Pamatuji si, že se mi to zdálo jako dlouhá, předlouhá doba, když jsem si kdysi, dávno tomu :-), řekla, že do těch pětatřiceti ten maraton dám. Přece, času dost.
No a je to tady. Ne ten maraton, ale těch třicet pět. A já posunuju metu.
No a je to tady. Ne ten maraton, ale těch třicet pět. A já posunuju metu.
Maraton? Možná. Už pro mě není to nejdůležitější.
Hlavně to nevzdat. Pořád jít dál, at už kroky mílovými nebo šouravými, jak život dá, a nepřestat běhat a žít, jak nejlíp se dá.
A jinak…mám se fajn. Doufám, že vy také :-).
