Bahnomil Trojúčastný aneb Roury a hadice
Ano! U nás doma se objevil nový živočišný druh. Tedy přesněji řečeno jsem v něj zmutoval. Stal jsem se bahnomilem. Přesně v den mých čtyřicátých prvních narozenin.
Zúčastnil jsem se prvních dvou ročníků Bahňáka. 2011 a 2012. Loni jsem si Bahňáka dopřát nemohl, protože jsem v době registrace léčil natrženou šlachu. Letos jsem byl v době registrace naopak plný sil a (s na mé poměry) slušně rozjetým tréninkem. Ale jak šel čas, začaly se na mě (kromě tuku) nabalovat zdravotní problémy. A jelikož se organizátoři Bahňáka začínají pomalu přiklánět k italsko-pražskému modelu, byl jsem postaven před rozhodnutí vyhodit 600 korun oknem nebo se s tratí i přes zdravotní hendikepy nějak poprat. Většina potíží se totiž projevila až v době, kdy už vrácení startovného nebylo možné. To, spolu s diskriminací mnou zvolené banky, která nebyla na seznamu V.I.P. bank, u nichž bylo možné zaplatit převodem, byly snad jediné pihy na tváři tohoto závodu.
Ale vraťme se k mým zdravotním strastem. Někdy na konci dubna mě začala trápit šlacha na prostředníčku pravé ruky. Nejdřív neznatelně, plíživě. Pak se to po jednom pondělním lezení na umělé stěně rozjelo naplno. Prst natekl a dost bolel. Diagnóza: zánět šlachy. V té době by se dalo ještě se storno poplatkem odhlásit. Jenže já si řekl, že když si dám pauzu, tak se to za ty téměř čtyři týdny snad vyléčí. Padnul sice plán trénovat ručkování a podobné opičárny, ale ještě tu pořád zůstávaly nohy.
Řekl jsem si, že naberu nějakou tu rychlost, silovou a anaerobní vytrvalost a začal jsem do toho víc bušit. A výsledek se brzy dostavil. Natáhnul jsem si podkolení šlachu. Takže posledních deset dnů už nebylo vlastně co trénovat. Snad jedině připravit na závod svou psychiku.
Tu mi ale osm dnů před závodem dost rozházel nález červené skvrny se světlým středem v místě, kde jsem měl před 15 dny přisáté klíště. Dva dny na to mě dorazilo to, co už jsem tak nějak tušil. 3000 mg amoxicillinu denně. Už předtím to bez tréninku nebyla žádná lambáda, ale teď šla má kondice dolů geometrickou řadou. Tenhle dryáček je výborný žrout energie a navíc skvěle naředí stolici.
Přesto stojím v den svých jedenačtyřicetin na startu a dříve než začne má narozeninová párty, nedůvěřivě si prohlížím první překážku nazvanou Blátivá opice. Osm svítivě žlutých kovových příčlí na zelené konstrukci ze stejného materiálu zvedajících se šikmo vzhůru a za nimi další osmička příčlí klesající zase nazpět. To vše nad jámou plnou kaolinového bahna. Kousek od startu byla možnost vyzkoušet si ručkování na podobné konstrukci. Tam zjišťuju, že ten prst, co měl být už dávno zhojený, prostě neposlouchá. Asi by se vám chtělo říct, co že se stane, když zahučím do toho bahna. Stejně tam na některé z dalších překážek přece musím zaručeně skončit. Jenže problémem je, že se organizátoři zřejmě přes zimu nudí a shlédli příliš mnoho přenosů ze světového poháru v biatlonu. Prostě připravili trestný okruh. Trestný okruh s přelézáním dvoumetrové bariéry. Za sucha "no problem", ale holky už tu stěnu před námi pěkně tím kaolinem namydlily. Už se prostě vidím, jak předvádím na té mazlavé bariéře divadýlko, dokud se mě některému ze závodníků nezželí a nepomůže mi přes ni.
A je odstartováno! Jedna příčle, dvě a třetí hned krizovka. Do kopce to jde fakt ztuha. Nekoordinovaně komíhám nohama, abych se pořádně rozhoupal. Vpravo slyším smích. Je to nějaký divák nebo se na mě tak těší ta slizká stěna? Čtvrtá, pátá, šestá. Prostředníček protestuje. Musíš, říkám si. Zase mám před očima to šou, které budu předvádět na dvoumetrové bariéře. Nějak se prostě naburcuju, pokusím se zapomenout na svůj fakovací prst a najednou jsem v polovině. Dolů to jde výrazně lépe. I když nohy se mi pořád nekoordinovaně komíhají a v jednu chvíli není daleko k tomu, aby jedna z nich zasáhla přihlížejícího diváka. Už jen poslední tři příčle, poslední dvě, poslední…když v tom mi ujede ruka a už padám. Naštěstí byl zrovna onen nekoordinovaný pohyb nohou v dopředné fázi, takže se ocitám na suché zemi. No, na suché…na zablácené zemi. Každopádně pokračuji na druhou překážku a bariéra potažená kaolinovým bahnem zůstává smutná za mnou.
A přede mnou Kaolinové překvapení. Tedy překvapení… Víc by se asi hodil název Kaolinová znouzectnost. Zřejmě tu mělo stát něco jiného (řekl bych nějaké další ručkování), ale cosi se nepovedlo. Takže teď hop, hop, hop přes trojici klád, na kterých jsou navlečené pneumatiky a pak šup do kaolinového bahna, kterému jsem se na první překážce horečně bránil.
Na čtyři a podlézat síť spletenou z hasičských hadic, která v nejlepším místě leží na hladině a na všech ostatních místech se potápí pod ní. Ani v tom ajfru netuším, co jsem pod tou hadicí všechno vyváděl.
Jen jsem se prostě snažil dostat ven. Až když jsem tuhle překážku opustil tím, že jsem podlezl terénní automobil, začal mi mezi zuby skřípat kaolin. To by nebylo to nejhorší. Ovšem ta bílá kaolinová mlha, kterou vidím, v orientaci rozhodně nepomáhá.
Já tyhle extrémy prostě žeru
Jen jsem se prostě snažil dostat ven. Až když jsem tuhle překážku opustil tím, že jsem podlezl terénní automobil, začal mi mezi zuby skřípat kaolin. To by nebylo to nejhorší. Ovšem ta bílá kaolinová mlha, kterou vidím, v orientaci rozhodně nepomáhá.
Naštěstí do krysího kanálu trefím. Lépe řečeno skluzavka mě tam doveze. Už klasicky se při prolézání betonové trubky napiju té hnědé nevábné břečky, která v kanálu je. Neřeším to. Proč taky? Jestli jsou v břečce nějaké bakterie, stejně bídně zhynou v proudu amoxicillinu, který proudí v mé oběhové soustavě. Víc mě trápí drobné kamínky a písek, který nabírám do rukavic. Toho se nezbavím až do konce závodu, přestože se o to budu pokoušet. Prostě dámy přijďte příští rok také na start. Nejprve dostanete nejen pleťovou (kaolinovou) masku, ale dokonce komplet zábal a potom na ruce kvalitní peeling.
Následuje Skok do neznáma. Já si ho pamatuju nízký a s prknem. Letos je bez prkna, ovšem hodně, ale hodně vysoký. Zákonitě to bahno dole musí být hodně, ale hodně hluboké.
