Blogy

The Salming Speed 5 is a high end speed trainer that will keep you pushing the pace. However, at $140 it seems a little steep on this update

Sobota 8.4.2017

Hlavnímu závodu na patnáct kilometrů již tradičně předcházejí dětská klání, z nichž jako první vyráží na svou trať ti nejmladší - špunti. Je to prvně, co běží Augustýnek úplně sám bez mého výraznějšího doprovodu a moc si to užívá :-). Směje se, tleská, lidi mu fandí, ... načež se celý rozjařený zastavuje těsně před cílovou čárou, díky čemuž se před něj dostává poslední závodník, před kterým měl po celou dobu bezpečný náskok :-D.

Když se před startem opět na chvíli stavuji doma, poučena lednovou peripetií, si bedlivě střežím své klíče. Vůbec je nedávám z ruky. Beru se je s sebou i na záchod. Inu, chybami se člověk učí :-).

Hned od samého začátku vytváříme skupinku s Janičkou Fílovou a ještě jedním běžcem. Tempo je akorát, počasí ideální, běží se mi dobře :-).

V posledních kilometrech už bojuji pouze s tím, abych to vydržela až do cíle a nemusela si odskočit dřív. Stále držím třetí flek v kategorii. V břiše to vře...


Honem sundat čip a rychle pokračuji domů. "V klidu, už jste v cíli." Ne, ještě v něm nejsem!

Už nikdy nebudu před závodem jíst slunečnicový chléb. Inu, chybami se člověk učí... :-D Chci jít vyklusat, ale ve společnosti záchodové mísy je mi v tuto chvíli přece jen líp. Pozitivní na tom však je, že po závodě necítím žádnou únavu a ani mě nic nebolí, což by vzhledem k blížícímu se mistrovství České republiky v půlmaratonu nemuselo být zase úplně na škodu. Bylo to dnes takové lehké potrénování. Nevadilo by mi, kdyby nevyšla výsledková listina. Netoužím po pohledu do ní. Zklamání je velké, ale holt nenadělám nic :-).


Smůla v lásce, štěstí v tombole. Tak alespoň něco vyšlo, aneb kdo si počká, ten se dočká ;-).


Neděle 9.4.2017

Prý odpočinkový víkend :-D.

The Hoka One One Challenger ATR 3 is a fantastic neutral trail shoe for runners looking for a little extra protection in the form of cushioning without the added weight. This updated redesign truly confirms the Hoka Challenger ATR in the classic lineag...

100km českých (československých)

Zatím jsem měl každý běžecký rok úplně jiný. V loňské roce jsem měl dobrý prostor hltat kilometry, letos mám pro změnu pracovní přesčasové objemy, které si nezadají s těmi běžeckými. S tím se nedá nic moc dělat, leda to občas rozběhat. V tomto rozpoložení jsem se na konci března zúčastnil MČR v běhu na 100km v Plzni. Stovku jsem ještě nikdy neabsolvoval a správně jsem tušil, že bude hodně bolet. Očekávání jsem neměl žádná, ale věděl jsem, že z mezičasů na jiných závodech bych se pod 9 hodin dostat měl, a to, co bude méně, tak bude jenom lepší. Nakonec jsem svůj limit odhadl velmi dobře, čas 8:27:42 (průměrné tempo 5:05) je moje maximum, se svou "maximální" rychlostí se už dál nedostanu. Stovka je specifická, rozběhl jsem ji svižně, dokonce v mém druhém nejlepším maratonském čase 3:16:52, 50km jsem měl pod 3:56, až kolem 60.km jsem začal zpomalovat a běžel tempem lehce nad 5:20. Čas je na této trati neúprosný, každé zpomalení tempa na pár kroků se trestá minimálně sekundou v průměrném tempu, snažil jsem se proto radši ani moc nepít a nejíst. Velkou radost mi udělalo jak překonání hranice 8,5 hodiny tak i skutečnost, že jsem se tentokrát dokázal bezchybně připravit, zmáčknout a udržet stejný výkon od začátku do konce. Nepřekvapilo mne, že při neúčasti zraněného Radka a odstoupení Dana vyhrál s velkým přehledem Ondra. Překvapilo mne a je skvělé sledovat, jak v českém ultra roste konkurence a že je tu dost mladších kluků, kteří se budou zlepšovat. Jenom pohled na výsledky z minulých let a na poslední dva ročníky dokazuje obrovský skok, před pár lety by mi můj podprůměrný výkon stačil dokonce na bednu, letos jsem byl ale "až" devátý. Jsem přesvědčený, že Česko bude v příštích letech ultramaratonská velmoc, a mám radost, že u toho aspoň na chvíli tak trochu jsem :-)

