Běhá celá rodina
Ano, je tomu skutečně tak. Opravdu celá!
Sice nejmladší synek svou trať pouze obešel, ale na druhou stranu skoro celých 130 metrů sám. Vinou své zvědavosti ještě nachodil pěkných pár metrů navíc. A navíc absolvoval svůj samostatný první závod o 25 dní dříve než (kdysi) synek starší.
Starší syn si tentokrát vybral svou slabší chvilku. Zapomněl na svůj start, nereagoval na naše výzvy, přiběhl na start na poslední chvíli, rezignoval a pak plakal, že skončil poslední. Přitom stačil drobný finiš a poslední by zaručeně nebyl. Nutno ovšem jedním dechem dodat, že většina startujících byla minimálně o rok starší.
Tatínek konečně zase jednou běžel. Alespoň tempo 4:22/km vypadá oproti tempu při předchozím závodu (5:24/km) výrazně lépe. Opět se ukázalo, že kratší závody (v tomhle případě 2,2 km) tak nějak dokážu urvat i z minima tréninku. (Těm zhubnutým 1,5 kilogramům od posledně bych zlepšení nepřičítal. Pořád se po trati valil tlouštík.)
A to nejlepší na závěr. Maminka, byť pracovně vytížená tak, že za poslední měsíc nenaběhala ani celých čtyřicet kilometrů, zvládla krátkou trať velice pěkným (podpětkovým tempem) a zase nás všechny chlapy zahanbila umístěním na bedně.
Výsledky. (Trochou zmatků v kategoriích jsem byl "diplomově" odsunut o tři místa níže než jak skutečně výsledky vypadají.)
80. Velká kunratická
Závěr podzimu se tak trochu točí kolem VK a poslední dobou je to i tom, zda se člověk "prokliká" ke startu. Poprvé jsem VK běžel 14 dní po návratu z Nepálu v roce 2006, nabitej energií a červenýma krvinkama z výšky. S časem 17:00 jsem tehdy byl spokojenej, ale hotovej jsem byl slušně! Rok poté za 17:42 (na mezičasu o minutu pomalejší) jsem doplatil hodně na počasí a boty - už 1. kopec byl 10m širokej pás bahna, kde člověk hledal cokoliv pevnýho.
Tak a letos? Po celoročním běhání + 2x ultra a 1x maraton, jsem chtěl vylepšit svůj čas (krásný by bylo kdyby začínal patnáctkou). Z práce jsem běhal domů přes co nejvíc kopců, snažil se dávat intervaly a doufal, že celotýdenní podmračené počasí nezmění zas trať v blátivé koryto. V neděli před polednem nabíráme Tomáše na Dvorcích a hurá do Kunratic. Prezentace, pořádně se rozběhat, protáhnout se a jde se ke startu.
Jdu ještě k prvnímu brodu povzbudit Tomáše, který startuje 10min přede mnou. Na startu koukám na tu rozbahněnou rovinku a soustředím se na to, že se musím dostat na pás bez bahna o šířce kladiny - takže na startu zapomenou zapnout hodinky.
1. brod a kopec jdou parádně - poprvý mám boty do takovýho terénu a je to znát.
Předbíhám asi 5 běžců a jde se na hrádek. Hned na začátku mě předleze jeden, kterýho se držím až nahoru. Jedeme krásně po laně a chvílema po čtyřech, to když se před námi skupina zasekla na místě na podklouzávajícím bahně. Nahoře mě týpek pouští a já letím dolů k hájovně. Zatím jsem v pohodě.
Na rovince podél zoo nikam nespěchám a soustředím se na 3. kopec. Uf, je to nějak horší než před týdnem, kdy jsem si ho cvičně dával. Nahoře se ale rozbíhám a natahuju krok, zatímco ostatní kolem mě jen cupitají nebo jdou. Teď se dělá čas na VK! Kouknu na hodinky a vidím samý nuly, sakra zapomněl jsem je pustit, takže nevím jak na tom jsem. :-/ Postupně přidávám do kroku. Otočka s mezičasem a už si vyhlížím další běžce, který dostihnu. No před hrádkem jsem byl dostižen já... Jeden mě předběhl a tak se ho snažím držet, při padáku k cíli mi aspoň rozráží cestu.
A jsme dole, na rovince to napálím a předbíhám dalších asi 5 běžců.
Jsem v cíli, ale nevím za kolik. Přichází Tomáš, který to měl za 16:16 a říká, že jsem byl asi o něco rychlejší. Vydýcháváme se, Lucka nás fotí, a jdeme na čaj.
Normálně se po 3km teprve rozbíhám a za 15minut ani nezpotím. Dnes jsem unavenej, zpocenej, ale pocit nadhernej! Konečně jsem si to užil! :-)
Doma zjišťuju pro mě parádní čas 15:51... hezká třešnička!
A další výzva? No ještě večer mě napadá Pražská 100, ráno koukám na net, no 145km asi nedám, ale těch 80km si k Vánocům nadělím :-)
Tak a letos? Po celoročním běhání + 2x ultra a 1x maraton, jsem chtěl vylepšit svůj čas (krásný by bylo kdyby začínal patnáctkou). Z práce jsem běhal domů přes co nejvíc kopců, snažil se dávat intervaly a doufal, že celotýdenní podmračené počasí nezmění zas trať v blátivé koryto. V neděli před polednem nabíráme Tomáše na Dvorcích a hurá do Kunratic. Prezentace, pořádně se rozběhat, protáhnout se a jde se ke startu.
Jdu ještě k prvnímu brodu povzbudit Tomáše, který startuje 10min přede mnou. Na startu koukám na tu rozbahněnou rovinku a soustředím se na to, že se musím dostat na pás bez bahna o šířce kladiny - takže na startu zapomenou zapnout hodinky.
1. brod a kopec jdou parádně - poprvý mám boty do takovýho terénu a je to znát.
Předbíhám asi 5 běžců a jde se na hrádek. Hned na začátku mě předleze jeden, kterýho se držím až nahoru. Jedeme krásně po laně a chvílema po čtyřech, to když se před námi skupina zasekla na místě na podklouzávajícím bahně. Nahoře mě týpek pouští a já letím dolů k hájovně. Zatím jsem v pohodě.
Na rovince podél zoo nikam nespěchám a soustředím se na 3. kopec. Uf, je to nějak horší než před týdnem, kdy jsem si ho cvičně dával. Nahoře se ale rozbíhám a natahuju krok, zatímco ostatní kolem mě jen cupitají nebo jdou. Teď se dělá čas na VK! Kouknu na hodinky a vidím samý nuly, sakra zapomněl jsem je pustit, takže nevím jak na tom jsem. :-/ Postupně přidávám do kroku. Otočka s mezičasem a už si vyhlížím další běžce, který dostihnu. No před hrádkem jsem byl dostižen já... Jeden mě předběhl a tak se ho snažím držet, při padáku k cíli mi aspoň rozráží cestu.
