Vzpomínám si, že jsem se držel v patách Rodgerse a říkal si, že mi nesmí utéct. Pak už si nepamatuji nic.
ALBERTO SALAZAR
V Oregonu si Alberto Salazar vybalil saky paky a zabydlel se se svým spolubydlícím Rudym Chapou. Oba mladíci působili v kampusu plném bledých flákačů ze severozápadních zapadákovů jako romantické figury. S olivovou pletí, tmavými vlasy a štíhlými postavami běžců se vyjímali coby hispánští bohové mezi pohany a dívky na ně jen letěly. Ale jestli jejich spolužačky očekávaly nějaké bakchanálie a radovánky, tak byly zklamané. Salazar byl konzervativní a precizní, nikdy nezkoušel drogy, pil zřídka a chodil spát v rozumnou hodinu. Chapa byl větší sova, ale spíš pilně studoval, než že by vymetal večírky. Jeho otec byl nádenní dělník a ač byl Rudy do běhání stejně zapálený jako Alberto, věděl, že atletická kariéra trvá krátce a už si plánoval budoucnost v oboru financí či práva. Pro Alberta existovalo jen běhání.
Jejich trenér Bill Dellinger byl trojnásobný účastník olympijských her a bronzový medailista z olympiády v Tokiu 1964, kde běžel 5000 metrů. Dellinger sám vystudoval v Oregonu a trénoval ho Bill Bowerman, spoluzakladatel společnosti Nike. Dellinger se stal Bowermanovým asistentem, a když Bowerman v roce 1973 odešel do důchodu, převzal jeho místo. Ačkoli Dellinger postavil svůj tréninkový program na programu svého mentora, temperamentem se oba trenéři velmi lišili.
Bowerman byl fanatik – posedlý nejen vybavením, ale také tréninkovými metodami, výživou a kondicí. Jeho devadesátistránkové knížky nazvané Jogging, kterou sepsal poté, co navštívil svého přítele a kolegu Arthura Lydiarda na Novém Zélandu a která poprvé vyšla v roce 1966, se prodalo milion výtisků. Soudilo se, že tato kniha představila Lydiardovy tréninkové principy Americe a podnítila zájem o běhání. Jako jeden z nejlepších atletických trenérů, kterého Spojené státy kdy měly, Bowerman řídil atletický program v Oregonu pevnou rukou a bystrou myslí. Byl to skutečný vizionář a ne vždy se s ním dalo snadno vyjít. Naopak Dellinger měl větší sklony nechávat své svěřence, ať si poradí sami. Dal jim předepsaný trénink – obvykle to byla verze Bowermanova tréninku – a nechal je, ať jej odtrénují. Pokud podváděli, on neměl v popisu práce dělat jim policajta.
Jenže běžci vždycky podvádějí. Je to dané podstatou sportu, v němž je výkon jednotlivce stejně důležitý, ba důležitější než úspěch týmu. Na rozdíl od fotbalu, baseballu nebo basketballu mohou běžci vyhrát, i když celé družstvo prohraje, a i z mizerného týmu může vzejít hvězda NCAA nebo olympijský šampion. Běžci tedy mají neustále motivaci přizpůsobovat si trénink předepsaný trenéry, zejména když daný trenér šije přípravu na míru celému družstvu. Hvězdný atlet – nebo atlet, který se domnívá, že je hvězda – nejspíš bude brát trenérovy instrukce jako doporučení a upraví si je, jak sám uzná za vhodné.
Tohle by Bowerman jaktěživ nedopustil. Jeho boje se Stevem Prefontainem o běžcově tréninku byly legendární. On přece věděl, co je pro Prefontaina nejlepší, a jestli ten kluk zatracená nebude poslouchat, k čertu s ním. Bowerman ho radši vykopl z dráhy, než aby ho nechal běžet kolo navíc, které mu nepředepsal.
