100 Miles of Istria (aneb nejdelší narozeninová párty)
10. 4. 2014, Umag, Istrie, Chorvatsko
Čeká nás zítra nádherná trasa dlouhá 100 mil aneb 167 km, vedoucí z Labinu na východním pobřeží přes celou Istrii až na západní pobřeží do Umagu. Cestou musíme překonat skoro 7 000 výškových metrů přes Istrijské pohoří korunované výstupem na nejvyšší vrchol pohoří Učka horu Vojak (1 396 m).
Jsem hodně natěšený, dal jsem si tento závod jako dárek k narozeninám, které tak v sobotu 12.4 přímo na trati oslavím. Pro mě osobně to bude druhý závod na sto mil po loňském UTMB, takže nějaká zkušenost už je, natrénováno taky, zbytek vyřeší jako vždy beran v hlavě, takže vše bude ok.
Původní klidná večeře se nám to trošku rozjela a ve finále šlo hlavně o to doplňování tekutin, takže nakonec kromě výborné pizzy odcházím posilněn třemi kousky místního výborného piva Favorit a na rozloučenou do nás ještě vrchní nalil místní pálenkou Grappa. Ta píše! Když se pak cestou zpět do apartmánu shání ještě Kuba Řídel ve večerce po dalším pivu a druhý Kuba (Hájek) po příchodu na apartmán vytahuje flašku slivovice, říkám si, že ta naše příprava na závod je už více než důkladná.
Ve 4 ráno se probouzím a zjišťuji, že mi ten "výborný" Favorit zas až tak nesedl. Do deseti ráno, kdy jsme vstávali, jsem se otočil čtyřikrát na WC. No, takže si to shrňme: "Nijak valně jsem se nevyspal a nálada v krajině břišní nic moc." Navíc při pohledu na Kubu Ř. jak vstává se slovy "Dal bych si nějaký pivo!" a načíná novou plechovku, se mi už ani nechce snídat.
Odjezd busů na start do Labinu z tenisového ATP centra v Umagu, kde proběhla registrace, je naplánován na 14:30. Máme trochu času, tak ještě s Petrem Kubištou a Kubou Ř. poflakuje na pláži za tenisovým centrem. Kuba za chvilku usíná v pohodě na lehátku, má to prostě jinak.
Do Labinu dorážíme busy něco po 4 odpoledne hodinku před startem. Všude známé tváře a tak se dáme dohromady a zapózujeme na společné fotografii českých a slovenských účastníků závodu. Je nás tu docela dost.
Předstartovní nervozita stoupá, už se těším, až to konečně vypukne a vyběhnu. V hlavě si stále dokola opakuji moji hlavní taktiku s ohledem na loňské UTMB: "Nepřepal to, zpomal seběhy a šetři stehna!". Jinak by neměl být problém. Rozpravu Race Directora Alana těsně před startem už skoro nevnímám, následuje společná fotografie všech účastníků 100 mílového závodu a jde se na to.
"Ten, nine, ..... three, two, one, GO!" ... "STÁÁÁÁRT" zařvu si taky na plný pecky, schovám foťák a konečně běžím. Běží se z prudkého kopce 300 výškových metrů klesání přímo dolů k moři, nejdříve po šikmé ulici z kočičích hlav vedoucí z brány starého města Labinu. Za chvilku se odbočuje na pěšinu vedoucí podél potoka borovicovým lesem prudce dolů k moři. Tempo je vražedný. Ale co je to z kopce, tak co pálím taky, taktika netaktika.
Z lesa vybíháme na krásnou promenádu podél moře. Loďky, sluníčko, procházející se lidé, vůně moře, nádhera! Tedy až na to tempo, to je stále jak kdyby se běžela desítka a ne sto mílovka. Před sebou vidím Petra Kubištu a Pavla Marka, ale nechám je být, zpomaluji a přecházím do klidnějšího tempa. Určitě se ještě uvidíme.
Od moře následuje první stoupání. Kamenitá cesta s vyjetými kolejemi od traktorů nás vytahuje zpět do výšin a za chvíli nás odmění krásnými výhledy na moře.
Při stratu bylo trošku chladněji a polojasno, ale teď se vyjasnilo a chorvatské slunce dává cítit svojí sílu. Doufám, že to takto nebude zítra celý den, začíná být slušný vedro.
Na první občerstvovačce v Plomin doháním už po několikáté Petra Kubištu. Vždycky běžíme chvíli spolu, ale jak přijde nějaký kopec, tak ho fakt nestíhám, přeci jen táhnu do kopce o 20 kg živý váhy víc než on a je to znát. Na druhou stranu v klesání ho pak zase dotáhnu.
Když jsme se spolu vyšplhali nad Plomin spatřili jsme v dálce nejvyšší vrchol tratě horu Vojak (1396m) náš další cíl. Byl od nás cca 20 kilometrů. Stále do kopce. Takže Petr mi za chvilku zdrhnul a běžím zase sám.
Půl devátá večer. Sešeřilo se a hlavně dost ochladilo, takže zastavuji. Oblékám lehkou šusku, čelovku a najedou se kolem prožene Petr Hrubý ve skupince dalších asi 5 lidí v čele s aktuálně vedoucí ženou Italkou Martou Poretti. Konec zdržování, hážu vestu s camelem na záda a mažu za nimi. Mají dobré tempo a už se mi nechce být sám. Jak se je ale snažím dohnat, poprvé cítím jak mi ve stehnech pomalu startují křeče. "To bude ten rychlý začátek" pomyslím si a pro jistotu do sebe kopnu jednu ampuli Magneslife.
Na vrchol Vojak se dostávám kolem 23:00. Jsem sám. Skupinku s Petrem H. jsem kupodivu v rovnějších pasážích pod vrcholem přeběhl. Na chvíli si užívám fascinující noční výhledy dolů na osvětlené města a vesnice u moře. Nádhera.
 |
| Autor: Dejan Hren - www.istria100.com |
Cca 50m před CP7 se musí oběhnout taková skála, zvedám pohled na vteřinku směrem k občerstvovačce a nedávám tak pozor na to, co je pod nohami. "Brk!". Zakopávám pravou nohou a letím tělem napřed. Hůlkami se to snažím vyrovnat a levou instinktivně zabodávám před sebe. "Křup!". "Néééé". Koleno "au", holeň "au", šutr, rameno "aúú", tvrdé přistaní na břiše "bum". Výstavní tygr plavmo. Co to sakra bylo to "Křup"? Posbírám se a nemůžu uvěřit tomu, co se mi doslova na dohled občerstvovačky stalo. "Kurva! Já zlomil hůlku!". Vždyť je fungl nová, jak to? Praskla pode mnou, jako kdyby byla z papíru. "Nééé!".
Jen co ho doběhnu, tak se ozvou zase křeče do stehen. Jak se to tom Petrovi zmíním, tak mi hned nabízí jeho dvě tabletky magnesia. Šoupnu je hned do sebe. Díky Petře! Valíme dál, ale najednou se pravé stehno křečí kousne tak, že musím zastavit a můžu sotva jít. Petr pádí dál a volá "To za chvíli povolí, neboj, to dáš!" a za chvíli je pryč. Sednu na zem a snažím se promasírovat to stehno. Koukám při tom na tu zlomenou hůlku, která se zase rozebrala. "Zkusím ji slepit tejpem!" napadá mě. Ještě že je v povinné výbavě. Hop šup a je to. Hůlka je opravená, už se nerozebírá, super. Jednu nevýhodu to ale má, už nejde složit, takže ji musím až do konce závodu mít stále v ruce. "OK" říkám si a rozebíhám se stíhat Petra. Křeč už povolila, takže vzhůru do toho.
Půlnoc a hned přichází SMS: "Vše nejlepší k narozeninám!". No jo, tak už je mi 36. "Dneska mám svůj den, mám narozeniny" říkám si "tak doufám, že to nejhorší sem si už vybral a teď už půjde vše v pohodě".
Natáhnu krok, opřu se do hůlek a zkusím dohnat Petra. Nemůže být tak daleko. A opravdu po pár kliometrech vidím před sebou skupinku čelovek. Dotáhnou je a koukám, je tam i Petr. Diví se, kde jsem se tam zase vzal a co moje křeče. "Už mě to úplně přešlo. Naštěstí." odpovídám. Prohodíme ještě pár slov a mezitím vystoupáme na vrchol Orljak (CP10) a začínáme klesat dolů. "Jdu dopředu, vystřídat tu italskou lokomotivu" říkám Petrovi. Celou dobu totiž naší skupinku táhne ta Italka. Předběhnu jí a mažu dál. Klesání přechází do prudkého a o to líp a rychleji se mi běží, takže za chvíli je skupinka v nedohlednu za mnou. Super, konečně se to zase obrací na dobrou stranu a zase vše klape, tak jak má. Vždyť jsem to říkal "Dneska mám den, mám narozeniny".
"Brk!" jen sem dokončil úvahu, už jsem zakopl. Hodně nešikovně z prudkého kopce plného kamení. Tělo letí zase napřed, pravá hůlka instinktivně vystřelí také vpřed. Snad to zvládnu a ustojím to. "Křup!" povědomý zvuk. Hůlka se pode mnou zase láme a celého mě to okamžitě otáčí do salta. Přistávám už přetočený o 180° přes hlavu přímo na záda do šutrů. "Prásk!" ozve se rána jak z děla z batohu. Na zádech okamžitě cítím studenou a lepivou kolu s vodou. "To ne!". Nejen že jsem zlomil i druhou hůlku, ale mě prasknul i camel! Okamžitě se zvedám. Po zádech se mi prožene záplavová vlna ledové koly pokračující přes zadek, nohy až do bot. Čelovka prosvítá někde pod listím pár metrů přede mnou.
Stojím tam jak trubka po tmě, v ruce zlomený hůlky, kola mi kape z elasťáku na boty, krev z druhého před chvílí ještě nedotčeného kolene se vsakuje do lýtkového kompresního návleku.
"O co já se tady kurva dneska vlastně snažím ?!?!"
"Co je? Jsi v pohodě?" ptá se probíhající Petr.
"Ale, další mrcha, zlomil jsem i tu druhou debilní hůlku a ještě mi prasknul camel. Jinak sem asi óká."
No nic, hlavně neztrácet dobrou náladu. A daří se. Když rozdělám batoh, zjišťuji, že camel nepraskl, naráz na zem jen vyrazil zajišťovací sponu. "Ufff" oddechl jsem si. Jak opravit tejpem tu zlomenou hůlku už mám zmaklý, takže se do toho hned pouštím. Hotovo. Tak a zase stíhací jízda dolů, jakoby se nic nestalo.
"Já sem zlomil hůlku!" zuří.
"No ty woe já už obě! Jsou to pěkný šmejdi!" zuřím s ním. Všechny tři hůlky praskly v úplně tom samém místě. Hold inženýři udělali někde chybu.
Pavel vypadá, že tu ještě chvílu pobude, tak zatím mažu dál sám. Když opouštím občerstvovačkou, tak akorát vidím dobíhat Petra H. To znamená, že z Čechů je přede mnou jen Petr Kubišta a Kuba Řídel.
Dál je to rychlé. Trasa začíná být převážně z kopce, aby klesla až do Buzetu na 82. km, kde je cca polovina tratě a kde na mě čeká můj Spare bag. Samozřejmě s petkou s litrem a půl Kofoly. Už se na ní těším, tak zase ženu z kopce jako blázen. Slepené hůlky drží líp než nové, takže se ani už nebojím, že by zase praskly.
