Jeseň
Tento článek jsem začal asi třikrát, ale myšlenky se mi pokaždé zatoulaly...
Zkoušel jsme psát o dnech, kdy nic nestíháte a valí se na vás povinnosti a i o tom, jak žiji z nádherných dnů v horách. Zkoušel jsem napsat o tom, jak je třeba snažit se nezahodit jedinou minutu ŽIVOTA a umět se radovat z maličkostí a stejně i z velkých věcí.
Nad Jeseníky létá podzim, temné lesní říčky unáší listí, slunce září a nebo se nad hlavou valí mraky od západu. Ve škole jsem v Olomouci a rovinaté město je něco, co nemá v mé duši místo. Táhne mě to do hor.
Mám prázdné ruce a marně jimi kolem sebe mávám, nedokáži chytit, co chci přesně napsat. Nedokáži to vypsat, ale chci to žít.
Minulý rok jsme tady napsal - chci žít v horách a zažívat dobrodružství a krásu pořád. Tolik bych si přál být stále v přírodě, pryč od zbytečných starostí a prázdných okamžiků. Chci aby můj život byl intenzivnější a bohatší.
Marně hledám jiná slova, tohle jsem chtěl říct.
"Slunce je duše Světa"
In my country.
Zdenda v bráně vichrů, slunce se sklání za hlavní hřeben. Tváře a ruce jsou studené, rty fialové od borůvek a čeká nás cesta temným lesem bez čelovky.
Motiv jako z Forresta Gumpa. Jsme jako to pírko hnané větrem...
Zkoušel jsme psát o dnech, kdy nic nestíháte a valí se na vás povinnosti a i o tom, jak žiji z nádherných dnů v horách. Zkoušel jsem napsat o tom, jak je třeba snažit se nezahodit jedinou minutu ŽIVOTA a umět se radovat z maličkostí a stejně i z velkých věcí.
Nad Jeseníky létá podzim, temné lesní říčky unáší listí, slunce září a nebo se nad hlavou valí mraky od západu. Ve škole jsem v Olomouci a rovinaté město je něco, co nemá v mé duši místo. Táhne mě to do hor.
Mám prázdné ruce a marně jimi kolem sebe mávám, nedokáži chytit, co chci přesně napsat. Nedokáži to vypsat, ale chci to žít.
Minulý rok jsme tady napsal - chci žít v horách a zažívat dobrodružství a krásu pořád. Tolik bych si přál být stále v přírodě, pryč od zbytečných starostí a prázdných okamžiků. Chci aby můj život byl intenzivnější a bohatší.
Marně hledám jiná slova, tohle jsem chtěl říct.
"Slunce je duše Světa"
In my country.
Zdenda v bráně vichrů, slunce se sklání za hlavní hřeben. Tváře a ruce jsou studené, rty fialové od borůvek a čeká nás cesta temným lesem bez čelovky.
Motiv jako z Forresta Gumpa. Jsme jako to pírko hnané větrem... Run-Up 2009: Blíže k nebi
Krásnou podzimní sobotu 26.9.2009 se konal v Praze závod Run-Up neboli běh do schodů. A já jsem samozřejmě nemohl chybět. Tento netradiční závod se dá specifikovat mírami 27 a 109, které udávají počet pater respektive výšku nejvyšší budovy v ČR - City Tower. Na běh jsem se přihlásil již s předstihem v červenci a těšil se na výbornou akci. Když jsem dorazil na místo, okoukl jsem situaci a vydal jsem se po chvilce pro své startovní číslo. Největší problém přišel záhy. Většinou vozím sebou svírací špendlíky pro připnutí startovního čísla k dresu, přestože nikdy nebyly potřeba, jelikož je pořadatel dodal. Jenže dneska jsem je nechal náhodou doma a jako na potvoru jsem nedostal žádné špendlíky. Naštěstí jsem ukořistil alespoň dva od pořadatelů, takže problém byl vyřešen. Závod probíhal s intervalovým startem po 1 minutě, takže