Petra 2. na půlmaratonu v Polsku
Petra Pastorová doběhla na 2. místě v půlmaratonu konaném v polském městě Żywiec. Petra trať zvládla za 1:23:30 hod. Vyhrála Maďarka Zita KÁCSER v čase 1:22:25 hod. Petra se s Maďarkou držela v čele do 17. km, kde si její soupeřka vytvořila v kopci menší náskok a až do cíle ho pomalu navyšovala. Na start se postavilo celkem 1 737 startujících. Běželo se kolem jezera, přesto nešlo o žádný rovinatý závod, ale o náročnou trasu nahoru-dolů. Celkovým vítězem se stal Keňan, který běhá za Benedek team, Joel MWANGI za 1:06:01 hod. Překonal tak traťový rekord o 17 sekund.
Otta
Pražský půlmaraton v druhém nejlepším čase 1h 11:45
Sportissimo Prague Half Marathon je již minulostí, ten letošní byl zase jiný, ale opět krásný, nádherné počasí, skvělá konkurence, dokonce padl světový rekord a to hned čtyřikrát, moje kolegyně z RunCzech Racing teamu zaběhla 1h04:52, něco neskutečného, gratuluji Joyciline, já 1h:11.45, druhý nejrychlejší půlmaraton mé kratké atletické kariéry, děkuji opět skvělému vodiči Ondrovi Fejfarovi, skvělým fanouškům, novému teamu za skvělé přijetí a skvělé oraganizaci RunCzechu. Už se těším do Prahy na...
Jaro začalo, to se to běhá, jen ty termíny kolidují…
Poslední měsíc jsem nic nepsal. Vlastně nebylo co. Běhám, nic zajímavého se nedělo. To nejlepší je asi počasí. Konečně je vidět do osmi, takže se dá běhat i odpoledne bez čelovky. Za březen se mi tak podařilo naběhat 165 kilometrů, na dosavadní časové zaneprázdnění je to pěkný výkon, i když si říkám, že odteď bych se rád držel zase ke dvěma stovkám.
Začínají se blížit první termíny závodů. A už první konflikty. Tak především chci zase běžet Nymburský půlmaraton. Byl to můj první běžecký závod, takže bych si ho chtěl "tradičně" dát znovu. Jenže je ve stejnou dobu, jako Lázeňský běh v Toušni, který jsem chtěl dát s dětma. No, asi zůstanu u toho Nymburku.
No a pak v květnu mám běh kolem Mácháče, je to šedesátka. Rád bych z toho uběhl alespoň ten maraton, ale samozřejmě mám určité pochybnosti. Zrovna v tuhle chvíli je to rok, co jsem si dal poprvé třicítku při Polabském uprchlíkovi, takže na to jdu asi nějak zhurta. Samozřejmě jsem připraven to vzdát uprostřed běhu, když se mi bude jevit, že to přetahuju.
Hloupé ovšem je, že ten samý den je i čtvrtka v Brandýse, kterou bych si rád dal. Ovšem dát si jeden den první ultra a hned odpoledne čtvrtku v ostrém tempu, to i mně přijde poněkud ambiciozní plán, takže se bojím, že letos to s Brandýským městským během nevyjde. Škoda přeškoda.
No a protože mám narozeniny 26.8., dostal jsem k narozeninám předem dárek, zaběhnout si v Harrachově EPO Trail Maniacs, 50 km s převýšením 2500 metrů. Mírně se mi zdá, že to Jakub trochu s dárkem přehnal, ale zase: proč to nezkusit, když už jsem dárek dostal. Určitě to bude v pohodě, rovinka, kus dojedu autobusem a tak ... :D
Abych representoval, ukořistil jsem v práci firemní tunel na krk/hlavu: vydává se pracovníkům, kteří dají desítku pod padesát, odírám na tom uši, ale dám to ... :)
Začínají se blížit první termíny závodů. A už první konflikty. Tak především chci zase běžet Nymburský půlmaraton. Byl to můj první běžecký závod, takže bych si ho chtěl "tradičně" dát znovu. Jenže je ve stejnou dobu, jako Lázeňský běh v Toušni, který jsem chtěl dát s dětma. No, asi zůstanu u toho Nymburku.