Vydrápu se ven a protáhnu se skruží do Mandlu. Zlaté klády z dřívějška. Tyhlety betonové hrůzy, co jsou v Mandlu letos, se nedají chytit, kloužou a navíc z té ohromné vrstvy bahna, která je na dně příkopu, se ani nedá pořádně odrazit. Přesto se do toho pouštím. Spodem, vrchem, spodem, vrchem…
V další překážce, nazvané Vietkong, už jsem nucen odpočívat. Takže si tak lezu po čtyřech, znovu si drásám už z předchozích překážek podrápané nohy a prostě si tak odpočívám, abych měl dost sil na novou překážku - Komín.
Prolézt rourou pod překážku a vzporem uvnitř vylézt nahoru.
Zjišťuju, že průprava z lezecké stěny tady vůbec není k zahození. Lišty, kterých bych se dříve ani neudržel, jsou teď pro mne opravdu kvalitními chyty. Zvlášť když je možno se opřít. Po síti pak pěkně sválím sudy dolů. Bohužel "je moje síť pomalejší" než maníka nade mnou. Ten mě cestou dožene a pořádně mě nabere nohou do hlavy. Ty woe, ten měl snad kopačky. Pořádně to zadunělo. Nebo že bych už měl v hlavě tak vymeteno? (Jak leze pantáta vzhůru, jak dostane kopačku a jak pak pašík dezorientovaně utíká, můžete vidět na tomto videoblogu od času 3:50 do konce videa.)
Prolézt rourou pod překážku a vzporem uvnitř vylézt nahoru.
Chvíli hledám ztracenou orientaci, než se rozeběhnu k Hoře alergie. Letos je zase o něco těžší. Mezaniny navršených balíků slámy jsou nějaké úzké a navíc je cesta nahoru po předchozích závodnících exkluzivně rozhamtaná. Nicméně stále je to jedna z nejlehčích překážek. A hned za ní následuje další z lehčích. U Jožina, jež je popsána větou: projít mokřad ve vytýčeném směru. Tenhle příkaz naplňuji beze zbytku. Nějak nemám sílu běžet, povidlům, která jsem měl ke snídani a ke kterým se během závodu nastěhoval kaolin, se chce ven. Jenže musím počkat. Tady si rozhodně odložit nemůžu. Bude to chtít nějakou další jámu plnou bahna, kam bych mohl potají něco málo přidat.
Přelézám traktorové pneumatiky. Jde to ztuha. Špunty na botách jsou sice výtečné pro drápání se do blátivých kopečků, ale na gumě prostě kloužou. Následuje Michelinův kopec. Přelézt hromadu pneumatik naházených na sebe bez ladu a skladu je opět hrozné, přesně tak, jak si to pamatuju z předchozích ročníků. Nicméně se mi podaří párkrát vybrat "upěchovanější" cestu, a tak mi letos ke zdolání této překážky úplně postačí čtyři končetiny. Zřejmě ale musím vypadat strašně, protože žena, kterou míjím, zjišťuje, jestli jsem v pořádku a jestli prý nepotřebuji zavolat pomoc. Vracím se nazpět k traktorovým pneumatikám a jsem překážkou Fénixovy tunely donucen prolézt jejich vnitřkem. Už tak sedřená kolena a holeně dostávají znovu sadistickou kůru.
Na Krvavá záda – proplazení se pod ostnatým drátem – jsem vybral ideální trasu. Sice se opět plazím blátivou brázdou, jako ten z nejnižších tvorů, ale na druhou stranu je ta brázda vyrytá tak hluboko, že místy můžu lézt prakticky po čtyřech.
Hned za ostnatým drátem by měla přijít má chvíle. Delší přeběh k brodění slepého ramene řeky Ohře, přerušený jen překážkou nazvanou Kaučukové pole, která požaduje pouze proskákat středy pneumatik ve směru závodu. Jenže, jak jsem v minulých letech na tomto úseku všechny předbíhal, dnes jsem naopak předbíhán já. Tréninková pauza udělala své a antibiotika jen mou antikondici přiživila. Prostě si tak klušu tempem přes sedm minut na kilák a trpím u toho, jakobych právě dával desátou čtyřstovku pod minutu.
Blížím se k brodění slepého ramene. To bývala v minulých ročnících vždycky pohoda. Někdy dokonce nebylo, co brodit. Ne tak letos. Červenobílé pásky natažené přes cestu mne odesílají dvě stě metrů vpravo, abych se následně vnořil do slepého ramene a stejnou vzdálenost brodil zpět. V kalné vodě, obohacené na dně kvalitním jílovitým bahnem rychle nechávám i tu poslední špetku energie, která mi zbývala. Jen tak tak, že tu nenechám i botu. To už by byl opravdu konec. Nemluvě o tom, že pro mě zakorunukolenovrta by tragédií bylo i zaplacení ztraceného čipu. :)
Klidnější a klusatelnější úsek trasy za nimi pokračuje. Je přerušen jen podlézáním natažených hasičských hadic v tzv. Hadím hnízdu a Baxterovým trojskokem, kde je nutno vrchem překonat tři postupně se zvyšující hrazdy. Vzhledem k vlhkému šlemu na kládách raději používám i ruce. Přeci jen nové zuby jsou hodně drahá záležitost.
Trať se otáčí a vrací se zpátky mezi davy diváků. Přede mnou se tyčí první Gumová stěna. Oproti předchozím ročníkům nějak ledabyle připoutaná. Dokonce i jedna pneumatika schází, takže sebou nahoře chvíli mrskám, jako moucha chycená na mucholapce. Následuje Lenochod - přeručkování přes lano s rukama a nohama zároveň na laně. Až na spálená lýtka sranda. Brzy nato je tu druhá gumová stěna. Chvíli čekám, až se s ní vypořádá značně vyčerpaný kolega. Nechci mu se stěnou moc houpat. Vím, jak obtížná byla pro mne první z těchto překážek. Kolega je však evidentně vyčerpaný příliš. Takže naskakuju na stěnu a s heslem "musí to být na první pokus," rezonujícím v mé hlavě do toho dávám všechno. Skoro až moc. Div, že si rameno nevykloubím.
Utíkám se sklouznout na Z pekla štěstí. Ovšem po gumovém pásu zalívaném vodou z hadice mi to do slepého ramene Ohře moc nejede. Když se dostrkám do vody, chvíli jdu, a pak už jsem nucen plavat. Dvakrát se pokusím postavit, abych zjistil, zda už stačím, a dvakrát zahučím hlavou pod vodu. Po druhé se dokonce kalné vody napiju. Ale neděsím se. O amoxicillinu jsem se už myslím zmiňoval. ;) Alespoň jsem se při ponorech konečně zbavil té bílé kaolinové mlhy.
Pak už zase stačím a snažím se vydrápat na blátivý břeh. Aha, tady pro nás něco připravili, říkám si, když má noha spočine na čemsi tenkém, ale zdá se, pevném. Že je to jen kus ulomeného kořene zjišťuju teprve tehdy, když se o břeh rozplácnu jak široký tak dlouhý. Místa, která jsem doteď neměl otlučená a odřená, už konečně mám. Vydrápu se na svah a na druhé straně sjedu blátem dolů až do řeky Ohře. Paradoxně se mi zdá voda v ní zatím nejteplejší.
Na druhé straně řeky čekají Antonínské jímky. Nad první je položená pěkně sesekaná kláda, takže není problém se po ní dostat na druhou stranu. Do druhé jímky je nutné slézt. Ani to není problém. Jen jsem si až doteď myslel, že zapáchá jen teplá voda. Netušil jsem, že tak šeredně smrdí voda, která je neuvěřitelně ledová. Naštěstí jsem brzy z jímky venku a v tekoucí Ohři se trochu očistím a hlavně "zahřeju". Pak už zbývá jen nasadit k mému "pověstnému finiši", abych ještě utrhnul pár vteřinek ze svého výsledného času. Jsem v cíli.
