2014 – XIV. týden
Po volno
Út 17 km; 1:24; trail, nastoupáno 480 m
dnes mi garmin nějak ustřelil, tak jsem nastoupané metry a vzdálenost trošku přiblížil realitě
Čo ma na behaní baví?
alebo Bude môj prvý maratón aj mojím posledným?
Niekedy pred pol rokom sa ma kamarát Ľubo spýtal že čo ma na behaní baví. Je to otázka nad ktorou som už premýšľal mnoho krát, vždy som ju však nakoniec zahral do autu, veď kým ma beh baví, tak načo to riešiť. Naozaj ma však beh baví? Nebehám len preto aby som si niečo dokazoval a ukájal tak svoje ego? Potrebujem to ja vôbec?
Mnoho krát som v rozhovoroch nielen so športovcami ale aj so známymi osobami z iných sfér spoločenského života čítal ako ich v mladosti beh nebavil, priam ho neznášali a ako sa to zrazu v posledných rokoch zmenilo. Ja som s behom nikdy nemal problémy, na škole som behal síce nie rýchlo ale rád. Aj po škole som občas vybehol, tak tri krát do týždňa, aj keď je pravda že prevažne len v lete. Moja športová minulosť spočívala v pár rokoch jachtingu, v ktorom som v triede Cadet dosiahol aj pár pekných výsledkov vrátane titulu Majstra Slovenska či víťaza Slovenského pohára.
S behom to však nemalo nič spoločného a tak aj ja som pred zhruba pätnástimi rokmi bol jeden z hobíkov, akých sú teraz mraky. Vtedy som na bežca narazil naozaj zriedkavo, občas som vybehol s bývalým spolužiakom, zvyčajne sám. Po svadbe a sťahovaní sa moje sporadické behy postupne vytrácali z bežného života, čoraz viac času som trávil pri počítači. Napĺňala ma moja druhá vášeň, motoristický šport, konkrétne disciplína cross-country rally. Väčšina podujatí sa odohrávala ďaleko za hranicami môjho bežného sveta, bola to vášeň čisto virtuálna.
Potom som však zistil že aj v našich končinách sa dá zažiť „malý Dakar“ a už aj som brázdil cesty prevažne Maďarska ale aj Čiech, Moravy či Poľska a aj do Talianska som sa pozrel. Nemalý peniaz som investoval do foto techniky, ubytovanie a náklady na cestu tiež za tie roky neboli zanedbateľné. Čo sa vyčísliť nedá, bol čas o ktorý som oberal rodinu...
Z nejakého zvláštneho popudu som sa pred asi troma-štyrmi rokmi vrátil k behaniu. Opäť to boli len sporadické letné behy, v starých teniskách, v šortkách a v obyčajnom tričku. Koncom roka 2011 som si dal prvý súťažný beh, Bratislava Night Run a bolo to viac než len fajn. Mal sam zo seba dobrý pocit, beh ma bavil. K zásadnej zmene došlo po absolvovaní bratislavského maratónu v roku 2012, kde som ako člen štafety bežal záverečný úsek. Bol som úplne ohúrený atmosférou celého podujatia, priateľskými väzbami často krát úplne neznámych ľudí, ktorí sa videli prvý a možno aj posledný raz.
Beh sa stal pravidelnou súčasťou mojich dní, v lete či v zime, za každého počasia. Uzurpoval si čoraz viac času, vytláčal dovtedy zabehnuté stereotypy, menil môj program. Poradil som si aj s boľavým kolenom, vyriešila to kúpa novej obuvi, lebo moje staré Adidasy už neboli súce na nič a najmenej na beh. Prišli ďalšie preteky, kilometre pribúdali, kilá na váhe naopak ubúdali, fotenie rally sa pomaly a neochotne vytrácalo z môjho kalendára.
K prvému výročiu aktívneho behania som si daroval štart na bratislavskom polmaratóne. Zvládol som ho o čosi lepšie ako som plánoval a to ma zas nakoplo k ďalšej, ešte väčšej snahe. Investoval som do výbavy, snažil som sa zlepšiť si techniku behu, zrýchliť, byť lepší. Rok 2013 sa niesol v znamení raketového vzostupu formy, začal som porážať ľudí ktorí boli mojimi bežeckými vzormi a moje bežecké ego si mastilo brucho, ako nám to spolu krásne ide. S jedlom rastie chuť a ja som si začal nakladať stále viac; väčšie objemy, rýchlejšie tempo, kopce, intervaly...
