Blogy

Už od malička jsem měl moc rád knihy. Obracel jsem stránky s opatrností, abych knihu nepoškodil a stránky zůstaly zachovány pro další zvídavé lidi, kteří stejně jako já potřebovali informace o tom, co a jak funguje. A nejraději jsem měl pochopitelně encyklopedie, v kterých byli průřezy auty, roboty, loděmi a budovami s obsáhlými popisy o tom, co která část dělá a jaký to má vliv na celek. Bylo

Kniha, která mě ovlivnila..., to zní jako téma školní slohové práce. První se nabízí "Born to run", pro mnohé běžecká bible, která odstartovala celosvětovou vlnu minimalismu a stala se na běžeckém fóru předmětem bouřlivých diskusí. Myslím, že...

Na pozvání Marka Blažka po trati závodu North Race plánovaného na příští rok: Doubice - Na Tokáni - Jetřichovice - Pod Suchým vrchem - Studený - Studenec - Křížový buk - Chřibská - Doubice

Babie leto to začiatkom novembra definitívne zabalilo o čom som sa presvedčil hneď pri prvom behu. V sobotu ráno som sa rozhodol pre dlhý pomalý beh po Malých Karpatoch, ktoré mám hneď za domom. Do batôžka som naložil proviant ktorý mi mal na tej štreke pomôcť a o siedmej za mnou buchli dvere. Po turistických a cyklo značkách všetkých farieb som sa dostal najprv hore na Kamzík, odtiaľ po červenej na Biely Kríž a kade tade späť na Kačín a cez Lamač domov. Týmto behom som si splnil dva bežecké ciele a to dobehnúť na BK a pokoriť prvú tridsiatku. Rozhodne by som však pri behu ocenil rukavice, tých 6 stupňov už bolo dosť cítiť. Počas takmer celej cesty mi bola spoločníčkou jedine hmla - miestami nebolo vidieť na viac než 10 metrov – až ku koncu sa začali objavovať turisti. Pocit z behu som mal dobrý, mal som však obavy ako sa prejaví na mojom výkone na druhý deň.

Beh sebaprekonávania (3.11.2013)
dlažba / dĺžka 3,218 km / čas 11:08 / tempo 3:28 min/km

Predposledné kolo 2-míľového behu sme už absolvovali s Elenkou spolu. S pomerne neskorým príchodom na rozcvičku už nezvýšil čas, z civilu som skočil rovno do bežeckého a na štart. Vedenia sa ujal René Valent a kto že mu robil spoločnosť? Áno, bol som to ja. Sobotná tridsiatka na mne zdá sa nezanechala žiadne stopy, metre pekne utekali a ja tiež. Nejaký kilometer pred cieľom mi na krk začal dýchať Martin Žigo, tak som mu skúsil kúsok odbehnúť čo sa aj podarilo. A tak sme sa naháňali až do samého záveru, druhú pozíciu som hrdinsky udržal. Tretí beh na Kuchajde som dokončil v čase 11:08 min. čo predstavuje tempo 3:27 min./km. Pred pár mesiacmi som o takom tempe ani len nesníval :-) Elenka sa oproti októbru zlepšila o 33 sekúnd, posledných pár sto metrov som sa snažil ju popohnať.

bežíme spolu životom :-)

Po dvoch dňoch voľna som si dal občasnú porciu dvojfázového tréningu, t.j. do roboty (tempo 4:17) a z roboty (tempo 4:28). Po ďalších troch dňoch hlivenia prišla premiéra na krátkom alebo intenzívnom račianskom behu.

Memoriál Janka Jakubca (10.11.2013)
asfalt / dĺžka 8,10 km / čas 33:07 / tempo 4:05 min/km

Dostupné informácie hovorili, že MJJ má jednoduchú štruktúru – štyri kilometre do kopca, otočka, štyri kilometre z kopca, celkovo nastúpaných cca 220 metrov. Tak takúto makačku som uprednostnil pred pohodlným Študentským behom. Medzi šiestimi desiatkami súperov bolo pár známych tvárí, napríklad Julovi Tóthovi som mal čo oplácať ;-) Už od prvých metrov sa cesta nekompromisne dvíhala a tak skoro sa zrovnať nemala, šetriť sa nebol dôvod a tak som sa nakrátko ocitol na samom čele pelotónu. Čoskoro ma vystriedal Simon Brunovský a prvú priečku už z rúk až do cieľa nepustil. Zakrátko som pozeral na chrbát aj Julovi, aj Jurovi Drotovánovi a aj ďalším dvom bežcom.

