Tohle je jiný kafe….a čaj
Čaj a káva je v dnešní době oblíbená společenská záležitost. No uznejte, pozvat kamarádku na jemně perlivou vodu, nebo Colu Light zní divně a chybí tomu ten pohodový odpočinkový podtext. Nás posezení u kafe či čaje moc baví, líbí se nám kreativní servírovací sety v kavárnách, zbožňujeme vůni kávy a kavárenské prostředí.
Od té doby, co se Barča přestěhovala do Holandksa, tak se její kavárenské aktivity smrskly na minimum. Je to jednak proto, že v rámci pracovní náplně nemá pracovní schůzky po městě, které by vyžadovaly setkání v kavárnách a také proto, že je centrála umístěna mimo centrum města. Na firemním kampusu mají sice 2 Starbucks kavárny, ale jak říká: "Mě upřímně tenhle styl servírování kávy a čaje začal dost nudit a půllitrové kafe s mlékem, pro mě není kafe". Je to zajímavé, jak se člověk vyvíjí a postupem času mění názor i na takové na první pohled obyčejné věci, jako je káva a čaj. "Před lety jsem hrdě nosila Starbucks kelímek po městě a připadala si jako cool popíječ kávy, dnes se těmto typům kaváren snažím vyhýbat. Baví mě se v oblasti čajů a kávy vzdělávat, číst články a ochutnávat novinky na trhu".
Nedávno jsme narazily na zajímavý e-shop zaměřený na kávy a čaje s názvem ManuTea a ManuCafe. Nabídka nám vyrazila dech! Neměly jsem ani tušení, kolik druhů čajů a kávy existuje a že se čaje a káva dělí do několika rozsáhlých skupin dle země původu, určení a obsažených bylin. Nejtěžší úkol bylo vybrat, který produkt vyzkoušíme, protože po shlednutí nabídky, jsme chtěly všechny! Nakonec jsme si řekly, že se zaměříme na něco netradičního, co jsme nikdy neměly a neochutnaly a tak padla volba na zajímavou kombinaci matcha tee s karamelovou příchutí- Cool Matcha toffee a zelenou kávu. Když už extravagance, tak pořádná. Barča matcha tee moc nepije, nějak si na tu chuť nedokázala zvyknout a proto jí zaujala kombinace s karamelem, která by jí mohla pomoci názor na chuť Matcha Tea změnit. Lenka zase zrovna v té době chtěla omezit pití černé kávy s mlékem, tak padla volbu na tu zelenou.
 |
| Cool Matcha toffee |
A jak Barča hodnotí svůj výběr?
Chuť karamelu je dominující, ale tak akorát. Příjemná nasládlá chuť skvěle s Matcha Tea pasuje dohromady. Čaj Matcha pochází s Číny, ale popularitu si získal až s příchodem do Japonska ve 12. století. Více si o hystorii čaje můžete přečíst na stránkách Manutea. Hlavními benefitem Matcha Tea je udržování těla a ducha v rovnováze, dosahování vyšší energie a zklidňění žaludku a střev. Návod na přípravu je jednoduchý, horkou vodu nechejte vychladnout na cca 75°C a zalijte hrnek s ½-1 čajovou lžičkou matcha tea. Poté čaj v hrnečku rozšlehejte až vám vznikne na povrchu pěna.
První ochutnání je zvlaštní, ale po chvilce si na chuť zvyknete a vůně a chuť karamelu vám začně dělat dobře na duši.
 |
| Zelená káva |
Lenka si z kávové nabídky ManuCafe vybrala zelenou kávu, o které slyšela samá pozitiva.
Zelená káva zní pro mnohé možná prapodivně z důvodu zelené barvy, ale nenechte se odradit! Jedná se o kávová zrna před pražením, která právě díky tomu obsahují více antioxidantů a kyselin, které se pražením ztrácejí. Tou nejdůležitější kyselinou je kyselina chlorogenová, která dohromady s kofeinem zabraňuje vstřebávání cukru z potravy a následně jeho přeměny v tuk. Kromě toho působí podle některých vědců pozitivně proti vzniku cukrovky nebo kardiovaskulárních chorob. Vzhledem k tomu, že obsahuje více kofeinu, než standartní pražená káva, tak může sloužit i jako kvalitní přírodní náhražka různých energetických nápojů. Pomletá zelená káva se jednoduše v hrnku nebo french pressu zalije horkou vodou. Výsledná jemně nazelenalá barva spíše připomíná čaj. Lze pořídit i naporcovanou zelenou kávu v čajových sáčcích, což je asi praktičtější. Káva je velmi lahodná a její chuť si zamilujete.