No a pak v květnu mám běh kolem Mácháče, je to šedesátka. Rád bych z toho uběhl alespoň ten maraton, ale samozřejmě mám určité pochybnosti. Zrovna v tuhle chvíli je to rok, co jsem si dal poprvé třicítku při Polabském uprchlíkovi, takže na to jdu asi nějak zhurta. Samozřejmě jsem připraven to vzdát uprostřed běhu, když se mi bude jevit, že to přetahuju.
Hloupé ovšem je, že ten samý den je i čtvrtka v Brandýse, kterou bych si rád dal. Ovšem dát si jeden den první ultra a hned odpoledne čtvrtku v ostrém tempu, to i mně přijde poněkud ambiciozní plán, takže se bojím, že letos to s Brandýským městským během nevyjde. Škoda přeškoda.
No a protože mám narozeniny 26.8., dostal jsem k narozeninám předem dárek, zaběhnout si v Harrachově EPO Trail Maniacs, 50 km s převýšením 2500 metrů. Mírně se mi zdá, že to Jakub trochu s dárkem přehnal, ale zase: proč to nezkusit, když už jsem dárek dostal. Určitě to bude v pohodě, rovinka, kus dojedu autobusem a tak ... :D
Abych representoval, ukořistil jsem v práci firemní tunel na krk/hlavu: vydává se pracovníkům, kteří dají desítku pod padesát, odírám na tom uši, ale dám to ... :)
A jedna nostalgická: vyhodil jsem první boty, co jsem si koupil. NB1210 šly do popelnice, měly za sebou skoro tisícovku a sešláplé byly slušně. Do kategorie "na zahradu" díky menšímu smradu a větší stabilitě se přesouvají Voomera, které ještě nosím do práce na čtvrteční "běžnou poradu" - ty už jsou taky na chodidle prošlapané až na vložky. NB1210 jsem koupil znovu, jen novější model, co se jinak jmenuje, místo Voomera jsem pořídil Asics Cumulus, což jsou fakt luxusní bačkorky, jen nejsou tak nenápadné. Ve výsledku se mi ukazuje, že na boty naštěstí nejsem tak citlivý a běhám prostě v tom, co mám...
Tož příjemné jarní běhání!
Pražský půlmaraton – výsledky
Gratuluji všem běžcům sobotního půlmaratonu. Měli jste možnost být u toho, když padl světový rekord!
Těším se, že se s některými uvidíme na maratonu 7. května.
Také doporučuji na velikonoční neděli závod na 15. km v Golčově Jeníkově, který každoročně startuje Jarmila Kratochvílová.
Těším se, že se s některými uvidíme na maratonu 7. května.
Také doporučuji na velikonoční neděli závod na 15. km v Golčově Jeníkově, který každoročně startuje Jarmila Kratochvílová.
| POLÁK FERDINAND | 01:34:03 |
| OLIVA ALBERT | 01:36:43 |
| MATOUŠ MICHAL | 01:37:48 |
| TŮMA PETR | 01:47:53 |
| ŘEHÁK ADAM | 01:48:57 |
| TŮMOVÁ NATÁLIE | 01:58:06 |
| MATOUŠ JAKUB | 02:00:51 |
Under Armour SpeedForm Europa Review
Běh Koutem na Šumavě
Minulý rok jsem se chystal na ultramaratony a dva dni před Koutem jsem běžel 31km . Výkonem 16:36 jsem doběhl na 2.místě a těsně jsem prohrál zlato.
Letos jsem se vrátil na krátké tratě a cíl byl jasný - VYHRÁT.
Se včerejším výk...