Poslední kola - okruh se běžel 66,667x (foto: Dan Orálek)

Stovka ale není mojí letošní prioritou. Nezadržitelně se blíží 2 hlavní akce letošního roku, takže musím zvýšit objemy a naběhat potřebnou kilometráž. Zrychlené pracovní tempo, které zažívám poslední rok, nejde bohužel úplně dohromady s podobnou přípravou. Na druhou stranu platí, že bez téhle "vytrvalostní kompenzace" a pravidelného tréninku bych vůbec pracovní nápor nezvládl. Hledání rovnováhy je složité a už několikrát jsem v posledních měsících musel udělat kompromis a plánované kilometráže redukovat. Prostě jsem se ocitl na hraně anebo dokonce i za hranou vlastních sil a přednost dostal odpočinek. Oblíbenou formou, jak skloubit několik věcí dohromady v co nejmenším časovém prostoru, jsou tak běhy odněkud někam, anebo běhy pro auto. Minulý týden jsem vmáčknul do 18 hodin: společenskou akci MK Kladno, pití piva, setkání s MM, B2B 2 dlouhé běhy (72km) a spánek. Po pátečním večírku a nočním návratu po svých vybíhám tedy ráno zpátky pro auto, tentokrát i s MM, který vybral zajímavější trasu (do Prahy jsem běžel po staré karlovarské) a hlavně byl skvělým a zábavným společníkem. Podobný přístup má své výhody, ale taky limity. V sobotu jsem se totiž sice vrátil domů skoro včas a dokázal odpoledne absolvovat výlet s rodinou, ale v neděli jsem byl už fakt vyčerpaný a radši se jen vyklusal. Navíc jsem měl na úterý naplánovanou jinou akci spojenou pro změnu s pracovními povinnostmi a v pořadí už šestou návštěvou chorvatského Zagrebu v tomto roce.

Takhle je vidět Zagreb z výšky 1040 metrů

Nad Zagrebem se impozantně rozkládá rozlohou malé pohoří Medvědnica s nejvyšším vrcholem Sljeme (1035 m.n.m), kde se jezdí dokonce i Světový pohár v lyžování. V Zagrebu teď běhám docela často, většinou kolem Jarunu, kde je veslařský a koupací areál, v lednu jsem Zagreb i okoloběhnul. Do těch hor mě lákalo se podívat už od loňska, kdy jsem zde byl poprvé, obtížné bylo jen najít ten správný okamžik, abych po nočním výletu byl ráno schopen v práci fungovat. Ta příležitost konečně nastala, po rychlé večeři jsem už téměř za tmy vybíhal městem vzhůru podle trasy nahrané do hodinek. V Zagrebu se jezdí především autem, prokličkovat se přes všechny industriály, nadjezdy a podjezdy vyžaduje určitou zkušenost, zručnost a taky drzost, kterou při vší skromnosti disponuju. S počínajícím stoupáním doprava slábne a s menšími obavami koukám na hory před sebou. Celou dobu slabě prší, jak je asi nahoře? Nevzal jsem si ani vodu, ani hroznový cukr (ani občanku, ani mobil), před během jsem do sebe nasoukal pizzu a dvě piva, říkám si, že aspoň potrénuju žaludek na 24hodinovku. Doufám, že u vysílače bude nějaká hospoda ... Otevírají se krásné scenérie zářícího města, později je vidět i nasvícený Grad Zagreb, který jsem obíhal přes údolí, a teď je na menším vrcholku pode mnou.