jak se následně ukázalo, závodníci se nejspíš na trati spolu nepotkali. Tentokrát jsem provedl velmi důkladné protažení svého těla, protože jsem tušil, že to nebude jednoduché. Při pohledu z pod budovy nahoru jsem si říkal: "Asi jsem se zbláznil, tam někde vytuhnu." Když nastal čas mého startu, ještě párkrát jsem se protáhl a vyrazil zdolat tu obří budovu. Nejprve se běželo asi 300 m k budově a pak to přišlo. Schodiště bylo kovové a široké odhadem tak 1.5 m.Zpočátku se běželo dobře. Když jsem míjel 12. podlaží, začal jsem cítit problémy. Nohy mohly, ale nějak to nešlo udýchat. Do 20. podlaží to byla krize a velké přemáhání běžet, přesto jsem schody stále vybíhal. Pak už jsem slyšel hlasy pořadatelů, které se zesilovaly s dalšími zdolanými patry, což mi dodalo energii. Nahoře mi dlouho trvalo než jsem to rozdýchal, takhle jsem si v životě plíce neroztáhl. Pak mě čekal sestup dolů, ale už výtahem. Musím říci, že mi nebylo zrovna nejlíp a až po 15 minutách jsem byl celkem ready. Po tomto výběhu všech závodníků, mělo následovat finále, tedy ještě jeden výběh, pro nejrychlejších 30 běžců. Já jsem s nějakým finále vůbec nepočítal, neměl jsem ani pomyšlení ještě jednou absolvovat výběh budovy. Už jsem se chystal, že se převléknu, když mi jeden ze závodníků říkal, ať se dojdu podívat na výsledky, že jsem určitě ve finále a běžím ještě jednou. Reagoval jsem na to s vtipným komentářem, že jedině za trest. Po pár prohozených větách jsem se došel podívat na výsledkovou listinu a ouha, já tam fakt byl. Tak to už mi bylo jasné, že tam někde umřu. Momentálně jsem byl na 26. pozici. Okamžitě jsem se šel protahovat a připravovat na druhé vystoupání. Startovalo se v obráceném pořadí, takže jsem byl pátý na řadě. Tentokrát jsem dal úvodní rovinku mírnější, ono to ani rychleji nešlo. Pak zase přišly ty schody. Ve finále se mi skvěle dýchalo, ale už v 7. podlaží se ozvaly nožky, že je to bolí. Nedalo se nic dělat, prostě jsem se musel zakousnout a rubat a rubat, vždyť to bylo přeci finále.
Když jsem dosáhl vrcholu, toho 27. podlaží, jen s těží jsem se držel na nohou. Když jsem se podíval na hodinky a zjistil, že jsem běžel ještě o 6 sekund rychleji než v prvním běhu, už mi bylo všechno jedno a byl jsem spokojen. Po regeneraci a odpočinku jsem se přestrojil z běžce na civilistu a šel se podívat na výsledky. No vida a posunul jsem se na 18. místo celkově. Zaplaven emocemi a únavou jsem se odebral do prostoru pražského metra a frčel k domovu.
V dnešním závodě jsem překonal hlavně sám sebe a dokázal si, že ještě nejsem úplně k ničemu. Snad je to start k lepším zítřkům.
Když jsem dosáhl vrcholu, toho 27. podlaží, jen s těží jsem se držel na nohou. Když jsem se podíval na hodinky a zjistil, že jsem běžel ještě o 6 sekund rychleji než v prvním běhu, už mi bylo všechno jedno a byl jsem spokojen. Po regeneraci a odpočinku jsem se přestrojil z běžce na civilistu a šel se podívat na výsledky. No vida a posunul jsem se na 18. místo celkově. Zaplaven emocemi a únavou jsem se odebral do prostoru pražského metra a frčel k domovu.
V dnešním závodě jsem překonal hlavně sám sebe a dokázal si, že ještě nejsem úplně k ničemu. Snad je to start k lepším zítřkům.