Do Buzetu dobíhám ještě za tmy v 5:58, což je příjemný. Tu horší půlku už mám za sebou a před sebou celý den na druhou. Navíc koho to tu nevidím, na lavici z kraje sedí Petr Kubišta. "Čau, tebe už sem neviděl posledních 40km!" vítám ho.
Nechci se moc zdržovat. Nahážu do sebe gulášek, pomeranče, večky s nutelou, salámy a vše zaliju velkým kafem. Ze spare bagu vyměním jen potítka a doplním gely. Převlékat se nebudu, jsem línej. Sundavám si jen ponožky, namastím chodila vazelínou a nandám si ty jeté fusky zpět.
"Počkám na tebe venku. Zatím si tam přeliju kofolu do camelu." říkam Petrovi.
Venku se zatím začalo rozednívat a jak přelejvám tu kofolu do camelu, zjišťuji, že mám něco s okem. Na levé oko vidím vše úplně rozmazaně. A sakra za tmy jsem si toho nějak nevšiml. Před dvěma měsíci jsem byl s levým okem na operaci laserem. Už po druhé. Něco je asi špatně... Zkouším si oko ještě vypláchnout vodou, ale nepomáhá to. No nic, snad to bude dobrý. Petr stále nejde, tak se zatím rozběhnu sám, však on mě dožene.
Nechci se moc zdržovat. Nahážu do sebe gulášek, pomeranče, večky s nutelou, salámy a vše zaliju velkým kafem. Ze spare bagu vyměním jen potítka a doplním gely. Převlékat se nebudu, jsem línej. Sundavám si jen ponožky, namastím chodila vazelínou a nandám si ty jeté fusky zpět.
"Počkám na tebe venku. Zatím si tam přeliju kofolu do camelu." říkam Petrovi.
Venku se zatím začalo rozednívat a jak přelejvám tu kofolu do camelu, zjišťuji, že mám něco s okem. Na levé oko vidím vše úplně rozmazaně. A sakra za tmy jsem si toho nějak nevšiml. Před dvěma měsíci jsem byl s levým okem na operaci laserem. Už po druhé. Něco je asi špatně... Zkouším si oko ještě vypláchnout vodou, ale nepomáhá to. No nic, snad to bude dobrý. Petr stále nejde, tak se zatím rozběhnu sám, však on mě dožene.
"Píp, píp" SMS od Ilony: "Kam se tak ženeš? Jsi na 15. místě celkově!". Ty jo, tak to čumím, přes všechny problémy se mi vlastně daří skvěle. 15. místo celkově a momentálně druhý z Čechů. Že bych měl nakonec fakt svůj den?
No asi ne, protože to oko je fakt nepříjemný, čím víc si ho zkouším promnout, tím víc je to samozřejmě horší a rozostřenější. Dole pod hradem Buzet zkouším vyzuzat od procházejících holek nějaký kapky do oka. Kontaktní čočky dnes nosí každý druhý, tak snad budu mít štěstí. A opravdu jedna holčina čočky nosí a daruje mi pouzdro na čočky naplněné roztokem, které ochotně vyhrabe z kabelky. Vykápnu si s tím oko, ale bohužel zlepšení minimální. Začínám mít obavy co s tím a jak se to bude vyvíjet dál.
Pod hradem přecházím mostek a na schodech vedoucích nahoru na hrad zahlédnu značení. Vydávám se tím směrem. Zásadní chyba jak později zjistím. Prostě když se má vše podělat, tak se to podělá bez ohledu na nějaké narozeniny.
Mažu po schodech nahoru na hrad, ale tam nějak nemůžu najít kam dál. Mezitím mě dotáhne Petr, který mě asi už z dálky viděl a šel tedy za mnou. Hledáme spolu jak pokračovat dál a po chvíli najdeme značení na lavičkách na terase podél hradeb. Bohužel, někdo lavičky jen nedávno natíral a po natření těch laviček použil pro výstrahu úplně stejné značení tzv. červeno-bílé mlíko, jako bylo použité i na značení tratě...
Takže jsme se tam totálně zamotali a nakonec podle GPS v mobilu vyrazili nějakou cestou dolů z hradu naproti místu, kde by měla vést pod hradem trať. Když jsme tam seběhli, běželi tam dva borci, ale v protisměru a divně na nás koukali. Dohadování s projíždějícími organizátory, nám taky nepomohlo, až když jsme doběhli na dohled tomu, co jsme uviděli, tak nám to došlo: Buzet!
Koukali jsme na sebe s Petrem jako blázni.
"Jak to že jsme zase tady v Buzetu?"
"Jak jsme se sem dostali?"
"Jak a kdy jsme se vůbec dostali na ten hrad a z něho zase sem?"
Byli jsme fakt úplně vymaštěný. Asi nějaký bludný kámen. Každopádně nás tento kufr stál minimálně hoďku a čtvrt času.
"Kurva!" Byl jsem z toho fakt rosekanej a i poslední zbytky nadšení a optimismu byly ta tam.
Přesto jsme se rozeběhli znovu po cestě, po které jsme už jednou běželi a když už nic, byli jsme minimálně zvědavý, kde jsme udělali chybu. Když jsme po 2km dorazili zase k tomu mostku pod hradem, bylo nám to jasný. Naše 100 mílová trať vedla pod mostkem vpravo, zatím co my jsme se předtím vydali vlevo v protisměru trati doprovodného závodu na 65km, která se v tomto místě napojovala. Všude jinde byly zatím v těchto případech křížení jednotlivých tratí vždy i ukazatele s textem a šipkou, která trať kam vede. Tady bohužel ne.
Běžíme dál už tedy po správné trase. Petr ale neběží, ale přímo letí, asi to chce dohnat a tak ho nechám být. Nálada pod psa a on je prostě rychlejší, tak se s ním nebudu trápit a zpomaluji na své tempo a pak v podstatě až do chůze. Na dalším CP15 - Hum, konečně zjišťuji, jak jsme na tom v pořadí a kam jsme se propadli. Jsem na 32. místě, Petr je o cca 10 minut přede mnou na 31. Tak nás to stálo 17 míst. To zamrzí.
Běžím dál, ale motivace se nějak vytratila. Nakonec mě nakopne až když v dálce za sebou spatřím nějakého borce, který se mě snaží dohnat.
Pod hradem přecházím mostek a na schodech vedoucích nahoru na hrad zahlédnu značení. Vydávám se tím směrem. Zásadní chyba jak později zjistím. Prostě když se má vše podělat, tak se to podělá bez ohledu na nějaké narozeniny.
Mažu po schodech nahoru na hrad, ale tam nějak nemůžu najít kam dál. Mezitím mě dotáhne Petr, který mě asi už z dálky viděl a šel tedy za mnou. Hledáme spolu jak pokračovat dál a po chvíli najdeme značení na lavičkách na terase podél hradeb. Bohužel, někdo lavičky jen nedávno natíral a po natření těch laviček použil pro výstrahu úplně stejné značení tzv. červeno-bílé mlíko, jako bylo použité i na značení tratě...
Takže jsme se tam totálně zamotali a nakonec podle GPS v mobilu vyrazili nějakou cestou dolů z hradu naproti místu, kde by měla vést pod hradem trať. Když jsme tam seběhli, běželi tam dva borci, ale v protisměru a divně na nás koukali. Dohadování s projíždějícími organizátory, nám taky nepomohlo, až když jsme doběhli na dohled tomu, co jsme uviděli, tak nám to došlo: Buzet!
Koukali jsme na sebe s Petrem jako blázni.
"Jak to že jsme zase tady v Buzetu?"
"Jak jsme se sem dostali?"
"Jak a kdy jsme se vůbec dostali na ten hrad a z něho zase sem?"
Byli jsme fakt úplně vymaštěný. Asi nějaký bludný kámen. Každopádně nás tento kufr stál minimálně hoďku a čtvrt času.
"Kurva!" Byl jsem z toho fakt rosekanej a i poslední zbytky nadšení a optimismu byly ta tam.
Přesto jsme se rozeběhli znovu po cestě, po které jsme už jednou běželi a když už nic, byli jsme minimálně zvědavý, kde jsme udělali chybu. Když jsme po 2km dorazili zase k tomu mostku pod hradem, bylo nám to jasný. Naše 100 mílová trať vedla pod mostkem vpravo, zatím co my jsme se předtím vydali vlevo v protisměru trati doprovodného závodu na 65km, která se v tomto místě napojovala. Všude jinde byly zatím v těchto případech křížení jednotlivých tratí vždy i ukazatele s textem a šipkou, která trať kam vede. Tady bohužel ne.
Běžíme dál už tedy po správné trase. Petr ale neběží, ale přímo letí, asi to chce dohnat a tak ho nechám být. Nálada pod psa a on je prostě rychlejší, tak se s ním nebudu trápit a zpomaluji na své tempo a pak v podstatě až do chůze. Na dalším CP15 - Hum, konečně zjišťuji, jak jsme na tom v pořadí a kam jsme se propadli. Jsem na 32. místě, Petr je o cca 10 minut přede mnou na 31. Tak nás to stálo 17 míst. To zamrzí.
Běžím dál, ale motivace se nějak vytratila. Nakonec mě nakopne až když v dálce za sebou spatřím nějakého borce, který se mě snaží dohnat.
"OK. Už jsem se v pořadí propadl kvůli tomu kufru dost, takže už stačilo!" říkám si a s beraním sebezapřením se rozbíhám. Pronásledovatel je za chvílu setřesen a je v nedohlednu. Dokonce po chvíli dobíhám někoho dalšího přede mnou. A hele je to Pavel. Doženu ho až u brodu přes řeku. Jen co ho doběhnu, tak začne soptit, že si nechce namočit boty a běžet dalších 70km s mokrými botami. To já se zchladím rád, šup a už jsem ve vodě a běžím dál.
"Píp, píp" SMS od Ilony "Jak to jde a co oko?".
No jo to oko, úplně jsem na to přestal myslet a asi si na to i zvykl. Nicméně když zkouším koukat pouze levým, tak je vše stále rozmazané, ale naštěstí už né tolik. Opravdu, lepší se to. Trošku se mi ulevilo a zvedlo mi to náladu. Po třetí se mi s okem pod kudlu už opravdu nechce.
"Píp, píp" SMS od Ilony "Jak to jde a co oko?".
No jo to oko, úplně jsem na to přestal myslet a asi si na to i zvykl. Nicméně když zkouším koukat pouze levým, tak je vše stále rozmazané, ale naštěstí už né tolik. Opravdu, lepší se to. Trošku se mi ulevilo a zvedlo mi to náladu. Po třetí se mi s okem pod kudlu už opravdu nechce.
Najednou jde všechno zase skvěle. Předbíhám pár dalších závodníků a užívám si krajinu. Při pohledu do dáli odhaduji, kam trasa dál povede. Vlastně je to jednoduché, když je v dálce vidět kopec a na něm hrad či hrádek s přilehlou vesničkou, tak tam tudy trať na 100% povede. Stoupání je vždycky už jen max 400 výškových metrů nahoru a zase to samé z kopce dolů což je pohoda.
Z kopců to dolu zase pěkně ženu a tak si tak říkám, kdy dotáhnu zase Petra, který mi předtím říkal, že se při sebezích už trápí. A opravdu když přibíhám na CP17 Draguč s malou občerstvovačkou, tak vidím Petra akorát vybíhat. Dál bude následovat klesání, takže tam ho určitě dotáhnu.
Doliju rychle camel něco málo pojím a běžím za Petrem. Tahle vesnička, kterou se probíhá, by se mohla jmenovat Kočičákov, všude samé kočky, které mi uskakují pod nohami.