Občas sa telo takémuto prístupu vzoprelo a ja som bol nútený dať si pauzu. Tento rok som si dal za cieľ nabehať každý mesiac minimálne 200 kilometrov a už teraz mi je jasné, že je to méta pomerne ľahko dosiahnuteľná. Zároveň ma však táto snaha priviedla naspäť k otázke položenej v úvode: „Čo ma na behaní baví?“
Dobrovoľne (?!) sa trápim ráno či večer, za úmornej horúčavy aj v treskúcej zime a prečo? Aby som si mohol odškrtnúť ďalšiu súťaž, zapísať si ďalšieho porazeného súpera, pochváliť sa zlepšením času na tej ktorej dištancii? Odmenou mi je pritom len únava, pobavené pohľady z okruhu mojich známych, aj neznámych na ulici, otázky prečo to vlastne robím, čo z toho mám. A opäť ani radšej nehovorím o peniazoch ktoré som do toho vrazil. Nesprávnym behaním som zaťažoval koleno a následne som vrazil stovky eúr do nových tenisiek aby ma koleno bolieť prestalo. A spomenul som už že to všetko bolo opäť na úkor času venovaného rodine?
Minulý týždeň bol opäť zlomový. Bez toho aby som výrazne navýšil bežeckú prípravu som chodil domov unavený, už o ôsmej večer som padal do postele, nebola so mnou reč. Otázka čo ma na behaní baví dostávala svoju odpoveď. Nie je v tom vlastne nič viac ako ukájanie svojho ega, dokazovania si svojej „veľkosti“ porážaním väčšiny súperov proti ktorým sa postavím na štart. Vždy bolo mojím snom odbehnúť maratón a teraz v nedeľu s tento sen splním. V tejto chvíli som rozhodnutý, že bude prvý a tiež aj môj posledný. Po jeho zvládnutí si už nemám čo dokazovať a preto ma na bežeckých súťažiach už asi viac neuvidíte. Nie som si istý či budem vôbec ďalej behať, aj s touto otázkou sa budem musieť po nedeli popasovať.
Niekedy pred pol rokom sa ma kamarát Ľubo spýtal že čo ma na behaní baví. Je to otázka nad ktorou som už premýšľal mnoho krát, vždy som ju však nakoniec zahral do autu, veď kým ma beh baví, tak načo to riešiť. Naozaj ma však beh baví? Nebehám len preto aby som si niečo dokazoval a ukájal tak svoje ego? Potrebujem to ja vôbec?
Mnoho krát som v rozhovoroch nielen so športovcami ale aj so známymi osobami z iných sfér spoločenského života čítal ako ich v mladosti beh nebavil, priam ho neznášali a ako sa to zrazu v posledných rokoch zmenilo. Ja som s behom nikdy nemal problémy, na škole som behal síce nie rýchlo ale rád. Aj po škole som občas vybehol, tak tri krát do týždňa, aj keď je pravda že prevažne len v lete. Moja športová minulosť spočívala v pár rokoch jachtingu, v ktorom som v triede Cadet dosiahol aj pár pekných výsledkov vrátane titulu Majstra Slovenska či víťaza Slovenského pohára.
S behom to však nemalo nič spoločného a tak aj ja som pred zhruba pätnástimi rokmi bol jeden z hobíkov, akých sú teraz mraky. Vtedy som na bežca narazil naozaj zriedkavo, občas som vybehol s bývalým spolužiakom, zvyčajne sám. Po svadbe a sťahovaní sa moje sporadické behy postupne vytrácali z bežného života, čoraz viac času som trávil pri počítači. Napĺňala ma moja druhá vášeň, motoristický šport, konkrétne disciplína cross-country rally. Väčšina podujatí sa odohrávala ďaleko za hranicami môjho bežného sveta, bola to vášeň čisto virtuálna.
Potom som však zistil že aj v našich končinách sa dá zažiť „malý Dakar“ a už aj som brázdil cesty prevažne Maďarska ale aj Čiech, Moravy či Poľska a aj do Talianska som sa pozrel. Nemalý peniaz som investoval do foto techniky, ubytovanie a náklady na cestu tiež za tie roky neboli zanedbateľné. Čo sa vyčísliť nedá, bol čas o ktorý som oberal rodinu...
Z nejakého zvláštneho popudu som sa pred asi troma-štyrmi rokmi vrátil k behaniu. Opäť to boli len sporadické letné behy, v starých teniskách, v šortkách a v obyčajnom tričku. Koncom roka 2011 som si dal prvý súťažný beh, Bratislava Night Run a bolo to viac než len fajn. Mal sam zo seba dobrý pocit, beh ma bavil. K zásadnej zmene došlo po absolvovaní bratislavského maratónu v roku 2012, kde som ako člen štafety bežal záverečný úsek. Bol som úplne ohúrený atmosférou celého podujatia, priateľskými väzbami často krát úplne neznámych ľudí, ktorí sa videli prvý a možno aj posledný raz.