Jak se běhá večerní Prahou
Atletiku provozuji již 8 let, ale teprve v sobotu 12.9.2009 mě čekal nezapomenutelný zážitek. Ano, řeč je o závodě s názvem Tesco Grand Prix Praha. Hlavním specifikem tohoto závodu je běh za umělého osvětlení. Pro muže je v tomto závodě nachystána trasa o délce 10km. Takto dlouhou trať jsem nikdy v závodě neabsolvoval. Teprve letos jsem se začal zaměřovat na delší distance a nejdelší závod byl 6000 m. Proto jsem se obával, zda závod zaběhnu ve slušném čase a jestli udržím stejné tempo po celou dobu závodu.Jelikož byl závod až ve večerních hodinách, očekával jsem celodenní nervozitu. Ta se však nekonala. Celý den jsem totiž strávil se svou přítelkyní, takže myšlenky na nějaký závod byly tutam. Nejprve jsme spolu navštívili město Beroun, kde jsme si prohlédli hrnčířské trhy, z místní rozhledny shlédli celé město a poté pozdravili berounské medvědy. Z Berouna vedla naše cesta vlakem na Karlštejn. Po této návštěvě jsme se vydali již do Prahy na Staroměstské náměstí, což bylo hlavní dějiště běžeckého závodu.
Na programu byl nejprve nesoutěžní běh s názvem Běh pro zdraví v délce 3.8 km. Lidé si tento běh užívali a bylo krásné pozorovat jejich reakce a radost z pohybu. Po tomto běhu se začaly pomalu shromažďovat ženy v Pařížské ulici. Atmosféra začala pomalu houstnout a když se ženy hromadně rozehřívaly v koridoru, uvědomil jsem si, že i já běžím. Těsně před startem běhu na 5km žen jsem se vydal do stanu převléknout. Po této těžké proceduře (nacpat věci do batohu po převlečení byl nadlidský výkon) jsem odevzdal svůj batoh do úschovny, odlehčil si na toitoice a začal se rozcvičovat. Po celou dobu mi dělala společnost moje milá, takže atmosféra předstartovního stresu mě zatím zcela nepohltila. Když zbývalo asi 30 minut do výstřelu, zařadil jsem se do posledního koridoru, jelikož jsem dostal číslo 1750 (zas tak tragický jsem si nepřipadal). Začal jsem pobíhat Celetnou ulicí abych nevychladl. Po pár obrátkách jsem zaujal ve svém koridoru co nejlepší místo. Postupně jsem uvedl své tělo a mysl na závodní stupeň. Pár minut před startem se začaly koridory spojovat. Snažil jsem se procpat mezi závodníky v koridoru přede mnou, což se mi nakonec také povedlo (někteří závodníci s nižšími čísli měli opravdu zajímavou obuv na běh - v tu chvíli jsem nechápal přiřazování startovních čísel).
Po odstartování nastalo lehké šoupání vpřed a než jsem protnul pomyslnou startovní čáru, uběhlo na časomíře 25 sekund. První kilometr jsem doslova kličkoval jako zajíc mezi závodníky a nabrat v tuto chvíli závodní tempo prostě nešlo o čemž svědčí mezičas na prvním mezníku 5:55 min. Druhý kilometr se už dalo běžet v rozumném tempu, ale stále jsem předbíhal mnoho a mnoho závodníků. Druhý kilometr byl tedy již rychlejší, ale ještě to nebylo zcela podle mých představ. Dále trasa vedla Pařížskou ulicí, zde byli lidé okolo tratě naprosto výborní, hezčí pocit jsem při závodě nezažil. Na pátém kilometru čekala na závodníky občerstvovací stanice, kterou jsem využil. Neměl jsem potřebu doplňovat tekutiny, spíše jsem zvlhčil suchá ústa a rty. Můj mezičas na pátém kilometru říkal, že běžím lehce pod 45 min a jelikož se i mě běželo lehce, zatopil jsem trochu pod kotlem. Následující dva kilometry byly tedy rychlejší. Někde mezi sedmým a osmým kilometrem se mi paradoxně ozvalo levé koleno, přestože jsem měl zpevněné bandáží pravé, ale nebylo to tak děsivé. Netrpělivě jsem očekával předposlední devátý mezník, abych se mohl poslední kilometr vyždímat a nechat na trati všechno co ve mě zbylo. Když jsem míjel značku 9 km, protáhl jsem krok a těšil se na tu výbornou Pařížskou ulici. Když jsem zatočil směrem k cíli, vychutnával jsem si tento závěr závodu, protože kde jinde se mi poštěstí běžet pod takovou kulisou. Po protnutí cílové čáry jsem si připadal jako vítěz, jako král. Aby taky ne, zdolal jsem svou první desítku a s výkonem jsem byl spokojen (4:16 min/km a celkové 310. místo). Když jsem ještě pak obdržel medaili, mé prožitky se ještě umocnily. Bylo to zvláštní, ale po absolvovaní této trati jsem se necítil vůbec unaven.