Petra doháním někde v půlce klesání a dál pokračujeme spolu. To klesání stojí opravdu za to, šutry a jen šutry. Jsou opravdu všude a po více něž 100km, které už máme v nohou je každé chybné našlápnutí hodně znát.
Z kopců to dolu zase pěkně ženu a tak si tak říkám, kdy dotáhnu zase Petra, který mi předtím říkal, že se při sebezích už trápí. A opravdu když přibíhám na CP17 Draguč s malou občerstvovačkou, tak vidím Petra akorát vybíhat. Dál bude následovat klesání, takže tam ho určitě dotáhnu.
Doliju rychle camel něco málo pojím a běžím za Petrem. Tahle vesnička, kterou se probíhá, by se mohla jmenovat Kočičákov, všude samé kočky, které mi uskakují pod nohami.
Petra doháním někde v půlce klesání a dál pokračujeme spolu. To klesání stojí opravdu za to, šutry a jen šutry. Jsou opravdu všude a po více něž 100km, které už máme v nohou je každé chybné našlápnutí hodně znát.
Kolem půl jedné odpoledne dorazíme k přehradnímu jezeru Botonega na 114. km. Konečně zase nějaká voda, člověk by tam nejraději skočil.
Na hrázi, kde je kontrola CP18 a malé občerstvení, chvilku s Petrem posedíme. Mezitím nás doběhne a přidá se k nám francouzský závodník Patrice Perrin. Chvilku si s ním povídám, přeci jen pracuji ve francouzské firmě, takže mám k frantíkům vztah. Pak se s Petrem zvedáme a razíme dál. Frantík vyráží chvilku za námi a v podstatě ho máme dál už stále v patách.
Následující stoupání opět stojí za to. Mě už se o těch šutrech bude snad i v noci zdát. Ještěže ty zlomené hůlky stále fungují a člověk se může zapřít.
Když se vyškrábeme s Petrem na štěrkovou cestu a ohlédnu se zpět vidím kromě frantíka ještě další skupinku závodníku, která se rychle přibližuje. "Cože? Oni do toho prudkého kopce běží? Po 120km v nohou?! To není možný!" nevěřícně kroutím hlavou a se zaujetím si je fotím.
Šup a jsou před námi. Za chvíli se v dálce pod námi objeví další. Zase běží a zase nás po chvilce předbíhají. Když se vyškrábeme na vrchol, tak se hned rozebíhám za nima. "Musíme je dohnat!" volám na Petra. Ten se ale z kopce loudá, tak běžím sám. Ba ne, přilepil se na mě frantík, takže letíme z kopce dolů spolu. Dole si trošku odfrkem, když v tom se přes nás začínají přehánět další závodníci a dokonce i ženský!
"Jak to, že jsou tak svěží?" vrtá mi hlavou, vždyť já už jsem úplně prošitej.
Snažím se běžet dál a když ne je předhonit, tak alespoň udržet s nimi tempo. To je ale na mě už vražedné, frantík za mnou také tak tak plápolá a tak před stoupání přecházím úplně do chůze.
"A seru na to!" říkám si v hlavě a mám zase náladu fakt pod psa. Dojde mě frantík a dáme se do řeči.
"Jak to, že nás tolik lidí předbíhá? Jak to, že mají ještě tolik sil?" ptám se ho.
"Aby ne, vždyť to všechno byli závodníci trasy na 65km." říká mi.
"Cože? To neni možný, jak to víš?"
"Všichni měli zelený čísla, ty jsi si nevšiml? My máme červený!" odpoví s úsměvem.
"Jako fakt všichni?" ptám se.
"Oui" usměje se a poplácá mě po zádech.
Já vůl, tak já tady málem pustil duši a to jsou všechno šedesát pětkaři, čerstvý a voňavý. Byl jsem z toho úplně zoufalej. O to větší radost teď mám, že tomu tak není a že nás nikdo vlastně nepředběhl. Nálada je zase super a zase mě to baví.
Kecám s Patricem a dál postupujeme už jen spolu. Petr nás vždycky předhoní, aby jsme ho zase dohnali na další občerstvovačce. S Patricem si lépe vyhovujeme v tempu, máme pomalejší běh a rychlé občerstvovačky, zatím co Petr běží rychleji a na občerstvení tráví více času.
Kilometry rychle odsýpají. Krajina je zajímavá a členitá, je vedro, pod mrakem a dokonce občas sprchne příjemný chladivý deštík. Dorážíme na zajímavou cestu, která vede, jak jsem se později dozvěděl, po trati zrušené úzkokolejky, takže probíháme mostky a tunely a kroutíme se zatáčkami do kopců.
Kolem osmé večer se začíná šeřit a my s Patricem dorážíme na poslední občerstvovačku CP25 Buje. Petr je někde před námi, už nám úplně utekl. Do cíle je to posledních 14 kilometrů. "Když budeme popobíhat a udržíme rychlost 7 km/h, tak jsme v deset v cíli" říkám Paricovi.
"Oui" odpovídá. I když je ještě trochu vidět, krom posledního občerstvení, nasadíme už i čelovky a vyrážíme na poslední štaci k cíli.
Je to nekonečné, monotónní, únavné, protože ty poslední kilometry vedou v podstatě po rovině polem. Už ale vidíme v dáli cíl, do noci zářící město Umag. Za chvíli to bude za námi. Sice už postupujeme jen rychlou chůzí, ale na o kraji města se zase rozeběhneme a užíváme si poslední kilometr běhu do cíle. Překvapivě za námi běží ještě jeden závodník s červeným číslem a dokonce nás předbíhá. Patrice ještě hecuje, že ho dotáhneme a předběhneme, ale mě už je to jedno. Jedno místo plus nebo mínus na tom skvělém pocitu, že už to máme skoro za sebou, nic nezmění. Zahýbáme uličkami k náměstí, kde už vede ohraničený koridor až do cíle.
"Jóóóóó. Je to tám!!!" řvu jak tur a v čase 29 hodin a 6 minut vbíháme s Paricem společně do cíle na celkově 28-29. místě ze 160 startujících. Najednou je únava ta tam a dostavuje se nádherný, šťastný a skvělý pocit, který přijde vždy po zdolání tak náročného závodu a který stojí prostě za to!
Skvělý závod, plný neočekávaných zvratů, nových přátel a hlavně moje nejdelší a nejnáročnější narozeninová párty ever. Čas mám nakonec o hodinu lepší než jsem doufal a vím bezpečně, že nebýt všech těch problémů, tak mohl být ještě o hodně lepší. Takže příští rok, milá krásná Istrie, příští rok to máš spočítaný!
"I'll be back" :)
Na hrázi, kde je kontrola CP18 a malé občerstvení, chvilku s Petrem posedíme. Mezitím nás doběhne a přidá se k nám francouzský závodník Patrice Perrin. Chvilku si s ním povídám, přeci jen pracuji ve francouzské firmě, takže mám k frantíkům vztah. Pak se s Petrem zvedáme a razíme dál. Frantík vyráží chvilku za námi a v podstatě ho máme dál už stále v patách.
Následující stoupání opět stojí za to. Mě už se o těch šutrech bude snad i v noci zdát. Ještěže ty zlomené hůlky stále fungují a člověk se může zapřít.
Když se vyškrábeme s Petrem na štěrkovou cestu a ohlédnu se zpět vidím kromě frantíka ještě další skupinku závodníku, která se rychle přibližuje. "Cože? Oni do toho prudkého kopce běží? Po 120km v nohou?! To není možný!" nevěřícně kroutím hlavou a se zaujetím si je fotím.
Šup a jsou před námi. Za chvíli se v dálce pod námi objeví další. Zase běží a zase nás po chvilce předbíhají. Když se vyškrábeme na vrchol, tak se hned rozebíhám za nima. "Musíme je dohnat!" volám na Petra. Ten se ale z kopce loudá, tak běžím sám. Ba ne, přilepil se na mě frantík, takže letíme z kopce dolů spolu. Dole si trošku odfrkem, když v tom se přes nás začínají přehánět další závodníci a dokonce i ženský!
"Jak to, že jsou tak svěží?" vrtá mi hlavou, vždyť já už jsem úplně prošitej.
Snažím se běžet dál a když ne je předhonit, tak alespoň udržet s nimi tempo. To je ale na mě už vražedné, frantík za mnou také tak tak plápolá a tak před stoupání přecházím úplně do chůze.
"A seru na to!" říkám si v hlavě a mám zase náladu fakt pod psa. Dojde mě frantík a dáme se do řeči.
"Jak to, že nás tolik lidí předbíhá? Jak to, že mají ještě tolik sil?" ptám se ho.
"Aby ne, vždyť to všechno byli závodníci trasy na 65km." říká mi.
"Cože? To neni možný, jak to víš?"
"Všichni měli zelený čísla, ty jsi si nevšiml? My máme červený!" odpoví s úsměvem.
"Jako fakt všichni?" ptám se.
"Oui" usměje se a poplácá mě po zádech.
Já vůl, tak já tady málem pustil duši a to jsou všechno šedesát pětkaři, čerstvý a voňavý. Byl jsem z toho úplně zoufalej. O to větší radost teď mám, že tomu tak není a že nás nikdo vlastně nepředběhl. Nálada je zase super a zase mě to baví.
Kecám s Patricem a dál postupujeme už jen spolu. Petr nás vždycky předhoní, aby jsme ho zase dohnali na další občerstvovačce. S Patricem si lépe vyhovujeme v tempu, máme pomalejší běh a rychlé občerstvovačky, zatím co Petr běží rychleji a na občerstvení tráví více času.
Kilometry rychle odsýpají. Krajina je zajímavá a členitá, je vedro, pod mrakem a dokonce občas sprchne příjemný chladivý deštík. Dorážíme na zajímavou cestu, která vede, jak jsem se později dozvěděl, po trati zrušené úzkokolejky, takže probíháme mostky a tunely a kroutíme se zatáčkami do kopců.
Kolem osmé večer se začíná šeřit a my s Patricem dorážíme na poslední občerstvovačku CP25 Buje. Petr je někde před námi, už nám úplně utekl. Do cíle je to posledních 14 kilometrů. "Když budeme popobíhat a udržíme rychlost 7 km/h, tak jsme v deset v cíli" říkám Paricovi.
"Oui" odpovídá. I když je ještě trochu vidět, krom posledního občerstvení, nasadíme už i čelovky a vyrážíme na poslední štaci k cíli.
Je to nekonečné, monotónní, únavné, protože ty poslední kilometry vedou v podstatě po rovině polem. Už ale vidíme v dáli cíl, do noci zářící město Umag. Za chvíli to bude za námi. Sice už postupujeme jen rychlou chůzí, ale na o kraji města se zase rozeběhneme a užíváme si poslední kilometr běhu do cíle. Překvapivě za námi běží ještě jeden závodník s červeným číslem a dokonce nás předbíhá. Patrice ještě hecuje, že ho dotáhneme a předběhneme, ale mě už je to jedno. Jedno místo plus nebo mínus na tom skvělém pocitu, že už to máme skoro za sebou, nic nezmění. Zahýbáme uličkami k náměstí, kde už vede ohraničený koridor až do cíle.
"Jóóóóó. Je to tám!!!" řvu jak tur a v čase 29 hodin a 6 minut vbíháme s Paricem společně do cíle na celkově 28-29. místě ze 160 startujících. Najednou je únava ta tam a dostavuje se nádherný, šťastný a skvělý pocit, který přijde vždy po zdolání tak náročného závodu a který stojí prostě za to!
