byla tvoje strategie, pokud jsi vůbec nějakou měl? Měl jsi vyloženě někoho, že sis řekl “Jo, toho znám ze závodu, běhá o trochu lépe než já, budu se ho držet…”
Nikoho jsem takto neměl v plánu se držet. Mojí strategií na dlouhých závodech bývá rozběhnout je o něco rychleji, aniž bych však přepálil. Stále se snažím zůstat pocitově v komfortu. A když potom třeba v druhé přijde do noh únava, zpomalím, ale pořád se snažím udržovat nějaký běžecký krok. Prudké kopce se chodily a dalo se tam trochu „odpočinout“ zvlášť, když jsem si pomáhal holemi, se kterými jsem toho také dost natrénoval. Dále jsem si říkal, že když přežiju noc, tak si přes den budu moct začít užívat těch úžasných výhledů, což mi vždy pomůže zahnat myšlenky na nějakou krizi.
Vůbec nevíme, co se stalo, ale ty nám to určitě povíš. Ráno se probudíme a většina hlavních favoritů je pryč. Evans, Walmsley, Mitaev, Blanchard. Co se tam SAKRA ráno dělo?! (velký smích)
Ve skupince těchto favoritů jsem v první části běžel, takže se asi nedá říct, že by přepálili. Spíše je po cestě potkali jiné problémy jako pád, nějaké staré zranění nebo špatně fungující žaludek. Poslední varianta mi přijde nejvíce pravděpodobná, protože jestli pili a doplňovali na cestu na občerstvovačkách tamní namíchané ionťáky, tak to byla možná cesta k brzkému konci. Poznal jsem to už na Lavaredu, kde byl ionťák stejné značky a se žaludkem jsem tam bojoval.
Bohužel i Tom Štverák tu teď prý na UTMB doplatil a po popíjení zmíněného ionťáku bojoval se žaludkem. Pohled na polomrtvého Toma Evanse, když jsem ho předbíhal u Grand Col Ferret a ho tam podpírali pod rameny, byl docela strašidelný. Proto jsem na občerstvovačkách radši vždy sáhl po čisté vodě a vše bylo ok.
Říkal jsi, že tě asi tak na stejné místě dala první žena, co doběhla nakonec na neskutečném 13. místě celkově. Držet ses jí teda nechtěl jo? (smích)
Katie se držela celu dobu s námi v přední skupině a držela se tam snad i dále za Les Contamines, kde mi všichni už cukli. Je spolu s ostatními ženami, co se umístili vepředu, opravdu neskutečná a posouvá hranice ženského výkonu v podobných závodech do výšin.
Jak jsi přečkal noc ty? Navíc když jsi věděl kolik favoritů odpadlo? Ta Hoka Fly zone muselo být něco neskutečného ne? Taková malá Zegama Aizkori (smích)
Setmělo se za Les Contamines a pak začalo to správné fanouškovské peklo. Nejprve ta Fly zone v podobě barevně zářících kruhů, kterými se na nějakých 200 metrech probíhalo a kde jsem si přišel, že mě vystřelují do vesmíru. No a pak místa jako Notre Dame de la Gorge, kde člověk probíhal úzkou uličkou mezi rozbouřenými fanoušky podobně, jako to v prudkých kopcích zažívají cyklisti na TdF, ve mně zanechaly hlubokou vzpomínku. Dostupná videa z těchto míst na Youtube jsou vypovídající. Zase jsem ale ocenil, když jsme se dále v noci dostali do vysokých hor, kde panovalo naprosté ticho a já se mohl v klidu ponořit do své hlavy.
Tak dlouhé závody máš rozdělené na třetiny, na kopce, na hodiny? Jaká byla tvoje ultimátní strategie?