Po otočke sa karta obrátila, teda aspoň čiastočne. Dvom rivalom som obehnutie oplatil, zdalo sa že pozíciu na štvorke „zabetónujem.“ S klesaním na začiatku siedmeho kilometra začala rýchlosť rapídne stúpať, úmerne tomu sa zmenšovala vzdialenosť medzi mnou a Jurom, tak som sa pustil do strašnej naháňačky. Posledných 1600 metrov nekleslo tempo pod 3:20, v zákrutách vystlaných mokrým lístím to bolo často na hrane šmyku. Ani posledný kilometer za 3:07 min. ma na vytúžené pódium nedostal, chýbali mi tri sekundy. Zas som ale za sebou vďaka tomu udržal Martina Skalníka. Takže zhrnutie: 4. miesto v čase 33:07 min. a v hlave otázka či si toto naozaj chcem ešte niekedy skúsiť.

nechytil som ho...

V ten istý deň podvečer som si vybehol s dievčatami. Elenka si dala svoju prvú desiatku, aby získala predstavu aj o trochu dlhších dištanciách ako dovtedy behávala. Na nábreží som si tlačiac kočík vyslúžil pár pobavených aj uznanlivých pohľadov a pozdravov :-) Po troch dňoch voľna som si ráno pred zahájením činorodého pracovného procesu strihol osmičku na nábreží v tempe 4:08, ku koncu som cítil slušnú únavu. V piatok som si počas Dankovho plaveckého tréningu dal šesť kilometrov po Sitine a k tomu osem krát schody pred Iuventou.

Legendárny beh starej školy Lamač – Stupava
kros / dĺžka 17,50 km / čas 1:25:33 / tempo 4:53 min/km

Posledným pretekom Malokarpatského pohára bol Lamač – Stupava. Klasická predštartová dilema či ísť na doraz alebo na pohodu bola teraz ešte umocnená tým, že som mal pred sebou plánovanú odpočinkovú fázu. L-S tak mal byť posledným pretekom bežeckej sezóny 2013. Skúsil som zaťať zuby a držať sa Maroša Almášiho, to mi vydržalo tak dva kilometre. Aj tak som sa ale držal celkom pekne vpredu, stúpania som zvládal, na rovinkách som občas niekoho dobehol. Zlom prišiel okolo desiateho kilometra.

Stúpanie hore modrou značkou som pretrpel, následný zbeh bol rovnako hrozný, bežec predo mnou sa vzďalovaľ, bežci za mnou sa blížili. Predbehla ma skupinka troch, ktorej som sa snažil chytiť, ale proste to nešlo. Po trinástich kilometroch behu cez zaťaté zuby som vypol a priamo na mieste som zahájil zimný odpočinok. V praxi to znamenalo že som sa sústredil už len na zdvíhanie nôh v akejsi chabej paródii na beh. Predbehol ma Mišo Kubiš, Ivo Ivan, predbehli ma aj Duško Józsa a Tomáš Wiebauer a každý z nich ma povzdubdzoval a ťahal ďalej. Ja som si išiel svoje a čakal už len na ranu z milosti v podobe prvej bežkyne :-)

som sa motkal do cieľa

Rana prišla pred posledným fakt nepríjemným klesaním a bola to Romana Komarňanská kto viedol ženský pelotón. Nechal som ju nech ide a čakal na Diu, tak trochu so zámerom že ju potiahnem. Dia sa objavila asi minútu po Romane a to už bolo kilometer pred cieľom neskoro na sťahovanie. Aj tak som ju hnal do cieľa, za aspoň trochu lepším časom, čo sa snáď aj podarilo. Na posledných 3,5 kilometroch ma predbehlo vyše dvadsať bežcov aby som napokon skončil na 42. mieste s časom 1:25:33. Nebudem vôbec špekulovať aký dobrý to mohol byť výsledok, proste to dopadlo takto a hotovo.

V nedeľu sme si s Elenkou zopakovali desiatku na nábreží a to v čase o dve minúty lepšom než pred týždňom. A to je dobré  No a prišiel čas ukončenia bežeckej sezóny 2013, dva týždne leňošenia a regenerácie. Dva týždne ktoré som trestuhodne nevyužil. Prvý týždeň som zožral čo mi pod ruky prišlo, druhý týždeň som dával dokopy rozbitý metabolizmus. Takže toľko k môjmu starostlivo plánovanému oddychu. Posledný novembrový piatok som s Paulínkou v kočíku zľahka zabehol sedem kilometrov, čím som počet behov dostal na číslo 12 a sumár kilometrov na 120.

