Jan Procházka – náš nejlepší orienťák s desítkou pod 32min

Jan Procházka patří mezi naše nejúspěšnější orientační běžce, ale určitě se neztratí ani ve světovém měřítku. Jeho úspěchy mluví za vše. Zlatá medaile ve štafetě z MS 2012 ve Švýcarsku nebo 4. místo na krátké trati na ME 2014 v Portugalsku. Pojďte si přečíst náš rozhovor s borcem, který umí hladkou desítku za 32min a na Velké Kunatické drží jedny z nejlepších časů

Orientační běh děláš už od dětství, co všechno ti to dalo (nejen do sportovního života)?

Zcestoval jsem Evropu a trochu svět, dělal jsem sport, který mě neuvěřitelně naplňoval a pořád baví. I teď si na dovolenou tisknu mapy a jdu se proběhnout. Nejdůležitější je však komunita okolo tohoto sportu, té si cením nejvíc.

„Trénuju stále podle starého osvědčeného systému, ve kterém prim hrají tři tréninky. Delší aerobní vytrvalost, tempový trénink a intervaly.“

Tvých úspěchů je opravdu nespočet. Které řadíš mezi ty nejdůležitější?

Mistrovství světa 2012, kde jsme s Tomášem Dlabajou a Honzou Šedivým vyhráli štafety je jasně nejcennější výsledek mé kariéry. Dále úspěchy s finským oddílem Kalevan Rasti na Tiomile a Jukole. To jsou ohromné štafetové závody na severu a já je se svým oddílem dokázal několikrát vyhrát. V roce 2014 jsem dokonce běžel poslední úsek vítězného týmu. V individuálních závodech jsem byl nejlépe čtvrtý na ME.

Už na začátku kariéry jsem pochopil, že individuální závody s intervalovým startem nejsou úplně pro mě, jsem hodně soutěživý a kontaktní závodník, proto mi vyhovovaly štafetové závody a v těch jsem dokázal snad úplně vše co se dá.

Jak hodnotíš sezónu 2018?

Už v roce 2016 jsem skončil s orientačním během na reprezentační úrovni. Letošní sezóna byla možná poslední vrcholová. Trénoval jsem hlavně na Tiomilu a Jukolu a zvlášť na Jukole jsme běželi s omlazeným týmem výborně. Bohužel se nám Philippe Adamski na trati zranil, ale přesto dokončil s velkou časovou ztrátou a my z toho pořád vybojovali páté místo. Hlavně se se nám na jaře narodila dcera a moje vrcholové ambice šly díky tomu trochu do ústraní…

Dá se i v pokročilém věku začít na amatérské úrovni závodit?

Začít závodit lze v kterémkoliv věku, ale záleží jaké si člověk vytyčí cíle. Pokud ty nejvyšší, tak je to ohromně těžké, ale lze to. Ideální je přechod z jednoho sportu do druhého. Mně je letos 34 a už cítím, že tělo není schopné regenerovat takové tréninkové dávky jako dřív. Jsem navíc psychicky unavený z předchozích let, kdy jsem si dokázal své. Záleží však na výběru sportu.

„V letech 2005 – 2016 jsem byl profesionál a trénoval přes 500 hodin až k 600h. Postupně jsem se propracoval až 5500 naběhaných kilometrů ročně.“

S časově extrémními sporty lze začít velmi pozdě, tím myslím různé ultra běhy ať už v horách nebo na silnici. V současné době je navíc v ČR v běhání velmi slabá konkurence, takže do české špičky se lze dostat i v pozdějším věku.

Jak bychom měli/mohli začít s orientačním během? Existují například nějaké kempy?

Kempy pro amatéry nejsou, ale je velké množství závodů pro veřejnost. Navíc v posledních letech byla spuštěna velmi pěkná stránka pro začátečníky, kde lze vše dohledat.

Myslíš, že je orientační běh teď více populární? My totiž máme pocit, že jo!

Určitě se vezeme na vlně outdoorových aktivit. Orientační běh je v různých verzích součástí mnoha moderních outdoorových závodů.

Držíš historicky několik nejlepších času na legendární Velké Kunratické, jak těžký je to závod pro borce tvého kalibru?