Ovšem protože jsem dnes přišel hlavně dokončit a přežít, tak svůj čas vám tu ani uvádět nebudu. Ostatně, kdo mě zná, může si ho celkem snadno najít. :)
Velkou většinu překážek můžete vidět na tomto videu. I tohle je zajímavé video.
A jedno video z pohledu závodníka.
.
.
.
.
Jo vlastně ještě výsledky. :)
Aby toho nebylo málo, tak mě ještě mladej v cíli obral o banán
A jedno video z pohledu závodníka.
.
.
.
.
Jo vlastně ještě výsledky. :)
Jak si užít první maraton? (Střecha světa)
1. Nic neplánovat
Běhat jsem začal na podzim roku 2012 a loni jsem si zaběhnul první čtyři půlmaratony. Pro letošní rok jsem sice chtěl tuto distanci postupně prodlužovat, přihlásil jsem se na třicetikilometrový závod Valašský Hrb, ale maraton jsem letos neplánoval. Avšak, když nejde Mohamed k hoře, přijde hora k Mohamedovi – a tak jsem v lednu objevil propozice beskydského horského maratonu Střecha světa, který dne 4. května startoval v Morávce, pár kilometrů od mého bydliště. A tomu jsem nemohl odolat – přihlásil jsem se, zúčastnil jsem se a užil jsem si to – zkusím zde popsat, jak se mi to podařilo. První, co jsem tedy udělal – nic jsem si neplánoval. Díky tomu jsem vše bral s nadhledem, zaběhnout si maraton byl bonus navíc, nikoliv jen plnění nějakého plánu či novoročního předsevzetí.
 |
| Střecha světa - trasa závodu a profil trati |
2. Nejezdit daleko
Volbou závodu v místě bydliště jsem získal především luxus domácího zázemí ještě i půl hodiny před startem, tzn. dobře se před závodem vyspat, najíst se a v neposlední řadě se také v klidu vyprázdnit. Na start jsem dorazil čerstvý a bez stresu z cestování nebo čekání – a naopak po doběhu do cíle jsem byl do pěti minut ve vlastní koupelně a mohl jsem se tak ještě před vyhlášením zcivilizovat a také sníst a vypít to nejlepší, co bylo třeba pro doplnění tekutin, iontů a energie po závodě. Druhým aspektem je minimalizace nákladů, které by obnášel maraton např. v některé z evropských metropolí – a tím ovšem také menší tlak na organizaci a úspěch celé akce.
3. Vyhnout se nudě
Když jsem v minulosti přemýšlel o silničním maratonu, děsila mě představa dlouhého monotonního běhu – říkal jsem si, že by to bylo psychicky i fyzicky příliš velice náročné. Tyto obavy se mi ještě potvrdily, když jsem loni v září na konci Ostravského maratonu pozoroval některé běžce na konci závodu. Jednou z cest, jak se tomuto vyhnout, bylo zvolit místo silničního maratonu maraton horský, který je mnohem pestřejší. Stoupání do kopců se střídají se seběhy dolů a s během po rovině – a během závodu se mění nejen profil trati, ale také povrch, po němž se běží. A s každou změnou se mění také svalové skupiny, které se do běhu zapojují. Přestože je tedy horský maraton díky převýšení časově náročnější, zátěž se průběžně rozkládá na různé části těla a lze ji proto lépe zvládnout. A přesně tento předpoklad naplňovala i Střecha světa se stoupáním/klesáním 1700 metrů (i vyhýbání nudě má své meze – není třeba se hned hlásit na skymaraton s tříkilometrovým převýšením …).
4. Objednat si počasí
Je fajn si první maraton zaběhnout za pěkného slunečného počasí, bez srážek, za přiměřených teplot, ne moc vysokých a ani ne moc nízkých. Někteří zkušení borci sice milují déšť, bláto, vítr, mlhu a zimu, ale pro prvomaratonce jsou takovéto komplikace zbytečné. Na druhé straně ani příliš teplé počasí není ideální (vyšší riziko dehydratace, tvorby puchýřů atd.). Na Střeše světa jsme tedy startovali z pěti stupňů nad nulou – u mě to bylo na dlouhé nohavice a tři horní vrstvy (a na Visalajích, jak zafoukalo, tak jsem si dal ještě i čtvrtou vrstvu, aspoň jsem ji nenesl zbytečně). Otužilejší borci byli samozřejmě oděni spořeji, ale možné prochladnutí jsem bral jako větší zlo, tak jsem to řešil takto. Romantický vrchol Lysé Hory se stromy obalenými ledem, jehož tříšť na nás shůry padala, byl celkem fajn. Počasí jsme objednali vcelku správně a i díky tomu jsme si to užili.
 |
| Pohled z Lysé Hory směrem k Visalajím |
5. Něco natrénovat
Žádné tréninkové plány pro přípravu na maraton jsem nestudoval, nicméně i v letošním roce jsem si zaběhnul dva půlmaratony, ale především jsem trénoval běhy v kopcích. Delší běh jsem (společně s Radimem) zkusil jen jeden, šest týdnů před závodem – 33 km s převýšením přes 1100 metrů (4,5 hodiny) – to jsem bez problémů zvládnul a tak jsem si věřil i na závod. Ovšem v období listopad-únor jsem absolvoval patnáct etap Lysacupu a měsíc co měsíc jsem měl naběháno kolem čtyř výškových kilometrů, takže jakási objemová příprava nezbytná pro zvládnutí maratonu to přeci jen byla.