Grad Zagreb jsem obíhal údolím

Na Sljeme je zima a otevřená liduprázdná hospoda, dám si dvě koly, půl litru vody a běžím zpátky. Volím stejnou cestu po kulturním povrchu, do terénu, který jsem měl naklikaný zpátky si po tmě nakonec netroufám. Překvapuje mě, že jsem nenarazil na jediného běžce, cyklistu, za 3 hodiny jsem potkal pouhá 2 auta. Seběhy jsou mojí slabou stránkou; je to s nimi podobné jako když jsme jako děti chodili na třešně. Nahoru dobrý, třešně dobrý, ale ze stromu dolů strach a hrůza. Teď to hrůza nebyla, tedy kromě zážitku s "něčím", co se mnou paraleleně běželo minutu lesem, hlasitě funělo asi jako vlčák když se vás chystá roztrhat. Podle zvuků to byl asi opravdu větší pes, i když co může nepřipravený cizinec na Medvědnici čekat za zvíře je otázka. Po vyhodnocení situace jsem pořádně přidal a ještě po pěti minutách jsem se opatrně ohlížel dozadu, jestli jsem pořád sám ... Fuj! Je zajímavé, jak je strach iracionální: nevadí mi být sám v lese v noci pokud běžím a jsem běžec, pokud bych měl jít na to samé místo chůzí sám třeba na houby, tak mi to bude hodně nepříjemné. Po krátkém průběhu městem jsem zpátky v hotelu ještě před půl dvanáctou, je ještě čas na vyřízení emailů, jedno pivo a pár hodin spánku. Druhý den mi kolegové v práci říkají, že se do těch kopců teď nechodí, protože na Medvědnici je momentálně rozšířený výskyt infikovaných hlodavců. Tak mě asi nevyděsil medvěd, ale funící hlodavec.

Pohled na Sljemje (vysílač vlevo) z kraje Zagrebu

Mapa trasy

Profil trasy

100km českých (československých)

Zatím jsem měl každý běžecký rok úplně jiný. V loňské roce jsem měl dobrý prostor hltat kilometry, letos mám pro změnu pracovní přesčasové objemy, které si nezadají s těmi běžeckými. S tím se nedá nic moc dělat, leda to občas rozběhat. V tomto rozpoložení jsem se na konci března zúčastnil MČR v běhu na 100km v Plzni. Stovku jsem ještě nikdy neabsolvoval a správně jsem tušil, že bude hodně bolet. Očekávání jsem neměl žádná, ale věděl jsem, že z mezičasů na jiných závodech bych se pod 9 hodin dostat měl, a to, co bude méně, tak bude jenom lepší. Nakonec jsem svůj limit odhadl velmi dobře, čas 8:27:42 (průměrné tempo 5:05) je moje maximum, se svou "maximální" rychlostí se už dál nedostanu. Stovka je specifická, rozběhl jsem ji svižně, dokonce v mém druhém nejlepším maratonském čase 3:16:52, 50km jsem měl pod 3:56, až kolem 60.km jsem začal zpomalovat a běžel tempem lehce nad 5:20. Čas je na této trati neúprosný, každé zpomalení tempa na pár kroků se trestá minimálně sekundou v průměrném tempu, snažil jsem se proto radši ani moc nepít a nejíst. Velkou radost mi udělalo jak překonání hranice 8,5 hodiny tak i skutečnost, že jsem se tentokrát dokázal bezchybně připravit, zmáčknout a udržet stejný výkon od začátku do konce. Nepřekvapilo mne, že při neúčasti zraněného Radka a odstoupení Dana vyhrál s velkým přehledem Ondra. Překvapilo mne a je skvělé sledovat, jak v českém ultra roste konkurence a že je tu dost mladších kluků, kteří se budou zlepšovat. Jenom pohled na výsledky z minulých let a na poslední dva ročníky dokazuje obrovský skok, před pár lety by mi můj podprůměrný výkon stačil dokonce na bednu, letos jsem byl ale "až" devátý. Jsem přesvědčený, že Česko bude v příštích letech ultramaratonská velmoc, a mám radost, že u toho aspoň na chvíli tak trochu jsem :-)