Dellinger se však do tréninku vměšoval méně a Salazar i Chapa toho využívali. Oba byli nejvychvalovanější běžecké naděje od dob Prefontaina, a věděli to. Když Dellinger řekl osm intervalů, dali si jich třeba deset. Když Dellinger určil tempo 4:50 na míli, snížili si ho na 4:40. Salazarovi vždycky dělalo potíže držet se zpátky. Od chvíle, kdy v deváté třídě uběhl svých prvních dvacet mil, posouval limity toho, co podle ostatních nemohl zvládnout – ať už mu radil bratr, otec nebo trenér Squires. Teď, když měl kumpána, jeho svévole neznala mezí. Když se osvobodil od omezení otcovského domu a železné ruky trenéra Squirese, sotva co ho mohlo zastavit. Běhal, jako kdyby budoucnost nemohla přijít dost rychle.
A taky že nepřišla. Jeho první rok v Oregonu byl zklamání. Brzy se zranil a taktak, že se zotavil a mohl se umístit pátý na šampionátu NCAA v běhu na 5000 metrů. To byl obstojný výsledek, ale ne zrovna to, co od sebe čekal. Neochotně se vrátil do Waylandu, kde celé léto pracoval na stavbě pro firmu svého otce. Alberto a José ráno společně jeli do New Hampshiru a na zpáteční cestě ho otec vysadil sedm mil před domem, aby zbytek cesty doběhl. Bylo to vyčerpávající a Alberto byl věčně utahaný, ale rok mimo domov mu prospěl a vztah mezi otcem a synem se poněkud urovnal.
V srpnu ho druhé místo ve Falmouthu ohromně povzbudilo. Dokázalo mu, že se zotavil ze zranění a že trénink jde, jak má. Byl nadšený, že zvítězil nad Frankem Shorterem – skoro stejně nadšený jako jeho otec. Doma ve Waylandu José tu novinu vykládal každému, kdo byl ochoten ho poslouchat: jeho syn porazil držitele zlaté olympijské medaile. Byl to vzrušující moment a Alberto se vrátil do Eugene s hlavou plnou snů o slávě a myšlenek o Billu Rodgersovi.
Toho roku na podzim oregonský tým přespolního běhu, kde byl druhák Alberto Salazar mezi nejlepší pětkou, vyhrál krosový šampionát NCAA. Co bylo důležitější, Alberto poznal svou budoucí ženu, studentku prvního ročníku Molly Mortonovou, která pocházela z Portlandu a také se věnovala vytrvalostnímu běhu. Molly byla blonďatá a optimisticky založená, sluníčkový protipól temného Salazara. Sice vytvořila školní rekordy na 3000, 5000 a 10 000 metrů, ale závodění ji vůbec nebavilo. „Jako ve škole,“ říkala. „Ráda jsem byla mezi lidmi a ráda se učila, ale nesnášela jsem písemky.“
Alberto na ni byl ze začátku moc zaťatý – byl příliš posedlý tréninkem, příliš soupeřil s ostatními běžci –, ale nakonec ji umluvil. Jejich vztah ale nejdřív neměl dlouhého trvání. Nechala ho kvůli tyčkaři Tomu Hintnausovi, který se později stal ikonickým modelem pro spodní prádlo Calvin Klein na fotografiích Bruce Webera. Hintnausovo opálené a vyrýsované tělo, opírající se o bíle omítnutou zeď a oděné pouze ve spodkách, zastavilo dopravu na Times Square, když byl v roce 1982 snímek vyvěšen na billboardu.
Alberto byl zdrcen a své zklamání si vybíjel tím, že se trápil na silnicích, za zády trenéra Dellingera si přidával intervaly navíc. Také se postavil otci a řekl mu, že se nestane lékařem; jako nový hlavní obor si vybral marketing a ekonomii. Později si na tento vzorec chování navykl: na zklamání reagoval konfrontací, přijímal bolest jako odměnu za to, že se donutil k rychlejšímu a usilovnějšímu tréninku.