6. Běžet vlastním tempem
Rozhodně je vhodné běžet maraton vlastním tempem – a u horského maratonu to platí obzvláště. Podle hodinek se dost dobře běžet nedá, protože profil se stále mění a nelze žádným jednoduchým způsobem přepočítávat stále se měnící výškový profil na nějaké kilometrové tempo – asi nejlepším řešením je běžet podle vlastních pocitů. Další možností je běžet s někým zkušenějším, kdo má obdobné tempo – já jsem to zkusil s Jirkou z Orlové, který na startu hovořil o pohodovém tempu na výsledný čas sedm hodin. Po pěti kilometrech jsem pochopil, že skutečnost bude poněkud jiná a rozloučili jsme se (nakonec doběhnul výrazně pod šesti hodinami) a dál už jsem běžel více méně sám. Velmi se mi osvědčilo nechat si nějaké síly na závěr – je vskutku příjemné předběhnout v závěrečných třech kilometrech dalších patnáct závodníků …
 |
| Po 25 kilometrech, před kontrolou na Visalajích |
7. Nezapomenout na doplňování tekutin a energie
Experimenty s tím, jak se běhá s dehydratovaným organismem apod., je lépe si nechat na jinou příležitost. Já jsem například týden před Střechou světa běžel Dolnolhotskou desítku a souhrou okolností jsem se v závěru závodu dostal do hypoglykemie – zkušenost to byla zajímavá a dostačující pro to, abych se podobnému dobrodružství propříště vyhnul. Proto jsem na Střechu světa s sebou nesl 0,75 litrový bidon s iontovým nápojem a na zádech ještě také hydrovak s 1,5 litrem vody (což bylo v daných podmínkách už asi nadbytečné, stačilo do bidonu doplňovat vodu na občerstvovacích stanicích). Během závodu jsem snědl tři banány, nějakou čokoládu, hroznový cukr apod. A po celou dobu jsem se obešel bez jakýchkoliv žaludečních potíží, odskakování si do křoví atd. – to jsem byl moc rád, protože ne všechny tréninky byly takto bezproblémové …
8. Nepodcenit regeneraci
K tomu, abyste si svůj první maraton užili ve zdraví, bohužel nestačí, když se bez zranění dostanete do cíle – je potřeba nepodcenit regeneraci nutnou k tomu, abyste se mohli vrátit do běžné (tréninkové) běžecké zátěže. Dáte-li si tři dny pauzu, než odezní pozávodní bolesti svalů, a pak bez potíží vyklušete pár kilometrů, ještě to nemusí znamenat, že je vše v pořádku. Pokud hned vplujete do intenzívnějšího tréninku, lehce se stane, že se ozve nějaká zapomenutá bolístka, třeba namožený úpon mezi patní kostí a Achillovou šlachou - a pak si musíte regeneraci ještě poněkud prodloužit …
 |
| Radim s Michalem sice běželi o dvě hodiny míň, ale taky regenerují ... ;-) |
Závěrem
Svůj první maraton jsem si skutečně užil, v tom pozitivním smyslu, tedy bez nepříjemných zážitků. Doběhnul jsem v čase 6:36:30 hod., přede mnou 160 běžců (včetně kategorie Profi) a za mnou celých 90 (desetkrát tolik než např. na etapách Lysacupu). Organizátorům se závod vcelku podařil – šlo navíc o 1. ročník – drobné chybičky (podivný start či chybějící proviant) snad do dalšího ročníku odstraní. Určitě bych se nebál se přihlásit i za rok – pokud ovšem nezkusím nový zážitek v podobě Pražského maratonu … A na úplný závěr musím připomenout i pěkné výsledky svých tréninkových partnerů – Radim Lipták 11. místo v kategorii Profi a Michal Goryczka 8. místo v kategorii Hobby – oba v čase 4:19 hodin.
P-P
Před pár lety jsem zkusila jít pochod Praha-Prčice. Bohužel moje tříčlenná skupinka to tzv. zabalila v Neveklově a mě se nechtělo jít samotné, takže mi zůstal zbytek trasy neznámý. Ovšem až do včerejšího dne, kdy jsme se na cestu vydaly se s0cketkou.
Vše to začalo cca ve 4 hodiny ráno budíčkem a důkladnou přípravou mnoha svačin pro s0cketku :-).
Před pátou jsme vyrazili na Háje prezentovat se k pochodu. Na základě prvotních zkušeností jsem očekávala značný nával a dlouhé čekání ve frontě, ale vše proběhlo velmi rychle, takže jsme obdržely mapku s razítkem "PRAHA Jižní město 70 km" a krátce po páté jsme se vydaly do Prčic.
S0cketka byla hned od počátku středem pozornosti kolemjdoucích, protože šla tradičně ve svých růžových "pětiprsťácích". Často padaly dotazy jak se jí jde, kolik toho v nich nachodí a kam dojde apod. (Jo, holka holt ví, jak si získat pozornost mužů ;-).)
Plna elánu jsem chtěla rychle kupředu. Těšila jsem se, že střídáním chůze a běhu půjde cesta "jak po másle" a brzy budeme daleko od Prahy. Trasa totiž zpočátku vedla směrem k nám domů, a tedy po okolí, které mám důkladně prochozené. S0cketka ovšem chůzoběh zavrhla ihned po prvním rozeběhnutí se (po té megasnídani to nebylo kupodivu :-D), takže mě začátek absolutně nebavil :-(. Prošly jsme Milíčákem, Újezdem, Průhonicemi a Průhonickm parkem, Osnicí, pod Jirčany, Radějovicemi (kde byl zrovna u babičky Vašík, tak jsem alespoň vyhlížela, zda mi nebude mávat z okna), no, a za Sulicemi už to bylo lepší. Končiny sice znám, ale již ne tak důkladně...
Cesta ubíhala pomalu, místo pochodu to byla spíše procházka. Ale alespoň jsme se mohly kochat krajinou a v klidu konverzovat a dýchat příjemný vzduch Požárských lesů.
V Týnci už jsme trpěly - s0cketka bolavou nohou a já zdlouhavým tempem.
Další kilometry si s0cketka skutečně protrpěla, ovšem nechtěla jsem se od ní oddělit a snažila jsem se jí povzbuzovat k setrvání na trase. (Povzbuzování a podporování ale nejspíš vypadalo jak bičování :-D.) Neveklov již nebyl daleko, když už to vypadalo, že budeme volat odvoz dřív, protože i mě konečně došlo, že to není špatná fyzička s0cketky, která sice denně cvičí a trénuje, ale moc toho neujde, nýbrž vážně pochroumaná noha. Nicméně, na záda mi vlézt nechtěla a statečně došla až do Neveklova.
Odvoz jsem samozřejmě zorganizovala, ale neustále mě "hlodalo", zda nemám přeci jen pokračovat dál sama. Když jsem obdržela razítko na mapku, řekla jsem si, že to přeci nemůžu vzdát, a tak jsem předala s0cketku do dobrých rukou a dala se do pochodu.
Nabitá energií a odhodláním, že "to dám" jsem trochu zrychlila. Zanedlouho jsem začala předcházet účastníky, kteří nás zpočátku předháněli. Samozřejmě se jich mnoho nezapomnělo optat, kde mám kolegyni v "pětiprsťácích" :-D.
Obávala jsem se, zda mi samotné nebude smutno. "Kdo mě bude bavit přežvykováním vařených vajec a zajídáním halvou :-D?" Ale za občasné konverzace s dalšími účastníky ubíhala cesta jak "po másle". Na některé vtipné hlášky zřejmě dlouho nezapomenu :-):
Zejména když dva muži probírali tzv. fekální humor aniž si všimli, že za nimi jdu. Když jsem je pak předešla, konstatovali, že kdyby věděli, že je tam dáma (! :-D), toto téma by nezvolili. Ovšem vzhledem k tomu, že my "dámy" máme mnohá témata (stejná i horší), nerozhodilo mě to.
Nebo když někdo "utrousil" poznámku o pěkném výhledu, když jsem šla před ním a podobné hlášky na moji osobu.
Kolem 15. hodiny začalo pršet. Přšelo čím dál více. Vyšlapané pěšiny na loukách a v lesích se proměnily v kluzké blátivé koridory. Posledních 10 km bylo těch nejtěžších. Energii jsem měla, ale v hlubokém blátě by pomohla spíš krosová obuv... Dávno jsem rezignovala na přeskakování bláta a louží. Brala jsem to tím nejhorším, což se často ukázalo jako nejlepší. A čím rychleji, tím lépe, žádné pomalé "rochnění". "Ještěže se mnou již nejde s0cketka, tak by mě zabila" říkala jsem si, když jsem měla bláto až po kotníky i v botách.
Po úmorném čvachtání a klouzání se zakopečky objevily věže kostelů v Sedlci a Prčicích. Na Prčickém náměstí GPS ukazovala 77 km, všude stovky-tisíce lidí. Obdržela jsem razíto "PRČICE CÍL", červenou plastovou botičku, Horalku a pamětní placičku o absolvování sedmdesátikilometrové trasy pana Külleho. A pak rychle najít odvoz, který kvůli všudypřítomným uzavírkám znechucen čekal za městem. Vyslechla jsem si mnoho sprostých slov (což chápu), ale radost z dokočené akce mi to nezkazilo (tedy ne úplně).