Poslední kola - okruh se běžel 66,667x (foto: Dan Orálek)

Stovka ale není mojí letošní prioritou. Nezadržitelně se blíží 2 hlavní akce letošního roku, takže musím zvýšit objemy a naběhat potřebnou kilometráž. Zrychlené pracovní tempo, které zažívám poslední rok, nejde bohužel úplně dohromady s podobnou přípravou. Na druhou stranu platí, že bez téhle "vytrvalostní kompenzace" a pravidelného tréninku bych vůbec pracovní nápor nezvládl. Hledání rovnováhy je složité a už několikrát jsem v posledních měsících musel udělat kompromis a plánované kilometráže redukovat. Prostě jsem se ocitl na hraně anebo dokonce i za hranou vlastních sil a přednost dostal odpočinek. Oblíbenou formou, jak skloubit několik věcí dohromady v co nejmenším časovém prostoru, jsou tak běhy odněkud někam, anebo běhy pro auto. Minulý týden jsem vmáčknul do 18 hodin: společenskou akci MK Kladno, pití piva, setkání s MM, B2B 2 dlouhé běhy (72km) a spánek. Po pátečním večírku a nočním návratu po svých vybíhám tedy ráno zpátky pro auto, tentokrát i s MM, který vybral zajímavější trasu (do Prahy jsem běžel po staré karlovarské) a hlavně byl skvělým a zábavným společníkem. Podobný přístup má své výhody, ale taky limity. V sobotu jsem se totiž sice vrátil domů skoro včas a dokázal odpoledne absolvovat výlet s rodinou, ale v neděli jsem byl už fakt vyčerpaný a radši se jen vyklusal. Navíc jsem měl na úterý naplánovanou jinou akci spojenou pro změnu s pracovními povinnostmi a v pořadí už šestou návštěvou chorvatského Zagrebu v tomto roce.

Takhle je vidět Zagreb z výšky 1040 metrů

Nad Zagrebem se impozantně rozkládá rozlohou malé pohoří Medvědnica s nejvyšším vrcholem Sljeme (1035 m.n.m), kde se jezdí dokonce i Světový pohár v lyžování. V Zagrebu teď běhám docela často, většinou kolem Jarunu, kde je veslařský a koupací areál, v lednu jsem Zagreb i okoloběhnul. Do těch hor mě lákalo se podívat už od loňska, kdy jsem zde byl poprvé, obtížné bylo jen najít ten správný okamžik, abych po nočním výletu byl ráno schopen v práci fungovat. Ta příležitost konečně nastala, po rychlé večeři jsem už téměř za tmy vybíhal městem vzhůru podle trasy nahrané do hodinek. V Zagrebu se jezdí především autem, prokličkovat se přes všechny industriály, nadjezdy a podjezdy vyžaduje určitou zkušenost, zručnost a taky drzost, kterou při vší skromnosti disponuju. S počínajícím stoupáním doprava slábne a s menšími obavami koukám na hory před sebou. Celou dobu slabě prší, jak je asi nahoře? Nevzal jsem si ani vodu, ani hroznový cukr (ani občanku, ani mobil), před během jsem do sebe nasoukal pizzu a dvě piva, říkám si, že aspoň potrénuju žaludek na 24hodinovku. Doufám, že u vysílače bude nějaká hospoda ... Otevírají se krásné scenérie zářícího města, později je vidět i nasvícený Grad Zagreb, který jsem obíhal přes údolí, a teď je na menším vrcholku pode mnou.