Na jaře se Oregon Ducks postavili jednomu ze svých úhlavních soupeřů, týmu Washington State University, který se mohl pyšnit skvělým keňským běžcem Henrym Ronem. Rono patřil do první vlny elitních afrických běžců, kteří odjeli z vlasti a začali běhat za některou americkou univerzitu, a vytvořil řadu světových rekordů ve vytrvalostních disciplínách. Ovšem na 5000 metrech Salazar Rona přespurtoval a vyhrál závod v čase 13:42. Byl to formativní moment, zrovna jako tehdy, když porazil Franka Shortera ve Falmouthu. Ale trval jen krátce. O pár týdnů později ho Rono porazil na šampionátu Pac-10 a krátce nato přišlo Salazarovo zdrcující šesté místo ve finálovém závodě NCAA na 10 000 metrů.
Byl teprve ve druháku, ještě mu zbývaly dva roky univerzitní kariéry a objektivně vzato měl na dobývání světa spoustu času. Vždyť jeho mentor Bill Rodgers ve vysokoškolské atletice nevynikal a Frank Shorter projevil talent až ve čtvrťáku. Jenže Salazar neměl trpělivost a neuměl čekat. Usoudil, že se dost nesnažil. Zdrženlivost je pro smrtelníky; on je Salazar. Zaměřil své ambice na silnici a přísahal, že se už nikdy nenechá zlomit.
Bill Rodgers byl zvyklý na mladé rebely, kteří ho každý víkend chtěli sejmout. Vždyť kdysi býval jedním z nich. Ale teď byl Pan běžec. Shorter se zotavoval po operaci zraněného chodidla a Rodgers měl silnice sám pro sebe. V roce 1978 vyhrál sedmadvacet z třiceti závodů, jichž se zúčastnil, a vytvořil světový rekord v silničním běhu na deset kilometrů. Vyhrál Pepsi mistrovství USA na 10 000 metrů a Newyorský i Bostonský maraton. Jestli ho Salazar hodlal sesadit, měl před sebou pořádný kus práce.
Dne 16. února 1978 se vytrvalostní běh oficiálně dostal do obecného povědomí. Už to nebyl sport pro exoty a fanatiky – toho dne se kniha The Complete Book of Running od Jima Fixxe stala jedničkou na seznamu nebeletristických bestsellerů. Zůstala v první desítce dalších jednadevadesát týdnů a prodalo se jí přes milion výtisků, čímž se z jejího autora stal novověký prorok. Fixx kdysi míval nadváhu, kouřil a v jeho rodině se objevovaly sklony k srdečním onemocněním, a on do běhání přinesl vervu a zápal nového nadšence. Obálku zdobily Fixxovy šlachovité nohy v červených trenýrkách, a kniha slibovala muskulaturu a dobrou kondici pro všechny.
Když se toho léta konal závod ve Falmouthu, tento ideál masové účasti dosáhl svého vrcholu. Ačkoli se ročník 1978 mohl pochlubit nejkvalitnějším polem ze všech amerických silničních závodů – možná v celých dějinách –, občas se zdálo, že veřejnost zajímá víc běhání než běžci. Jak nadšeně poznamenal list Boston Globe: „Samotný závod ustoupil do pozadí před účastnickým aspektem a zábavou, kterou si lidé přišli užít.“ Na druhé straně Kenny Moore ze Sports Illustrated lamentoval nad nedostatečnou kondicí většiny zúčastněných a uváděl, že „tři čtvrtiny z 25 milionů amerických běžců běhají teprve dva roky či méně.“
Tommy Leonard snil, že silnici promění v pohyblivou party, a to se mu povedlo. Přesto vzhlížel k atletům, jako byli Shorter a Rodgers, a v jejich přítomnosti se musel štípat, aby věděl, že se mu to nezdá. Jako pravý fanoušek chápal bravuru těch nejlepších a čerpal z ní inspiraci. A nikdy ji nepřehlížel. Do toho léta Falmouth udržoval jakousi rovnováhu mezi elitou a masami, kdy ti první motivovali ty druhé. Ovšem kyvadlo se začalo vychylovat.
Elitním atletům ta změna neunikla. Bill Rodgers byl stejně šarmantní jako vždycky, ale jiní remcali na davy, na prostor startu a cíle. Někteří dokonce Falmouth vynechali a jeli závodit do zahraničí nebo někam, kde budou mít silnice pro sebe. Ostřílenější atleti předvídali, že vzhledem k nezkušenosti většiny účastníků bude mít letní vedro a vlhkost neblahé následky. Nikoho samozřejmě nenapadlo, že by jim podlehl některý z elitních běžců.