Probuďte v sobě fatazii a vyzkoušejte nabídku netradičních čajů a kávy!
Agrofert DEZA Desítka okolo komína
Ve Valašském Meziříčí se zúčastnili běhu okolo komína na 10 km v areálu společnosti DEZA také zástupci našeho oddílu. Nejlepší byl Martin Both 35:00, Ondřej Velička 36:02, Petra Pastorová 37:01 a 1. misto v kategorii, Petr Jorníček 39:55, Alfons Vytisk 44:46 a 2. místo v kategorii, Iva Pachtová 45:07 a 3. místo v kategorii, Patrik Chovanec 45:29 a Josef Smola 53:52 minut.
Garmin VIRB 360 5.7K Action Cam In-Depth Review
Today Garmin jumped into the 360° fray by introducing their own 360° action camera – the VIRB 360. This camera one-ups everyone in the specs department by mic-dropping 5.7K resolution alongside being completely waterproofed with GPS built-in. Not to mention … Read More Here →
Deza desítka okolo komína 2017
Tento závod jsem původně vůbec nechtěl běžet. Jenže se na něj mezi prvními přihlásili brácha s tatínkem, a když už se do Valašského Meziříčí plánovalo vyrazit, rozhodl jsem se později také přihlásit. Závod se mi příliš nehodil do termínovky, jelikož byl týden po ultratrailu Borák a týden před 12 hodinovkou ve Stromovce. To byl také jeden […]
Příspěvek Deza desítka okolo komína 2017 pochází z UltraMaratonec.cz
Tyden 13-14
Pondeli: TRX/posilovani pro tehotneDneska jsem stravila pulku dne na vysetrenich a tak mi rozpichali ruku, nez ze me vymackli trochu krve, ze cvicit jsem se neodvazila.Utery: 15-30 minut chuze (idealne indianske)Rano mi zase bylo blbe... a pa...
Ve třech bodech před spaním
Autor blogu vyžaduje pro čtení tohoto článku heslo....
P-P 2017
Už když jsem šla P-P 2015, plánovala jsem, jak půjdu příště. Loňský ročník jsem bohužel z technických důvodů vynechala, nějak se mi totiž nepodařilo skloubit pochodovaní s kojením. O to spíš byla letošní účast hotovou věcí. A že jsem od druhého těhotenství dělala ještě méně než po tom prvním? Že jsme šli celou zimu z nemoci do nemoci? Nic nevadí, půjdu. Všichni s tím počítají. Tchyně už víc než rok ví, že bude hlídat. Manžel si je vědom, že bude vstávat ve čtyři a odpoledne pojede sto kilometrů tam a zase zpět.
Už se to blíží, ještě před dvěma týdny jsem kapala atb kapky do dětských očí a minulý týden do svých, teď už nás trápí jen nějaká jarní respirační viróza. Pohybu tedy v poslední době moc není, vlastně až v pátek, kdy úplně omylem ujdu bezmála 30 km, a to ještě v trase pochodu :-b. Dochází mi to až večer, když si chystám batůžek na sobotní akci.
Hurá! Sobota 20. 5., budíček ve 4, snídaně, hygiena, vzbudit manžela, který mě velmi rád odváží na start na Háje a obratem jede domů dospat.