A jsme dole, na rovince to napálím a předbíhám dalších asi 5 běžců.
Jsem v cíli, ale nevím za kolik. Přichází Tomáš, který to měl za 16:16 a říká, že jsem byl asi o něco rychlejší. Vydýcháváme se, Lucka nás fotí, a jdeme na čaj.
Normálně se po 3km teprve rozbíhám a za 15minut ani nezpotím. Dnes jsem unavenej, zpocenej, ale pocit nadhernej! Konečně jsem si to užil! :-)
Doma zjišťuju pro mě parádní čas 15:51... hezká třešnička!
A další výzva? No ještě večer mě napadá Pražská 100, ráno koukám na net, no 145km asi nedám, ale těch 80km si k Vánocům nadělím :-)
Athénský maraton – Krutý i milosrdný
"Τρία, δύο, ένα, πάμε!" ozvalo se ampliónů a elitní skupina běžců z prvního bloku vyrazila ze startu vstříc 42,195 km dlouhé trati vedoucí přímo po autentické trase řeckého posla a běžce Feidippidése z Marathonu do Athén. Je 10.11.2013 přesně devět ráno všichni závodníci burácí a nad hlavami nám jiskří ohňostroj. Ohňostroj ve dne jsem snad ještě nikdy neviděl, tak na to celkem se zájmem čučím.
Na startu 31. Athens Classic Marathonu je přes 11 tisíc lidí. Startuje se ve vlnách. Já jsem tu také, dostal jsem start od Ilony k narozeninám. Startuji hned z druhé vlny minutu po elitní skupině. Ilča mi do registrace vyplnila jako můj cílový čas můj osobák, který dnes však nepřipadá v úvahu, takže se spíš budu motat ostatním v cestě, než se to trochu uvolní.
Ještě pár sekund a vyrážíme. Je tu se mnou i Braňo, s kterým jsem běžel jednu Horskou výzvu. Braňo je již 5 měsíců na cestě stopem z Čech na Nový Zéland. Právě se nacházel v Řecku a tak jsme se po FB domluvili, že sjede do Athén a poběží taky. Prý na cestě nijak netrénuje, ale hodně chodí s krosnou pěšky, denně až 20 km a občas si v horách i popoběhne. Má v plánu si tu zlepšit osobák, který máme skoro stejný, proto se nám spolu na Horské výzvě tak dobře běželo. Nicméně dnes, vzhledem k mé kondici, poběžíme každý svým tempem.
"3, 2, 1, Start!" vyrážíme. Braňo na mě jen mávne na rozloučenou a hned je v trapu. Já se rozebíhám v klídku. Zapínám start na Ambitech a jdu na to. Prvních pár kroků, maximálně tak 20 metrů za startovní čárou a je to, bohužel, tady. Ozvalo se koleno a hned začalo z vnitřní strany bolestivě píchat. No, doufal jsem, že vydrží déle, tak aspoň 20 kilometrů a ne 20 metrů. Nicméně běžím dál, počítám, že až se koleno zahřeje, bude to o něco lepší. Au, au, au, krok za krokem.
Profil trati je krutý a milosrdný zároveň. Prvních 8 km po rovině až mírně z kopce a pak až do 31. km, tzn. 23 km v kuse, v podstatě do kopce. Na 31. kilometru, kdy většinou všichni dříve či později bojují s tzv. "maratonskou zdí", se to sklopí a až do cíle, do Athén je to z kopce.
7 km mám za sebou a koleno je konečně jakž takž zahřátý a už tak nebolí. Začíná se mě běžet docela dobře i když průdušky po nemoci protestují a občas si musím odkašlat jako nějaký tuberák. Okolní spoluběžci se na mě s tázavým pohledem otáčejí. No jo no, kašlu, to se stává.
Přemýšlel jsem jak to celý poběžím. Jestli pomalu a budu se trápit o to déle nebo vzhledem k možnostem co možná nejrychleji a budu to tak mít aspoň co nejdřív za sebou. Vybral jsem si tu druhou variantu. Řek jsem si, že to musím dát pod 4 hodiny, ideálně mezi 3:45 až 3:55. Zatím to šlo. Do teď to byla pohoda po rovince, takže jsem se musel i přibrzdit z tempa 4'40 na aspoň 4'50 min/km.
Po 8. km trať začíná stoupat. No trať, běží se v podstatě po dálnici resp. po rychlostní komunikaci, která je celá uzavřená. Nic moc romantika, ale aspoň, že je teplo. Co teplo, vedro! 23 °C sem tam mráček, jinak jasno. Jsme tu už 4. den a každý den je jasno kolem 25 °C. Čekali jsme na kraji listopadu teploty v Řecku tak kolem 16 °C, ale tohle je normální letní pařák. Vlastně ráno byla docela zima. Z Athén jsme se přesouvali do Marathonu autobusy organizátora ještě za tmy, kolem šesté ráno.
Když jsme pak dorazili do Marathonu po cca hodině jízdy, docela jsem záviděl mexickému batmanovi jeho teplý obleček, protože bylo fakt chladno. Zato teď se musí v tom vedru vařit zaživa.
21. km. půlka za mnou za 1:45. Super, jde to líp než jsem čekal. Tak ještě jednou tolik a jsem v cíli. Na cíl se moc těším, je přímo v antickém Panathenaic Stadium. Stadion byl v 19. století rekonstruován a roce 1896 hostil první moderní Olympijské hry a stejně tak ty poslední řecké v roce 2004. Včera jsme se tam byli podívat a je to fakt impozantní stavba, z které dýchá historie a atmosféra gladiátorské arény. Až budou i plné tribuny, tak to bude určitě hodně silný zážitek.
Běžím dál a najednou to přišlo. Jsem teprv na 24. km a jako bych narazil na onu zeď, která je většinou až o 10 km dál. Došli mi síly a cítím se fakt vyšťavený, přitom je to stále do kopce a ještě minimálně 8 km bude. Na občerstvovačce úplně zastavuji a snažím se dát do kupy. Je mi hrozný vedro a vůbec nemůžu, zase kašlu. Vezmu si flašku s vodou (kelímky na občerstvovačkách nejsou, pouze 1/2 litorvé PETky) a celou ji na sebe vyliju. Nasáklou studenou houbičku vrážím za triko na zátylek a mažu dál. Na každé další občerstvovačce stejný postup. Nějak to vedro nedávám. Tempo bídné někde kolem 5'40 a fakt se trápím.