Pro Salazara představovaly davy lidí jen menší nepříjemnost. Jakožto jeden z favoritů putoval hned za startovní čáru a jakmile vystřelila startovní pistole, jako by běžel svůj vlastní závod. S masami se musely potýkat jen nejvýkonnější ženy, protože běžci mužského pohlaví se strkali, aby s nimi na silnici udrželi tempo, nebo se prostě chtěli ukázat po boku vedoucích závodnic. Nezřídka bylo vidět vedoucí ženy obklopené desetičlennou smečkou mužů, což bylo jednak rozčilující, jednak rušivé (a poněvadž ženy nesměly mít mužské vodiče, potenciálně to mohlo vést k diskvalifikaci). I Salazar však měl svoje obdivovatele, vesměs mladší běžce, kteří ho považovali za Prefontainova dědice a toužili po jeho magickém doteku či alespoň uznalém pokývnutí. Salazar byl zdvořilý, ale ne srdečný a choval se, jako by si přál, aby odešli a nechali ho běžet.
Raději se bavil s Rudym Chapou, jenž za ním přijel na závod na východní pobřeží, a Nancy Robinsonovou, dcerou hlavního lékaře závodu, s níž začal chodit, když se s ním rozešla Molly. Jak Nancy, tak Rudy rovněž závodili, ale i jim bylo jasné, že tohle je Albertův závod. Byl jako rozrušený plnokrevník před derby, vřelo v něm zklamání z mistrovství NCAA a byl celý žhavý je napravit. A kde jinde prokázat své odhodlání než za humny, kde poprvé závodil jako chlapec a kam se nyní vracel jako muž. Dokonalý recept na katastrofu.
Salazar si horka nevšímal. Nebyl to nejteplejší den léta ani nejteplejší den v historii závodu. Start byl posunut o dvě hodiny dřív, na desátou dopolední, a slunce se skrývalo za oparem, čímž vytvářelo iluzi klidu. Rozhodně nebyl takový pařák jako v červnu v Nebrasce, když porazil Ralpha Kinga. Ale bylo dost teplo na to, aby to bylo nepříjemné, a vzdušná vlhkost byla zrádná. V tomto stupni zabraňovala ochlazování těla a i za relativně mírného počasí mohla být krutá. Chapa později vyprávěl: „Polil jsem si hlavu vodou a měl jsem pocit, že se mi už na krku vaří.“
Místní běžci byli zvyklí na hustou mlhu typickou pro Cape Cod a věděli, že v pozdějších dopoledních hodinách ji slunce rozpustí. Dnes ráno však byla zvlášť neprostupná. Jelikož nejrozpálenějším místem trati byl rovný úsek vedoucí po Surf Drive, rozhodli se držet zpátky, než budou zase bezpečně ukrytí pod stromy u falmouthského přístavu. Byla to chytrá taktika, ale vyžadovala větší než letmou znalost trati a také povědomí o riziku i určitou obezřetnost. Salazar nic z toho neměl.
Když se ozvala startovní pistole, naskočil dopředu. Zatímco pole běžců probíhalo první zatáčku kolem knihovny, byl schovaný ve vedoucí skupince. Jediným vážným soupeřem před ním byl Mike Roche: ten později svého počátečního vedení litoval. Bill Rodgers byl asi tucet míst za nimi. Ostrým tempem vyběhli mírný kopec s výhledem na stanici pobřežní hlídky a zatočili vpravo na Church Street. Klapoty klap přes starý dřevěný most. Kolem Mesiášského kostela, kde jim fandil dav věřících, kteří se sešli na nedělní bohoslužbu. Pak do prvního seběhu, jímž se blížili k Nobska Beach. Tam Rodgers chytil rytmus a posunul se vpřed. Malý nástup, nepostřehnutelný sprint, a už tam byl. Salazar ho cítil za levým ramenem a instinktivně zrychlil krok, aby mu stačil.