V metru už rozdávají organizátoři mapky a hromadí se tu účastníci. Vytahuji svých přesných 40 Kč (dala bych jim i stovku :-D), děkuji za mapu a jdu vyplnit údaje. Ještě obdržím papírový sáček, letos se obnovuje stará tradice odstartování prasknutím nafouknutých papírových sáčků. Pořadatelé pečlivě kontrolují vyplněné osobní údaje, obdržím první razítko na mapku a vyrážím směr Prčice. Blbé je, že prvních několik kilometrů jdu vlastně domů, od Hájů přes Milíčov, kde je první tajný punkt, dále skrz průhonickou Holi, Průhonický park, který bych bez obtíží prošla i po slepu... Bože, to je tak demotivující, když člověk hodinu někam jde a objeví se pár metrů od domu! Skoro bych mohla zaskočit na snídani nebo tak... Zde aspoň volím taktiku sbíhání kopečků, čímž utrpení zkracuji. Osnický kopec nahoru a dolů, koukám, jestli nekouká teta nebo kamarádi, ale ještě je brzy, celá ves spí. Rozdupanou třešňovkou - jak tu bývalo pěkně! a do Radějovic, kde jsem byla včera odvést děti. I tady se ještě spí, což je dobře, nechtěla bych slyšet ten řev, kdyby mě kluci zahlédli z okna. Aspoň si tu mohu odložit pláštěnku, na déšť to nevypadá, snad nebudu litovat. Ještě Sulicemi a za pár kilometrů začíná krásný kraj, který neznám jako své boty. Dolů běžím, rovinky jdu, do kopce se ploužím. Jde celkem málo lidí, víceméně jdu sama, což je skvělé na občasné odskočení si, střídavě se předcházíme se skupinkou, která rovněž popobíhá. Po deváté přicházím do Týnce, je to z kopečka, tak trochu běžím, jakýsi pán na mě volá: "Dyť to je pochod a ne závod!". Obratem reaguji, že spěchám na záchod. Kontrola je v informačním centru kam vede řada schodů, které s radostí vybíhám. Do dveří se táhne zástup účastníků, kteří zde pochod teprve začínají. Chvíli čekám, ale pak vidím, že na kontrolu se čekat nemusí, tak si jdu rovnou pro razítko a hurá zpět na trasu.
Ten úsek do Neveklova nemám ráda, nevím proč, zřejmě opět protože tu bydlí několik známých a máme to tu projité, či snad proto, že jsu tu dlouhé úseky po silnici. Předloni se mnou šla s0cketka a šetřila mi síly, letos je výjimečně omluvena ;-), teď se ale nemám nač vymlouvat, když nejdu dost rychle. Po jedenácté přicházím na náměstí v Neveklově a bez přemýšlení mířím rovnou ke kontrole. "Odkud jdete? Praha. Praha?" ptá se udiveně pán s razítkem. "Je to Praha Prčice, tak z Prahy" odpovídám. Pánové se smějí, já děkuji za razítko a jdu si koupit zmrzlinu.
Trochu jsem se zdržela odpočinkem, svačinou a kupováním zmrzliny, ale takzvaně bodla a já vyrážím dál do Prčice. Tuto část spíše jdu, před Kosovou horou mám trochu krizi, ze seběhů už mi tuhnou nohy a necítím se moc dobře, ovšem když zde na kontrole předkládám mapku, moc milá paní mi povídá, že vypadám svěže. Děkuji se slovy, že mě bolí nohy jako čert a pokračuji dál. Chvíli přemýšlím, zda jít dál nebo si alespoň neodpočinout. Tady loni skončila s0cketka a bylo by škoda takový kousek nedojít.