Beh sa stal pravidelnou súčasťou mojich dní, v lete či v zime, za každého počasia. Uzurpoval si čoraz viac času, vytláčal dovtedy zabehnuté stereotypy, menil môj program. Poradil som si aj s boľavým kolenom, vyriešila to kúpa novej obuvi, lebo moje staré Adidasy už neboli súce na nič a najmenej na beh. Prišli ďalšie preteky, kilometre pribúdali, kilá na váhe naopak ubúdali, fotenie rally sa pomaly a neochotne vytrácalo z môjho kalendára.
K prvému výročiu aktívneho behania som si daroval štart na bratislavskom polmaratóne. Zvládol som ho o čosi lepšie ako som plánoval a to ma zas nakoplo k ďalšej, ešte väčšej snahe. Investoval som do výbavy, snažil som sa zlepšiť si techniku behu, zrýchliť, byť lepší. Rok 2013 sa niesol v znamení raketového vzostupu formy, začal som porážať ľudí ktorí boli mojimi bežeckými vzormi a moje bežecké ego si mastilo brucho, ako nám to spolu krásne ide. S jedlom rastie chuť a ja som si začal nakladať stále viac; väčšie objemy, rýchlejšie tempo, kopce, intervaly...
Občas sa telo takémuto prístupu vzoprelo a ja som bol nútený dať si pauzu. Tento rok som si dal za cieľ nabehať každý mesiac minimálne 200 kilometrov a už teraz mi je jasné, že je to méta pomerne ľahko dosiahnuteľná. Zároveň ma však táto snaha priviedla naspäť k otázke položenej v úvode: „Čo ma na behaní baví?“
Dobrovoľne (?!) sa trápim ráno či večer, za úmornej horúčavy aj v treskúcej zime a prečo? Aby som si mohol odškrtnúť ďalšiu súťaž, zapísať si ďalšieho porazeného súpera, pochváliť sa zlepšením času na tej ktorej dištancii? Odmenou mi je pritom len únava, pobavené pohľady z okruhu mojich známych, aj neznámych na ulici, otázky prečo to vlastne robím, čo z toho mám. A opäť ani radšej nehovorím o peniazoch ktoré som do toho vrazil. Nesprávnym behaním som zaťažoval koleno a následne som vrazil stovky eúr do nových tenisiek aby ma koleno bolieť prestalo. A spomenul som už že to všetko bolo opäť na úkor času venovaného rodine?
Minulý týždeň bol opäť zlomový. Bez toho aby som výrazne navýšil bežeckú prípravu som chodil domov unavený, už o ôsmej večer som padal do postele, nebola so mnou reč. Otázka čo ma na behaní baví dostávala svoju odpoveď. Nie je v tom vlastne nič viac ako ukájanie svojho ega, dokazovania si svojej „veľkosti“ porážaním väčšiny súperov proti ktorým sa postavím na štart. Vždy bolo mojím snom odbehnúť maratón a teraz v nedeľu s tento sen splním. V tejto chvíli som rozhodnutý, že bude prvý a tiež aj môj posledný. Po jeho zvládnutí si už nemám čo dokazovať a preto ma na bežeckých súťažiach už asi viac neuvidíte. Nie som si istý či budem vôbec ďalej behať, aj s touto otázkou sa budem musieť po nedeli popasovať.
Nejvíc nejlepší Tauplitzalm maraton
Všichni občas děláme věci, které občas nedávají smysl. Jednoho dne uprostřed prosince začalo být teplo, a teplo bylo další tři měsíce. A pak členové týmu BORCI zdar! dostali nápad jít si ještě zazávodit na běžkách! Popadli jsme běžky a začali je dávat do auta. Asi ve dvaceti stupních. Sousedé se ptali: Proč to děláte? Za co bojujete? „Chce se nám běžkovat, prostě se nám chce“, odpovídáme, a vyrážíme do Rakouska na Tauplitzalm maraton, závod, kde první přihlášený byl ten pán, co mu říkají...
Vstupní prohlídka – Marek Moškoř
Marek Moškoř - nový člen Pepa teamu, charismatický chlapík, kterému to slušně běhá! Na Silvestrovské etapě LC si odbyl závodní premiéru s námi, přesto ho už trochu známe z dřívějších společných tréninků a závodů. Ať máme všichni větší přehled, kdo s námi běhá, rozhodli jsme se Marka trochu vyzpovídat.
Úvodem..představ se nám Marku, co bychom o tobě měli vědět jako o parťákovi na běhání?
Pracuji jako grafik a návrhář uživatelských prostředí. Mám skvělou ženu a roční dceru. Řekl bych o sobě, že jsem tvor tvořivý, všechno, co dělám, mě baví. Rád vařím, cestuji, fotím, sleduji filmy... Část mého života je spjata s hudbou, působil jsem v několika kapelách, příležitostně se věnuji hudební kritice, se specializací na moderní křesťanskou hudbu. Snažím se vyhýbat blbcům, ale kdoví, možná jím sám jsem :)
Kde tě nejčastěji můžeme potkat pobíhat?