Od vody vanul větřík a dodával běžcům mylný pocit, že je chladno. Ve skutečnosti se vlhkost neměla příliš kam vypařovat, takže se jim pot prostě držel na kůži a nijak zvlášť nepomáhal. Když vyběhli kopec a zmizeli v lese za majákem, byli už přehřátí, jejich těla se pokoušela vydávat teplo každým výdechem.
Teď teprve závod začal. Frajírci a podvodníci odpadli a do čela se posunuli seriózní běžci. Nikdy nebude jiný takový závod jako Falmouth, a žádný ročník falmouthského běhu nebude jako rok 1978. Devatenáct z prvních dvaceti závodníků byli Američané, a každý z nich by za nepřítomnosti ostatních vyhrál jakýkoli závod. Takoví jako Salazar, Bruce Bickford, Greg Meyer a Herb Lindsay později udělali oslnivou kariéru, zatímco Rodgers, Roche, Craig Virgin, Garry Bjorklund, Randy Thomas, Jeff Galloway, Ed Sheehan a Amby Burfoot už na vrcholu kariéry byli. Mezi ženami se do popředí zájmu dostala Joan Benoitová, když srazila čtyři minuty ze svého vítězného času z roku 1976 a byla na nejlepší cestě stát se nejznamenitější běžkyní, jakou kdy Spojené státy vyprodukovaly. Ale nešlo jen o kvalitu pole; byl v tom také soutěživý duch, nadšení lidí, závratné napětí vrcholu jízdy, kdy se nikdo nechce dívat dolů.
V lesích začaly malé souboje běžce proti běžci. Bob Hodge proti Randymu Thomasovi. Bickford proti Meyerovi. Někdo udělal pár zvlášť rychlých kroků nebo vystřelil doprava a závod začal. Jeden závodník popadl kelímek vody, vychrstl si ji na hlavu a odhodil kelímek na silnici. Jiný na moment vybočil doleva, podíval se na hodinky a zase zaplul do balíku. Takhle běželi, stoupali do kopců a sbíhali, silnice byla stinná a parná, vzduch nehybný a dusný. Nejlepší proti ještě lepším, rychlí proti ještě rychlejším.
A pak zbyli čtyři: Rodgers, Roche, Virgin a Salazar. Před nimi se prostírala míle a půl pobřežní silnice: rovná, rychlá a nebezpečná. Slunce pražilo, opar se rozplynul, vítr v zádech je vůbec neochlazoval. Rodgers přitlačil na tempo a ostatní se snažili zareagovat. Roche odpadl jako první. Přepálil totiž začátek a teď měl pocit, že má nohy těžké a bez energie. Během několika vteřin se propadl tři kroky za ostatní. Potom Rodgers opět nastoupil a tentokrát vytuhnul Virgin. Po měsíci závodění v Evropě měl rozbitá a zatuhlá lýtka. Ubral plyn a šetřil si energii na souboj o třetí místo.
Jen Salazar se nechtěl poddat. Byl unavený a bylo mu vedro, ale věděl, že je ve formě a rychlý. Vítězství byla jen otázka psychiky. Před časem prohrál na mistrovství NCAA, protože si dovolil pomyslet, že prohraje. Nyní takové myšlenky vyhnal z hlavy a soustředil se na silnici. Věřil, že je psychicky odolnější než všichni jeho soupeři. Ať šlo o jeho první krůčky, kdy běhal kolem domu pro Ricarda, o jeho dvacetimílový běh v prváku na střední nebo 5000 metrů na dráze v Nebrasce, jeho nejslavnější chvíle nastaly tehdy, když odmítl akceptovat možnou prohru. Co je tělo jiného než sluha mysli, pouhý kus masa? Samo nerozhoduje a poslouchá příkazy. Nakázal mu, aby běželo, a ono běželo. Jeho mysl vydávala povely a svaly se stahovaly, kolena se zvedala a chodidla nechávala silnici za sebou.