No jo, jenže on to není žádný kousek. Je to ten nejhorší kus. Fyzická náročnost si nezadá s psychickou náročností úseku úvodního. Dolů už neběžím, ale celkem to jde. Potkávám různé konverzacechtivé vtipálky, ale neudrží mě tempo a mizí kdesi v dáli za mnou. Tajný punkt není tam, kde ho očekávám, ani na druhém místě, jde býval, takže jsem trochu nervózní, zda jsem ho neminula, ale cca 10 km před koncem ho mám. Tradiční otázka odkud jdu, podivení, že z Prahy, už nechávám bez komentáře a chystám se zmizet do Prčic. Jenže v tu chvíli se vedle mě ozve: "Ahoj, běžíš?" a v mé dvěma porody poznamenané hlavě to šrotuje. Znám? Neznám? Odkud? Kdo? Nevím... Neřeším, nebudu se ztrapňovat. "Neběžím, jdu" zmůžu se na inteligentní odpověď. "Já běžím. Poběž." chvíle přemlouvání, ale nakonec podlehnu a snažím se o něco jako běh, spíš je to cupitání, ale to nevadí. Přemýšlím, co je to za člověka, je mi povědomý, ale opravdu nevím. Snažíme se o konverzaci, ale moje hlava je na témata chudá, několik let těhotnění, kojení, utíraní zadků a nosů, udělalo své. Chudák kluk, takový sympatický, běžec (dokonce ultra), svobodný - samá plus, ideální případ. Co bych za to před lety dala! Ale jedna z mých prvních vět je o manželovi a dětech. Proboha proč?! Další konverzace v podobném duchu, přestože se mladý ajťák asi opravdu snažil, nic moc kloudného ze mě nedostal. Jediné, čím mě rozčiluje, že neustále sleduje zbývající vzdálenost a mě ty louky před koncem přijdou nekonečné. Mám špatný pocit, že ho zdržuju, takže neustále hlásím, že už neběžím, nechci mu zkazit jeho záměr utéci skupince běžců, které nechal za sebou. Asi dva kilometry před koncem, kousek za krechctem, už neběžím a loučím se. Doufám, že doběhl, jak si přál.
Ve tři hodiny vcházím do Prčice, nahoře na náměstí dostávám cílové razítko a růžovou botku (fuj :-D), děvčata mě posílají ještě pro nějakou placku za pražskou trasu. U stánku kupuji pití a perníčky pro kluky a jdu pro speciální trofej se slovy, že mě sem posílají od botiček. Koukali na mě takzvaně jak z jara "Vy jdete z Prahy? Už? Tak to gratulujeme! To jste první žena z Prahy, celkem asi tak devátá z Prahy." a dali mi magnetku. "Jo? Díky, no, já jsem hlavně ráda, že jsem to došla." odpovídám a jdu si pro něco k jídlu a zavolat odvoz. Až po chvíli mi dochází, že je to vlastně super a největší radost mám až cestou domů v autě. Ale to už je cesta do reality, domů k povinnostem vygumované matky-posluhovačky na rodičovské. Ale ty perníčky jim udělaly radost :-). A já se zas těším na příští PPP!
P. S. Nejen, že velmi děkuji organizátorům za perfektní akci, můj dík patří i Michalovi, mladíkovi z 1bububovy skupinky běžců, že mi v závěru dělal společnost (i když vím, že to bylo náročné :-)).
Už se to blíží, ještě před dvěma týdny jsem kapala atb kapky do dětských očí a minulý týden do svých, teď už nás trápí jen nějaká jarní respirační viróza. Pohybu tedy v poslední době moc není, vlastně až v pátek, kdy úplně omylem ujdu bezmála 30 km, a to ještě v trase pochodu :-b. Dochází mi to až večer, když si chystám batůžek na sobotní akci.
Hurá! Sobota 20. 5., budíček ve 4, snídaně, hygiena, vzbudit manžela, který mě velmi rád odváží na start na Háje a obratem jede domů dospat.