Plnící se sen jednoho z nás – Ondra Švirák, 26ultra.com
Jsem nějakej Ondra ze Sokolova, je mi 25 let, rád cestuji a běhám. Při studiích fakulty soudního inženýrství v Brně se živím jako horský průvodce, což mě přivádí k netradičním cestám do celého světa. Loni na podzim mě napadl bláznivý nápad spojit práci průvodce s běhání ultramaratonů a vznikl tak projekt Ultra 26. V rámci tohoto projektu chci během jednoho roku zdolat 26 ultramratonských výzev ve 26 různých státech na 6 světadílech. Že to zní šíleně? Ano, je to šílené. Možná to je ten hlavní důvod, proč se nikdo nikdy o nic podobného nepokusil.
Poté, co jsme loni společně s Adamem Chloupkem přeběhli v nejrychlejším českém čase korsickou GR20-ku, přemýšlel jsem co podniknout následující rok. Upsal jsem se však svému zaměstnavateli na odprůvodcování dvanácti výprav v takových destinacích, jako je například Maroko, Aljaška, Kyrgyzstán nebo Mexiko a bylo jasné, že na systematickou běžeckou přípravu nezbude moc prostoru a zopakovat například své 18. místo z loňského Ultra-Trail du Mont-Blanc (OCC) bude utopie. Rozhodl jsem se tedy pro změnu a řekl jsem si, že chci státy ve kterých budu průvodcovat poznat i z běžeckého hlediska. Stanovit si vlastní trať (delší než maraton) a hezky bez na lámání rychlostních rekordů poznat vše, co mi připadá v dané lokalitě atraktivní. Celá tahle sranda však naráží na několik úskalí. Nemůžu jako průvodce narušit harmonogram výpravy, takže si trať musím oběhnout buď před tím, než moji účastníci vylezou z postele nebo ten svůj lauf vhodně začlenit do programu. Ono už samotné plánování trati není zase taková sranda. Doma z internetu totiž nevyčtete, jestli se v džungli uprostřed Thajska můžete setkat se smrtelně jedovatými hady nebo jestli vás zde mohou napadnout pouliční psi. Tím také narážím na zřejmě největší překážku a tou je podpora od ostatních lidí. Na všechno je člověk sám a pokud se mu cokoliv přihodí, může trvat hodiny, než se mu dostane pomoc. Právě z těchto důvodů se nemám ve zvyku pouštět do šílených stokilometrových tratí. Nejsem profesionální sportovec a i přes to, že jsem si například v Austrálii loupnul více než 60-ti kilometrovou výzvu, raději běhám vzdálenosti do 50-ti kilometrů. Po 12-ti týdenním úsilí mám za sebou 5 úspěšných výzev na 4 světadílech a obrovské množství netradičních situací.
„*PRÁSK!*“ nad hlavou mi právě proletěl blesk a skoro jsem si ohlušujícím rámusem nadělal na gatí. Nacházím se 500 m pod vrcholem nejvyššího kopce indonéského ostrova Bali – Mount Agungu, který se tyčí do výše 3 142 m. Netrvá dlouho a nalézám naštěstí improvizovaný úkryt v nepříliš velké jeskyni. Zatímco se klepu jako ratlík, celá země se otřásá pod dalším hromobitím a prudký déšť mi bubnuje na temeno hlavy. „To jsem si nevybral zrovna ideální den na 50-ti kilometrovej lauf,“procedím sarkasticky mezi zuby a vymýšlím způsob, jak se dostat z této nepříliš komfortní šlamastiky. Široko daleko ani živáčka a celý kopec připomíná měsíční krajinu. Jedná se totiž o stratovulkán, před kterým by se měl mít člověk na pozoru. V 70-ých letech zabila jeho erupce stovky místních obyvatel a přestože je aktuálně nečinný, jeho mohutná silueta budí respekt. Snažím se být sice za podobných situací maximálně obezřetný, nicméně už jsem si za ta léta vybudoval čuch na to, kdy se mi začíná něco vymykat z rukou. Ten moment nastává v okamžiku, kdy přívalový déšť začíná strhávat balvany nacházející se desítky metrů nade mnou. Nemám rád ten pocit, kdy člověk hrají bowling a má funkci kuželky... Jsem rád, že jsem si do batůžku strčil svou oblíbenou nepromokavou bundu Race Elite Stormshell. Naštěstí bouřka po pár minutách utichá a já promrzlý na kost cupitám zpět ke svému skútru. Nejhorší je smrt z vyděšení.