Velká Kunratická je závod na který ani nikdy nikdo speciálně netrénuje. Všichni vrcholoví běžci ho běhají po podzimním odpočinku. Já měl tu výhodu, že má neuvěřitelně těžký výškový profil. Kopec na Hrádek a dolů běžím během závodu orientačního běhu několikrát a občas i drsnější. Proto mi ten závod tolik seděl, i když ani já jsem na něj nikdy speciálně netrénoval. Navíc musím všechny uklidnit, oběhnout Kunratickou mě bolí stejně jako vás, možná i víc…

Měl bys pro nás nějakou obecnou taktiku?

Jasně, základ je nepřepálit začátek, tak aby byl člověk fit pod posledním kopcem. Z toho místa už se musí jít na doraz. Já navíc dřív využíval toho, že jsem byl schopný z Hrádku seběhnout hlava nehlava, teď už se taky bojím.

Tenhle rok ses zúčastnil (a dovedl i vyhrát) i jeden z nejhezčích závodů (nejen) v Praze – Trailová Závist…

Honza a Zuzka Bartasovi dokázali najít velmi pěknou trať v okolí Prahy. Závod je sice 17km dlouhý, což mi přijde dost, ale než se rozkoukám jsem v cíli. Protože trať vede menšími pěšinkami, kde je nutné pořád koukat pod nohy a dávat si pozor na techniku běhu.

Jak závod probíhal? Komu bys ho doporučil a proč?

Letos to bylo extrémně náročné, protože se na startu sešla silná konkurence. Snažím se začít závodit až asi v polovině trati po které následuje náročný výběh na Keltské oppidum. Stejnou taktiku jsem zvolil i letos a propracoval se zde do čela. Až do cíle jsem však viděl za sebou Jirku Petra a musel jsem jít naplno.

Co nejlepšího si můžeme vzít od orientačních běžců, my sportovní běžci?

Důraz na trénink běžecké síly. To se v hladkém běhání hodně zanedbává. Orientační běh se odehrává v lese a většinou s hodně drsným výškovým profilem a běžeckou podložkou. Bez síly v nohách to nejde. Běžci specialisté sílu potřebují hlavně do finiše a do kopců.

Čím se zásadně liší/neliší příprava Vaše a „naše“?

Největší rozdíl je v tréninku mapové techniky. My odběháme 30-50% tréninku s mapou v lese. Musíme ji trénovat, protože na vrcholové úrovni rozhodují vteřiny. Společný naopak máme systém tréninku. Ten je pro všechny běžce stejný. S mapou tak běháme intervaly, tempa, ale i delší běhy kolem aerobního prahu.

Můžeš se s námi podělit o tvoje roční objemy včetně převýšení?

V letech 2005 – 2016 jsem byl profesionál a trénoval přes 500 hodin až k 600h. Postupně jsem se propracoval až 5500 naběhaných kilometrů ročně. Je však nutné dodat, že více jak třetinu tréninků jsem běhal s mapou a v zimě pravidelně hodně jezdím na běžkách. Kilometry tak nejsou úplně směrodatným ukazatelem. Navíc se jedná o součty systematického tréninku, tedy značná část byla odběhána ve vyšších intenzitách.

Máš úžasné časy i na rovině. Můžeš se s námi podělit o časy na 3,5,10 km?

Uff už to budou fousaté rekordy, ale myslím že 8:44, 15:06, 31:40. Je však nutné podotknout, že jsem všechny hladné závody běhal z přípravy.

Soutěžíš za tým Kalevan Rasti. Jak se trénuje/závodí ve Finsku? Ty tam i žiješ?

Bydlel jsem tam přibližně 3 roky v městečku Joensuu. Studoval jsem na místní univerzitě magisterský program. Tento pobyt mě v mojí kariéře velmi posunul, naučil jsem se totiž běhat ve Skandinávii. V té době se navíc v Joensuu vytvořilo jádro týmu, se kterým jsme následně dosáhli mnoha úspěchů. V letech 2009 – 2015 jsme byly nejlepším oddílem na světě. Ukázalo se tak, že dobrá tréninková parta je ohromě důležitá.

Jaká jsou specifika toho jak se trénuje ve Finsku?

Orientační běh se ve všech severských zemích těší větší popularitě než u nás. Hlavní důvod jsou lesy, které pokrývají daleko větší část území těchto států a navíc jsou orientačně mnohem náročnější. Když se podívám z pohledu vrcholového běžce, tak největší změnou byla nutnost přes zimu hodně trénovat v hale a jezdit na dlouhá soustředění do Španělska a Portugalska. Přeci jen zima je v těchto zemích trochu drsnější než u nás.