Nejsem typ silničního běžce, rád běhám v přírodě. Nejčastěji běhám okolo Frýdku, kde je cestička a kde se zelená travička. Mám-li být konkrétnější, tak nejčastěji zdolávám chodníčky frýdeckého lesa a Palkovických hůrek. A samozřejmě nesmím zapomenout na Beskydy.
Počáteční inspirace k běhu? Děláš i jiné sporty?
K běhu mě inspirovala moje žena, která začala sama běhat a chyběl jí parťák. Po pár týdnech jsem si koupil své první běžecké boty a pomalu to začalo. Předtím jsem pravidelně neprovozoval žádný sport, vždy se jednalo spíše o nárazové záležitosti, jako někam vyjet na kole nebo si zahrát fotbal nebo volejbal. Jenže u těch sportů se potřebuješ s někým domluvit a je třeba hledat časové kompromisy. A to je právě to, co mě taky na běhání chytlo, že člověk není tak moc závislý na druhých a může si zhuntování těla zorganizovat sám.
Z historie tvých závodů je patrné, že preferuješ spíš delší trasy, který závod ti nejvíc utkvěl v paměti a proč?
Když se na to dívám zpětně, ani jsem si to neuvědomil, protože jsem nikdy neběžel závod kratší 10 km. To chci letos určitě napravit. Ono to asi vychází ze začátků běhání, kdy jsem po pár měsících v roce 2011 s bráchou dokončil B7. Kromě zkušenosti, že to zvládnu, mě nakopla i ta atmosféra a krajina kolem. A tak jsem to začal více vyhledávat. Nejsem ten typ běžce, který dokáže bušit kolečka. Ale když mám kolem sebe přírodu, tak mám chuť běžet dál a dál.
Z loňských závodů se mi moc líbil podzimní Silesia Kros u Opavy. Trasa vedla podzimní krajinou zalitou zlatým sluncem, běželo se přes pole, kopečky, lesem… až na poslední rovinatou pasáž téměř ideál.
Letošní sezóna (2014) - jak vypadá tvůj kalendář závodů, případně máš stanovené cíle, výkony, kterých chceš dosáhnout?
Letos chci odběhnout hlavně pár krátkých závodů z blízkého okolí. Cíle mám letos jednoznačné. Závody, které poběžím poprvé, chci hlavně dokončit. U ostatních zlepšit svůj čas, pokud to půjde. Z hmatatelných cílů to je desítka pod 40 minut a Slezský maraton pod 5 hodin. Na půlmaratonskou vzdálenost nemám aspirace, protože na tu trať netrénuji, takže tam se spíše nechám překvapit.
První větší akce letošního roku pro mě bude dubnový půlmaraton v Praze. I když se jedná o závod, budu se ho ale snažit jít s rezervou, protože následující týdny jsem musel dost přehodnotit své plány. Původně jsem měl na začátku května běžet horský Perun maraton, ale z důvodu pracovní cesty v půlce dubna jsem musel svou účast na závodě zrušit. Vrcholem jara tak bude zcela nečekaně velikonoční padesátka v Kalifornii – Diablo Trails Challenge. Moc se na ten závod těším a vím, že bude hodně težký. Tak snad to zvládnu.
Dalším vrcholem bude srpnový Slezský maraton, který jsem běžel poprvé vloni a moc se mi líbila trasa i atmosféra. Podle toho, jak se bude vyvíjet srpen, pak uvidím, co s podzimem. S kamarádem se chceme přihlásit na 5BV, ale vše je ještě otevřené.
Jak moc řešíš, v čem běháš, oblečení, doplňky? Baví tě zkoušet nové trendy, nebo se držíš již osvědčených výrobků?
Pro mě je primární skvělá funkčnost. Když se něco v tomto ohledu osvědčí, držím se pak konkrétního produktu. Jako příklad mohu uvést třeba ponožky, kde jsem po nějaké době hledání nakonec zakotvil u ponožek Smartwool, na které nedám dopustit a mám jich doma půlku šuplíku. Z hlediska ceny jsou to jedny z nejdražších, ale ten komfort to plně vynahrazuje. Kompresní podkolenky mám ale zase za pár korun z Lidlu. Samozřejmě, že také sleduji, co zrovna letí, protože pokrok nezastavíš.