Určité dělení jsem měl na úseky mezi občerstvovačkami. U svých hodinek Suunto Race, si vždy před závody nahraju trasu a vyznačím si v nich body s občerstvovačkami. V závodě mám pak na hlavní obrazovce údaj o vzdálenosti, která mi zbývá do následující občerstvovačky a orientačně vím tak, jak mám třeba hospodařit se zásobou vody. Suunto navíc nedávno vydalo update do hodinek, které mi teď vždy na začátku každého stoupání nebo klesání zobrazí jeho parametry, takže mi to umožnilo naladit se v havě na to, co mě v nejbližších chvílích čeká.
Noc máme za sebou a vychází slunce. Kde přesně první paprsky probudily tebe a jak moc tě to nakoplo? Muselo to být asi neskutečně magický moment, viď?
První sluneční paprsky na mě zasvítili na nejkrásnějším úseku trasy kolem Grand Col Ferret. Celou noc jsem se na světlo děsně těšil a říkal to samé i do live přenosu, když se mě na to ptali s mikrofonem pod kopcem na občerstvovačce Arnouvaz. Magický moment to opravdu byl a vryl se mi hodně do paměti. Následný dlouhý seběh do La Fouly jsem se na světle konečně nemusel vůbec bát pustit.
Asi další z bodů, kam se každý chce dostat a mít to za sebou, je Coumayer na 80km. Jak ses cítil tam?
Hodně jsem se tam těšil, protože můj dropbag obsahoval plechovky CocaColy a RedBullu, které jsem tam do sebe kopnul, jen to zašumělo. Dál mi stačilo pojíst nějaké slané jídlo a polévku, doplnit zásoby gelů a vyrazit dál. Následný kopec se mi šel výborně, protože ten mix, co jsem do žaludku poslal, mi pěkně šlapal.
A pak už jen pár kopců a byl jsi skoro v cíli (smích). Jak ses cítil pár kopců před koncem u magického jezera Champex-Lac?
Tam už nás slunce slušně spalovalo a já se proto snažil chladit v každé tekoucí vodě, na kterou jsem po cestě narazil. I nohy v těch místech už nebyly nejčerstvější. Na tamní občerstvovačce jsem se také potkal s Majem Priadkou a jeho týmem. Popřáli jsme si štěstí, než jsem z ní za bouřlivého fandění diváků vyrazil jako první, abych po pár set metrech zjistil, že jsem tam na stole nechal ležet hole. Takže jsem se smíchem poprosil všechny, abychom si to dali ještě jednou, když jsem se pro hole vracel. Majo zůstal hodně silný do kopců a do cíle doběhl půl hodiny přede mnou, k čemuž mu moc gratuluju!
130km za tebou a ještě pár tisíc a několik pěkných kopců před tebou. Byla už tady nějaká krize? Určitě jsi zde musel někoho mít, kdo ti dělal realizační tým, nebo se pleteme?
Ty kopce byly pěkné, ale často strašně prudké, takže jsem se do nich s pomocí holí horkotěžko škrabal a v kombinaci s tím horkem to byl celkem očistec. Když se kopec zlomil do seběhu, byl často dosti technický a musel jsem jej i přes rozbité stehna zdolat tak, abych se v něm nevysypal a zároveň moc neztratil. Celý zbytek trasy by tedy asi šel nazvat jednou vekou krizí.
První občerstvovačka, kde na mě čekali kamarádi, byla v Trientu na 146. km a pak ve Vallorcine na 158. Neskutečně mi pomohli a jsem jim za to moc vděčný!
Pohyboval ses neustále okolo 20. místa. Chtěl sis ho udržet, nebo ti šlo hlavně o čas? Víme, že jsi pár pozic v průběhu závodu pak ztratil…
V průběhu závodu jsem na umístění nebo čas nemyslel a soustředil se jen na to, abych se cítil pořád v pohodě a držel si nastavenou rychlost pohybu. Až když jsem vybíhal z Vallorcine, tak jsem si uvědomil, že čas pod 24 hodin je v mých silách. Ty finální pozice jsem ztrácel hlavně v sebězích, kde mi stehna do nich už moc nesloužily, zatímco pár soupeřů mě tam přeletělo. Pořád se mi však podařilo závod dokončit vysoko nad počáteční plán.