Grad Zagreb jsem obíhal údolím

Na Sljeme je zima a otevřená liduprázdná hospoda, dám si dvě koly, půl litru vody a běžím zpátky. Volím stejnou cestu po kulturním povrchu, do terénu, který jsem měl naklikaný zpátky si po tmě nakonec netroufám. Překvapuje mě, že jsem nenarazil na jediného běžce, cyklistu, za 3 hodiny jsem potkal pouhá 2 auta. Seběhy jsou mojí slabou stránkou; je to s nimi podobné jako když jsme jako děti chodili na třešně. Nahoru dobrý, třešně dobrý, ale ze stromu dolů strach a hrůza. Teď to hrůza nebyla, tedy kromě zážitku s "něčím", co se mnou paraleleně běželo minutu lesem, hlasitě funělo asi jako vlčák když se vás chystá roztrhat. Podle zvuků to byl asi opravdu větší pes, i když co může nepřipravený cizinec na Medvědnici čekat za zvíře je otázka. Po vyhodnocení situace jsem pořádně přidal a ještě po pěti minutách jsem se opatrně ohlížel dozadu, jestli jsem pořád sám ... Fuj! Je zajímavé, jak je strach iracionální: nevadí mi být sám v lese v noci pokud běžím a jsem běžec, pokud bych měl jít na to samé místo chůzí sám třeba na houby, tak mi to bude hodně nepříjemné. Po krátkém průběhu městem jsem zpátky v hotelu ještě před půl dvanáctou, je ještě čas na vyřízení emailů, jedno pivo a pár hodin spánku. Druhý den mi kolegové v práci říkají, že se do těch kopců teď nechodí, protože na Medvědnici je momentálně rozšířený výskyt infikovaných hlodavců. Tak mě asi nevyděsil medvěd, ale funící hlodavec.

Pohled na Sljemje (vysílač vlevo) z kraje Zagrebu

Mapa trasy

Profil trasy

Druhý dubnový víkend v Praze patřil Poháru Pražských Běžeckých Nadějí. V sobotu se rozdělovaly body při 6.ročníku Jarního běhání v Centrálním parku na Opatově a hned druhý den bylo možné […]

V Kroměříži jsem půlmaraton běžel již v roce 2015, takže jsem věděl, do čeho jdu. Mám rád rovinaté závody a dva okruhy po čtvrtmaratonu jsou ideální. S trenérem jsem byl domluvený, že si zaběhnu pouze tréninkově bez velkého nasazení a to jsem hodlal dodržet. Říkal jsem si, že čas by mohl být okolo 82 až 83 minut. […]

Příspěvek Půlmaraton Kroměříž 2017 pochází z UltraMaratonec.cz

The Scott Palani is a lightweight shoe that is ideal long runs and heading onto packed trails. Racers will appreciate the shoe's velcro-like grip and cushioning. For the quality of the shoe, the price is right

Mě to psaní zrovna moc nejde, a když nejde ani běhat, je to o to těžší.Po dvou měsících jsem se ocitla znovu tam kde naposledy. To znamená další nachlazení (tentokrát dost brutální kašel, průdušky, rýma, dutiny) a výpadek. Sice ne nijak závratný, cca 2 týdny s občasným rege během, ale co se týká energie tak celkem citelný. Ano, tak nějak tuším kde jsem udělala zase chybu. Jednak po Pečkách místo odpočinku nárůst kilometráže, ten poslední týden o dost. Mám pocit, že se stále točím ve schématu cca

Today is shaping up to be a rather busy day for announcements!  Polar joined the Wednesday new products club with its new M460 bike GPS.  This bike computer builds on the M450 unit they announced almost two years ago. Both … Read More Here →