Skvělý závod, plný neočekávaných zvratů, nových přátel a hlavně moje nejdelší a nejnáročnější narozeninová párty ever. Čas mám nakonec o hodinu lepší než jsem doufal a vím bezpečně, že nebýt všech těch problémů, tak mohl být ještě o hodně lepší. Takže příští rok, milá krásná Istrie, příští rok to máš spočítaný!
"I'll be back" :)
Apríl – Bláznivý, bláznivý mesiac
Týždne a mesiace napätia, očakávaní, nervozity, radosti aj strachu mali konečne skončiť s príchodom apríla. Môj prvý maratón bol blízko, blizúčko tak som prešiel do stavu relaxačno-udržiavacieho. V utorok som si už za tmy dal svižných 8 km na sídlisku (T3:50) a deň pred štartom čosi ako intervaly (6x 250m).
O tom že s mojím maratónskym debutom som bol viac než spokojný, ste si už určite prečítali v mojom takmer maratónskom blogu :-) S ďalším vývojom mesiaca som však už tak spokojný nebol. Že prečo?
Ako už záver maratónskeho príspevku prezradil, ako pamiatku na 42,195 som si okrem medaile odniesol aj boľavé koleno. Rozdiel je že kým na metál sa môžem pozrieť kedykoľvek, koleno sa pripomína len počas behu :-( Počas regeneračného výklusu dva dni po ma viac trápili totálne stuhnuté nohy, svalovica však ustupovala rýchlo. O ďalšie dva dni neskôr som si zabehol do práce, rýchlosť môjmu behu nechýbala. Domov ma však už viezla električka, bolesť ma zastavila po dvoch kilometroch.
Počas nasledujúcich desiatich dní som nohám doprial oddych, dva razy som skúsil čo to pobehnúť na okruhu, ale optimizmum mi to do žíl nevlialo. Dobrou správou bolo, že prvé cca 3 km to šlo, takže 2-míľový beh na Kuchajde (20.4.2014, záznam trasy na garmin connect) som vynechať nemusel :-) A dobre som spravil, posledné zvyšky maratónskej formy som pretavil do nového osobáku. S časom 11:05,2 min. som opäť o kúsok bližšie k hranici jedenástich minút a verím že tento rok padne. Čo je však mojich 1,5 sekundy proti Elenkinmu zlepšeniu PB o bez pár desatiniek o rovnú polminútu! V jej prípade je už len krôčik k dosiahnutiu tempa pod 5 min/km, hoci zatiaľ len na kratších tratiach. Podstatný je fakt, že presne pol roka od prvého štartu na Kuchajde zvládne rovnakú trať o bezmála 2 minúty rýchlejšie.
Do konca mesiaca som beh opäť obmedzil, tenisky som obul len dva razy. Odpískal som dokonca aj účasť na krose Baba – Kamzík na ktorý som sa veľmi tešil. Náplasťou na boliestku mi bolo aspoň že som sa na trať dostal s foťákom a porobil zopár, dovolím si povedať, vydarených záberov. Konečná bilancia za apríl je na prvý pohľad biedna, odbehol som 101 km. Aspoň čiastočne som sa to snažil kompenzovať bicyklom, pedále som točil 190 km.
Ťarcha reprezentovať náš rodinný tím tak padla na Elenku. Aj túto úlohu zvládla s prehľadom a gráciou. Jej účasť na minimaratóne a Kuchajde sme už prebrali a stále nám zostávajú ešte dve súťažné vystúpenia. Týždeň po mojom maratóne štartovala na tradičnom behu Devín – Bratislava (13.4.2014), jej doteraz najdlhších pretekoch. Vo vyše 5-tisícovom dave takticky splývala s davom, jedenásť meraných kilometrov zvládla v čase 1:05:38. Koncom mesiaca ju čakal štart v Rači, chvíľu to dokonca vyzeralo že kvôli mojej chybe pobeží polmaratón. Po zrelej úvahe sme sa ale vrátili k pôvodnému plánu a tým bola 3. Račianska desiatka (26.4.2014). Trať vedúca popri vinohradoch sa rada vlní, síce mierne ale predsa :-) No a vďaka dažďu nebola núdza ani o blato. Kým E vedúci člen tímu bežala, podporný tím v zložení P-M-D zabezpečoval foto-dokumentáciu. Trať o celkovej dĺžke 10,49 km prekonala Elenka v oficiálnom čase 1:02:51, keď zabrať jej dalo najmä záverečné stúpanie.
Taký bol teda apríl v podaní tímu E-P-M-D, mesiac splnených snov a ich následkov, mesiac v ktorom Elenka nabehala viac ako ja :-)
O tom že s mojím maratónskym debutom som bol viac než spokojný, ste si už určite prečítali v mojom takmer maratónskom blogu :-) S ďalším vývojom mesiaca som však už tak spokojný nebol. Že prečo?
Ako už záver maratónskeho príspevku prezradil, ako pamiatku na 42,195 som si okrem medaile odniesol aj boľavé koleno. Rozdiel je že kým na metál sa môžem pozrieť kedykoľvek, koleno sa pripomína len počas behu :-( Počas regeneračného výklusu dva dni po ma viac trápili totálne stuhnuté nohy, svalovica však ustupovala rýchlo. O ďalšie dva dni neskôr som si zabehol do práce, rýchlosť môjmu behu nechýbala. Domov ma však už viezla električka, bolesť ma zastavila po dvoch kilometroch.
 |
| Elenka na trati Rečianskej desiatky |
Do konca mesiaca som beh opäť obmedzil, tenisky som obul len dva razy. Odpískal som dokonca aj účasť na krose Baba – Kamzík na ktorý som sa veľmi tešil. Náplasťou na boliestku mi bolo aspoň že som sa na trať dostal s foťákom a porobil zopár, dovolím si povedať, vydarených záberov. Konečná bilancia za apríl je na prvý pohľad biedna, odbehol som 101 km. Aspoň čiastočne som sa to snažil kompenzovať bicyklom, pedále som točil 190 km.
 |
| už len kúsok... |
6.4.2014, 9. ČSOB Bratislava Maratón
asfalt / dĺžka 42,195 km / čas 3:05:50 / tempo 4:24 min/km / Mizuno Wave Sayonara
záznam trasy na garmin connect
Tak a mám to za sebou. Bolo to presne tak ťažké a krásne ako som čakal. Ponúkam vám zmäť dojmov z môjho prvého maratónu.
Príprava
Šesť týždňov pred maratónom som si dal cestných 32 km a bolo to také všelijaké. Nádej mi svitla tri týždne pred očakávaným veľkým štartom, na Bratislavskom Hamburgu som zabehol 33,68 km – prvých 22 km aj s Paulínkou v kočíku – v podstate bez problémov a to ma veľmi povzbudilo. Od kamarátov som ťahal rozumy ako ladiť formu v posledných dvoch týždňoch, za cenné rady im veľmi ďakujem. V poslednom týždni som si dal tri kratšie behy (spolu 22 km) a dával som si pozor hlavne na stravu. Nepríjemne ma prekvapila štvrtková čokoláda z automatu, po ktorej som bol nafúknutý tri dni.
Sobota
Neplánovane náš tím E-P-M-D účinkoval už v sobotnom maratónskom programe, Elenka štartovala namiesto mojej sestry Lucie v minimaratóne. Táto kategória bola obsadená prevažne rekreačnými bežcami, či snáď priamo aj nebežcami, ich počet bol však ohromný. Na zaujímavej 4,2 km dlhej trati cez bratislavský prístav sa prebehlo či prešlo 1384 ľudí každého veku, od bábätiek až po dôchodcov. Elenka to zvládla v čistom čase 22:23 min., čo je tempo 5:17 min./km. Krásny výkon, som na ňu hrdý.
Ja som samozrejme pri tom nechýbal a ako je už zvykom, keď nebehám, tak fotím. Bolo tak aj teraz a po minimaratóne som pre behame.sk nafotil aj desiatku. Galériu si môžete pozrieť na webe a na FB. Pobehovanie s batohom na chrbte a vysedávanie pri fotkách do polnoci asi nie je najvhodnejšia forma relaxu pred maratónom :-)
Nedeľa, veľký deň
V nedeľu ráno som sa cítil pripravený ako nikdy. Stretnutie s ľuďmi z iRun ešte viac podporilo pozitívnu náladu. Čas letel a bolo načim sa mi prezliecť, uložiť veci do úschovne, vystáť frontu pred hajzlíkmi. Kým som toto všetko spravil, do štartu zostávala slabá štvrťhodinka, koridory už boli slušne zaplnené. Nepodarilo sa mi zopakovať vlaňajší kúsok, keď som stál kúsok za elitnými bežcami, od štartovej čiary ma teraz delilo pár desiatok metrov a stovky bežcov. Trochu stresu vniesli do hry garminy, ktoré vyše 5 minút chytali signál, dobre to však dopadlo.
21,1 km
Takmer tri tisícky bežcov sa dali do pohybu po štartovom výstrele. Mojím cieľom bolo bežať na čas 3:15 prípadne lepšie, vodiči s týmto časom boli riadny kus predo mnou, tiež aj vodiči na 3:30. V prvom okruhu som si chcel spraviť nejaký náskok, tak som si bežal svoje. V početnom dave bolo ľahké nechať sa strhnúť, dával som si na to veľký pozor. Minul som zopár priateľov (Ľuba K., Miša, Diu), predbehol som vodičov na 3:30 aj na 3:15, aj skupinku známych bežiacu s Mikulášom Dzurindom. Po dvoch kilometroch som sa ukryl za kríčky, keď treba, tak treba :-)
Po zhruba piatich km som sa ocitol za vodičmi na 3:00 a vtedy som trochu zneistel. Moje výpočty rátali s pomalším tempom, ale ako vravím, bežal som na pocit a telo nevydávalo žiadne varovné signály. A tak som bežal nejakých 5-10 metrov za zhruba 30-člennou skupinou ktorú za sebou ťahali. Okolo desiateho km som narazil na Ľuba C. a Tomiho. Pred ďalšou občerstvovačkou som načal gél od Kompavy ktorý som si niesol so sebou a poctivo som pil. Vodiči ďalej držali tempo okolo 4:12 a ja som sa držal ich.
Na 15. km som sa pozdravil so sestrou, prvý výbeh hore Námestím SNP bol v pohode. V meste ľudí ako maku, poctivo povzbudzovali, sprievodné kapely vyhrávali do kroku, dobrovoľníci na občerstvovačkách pomáhali ako mohli. Niekde po 19. km pri River Parku uletel vodičom jeden z balónikov a to bolo znamenie pre mňa ísť ďalej svojou cestou.
42,2 km
A zatiaľ čo väčšina spolubežcov mierila pri Eurovea rovno do cieľa svojho polmaratónu či štafety, moja cesta viedla doľava, do druhého okruhu. Ľudí okolo mňa zrazu razantne ubudlo, bežcov v okruhu 300 metrov by som zrátal na prstoch jednej ruky. Ešte dva kilometre som ťahal tempo na úrovni 4:14, keď som tesne za sebou zaznamenal pohyb. To sa na mňa zavesila maďarská bežkyňa Éva Varga. Tak som si povedal že bude fajn bežať s niekým, predsa len do cieľa to bolo ešte 19 kilometrov.
Okolo 27. kilometra mi parťáčka naznačila, že by rada dobehla pár sto metrov pred nami bežiacu súperku. Stále sme strojovo držali tempo 4:27 a pomaly ale isto sme sa blížili k - ako sa v cieli ukázalo najlepšej Slovenke – Kristíne Lapinovej a niekde pred 30. km sme šli pred ňu. O ďalší km neskôr sme predbiehali dvojicu bežcov, jeden z nich bežal vo Vibram FF, tak som s nimi prehodil pár slov kým sme ich nechali za sebou.