Nesplněný běžecký sen? Co, kdy, kde? :-)
Určitě chci dokončit 5BV, protože v sobě tato akce spojuje prvky dobrodružství, vytrvalosti a odhodlání. Rád bych si někdy zaběhl nějaký horský závod v Alpách, Pyrenejích nebo Dolomitech. Hodně se mi také líbí maratonské závody ve vinařských oblastech (Francie, Kalifornie), které jsou spojeny i s pitím vína na občerstvovačkách :)
Vím, že cílů člověk dosáhne nejlépe tak, že tomu podřídí své konání. Protože ale běhání je především mým koníčkem a mám spoustu dalších aktivit, tak vím, že mnohé představy jsou nedosažitelné. Naučil jsem se proto spíše vnímat cíle jako příležitosti, které vyplynou z dané situace. A ty chci využít jak jen to jde.
Na závěr bych rád za celý Pepa team Markovi poděkoval za veřejnou "zpověď" a popřál mnoho zábavných kilometrů v běhu.
Všechny cesty vedou do Říma …
Kdy? 23. 3. 2014
Kde? Řím
Kolik? maraton
Maratonské depo, od Kolossea se táhne nepřetržitá řada kamionů, kam si závodníci odkládají startovní baťůžky, mimochodem, docela povedené a neošizené. Davy lidí nahloučené za bariérami se pomalinku...
Dneska je to Fail
Jak se daří mému avizovanému novému programu? Asi tak, že se mi ukrutně nechce jít běhat, protože...
Chřiby od západu k východu a zpět.
Jednoho krásného dne dostal Martin nápad.
"Hele co nějaké víkend i s Michalem přeběhnout Chřiby a Ždánickej les"...
"Warum nicht" tak nějak zněla moje odpověď.
Namysleli jsme trasu a mohli plánovat datum. Původní plán přeběhnout Chřiby a Ždánický les jsme ale opustili a rozhodli se o start a cíl v jednom místě-Koryčanech. Trasu jsme nakonec naplánovali jen přes Chřiby a všechna jejich krásná zákoutí. Celkem bylo v plánu cca 62 km. Vyvolen byl termín 21.3.. Sice ne víkend, ale všichni jsme měli volno. A já tak mohl mít celý víkend jen pro svoji snoubenku. Mělo být krásně a tak jsme se všichni těšili na krásný zážitek. Vyjet jsme chtěli ve čtvrtek pozdě večer, až skončím v práci. V den D a hodinu H už na mě kluci na Vinohradech na parkovišti čekali, ale... Michal nechal doma boty. :-) Takže ještě malou oklikou přes Troubsko (prosím vás, ne Troubky!! Místní to označení nemají rádi :-) ) a pak vzhůru do Koryčan. Tam jsem dorazili chvíli po 11 večer. Ještě jsme něco málo snědli z Michalových zásob uzenin a sýrů a zalezli jsme spát do spacáků. Všichni tři v dodávce po vzoru Tonyho Krupicky. Ráno jsme pojedli ovesnou kaši s CHIA semínky (Michal dokonce čtyři balíčky :-) ) a čekali na Martinova kamoša a učitele botaniky a fytocenologie Sama, který měl běžet s námi. Já ještě vypil asi půl litru citronové vody s CHIA semínky. Původní plán vyběhnout v 8 vzal za své, protože Sam se bohužel zdržel v zácpě. Ale i tak jsme nakonec cca v 8:45 stoupali "po modré" do prvního kopce nad Koryčany. První větší zastávkou byl Ctiborův dub. Mohutné vyhořelé torzo dubu. Které kdysi vypálili omylem místní kluci, když chtěli vykouřit včely.
Na Bunči (cca 16 km naší trasy) jsme pojedli něco málo z našich zásob a vydali se vstříc další části trasy. Míjeli jsme Komínské skály a jiné skalní útvary na hřebeni.
Myslím, že pro nás všechny to byl úžasný zážitek. Počasí vyšlo na jedničku s hvězdičkou a třikrát podtrženou. Celou trasu jsem absolvoval jen v tričku a šortkách. Sice místy dost foukalo, ale bylo to příjemné osvěžení. Příroda je v Chřibech nádherná a místy docela mystická. Studánky nám posloužily vždy jako skvělá občerstvovací stanice. Navíc vzduch a vůně jara do nás permanentně lily přívaly energie. Spíš než té fyzické, tak tu psychickou. (Nebo aspoň mně :-) ) Hlavně jsme se dost během běhu bavili (jak je u nás zvykem) různýma hláškama a průpovídkama. Doufám, že v blízké době podobnou akci zopakujeme. Musíme totiž "potrénovat" ty kopce, ty nám nejdou (Fugasi ty ponožky vám nejdou :) )
Já si ještě pohrávám s myšlenkou tu v budoucnu uspořádat na této trase závod. Nějaký maličký, pro pár kamarádů, stejně jako v Brně na Hádech půlmaraton. Ale to je hudba daleké budoucnosti.