Jiné místo, odlišný čas. Je druhý den nového roku a v -20°C si cupitám ukrajinskou pustinou. Černočernou tmu krájí úzký kužel čelovky a s vizáží totálního pošuka ukrajuji kilometr za kilometrem. První hodinu jde všechno podle plánu a cítím se ve skvělé formě. Problém přichází ve chvíli, kdy se snažím napít vody z camelbagu. Někde se stala chyba, protože sání nefunguje a je ucpané (pravděpodobně) ledem. Netuším, kde se tu vzal, protože je celá hadička zabalená do neoprenu a je jasné, že pětihodinový výběh bez tekutin nedám. Několik minut se marně snažím své občerstvení bezvýsledně zprovoznit. Nakonec svůj marný boj vzdávám a vracím se promrzlý zpět na ubytování… Jak se to říká? Už vím! Sportem k lékaři. V tomhle případě jsem si díky nedostatečné izolaci tekutin odvezl z krajiny Nikola Šuhaje loupežníka lehké omrzliny prstů na nohou a chřipku. Z mého dosavadního počínání jsem si však neodvezl jen omrzliny na nohou a vědomí, že paní štěstěně nejsem tak úplně u zadku. Existuje něco nepopsatelně krásného spatřit australský prales probouzející se k životu. Opravdu se vyplatí vstát ve tři hodiny ráno jen proto, abyste mohli svými smysly naplno vnímat sluneční záři prosvětlující paprsek po paprsku lesní ekosystém. Koncem února jsem si také poprvé utrhl svůj vlastní pomeranč. Bylo to při tréninku nedaleko španělské Valencie a garantuji vám, že jsem z této „malichernosti“ žil ještě hodně dlouho. Jen si to představte. Jdete na osm hodin běhat a celou cestu nepotřebujete žádné zásoby, protože můžete baštit volně dostupné citrusy rostoucí podél cest. Paráda!
V Maroku jsem si pro změnu uvědomil, že se zápalem v srdci můžete vyzrát i nad fyzikálními zákony. V podhůří Vysokého Atlasu jsem viděl desítky fotbalových hřišť, jejichž sklon připomínal sjezdovku. Nebo také rád vzpomínám na setkání v Thajsku, kdy mě v džungli napadli divocí psi a já jsem díky tomu poznal světového rekordmana v polovičním Ironmanu. Někdy je náročné vstát uprostřed noci z postele s vědomím, že se jdete například potloukat australskou divočinou, kde žijí ti nejnebezpečnější hadi světa. Riziko nikdy nemůžete úplně smazat, ale pouze se ho pokusit co nejvíce snížit. Například vhodným vybavením, který mi značka Inov-8 za účelem toho projektu poskytla.
Jedním z nich je bota Roclite 290, se kterou běhám už od konce listopadu. Mé první dojmy po vybalení z krabice byly dosti smíšené. Byl jsem skeptický z „teniskovitého vzhledu“ v oblasti nártu, kterému jsem předpovídal maximálně 300 km dlouhou životnost. Sekl jsem se a i po 600 km překvapivě drží. Také váha (290 g) není na výkonnostně orientovanou krosovku zrovna nejmenší… Zkrátka a dobře jsem zbožňoval své stálice Race Ultra a nechtěl jsem jen tak uvolnit pozice pro novinku z edice Roclite, které svým určením lezou svému staršímu bratříčkovi do zelí. Postupem času jsem však musel svůj názor přehodnotit. Byl jsem mile překvapen, jak díky 4 mm dropu čte bota terén a umožňuje rychlý kontakt s podložkou. Menší tlumení má za následek větší dynamiku a díky síťkovanému nártu se zdá být bota vzdušnější. Jen je škoda, že výrobce nevybavil tento model spojením jazyku se svrchní částí boty. V prašnějším prostředí se tahle vychytávka známá z jiných modelů může hodit. Roclity používám prakticky na všechno vyjma silničních běhů. V tu chvíli přichází na řadu Roadclaw 275, které patří do kategorie objemové silniční boty. Přiznám se, že jsem moc netušil, co mám od silničních Inov-8 očekávat. Už od prvního nazutí jsem vnímal stejný rukopis jako u trialových speciálů – skvěla fixace paty v kombinaci s větším množstvím místa v okolí prstů. To je přesně ten důvod, proč se nebojím běžet s fungl novými Inov-8 více než 60-ti km závod bez toho, aniž bych je rozběhal. U Roadclawů bych nejvíce vyzdvihnul jejich přilnavost, menší míru tlumení a ano, také vzhled. Bota mi svým designem připadá opravdu atraktivní a na rozdíl od jiných běžeckých bot se ji nestydím brát na couračku do města.