Angažuješ se teď i ve svazu orientačního běhu. Můžeš nám k tomu říct trochu více?

Začal jsem Honzovi Šedivému pomáhat s dospělou reprezentací. Jsem asistent trenéra pro závodníky do 23 let a v příštích sezónách navíc budu řešit sprintové disciplíny. Beru to tak, že chci předat nasbírané zkušenosti dál. Zatím mě to velmi baví a snad se mi i podařilo si uvolnit ruce, abych na to měl na jaře více času.

Běháš už dlouhodobě za značku INOV-8. Proč zrovna ta?

Přišli na trh v době, kdy se v orientačním běhu začali běhat sprinty. To jsou závody ve městech a parcích. Ze začátku bylo do těchto terénů obtížné sehnat obuv, protože naše speciálky se hřeby se tam prostě nehodily a hladké body klouzaly. Inov-8 tedy byla jasná volba. Dnes v těchto botách běhám skoro vše kromě silničních závodů a jsem stále spokojen.

Kolik ročně absolvuješ orientačních závodů? Máš nějaký strop přes který prostě už nejdeš?

Dřív jsem trénoval na 1 – 2 vrcholy sezóny a vše ostatní byly „přípravné závody“. Podobný systém stále držím. Kolik závodů odběhám si neeviduji, ale závody v OB se běhají v nižších intenzitách v porovnání s hladkými, proto celkem odběháme daleko více závodů v sezóně v porovnání s běžci specialisty.

Jak vypadal tvůj trénink, když jsi běhal úplně nejlépe ve svojí kariéře?

Obecně: přípravné/přechodné/závodní období. Přípravné bylo vždy časově nejnáročnější, ale intenzity tréninků nižší. Nejnáročnějším obdobím bylo přechodné, které je pro většinu našich běžců závodním.

Třeba v roce 2012 jsem před MČR v červnu měl v týdnu tento program:
PO: I – WU + 3x3km terén + CD II – 2h v horách
ÚT: I – WU + 4x5x40s kopce + CD II – 2h v horách
ST: 57min řízený fartlek 15×30/30s
ČT: WU + 8x1km (okolo 3:05-3:00 a poslední 2:55) + CD
PÁ: I – rozklusání 40min II – bike 30min
SO: MĆR kvalifikace 1. Místo
NE: MČR finále asi 10. Místo II – jogging 35min

V neděli při finále MČR jsem úplně umřel, prostě tělo řeklo dost. Přehnal jsem to s tréninkem a to se mi bohužel občas stalo. Na druhou stranu jsem věděl, že je to tréninkový závod a tak jsem k tomu v plánu přistupoval. Vše se mi pak vrátilo na mistrovství světa na konci července na které jsem vyladil snížením objemů a zvýšením intenzity tréninků.

Co bys doporučil jako nejlepší skladbu tréninků? Co by rozhodně nemělo chybět a čeho mají naopak lide zbytečně moc?

Trénuju stále podle starého osvědčeného systému, ve kterém prim hrají tři tréninky. Delší aerobní vytrvalost, tempový trénink a intervaly. Zařazení tréninků do týdenních plánů, jejich počet, intenzita a délka už se odvíjí od tréninkové fáze ve které se běžec nachází.

Jak regeneruje tak dobrý běžec jako ty? Máš nějaký tajný “trik”?

Lepší regenerace než spánek neexistuje.

„Orientační běh se ve všech severských zemích těší větší popularitě než u nás. Hlavní důvod jsou lesy, které pokrývají daleko větší část území těchto států a navíc jsou orientačně mnohem náročnější.“

Máš pro nás nějakou vtipnou “historku z natáčení”. Třeba že ses v lese “ztratil” a viděl jsi něco co jsi neměl? (smích)

Zamlžená auta cestou na tréninky jsou takovým standardem, nejhorší však byly duny v Maspalomas na Gran Canarii. Do nich jsem šel běhat jenom jednou a poté si hned vygooglil, že se jedná o velmi oblíbenou lokalitu gayů.

Máš teď prostor komukoliv poděkovat…

Musím poděkovat rodičům, za jejich podporu po celou dobu mé kariéry. Bez nich bych nikdy nedosáhl takových úspěchů. V posledních letech musím navíc poděkovat ženě Martině, že to se mnou zvládá.