Závěrem si dovolím ještě jednu citaci z knihy od Foglara, která to (podle mého) celé krásně vystihuje: "Vzduch se zase naplnil tou známou těžkou vůní jara jako tenkrát, když Rikitan přišel podruhé k Jirkovi a Vilíkovi do Staré čtvrti... Jížní větry vály krajem. Vlažné a vonící něčím tak divným, co rozezvučelo v srdích hochů opět staré touhy po dobrodružných příhodách a po něčem, čemu ani dobře nerozuměli. Rozezpívané dny jara byly zde."
Run Free!
"Hele co nějaké víkend i s Michalem přeběhnout Chřiby a Ždánickej les"...
"Warum nicht" tak nějak zněla moje odpověď.
Namysleli jsme trasu a mohli plánovat datum. Původní plán přeběhnout Chřiby a Ždánický les jsme ale opustili a rozhodli se o start a cíl v jednom místě-Koryčanech. Trasu jsme nakonec naplánovali jen přes Chřiby a všechna jejich krásná zákoutí. Celkem bylo v plánu cca 62 km. Vyvolen byl termín 21.3.. Sice ne víkend, ale všichni jsme měli volno. A já tak mohl mít celý víkend jen pro svoji snoubenku. Mělo být krásně a tak jsme se všichni těšili na krásný zážitek. Vyjet jsme chtěli ve čtvrtek pozdě večer, až skončím v práci. V den D a hodinu H už na mě kluci na Vinohradech na parkovišti čekali, ale... Michal nechal doma boty. :-) Takže ještě malou oklikou přes Troubsko (prosím vás, ne Troubky!! Místní to označení nemají rádi :-) ) a pak vzhůru do Koryčan. Tam jsem dorazili chvíli po 11 večer. Ještě jsme něco málo snědli z Michalových zásob uzenin a sýrů a zalezli jsme spát do spacáků. Všichni tři v dodávce po vzoru Tonyho Krupicky. Ráno jsme pojedli ovesnou kaši s CHIA semínky (Michal dokonce čtyři balíčky :-) ) a čekali na Martinova kamoša a učitele botaniky a fytocenologie Sama, který měl běžet s námi. Já ještě vypil asi půl litru citronové vody s CHIA semínky. Původní plán vyběhnout v 8 vzal za své, protože Sam se bohužel zdržel v zácpě. Ale i tak jsme nakonec cca v 8:45 stoupali "po modré" do prvního kopce nad Koryčany. První větší zastávkou byl Ctiborův dub. Mohutné vyhořelé torzo dubu. Které kdysi vypálili omylem místní kluci, když chtěli vykouřit včely.
Ctiborův dub
Pak přišel seběh dolů k lávce u motorestu Samota a pak dlouhá táhlá asfaltka zpátky na hřeben k rozcestí a myslivně Vlčák. Z myslivny k nám přiběhl maličký voříšek a nejspíš chtěl běžet s námi. Chvíli nás očichával a pak mazal zpět. Pak už následovala krásná cesta na vrchol a rozhlednu Brdo. Všude ve vzduchu byla taková ta zemitá vůně a bylo "cítit jaro". Rozhledna byla bohužel zavřená a na místě dost fučelo. Takže jsme pořídili jen pár fotek na mobily a už jsme běželi k chatě na Bunči.
Rozhledna na Brdu
Rozhledna a sněženky-chybí machři
Cestou jsme ještě míjeli torza staré rozestavěné dálnice. Velmi pozoruhodné místo.
Na Bunči (cca 16 km naší trasy) jsme pojedli něco málo z našich zásob a vydali se vstříc další části trasy. Míjeli jsme Komínské skály a jiné skalní útvary na hřebeni.
Následoval pak prudký seběh do Kudlovické doliny. Ten (jako každý seběh toho dne) jsem si nesmírně užil. Z kopce jsem vždycky klukům dost utekl. Poté měl následovat výběh na Budačinu a následný seběh. Ale ten jsme odpískali. Nikomu se moc nechtělo jen tak vyběhnout na kopec a zase seběhnout dolů. Pokračovali jsme tedy dál a navázali jsme v místě, kde se schází z Budačiny. Následný prudký kopec na Sypčiny už jsme místy šli. Až na Michala, ten měl asi pořád dost energie z tolika ovesné kaše :) Na Sypčinách jsme narazili na krásnou louku, z které bylo vidět až na Bílé Karpaty. Nádherná odměna za tu námahu.
Na Sypčinách
Podle GPS jsme si chtěli cestu přes louku zkrátit, ale po chvilce přišel plot a nějaké stavení, což nás stálo chvilkou bloudění a obcházení, ale nakonec jsme se dostali zpět na požadovanou cestu a seběhli jsme dolů do Jankovic, kde jsme před zdejším malebným kostelem udělali další větší pauzu. Já pojedl Tortillu s nutelou, pár plátků manga a měsíčků mandarinky. A všichni jsme si užívali slunného dne.