Co se týče oblečení, chtěl bych v první řadě vypíchnout nepromokavou bundu Race Elite Stormshell. Nejen, že mi díky 20 000 vodnímu sloupci pomohla přečkat kde jaký konec světa, ale navíc je skvěle sbalitelná a neprofoukne. Před 3 týdny jsem ji měl na sobě při zdolávání nejvyššího marockého kopce Jebel Toubkalu (4 167 m) a musím říct, že mě i ve větru v teplotě hluboko pod nulou nezklamala. Stejně tak lehké merinová mikina AT/C Merino LSZ, která díky elastické kapuci a sofistikovaným rukávům z nichž se dají udělat rukavice dokáže příjemně zlepšit teplotní komfort a zároveň díky australské merino vlně nezapáchá ani po několika dnech používání. Věděl jsem, že značka Inov-8 dělá skvělou obuv, na kterou se dá spolehnout za každých podmínek. To, že umí vyrábět špičkové oblečení výborně padnoucích střihů a funkčních materiálů je pro mě příjemným překvapením.
Vrchařská koruna Vysočiny – první výjezd
Když mému kraji ještě vládla Zima a já depresívně seděl doma za otevřenou knihou, v hlavě jsem si již snil o teplých dnech a o cestách, kdy otevřu dveře a zmizím za nimi. Přemýšlel a plánoval jsem, co s letošním rokem provést, do čeho se pustit. A objevil jsem Vrchařské koruny cyklistů: "Vrchařské koruny jsou cykloturistické akce pro milovníky jízdních kol a přírody bez rozdílu věku, výkonnosti a pohlaví. Nejsou primárně soutěží, ale motivačním prvkem pro veřejnost, aby sportovala (jezdila na kole) v přírodě."
Ideální akce pro mě. S nikým se nehonit, mít na to rok a užívat si možností odškrtávat si v deníku splněné cíle. Nohy už mi neběhají, ale šlapat na kole se jím zatím ještě pořád chce ... budu poznávat svůj kraj na kole!
Vybral jsem si Vrchařskou koruny Vysočiny, vytáhl mapu a čekal na 1. dubna, na oficiální den startu.
Přestože jsem se přes zimu flákal a nic nedělal, naplánoval jsem si na první dubnovou sobotu hned vrcholy tři. Co nejblíž svého města, ale i tak jsem musel strčit kolo do auta a trochu se k cílovým místům přiblížit po čtyřech kolech.
Zaparkoval jsem na kraji Velkého Meziříčí u sámošky a tradá k prvnímu cíli. Rozhledna na Fajtově kopci. Brzy mi došel holý fakt a to, že cíle Vrchařské koruny jsou na vrchu a to znamená, že na kopci :-) A to na těch nejvyšších kopcích široko daleko :-)
Chcíplé netrénované tělo se trochu bouřilo, ale nakonec jsem vrcholu dosáhl. První fajfka v pomyslném seznamu odškrtnuta.