Těším se alespoň na 27. km, kde na mě čeká Ilona. To mě žene dopředu, těším se, že se s ní uvidím a že mě povzbudí na cestě do cíle. Jenže na 27. km není. Asi jsem ji přehlédl nebo neslyšel, když na mě volala, protože běžím s pořádným nářezem ve sluchátkách. Nálada zase o něco klesla a tempo také. Já snad budu muset přejít i do chůze. Před dvěma měsíci jsem dokončil UTMB s převýšením 9 600 m a teď se tady trápím s převýšením 300 metrů jako kdyby to byl Everest. Ostudné.
Běžet maraton týden po nemoci asi fakt není dobrý nápad. Ale co, jsem přeci beran, zatnu zuby a nějak to jako vždy dám, to je jasný. Takhle si tak přemýšlím někde na 28,5. km, když v davu po straně zahlédnu na mě mávající Ilču. Moc rád ji vidím. Zabočím k ní, prohodíme pár slov a nabitý radostí z toho, že tu je se mnou, vyrážím dál. Není nad to mít s sebou doprovod, člověk se má na co těšit a hned to rychleji ubíhá.
Profil trati je krutý a milosrdný zároveň. Prvních 8 km po rovině až mírně z kopce a pak až do 31. km, tzn. 23 km v kuse, v podstatě do kopce. Na 31. kilometru, kdy většinou všichni dříve či později bojují s tzv. "maratonskou zdí", se to sklopí a až do cíle, do Athén je to z kopce.
7 km mám za sebou a koleno je konečně jakž takž zahřátý a už tak nebolí. Začíná se mě běžet docela dobře i když průdušky po nemoci protestují a občas si musím odkašlat jako nějaký tuberák. Okolní spoluběžci se na mě s tázavým pohledem otáčejí. No jo no, kašlu, to se stává.
Přemýšlel jsem jak to celý poběžím. Jestli pomalu a budu se trápit o to déle nebo vzhledem k možnostem co možná nejrychleji a budu to tak mít aspoň co nejdřív za sebou. Vybral jsem si tu druhou variantu. Řek jsem si, že to musím dát pod 4 hodiny, ideálně mezi 3:45 až 3:55. Zatím to šlo. Do teď to byla pohoda po rovince, takže jsem se musel i přibrzdit z tempa 4'40 na aspoň 4'50 min/km.
Po 8. km trať začíná stoupat. No trať, běží se v podstatě po dálnici resp. po rychlostní komunikaci, která je celá uzavřená. Nic moc romantika, ale aspoň, že je teplo. Co teplo, vedro! 23 °C sem tam mráček, jinak jasno. Jsme tu už 4. den a každý den je jasno kolem 25 °C. Čekali jsme na kraji listopadu teploty v Řecku tak kolem 16 °C, ale tohle je normální letní pařák. Vlastně ráno byla docela zima. Z Athén jsme se přesouvali do Marathonu autobusy organizátora ještě za tmy, kolem šesté ráno. Když jsme pak dorazili do Marathonu po cca hodině jízdy, docela jsem záviděl mexickému batmanovi jeho teplý obleček, protože bylo fakt chladno. Zato teď se musí v tom vedru vařit zaživa.
21. km. půlka za mnou za 1:45. Super, jde to líp než jsem čekal. Tak ještě jednou tolik a jsem v cíli. Na cíl se moc těším, je přímo v antickém Panathenaic Stadium. Stadion byl v 19. století rekonstruován a roce 1896 hostil první moderní Olympijské hry a stejně tak ty poslední řecké v roce 2004. Včera jsme se tam byli podívat a je to fakt impozantní stavba, z které dýchá historie a atmosféra gladiátorské arény. Až budou i plné tribuny, tak to bude určitě hodně silný zážitek.
Běžím dál a najednou to přišlo. Jsem teprv na 24. km a jako bych narazil na onu zeď, která je většinou až o 10 km dál. Došli mi síly a cítím se fakt vyšťavený, přitom je to stále do kopce a ještě minimálně 8 km bude. Na občerstvovačce úplně zastavuji a snažím se dát do kupy. Je mi hrozný vedro a vůbec nemůžu, zase kašlu. Vezmu si flašku s vodou (kelímky na občerstvovačkách nejsou, pouze 1/2 litorvé PETky) a celou ji na sebe vyliju. Nasáklou studenou houbičku vrážím za triko na zátylek a mažu dál. Na každé další občerstvovačce stejný postup. Nějak to vedro nedávám. Tempo bídné někde kolem 5'40 a fakt se trápím.
Těším se alespoň na 27. km, kde na mě čeká Ilona. To mě žene dopředu, těším se, že se s ní uvidím a že mě povzbudí na cestě do cíle. Jenže na 27. km není. Asi jsem ji přehlédl nebo neslyšel, když na mě volala, protože běžím s pořádným nářezem ve sluchátkách. Nálada zase o něco klesla a tempo také. Já snad budu muset přejít i do chůze. Před dvěma měsíci jsem dokončil UTMB s převýšením 9 600 m a teď se tady trápím s převýšením 300 metrů jako kdyby to byl Everest. Ostudné.
Chůzí se nějak vydrápu až na horizont a jsem na 31. kilometru. Škoda, že přes stromy a domy tu není výhled, nicméně Athény jsou někde dole pode mnou. Teď už zbývá jen seběhnout 11 km z kopce. Pomalu se rozebíhám. Koukám na Ambity a ukazují mi kalkulovaný čas v cíli kolem 4:06. Nic moc. Musím přidat a z kopce to dohnat.
Je dobrý si jakýkoliv závod dělit na menší úseky a tak si ho psychicky zkrátit. Já se teď blížil k 35. km a to je u mě vždy čas na šlehu. Stále se trápím a to i přesto, že je to z kopce, takže už se na ní těším. Vidím občestvovačku, tak ji tam před ní šoupnu a zapiju ionťákem. Mňam. Běžím dál, už jen 7 km.
Koukám na Ambity. Nyní ukazují, že při tomto tempu budu v cíli v čase kolem 3:47. Skvělý, už to jde zase podle plánu. Šleha už působí, ale asi to bude spíš placebo efekt a začíná se mi běžet skvěle. Chvilku koketuji i s myšlenkou ještě víc za to zatáhnout a dostat se s časem pod 3:45. Nechávám toho. Cítím, že stehna jsou vyšťavený a skoro na pokraji křečí. Kdybych ještě přidal, křečím bych se nevyhnul, to čék prostě cítí.
40. kilometr. Už jen poslední 2 km a pak posledních pár metrů na oválu na stadionu. Je to skoro v kapse. Užívám si atmosféru. V ulicích Athén je spousty fanoušků. Škoda jen, že se vůbec neběží historickým centrem jako v Praze. Tady se centrum jakoby obíhá ke stadionu po ulicích, které nejsou příliš zajímavé.
A je to tady. Trasa najedou zahýbá prudce vlevo a následuje široká ulice z docela prudkého kopce, plná burácejících lidí. Dole je už vidět stadion. Taková Pařížská ulice z kopce včetně atmosféry, když to přirovnám k Praze. Pouštím to dolů, všechno jde najedou tak lehce, povzbuzování a nadšený řev davů kolem silnice člověka tlačí do cíle, že snad ani nemusí běžet.
