Jakubovi se letos daří. Jeho skvělý comeback asi neunikl nikomu. Na mítinku v irském Athlone v únoru vytvořil český halový rekord v závodu na 1500 metrů časem 3:38,79 minuty a splnil tím limit na halové mistrovství světa v Sopotech.
Na halovém atletickém šampionátu v Praze potom časem 1:48,07 ovládl osmistovku, tedy trať, které se letos hodlá věnovat spíš okrajově.
Následoval mítink Praha Indoor 2014. Jakub plánoval v Praze zaútočit na letitý národní rekord Lubomíra Tesáčka v běhu na 3000 m. , což sice nevyšlo, ale i tak mohl být v cíli spokojený se novým osobním rekordem 7:53,21 (a to do závodu nenastoupil zcela fit).
V polských Sopotech si Jakub vybojoval krásné 5. místo s časem 3:39,23 . Pak si v rakouském Attnangeru zaběhl silniční míli – tam obsadil 2. místo v čase 4:10,59 (nestačil pouze na Keňana Rutta).
A Jakubovi se dařilo i minulý týden ve francouzském Montgeron na 3000m. Jakub doběhl na 2. místě v osobním rekordu 7:52,82 a to jeho výkon ještě negativně ovlivnil silný vítr. Jakub prostě jede.
Ale pojďme se vrátit k jeho českému halovému rekordu.
Jak to vlastně probíhá, když se zaběhne takový rekord?
Na závod do Irska jsem odjížděl s dobrou formou. Poslední ostřejší trénink jsem šel ve středu (závod byl v neděli) – 6x400m v časech (57,2-58,2-58,0-57,3-57,8-54,4). Sice jsem ještě měl v nohách únavu z Bordeaux, ale taky jsem se v tomhle tempu cítil dost komfortně. Odpoledne jsem si šel ještě 8km vyklusat a dal jsem si saunu. Prostě pohodička. Čtvrtek a pátek jsem jen klusal.
Odletěl jsem v sobotu dopoledne z Prahy a vše od té doby šlo velice rychle. Po příletu do Dublinu jsem musel čekat, než přiletí další závodníci ze Španělska, a teprve poté nás odvezli do 130km vzdáleného Athlone, kde je zatím jediná hala v Irsku. Na hotel jsem se dostal v 21:00, co nejrychleji jsem na sebe nahodil běhací oblečení a vyrazil se proběhnout, abych z noh dostal únavu po cestě. 6km na to stačilo. Rychle zpět na pokoj, umýt se a honem na večeři. Dal jsem si těstoviny Carbonara a utíkal do postele. No, ještě jsem si dal na pokoji pár kousku čokolády, abych zahnal mlsnou :-). Byla to moje oblíbená Arko, nic levného, ale za tu blaženost na jazyku to stojí. Vstal jsem v 9 hodin a šel si dát na snídani kafe. Nic jsem nejedl. Chodím totiž ráno před závodem klusat. Většinou 4km a tentokrát jsem ještě přidal 2 rovinky. Na pokoji jsem se ještě protáhl a na chvíli jsem si lehnul, ale už jsem nespal.
Zhruba 11:45 jsem si začal balit batoh a chystat se na závod, a abych měl něco v žaludku, snědl jsem svou oblíbenou B4 activity od Nutrendu, který mě sponzoruje, a ve 12:30 vyrazil do haly. Mimochodem hala v Athlone je něco úžasného, loni zcela nově postavená. Nádherná, z poloviny prosklená konstrukce. Naprosto ideální zatáčky a vše na palubovce s nejnovějším mondem. Fakt špička.
Start byl v 14:30. Rozcvičovat jsem se začal 55 minut před startem, a abych se přiznal, tak jsem se necítil nijak extra. Ale říkal jsem si, že v závodě to může být jiné. Věděl jsem, že jediný závodník, který se mnou může běžet, je Ir, jinak nikdo. Vodič měl běžet do kiláku a já si řekl, že půjdu rovnou za něho a zkusím to zepředu. Věřil jsem, že jsem na tom dobře a že jsem schopný 500m utáhnout sám. V samotném závodě to bylo přesně tak, akorát vodič vydržel jen do osmistovky a zbytek jsem utíkal sám. Nohy nebyly moc dobré, ale tempo mi nepřišlo příliš rychlé. Výhodou bylo, že po trojce v Bordeaux mi to přišlo krátké, a já si říkal, že tři kola do cíle nic není. Tak jsem běžel, co to dá.
Celou dobu jsem si v hlavě promítal, že když nedám limit, jel jsem sem zbytečně, a hlavně, už nebude možnost ho ani běžet. Že bych běžel český rekord, mě nenapadlo, ani když jsem vbíhal do poslední čtvrtky. Viděl jsem na tabuli problikávat čas 2,42-2,43 a to ve mně vzbudilo nový náboj, protože jsem musel dost přitlačit, abych aspoň atakoval limit. Zabral jsem, a asi dost. Po doběhu do cíle jsem viděl čas a nevěřil jsem. Propukla euforie, měl jsem fakt radost, téměř po dvou letech jsem byl opravdu spokojený se svým výsledkem.
Po závodě mě hned brali na doping, pak jsem šel 4km vyklusat a dal jsem si 6 rovinek. Musel jsem spěchat zpět na hotel zabalit, protože jsem se přesouval do Dublinu, kde jsem spal před odletem domů. Celkově to proběhlo vše ve velkém spěchu což je někdy dobře. Člověk pak nemá tolik času na přemýšlení, a prostě jen běží.