Zádrhel však přišel záhy. Pokud chcete na rozhlednu, musíte do automatu hodit drobný peníz (20,-), aby vás strážní brána pustila. S tím jsem trochu nepočítal, ale KáPéZetka pomohla ;-)
Na tuhle rozhlednu jsem se chystal už dlouho, ale protože v naší rodině máme společný koníček, kterak sabotovat tátovi výlety na rozhledny (zbytek rodiny nesnáší výšky a rozhledny), dostal jsem se na ni až teď. A dostal jsem, co jsem chtěl. Rozhled.
Zbývající dva cíle jsou každý na jiné straně od rozhledny a když jsem viděl směrovku na Dědkovskou horu a daleko v dáli ten naplánovaný kopeček, přehodnotil jsem plán a rozhodl se jen o zdolání vrcholů dvou.
A po červené turistické značce jsem se vydal na Svatou horu. OK, uznávám, že jsem mohl trochu více přemýšlet a určitě by mi došlo mnohem dříve, že turisti nemají rádi asfaltové silnice a rádi chodí po polích, lukách a šiškách a jel bych po silnici, která vedla o pár metrů dál, ale takto dostalo mé putování dobrodružnější povahu, tělo větší porci námahy a ochablé svaly tak o sobě mohly dát vědět podstatně dříve, než by normálně musely. Ale cesta to byla krásná, takže si vlastně nestěžuji.
Sice najednou skončila v poli a dál nepokračovala, ale naštěstí Mapy.cz na telefonu prozradili, že když se vydám přes to pole, přelezu přes mokřady a vylezu lesem na malý kopeček, tak se dostanu tam, kam chci ... a ani to nebolelo.
Svatá hora je ještě na větším krpále než rozhledna a vyjet v sedle se tam nedá. Tak jsem tlačil a užíval si les. Odměnou mi bylo místo, ideální k rozbití tábora a uvaření (ohřátí si) oběda.
Svatá hora je vrcholek s altánkem, všude okolo samý křížek a svatý obrázek a oltář, který se dá použít jako jídelní stůl. Hlavně jej nepokydat.
Ideální příležitost poprvé vyzkoušet nové hrnce od Pinguina, který mi poskytl e-shop AFFEKT.cz
Hrnce jsou to luxusní, až si říkám, jestli Lucie nemá doma na běžné domácí vaření horší a otlučenější :-) A jestli jich není pro mě škoda, když si v tom dnes jen ohřeju vodu a naliju ji do sáčku s dehydrovanejma špagetama s boloňskou omáčkou od Treavellunch, kterou mi Affekt.cz přidal k hrncům. Jsem zvědavý na chuť, doteď jsem se spokojil na svých výletech s paštikou Majka a suchým chlebem, dnes to bude hostina! Hrnec funguje jak má, voda je v něm ohřátá v cuku letu. Podrobnější recenzi budu muset sepsat asi později, až si s sebou vezmu Lucii a bude vařit ona :-) Dnes se zmíním asi jen o pokličce/pánvičce, která by na tom hrnci mohla držet trochu lépe. Těsněji. Na mém starém, zčernalém ešusu drží poklička výrazně víc a nehrozí, že z ešusu spadne, když jej vytahuji z ohně.
Teď ale vodu ohřívám na vařiči, tak to tolik nevadí. Uvidíme jak to dopadne, až to barbarsky hodím doprostřed ohně na žhavé uhlíky. A co vydrží ten silikonový úchyt na držadle ;-)
Sáček je zalitý, deset minut čekání a jde se na to. NO! Lucie vaří rozhodně lépe, ale na druhou stranu, já zase o poznání hůře.
Takže výsledek je pro mě více než uspokojivý, takhle na kopečku v lese, s nohami na oltáři, mi chutná výtečně! Maso i těstoviny sice ztrochu tužší, možná by to chtělo více, než 10 minut jak se píše v návodě, ale jíst se to dá, i se člověk nevědomky oblízne. Upřímně a bez příkras, mnohem lepší než chleba s paštikou ;-) Takže i pro příště si do batohu určitě zabalím expediční sáček s objedem a na paštiku už kašlu.