Jsem tu. Vbíhám na běžecký ovál na stadionu. Posledních pár metrů po oválu. To je panečku atmoška. Ochozy jsou plné jásajících davů. Přijdu si skoro jako ty gladiátoři. Vyhlížím Ilonu, snad se stihla včas přesunout do cíle. Posledních pár metrů. Připravuji si Ambity, probíhám cílovou čáru a zastavuji stopky na čase 3:47'37.
Skvělý! Vyšlo to podle plánu. Byl to zase boj, ale vzhledem k tomu v jakém stavu jsem na start nastupoval, jsem s časem fakt spokojený. Ilona je tu taky, už na mě mává s foťákem v ruce z ochozu, takže vše je super. Jsem rád, že to mám už za sebou.
Braňa potkávám před stadionem. On si ten osobák fakt zlepšil. Sice jen o pár vteřin, ale na tomhle profilu trati, neuvěřitelný. Gratulace.
Večer se pak ještě všichni scházíme ve městě na společnou večeři. Vyprávíme si zážitky ze závodu a hlavně poctivě doplňujeme tekutiny. Řecké pivo nic moc. Ale po závodě, spokojený s výsledkem, na terásce, pod osvětlenou Akropolí...
... NÁDHERA :)
Posázavký expres
Posázavský expres (9. listopadu 2013, výlet-běh)
Trasa: Praha-Braník (pod mostem) - Zbraslav - Zvolská homole - Vrané nad Vltavou - Davle - Pikovice - Kamenný Přívoz - Prosečnice - Zbořený Kostelec - Nespeky - Čerčany. (Pěkná cesta, ale až příliš mnoho asfaltu.)
Zataženo-oblačno, cca 10-11 stupňů Celsia, u Vltavy celkem vítr.
Začátek: 10:05
Konec: 15:50
Cílem však nebylo odběhnout to co nejrychleji, ale udělat si výlet a konečně uskutečnit něco, co jsem už dlouho plánoval.
Použité boty: trailroc 255.
Trasa: Praha-Braník (pod mostem) - Zbraslav - Zvolská homole - Vrané nad Vltavou - Davle - Pikovice - Kamenný Přívoz - Prosečnice - Zbořený Kostelec - Nespeky - Čerčany. (Pěkná cesta, ale až příliš mnoho asfaltu.)
Zataženo-oblačno, cca 10-11 stupňů Celsia, u Vltavy celkem vítr.
Začátek: 10:05
Konec: 15:50
Cílem však nebylo odběhnout to co nejrychleji, ale udělat si výlet a konečně uskutečnit něco, co jsem už dlouho plánoval.
Použité boty: trailroc 255.
 |
| Praha-Braník, pod mostem, místo startu |
 |
| Zbraslav |
 |
| Stoupání na Zvolskou homoli |
 |
| Davle |
 |
| Soutok Vltavy a Sázavy |
 |
| Raisova vyhlídka |
 |
| Viadukt v Žampachu |
 |
| Prosečnice (cíl na dohled) |
 |
| Zápisník Field notes se osvědčil skvěle (voděodolná expediční varianta) |
 |
| Ledce |
 |
| Čerčanské nádraží, konec výletu |
Opět v závodních botách
Po třech čtvrtinách roku.
I když on ten nadpis kulhá na obě nohy. Zaprvé používám na tréninky i závody jedny a tytéž boty. Něco jako závodní boty tedy vůbec nevedu. A za druhé slovo ZÁVODNÍ, naťukané mými prsty do klávesnice považuji v kontextu s mými posledními výsledky za hodně drzé.
19. října jsem se vypravil na Běh podél Halštrova. Mám ten běh rád, vede pěknou krajinou a je na něm příjemná atmosféra. Každý rok podlehnu iluzi, že při startu v nadmořské výšce 708 m n. m. a cíli o 153 nadmořských metrů níže je celý závod z kopce. Nicméně ten jeden náročný kopec se dá přežít, a když se povede počasí, jako letos, bývá to fajn zážitek. Bývá!
Ne tak s mou momentální indispozicí. Můžu svádět svůj výkon na třetinu trasy rozježděnou od těžké techniky tak, že ty lesní bahenní koupele připomínaly daleko více než běžeckou trasu, prostor vojenského cvičiště. Můžu svádět svůj výkon na smradlavý kouřící traktůrek, stojící v tom nejtěžším kopci ještě škodolibě pokrytém tou největší vrstvou bahýnka. Ale tím, co stojí s určitostí za mým mizerným výkonem, je moje současná hmotnost blížící se devadesáti kilogramům. Alespoň té z větší části přikládám můj propadák. Kdybych ho měl hledat někde jinde, asi bych se musel začít obávat nějakých skrytých zdravotních problémů. Musím sice přiznat, že nedostatkem času jsem toho mnoho tréninkově neodběhal, ale abych šoupal necelou a relativně snadnou desítku téměř 52 minut, za tím už musí být něco jiného. V tomhle případě, dle mého, zbytečných deset kilo sádla.
Prostě a jednoduše: Nic zvláštního jsem od sebe nečekal, ale že to bude "takovejhle vejbuch"…? A přitom jsem se cítil jako Pheidippidés právě doběhnuvší do Atén.
O patnáct dní později jsem se rozhodl otestovat na dalším z mých oblíbených regionálních závodů, na Slavkovském podzimním krosu, jestli náhodou nešlo jen o ojedinělý propadák a nyní už budou moje výkony pouze slabé. Test dopadl jednoznačně: O ojedinělý propadák opravdu nešlo! Tentokráte jsem na 9,3 km dlouhé trati, byť o málo náročnější než je ta halštrovská, nedokázal srazit čas pod 50 minut. Závod jsem (ne)zvládl tempem ještě o 4 vteřiny na kilometr pomalejším než před půl měsícem a "závodní" tempo 5:24/km se skoro zdráhám svěřit virtuálním prostoru.
Už od začátku jsem uzavíral startovní pole. Prostě zametal. Kdyby byl tenhle závod silničním, mohla by za mnou jet obligátní sanitka či sběrný vůz. A že bych je mnohdy potřeboval.
Tyhle dva "prima" zážitky mě utvrdily v jediném. Dokud nějaké to kilo neshodím, nemá pro mě cenu se závodů účastnit. Leda by byly něčím výjimečné.
Výsledky z Horního Slavkova, které jsem (raději) viděl poprvé až při vkládání odkazu k tomuto příspěvku. Nicméně organizátoři ke mně byli milosrdní a ve výsledcích chybím.