La Flégére a čeká tě už “pouze” 7km do cíle ale pořád je to strašně dlouhá cesta. Jak moc jsi měl “na kaši” nejen kvadricepsy? (velký smích)
Jak jsem zmínil, hnal jsem se hlavně ve finále za tím časem pod 24 hodin a na La Flégére mi k němu zbývalo asi 40 minut. Nechtěl jsem nic podcenit, a proto jsem se ten seběh snažil i přes rozsekané stehna pustit, co to šlo. S přibližujícím se cílem a plno fandícími diváky po cestě mi adrenalin a euforie postupně bolest vypínaly a já si to jen s úsměvem od ucha k uchu naplno užíval.
Jsi v cíli. Jaké byly pocity? Dá se to vůbec nějak popsat?
Strašně silné. Celé Chamonix mě bouřlivě při jeho průběhu hnalo do cíle, až jsem z toho byl děsně naměkko. Finální rovinka s modrým kobercem, cílová brána a já neskutečně šťastný, že se mi to celé podařilo takto skvěle zvládnout. Následné kolečko placáků s diváky a objetí s kamarády v cílové rovince už bylo za odměnu. Mám životní zážitek, který si někdy moc rád zopakuju.
Jaké jsi zvolil obutí? Víme, že Salomon má opravdu řadu kousků, co jsi mohl i v průběhu závodu vystřídat. Hole jsi určitě měl taky, viď?
Nejvíce mi na delší závody sedí od značky Salomon bota S/Lab Ultra už od její první verze. UTMB jsem běžel v modelu S/Lab Ultra 3 a bez jejich výměny a jediného problému s chodidly v nich doběhl do cíle. Dále jsem ocenil kraťasy S/Lab Ultra 2in1, u kterých je možné do kapes vložit plno věcí a jejich vnitřní vrstva je příjemně kompresní, což mi trochu pomohlo podržet stehna v sebězích.
Do vesty Sense Pro 10 jsem s přehledem naskládal veškerou povinnou výbavu i s hot weather kitem. Hole jsem vytáhl z vaku na zádech, kdykoliv se cesta naklonila do kopce. Na Lavaredu se mi podařilo zlomit holi na 35. km a celá příprava s nimi tak byla k ničemu. Tady naštěstí k ničemu podobnému nedošlo.
Co na tom “závodě všichni mají”? Stojí to opravdu tak za to, že tam “úplně všichni chtějí”? (smích)
Jasně že stojí. Takovou atmosféru člověk nikde jinde nezažije. Celý týden panuje skvělá atmosféra nejen přímo v Chamonix, ale i po tratích všech závodů v rámci UTMB týdne. Jsem moc rád, že jsem měl možnost být na místě už týden dopředu a celou dobu si ji společně s nádhernými horami a partou kamarádů prožít.
Měl jsem příležitost tu být ten týden jako divák s mými dětmi už před 2 roky a stálo to za to. Přímo v Chamonix se pořádají každý rok i Mini UTMB závody pro děti a mé děti se jich zúčastnily. Doteď na to vzpomínají a doma v pokojíčku mají vyvěšené na zdi startovní čísla. Třeba se budoucnu do Chamonix vrátí a zaběhnou si také hlavní závod.
Co se ti na závodě nejvíce líbilo a co se ti naopak nelíbilo, nebo tě jen na závodě nemile překvapilo a řekl sis: “tak tohle bych fakt změnil!?
Většinu pozitiv jsem už asi zmínil. Zbývá snad poděkovat organizátorům jak za přehlednou komunikaci ohledně předzávodních informací, tak za bezchybnou organizaci v průběhu závodu. V tom nemám co vytknout. Nejen mě určitě potěšil komentovaný live přenos ze všech závodů během týdne. Člověka to dokázalo vtáhnout do jejich dění.Negativní vidím volbu značky dodávající speciální výživu na občerstvovačky z důvodu, který jsem zmiňoval, a používání práškové coly namísto standardní.