A celkové hodnocení?
Absolutně bezkonkurenční atmosféra. Večerní Praha je krásná a když se ještě můžete zúčastnit závodu tímto městem za doprovodu hudby a fandících diváků je to výborně namíchaný koktejl. Kdo má alespoň nějaký vztah k běhání lze jen doporučit účast, je to zážitek k nezaplacení. Jediná vada na kráse, která rychle vyprchá během závodu, je již zmíněné přidělování startovních čísel.
Jinak to byla velmi povedená sportovní a kulturně-společenská akce.
Jak to bylo, je a bude
Tak jsem se konečně dokopal k napsání nějakého aktuálního infa.
Jak jsem psal v posledním příspěvku, červenec jsem měl v plánu strávit na sedle kola ježděním po Švýcarsku. Výlet to byl opravdu parádní. Za 21 dní jsme ujeli 1900km. Přibližně jsem naši trasu naklikal, podívat se můžete tu http://www.bikemap.net/route/279543. Je to orientační bez "zkratek" :-)) Jak je vidět po Švýcarsku jsme jeli jen polovinu vzdálenosti, ale zážitky to bylo tak 95% z celé cesty. Zpáteční cesta přes Rakousko a hlavně Německo už byla vyloženě nuda. Pokud by jste chtěli vidět nějaké fotečky a máte facebook, tak si mě vyhledejte a koukněte do profilu, myslím, že by měly být přístupné všem.
Po návratu z cykolo výletu jsem hned začal běhat, ale opravdu jen zlehka. Lýtka si nějak odvykly a bolelo to jako čert. Po dvou týdnech běhání a pomáhání doma na žních jsem chytil nějakou infekci a dalších 14 dní strávil v posteli v horečkách. Po nemoci jsem začal běhat až poslední týden v srpnu.
Jak je vidět letní příprava nebyla běžecky ani zdaleka ideální. Jsem ale docela překvapený, jak rychle se mi vrací červnová forma. Na běžeckém kempu minulý víkend jsem v Cooperově testu uběhl 3105 metrů, což mne docela potěšilo.
Momentálně přípravu směřuji k Frankfurtskému maratonu, takže běhám spíše objemy, i když kvalitu nezanedbávám. Cíl 10 pod 40 jsem zatím odsunul na jarní část příští sezóny a troufám si říct, že padne jak nic :-)
Tuto sobotu jdu na Tesco Grand Prix, kde bych chtěl testnout výkonnost na delší trati. Doufám v čas pod 42 minut, ale nepoženu to nijak na krev. Vím, že pod 40 to nedám, tak na co se hnát :-) Spíš si užiju večerní běh Prahou.
Další závody mám v plánu:
12.9. Tesco Grand Prix - 10km
19.9. Půlmaraton v rámci Baroko maratonu
27.9. Běchovice - Praha
Tak doufám, že se někde potkáme
Jak jsem psal v posledním příspěvku, červenec jsem měl v plánu strávit na sedle kola ježděním po Švýcarsku. Výlet to byl opravdu parádní. Za 21 dní jsme ujeli 1900km. Přibližně jsem naši trasu naklikal, podívat se můžete tu http://www.bikemap.net/route/279543. Je to orientační bez "zkratek" :-)) Jak je vidět po Švýcarsku jsme jeli jen polovinu vzdálenosti, ale zážitky to bylo tak 95% z celé cesty. Zpáteční cesta přes Rakousko a hlavně Německo už byla vyloženě nuda. Pokud by jste chtěli vidět nějaké fotečky a máte facebook, tak si mě vyhledejte a koukněte do profilu, myslím, že by měly být přístupné všem.
Po návratu z cykolo výletu jsem hned začal běhat, ale opravdu jen zlehka. Lýtka si nějak odvykly a bolelo to jako čert. Po dvou týdnech běhání a pomáhání doma na žních jsem chytil nějakou infekci a dalších 14 dní strávil v posteli v horečkách. Po nemoci jsem začal běhat až poslední týden v srpnu.