56. Trofeo Vanoni
Bylo to především v hlavě. Takhle špatně jsem seběh dlouho nešel. Dopoledne zapršelo a na mokrý trati jsem se hodně bál, že se vysekám a po zbytek roku si už nezaběhám. Přitom nahoru jsem neběžel špatně, nicméně dolů jsem ztratil tak půl minuty až minutu. To je na dvou a půl kilometrech víc než dost. Škoda, výsledek štafety mohl být o jedno až dvě místa lepší. Především díky Dominikovi Sádlovi jsem však nakonec skončili osmí. Zaběhl parádně.
Trofeo Vanoni je tradiční závod (letos se konal už 56. ročník) tříčlenných štafet pořádaný na konci sezóny v italském Morbegnu. Každý člen štafety běží jeden okruh o délce 7,2 km s převýšením 430 metrů. Nahoru jsou to 4 kilometry s dvěma prudšími úseky, první v podstatě ještě ve městě a druhý po necelých dvou kilometrech do stráně v lese, ale jinak je to nahoru hodně běhavé. Dolů pak čeká běžce o poznání větší sešup, 400 metrů se seběhne na zhruba 2,5 kilometrech a zbytek je už téměř po rovině dole ve městě. Začátek seběhu je víc technický, po pěšině převážně lesem, s kameny částečně schovanými pod spadaným listím, sem tam seskok zídky apod., druhá půlka je pak už povětšinou po širších cestách místy po asfaltu a betonu, nicméně stále prudce dolů. To se pak dole na rovině těžko rozbíhá.
Atmosféra skvělá, závod rychlý a nadmíru zábavný. Jen víc takových štafet.
Použité boty: roclite 243, ale klidně by to bylo na x-talony (hlavně v blátivých úsecích při seběhu).
Trofeo Vanoni je tradiční závod (letos se konal už 56. ročník) tříčlenných štafet pořádaný na konci sezóny v italském Morbegnu. Každý člen štafety běží jeden okruh o délce 7,2 km s převýšením 430 metrů. Nahoru jsou to 4 kilometry s dvěma prudšími úseky, první v podstatě ještě ve městě a druhý po necelých dvou kilometrech do stráně v lese, ale jinak je to nahoru hodně běhavé. Dolů pak čeká běžce o poznání větší sešup, 400 metrů se seběhne na zhruba 2,5 kilometrech a zbytek je už téměř po rovině dole ve městě. Začátek seběhu je víc technický, po pěšině převážně lesem, s kameny částečně schovanými pod spadaným listím, sem tam seskok zídky apod., druhá půlka je pak už povětšinou po širších cestách místy po asfaltu a betonu, nicméně stále prudce dolů. To se pak dole na rovině těžko rozbíhá.
Atmosféra skvělá, závod rychlý a nadmíru zábavný. Jen víc takových štafet.
 |
| Začátek stoupání (cca po 500 m po rovině ve městě) |
 |
| Delší, mírnější úsek po silnici před náběhem do druhého prudkého stoupání (foto: Mirek Duch) |
 |
| Pavel, Dominik a Mirek v nejprudším stoupání na trati, serpentiny ve svahu, ale není to příliš dlouhé |
 |
| Pak už se stoupá jen mírně (foto: Mirek Duch) |
 |
| (foto: Mirek Duch) |
 |
| Nejvyšší bod na trati, za dětským hřištěm doleva a dolů (foto: Mirek Duch) |
 |
| Začátek seběhu (foto: Mirek Duch) |
 |
| (foto: Mirek Duch) |
 |
| (foto: Mirek Duch) |
 |
| (foto: Mirek Duch) |
 |
| (foto: Mirek Duch) |
 |
| Na mokrých kamenech (vápenec) částečně schovaných pod listím to pěkně klouzalo (foto: Mirek Duch) |
 |
| (foto: Mirek Duch) |
 |
| Zbytek seběhu, povětšinou prudká široká cesta a závěrečných 500 m po rovině ve městě snad zdokumentuju příště (foto: Mirek Duch) |
Maraton LIPNO 2014
LOUČOVICKÝ MARATÓN
1. ročník memoriálu Oty Macha
1. ročník memoriálu Oty Macha
5. místo 3:13:10 3. v kategorii
Október – From zero to hero
Bežecký október som odštartoval tréningom na schodoch pred Iuventou. Jednoduchá schéma – schody hore-dole s medziklusom 330 m. po parkovisku, to celé 12-krát + na záver jeden hladký kilometer. Na druhý deň som si dal desiatku v tempe 4:29 ako prípravu na nedeľný...
Beh Devínska Devínskej (6.10.2013)
asfalt / dĺžka 8,35 km / čas 32:26 / tempo 3:53 min/km
O tejto akcii som sa na nete dozvedel len pár dní pred štartom a tak aby som v čase konania košického MMM nesedel na zadku, vybral som sa do susednej Devínskej Novej Vsi. Tento beh bol súčasťou podujatia Devínska Inak, ktoré organizuje rovnomenné občianske združenie. Práve fakt že beh bol „len“ jedna zo sprievoných akcií a chýbala mu väčšia propagácia zapríčinil, že na štarte sa nás zišlo len pätnásť bežcov, pričom celé dve pätiny z toho boli zástupkyne nežného pohlavia :-)
Trasa viedla z DNV po cykloceste k hradu Devín, kde sme to otočili a viac-menej rovnakou cestou bežali späť. Popri známych tvárach tu bola aj jedna neznáma v podobe chlapíka v cyklistickom drese. Práve my dvaja bok po boku sme sa čoskoro začali vzďaľovať zvyšku malého pelotónu. Tempo pod štyri minúty sme držali aj po otočke, na piatom kilometri začal odstup medzi nami pomaly narastať, v môj neprospech pochopiteľne. Napokon som dobehol druhý v čase 32:26 min., priemerné tempo 3:53 min./km.
Ďalší týždeň bol v znamení prípravy na Bratislavský cross. Týždeň pred štartom sme si s Elenkou zabehli kratšiu variantu, neskôr som si sólo dal aj dlhšiu trať. Pocitovo to nebolo najlepšie, priestor na zlepšenie bol stále veľký. Naopak veľmi dobre som sa cítil vo štvrtok keď som beh do roboty potiahol cez Slavín a Hrad, isto tomu pomohli aj parádne výhľady na hmlou zahalenú krásku na Dunaji. No a už tu bola sobota a môj druhý štart na podujatí...
Bratislavský cross (12.10.2013)
kros / dĺžka 6,27 km / čas 27:44 / tempo 4:25 min/km
Trasu som mal nabehanú, počasie bolo vľúdne, ale pocit že niečo nie je úplne v poriadku tu stále bol. Po dvoch kilometroch ma v šialenej rýchlosti predbehol dlháň Ján Filip Kotora a o kilometer neskôr sa na mňa dotiahol aj Martin Žigo, moja štartová dvojička. Keby ma len dobehl, ale on sa mi začal hneď aj vzďaľovať... Po piatich kilometroch som mal toho už dosť, čo sa mi hádam ešte nestalo. V závere som ešte predbehol dvoch bežcov a vo finiši som sa zavesil na Petra Radiča. Celkovo som s časom 27:43 min. skončil šestnásty, na Martina som stratil pol minúty. S týmto výkonom som príliš spokojný nebol.