Chtěl by sis hlavní závod, nebo jeho varianty někdy v budoucnu zopakovat?
V budoucnu bych se rád vrátil na hlavní závod UTMB nebo zkusil trasu TDS, ale v nejbližších letech dám přednost vyzkoušení jiných závodních výzev. Od kamarádů jsem dostal nabídku zkusit s nimi trasu PTL, což je úplný extrém, tu nabídku ale nezavrhuji.
I tebe se nesmíme nezeptat. Hlavní závod vyhraje “amatér”, co běžel několik ultra a to s časem pod 20 hod a na 13. místě (celkově), je žena. Co na tohle říct? To se opravdu ten sport tak moc posunul?
Neznám jejich minulost a dosavadní přípravu, takže těžko můžu hodnotit. Vincent tomu úspěchu musel určitě hodně obětovat zvlášť, když se na něj musel připravovat v “amatérských podmínkách”. O to víc se jeho úspěch cení. Svého úspěchu si cením podobně, když se na závod s takovými parametry dokážu připravit tréninkem převážně v našich kopečkách v blízkosti Brna. A ohledně Katie pokud jí příprava a závod vyšly na 100%, tak zaslouženě dosáhla takového umístění. On přece jen rozdíl výkonnosti mezi muži a ženami na takto dlouhém závodě o dost zmenšuje.
Viděl ses, nebo pak bavil s našimi? Alešem Sedlákem, nebo děvčaty? Nebo jste dokonce slavili ty úžasné výkony, co jste předvedli?
S Alešem jsem si volal jen po jeho závodě a gratuloval mu. Na letošním Lavaredu jsme se dobře naháněli a bylo mi trochu líto, že si to nezopákneme i na UTMB. Jeho skvělé 6. místo na závodě TDS bylo pro mě hozenou rukavicí, abych i já něco předvedl v závodě UTMB. Myslím, že jsem nezklamal.
Po závodě večer před odjezdem domů jsme to lehce s bandou u pivka a výborných Dejvových burgerů na ubytku oslavili. Přidala se k nám i Barča Cichá, která doběhla závod CCC jako 3. Češka v super čase. Bylo ten večer co slavit.
Spousta lidí se asi bude ptát, jak se tohle vůbec dá zaběhnout. Víme, že tohle děláš už pár let a běháš stovky a tisíce kilometrů (většinu z toho ještě výškových). Dovedeš si představit, že si tohle někdo “jentak” dá?
Rozhodně se tohle jen “jentak” nedá. Pokud chce člověk UTMB minimálně dokončit ale zároveň si trasu i trochu užít namísto pozvolného umírání, je třeba víceleté přípravy a mít zkušenosti z absolvování kratších ultrazávodů. Nemyslím si ani, že by se stylem “jentak” měl někdo odvahu na start UTMB postavit. To se asi může stát jen u nás na závodech typu B7.
Jaká je další meta? Chceš se ztratit v Tennessee v lese a vyhlásí po tobě pátrání za obtěžování lidí? (velký smích & modří vědí)
Jestli máš namysli závod Barkley Marathons, tak na ten se už u nás specializuje někdo jiný. Existuje však plno závodních výzev, které bych rád třeba jednou zdolal. Moc se mi líbí svou trasou a parametry závod Ultra Tour Monte Rosa. Nebráním se účasti na již zmíněném PTL a nebo třeba z jiného soudku – absolvovat Spartathlon. Všechno to jsou však jen takové představy do budoucna, přičemž se příští rok budu převážně věnovat plánované rekonstrukci našeho domu. Zároveň pro mě zůstává nejdůležitější dělat co nejdéle a ve zdraví to, co mě baví a naplňuje, a předávat tu radost z pohybu dál hlavně mým dětem, se kterými si třeba za pár let budu moct užít fajn den proběhaný v horách.