V metru už rozdávají organizátoři mapky a hromadí se tu účastníci. Vytahuji svých přesných 40 Kč (dala bych jim i stovku :-D), děkuji za mapu a jdu vyplnit údaje. Ještě obdržím papírový sáček, letos se obnovuje stará tradice odstartování prasknutím nafouknutých papírových sáčků. Pořadatelé pečlivě kontrolují vyplněné osobní údaje, obdržím první razítko na mapku a vyrážím směr Prčice. Blbé je, že prvních několik kilometrů jdu vlastně domů, od Hájů přes Milíčov, kde je první tajný punkt, dále skrz průhonickou Holi, Průhonický park, který bych bez obtíží prošla i po slepu... Bože, to je tak demotivující, když člověk hodinu někam jde a objeví se pár metrů od domu! Skoro bych mohla zaskočit na snídani nebo tak... Zde aspoň volím taktiku sbíhání kopečků, čímž utrpení zkracuji. Osnický kopec nahoru a dolů, koukám, jestli nekouká teta nebo kamarádi, ale ještě je brzy, celá ves spí. Rozdupanou třešňovkou - jak tu bývalo pěkně! a do Radějovic, kde jsem byla včera odvést děti. I tady se ještě spí, což je dobře, nechtěla bych slyšet ten řev, kdyby mě kluci zahlédli z okna. Aspoň si tu mohu odložit pláštěnku, na déšť to nevypadá, snad nebudu litovat. Ještě Sulicemi a za pár kilometrů začíná krásný kraj, který neznám jako své boty. Dolů běžím, rovinky jdu, do kopce se ploužím. Jde celkem málo lidí, víceméně jdu sama, což je skvělé na občasné odskočení si, střídavě se předcházíme se skupinkou, která rovněž popobíhá. Po deváté přicházím do Týnce, je to z kopečka, tak trochu běžím, jakýsi pán na mě volá: "Dyť to je pochod a ne závod!". Obratem reaguji, že spěchám na záchod. Kontrola je v informačním centru kam vede řada schodů, které s radostí vybíhám. Do dveří se táhne zástup účastníků, kteří zde pochod teprve začínají. Chvíli čekám, ale pak vidím, že na kontrolu se čekat nemusí, tak si jdu rovnou pro razítko a hurá zpět na trasu.
Ten úsek do Neveklova nemám ráda, nevím proč, zřejmě opět protože tu bydlí několik známých a máme to tu projité, či snad proto, že jsu tu dlouhé úseky po silnici. Předloni se mnou šla s0cketka a šetřila mi síly, letos je výjimečně omluvena ;-), teď se ale nemám nač vymlouvat, když nejdu dost rychle. Po jedenácté přicházím na náměstí v Neveklově a bez přemýšlení mířím rovnou ke kontrole. "Odkud jdete? Praha. Praha?" ptá se udiveně pán s razítkem. "Je to Praha Prčice, tak z Prahy" odpovídám. Pánové se smějí, já děkuji za razítko a jdu si koupit zmrzlinu.
Trochu jsem se zdržela odpočinkem, svačinou a kupováním zmrzliny, ale takzvaně bodla a já vyrážím dál do Prčice. Tuto část spíše jdu, před Kosovou horou mám trochu krizi, ze seběhů už mi tuhnou nohy a necítím se moc dobře, ovšem když zde na kontrole předkládám mapku, moc milá paní mi povídá, že vypadám svěže. Děkuji se slovy, že mě bolí nohy jako čert a pokračuji dál. Chvíli přemýšlím, zda jít dál nebo si alespoň neodpočinout. Tady loni skončila s0cketka a bylo by škoda takový kousek nedojít.
No jo, jenže on to není žádný kousek. Je to ten nejhorší kus. Fyzická náročnost si nezadá s psychickou náročností úseku úvodního. Dolů už neběžím, ale celkem to jde. Potkávám různé konverzacechtivé vtipálky, ale neudrží mě tempo a mizí kdesi v dáli za mnou. Tajný punkt není tam, kde ho očekávám, ani na druhém místě, jde býval, takže jsem trochu nervózní, zda jsem ho neminula, ale cca 10 km před koncem ho mám. Tradiční otázka odkud jdu, podivení, že z Prahy, už nechávám bez komentáře a chystám se zmizet do Prčic. Jenže v tu chvíli se vedle mě ozve: "Ahoj, běžíš?" a v mé dvěma porody poznamenané hlavě to šrotuje. Znám? Neznám? Odkud? Kdo? Nevím... Neřeším, nebudu se ztrapňovat. "Neběžím, jdu" zmůžu se na inteligentní odpověď. "Já běžím. Poběž." chvíle přemlouvání, ale nakonec podlehnu a snažím se o něco jako běh, spíš je to cupitání, ale to nevadí. Přemýšlím, co je to za člověka, je mi povědomý, ale opravdu nevím. Snažíme se o konverzaci, ale moje hlava je na témata chudá, několik let těhotnění, kojení, utíraní zadků a nosů, udělalo své. Chudák kluk, takový sympatický, běžec (dokonce ultra), svobodný - samá plus, ideální případ. Co bych za to před lety dala! Ale jedna z mých prvních vět je o manželovi a dětech. Proboha proč?! Další konverzace v podobném duchu, přestože se mladý ajťák asi opravdu snažil, nic moc kloudného ze mě nedostal. Jediné, čím mě rozčiluje, že neustále sleduje zbývající vzdálenost a mě ty louky před koncem přijdou nekonečné. Mám špatný pocit, že ho zdržuju, takže neustále hlásím, že už neběžím, nechci mu zkazit jeho záměr utéci skupince běžců, které nechal za sebou. Asi dva kilometry před koncem, kousek za krechctem, už neběžím a loučím se. Doufám, že doběhl, jak si přál.