Druhý deň som si dal s Elenkou a Paulínkou výklus na Železnej, cez týždeň ľahký kros na Sitine a jedno ešte ľahšie zahriatie na...
Vajnorský minimaratón (19.10.2013)
asfalt / dĺžka 9,84 km / čas 37:04 / tempo 3:46 min/km
Na 10-kilometrovej trati som sa chcel pokúsiť o zlepšenie osobáku, mierne obavy budil vietor ktorý na 2,5-kilometra dlhej rovinke mohol poriadne potrápiť. Inak bolo počasie priam ako z katalógu; sucho, slnečno, 15 stupňov. Presne bez dvoch dvesto bežcov tak malo pred sebou príjemné športové popoludnie. Favoriti preteku veľmi rýchlo zmizli ďaleko vpredu, ja som sa držal v skupinke s Marošom Almášim, Andrejom Červeňanom a pár ďalšími.
Tempo sme tvrdohlavu držali pod štyrmi minútami, chvíľu ťahal jeden, chvíľu zas iný. Po tretej a teda predposlednej otočke sa mi trojica súputníkov utrhla, tých desať metrov čo nás delilo sa odmietalo poddať. Nechal som to teda tak, hoci v závere som ešte vycítil šancu zaútočiť na Andreja. Rozhodol som sa ale neskoro, dobehol som päť sekúnd za ním. Výsledok bol však nad moje očakávania, finišoval som deviaty v čase 37:04 min. Škvrnkou na inak perfektnom výkone bola vzdialenosť ktorá sa zastavila na cifre 9,84 km. Do úplnej a kompletnej desiatky chýbalo tých pár metrov ktoré sme rezali v zákrutách. Nevadí, mám zabehnutú „desiatku“ v tempe 3:46 min./km. a to je paráda :-)
Hneď na druhý deň čakalo súťažné nasadenie na Elenku, mala pred sebou prvý štart na Behu sebaprekonávania (20.10.2013). Ja som sa zhostil úlohy starostlivého otca, hecovača a fotografa. Októbrové počasie nám až doteraz prialo a našťastie sa to nezmenilo ani teraz. Dva a kúsok okruhu na Kuchajde zabehla Elenka v čase 18:16 min., čím položila základný kameň pre sledovanie ďalšieho progresu. V čase Dankových plaveckých tréningov sa Kuchajda asi na nejakú dobu stane naším bežeckým pôsobiskom, sledujte ako rastieme :-)
Raz za čas si ráno do roboty zabehnem, ideálna trasa má zhruba 8,5 kilometra, po asfaltke, dolu kopcom. Jedného dňa, bolo to v utorok, som si však povedal že to chce zmenu a keďže sa blížil Dračí kros patrilo by sa do lesa zavítať. Tak som si privstal, zbalil nejaký ten proviant do batohu a vyrazil som. Cez Kačín a potom dole po žltej po Ceste mládeže som sa po hodine a trinástich kilometroch behu dostal na Patrónku, odtiaľ to bolo ešte pät asfaltových kilomterov do cieľa. Na ráno parádny budíček.
Cez týždeň som si dal dva behy na pohodu s kočíkom no a posledná októbrová nedeľa bola zasľúbená ďalšiemu krosu z Malokarpatského pohára...
Malokarpatský (Dračí) kros (27.10.2013)
kros / dĺžka 15,20 km / čas 1:10:45 / tempo 4:39 min/km
Dračí kros sľuboval krásnu a náročný trať a neboli to veru plané sľuby. Počasie ponúklo to najlepšie z babieho leta, 16 stupňov, na oblohe ani mráčka, skrátka ideál. Drvivá väčšina zo 163 bežcov sa odhodlala na dlhšiu 15-kilometrovú trať. Ja som si po trápení sa na Bratislavskom crosse tentokrát zmyslel, že pobežím len tak pre radosť. Niekde v strede štartového poľa som si počkal na štart a v pohodovom tempe som splýval s davom. Keď sa však päťkári odpojili a ja som pred sebou zbadal Maroša, povedal som si že by bola škoda neskúsiť bežať s ním. A tak sme sa pár kilometrov naháňali a striedali po cestičkách a chodníčkoch, ktoré snáď existovali len kvôli tomuto behu.
Niekde okolo desiateho kilometra sa mi podarilo dobehnúť Tomáša Giertliho. Videl som ho pred sebou už hodnú chvíľu, správne načasovaným zrýchlením som sa na tohto skúseného súpera dotiahol. Tréning rýchlosti priniesol svoje ovocie. V trojici spolu s Marošom sme sa nezadržateľne blížili k zlatému klincu, bonbóniku a čerešničke na torte, krátkemu ale maximálne výživnému stúpaniu na dvanástom kilometri. Čistá turistika, občas aj za použitia rúk, o behu nemohlo byť ani reči. Práve tu, tesne pod vrcholom som zaútočil a štýlom hodným kamzíka som sa dostal na čelo našej miniskupinky.
Do cieľa to bolo takmer už len z kopca, zošup „jak sviňa“, súperi sa nechytili, ja som nechytil bežca predo mnou a krásny beh bol za nami. S čistým svedomím môžem povedať, že Dračí kros bol jeden z najkrajších behov čo som tento rok absolvoval. Nádherná jesenná scenéria, mäkkučký podklad napadaného lístia hrajúceho farbami, pohoda v hlave, sila v nohách, bežecká eufória. S dobrým pocitom prišiel aj dobrý výsledok, 8. miesto absolútne :-)
Bodku za mesiacom dal 10-kilometrový beh po červenej turistickej značke, okóber som tak uzavrel s bilanciou 17 behov / 148 kilometrov.
Beh Devínska Devínskej (6.10.2013)
asfalt / dĺžka 8,35 km / čas 32:26 / tempo 3:53 min/km
O tejto akcii som sa na nete dozvedel len pár dní pred štartom a tak aby som v čase konania košického MMM nesedel na zadku, vybral som sa do susednej Devínskej Novej Vsi. Tento beh bol súčasťou podujatia Devínska Inak, ktoré organizuje rovnomenné občianske združenie. Práve fakt že beh bol „len“ jedna zo sprievoných akcií a chýbala mu väčšia propagácia zapríčinil, že na štarte sa nás zišlo len pätnásť bežcov, pričom celé dve pätiny z toho boli zástupkyne nežného pohlavia :-)
 |
| milý malý pretek |
Ďalší týždeň bol v znamení prípravy na Bratislavský cross. Týždeň pred štartom sme si s Elenkou zabehli kratšiu variantu, neskôr som si sólo dal aj dlhšiu trať. Pocitovo to nebolo najlepšie, priestor na zlepšenie bol stále veľký. Naopak veľmi dobre som sa cítil vo štvrtok keď som beh do roboty potiahol cez Slavín a Hrad, isto tomu pomohli aj parádne výhľady na hmlou zahalenú krásku na Dunaji. No a už tu bola sobota a môj druhý štart na podujatí...