Kostel v Jankovicích
Tohle byla už přibližná polovina trasy a únava už se začala maličko dostavovat. Takže další kopec už jsme neběželi, ale šli. Jakmile jsme se dostali na pomyslný vrchol kopce, přišel opět krásný kamenitý seběh takovou úzkou zmolou ke Zlacké studánce. I když jsem do kopce byl na chvostu naší skupinky, při seběhu jsem klukům zase značně utekl a mohl si tak jako první vychutnat krásně ledovou vodu ze studánky. Martin mě nazval Brujitou Jenn, ta Tarahumarům taky utíkala z kopce. :) Následovalo doplnění vody a mohli jsme vyrazit na Salaš. Rsp. do dědiny toho jména.
Zlacká studánka
Za Salaší následovalo opět prudké stoupání a jak už se ve druhé půlce naší cesty stalo zvykem, tak jsme do kopce přešli do chůze. Na Dubovém díle jsme rozmýšleli kudy se vydat. Jestli rovnou po zelené na Buchlov, nebo oklikou (jak bylo prvně naplánováno) přes Buchlovský kámen a Zikmundov (Zmikundov). Vyhrála druhá varianta, protože se nám zdála méně do kopce. :) K naší smůle jsme odbočku k Buchlovskému kameni minuli a ocitli se až na Zikmundově (Zmikundově). Od tud jsme zamířili k Buchlovu. Ale těsně pod ním jsme se rozhodli, že až na něj nepoběžíme. Krásné počasí a návaly turistů nás maličko odradily. Přeběhli jsme tedy frekventovanou silnici přes Buchlovské kopce a zamířili do poslední etapy dnešního dne. U přístřešku Na Pile jsme dali další pauzu. U nedaleké studánky jsme se občerstvili krásně ledovou vodou a vyrazili dál.
Na pile
Cestou jsem se rozpomněl, jak jsme tudy před rokem a půl byli se snoubenkou na prvním čundru a těšil jsem se na "Kazatelnu." (tehdy náš první společný vrchol) Ovšem cesta do kopce byla táhlá a my už toho začínali mít docela dost. Nicméně Kazatelna nám byla všem odměnou. Dojedli jsme zbytky zásob, (Tortilla s nutelou a mango :-) ) nadopovali jsme se a seběhli ke studánce U mísy. Svěží voda z ní opět (aspoň mně) dodala energii.
Skalní útvar Kazatelna a okolní kopce
Hrad Cimburk a okolní kopce z Kazatelny
U studánky jsme se definitivně utvrdili v tom, že si střihneme kratší variantu. Tedy rovnou po zelené do Koryčan. Nikoliv oklikou přes Moravanské lúky. Kdo by si pomyslel, že když jsou Koryčany pod vámi, že vás čeká ještě jedno nechutné stoupání. :-) Ale od Vršavy už to šlo jen z kopce a my tak asi po celkových 8 hodinách (cca 6h 50min čistého času) doběhli k autům. Pak následovalo přejídání se zbytků jídel, sledování fotbalového tréninku, povalování se na parkovišti a chytání posledních slunečních paprsků. Celková trasa měla nakonec bez pár metrů 55 kiláků. Tedy jen o 7 méně, než bylo původně v plánu.
Záznamy z trasy
Myslím, že pro nás všechny to byl úžasný zážitek. Počasí vyšlo na jedničku s hvězdičkou a třikrát podtrženou. Celou trasu jsem absolvoval jen v tričku a šortkách. Sice místy dost foukalo, ale bylo to příjemné osvěžení. Příroda je v Chřibech nádherná a místy docela mystická. Studánky nám posloužily vždy jako skvělá občerstvovací stanice. Navíc vzduch a vůně jara do nás permanentně lily přívaly energie. Spíš než té fyzické, tak tu psychickou. (Nebo aspoň mně :-) ) Hlavně jsme se dost během běhu bavili (jak je u nás zvykem) různýma hláškama a průpovídkama. Doufám, že v blízké době podobnou akci zopakujeme. Musíme totiž "potrénovat" ty kopce, ty nám nejdou (Fugasi ty ponožky vám nejdou :) )
Já si ještě pohrávám s myšlenkou tu v budoucnu uspořádat na této trase závod. Nějaký maličký, pro pár kamarádů, stejně jako v Brně na Hádech půlmaraton. Ale to je hudba daleké budoucnosti.
Závěrem si dovolím ještě jednu citaci z knihy od Foglara, která to (podle mého) celé krásně vystihuje: "Vzduch se zase naplnil tou známou těžkou vůní jara jako tenkrát, když Rikitan přišel podruhé k Jirkovi a Vilíkovi do Staré čtvrti... Jížní větry vály krajem. Vlažné a vonící něčím tak divným, co rozezvučelo v srdích hochů opět staré touhy po dobrodružných příhodách a po něčem, čemu ani dobře nerozuměli. Rozezpívané dny jara byly zde."