Tak nějak se nabízí napsání dalšího blogu/článku.

Tak konečně teploty klesly do nějakých rozumných hodnot, kdy se dá komfortně běhat. Výhod to má několik. Jednak už není vedro - kdo by se chtěl pořád potit v těch patnácti stupních? A jednak už Kunraťák nepřipomíná běžeckou magistrálu. Český běžecký boom je totiž do jisté míry boomem pohodlných. Stačí trochu větru, deště nebo zimy, a trénink je zase old style se vším všudy. Běhám si sám a sám, případně potkávám jen staré, známé tváře.

To všechno jsou ideální podmínky pro hraní si s objemy. Kilometrové je třeba pozvolně nabírat, kilogramové pozvolně shazovat. Však PIM skoro klepe na dveře, dělí nás od něj jenom pět měsíců a pár dnů.

Po událostech posledních měsíců, o kterých jsem tady toho napsal až moc, je to pro mě další zvedání se ze dna. Naštěstí jenom běžeckého. Skoro z nuly. Pokolikáté za těch posledních deset let? Pošesté?

Tělu se to nezdá jako moc dobrý nápad. Odvyklo si od tréninkové disciplíny a nevidí jediný důvod, proč by se už ráno před osmou mělo zahřát na provozní teplotu. Tak začalo stávkovat. A jsme u paradoxu zdraví, resp. zranění.

Zatímco když jsem ještě na jaře běhával týdně 80-90 km, tělo s tím bylo srozuměno jako s normální a pochopitelnou věcí. Jakmile jsem někdy v červnu nasadil modus 2-3 výklusy týdně na údržbu, tělo začalo reptat. Abych to shrnul odborným termínem: poprvé poznávám, jak pobolívá plantar fasciitis. Takový ten svazek na chodidle, co se upíná k patě a o kterém celý život nevíte, že ho máte. Dokud na něco ostrého nešlápnete - nebo dokud nezačnete běhat.



Trénovat se s tím dá, deset kilometrů zvládnu a ani nemusím zatínat zuby. Ale není zde moc velký předpoklad, že při plánovaném zvýšení objemů - a nedej bože i rychlosti - to samo odezní. Ledování ani masírování "ježkem" moc nepomáhají. Jsou dny, kdy to cítit není, jsou dny, kdy problém poznám i při chůzi.

Moje soukromá diagnóza předpokládá, že to nějak souvisí s tím, jak jsem si poslední měsíce hrbil záda u počítače. Asi přišel čas ověřit si to u fyzioterapeuta. Ostatně tam má začínat každá správná sezona.

Tak původně jsem si říkal, že to do konce roku už v pohodě doběhnu do 1500km. Mám rád výzvy, a tak když jsem dnes po doběhu zjistil, že jsem na 1411km, řekl jsem si, že se o těch necelých 200km pokusím, abych to hezky zaokrouhlil na 1000 mil.

večerní běhání z práce - tentokrát kdesi v Prokopáku

V Senohrabech slavný závod mají, po celé republice už ho dobře znají, až z Brna tam jedem, že na těžké trati velký souboj svedem.   I když je tu trošku zima, atmosféra tuze príma, a ty buřty voní tak krásně, že bych o tom hned skládal básně...   Běžím, co mi síly stačí, lepší kolega se na mne zezadu tlačí, fáborky pořád před sebou vidím, hlavně nezakopnout, proto i po kořenech slídím.   Zvednu hlavu, co se stalo? Na trati je nás nějak málo! Ale pozor,...

Ve tmě vyškovského parku jsme byli pořádně vidět. Studený vítr, který fučel kolem stadionu při Vyškovském mikulášském běhu, sice trochu ovlivnil dosažené časy, ale největším nepřítelem běžců, hlavně v závodě dospělých se stala doslova černočerná tma, kterou jen sem tam někde problikávalo jako bludičky slabounké osvětlení zdejšího parku. Naše mládež, která trénuje pod vedením Zdeňka Smutného, měla ale přece jen ještě alespoň světlo a tak na ně bylo vidět velmi dobře a stejně tak dobře si...