Jsem moc ráda, že jsme se zúčastnily a ve zdraví (doufám) došly :-)!
Ze včerejška mám několik poznatků:
1. Tzv. jet se dá i na papriku a vařená vejce (opomenu-li jakési ovocné tyčinky).
2. Když jsou muži velmi unavení, líbí se jim můj zadek.
3. Už vím, co to znamená, poslat někoho do Prčic. Pěšky je to celkem daleko...
Vše to začalo cca ve 4 hodiny ráno budíčkem a důkladnou přípravou mnoha svačin pro s0cketku :-).
Před pátou jsme vyrazili na Háje prezentovat se k pochodu. Na základě prvotních zkušeností jsem očekávala značný nával a dlouhé čekání ve frontě, ale vše proběhlo velmi rychle, takže jsme obdržely mapku s razítkem "PRAHA Jižní město 70 km" a krátce po páté jsme se vydaly do Prčic.
S0cketka byla hned od počátku středem pozornosti kolemjdoucích, protože šla tradičně ve svých růžových "pětiprsťácích". Často padaly dotazy jak se jí jde, kolik toho v nich nachodí a kam dojde apod. (Jo, holka holt ví, jak si získat pozornost mužů ;-).)
Plna elánu jsem chtěla rychle kupředu. Těšila jsem se, že střídáním chůze a běhu půjde cesta "jak po másle" a brzy budeme daleko od Prahy. Trasa totiž zpočátku vedla směrem k nám domů, a tedy po okolí, které mám důkladně prochozené. S0cketka ovšem chůzoběh zavrhla ihned po prvním rozeběhnutí se (po té megasnídani to nebylo kupodivu :-D), takže mě začátek absolutně nebavil :-(. Prošly jsme Milíčákem, Újezdem, Průhonicemi a Průhonickm parkem, Osnicí, pod Jirčany, Radějovicemi (kde byl zrovna u babičky Vašík, tak jsem alespoň vyhlížela, zda mi nebude mávat z okna), no, a za Sulicemi už to bylo lepší. Končiny sice znám, ale již ne tak důkladně...
Cesta ubíhala pomalu, místo pochodu to byla spíše procházka. Ale alespoň jsme se mohly kochat krajinou a v klidu konverzovat a dýchat příjemný vzduch Požárských lesů.
V Týnci už jsme trpěly - s0cketka bolavou nohou a já zdlouhavým tempem.
Další kilometry si s0cketka skutečně protrpěla, ovšem nechtěla jsem se od ní oddělit a snažila jsem se jí povzbuzovat k setrvání na trase. (Povzbuzování a podporování ale nejspíš vypadalo jak bičování :-D.) Neveklov již nebyl daleko, když už to vypadalo, že budeme volat odvoz dřív, protože i mě konečně došlo, že to není špatná fyzička s0cketky, která sice denně cvičí a trénuje, ale moc toho neujde, nýbrž vážně pochroumaná noha. Nicméně, na záda mi vlézt nechtěla a statečně došla až do Neveklova.
Odvoz jsem samozřejmě zorganizovala, ale neustále mě "hlodalo", zda nemám přeci jen pokračovat dál sama. Když jsem obdržela razítko na mapku, řekla jsem si, že to přeci nemůžu vzdát, a tak jsem předala s0cketku do dobrých rukou a dala se do pochodu.
Nabitá energií a odhodláním, že "to dám" jsem trochu zrychlila. Zanedlouho jsem začala předcházet účastníky, kteří nás zpočátku předháněli. Samozřejmě se jich mnoho nezapomnělo optat, kde mám kolegyni v "pětiprsťácích" :-D.
Obávala jsem se, zda mi samotné nebude smutno. "Kdo mě bude bavit přežvykováním vařených vajec a zajídáním halvou :-D?" Ale za občasné konverzace s dalšími účastníky ubíhala cesta jak "po másle". Na některé vtipné hlášky zřejmě dlouho nezapomenu :-):
Zejména když dva muži probírali tzv. fekální humor aniž si všimli, že za nimi jdu. Když jsem je pak předešla, konstatovali, že kdyby věděli, že je tam dáma (! :-D), toto téma by nezvolili. Ovšem vzhledem k tomu, že my "dámy" máme mnohá témata (stejná i horší), nerozhodilo mě to.
Nebo když někdo "utrousil" poznámku o pěkném výhledu, když jsem šla před ním a podobné hlášky na moji osobu.
Kolem 15. hodiny začalo pršet. Přšelo čím dál více. Vyšlapané pěšiny na loukách a v lesích se proměnily v kluzké blátivé koridory. Posledních 10 km bylo těch nejtěžších. Energii jsem měla, ale v hlubokém blátě by pomohla spíš krosová obuv... Dávno jsem rezignovala na přeskakování bláta a louží. Brala jsem to tím nejhorším, což se často ukázalo jako nejlepší. A čím rychleji, tím lépe, žádné pomalé "rochnění". "Ještěže se mnou již nejde s0cketka, tak by mě zabila" říkala jsem si, když jsem měla bláto až po kotníky i v botách.
Po úmorném čvachtání a klouzání se zakopečky objevily věže kostelů v Sedlci a Prčicích. Na Prčickém náměstí GPS ukazovala 77 km, všude stovky-tisíce lidí. Obdržela jsem razíto "PRČICE CÍL", červenou plastovou botičku, Horalku a pamětní placičku o absolvování sedmdesátikilometrové trasy pana Külleho. A pak rychle najít odvoz, který kvůli všudypřítomným uzavírkám znechucen čekal za městem. Vyslechla jsem si mnoho sprostých slov (což chápu), ale radost z dokočené akce mi to nezkazilo (tedy ne úplně).
Jsem moc ráda, že jsme se zúčastnily a ve zdraví (doufám) došly :-)!
Ze včerejška mám několik poznatků:
1. Tzv. jet se dá i na papriku a vařená vejce (opomenu-li jakési ovocné tyčinky).
2. Když jsou muži velmi unavení, líbí se jim můj zadek.
3. Už vím, co to znamená, poslat někoho do Prčic. Pěšky je to celkem daleko...
RUNTOUR Plzeň
RUNTOUR v Plzni jsem pojal jako odreagování a pohodový BĚH... Trať úžasná......
19:30 na pětce znamenalo skromné 15.místo
Děti onemocněli a na cestování a běh jsem zůstal sám :-(
Můj zdravotní stav neodpovídal normálu... Asi bych se nechal strhnout atmosférou a šel celou trať v rychlém tempu.... opět jsem nezklamal a v jedné ulici společně s ostatními běžci špatně odbočil a trať si o jednu stovku prodloužil božíííí
Můj zdravotní stav neodpovídal normálu... Asi bych se nechal strhnout atmosférou a šel celou trať v rychlém tempu.... opět jsem nezklamal a v jedné ulici společně s ostatními běžci špatně odbočil a trať si o jednu stovku prodloužil božíííí
Hlavně, že nezapršelo... bylo teplo - jak říkám JÁ. Počasí na trenky a tílko ♥
Běžecký zážitek na RUNTOUR je vždy krásný ... !!!!!
ale neúčast dětí mne mrzííí. tolik se těšily ach ....