Jak je vidět letní příprava nebyla běžecky ani zdaleka ideální. Jsem ale docela překvapený, jak rychle se mi vrací červnová forma. Na běžeckém kempu minulý víkend jsem v Cooperově testu uběhl 3105 metrů, což mne docela potěšilo.
Momentálně přípravu směřuji k Frankfurtskému maratonu, takže běhám spíše objemy, i když kvalitu nezanedbávám. Cíl 10 pod 40 jsem zatím odsunul na jarní část příští sezóny a troufám si říct, že padne jak nic :-)
Tuto sobotu jdu na Tesco Grand Prix, kde bych chtěl testnout výkonnost na delší trati. Doufám v čas pod 42 minut, ale nepoženu to nijak na krev. Vím, že pod 40 to nedám, tak na co se hnát :-) Spíš si užiju večerní běh Prahou.
Další závody mám v plánu:
12.9. Tesco Grand Prix - 10km
19.9. Půlmaraton v rámci Baroko maratonu
27.9. Běchovice - Praha
Tak doufám, že se někde potkáme
Chuť léta
Dnes nepíši obyčejný článek o jedné túře, jednom pohoří či jedné cestě. Je to jen změť nejkrásnějších snů, zážitků, které ulpívají na rukou a září z očí a umí člověka poznamenat navždy. Píši o tom, čím mě toto léto poznamenalo a co nad sebou budu nosit jako duhovou svatozář a bude mi dávat sílu ve dnech, které někdy nejsou úplně světlé, svobodné a divoké. Ale já takové dny chci, protože v nich žiji až do konečků prstů a život ve mě se rozpíná a chce vyskočit ven s radostným voláním, s hlubokým nádechem, se zívnutím nad ránem. Čouhá mi z očí a mává s mýma rukama.
Život! Letní sen.
Sedím nad klávesnicí, záclonu na okně cuchá vítr a až změním oběd v mém břichu na sílu a teplo, tak půjdu běhat do nejkrásnějších lesů, kde kvete vřes a zlátnou první listy. Na jazyku převaluji chuť léta a snažím se vrýt si ji do srdce. Je to divoká a neučesaná chuť a kdo jí polyká plnými doušky, už nikdy nevydrží dlouho sedět. Chci být taky takový.
Co vidí mé oči,co běhá po jejich sítnici co ve mně křičí, když toužím po létě a marně ho zaklínám, ať nekončí? Jsem zase na molu na Slezské Hartě...
Život pod oblohou/léto 09
Ležím na molu, u kterého se pohupuje plachetnice a nade mnou se klene noc. Noc, modrá a bílá, přetnutá napůl Mléčnou dráhou, která ukazuje do neznáma. V krku hřeje trocha vína a vlny běží proti břehu a zase zpátky. A ještě. Běhají v nich odrazy předalekých hvězd.
Na východním obzoru visí hvězdokupa Plejád, zimní souhvězdí v půlce srpna zvěstuje krátící se noci. Malý Delfín září naproti Velkému vozu a celé divadlo se otáčí okolo Polárky, hvězdy severního volání. Ležím zachumlaný v mikině vedle Lenči a na konci mola sedí kamarád ze skautu Kolinc. Za chvíli začne tábor na Slezské Hartě, který každým rokem zavírá léto a může za to, jak se nám všem po něm stýská. Spíme v týpí, které jsme se dnes naučili stavět a létavice, meteorické Perseidy občas pročísnou oblohu nad námi.
Od ledna jsme už naspal více než 30 nocí pod volnou oblohou, nějaké i ve stanu, posedu či kolibě. Spaní venku je pro mě výsostný odznak léta a nemůžu se jej nasytit. Jaké byly noclehy toto léto?
Červen, Velká Fatra. Déšť se snáší hustým proudem z oblohy a omývá krajinu. Posed pod Klakem mě a Kubu chrání před vlhkým deštěm i medvědy, spíme pět metrů nad zemí a vodu nabíráme z nedalekého potoka mezi popadanými stromy a obřími kapradinami. V posedu jsou lavičky na spaní a za chvíli je plný páry z mokrého oblečení, vaření těstovin a dýchajících spáčů. Pokojná noc na Fatře.