Bratislavský cross (12.10.2013)
kros / dĺžka 6,27 km / čas 27:44 / tempo 4:25 min/km
Trasu som mal nabehanú, počasie bolo vľúdne, ale pocit že niečo nie je úplne v poriadku tu stále bol. Po dvoch kilometroch ma v šialenej rýchlosti predbehol dlháň Ján Filip Kotora a o kilometer neskôr sa na mňa dotiahol aj Martin Žigo, moja štartová dvojička. Keby ma len dobehl, ale on sa mi začal hneď aj vzďaľovať... Po piatich kilometroch som mal toho už dosť, čo sa mi hádam ešte nestalo. V závere som ešte predbehol dvoch bežcov a vo finiši som sa zavesil na Petra Radiča. Celkovo som s časom 27:43 min. skončil šestnásty, na Martina som stratil pol minúty. S týmto výkonom som príliš spokojný nebol.
Druhý deň som si dal s Elenkou a Paulínkou výklus na Železnej, cez týždeň ľahký kros na Sitine a jedno ešte ľahšie zahriatie na...
Vajnorský minimaratón (19.10.2013)
asfalt / dĺžka 9,84 km / čas 37:04 / tempo 3:46 min/km
Na 10-kilometrovej trati som sa chcel pokúsiť o zlepšenie osobáku, mierne obavy budil vietor ktorý na 2,5-kilometra dlhej rovinke mohol poriadne potrápiť. Inak bolo počasie priam ako z katalógu; sucho, slnečno, 15 stupňov. Presne bez dvoch dvesto bežcov tak malo pred sebou príjemné športové popoludnie. Favoriti preteku veľmi rýchlo zmizli ďaleko vpredu, ja som sa držal v skupinke s Marošom Almášim, Andrejom Červeňanom a pár ďalšími.
Tempo sme tvrdohlavu držali pod štyrmi minútami, chvíľu ťahal jeden, chvíľu zas iný. Po tretej a teda predposlednej otočke sa mi trojica súputníkov utrhla, tých desať metrov čo nás delilo sa odmietalo poddať. Nechal som to teda tak, hoci v závere som ešte vycítil šancu zaútočiť na Andreja. Rozhodol som sa ale neskoro, dobehol som päť sekúnd za ním. Výsledok bol však nad moje očakávania, finišoval som deviaty v čase 37:04 min. Škvrnkou na inak perfektnom výkone bola vzdialenosť ktorá sa zastavila na cifre 9,84 km. Do úplnej a kompletnej desiatky chýbalo tých pár metrov ktoré sme rezali v zákrutách. Nevadí, mám zabehnutú „desiatku“ v tempe 3:46 min./km. a to je paráda :-)
 |
| s kompreskami, či bez? to je otázka... |
 |
| s úsmevom... |
Cez týždeň som si dal dva behy na pohodu s kočíkom no a posledná októbrová nedeľa bola zasľúbená ďalšiemu krosu z Malokarpatského pohára...
Malokarpatský (Dračí) kros (27.10.2013)
kros / dĺžka 15,20 km / čas 1:10:45 / tempo 4:39 min/km
Dračí kros sľuboval krásnu a náročný trať a neboli to veru plané sľuby. Počasie ponúklo to najlepšie z babieho leta, 16 stupňov, na oblohe ani mráčka, skrátka ideál. Drvivá väčšina zo 163 bežcov sa odhodlala na dlhšiu 15-kilometrovú trať. Ja som si po trápení sa na Bratislavskom crosse tentokrát zmyslel, že pobežím len tak pre radosť. Niekde v strede štartového poľa som si počkal na štart a v pohodovom tempe som splýval s davom. Keď sa však päťkári odpojili a ja som pred sebou zbadal Maroša, povedal som si že by bola škoda neskúsiť bežať s ním. A tak sme sa pár kilometrov naháňali a striedali po cestičkách a chodníčkoch, ktoré snáď existovali len kvôli tomuto behu.
Niekde okolo desiateho kilometra sa mi podarilo dobehnúť Tomáša Giertliho. Videl som ho pred sebou už hodnú chvíľu, správne načasovaným zrýchlením som sa na tohto skúseného súpera dotiahol. Tréning rýchlosti priniesol svoje ovocie. V trojici spolu s Marošom sme sa nezadržateľne blížili k zlatému klincu, bonbóniku a čerešničke na torte, krátkemu ale maximálne výživnému stúpaniu na dvanástom kilometri. Čistá turistika, občas aj za použitia rúk, o behu nemohlo byť ani reči. Práve tu, tesne pod vrcholom som zaútočil a štýlom hodným kamzíka som sa dostal na čelo našej miniskupinky.
Do cieľa to bolo takmer už len z kopca, zošup „jak sviňa“, súperi sa nechytili, ja som nechytil bežca predo mnou a krásny beh bol za nami. S čistým svedomím môžem povedať, že Dračí kros bol jeden z najkrajších behov čo som tento rok absolvoval. Nádherná jesenná scenéria, mäkkučký podklad napadaného lístia hrajúceho farbami, pohoda v hlave, sila v nohách, bežecká eufória. S dobrým pocitom prišiel aj dobrý výsledok, 8. miesto absolútne :-)
Bodku za mesiacom dal 10-kilometrový beh po červenej turistickej značke, okóber som tak uzavrel s bilanciou 17 behov / 148 kilometrov.
Článek pro milovníky kilometrů, stejně jako pro milovníky běhu samotného
Nikdy bych si nepomyslel, že budu psát něco takového. Viděl sem už hodně blogů, kde si blogeři/běžci píšou, kolik toho ten který den naběhali a kolik jim to za týden hodí celkem.
Já se svými dvěma výběhy týdně si přece něco takového psát nebudu. Ale... Nikdy neříkej nikdy neříkej nikdy!
Pondělí 21.10.