50km v trailovém ráji / Marek Moškoř
Když jsem se před nějakým časem dozvěděl, že mě na konci dubna čeká školení v Americe, znamenalo to mimo jiné i to, že se nebudu moci dobře připravit na plánovaný květnový horský maraton. Hlavně jsem se obával posunu času při návratu zpět, kde mám zkušenost, že mi zabere celý týden, než se to nějak srovná. Běžet pak hned v sobotu maraton by nebyl vůbec dobrý nápad. Proto jsem hledal nějaký jiný závod, kterého bych se mohl účastnit o víkendu, kdy budu ve Státech. Volba nakonec padla na trailový závod kolem hory Mount Diablo, která je vzdálena zhruba 70 km východně od San Francisca.
Co se týče přípravy, běhám od začátku roku tak, jak se to cítím. Rozhodl jsem se cíleně neřešit nějaký striktní tréninkový plán s tím, že uvidím, co to přinese. Před odletem do USA jsem naběhal 450 km, většinu v terénu. Na začátku dubna jsem v osobním rekordu zaběhl pražský půlmaraton. V týdnu poté jsem naběhal 50 km, všechno spíše volněji a v neděli jsem přistál v San Franciscu. Časový posun je tady -9 hodin, takže chvilku trvalo než se tělo jakž takž srovnalo a v pondělí jsem vyrazil na kopce nad San Brunem. Počasí bylo fajn, jen se pak začala valit z pobřeží mlha, což se rovná pořádnému fičáku spojeném s poklesem teploty o 8-10 stupňů. Nakonec se mi podařilo mlze utéct a užít si krásné kopečky s nádhernými výhledy na záliv a město, celkem to dalo 12,5 km.
 |
| Mlha nad San Bruno Mountain |
Ve středu jsem si přivstal a šel si dát trasu po nábřeží města z Crissy Field k Pier 23 a zpátky. Krásné ranní poběhání na rovince (až na kopeček kolem Fort Mason) se siluetami Golden Gate a Alcatrazu ve vycházejícím slunci mě doslova nabily do nového dne. Během cesty přibývalo běžců, tady ve městě se obrovská běžecká komunita a možná i to je důvod, že tady jen tak nenarazíte na tlusté ženské. Za hodinku jsem dal 13 km. Trénink jsem měl nakonec dvoufázový, protože jsem se ještě pozdě odpoledne vypravil na dvě hodiny do zdejších strmých ulic.
Sháněl jsem ještě větší lahev do ruky, ale nakonec jsem pořídil běžeckou vestu navrženou Scottem Jurkem a novou lehoučkou čepici. Oboje se mi na závodě skvěle osvědčilo. Dny před závodem jsem se snažil hlavně doplnit energii, ve čtvrtek jsem měl rajskou polévku a americkou těstovinovou klasiku mac and cheese (sýr byl lokální, vyrobený z mléka od místního dodavatele), v pátek jsem obědval rybí burrito a večer pizzu. Nevím jak vy, ale já někdy mívám předvečer závodu takový neidentifikovatelný pocit u žaludku, naštěstí se mi pak podařilo rychle usnout.
V sobotu v 3:45 nekompromisně zazvonil budík. Sbaleno jsem měl ze včerejška, jen rychle posnídat sušenky s arašídovým máslem a vyrazit. Bylo super, že mi doprovod dělal kolega z práce, který teď také řídil, takže jsem měl větší pohodu. Protože jsme letos ve Státech bez navigace (což bylo vtipné zejména ve městě, ale všude jsme trefili na první pokus), musíme si každou cestu dopředu dobře nastudovat. V pátek jsme ale zjistili skvělou věc, a sice, že google mapy si načtenou mapu ukládají do paměti a jsou schopny používat GPS signál z mobilu, takže do jisté úrovně detailu zhruba víte, kde zrovna jste. Paráda. V 4:00 jsme vyrazili a i přes jedno zaváhání na mimoúrovňové křižovatce, jsme dorazili do cíle závodu na čas. Počasí bylo ráno docela šílené, hodně foukalo a venku bylo cca 7°C. Ještě, že jsem měl větrovku. Odtud pak závodníky převezly na start malé autobusy.
 |
| Začátek fronty |
 |
| Pár minut před startem |
Když nás autobusy vyložily na místě startu, okamžitě se vytvořila dlouhá fronta u pěti záchodů. Mezitím nám pořadatelé s omluvou oznámili, že ještě nedorazily čísla s čipy. Za deset minut sedm se konečně začaly rozdávat startovní čísla, ale zase je nebylo čím připnout. Tak jsem svoje strčil do kapsy vedle lahve. Kdo chtěl, mohl si pak své číslo připnout na první občerstvovačce, kam dorazila krabice se sichrhajckama. Nikdo to ale nějak neřeší, kolem sebe vidím úsměvy a přátelské rozhovory. Samozřejmě mě zajímá i vybavení ostatních závodníků. Oblečení je vesměs standartní, zaujaly mě ale boty. Nejčastější obuví je zde Hoka One One (to není konkrétní typ, tak se jmenuje ta značka), která se vyznačuje pořádně nafouknutou podrážku – představte si botu + cca 5cm podrážky. Z ostatních značek je tu zastoupen hlavně Salomon, Brooks, Altra a Mizuno, u nás populární značku Inov-8 vidím pouze u jednoho běžce. V 7:10 se všichni řadí na start a po krátkém odpočtu vyrážíme, za zvuků keltské hudby, vstříc své padesátce.
 |
| Hoka one one |
První část trati vede mezi stromy přes louky, na kterých se pasou hovězí plemena Angus. Příznivci dobrého steaku vědí. Hliněná cesta se divoce vlní už od prvních metrů, je třeba dávat pozor na častou erozi a kraví koláče. Protože neznám podrobný profil trasy, rozhodl jsem se v počátku držet běžců, kteří budou mít podobné počáteční tempo jako já. Kus cesty běžím se Sarah Lavender Smith (nakonec 3. žena celkově), která píše hezký blog http://www.therunnerstrip.com/. Krátce popovídáme, pak už je třeba své síly nasměrovat ke zdolávání prvního pětisetmetrového převýšení. Prudší části kopce jdu, zbytek běžím. Teplota kolem 15°C mě i ostatním běžcům vyhovuje. Ani to moc nebolelo a za hodinku dvacet dobíhám na první občerstvovačku na 13. kilometru. Gumoví medvídci a chipsy přišly vhod, ještě se napít a může se dál.
 |
| V dálce Los Vaqueros Reservoir |
 |
| Na trailu |
Docela rychle nastoupám dalších 300 metrů. V mapě k závodu je jeden z okolních kopců pojmenován jako větrný. A taky že jo. Jen co opustíme ochranu lesa a cesta vede po zvlněním hřebenu, začne se z protisměru opírat silný a navíc studený vítr. Po nekonečných dvaceti minutách, kdy jsme všichni skrz na skrz profouknutí, následuje prudké klesání k druhé občerstvovačce (25 km). Beru hrst malin a dva gely. V kopci se od chlapíka dozvídáme, že naše skupinka tří běžců se pohybuje kolem 15. místa. Vbíháme do lesa na uzounký chodníček lemovaný vysokou trávou.
 |
| Mount Diablo v oparu |
Běží se mi celkem dobře, ale kolem 30. kilometru se v sedle náhle mění charakter celé trati. Teď se běží po lesní cestě. Všude je plno kamení a prachu. Začíná být také více teplo, jak se slunce opírá do okolních skal, voda v lahvích mi rychle ubývá. Přede mě se dostávají dva běžci, další se pak kolem mihnou na občerstvovačce na kopci na 37. kilometru, kde se zdržím trochu déle, abych nabral sůl a čerstvé ovoce. Když běžím z občerstvovačky, tak za dvě minuty zjišťuji, že jsem mimo trasu, společně s dalšími dvěma běžci, kteří se taky přede mnou vydali špatným směrem, se snažíme rychle dostat zpátky na trať. Ztrácíme celkem asi 5-6 minut, ale podařilo se.
 |
| Pit stop |
Trasa teď vede po hřebeni, kde místo hlinito-písčité cesty běžíme po rozpálených skalnatých plátech. Slunce peče, odhaduji, že teplota na skalnaté cestičce může být kolem třicítky. Je to jako v troubě s oboustranným pečením. Naštěstí po dvou kilometrech následuje prudký sešup do údolí. Přichází poslední větší stoupání a já toho začínám mít tak akorát. Nohy tuhnou, snažím se vnitřně znovu namotivovat. Pohání mě vidina blížící se občerstvovačky. Doplazím se nahoru a liju na zátylek ledovou vodu. Chlapík mě povzbuzuje, že vypadám dobře, jen se do toho naposledy opřít. "Už jen tři míle", říkají mi. Ve skutečnosti to je něco přes 4. Zkouším se rozběhnout a ono to zase nějak jde!