Když jsem dopíjel kafe, bez kterého si oběd nedokážu představit, dorazila k mému táboru nějaká babička s vnučkou a tak jsem to bral jako znamení, sbalil si fidlátka a vyrazil na cestu. Vyjet nahoru se to nedalo, zato dolu to bylo super. Trail přes kořeny a šutry, jen se kolo natřásalo. Výborný!
Kraj liduprázdný a pustý (na ty dvě nahoře jsem rychle zapomněl), jen samá srna a ptáci.
Krásný místo, doporučuji!
Jenže jsem se u oběda trochu rozležel, vítr začal podstatně více foukat a cesta zpět do Velmezu byla daleká a únavná. Chcípácké nohy bolely a lákala mě představa piva. Jenže auto stojí u sámošky a tak jsem si musel nechat zajít chuť. A protivítr v obličeji mě vyloženě štval. Rozhledna v dáli mi dávala najevo jak jsem daleko a byla mi kompasem na cestu zpět. Ještě pár únavných kilometrů, průjezd městem a jsem na startu svého výletu. Kolo do auta a tradá zpět domů.
Parádní den, Vrchařské koruny jsou výborným nápadem! Pusťte se do toho také, nebudete litovat!
Pokud jste na záznamy trasy, tak ta moje je tady: Endomondo
Ideální akce pro mě. S nikým se nehonit, mít na to rok a užívat si možností odškrtávat si v deníku splněné cíle. Nohy už mi neběhají, ale šlapat na kole se jím zatím ještě pořád chce ... budu poznávat svůj kraj na kole!
Vybral jsem si Vrchařskou koruny Vysočiny, vytáhl mapu a čekal na 1. dubna, na oficiální den startu.
Přestože jsem se přes zimu flákal a nic nedělal, naplánoval jsem si na první dubnovou sobotu hned vrcholy tři. Co nejblíž svého města, ale i tak jsem musel strčit kolo do auta a trochu se k cílovým místům přiblížit po čtyřech kolech.
Zaparkoval jsem na kraji Velkého Meziříčí u sámošky a tradá k prvnímu cíli. Rozhledna na Fajtově kopci. Brzy mi došel holý fakt a to, že cíle Vrchařské koruny jsou na vrchu a to znamená, že na kopci :-) A to na těch nejvyšších kopcích široko daleko :-)Chcíplé netrénované tělo se trochu bouřilo, ale nakonec jsem vrcholu dosáhl. První fajfka v pomyslném seznamu odškrtnuta.
Zádrhel však přišel záhy. Pokud chcete na rozhlednu, musíte do automatu hodit drobný peníz (20,-), aby vás strážní brána pustila. S tím jsem trochu nepočítal, ale KáPéZetka pomohla ;-)
Na tuhle rozhlednu jsem se chystal už dlouho, ale protože v naší rodině máme společný koníček, kterak sabotovat tátovi výlety na rozhledny (zbytek rodiny nesnáší výšky a rozhledny), dostal jsem se na ni až teď. A dostal jsem, co jsem chtěl. Rozhled.
Zbývající dva cíle jsou každý na jiné straně od rozhledny a když jsem viděl směrovku na Dědkovskou horu a daleko v dáli ten naplánovaný kopeček, přehodnotil jsem plán a rozhodl se jen o zdolání vrcholů dvou.
A po červené turistické značce jsem se vydal na Svatou horu. OK, uznávám, že jsem mohl trochu více přemýšlet a určitě by mi došlo mnohem dříve, že turisti nemají rádi asfaltové silnice a rádi chodí po polích, lukách a šiškách a jel bych po silnici, která vedla o pár metrů dál, ale takto dostalo mé putování dobrodružnější povahu, tělo větší porci námahy a ochablé svaly tak o sobě mohly dát vědět podstatně dříve, než by normálně musely. Ale cesta to byla krásná, takže si vlastně nestěžuji.
Sice najednou skončila v poli a dál nepokračovala, ale naštěstí Mapy.cz na telefonu prozradili, že když se vydám přes to pole, přelezu přes mokřady a vylezu lesem na malý kopeček, tak se dostanu tam, kam chci ... a ani to nebolelo.