Na občerstvovačkách som poctivo bral všetko čo mi prišlo pod ruku, raz ionťák, raz zas vodu, sem tam banán, čokoládu, hroznový cukor. Nohy oťažievali, lýtka tuhli, pravé koleno začalo pobolievať, energie som mal však stále dosť. Po takmer dva a pol hodinách behu sme boli opäť v centre mesta. Ľudí pri trati výrazne ubudlo, tí čo zostali však povzbudzovali o to srdečnejšie. Najväčší strašiak bratislavskej trate číha na 36. kilometri - druhé stúpanie hore Námestím SNP. S Évou sme to zvládli slušne, bez výraznejšej straty, dosť sa na tomto mieste však trápil jediný vozíčkar v súťaži Matúš Michal. Pred poslednou otočkou pri PKO sme minuli krívajúceho bežca, po stehne mu stekal pramienok krvi. Ako neskôr poznamenal v cieli, ani o tom nevedel.
Finiš
Do cieľa nám zostávalo čosi vyše dvoch km, už nebol dôvod držať sa späť. Pomaly ale isto sme naberali na rýchlosti, tabuľa s údajom 41,1 km na nás fungovala ako červené súkno na býka. Jasné, tempo 4:12 nie je svetoborné, ale na záverečný kilometer prvého maratónu to je slušné :-) Cieľová rovinka je mierne do kopca, to však v tej eufórii nehralo rolu. Na posledných pár sto metroch som sa ešte obracal na Évu a povzbudzoval ju k poriadnemu finišu. Evidentne to fungovalo, cieľovú čiaru preťala o sekundu skôr ako ja :-)
Medaila na krk, pohár vody do ruky, objatie so sestrou a ohromujúci pocit šťastia a spokojnosti. Výsledný čas 3:05:50 bol o dosť lepší ako plán a ukázal kam sa pri naladenej forme môžem ďalej posunúť – výrazne pod tri hodiny. Ale to je všetko hudba ďalekej budúcnosti...
Aké to teda bolo?
Jedným slovom; SUPER. V prvom kole som sa viezol na početnej vlne bežcov okolo, tešil sa z dobrého tempa bez výraznej námahy, užíval si atmosféru podujatia. V druhom kole to bol už iný príbeh. Na jeho začiatku som si pomyslel: „Tak a teraz to naozaj začína.“ Keď sa ma Elenka v cieli spýtala na čom som počas behu myslel, spomenul som si na 9-kilometrovú rovinku na Ružinovskej. V hlave som mal jedinú nosnú myšlienku – len ja, pár tenisiek a cesta predo mnou. Kroky, jeden za druhým, stovky, tisíce, pribúdajúce sekundy, ubúdajúce kilometre...
Pri sledovaní tabúľ s kilometrami som si pomáhal minulými behmi. 18 km do cieľa – toľko som predsa zabehol cez Kačín, to je pohoda. 12 km do cieľa – to je ako do roboty cez mosty. 8 km – najkratšia cesta z práce domov. 3 km – jeden nedeľný beh okolo Kuchajdy. Táto taktika fungovala výborne.
Stálo to vôbec za to?
Od môjho prvého maratónu prešli tri týždne a ja stále poriadne nebehám. Na vine je koleno pravej nohy, ktoré sa prvý raz ozvalo niekedy po 30. kilometri a odvtedy bolí pri každom pokuse o beh. Moje testovacie behy tak zvyčajne končia na méte 5-7 km. Táto nepríjemná skúsenosť ma priviedla k názoru, že jeden maratón do roka je pre mňa tak akurát. A tiež že by som mal viac a hlavne poriadne strečovať a zaradiť do jednálnička aj nejaké výživové doplnky kvôli regenerácii. Napriek všetkému ale neľutujem že som sa na to dal. Áno, stálo to za to.
záznam trasy na garmin connect
Tak a mám to za sebou. Bolo to presne tak ťažké a krásne ako som čakal. Ponúkam vám zmäť dojmov z môjho prvého maratónu.
Príprava
Šesť týždňov pred maratónom som si dal cestných 32 km a bolo to také všelijaké. Nádej mi svitla tri týždne pred očakávaným veľkým štartom, na Bratislavskom Hamburgu som zabehol 33,68 km – prvých 22 km aj s Paulínkou v kočíku – v podstate bez problémov a to ma veľmi povzbudilo. Od kamarátov som ťahal rozumy ako ladiť formu v posledných dvoch týždňoch, za cenné rady im veľmi ďakujem. V poslednom týždni som si dal tri kratšie behy (spolu 22 km) a dával som si pozor hlavne na stravu. Nepríjemne ma prekvapila štvrtková čokoláda z automatu, po ktorej som bol nafúknutý tri dni.
Neplánovane náš tím E-P-M-D účinkoval už v sobotnom maratónskom programe, Elenka štartovala namiesto mojej sestry Lucie v minimaratóne. Táto kategória bola obsadená prevažne rekreačnými bežcami, či snáď priamo aj nebežcami, ich počet bol však ohromný. Na zaujímavej 4,2 km dlhej trati cez bratislavský prístav sa prebehlo či prešlo 1384 ľudí každého veku, od bábätiek až po dôchodcov. Elenka to zvládla v čistom čase 22:23 min., čo je tempo 5:17 min./km. Krásny výkon, som na ňu hrdý.
Ja som samozrejme pri tom nechýbal a ako je už zvykom, keď nebehám, tak fotím. Bolo tak aj teraz a po minimaratóne som pre behame.sk nafotil aj desiatku. Galériu si môžete pozrieť na webe a na FB. Pobehovanie s batohom na chrbte a vysedávanie pri fotkách do polnoci asi nie je najvhodnejšia forma relaxu pred maratónom :-)
V nedeľu ráno som sa cítil pripravený ako nikdy. Stretnutie s ľuďmi z iRun ešte viac podporilo pozitívnu náladu. Čas letel a bolo načim sa mi prezliecť, uložiť veci do úschovne, vystáť frontu pred hajzlíkmi. Kým som toto všetko spravil, do štartu zostávala slabá štvrťhodinka, koridory už boli slušne zaplnené. Nepodarilo sa mi zopakovať vlaňajší kúsok, keď som stál kúsok za elitnými bežcami, od štartovej čiary ma teraz delilo pár desiatok metrov a stovky bežcov. Trochu stresu vniesli do hry garminy, ktoré vyše 5 minút chytali signál, dobre to však dopadlo.
21,1 km
Takmer tri tisícky bežcov sa dali do pohybu po štartovom výstrele. Mojím cieľom bolo bežať na čas 3:15 prípadne lepšie, vodiči s týmto časom boli riadny kus predo mnou, tiež aj vodiči na 3:30. V prvom okruhu som si chcel spraviť nejaký náskok, tak som si bežal svoje. V početnom dave bolo ľahké nechať sa strhnúť, dával som si na to veľký pozor. Minul som zopár priateľov (Ľuba K., Miša, Diu), predbehol som vodičov na 3:30 aj na 3:15, aj skupinku známych bežiacu s Mikulášom Dzurindom. Po dvoch kilometroch som sa ukryl za kríčky, keď treba, tak treba :-)
Na 15. km som sa pozdravil so sestrou, prvý výbeh hore Námestím SNP bol v pohode. V meste ľudí ako maku, poctivo povzbudzovali, sprievodné kapely vyhrávali do kroku, dobrovoľníci na občerstvovačkách pomáhali ako mohli. Niekde po 19. km pri River Parku uletel vodičom jeden z balónikov a to bolo znamenie pre mňa ísť ďalej svojou cestou.
A zatiaľ čo väčšina spolubežcov mierila pri Eurovea rovno do cieľa svojho polmaratónu či štafety, moja cesta viedla doľava, do druhého okruhu. Ľudí okolo mňa zrazu razantne ubudlo, bežcov v okruhu 300 metrov by som zrátal na prstoch jednej ruky. Ešte dva kilometre som ťahal tempo na úrovni 4:14, keď som tesne za sebou zaznamenal pohyb. To sa na mňa zavesila maďarská bežkyňa Éva Varga. Tak som si povedal že bude fajn bežať s niekým, predsa len do cieľa to bolo ešte 19 kilometrov.
Okolo 27. kilometra mi parťáčka naznačila, že by rada dobehla pár sto metrov pred nami bežiacu súperku. Stále sme strojovo držali tempo 4:27 a pomaly ale isto sme sa blížili k - ako sa v cieli ukázalo najlepšej Slovenke – Kristíne Lapinovej a niekde pred 30. km sme šli pred ňu. O ďalší km neskôr sme predbiehali dvojicu bežcov, jeden z nich bežal vo Vibram FF, tak som s nimi prehodil pár slov kým sme ich nechali za sebou.
Finiš
Do cieľa nám zostávalo čosi vyše dvoch km, už nebol dôvod držať sa späť. Pomaly ale isto sme naberali na rýchlosti, tabuľa s údajom 41,1 km na nás fungovala ako červené súkno na býka. Jasné, tempo 4:12 nie je svetoborné, ale na záverečný kilometer prvého maratónu to je slušné :-) Cieľová rovinka je mierne do kopca, to však v tej eufórii nehralo rolu. Na posledných pár sto metroch som sa ešte obracal na Évu a povzbudzoval ju k poriadnemu finišu. Evidentne to fungovalo, cieľovú čiaru preťala o sekundu skôr ako ja :-)
Aké to teda bolo?
Jedným slovom; SUPER. V prvom kole som sa viezol na početnej vlne bežcov okolo, tešil sa z dobrého tempa bez výraznej námahy, užíval si atmosféru podujatia. V druhom kole to bol už iný príbeh. Na jeho začiatku som si pomyslel: „Tak a teraz to naozaj začína.“ Keď sa ma Elenka v cieli spýtala na čom som počas behu myslel, spomenul som si na 9-kilometrovú rovinku na Ružinovskej. V hlave som mal jedinú nosnú myšlienku – len ja, pár tenisiek a cesta predo mnou. Kroky, jeden za druhým, stovky, tisíce, pribúdajúce sekundy, ubúdajúce kilometre...
Stálo to vôbec za to?
Od môjho prvého maratónu prešli tri týždne a ja stále poriadne nebehám. Na vine je koleno pravej nohy, ktoré sa prvý raz ozvalo niekedy po 30. kilometri a odvtedy bolí pri každom pokuse o beh. Moje testovacie behy tak zvyčajne končia na méte 5-7 km. Táto nepríjemná skúsenosť ma priviedla k názoru, že jeden maratón do roka je pre mňa tak akurát. A tiež že by som mal viac a hlavne poriadne strečovať a zaradiť do jednálnička aj nejaké výživové doplnky kvôli regenerácii. Napriek všetkému ale neľutujem že som sa na to dal. Áno, stálo to za to.
2014 – XVIII. týden
Po 11 km; 0:51; asfalt, rovinka
nebojte se přátelé neumřel jsem, jen jsem si dal studijní volno. Ve středu mám reparát, připadám si, že toho vím ještě míň než posledně :-) Aspoň jsem teď takový čerstvý a odpo...
26.4.2014 – Porubajk
Tak a je to tu. Den mé premiéru na veleúspěšném mtb závodu Porubajk. Den předem prší, ten den ráno opět prší. Člověk je z toho zmaten jak lesní včela, jak má připravit kolobku, či jak se má oblíct. Po snídani házím všechny věci do auta a vyrážím...
Co dělat o víkendu? Běhat desítky přeci !!!
Nějak se mi tento víkend podařilo proběhat.