Ve tři hodiny vcházím do Prčice, nahoře na náměstí dostávám cílové razítko a růžovou botku (fuj :-D), děvčata mě posílají ještě pro nějakou placku za pražskou trasu. U stánku kupuji pití a perníčky pro kluky a jdu pro speciální trofej se slovy, že mě sem posílají od botiček. Koukali na mě takzvaně jak z jara "Vy jdete z Prahy? Už? Tak to gratulujeme! To jste první žena z Prahy, celkem asi tak devátá z Prahy." a dali mi magnetku. "Jo? Díky, no, já jsem hlavně ráda, že jsem to došla." odpovídám a jdu si pro něco k jídlu a zavolat odvoz. Až po chvíli mi dochází, že je to vlastně super a největší radost mám až cestou domů v autě. Ale to už je cesta do reality, domů k povinnostem vygumované matky-posluhovačky na rodičovské. Ale ty perníčky jim udělaly radost :-). A já se zas těším na příští PPP!
P. S. Nejen, že velmi děkuji organizátorům za perfektní akci, můj dík patří i Michalovi, mladíkovi z 1bububovy skupinky běžců, že mi v závěru dělal společnost (i když vím, že to bylo náročné :-)).
Štramberská desítka
V neděli 21.5.2017 jsem si vyrazil s rodinou na výlet do Štramberku a při té příležitosti se samozřejmě zúčastnil 37. ročníku tradiční Štramberské desítky. Startovalo se až v 11 hodin, takže bylo spousta času zajít s rodinou nejdříve třeba na botanickou zahradu. Pak už jsem je nechal pokračovat k náměstí a šel se nachystat k závodu. K dispozici byly šatny i toalety v budově školy a dostatek místa na rozcvičku. Pak jsem se šel rozklusat, abych zjistil kde mě co bolí a co mě bude trápit během závodu. Ale kromě neustále bolavé paty a nataženého svalstva zadních stehen jsem se cítil docela fajn.
Na startu jsme se sešli v počtu 88 běžců. Počasí bylo velmi příznivé, čili oblačno a bez deště, takže nebylo moc teplo a ani žádný podstatný protivítr nás netrápil. Hned po startu jsem si hledal pozici na dohled Romanovi Balážovi, protože již při Veřovické desítce se mi výborně drželo tempo podle něj. První tři kilometry vedly spíše z kopce dolů, potom přes hráz přehrady až k Novojičínské silnici a zpět do kopce pod Trúbu. Tam jsme odbočili vlevo a v podstatě oběhli Bílou horu, chvíli bylo zase stoupání do vrstevnic střídané rovinkou a delším klesáním k ulici Záhumenní. Nakonec jsme odbočili na Nádražní a stoupali závěrečný kopeček zpět ke škole a do cíle. Celkově jsem udržel slušné tempo, v kopcích jsem se trochu trápil, ale kupodivu se mi dobře sbíhalo. Pořadatel uvádí délku trasy 10281m a celkové převýšení 140m, což teda bylo znát a byla to také náročnější desítka než ve Veřovicích. Trať byla perfektně značena šipkami a čísly kilometrů, na některých místech stáli dobrovolníci, kteří nás směrovali a povzbuzovali. Běžel jsem to sice již před pár lety, ale mám pocit, že trasa se trochu lišila. Do cíle jsem doběhl na krásném osmém místě v čase 41:32,6 a v kategorii dokonce vyhrál. Po závodě jsme měli teplý, sladký čaj na vzpamatování a pak jsme zamířil do šaten a do sprch s teplou vodou, tedy zázemí bylo opravdu perfektní. Vyhlášení výsledků posléze probíhalo bez zbytečného zdržování, užil jsem si minutku slávy na pomyslných stupních vítězů a vyrazil s rodinou na Štramberskou trúbu.