Červenec, Rakousko, Spielfeld. Poslední stanice vlaku před Slovinskem. Hledám s Lenčou kudy z městečka, je deset večer a vlaky do Slovinska pokračují až ráno. Nakonec si postavíme stan na vlečce za kamionem, se svolením řidiče, a ráno nás odveze až do Ljubljany. První noc naší letní cesty po Slovinsku a Chorvatsku.
Jiná noc, na pláži u kaňonu Velké Paklenice. Suchý a horký vítr připomíná fén. Spíme v hamace zavěšeni nad trnitou buší, jen pár metrů od moře. Vzbudíme se ráno v šest, skoro uvařeni horkým vichrem Středomoří. Od té chvíle míříme vzhůru na sever, zpátky do nepřekonatelného Slovinska.
Miluji noci pod oblohou, jsou pro mě znamením svobody, cesty, nezávislosti. Miluji vzduch a velikou ložnici, každý den jinak vymalovanou. Miluji každý večer nejistotu, kam si lehnu, hledání místa, nekonečnou svobodu. Můžu jít až do svítání, můžu si lehnou do kosodřeviny nebo jít do údolí k potokům. Jít a být svobodný, jak jen já chci.
Občas se ale dostanete na místa, kde nevíte, kam složit hlavu. Jako já s Lenčou v malé chorvatské vesnici Bakar. Místo pláže loděnice s obřím jeřábem, místo lesů strmá suť a velestrmé svahy. Jediné rovné místo - parkoviště u přístavu. Jdeme podél autostrády, kde neustále hučí auta a kamiony a držíme se jednou rukou černých svodidel, druhou rukou jsme už nad hloubkou, která padá do moře. Nocleh si vyptáme u jedné paní na zahradě, pod stříškou s hroznovým vínem a houpačkou. Díky jí za to.
Jiný problematický nocleh byl u slovinského města Zidani Most. Malý klučina nás za tmy dovedl na jediné rovné místo - úzký hřeben nad vesnicí, asi tři metry široký. Je tady stůl a lavička, asi vyhlídkové místo. Vaříme večerní těstoviny a oči bloudí po okolních kopcích. V srdci mír a svobodný pocit. V údolí řeky duní vlaky, ale hvězdy se před nimi netřesou.
Mé nepokojné nohy toto léto klusaly po Slovensku, Slovinsku, v chorvatských kaňonech Paklenice, v Bílých Karpatech, na Slezské Hartě i v nejkrásněších Jeseníkách. Hlavu jsme skládal pod jediné nebe a přikrýval se sny a spacím pytlem, který nesly má záda.
Dny na letních cestách mi přijdou podobné barevnému kaleidoskopu a oči jsou krasohled. A krása léta kolem mě. Vrchol Ostrej na Velké Fatře, nádherný slovinský Triglav, rozpálený Aniča kuk, hedvábný Malý Děd a větrná Příčná hora. Borůvky, ušmudlané ruce, žihadla od včel i vos, skákání do průzračné vody. Ledové potoky Julských Alp, temné vody jesenických říček, chladivý, blahodárný potok v Paklenici. Tyrkysové jezero v Bledu a rozvlněná Harta.Ukoplé palce, odřené nohy, sluneční úpal při stopování. Plavání několikrát přes Hartu, běhání po Příčné hoře, ručkování po laně lanovky. Kuskus uvařený v ešusu, ovesné vločky na benzínce, těstoviny pod Triglavem, darovaný mátový koláč na Aljaževu domu. Léto plné dobrých lidí, krásných zážitků, radosti i nepohodlí, horka i zimy, strmých kopců, dalekých výhledů, kozorožců, kavčat i suchozemských želv. Léto v nás. Duhová svatozář.
Chci ať nade mnou vlaje.
Velká Fatra, Ostredok 1592 m n.m.
Má elfka na bělokarpatských lukách.
Lenča na rozpáleném vápenci hory Aniča kuk.
Pohyblivá suť pod sedlem Luknja, Julské Alpy.
Večer v Triglavském kotli, asi 2 500 m n.m.