Dole pod kopcem předbíhám borce, který mě předtím dohnal na občerstvovačce a zkouším přidat tempo. Užívám si stínu v údolí. Přichází pár potůčků, které pro radost probíhám schválně tam, kde je nejvíce vody. Lehce mě pobaví skupinka turistů, kteří u jednoho z nich řeší, kudy přejít suchou nohou. Mám pocit, že letím. Za každou další zatáčkou očekávám náznak blížícího se cíle, ale stále nic. Konečně je to tady. V dálce vidím nafouknutý cílový oblouk, ještě trochu přidám a užívám si finiše. Na krk mi věší krásnou medaili a já rychle doplňuji síly na skvělém cateringu. Posledních 10 kilometrů jsem myslel na zmrzlinu a teď si ji už dávám. Povedlo se! Moje první padesátka je za mnou. Ze 157 účastníků končím s časem 5:46:29 na 20. místě. Závod byl obtížný pro velké množství kopců, silný vítr a velké teplotní rozdíly. Nádherná okolní krajina ale vše vyvažuje.
 |
| Cíl |
Transvulcania 2014
Ultramaratonský závod na 73,5 km s 4350 m převýšení. Závod patří do světové série Skyrunningu kategorie Ultra.
Do místa dějiště banánového ostrova La Palma, člena rodiny Kanárských ostrovů. Jsem se svou přítelkyní dorazil už s týdenním předstihem, abychom si užili trošku klidu a volna. Za ten týden jsme procestovali celý ostrov, zvykli si na teplotu a objevovali krásy tohoto úžasného ostrova. Ostrov sám o sobě není nějak moc velký, ale je ultra rozmanitý, od tropického pralesa až po vyprahlé sopečné pláně.Na východní straně ostrova zamračeno a 18 stupňů, zatímco za hřebenem na západě, jasno a stupňů třicet. Půjčujeme si auto a víceméně každý den vyjíždíme na turistickou obhlídku trasy závodu, nebo místa které je něčím zájimavé. Například na Roque do los Muchachos, je nejvyšší položené observatoře na pozorování vesmíru. Nebudu tady dále rozepisovat naší dovolenou o tom jak jsem ztratil hned v Londýně platební kartu, nebo jak vypadal závod Vertikálního kilometru a pokročím přímo k hlavnímu závodu.
Číslo si vyzvedávám hned při první příležitosti ve středu, krátce po oficiálním otevření Transvulcanického
stanu. Je tam pěkný nátřesk, už hned od prvních minut. Dostávám se na řadu a fasuju startovní číslo 1950, vzadu v mysli jsem trošku nasranej, že číslo neobsahuje žádnou trojku. Jsem trošku pověrčivej a závody bez trojky v čísle většinou nedokončuji :-), ale budiž. Na pokoji si dne před startem závodu chystám věci, připínám číslo na tričko, čistím boty, rovnám gely, skládám mapku závodu abych měl všechno na sobotní ráno připraveno. Den před závodem se seznamuju s naším reprezentantem Honzou Bartasem, toho času poletujícím po horách kolem Madridu. Vyměňujeme si dojmy s pojmy a domluva je, že Honzu vyzvednu ve čtyři ráno v Santa Cruz a pojedeme společně na start závodu do Fuencaliente k nejjižnějšímu majáku La Palmy. Jak bylo domluveno tak bylo i vykonáno. Z předchozích dní, už mám cestu k majáku zmáklou, takže žádný stres nebo tak něco, akorát malej protože, jsme docela v
dlouhý koloně dalších natěšených ultraběžců, a každý potřebuje to své auto zaparkovat co nejblíže startu. Po pár minutách se nám to daří s Honzou se pakujem k moři na start a opouštíme Janičku, která nás jako doprovod pak možná povzbudí někde na občerstvovačce na trati. Start je přímo od hladiny moře, z jakéhosi kamenného "mola". na ploše cca 80x20 metrů je namačkáno skoro 2000 běžců. No aspoň na nás hned na startu nefouká. Těsně před startem, pořadatel vítá největší hvězdy závodu mezi, které dozajista patří Kilián Jornet či Tim Olson nebo třeba Dakota Jones či Luis Alberto Hernando a další. Z ženských hlavně hvězdná Emilka Forsbergová či Anička Frostová. S Honzou si stoupáme cca do první čtvrtiny hada, pro mě super místo, Honza by byl asi raději ještě o pár metrů vepředu, přeci má jen vyšší cíle jak já.
 |
| Author: Ian Corless |
Do startu zbývá 5 minut, hrajou klasické před startovní hity, moderátor hecuje závodníky a atmosféra je
naprosto úžasná a už jen španělské Tres Dos Uno...a jde se na věc! Hned po startu se obíhá maják a z široké cesty se stává chodníček široký cca metr a půl, který způsobuje naprosto apokaliptický špunt. Snažím se jít dopředu co to jde i mimo cestu, jen se hnout z místa, mezi tím je vidět jak špička naprosto šíleným tempem si to šine po lávovém úbočí směr vesnička Los Canarios, kde je i první mokrá občerstvovačka. Před závodem jsem si řekl, že začátek nesmím přepálit, a v rámci možností se tohoto předsevzetí držím a běžím jen tam kde si myslím, že můžu jen získat a neplaším se když kolem mě lidi běží a při prvním prudším kopci
je svou rychlou chůzi stahuji zpět, tato strategie funguje překvapivě dobře. Těsně před vrcholem Las Deseadas mě podle vlaječky na batohu dotáhl s číslem 1930 Milan Seman, prohodíme pár slov a po chvíli mi v prudším výšvihu Milan mizí a až do konce už jej nevidím. Těsně pod vrcholkem Las Deseadas je občerstvovačka s pitím, beru kelímek s ionťákem a doplňuju jednu půllitrovou Salamon flašku. Úsek, který mě teď čeká již dobře znám, protože jsem si jej proběhl 4dny dopředu. Nádherné hřebenové úseky a sopečné kužely. Cesta je krásně zvlněná a převažuje klesání až na první velkou občerstvovačku na dnes již legendárním sedle El Pilar, tempo mám hezké, držím to někde kolem 5 na kilometr, přesně tak jak jsem si to už mnohokrát před samotným závodem snil. El Pilar je v obležení fanoušků, může tam být v tu chvili kolem 1000 lidí, při samé euforii proběhnu a zapomenu, že by někdě tady mělo být na občerstvení i něco k snědku, běžím přes čipový koberec a už slyším svoji Čulinku jak na mě volá, jako dopink dostanu pusu a mazání na třísla, trenýrky mi začínají řezat do stehen. Přes samý spěch jsem se zapoměl najíst, takže
 |
| Ještě to jde |
vracečka zpět a hledání jídla, na občerstvovačce je všechno možné ale sůl ne, takže hážu jen banán a meloun, ještě něco na pití a valím dál. Od El Pilar na další občertvovačku El Reventón je to cca 8 km více méně po rovině. Běžím ale cca po kilometru přecházím do chůze a absolutně nechápu co se děje, nic mě nebolí, křeče nemám, ale tělo nechce zrychlit, při jakémkoliv pokusu se jakoby dusím lapám po dechu. Snažím se dycky chytnout někoho kdo mě předbíhá, aby se můj motor nějak nastartoval. Chvíli to i tak vypadá, avšak po pár minutách zase motor zhasl. V hlavě naprosté zděšení, zkouším do sebe dát gel. Bez úspěchu. Na Reventón dorážím hodně psychicky na dně. Tempo se snížilo někde na 8km na hodinu. V tomto místě se trasa docela zvedá až do nejvyššího místá Roque de los Muchachos, naprosto fanatastického místa na trase s mnoha observatořemi, jak jsem už psal. Další občerstvovačka na trati za Reventonem je Pico de la Nieve, která je jen 6 km vzdálená. Pro mě je to v tu chvíly 6 km jak pro běžce pětky půlmaratón. Moje tělo si dělá absolutně co chce, vůbec neposlouchá, je v jakém si stand by režimu, kdy mi fungují jen základní funkce jako je nadávání, koukání do mapy a pomalé předbíhání levé nohy pravou a naopak. Absolutně nevím co se děje fouká pro mě strašně silný boční vítr, který neustále suší
moje tělo a já nevím jak jsem už zblblý jestli mám vůbec pít, když se nepotím.