Dolnolhotská desítka
Desítkou jsem si chtěla spravit náladu po pokaženém Pardubickém vinařském ½ maratonu, který mi střevní chřipka znemožnila běžet naplno. Nemohla jsem si tak otestovat formu před blížícím se květnovým pražským maratonem a navíc měla drobný tréninkový výpadek.
U prezentace v Dolní Lhotě všechno probíhalo dobře a svižně. Sice na mě nezbylo tričko, ale řízek ano. Tím si mě pořadatel značně podplatil a nebudu tedy tento závod hanit J . Ale vážně. Na start Dolnolhotské desítky jsem nastupovala s bojovým odhodláním. Podle tréninkového plánu na maraton pod 4 bych měla v současné době tuto trať zaběhnout v čase okolo 50 minut. Loni jsem Dolní Lhotu dala za 51:00. Takže můj cíl byl jasný - zlepšit se.
Na start se semnou postavil i Robert, který se mě držel do 5-tého kilometru, aby dle jeho slov „nepřepálil“. Počasí bylo pro mě dobré, teplo a chvílemi i horko. Nepršelo. Trať do obrátky na 5-tém km neustále mírně stoupá, běží se po asfaltové cestě s omezeným provozem. I přes to stoupání jsem makala a hlídala si průměrný čas kolem 5:10/km. Na 5-tém kilometru jsem byla za 26:01 (jako posledně) . Dolů to šlo lépe. Snažila jsem se hodně přidat. Najednou jsem ucítila neskutečnou lehkost v nohách, paráda. Je to tak, čím déle běžím, tím lépe. Začala jsem předbíhat soupeře, ale zas taková pohodička to pochopitelně nebyla, funěla jsem jako mašina.
Nakonec jsem dorazila do cíle za 50:19, takže pro mě spokojenost. O 41 vteřin rychleji, než posledně. Splnila jsem si, co jsem si předsevzala. V cíli jsempadla, ale pak zase vstala a šla s oddílem vyklusat bosá po travnatém hřišti. To byla neskutečná paráda, trávník byl zastřižený, po dešti ještě lehce mokrý a tak pěkně chladil a masíroval chodidla.
Robert byl o tři minuty lepší. Už běhá o dost lépe než já. No co už s tím JJJ.
A pak už jsme jen pojídali řízky, zapíjeli je pivkem a sledovali vyhlášení vítězů. To nejlepší přišlo nakonec. Říkám Robertovi: „teď jdu dolů, bude se vyhlašovat tombola, tak ať slyším, až vyhraju“. V tom zaslechnu: „Číslo 261, Lenka Wágnerová“. Hahaha, v tombole bylo 6 cen, na těch 6 cen 340 běžců no a já mám takové štěstí. V tašce s výhrou bylo víno, tričko velikostně tak na slona a reklamní dárkové předměty. Přesto jsem měla radost J
Dolní Lhotu si píšu do termínovky i pro rok 2015. To už bych si mohla dát za cíl zaběhnout ji pod padesát minut a přiblížit se k osobáku…..Ale jinak se přiznávám, že běhat desítku je pro mě čím dál náročnější. Je to krátké a je to MOC rychlé…
Lesní kros Štěpánkovice 10 km
Já vím, že je to nerozum, běžet závod hned druhý den po závodě, na kterém jsem zarvala. Jenomže můj kolega z práce běžel svůj první závod v životě a já mu už někdy v lednu slíbila, že pokud bude čas, zaběhnu si s ním.
No a tak jsem v neděli 27.4. stála na startu Lesního krosu ve Štěpánkovicích. Počasí opět úplně parádní, teplo, ale ne horko, nepršelo, nefoukalo, sem tam slunko. Atmosféra parádní – taková vesnická, všeci se navzájem známe, zdravíme a zdravě hecujeme.
S Robertem jsme si cestou na závod řekli, co všechno nás po Dolní Lhotě bolí…VŠECHNO…J . Ale kolega Přemek měl radost, že nás vidí. Byl naprosto v pohodě, jsa domácí závodník, trať si několikrát zaběhnul, dobře ji znal a když mi řekl, že ji v tréninku běhává za 52 minut, hned jsem ho povzbudila, že v závodě ji dá s přehledem pod minut padesát, protože závod člověka vždycky krásně strhne.
Trať se mi líbila. Počáteční 2 kilometry se běží po silnici, běželo se za plného provozu. Nicméně v neděli dopoledne jsou na prajskévšeci v kostele, takže aut jsem moc nepotkala. Po úvodních dvou kilometrech se vbíhá do lesa a běžíme chvíli po zpevněných stezkách, chvíli po trávě a chvíli po kamenech. Kolem 5-tého kilometru nastalo stoupání, dost táhlé, trvalo možná tak kilometr. V ten okamžik mě začaly bolet nohy a ozvala se včerejší Dolnolhotská desítka. Zpomalila jsem, ale vůbec mi to nevadilo, fakt se mi běželo pohodově. Já jsem dokonce ani neměla MP3 přehrávač. Na šestém kilometru se cesta začala otáčet opět směr Štěpánkovice. Znovu jsem pokusila nabrat rychlost. Poslední kilometr jsem už běžela na morálku, ale i tak jsem to nakonec zvládla za nějakých 54 minut, což bylo asi tak maximum, kterého jsem toho dne byla schopná.
V cíli mě už čekal usmívající se Robert a usmívající se Přemek. (Běháním k úsměvu). Oba to dali za nějakých 49 minut. Přemek byl závodem nadšený a tak jsem začala kout železo. Přesvědčila jsem ho, že když tak lehce a hravě uběhnul desítku, mohl by si dát novou výzvu – půlmaraton. Přímo nesouhlasil, nicméně se zdá, že je nalomen a začal o tom alespoň přemýšlet. Já to furt říkám, že je v práci rozběhám všechny!!!
Málem bych zapomněla. V cíli každý, kdo doběhnul, dostal moc hezkou pamětní medaili. Jednalo se totiž o třicátý ročník závodu.
V šatně jsem si bezva popovídala s jednou běžkyní, kterou znám ze stránek bezva běhu. Vyklubala se z ní sympatická ultraběžkyně, která začala po padesátce a teď mastí jeden ultraběh za druhým. Je to pro mě taková výzva do let, které přijdou J
Párek sice nebyl, ale pivo ano. Pan výčepní byl rozpustilý. Na můj dotaz, co čepuje, odpověděl, že „pivo“ J. Ale co, pít se to dalo a shodli jsme se s klukama, že pijeme asi Budvar.
Při vyhlašování výsledků mě trošku zamrzelo, že jsem nebyla schopná ke konci KURDE PŘYDAT. Protože kdybych byla bývala přidala, byla bych bývala v kategorii staré ženy, co už nehrají na schovku, třetí a vyhrála bych pro rodinu medovník. No jo no, člověk vždycky nemůže mít všechno…
Brněnský půlmaraton vol. 2
Rok se s rokem sešel a já jsem o rok starší, moudřejší, vyběhanější (záměrně nepíši zkušenější :-) ) a možná o nějaký vlas šedivější. Co víc, běžel se opět půlmaraton v Brně. Domácím městě a rodišti! Letos 19.4.. Stejně jako loni jsem měl startovné jako dárek k narozeninám. (Děkuji pořadatelům, že vybrali tak krásný termín a že mi to tak hezky vychází :-) )
Trasa byla stejná jako loni. Akorát v obráceném směru. Start byl stejný-na Svoboďáku (nám. Svobody). Od tud pak Masaryčkou, (Masarykova ulice) kolem Ronda a na výstaviště. Tady pak nastala změna, neběželo se k hlavnímu vstupu, ale nejdřív na velodrom, kde byla občerstvovačka (po asi 4km). Poté na točnu šalin (tramvají) u Pisárecké vozovny a pak právě ke vstupu na výstaviště. (letos nově přidaná další občerstvovačka) Dále směr Rondo a stejnou cestou zpátky. No a pak, aby to bylo přesně na metry, ještě jedno kolo do 21,0975 km. :-)
Naběháno jsem měl víc jak jednou tolik, než před loňským závodem. Proto bych rád strčil loňských 01:48:43 do kapsy a stáhl čas pod 1:45, nejlíp pod 1:40. V tom nejlepším případě uviset Dana Orálka a "Mirečka" a třeba vyhrát :)))
V pátek jsem vyzvedl startovní balíček a šel radši brzo spát. V sobotu ráno jsem si přivstal, abych si mohl dát pořádnou snídani. Oblíbený "hemenex." Prostě míchaná vajíčka se špekem, cibulkou a česnekem. Potom jsem si udělal Maté a nasypal do něj Chia semínka. Ještě jsem uvažoval v čem běžet, jestli jako loni ve Fuji trainerech od Asicsu, případně v minimalistických New Balancech, které testuji, nebo z recese bosky, případně v podomácku vyrobených Tarahumarských sandálech. :) Volba padla na New Balance. Pak už jsem se v klidu pobalil, uvázal čip na tkaničky, skoro zapomněl startovní číslo a šel jsem na šalinu, (tramvaj) kde jsem si pro udržení dobré nálady četl Saturnina. :-) Věděli jste, že staré zlaté časy spadají do doby, kdy byl mlád ten, kdo o nich hovoří?... To znamená, že naše generace prožívá zlaté časy právě nyní. Podivuhodné. :)
Start závodu byl v 11:00. Do města jsem přijel v 10:00. Cestou do šaten na ZŠ Rašínova jsem ještě upíjel z domu udělaný ionťák (součást startovního balíčku) s Chia semínky a poslouchal MP3... V šatnách jsem narazil na bosého muže v suknici. A kdo zná facebookové běžecké blogy a Show Jana Krause, tak ví o koho jde. Než jsem se stihl rozkoukat, tak mi onen bosoběžec zmizel, ale pak jsem ho potkal venku před školou a tak jsem ho zašel pozdravit a popřát hodně úspěchů. :)
Pak jsem se ještě v postranních uličkách rozběhával a čekal na snoubenku s jejími mladšími bratry a taky na Kubu. Chodí k nám do práce na brigádu a studuje na doktora. Je fajn mít vedle sebe při závodě doktora, když máte šelest na hercně (srdci) a nevíte co vám udělá stehenní povázka :-)
Každopádně jsem byl rád hlavně z toho důvodu, že loni tento závod zaběhl za 01:36:55. Sice tvrdil, že nemá letos moc naběháno, ale já jsem byl rád za společnost a za možnost mít se s kým "táhnout."
Pak ještě pár objetí a polibků pro štěstí od snoubenky a honem ještě na WC... Hmmm... Skoro 2000 lidí na dva závody (stejně jako loni se běžela i desítka) zabere hromadu ToiToiek ani nemrknete... Spásný nápad zaběhnout do školy mě vysvobodil... Ouha, bylo taky plno... "No nic, když to nemůžeš vych..t, tak to budeš muset vypotit." blesklo mi hlavou. Vrátil jsem se ke Kubovi a už jsme šli do startovního koridoru. Ten byl rozdělen páskama na časy, na které se člověk cítí. Stoupli jsme si do koridoru s časem 1:45... Debatovali jsme o tom, že je škoda, že ani letos tu nejsou vodiči a taky o tom, jestli je myšleno čas 1:45 před, nebo za páskou. :)
Ale pak zazněl výstřel a dav se rozběhl. Z Masaryčky je to z kopce, tak to běželo samo. :-) Mával jsem do kamer, foťáků a ze začátku jsme si s Kubou povídali. Bylo docela dost vedro a tak jsem na první občerstvovačce vzal dva kelímky s vodou. Jeden do sebe, druhý na sebe. Sem tam jsme mávli do objektivů a pelášili dál. Zúžený profil na ulici Hlinky nám nijak nevadil, protože jsme drželi slušné tempo a lidí kolem nás moc nebylo. Druhá občerstvovačka a opět dva kelímky s vodou. To vedro bylo totiž úmorný. Sem tam zafoukalo, ale moc mi to nevadilo, pěkně ten vítr osvěžoval. Kousek u Ronda nás v protisměru míjel Mireček Elisha Kiprotich a těsně v patách mu byl Maďar Tamas Janos... Kousek za nimi pak Dan Orálek a pár lidí co se ho snažilo uviset. Povzbudili jsme Dana pokřikem a potleskem a běželi uzavřít první kolo. Čas byl super. Loni jsem vedoucí trio potkal kousek za výstavištěm... Jen to tempo udržet...