Pohladit slunce.
Lesní národ v hamace. Bílé Karpaty.
Mávám z hor. Vaša
Život! Letní sen.
Sedím nad klávesnicí, záclonu na okně cuchá vítr a až změním oběd v mém břichu na sílu a teplo, tak půjdu běhat do nejkrásnějších lesů, kde kvete vřes a zlátnou první listy. Na jazyku převaluji chuť léta a snažím se vrýt si ji do srdce. Je to divoká a neučesaná chuť a kdo jí polyká plnými doušky, už nikdy nevydrží dlouho sedět. Chci být taky takový.
Co vidí mé oči,co běhá po jejich sítnici co ve mně křičí, když toužím po létě a marně ho zaklínám, ať nekončí? Jsem zase na molu na Slezské Hartě...
Život pod oblohou/léto 09
Ležím na molu, u kterého se pohupuje plachetnice a nade mnou se klene noc. Noc, modrá a bílá, přetnutá napůl Mléčnou dráhou, která ukazuje do neznáma. V krku hřeje trocha vína a vlny běží proti břehu a zase zpátky. A ještě. Běhají v nich odrazy předalekých hvězd.
Na východním obzoru visí hvězdokupa Plejád, zimní souhvězdí v půlce srpna zvěstuje krátící se noci. Malý Delfín září naproti Velkému vozu a celé divadlo se otáčí okolo Polárky, hvězdy severního volání. Ležím zachumlaný v mikině vedle Lenči a na konci mola sedí kamarád ze skautu Kolinc. Za chvíli začne tábor na Slezské Hartě, který každým rokem zavírá léto a může za to, jak se nám všem po něm stýská. Spíme v týpí, které jsme se dnes naučili stavět a létavice, meteorické Perseidy občas pročísnou oblohu nad námi.
Od ledna jsme už naspal více než 30 nocí pod volnou oblohou, nějaké i ve stanu, posedu či kolibě. Spaní venku je pro mě výsostný odznak léta a nemůžu se jej nasytit. Jaké byly noclehy toto léto?
Červen, Velká Fatra. Déšť se snáší hustým proudem z oblohy a omývá krajinu. Posed pod Klakem mě a Kubu chrání před vlhkým deštěm i medvědy, spíme pět metrů nad zemí a vodu nabíráme z nedalekého potoka mezi popadanými stromy a obřími kapradinami. V posedu jsou lavičky na spaní a za chvíli je plný páry z mokrého oblečení, vaření těstovin a dýchajících spáčů. Pokojná noc na Fatře.
Červenec, Rakousko, Spielfeld. Poslední stanice vlaku před Slovinskem. Hledám s Lenčou kudy z městečka, je deset večer a vlaky do Slovinska pokračují až ráno. Nakonec si postavíme stan na vlečce za kamionem, se svolením řidiče, a ráno nás odveze až do Ljubljany. První noc naší letní cesty po Slovinsku a Chorvatsku.
Jiná noc, na pláži u kaňonu Velké Paklenice. Suchý a horký vítr připomíná fén. Spíme v hamace zavěšeni nad trnitou buší, jen pár metrů od moře. Vzbudíme se ráno v šest, skoro uvařeni horkým vichrem Středomoří. Od té chvíle míříme vzhůru na sever, zpátky do nepřekonatelného Slovinska.
Miluji noci pod oblohou, jsou pro mě znamením svobody, cesty, nezávislosti. Miluji vzduch a velikou ložnici, každý den jinak vymalovanou. Miluji každý večer nejistotu, kam si lehnu, hledání místa, nekonečnou svobodu. Můžu jít až do svítání, můžu si lehnou do kosodřeviny nebo jít do údolí k potokům. Jít a být svobodný, jak jen já chci.
Občas se ale dostanete na místa, kde nevíte, kam složit hlavu. Jako já s Lenčou v malé chorvatské vesnici Bakar. Místo pláže loděnice s obřím jeřábem, místo lesů strmá suť a velestrmé svahy. Jediné rovné místo - parkoviště u přístavu. Jdeme podél autostrády, kde neustále hučí auta a kamiony a držíme se jednou rukou černých svodidel, druhou rukou jsme už nad hloubkou, která padá do moře. Nocleh si vyptáme u jedné paní na zahradě, pod stříškou s hroznovým vínem a houpačkou. Díky jí za to.