Každý pondělí chodívám pravidelně běhat s Martinem. Člověkem, který mě přivedl k delším běhům, ke kráse knihy Born to run a všemu možnému spojenému s Tarahumary a jinými tajuplnými běžci. Sraz si dáváme vždy na Tomkovým náměstí a pak spolu běžíme podél Svitavy až do Bílovic, ke studánce Leoše Janáčka. Tam se osvěžíme, otočíme a mažeme zpět. Já pak zpět na Vinohrady. Tentokrát sem však běžel k Martinovi, pomoci mu vynést novou pračku do bytu. Za odměnu mi dal MATÉ což je nejoblíbenější jihoamerický nápoj, který se dělá z lístků cesmíny paraguayské. Maté je známé především svými výraznými povzbuzujícími účinky. Obsahuje kofein, minerální látky jako hořčík, vápník, draslík, železo aj. Dále pak Vitamíny A, B, C, E, betakaroten a antioxidanty. Maté podporuje funkci ledvin, zlepšuje látkovou výměnu, normalizuje hladinu cukru v krvi a posiluje imunitní systém. Obyvatelé Jižní Ameriky také pitím maté tlumí pocit hladu, což jim pomáhá přežít v dobách nouze. Prostě dobrá věcička na přípravu výborného čaje. :-)
Většinou tahle trasa má přes 20km, ale tentokrát měla jen 19.5 km. Hold je to k Martinovi blíž.
 |
| Maté |
Středa 23.10.
Na středu sem byl domluvený s Tomem. Parťákem z B7! Byl jsem ještě nějaký utavený z pondělka, ale věděl sem, že Tom má pohodové tempo a že to nikde nebude hnát. Po práci jsme vyrazili po cyklostezce k Olympii. Tam obkroužili jedno kolečko na dráze pro inlajnisty a šupajdili zpátky. Ale ta cyklostezka je tak nudná... samá rovina a všude hluk od aut, dopravy apod. Naštěstí je s kým si povídat a tak člověk ani tu únavu a stereotyp moc nevnímá.
No bylo z toho 13.3 km a večer hezky tuňák s horkou vanou a levandulovým olejem. :-)
Čtvrtek 24.10.
Mám dva dny dovolenou. Společně se státním svátkem tak nemusím 5dní do hokny!! Toho využívám a už někdy v srpnu rezervuju chatu v Jeseníkách v Bobrovníku. Jede se na ni až v pátek s partou přátel a tak čtvrtek využívám k různému zařizování apod. Je nádhernej den. Skoro jak na jaře. Odpoledne mi píše Martin: "Hola amigo! Jak to vypadá s dnešním během...šel bych" Sice jsem po včerejšku maličko unavenej, ale venku je tak krásně!! Nechávám se ukecat a nakonec se potkáváme opět na "Tomkáču". Oba šortky a trika! Koncem října! Tentokrát to nebereme až do Bílovic, ale přes lávku nad nádražím v "Majlontě" a směr Hády, tam si vydupeme až skoro nahoru a kolem lam a kolem jezírka seběhneme na Vinohrady. Tady se rozloučíme a každý běží vstříc svému domovu. Na konec je z toho 10.4 km
Sobota 26.10.
Jeseníky osada Bobrovník. Mám ssebou věci na běhání a chci si střihnout nějaký pěkný výběh po kopečkách. Ale v sobotu se mi nechce z postele (nějak mi nedělá dobře to volno, sem přespanej a pak v noci nemůžu spat, tím pádem pak usnu nad ránem a když mám brzo vstávat, tak se mi nechce...) Takže nakonec je z toho jenom výlet na Šerák a zpět. Krásný podzimní den! Až na ty davy lidí, ale co už, na to si člověk bude muset asi pomalu u nás v ČR zvyknout... Přece si nedám vzít své milované hory, kvuli pár turistům navíc. :-)
17.1 km pěšmo
 |
| V dálce Králický Sněžník |
Neděle 27.10.
 |
| Strom na cestě je jen zdánlivou překážkou |
Přetáčí se čas. Takže se spí defakto o hodinu víc! Ráno mi zvoní budík. Zamačkávám, nechce se mi... Zvoní za 10minut opět...típám... Moje milé srdéčko se mě rozespale ptá: "Jdeš běhat?" ... No, když už se takto krásně ptá... Ale jo. Dneska by to šlo. Dneska je v plánu jen výlet k Mechovýmu jezírku... Trasu co sem chtěl běžet jsme si včera prošli pěšmo... Dělám pití z CHIA semínek a do ledvinky flašku ionťáku... Vybíhám pěkně na lačno...
Cesta jde hezky do kopce hned ze startu. Louka co připomíná sjezdovku mě nutí přejít skoro do chůze... Ale je to paráda. Okolní kopečky lemuje slunko, který právě leze z betle. Ticho ranního lesa a hor je úžasný! Pro kluka z města, pro kterýho je největší tréninkový trail to, když se proběhne po okolí Hádů, Ochozské jeskyně a Mariánskýho údolí, je tohle něco úžasnýho!!! To znám jen ze závodů typu B7 a HV. Začínám trhat cestou kytky co ještě vydržely až do podzimu. Pro to moje srdéčko. Za to, že mě defakto poslalo běhat a proto, že ji přece mám tolik rád :-) tak rád, že se budeme brát. Přeskakuju stromy na cestě s nadšením a seběhy sklouzávám po vonícím listí. Po listech vonících podzimem. A to vše jen v tričku, šortkách a návlecích na ruce a kolena. Koncem října!! V lese je místy i dusno! Nechápu to. V horách, brzo ráno a v říjnu? Ráno na chatě bylo na teploměru tuším 12°C!! Do kopce je to náročné, ale o to víc si užívám seběhy. Každou chvíli se zastavím a něco fotím, trhám kytku, nebo se jen tak kochám. Dobíhám až na rozcestí Miroslav. (Asi po Mirovi Donutilovi, protože ten kopec se jmenoval Strmilovák a ten dědek do něj udělal jen héééén :-) ) Přemýšlím, jestli běžet až třeba k Obřím Skalám, nebo na Šerák, ale zas nechci zdržet ostatní, až se budou vypravovat "ráno" na výlet. Tak se otáčím a mizím zpět. Louku co připomínala sjezdovku teď sbíhám. Co sbíhám, skoro letím. Podle záznamu ze sports-trackeru se řítím dolů 22,5km/h. Ve dveřích pak potkávám Kamila. Svého nejlepšího kamaráda. Ostatní ještě spí. On jde venčit psa a domlouváme se, že když ostatní ještě spí, dáme venku pár setů v pinecu... Sice prohrávám dva sety, ale to nevadí. V nohách mám krásných cca 7.5km v úžasném terénu a když vcházím do pokoje a probouzející přítelkyně vidí kytku co jí dávám na polštář vedle ní...... úsměv, kterým mě obdaruje po tak krásném výběhu... no...jsou okamžiky, kdy kilometry jdou stranou... Stranou na úkor úžasných zážitků a pocitů z běhu a toho kolem něj. :-)
 |
| Pár cestou natrhaných květin, za něž obdržím krásný úsměv :-) |
 |
| pár drobných květů a poslední seběh |
…a zase to koleno
Najděte, kde je chyba (RTG z 21. 10. 2013)...
 |  |