Výsledky: http://www.atletikakoprivnice.cz/wp-content/uploads/2017/05/Stramberska_desitka-2017.pdf
Na startu jsme se sešli v počtu 88 běžců. Počasí bylo velmi příznivé, čili oblačno a bez deště, takže nebylo moc teplo a ani žádný podstatný protivítr nás netrápil. Hned po startu jsem si hledal pozici na dohled Romanovi Balážovi, protože již při Veřovické desítce se mi výborně drželo tempo podle něj. První tři kilometry vedly spíše z kopce dolů, potom přes hráz přehrady až k Novojičínské silnici a zpět do kopce pod Trúbu. Tam jsme odbočili vlevo a v podstatě oběhli Bílou horu, chvíli bylo zase stoupání do vrstevnic střídané rovinkou a delším klesáním k ulici Záhumenní. Nakonec jsme odbočili na Nádražní a stoupali závěrečný kopeček zpět ke škole a do cíle. Celkově jsem udržel slušné tempo, v kopcích jsem se trochu trápil, ale kupodivu se mi dobře sbíhalo. Pořadatel uvádí délku trasy 10281m a celkové převýšení 140m, což teda bylo znát a byla to také náročnější desítka než ve Veřovicích. Trať byla perfektně značena šipkami a čísly kilometrů, na některých místech stáli dobrovolníci, kteří nás směrovali a povzbuzovali. Běžel jsem to sice již před pár lety, ale mám pocit, že trasa se trochu lišila. Do cíle jsem doběhl na krásném osmém místě v čase 41:32,6 a v kategorii dokonce vyhrál. Po závodě jsme měli teplý, sladký čaj na vzpamatování a pak jsme zamířil do šaten a do sprch s teplou vodou, tedy zázemí bylo opravdu perfektní. Vyhlášení výsledků posléze probíhalo bez zbytečného zdržování, užil jsem si minutku slávy na pomyslných stupních vítězů a vyrazil s rodinou na Štramberskou trúbu.
Výsledky: http://www.atletikakoprivnice.cz/wp-content/uploads/2017/05/Stramberska_desitka-2017.pdf
BS TEAM 2017-05-23 11:21:00
BS TEAM v Karlových Varech - 2017Mattoni 1/2Maraton Karlovy Vary
Firemní štafety.
Krásné 8. místo ze 78. klasifikovaných štafet.
Firemní štafety.
Krásné 8. místo ze 78. klasifikovaných štafet.
Bezkonkurenčně poslední
Vážení čtenáři, poskytujeme vám exkluzivní přepis rozhovoru závodníka z pražského Šutru54 konaného dne 20. května 2017.