Tak jako každý běžec i Bill Rodgers víc závodů prohrál než vyhrál. Utrpení porážky znal lépe než euforii vítězství, a třebaže na porážky nebyl zvyklý, patřily k věci. Jeden dobíhá do cíle první a teprve potom všichni další. Zatím se vezl na vlně vítězství, ale vždycky věděl, že tahle chvíle jednou nastane – tak jako talentovaný starý chytač cítí, jak mu lupe v kloubech, když se podívá na střídačku a vidí, jak si mladý borec nasazuje jeho masku. A teď přibíhá Alberto Salazar a ptá se Rodgerse, jestli chce vystřídat ve vedení. Není to podstata závodu? Jak řekl sám Rodgers: „sesazovat krále“.
„Jasně. Jen běž,“ odvětil. Psychicky se připravil na to, že ho soupeř předběhne a odhadoval, jestli uhájí před Virginem a Rochem druhé místo. Jedna porážka ještě neznamená, že koruna opouští svého původního majitele. Přesto musel ve změněných podmínkách zápolit s pocitem ztráty a tím, co by mohla znamenat.
Rodgers klopil hlavu k zemi, pohled zaměřený na silnici, ale po několika vteřinách byl Alberto ten tam. Trochu ho to popletlo, ale víc se soustředil na to, aby udržoval tempo a pozici. Po nějakých třiceti vteřinách začal přemýšlet, kam se mladší běžec poděl. Ale byla to jen letmá myšlenka. Byl stále první, kolem plno lidí a fanoušci pronikavě povzbuzovali. Do cíle zbývaly dvě míle a on ještě musel závodit. Doběhl na konec Surf Drive, zatočil vlevo směrem od pláže a prodloužil svůj náskok před soupeři.
Salazarův mozek mezitím vysílal signály tělu, jenže tělo odpovídalo vlastním, primitivnějším jazykem. Jak se organismus pocením zbavoval vody, jeho kapiláry vymačkávaly vodu z krve, aby nahradily chybějící tekutinu v tkáních. Poněvadž se tím snížil objem krve, Salazarovi poklesl krevní tlak. Aby tlak udržely na adekvátní úrovni, jeho tepny se stáhly; do mozku krev proudila, ale do končetin jí putovalo omezené množství. S nedostatečným přísunem krve svalům chyběl kyslík k vytváření energie a narušila se jejich schopnost vylučovat odpadní produkty, například oxid uhličitý a kyselinu mléčnou. Zakrátko začal klopýtat a motat se po silnici. Předběhl ho Craig Virgin, pak také Mike Roche. Propadl se z druhého místa na čtvrté, pak páté, sedmé, osmé, desáté. Bob Hodges, který ho dohnal u posledního výběhu do Falmouth Heights, si pomyslel, že Alberto vypadá „rozklepaně“ a nezdravě.
Kdyby v tu chvíli zastavil a trochu se napil ovocné šťávy s vodou, možná by se byl vzpamatoval. Jenže nikdo nevěděl, že je na pokraji kolapsu. Vypadal prostě jako někdo, kdo přepálil začátek a odpadnul. On sám byl zmatený a dezorientovaný. Jak se dál potil a z těla mu mizela další a další voda, jeho tepny se stahovaly víc a víc, až nakonec došlo k omezení přívodu krve do mozku.
To, že Salazar v takovém stavu dokázal uběhnout dvě míle, svědčilo o jeho psychické odolnosti a zatvrzelé vůli. Také to bylo nanejvýš nebezpečné. Ve chvíli, kdy doběhl do cíle, jeho tělesná teplota překročila 42 °C, dostala se tedy o pět stupňů nad normál, do rizikové zóny, po níž obvykle nastává smrt. Úplně se přestal potit, kůži měl suchou a křehkou jako papír. Jeden dobrovolník si všiml, jak se potácí cílovou uličkou, a přispěchal mu na pomoc. Dobrovolník mladého běžce napůl odnesl, napůl odvlekl do lékařského stanu, kde je přijal dr. Arthur Crago.