Svatá hora je vrcholek s altánkem, všude okolo samý křížek a svatý obrázek a oltář, který se dá použít jako jídelní stůl. Hlavně jej nepokydat.
Ideální příležitost poprvé vyzkoušet nové hrnce od Pinguina, který mi poskytl e-shop AFFEKT.cz
Hrnce jsou to luxusní, až si říkám, jestli Lucie nemá doma na běžné domácí vaření horší a otlučenější :-) A jestli jich není pro mě škoda, když si v tom dnes jen ohřeju vodu a naliju ji do sáčku s dehydrovanejma špagetama s boloňskou omáčkou od Treavellunch, kterou mi Affekt.cz přidal k hrncům. Jsem zvědavý na chuť, doteď jsem se spokojil na svých výletech s paštikou Majka a suchým chlebem, dnes to bude hostina! Hrnec funguje jak má, voda je v něm ohřátá v cuku letu. Podrobnější recenzi budu muset sepsat asi později, až si s sebou vezmu Lucii a bude vařit ona :-) Dnes se zmíním asi jen o pokličce/pánvičce, která by na tom hrnci mohla držet trochu lépe. Těsněji. Na mém starém, zčernalém ešusu drží poklička výrazně víc a nehrozí, že z ešusu spadne, když jej vytahuji z ohně.
Teď ale vodu ohřívám na vařiči, tak to tolik nevadí. Uvidíme jak to dopadne, až to barbarsky hodím doprostřed ohně na žhavé uhlíky. A co vydrží ten silikonový úchyt na držadle ;-)
Takže výsledek je pro mě více než uspokojivý, takhle na kopečku v lese, s nohami na oltáři, mi chutná výtečně! Maso i těstoviny sice ztrochu tužší, možná by to chtělo více, než 10 minut jak se píše v návodě, ale jíst se to dá, i se člověk nevědomky oblízne. Upřímně a bez příkras, mnohem lepší než chleba s paštikou ;-) Takže i pro příště si do batohu určitě zabalím expediční sáček s objedem a na paštiku už kašlu.
Když jsem dopíjel kafe, bez kterého si oběd nedokážu představit, dorazila k mému táboru nějaká babička s vnučkou a tak jsem to bral jako znamení, sbalil si fidlátka a vyrazil na cestu. Vyjet nahoru se to nedalo, zato dolu to bylo super. Trail přes kořeny a šutry, jen se kolo natřásalo. Výborný!
Kraj liduprázdný a pustý (na ty dvě nahoře jsem rychle zapomněl), jen samá srna a ptáci.
Krásný místo, doporučuji!
Jenže jsem se u oběda trochu rozležel, vítr začal podstatně více foukat a cesta zpět do Velmezu byla daleká a únavná. Chcípácké nohy bolely a lákala mě představa piva. Jenže auto stojí u sámošky a tak jsem si musel nechat zajít chuť. A protivítr v obličeji mě vyloženě štval. Rozhledna v dáli mi dávala najevo jak jsem daleko a byla mi kompasem na cestu zpět. Ještě pár únavných kilometrů, průjezd městem a jsem na startu svého výletu. Kolo do auta a tradá zpět domů.
Parádní den, Vrchařské koruny jsou výborným nápadem! Pusťte se do toho také, nebudete litovat!
Pokud jste na záznamy trasy, tak ta moje je tady: Endomondo
Apríl 2017
1. Sobota: 33,90 km Ráno nad Zvernicou Haršaš až po cestu na Uhornú, obchádzka 3,5 km a späť, 18,70 km. Večer tá istá trasa okrem obchádzky, 15,20 km. 
Co se ti tak honí hlavou 10 hodin před startem? #HalfMarathon
Rok se s rokem sešel a první víkend v dubnu od loňského roku znamená jediné – Pražská půlka. Pro někoho vrchol sezony (rovnou na jejím začátku), pro někoho trénink na květnový maraton. Já se řadím k těm prvním, protože maraton je pro mě pořád ještě ve hvězdách, možná ještě dál. Minulý rok se mi ale […]