V centru města to vřelo. Atmosféra byla super, úplně to člověka nabudilo... plácnul jsem si se snoubenkou stojící u zábran a běžel jsem, jak kdybych měl finišovat desítku. Tak skvělá atmosféra na Svoboďáku byla... 10km jsme měli skoro za 44 minut. Vzal jsem si ionťák, polil se vodou a vykousl dužinu z pomeranče. Opět lehké seběhnutí dolů Masaryčkou a hurá do dalšího kola. Pořád jsme drželi s Kubou slušné tempo. Už jsme ale moc nepovídali a Kuba poslouchal MP3. Pak Ještě jedno povzbuzení Dana Orálka před odbočkou na výstaviště a přišel velodrom. Na velodromu (cca 14km) jsem vypil ionťák a opět se polil vodou. Blesklo mi hlavou, že takový čas (asi 1:02) a tempo by bylo super na Vokolopriglu, ale udržet takové tempo na půlmaratonu bude docela hokna (práce). Až po nějaký 15km jsme si drželi tempo kolem 4:30 min/km. Pak ale vedro, únava a čím dál sílící vítr dělaly svoje... Někde za vozovnou v Pisárkách za mnou Kuba malinko zaostával a já se těšil, až si vysušená ústa svlažím na občerstvovačce. Ta přišla, já pil a zase se políval, ale sotva jsem zaběhl za roh, měl jsem zase "sušáka" a v puse jak v polepšovně. Kubu jsem pak neviděl ani když jsem se ohlídnul. Sbíral jsem tak síly a probíjel se tím protivným protivětrem. Poslední dva kilometry už jsem běžel fakt pomalu.
Každopádně zlepšení o 9 minut oproti loňsku je potěšující. Takže pocity z času jsou spíše pozitivní :-)
Já se pak shledal se svým fanklubem v čele se svojí nastávající a šel se převléknout. Poté hurá domů na oběd a rozjímat o tom, jaké to je, skončit na celkovém 244 místě z 1193 závodníků. (V kategorii pak 164 z 668). A taky strávit Bílou sobotu, jak se patří.
A co by to bylo za narozeniny, bez pořádných běžeckých dárků. Ano! Dostal jsem knihy Chirunning a Jez a Běhej od Scotta Jurka.
RUN FREE!
Foto: KT foto a web půlmaratonu
Trasa byla stejná jako loni. Akorát v obráceném směru. Start byl stejný-na Svoboďáku (nám. Svobody). Od tud pak Masaryčkou, (Masarykova ulice) kolem Ronda a na výstaviště. Tady pak nastala změna, neběželo se k hlavnímu vstupu, ale nejdřív na velodrom, kde byla občerstvovačka (po asi 4km). Poté na točnu šalin (tramvají) u Pisárecké vozovny a pak právě ke vstupu na výstaviště. (letos nově přidaná další občerstvovačka) Dále směr Rondo a stejnou cestou zpátky. No a pak, aby to bylo přesně na metry, ještě jedno kolo do 21,0975 km. :-)
Naběháno jsem měl víc jak jednou tolik, než před loňským závodem. Proto bych rád strčil loňských 01:48:43 do kapsy a stáhl čas pod 1:45, nejlíp pod 1:40. V tom nejlepším případě uviset Dana Orálka a "Mirečka" a třeba vyhrát :)))
Trasa závodu
V pátek jsem vyzvedl startovní balíček a šel radši brzo spát. V sobotu ráno jsem si přivstal, abych si mohl dát pořádnou snídani. Oblíbený "hemenex." Prostě míchaná vajíčka se špekem, cibulkou a česnekem. Potom jsem si udělal Maté a nasypal do něj Chia semínka. Ještě jsem uvažoval v čem běžet, jestli jako loni ve Fuji trainerech od Asicsu, případně v minimalistických New Balancech, které testuji, nebo z recese bosky, případně v podomácku vyrobených Tarahumarských sandálech. :) Volba padla na New Balance. Pak už jsem se v klidu pobalil, uvázal čip na tkaničky, skoro zapomněl startovní číslo a šel jsem na šalinu, (tramvaj) kde jsem si pro udržení dobré nálady četl Saturnina. :-) Věděli jste, že staré zlaté časy spadají do doby, kdy byl mlád ten, kdo o nich hovoří?... To znamená, že naše generace prožívá zlaté časy právě nyní. Podivuhodné. :)
Start závodu byl v 11:00. Do města jsem přijel v 10:00. Cestou do šaten na ZŠ Rašínova jsem ještě upíjel z domu udělaný ionťák (součást startovního balíčku) s Chia semínky a poslouchal MP3... V šatnách jsem narazil na bosého muže v suknici. A kdo zná facebookové běžecké blogy a Show Jana Krause, tak ví o koho jde. Než jsem se stihl rozkoukat, tak mi onen bosoběžec zmizel, ale pak jsem ho potkal venku před školou a tak jsem ho zašel pozdravit a popřát hodně úspěchů. :)
Kdo neví o koho jde, tak jedno video zde
Každopádně jsem byl rád hlavně z toho důvodu, že loni tento závod zaběhl za 01:36:55. Sice tvrdil, že nemá letos moc naběháno, ale já jsem byl rád za společnost a za možnost mít se s kým "táhnout."
Pak ještě pár objetí a polibků pro štěstí od snoubenky a honem ještě na WC... Hmmm... Skoro 2000 lidí na dva závody (stejně jako loni se běžela i desítka) zabere hromadu ToiToiek ani nemrknete... Spásný nápad zaběhnout do školy mě vysvobodil... Ouha, bylo taky plno... "No nic, když to nemůžeš vych..t, tak to budeš muset vypotit." blesklo mi hlavou. Vrátil jsem se ke Kubovi a už jsme šli do startovního koridoru. Ten byl rozdělen páskama na časy, na které se člověk cítí. Stoupli jsme si do koridoru s časem 1:45... Debatovali jsme o tom, že je škoda, že ani letos tu nejsou vodiči a taky o tom, jestli je myšleno čas 1:45 před, nebo za páskou. :)
Ale pak zazněl výstřel a dav se rozběhl. Z Masaryčky je to z kopce, tak to běželo samo. :-) Mával jsem do kamer, foťáků a ze začátku jsme si s Kubou povídali. Bylo docela dost vedro a tak jsem na první občerstvovačce vzal dva kelímky s vodou. Jeden do sebe, druhý na sebe. Sem tam jsme mávli do objektivů a pelášili dál. Zúžený profil na ulici Hlinky nám nijak nevadil, protože jsme drželi slušné tempo a lidí kolem nás moc nebylo. Druhá občerstvovačka a opět dva kelímky s vodou. To vedro bylo totiž úmorný. Sem tam zafoukalo, ale moc mi to nevadilo, pěkně ten vítr osvěžoval. Kousek u Ronda nás v protisměru míjel Mireček Elisha Kiprotich a těsně v patách mu byl Maďar Tamas Janos... Kousek za nimi pak Dan Orálek a pár lidí co se ho snažilo uviset. Povzbudili jsme Dana pokřikem a potleskem a běželi uzavřít první kolo. Čas byl super. Loni jsem vedoucí trio potkal kousek za výstavištěm... Jen to tempo udržet...
První kolo ještě s Kubou
V centru města to vřelo. Atmosféra byla super, úplně to člověka nabudilo... plácnul jsem si se snoubenkou stojící u zábran a běžel jsem, jak kdybych měl finišovat desítku. Tak skvělá atmosféra na Svoboďáku byla... 10km jsme měli skoro za 44 minut. Vzal jsem si ionťák, polil se vodou a vykousl dužinu z pomeranče. Opět lehké seběhnutí dolů Masaryčkou a hurá do dalšího kola. Pořád jsme drželi s Kubou slušné tempo. Už jsme ale moc nepovídali a Kuba poslouchal MP3. Pak Ještě jedno povzbuzení Dana Orálka před odbočkou na výstaviště a přišel velodrom. Na velodromu (cca 14km) jsem vypil ionťák a opět se polil vodou. Blesklo mi hlavou, že takový čas (asi 1:02) a tempo by bylo super na Vokolopriglu, ale udržet takové tempo na půlmaratonu bude docela hokna (práce). Až po nějaký 15km jsme si drželi tempo kolem 4:30 min/km. Pak ale vedro, únava a čím dál sílící vítr dělaly svoje... Někde za vozovnou v Pisárkách za mnou Kuba malinko zaostával a já se těšil, až si vysušená ústa svlažím na občerstvovačce. Ta přišla, já pil a zase se políval, ale sotva jsem zaběhl za roh, měl jsem zase "sušáka" a v puse jak v polepšovně. Kubu jsem pak neviděl ani když jsem se ohlídnul. Sbíral jsem tak síly a probíjel se tím protivným protivětrem. Poslední dva kilometry už jsem běžel fakt pomalu.
Druhé už bez něj
Tempo kolem 5:15-5:30 min/km. Říkal jsem si, že i žonglující cvičenej medvěd na jednokolce by byl rychlejší, než já. Naštěstí centrum města působilo opět jako života budič! Ještě klasické plácnutí s mým "fanklubem" a hurá do cíle... Kousek přede mnou se ještě jeden ze závodníků klátil k zábranám a viděl jsem, jak mu nějací fanoušci dávali napít...Pak už poslední sprint do cíle...Už je vidět na časomíru a ještě na ní nesvítí 1:40! Trhám ještě jednoho člověka, ale pár metrů před cílovým kobercem trhají nějací dva lidé mě. Cíl! Opřel jsem ruce o stehna, vydýchával jsem se a oddělal čip z boty. Kupodivu jsem to zvládl ve stoje. Dostávám medailu a podíval jsem se na mobil. Gratulační sms k času 01:39:40. Na to, jaká to posledních pár km byla bída, to jde. Ale trošku mě to mrzí, že jsem nastavené tempo neudržel. Každopádně zlepšení o 9 minut oproti loňsku je potěšující. Takže pocity z času jsou spíše pozitivní :-)
Závěrečný sprint
V cíli jsem se rozhlížel po Kubovi, ale jeho žluté triko jsem nikde neviděl. Vystál jsem si tak frontu na občerstvení a pak pil a pil a pil, házel do sebe bezmyšlenkovitě banány a pomeranče. Pak jsem dostal ještě bagetu a jablko a šel "o dům dál". Kubu jsem potkal pak u stánků s točenou limčou. Poslední tři kilometry ho braly křeče a musel kus cesty i jít. Ale i tak dokončil v čase 01:48:06.Já se pak shledal se svým fanklubem v čele se svojí nastávající a šel se převléknout. Poté hurá domů na oběd a rozjímat o tom, jaké to je, skončit na celkovém 244 místě z 1193 závodníků. (V kategorii pak 164 z 668). A taky strávit Bílou sobotu, jak se patří.