Jiný problematický nocleh byl u slovinského města Zidani Most. Malý klučina nás za tmy dovedl na jediné rovné místo - úzký hřeben nad vesnicí, asi tři metry široký. Je tady stůl a lavička, asi vyhlídkové místo. Vaříme večerní těstoviny a oči bloudí po okolních kopcích. V srdci mír a svobodný pocit. V údolí řeky duní vlaky, ale hvězdy se před nimi netřesou.
Mé nepokojné nohy toto léto klusaly po Slovensku, Slovinsku, v chorvatských kaňonech Paklenice, v Bílých Karpatech, na Slezské Hartě i v nejkrásněších Jeseníkách. Hlavu jsme skládal pod jediné nebe a přikrýval se sny a spacím pytlem, který nesly má záda.
Dny na letních cestách mi přijdou podobné barevnému kaleidoskopu a oči jsou krasohled. A krása léta kolem mě. Vrchol Ostrej na Velké Fatře, nádherný slovinský Triglav, rozpálený Aniča kuk, hedvábný Malý Děd a větrná Příčná hora. Borůvky, ušmudlané ruce, žihadla od včel i vos, skákání do průzračné vody. Ledové potoky Julských Alp, temné vody jesenických říček, chladivý, blahodárný potok v Paklenici. Tyrkysové jezero v Bledu a rozvlněná Harta.Ukoplé palce, odřené nohy, sluneční úpal při stopování. Plavání několikrát přes Hartu, běhání po Příčné hoře, ručkování po laně lanovky. Kuskus uvařený v ešusu, ovesné vločky na benzínce, těstoviny pod Triglavem, darovaný mátový koláč na Aljaževu domu. Léto plné dobrých lidí, krásných zážitků, radosti i nepohodlí, horka i zimy, strmých kopců, dalekých výhledů, kozorožců, kavčat i suchozemských želv. Léto v nás. Duhová svatozář.
Chci ať nade mnou vlaje.
Velká Fatra, Ostredok 1592 m n.m.
Má elfka na bělokarpatských lukách.
Lenča na rozpáleném vápenci hory Aniča kuk.
Pohyblivá suť pod sedlem Luknja, Julské Alpy.
Večer v Triglavském kotli, asi 2 500 m n.m.
Pohladit slunce.
Lesní národ v hamace. Bílé Karpaty.
Mávám z hor. Vaša
Za chvilku
Nějak se mi nedostává času na psaní, ale ke konci prázdnin se rád pokusím všechno zapsat. Zatím se můžete podívat na některé letní fotky na mém rajčeti (mrkněte do odkazů)...
Mávám z hor, užívejte nádherného času.
Vašek
Mávám z hor, užívejte nádherného času.
Vašek
Úvodní info
Kdo v dnešní době nemá svoje vlastní stránky téměř jako by neexistoval. Nejsem si jistý jestli osobní stránky mohou zas tolik lidí zaujmout a proto budou stránky laděny do mých dvou hlavních koníčků, které provozuji. Prvním je běhání a to hlavně ULTRA běhání a tím druhým koníčkem je focení. Jako správný běžec amatér běhám co chci i když ultra vede a jako amatér fotograf fotím co vidím i když sport převládá.
Ako by som trenoval, keby som bol slobodny II
31.7.-7.8.09Necakane sa stalo skutocnostou, holky isli do Tatier, takze mam tento rok druhy tyzden sam pre seba - a vdaka tomu, ze primar potreboval prehodit sluzby, tak som mal k tomu aj jeden vikend :)Hned v piatok som sa na to vrhol - rano brusle do...
Psi hřbitov – první keška
Moje první keška - na psím hřbitově pod kopcem Žor. Link: Psi hřbitov GC1HAAF
TMMTR 2009 – s přírodou i proti přírodě
Transmoravský masochistický terénní běh budí respekt. Už to slovo „transmoravský“ budí představu něčeho, co se klene do velké šíře. Už slovo masochistický předem varuje a odpuzuje, jako by říkalo: „Sem nechoď!“ Ale stejně...