„Proč neběžíte dál? Máte před sebou ještě jedno kolo.“
„Už nemůžu a není jen chvilková krize.“
„Opravdu to nejde?“
… ztrápený výraz …
„Jaký je to pocit, první DNF za ta léta běhání?“
„Úlevný.“
„Nerozumím. Řada závodníků následně řeší, zda odstoupením neudělali chybu.“
„Od 25. kilometru jsem měl jedinou vidinu. Ať už to trápení skončí. Neměl jsem dnes z běhu pražádnou radost. Tento závod je vše, jen ne snadný. A to nejen prudkými seběhy a stoupáními, ale i právě tou možností jej vzdát. Z každého místa trati je to do cíle blíže než okruh dokončit.“
„Přesto jste druhé kolo doběhl.“
„No, doběhl… Spíše došel. Srovnejte si můj čas v prvním a druhém kole. Kultovní schody mě vyzývali k posazení se než k jejich zdolání.“
„Kde se tedy stala chyba?“
„Nemůžu říct, že se stala jedna konkrétní chyba. Do tréninku jsem zařadil například Brdskou stezku, která byla v ideálním termínu - měsíc před Šutrem. Ovšem v porovnání s tímto závodem byla Brdská stezka slabým odvarem. Z Brdské stezky jsem si vzal ponaučení a věnoval se posilování středu těla. Připravoval jsem se na čas kolem šesti hodin. Možná mi chyběl ještě jeden delší běh, ale zato jsem nastupoval odpočatý. Myslím, že i ve stravě jsem neudělal chybu. Tedy vlastně ano, v den závodu. Nenasnídal jsem se. Bohužel už ráno jsem se necítil radostně a komfortně. Navíc před pár týdny jsem se slušně zrakvil na kamenech a v sebězích jsem tak ztratil jistotu, kterou mi daly jinak výtečně inov Trail Talon 250. Prostě těch faktorů bylo mnoho a násobily se.“
„Je to sice předčasné, zkusíte to za rok znovu?“
„No jistě. Šutr je prostě srdeční záležitost. Na nultý ročník, kdy nás běželo tuším jen devět, se prostě nedá zapomenout. Patří mezi mé nejoblíbenější.“
„Ještě bych se rád zeptal na tu Brdskou stezku. Můžete k ní říct pár slov?“
V mé běžecké jarní euforii vrcholící v čase pražského půlmaratónu jsem se přihlásil na Šutr. Pořídil si skvělé, neklouzavé inov8 Trail Talon 250 a opřel se do tréninku. Objevil v naší placce náznaky stoupání, ba i shluk kamenů na svahu jsem našel. Jenže ouha. Boty jsou sice skvělé, na zadek mě neposadily ani po dešti, ale forma namísto vzestupu začala uvadat. Velikonoční třícítka nasadila do hlavy divné myšlenky, třeba: "nechceš se ze Šutru odhlásit?". Pak ale přišla spása. Ještě můžu letos běžet Brdskou, nepromeškal jsem ji. S přístupem začátečníka, ovšem s odhodláním poprat se s nástrahami dětského ultra, jsem vyrazil. Musel jsem vyřešit dvě životně důležitá dilemata: co obout a co obléct. Protože je Brdská minimálně ze 2/3 po asfaltu, muselo na nohy přijít něco bez špuntů. Ve své stáji mám jeden povedený kousek, o kterém s oblibou říkám: "bota, která běhá sama." Jsou to inov8 F-lite 195. Tyhle boty mě nutí vždy běžet rychleji, než plánuji. Na druhou stranu mi nedovolí si ulevit a jen tak si šmajdat. Vyžadují jistý běžecký styl, který mi byl roky cizí. Pořídil jsem si k nim skvělou knihu o pozičním běhání, leč mé pokroky jsou ještě pomalejší, než mé tempo na trati. V F-lite jsem běžel maximálně půlku. > Druhá možnost obutí byly těžké Asics Nimbus. Spolehlivá bota na asfalt, která mě nenutí vypadat, jako že běžím. Riskl jsem to a Nimbusky nechal doma.Dilema bylo i to, co obléct nahoru. Předpověď slibovala déšť ve formě přeháněk maximálně do 11 hodin. Bylo celkem teplo, váhal jsem, zda ke dvěma trikům tahat i bundu. Volba ano byla nakonec správná. Slabé přeháňky vydržely dle předpovědi do 11 hodin, pak se rozpršelo vydatně a teplota šla dolů. Mělo to ovšem nespornou výhodu. Ve slabých chvilkách se nedalo dlouho jít, bylo nutné se zahřát během.Začal jsem klasicky ze zadních řad. Věděl jsem, že k devět let starému času nemám šanci se ani přiblížit, a tak cokoliv pod pět hodin bude prima. Nakonec jsem byl s výsledným časem 5:05 spokojen.“
„A co ten risk, co to znamená?“
„To byly boty. Tušil jsem, že držet alespoň náznak pozičního stylu nebude snadné celých 50 kilometrů. Kolem pětatřicátého mě začala dohánět slabost střední částí těla a běh nebyl komfortní.“ „Tam jste neměl myšlenky na DNF?“„Ani náhodou, nebyl jsem na pokraji vyčerpání, bral jsem to jako test a poučení do dalšího tréninku.“
„Díky za rozhovor, ať se daří!“