A co by to bylo za narozeniny, bez pořádných běžeckých dárků. Ano! Dostal jsem knihy Chirunning a Jez a Běhej od Scotta Jurka.
RUN FREE!
A něco na památku :-)
Foto: KT foto a web půlmaratonu
Pardubický vinařský půlmaraton a Pernštejnská sedmička
Třetí dubnový víkend patří nejen Boston marathonu, ale taky Pardubicím, kde se koná MČR v půlmaratonu. Trať má pověst rychlého tříkolového závodu, který není tak masový jako pražská půlka, a kde se běhají osobáky. Závod je také oblíbenou součástí přípravy a zároveň poslední možností, kde se dá vyběhnout nominace na MČR v maratonu v Praze. S cílem pokořit hranici 1:25/1:45 (kluci/holky) sem přijelo i pár borců a borkyň SKB a ani ostatní se sem nepřijeli flákat.
Sedmička
Ti, co nemají na rychlou půlku zatím natrénováno, přijeli nejen fandit, ale taky absolvovat vložený závod Pernštejnská sedmička, který startuje 15 minut po půlmaratonu a je to jedno ze tří kol hlavního závodu. Rozhodnutí to nebylo špatné, protože Klára Jakešová vyhrála závod žen, Láďa Gášek byl pátý, já devátý a dobře si vedla i Lenka Horká. Klára vyhrála obří pivo, sýr a diplom vlastnoručně podepsaný prezidentem Zemanem, ke kterému se nikdo moc nehlásil. Tahle bizarní věc skončí v klubovně v trezoru.
Kompletní výsledky jsou tady.
Půlmaraton
Vyhřívání a klábosení před halou bylo fajn, ale bylo jasný, že vedro bude. Z mužů běžel skvěle Jirka Václavík, který doběhl těsně před první ženou z Keni na 33. místě.
foto: Behejsrdcem.com
Hrdinou dne byl Jaromír, který vyřešil své patálie s nalomeným malíčkem, který ho tlačil a bolel v botě jednoduše tak, že běžel bos a to v podobném čase jako před dvěma týdny v Praze. Do limitu který stejně má, se vešel bez problémů. Klobouk dolů!
foto: Behejsrdcem.com
Hezky běžel taky Martin, který absolvoval třetí náročný závod ve třech týdnech a podává vyrovnané výkony. Za holky zaběhla opět dobře Anička, desáté místo na MČR se stopro počítá a do limitu na MČR v maratonu se vešla i Eva Schlosáriková. Kristýně to kvůli zranění a vedru bohužel nevyšlo, ale respekt za statečnost! Je třeba vyzvednout také výkon Petry Zárubové, která výrazně posunala svůj osobák, a Tomáše Šponara, který se k němu výrazně přiblížil. Abychom se ale jenom neplácali po ramenou, tak je fakt, že některé výkony zůstali hodně daleko za očekáváním a způsobily menší či větší zklamání i menší osobní tragédie. Důvodem bylo asi vedro, nemoci, zranění a možná i trochu přehnané ambice. Ale i to ke sportu a běhání patří.
- v závorkách je uvedeno přibližné celkové pořadí dle časů v rámci Pardubického vinařského půlmaratonu, kde tito účastníci MČR nebyli klasifikováni.
Celkové výsledky Pardubického vinařského půlmaratonu najdete tady.
A výsledky MČR tady.
foto: Bezvabeh.cz
Abych to shrnul, tak MČR v maratonu v Praze za SK Babice poběží Radek Brunner, Jaromír Vicari, Anna Kudrnová a Eva Schlosáriková.
Pro mě to byl parádní víkend, díky všem a těším se v sobotu na Pošuk.
Lake District – Vertikálně
Na tyhle velikonoce jsem se těšil úplně ultramoc. A co si budeme nalhávat, Transvulcania na Kanárských ostrovech je už za rohem, takže musím přitvrdit. Sice jsem, už kolem Londýna konečně objevil pár kopců kde můžu trénovat, tak pořád to není má milá Milešovka. Když se přehoupnul kalendář a ukazoval 4 volné dny, plán byl jasný - Lake District. Janča si v práci vyřídila taky dny volna, já ještě zabookoval auto a mohlo se vyrazit.
Vyjeli jsme až v pátek ráno. Trasa byla velice jednoduchá 500 km přes Birmingham, Liverpool a pak už kemp u jezera Coniston Water. O cílové lokaci jsem neměl ani tušení, všude jsem slyšel že v LD, je všude krásně takže jsem se ani moc neinformoval co a jak. Prostě jsem si zadal do navigace akorát kemp a vše co budeme potřebovat se dovíme na místě.
 |
| Lítám |
Cesta byla nekonečná, právě v pátek se přesouvalo z jihu na sever zhruba 15 miliónů lidí a podle toho to taky na cestách vypadalo z 4,5 hodinové cesty se vyklubala cesta 7 hodinová. Na místo dorážíme ve čtyři odpoledne notně unavení, ale šťastní z místa kde jsme se ocitli, nejenže počasí bylo úžasné, ale také místo kde stál kemp, magické místo s výhledem na jezero. Rychle stavíme stan vybalujme kola a po krátkém zhodnocení situace se vydáváme na krátkou projížďku po okolí najít redukci na Presta ventilek. No nebudu se tady sáhodlouze rozepisovat, nakonec z toho bylo maratónských 42 km. Na rozhýbání ztuhlých končetin z auta, to pravé. Jo a ventilek jsme nesehnali :) zato jsme objevili nádhernou cyklostezku číslo 37. Ještě před zachumláním do spacáku ve stanu jsem pošilhával po nejvyšším vrcholku v okolí. Tím byl Old Man of Coniston (803 mnm). S myšlenkou na něj a Janču jsem usínal asi 3 hodiny, protože jako správný osel jsem stan postavil ve svahu a celou dobu jsem sjížděl dolů.
Ráno, je kolem všude nádherná jinovatka, trošku mrzlo byla totiž naprosto jasná noc. V sedm obouvám moje horské Brooksy slibuji Janči návrat do hodiny a štráduju si to směr Old Man. Nikde nikdo všichni buď spí nebo rozvážejí kbelíky ovečkám. Tak krásně mi to šlape že se ani pořádně nezahřeji a už mám natočeno pěkných pár kilometrů a stovek převýšení. Ale slib je slib a otáčím to někde v půli Oldmena, stejně hned jak doběhnu dolů, se jen nasnídám a půjdeme to už s J společně. Na zahřátí to teda bylo 9 km s 370 metry nahoru za pěkných 54 minut. Taková uvítaná pro mě jako plochodrážníka :) Janča už v kempu kompletně probuzená, takže jen popis plánu a už si to pěkně vykračujeme tentokráte až na vrchol. Po cestě míjíme horolezeckou chatu a staré opuštěné břidlicové lomy a všude kolem nás je nepočítaně oveček. Nad jedním
 |
| Goat's water |
lomem, který vypadá jak malá Amerika u Prahy jsem oznámil změnu v plánu a to, že Janča poťapká (její výraz) do sedla mezi Oldmena a Dow Cragg. Kde se sejdeme a pak ji doprovodím až na vrchol. Přepínám na to malé zvířátko, které ve mě dřímá a jdu to kolmo na vrstevnici, zahřívám se na provozní teplotu a chrochtám blahem, vzpomínám na Lysaře a je mi krásně. Mám nádherné výhledy a prostě je mi jen krásně...Když překračuji turistické trasy, někteří si na mě dokonce ukazují prstem, a to mě ještě více povzbuzuje a pomáhá vzlínat vzhůru. Na vrcholu jsem za 28 minut a v lýtkách cítím právě 570 metrů převýšení. Nahoře se nezdržuji, jen si prohodím s pár lidma pozdrav a utíkám na domluvené rande do sedla, nějak se mi daří tam být rychleji než jsem počítal, tak si to vybíhám na další vrchodl Dow Cragg, kdo to zná na Fatře tak je to podobná hřebenovka, no prostě skyrunningová lahůdka. Trošku fouká, ale to je dobré tak akorát na schlazení toho motoru ve mě. Na skalnatém vrcholku se zase jen otáčím a běžím zase zpět na již úspěšné shledání s Jančou. Šikulka se neztratila a pak už společně dosahujeme vrcholu Old Mana. Trošku posvačíme, cvaknem pár fotek a já mám v hlavě další plán. Janičku pošlu tou vertikální slotou dolů a já se budu snažit oběhnout celou Horse shoe (tak se říká všem exponovanám hřebenům kolem jezer) až dolů, na místo kde jsme se původně rozdělili. Seběhy nemám absolutně natrénované, technický hřeben jde krásně ale dlouhý seběh mě nadělil krásné křeče do lýtek. Síla okamžiku je však příliš veliká a shledávám se se svou polovičkou a rozhodujeme se už jen si to krásně užít spočinout a ochladit nohy v potoce.
 |
| Já & Čuli |
V neděli jsem naplánoval cross country výlet na horských kolech. Museli jsme pokřtít Jančino nové kolo, okruh vedl z výchozího města Torver v délce 22km a 600 metry převýšení. Celou dobu jsme si mysleli, že jsme se ocitli někde v americké preriji. Nejlépe okolí popíšou fotky a nově také SPHERE FOTKY, což je vlastně fotka z možností 360 stupňové rotace. Pro zelenáče jako sme my ta stezka byla úžasná, rychlé sjezdy, technické úseky, strmá stoupání, ale stále plně pod kontrolou. Celá tato krása byla zakončená ve stylové hospůdce kde jsem si dal lokální specialitu uzenou šunku se zeleninou a
bramborem, kdybych jen věděl co mé druhé já chystá, asi bych si dal něco lehčího. Po návratu do kempu, jsem si myslel, že jsem asi ještě málo, tak jsem si naordinoval výběh celého hřebene přes Old Mana, a pak podle možností jak se mi bude dařit. Janičku nechávám dole, kde pojede prozkoumat jezero pod kempem a já půjdu poměřit síly s vichrem který panuje na hřebeni.
*v pravém horním rohu klikni pro maximalizaci
*v pravém horním rohu klikni pro maximalizaci
Vybíhám v naprosto skvělé duševní pohodě, metry ukrajuji s železnou pravidelností, tepovka je docela v pohodě, zdravím se sestupujícími turisty. S přibívajícíma metrama, ale sílí i vítr. Když se vydrápu na hřeben, už je to takový miniorkánek, je to klasický vysavač kdy se na hrebení přetahuje studený a teplý vzduch. Ten mě, ale nezastavuje a já pokračuji přes hřeben zase na Oldmena, kde cucám gelík, pozdravím se s dvojkou běžců a pro sestup volím turistickou kozí stezku do již zavřených břidlicových dolů a kolem nádherného jezera. Už mě dost bolí namožené stehna, ale zatínám zuby, přeříkávám si nějaké citáty z od Jurka a Jorneta. Fotím, piju vodu z potoka. Proháním stádo ovcí a posílám hlasovku své milé, že neležím nikde pod skálou a jsem na cestě do kempu. Před kempem se setkáváme vyměňujeme si zážitky, a protože je venku kosa jak cyp, vezeme si líné zadky do hospůdky na jídlo a ještě nějaké to lokální vynikající pivo.
V Lake Districtu jsem byl poprvé a určitě ne naposledy, takové univerzální misto, kde můžete dělat opravdu cokoli se jen tak nepoštěstí objevit.Celá fotogalerie bude do konce týdne, musím to teprve zpracovat a roztřídit....
Běh: nastoupáno 2700 m, uběhnuto 40 km