Doktor Crago okamžitě poznal příznaky úpalu. Salazar byl bílý jako křída, roztřesený a zesláblý. Přesně s touto vidinou dobrovolníci předem naplnili několik plastových van vodou s ledem. Nyní dr. Crago nasměroval Salazara k jedné takové vaně a pomohl mu do ní vlézt. Salazar se ponořil, ale nelíbilo se mu to. Dokonce se hned rozkřičel a začal sebou házet. To je u obětí úpalu běžné – pacienti jsou dezorientovaní a často útoční – a také nebezpečné. Mohl zranit sám sebe nebo některého z dobrovolníků, kteří se mu snažili pomoci. Ba co hůř, mohl by zvrhnout vanu. Nejakutněji bylo třeba snížit jeho tělesnou teplotu, aby nedostal záchvat nebo nedošlo k poškození mozku, a nejlepším způsobem, jak toho docílit, bylo udržet ho v ledové vodě.
Na místo dorazil dr. Arthur Robinson, hlavní lékař závodu, a Salazar ho uvítal řadou vulgarismů. Později mu bylo hrozně trapně, když si na své chování vzpomněl. Tohle byl otec jeho dívky a on byl řádný mladý katolík, který normálně neklel jako dlaždič. Ale doktor Robinson už pár lidí s úpalem zažil a věděl, že mohou být agresivní. Klidně naslouchal a prošel si kolegovy poznámky, zatímco mladík v jeho péči nadával a skučel.
Pak přišel Salazarův otec a hladina hluku ve stanu se o pár decibelů zvýšila. Běžcova tělesná teplota už se snižovala, ale jeho otec zdejším lékařům nevěřil a trval na tom, aby syna poslali do nemocnice. Jenomže i krátká cesta sanitkou mohla způsobit prudký nárůst tělesné teploty s nevratnými důsledky. Nejlepším lékem bylo zůstat v ledové lázni, dokud se teplota nevrátí do normálu. Nicméně José Salazar naléhal, mluvil stále hlasitěji a gestikuloval divočeji. Nakonec zavolali sanitku. Než přijela, Salazarova teplota klesla na 38,9 stupně, takže už bylo dost bezpečné ho převézt na pohotovost. Lékaři ho na lehátku odvezli k záchranářům ze sanitky a ti vyrazili směr falmouthská nemocnice – sirény ječely a José Salazar kvílel, případně naopak.
O několik hodin později, když to v lokále Brothers Four jaksepatří žilo, překvapil pivem impregnované hosty nečekaný návštěvník. Alberto Salazar nakráčel do hospody ztuhlým, leč suverénním krokem. Ukazoval vpichy v paži, kam mu sestry zavedly kapačky a odpovídal na otázky nachmelených spoluběžců. Ano, je pravda, že málem umřel. Ano, je pravda, že jeho otec nechal zavolat kněze, jenž mu dal poslední pomazání. Ale už je zase tady, živý a zdravý, a je připravený zase běhat.
Tommy Leonard mu načepoval pivo, bývalí týmoví parťáci mu zatím podávali ruku. Pak se kolem shromáždilo celé osazenstvo a všichni si připili na Falmouth, nejfajnovější závod v zemi. Jukebox dál vyhrával a začalo se tancovat. Zanedlouho stará garda začala válet jitterbug a Tommy k tomu zpíval.
Salazar netancoval. Postával stranou u baru a přemítal o závodě. Nevyhrál, a navíc skoro umřel. Přesto ho prostoupil ponurý pocit uspokojení – chcete-li, štěstí. Nevzdal se ani tehdy, kdy jeho tělo prosilo o odpočinek. Proběhl říší smrti a vynořil se z ní. Nebyla tam žádná světla ani nebeská hudba, žádné záblesky minulosti ani staré lítosti. Ale byli tam andělé a ti nad ním bděli. Tomu teď věřil.
Běž, Alberto, říkali. Běž.
Cameron Stracher: Králové silnice, překlad Anna Kudrnová. Mladá fronta 2018 (kniha vyjde na přelomu března a dubna). Originál Kings of the Road vyšel v nakladatelství Houghton Mifflin Harcourt v roce 2013.
Zveřejněno se souhlasem nakladatelství.