Run Free!
Zdroje: mapy.cz a turistika.cz
2014 – XIII. týden
Po 15 km; 1:16; asfalt, rovinka
nějak mě po tom pátečním maratonku pobolívaj stehna, asi sem přepálil seběhy :-). Dneska jsem si teda jen vyklusnul. Pomalý běh prý léčí a uzdravuje každou bolístku a nemoc :-).
Út ...
O pondělí v úterý
 |
| Tomáš bydlí totiž v Ráji |
Kamarád Tomáš Tuček, mi poslal včera večer úžasnou zprávu, prostě se jen chtěl podělit o radost ze dne, a já si říkal, že by byla škoda si tu jeho zkušenost nechat jen pro sebe...
Krok za krokem. V hlavě se mi to honí po celý pondělní pracovní den. Venku po víkendovém dešti stále zataženo. Dopoledne lehce poprchává a k tomu vítr sílí. Polední přeběhnutí do vedlejší kantýny, jen tak v úředním kroji, moc myšlence se po práci proběhnout nepomůže. Naštěstí větřík zamíchal ten kýbl šedi a vykrajuje pomalu mraky. V sobotu lidi s duší Keltů oslavili ohňovým telegramem první jarní den a dnes jak po celou zimu - listopad bez listí. Doklepu ty tři hodiny, přečtu si v rychlosti článek o tom, že běh je nejdivnější ze všech sportů, co říká "běžecký Kerouac" Rickey Gates. Ten mi krapet mé nadšení zvedá a už to s kolegou stříháme po dálnici domů. Nad hlavami, nad kapotou se mraky dělí jak vánoční cukroví na plechu před pečením. Už se pomalu usmívám na tu krásou nad námi a myslím na své dnešní plány nahlas. Kolega se jen směje, kdyby neřídil určitě by si rukou na čelo poklepal a oči k nebi zvedal. Je to nezmar.
Pan chytrý telefon mi na dnes naplánoval 12km volně. Po sobotním krátkém běhu parkem se mi moc nechce. Místo po nohách jsem spíše běžel po špalcích vrzajícího dřeva. Všude mokro a tak volím silnici před promočeným lesem. Doma se rychle převléknu a protáhnu. Na balkóně zjistím v čem běžet, hodím na sebe camelbag, do něj to nejnutnější a už scházím schody dolů. Jen co přeběhnu zebru je jasný, že to dnes žádný šlágr nebude. Dám si to na pohodu. Do uší si pustím něco klidného, s tempem to nepřeháním. Už kličkuji městskými bloky s napětím a očekáváním. Ale nikam už nespěchám. První tři kilometry podél hlavní do vedlejší vesnice je jen testem a zahřátím ztuhlého těla. Nohy tolik nebolí, po víkendovém popíjení zas funguju. Endorfin se pomalu uvolňuje a už zahýbám na vedlejší silnici, cítím se mnohem volněji než v práci, než doma sám, než v hospodě s kamarády. Jsem tu sám a smysly mé zbystřují.
V tu chvíli opojen melancholickou hudbou, ukusuji čerstvý vzduch jara i běžecké metry. A tím spokojeným pocitem soužití s volným prostorem kolem sebe, bych nejradši zastavil. Krátkou píseň složil, zveršoval nejeden rým. Sepsal ódu na ten krok za krokem! Lýtka už necítím, ani tvrdou krajnici, nevnímám, jestli mě auta míjejí. Jsem myšlenkami jinde. Ty mi zvlněnou krajinou plují jak ty mraky nad hlavou. Slunko ač mi na cestu nesvítí, zato v dálce vykresluje kontrast okolních kopců před dešťovými mračny, co mě nejspíš už minuly. Není čas nad počasím přemýšlet, natož vyvolat v sobě obavy zdali zmoknu či ne. Není to pro teď důležité. Najednou bych zas byl radši malířem než běžcem. Avšak musel bych zastavit a více se rozhlédnout. Ne. Zůstanu čtenářem, budu číst nohama dál tuhle zem, všemi dostupnými smysly vnímat ten prostor kolem. Srdcem zas meditovat nad tou atmosférou a duší svou nezůstat jen při zemi. Od všeho se oprostit, zamávat křídly a vznášet se nad prosvětlenou krajinou…
Dlouho jsem přemýšlel, zdali to jde vůbec popsat. Uklidňující pocity smíru i výkřiky nadšení proměnit ve slova. Nejde to, to mi věřte. To musíte prostě prožít.
Proto se doma radši štípnu do ruky. Jen tak pro jistotu :)