 |
| profil plus checkpointy |
Na sluníčku je v tu chvíli kolem 28 stupňů a každým vystoupaným metrem se teplota i vítr stupňuje. Už jen pobit na slunci je pro mě úžasnou zkouškou co vlastně jsem schopný vydržet jak neskonale obdivuju všechny přeživší účastníky Badwater ultramarathonu. Vzpomínám si na mé docela úspěšné Týniššťské šlápoty, kde bylo podobné vedro. Když mě nemůže dostat příroda na kolena, komu se to daří jsou mí "soupeři' i když jsou strašně příjemní, tak mě prvních 100 předběhnutí neskutečně sere, ne sere ale SERE!!!!!!! Nejsem schopen nic jen
prostě jít co naha nohu mine, nechci to vzdávat stejně by mi to nepomohlo, jedině, že by pro mě přiletěla helikoptéra. Mám sice maratonske pojisteni, ale nejsem si jisty jestli platí i nad 2000 m.n.m. Než dojdu na občerstvovačku Pico de la Nieve a následně hned na Pičo de la Cruz, mě předběhlo 406 lidí. To je naprosto poslední hřebíček do té mé sluncem vyprahlé tělesné skořápky. Za ty nekonečné kilometry a hodiny, jsem přišel na to proč mi to nechce jet, když mám všechny předpoklady minimálně držet tempo s tou 60tiletou paní co mě právě ladným cupitáním předbíhá. Nejsem aklimatizovaný na běh v takové nadmořské výšce. Všechno co jsem dělal ten týden předtím se smazalo dycky spánkem u hladiny moře. Některé z kilometrů mezi Roque a Cruz jdu v tempu 30 minut na kilometr. Hřeben je sice krásný, ale také nekonečný. Je krásné vidět občerstvovačku a zároveň nejvyšší bod trasy v jeden moment, ale za každým vrcholkem je další sešup
dolů a pak zas hoplá nahoru a tak se to opakuje nejméně třikrát. Nahoře vRoque de Los muchachos to vypadá jak v polní nemocnici a ne jako na občerstvovačce, kopa lidí leží na zemi, dost jich zvrací, já se tam snažím moc nezdržovat kopnu do sebe nějaké pomeranče kolu a jdu do seběhu k hladině moře, nikdy jsem tak dlouhý seběh cca 17 km s 2490 metry dolů najednou nešel, ale nohy mě nebolí, energie dolů skoro není potřeba tak jdu do toho po hlavě a zase mi stoupá tempo a dokonce předbíhám pár soupeřů. Až do občerstvovačky El Time, kde byl finiš Vertikálního kilometru mi to jde docela dobře cítím se fajn, až na ten brutální nedostatek energie nemám stále žádne křeče, puchýře či bolesti. Prostě stále jsem jen schránka bez obsahu. Na El Time mám hovor s tátou a ten mi oznamuje, že ségra přivedla na svět, už svou druhou krásnou holčičku Tínu a mě do okamžitě zalévají oči slzama a jsem celej dojatej, až skoro nemůžu mluvit. Tak to tak ještě chvilku probíráme a ja se už jen zpomalím a ultrapomalím pohybem šinu dolů do přístavu abych dokončil své dlouhé putování. Posledních 8 km cesty mi zabralo neskutečných 120 minut. Po skoro vertikálním chodník do přístavu a pak korytem řeky (zdravím tě Olafe), do neskutečnýho předfinišového hangu, který končíl nekonečnou rovinkou až do cíle obklopený davem fandicích naprosto vynikajících diváků. Do cíle jsem dorazil za neskutečně zklamaných 14 hodin 31 minut. 4,5 hodiny za mým očekáváním, tudíž asi se na La Palmu budu muset vypravit ještě jednou napravit si chuť.  |
| Zombie |
Díky všem podporovatelům z X-Trailu Orlová, rodině přítelkyni a kamarádům. Doufám, že se brzo někde uvidíme!
Video z Cilové rovinky ZDE
Fotky ze závodu od Ian Corless ZDE
Výsledková listina ZDE
Záznam mé STRAVY
Fotky dodám, až je všchny pořádně protřídím..slibuju, když už ten výkon stál za prd, tak fotky jsou pěkné i ty sferické nějaké mám.
Fotky dodám, až je všchny pořádně protřídím..slibuju, když už ten výkon stál za prd, tak fotky jsou pěkné i ty sferické nějaké mám.
2014 – XX. týden
Po volno
Út 15,4 km; 1:16; trail, nastoupáno 401 m
v pondělí jsem nestíhal, tak až dnes jsem se dostal k proběhnutí po Jesenické stovce a ono to kupodivu šlo celkem hladce :-)
St volno
měl jsem...
Horská výzva / Šumava / Long-70km / 2014
Na tenhle závod už byla příprava lepší, než na Jeseníky. V půlce času mezi oběma HV jsme dali s Tomášem tréninkově běh z Berouna do Radotína: 30km - 1000m převýšení - 6,45/km. Slušná příprava. Vzhledem k tomu, že před závodem byl svátek, tak i spánková příprava byla příjemná...
Do Špičáku nad Železnou Rudou jsme dorazili celkem brzo. Rychlá registrace, večeře, trochu zmatky s hledáním vody do vaku, ale jinak brzké zalezení do spacáku a odpočinek. V průběhu oblíkání a dobalovaní batohů moderátor "straší" s hlášením Horské služby ohledně možnosti změny počasí na kopcích. Nad námi jsou hvězdy a všechny možné předpovědi na telefonech nic tak vážného nehlásí. Přece jenom ale přihazuju jedno teplý triko do batohu a jde se na start.
Stoupáme si do 2. řady a za chvilku vyrážíme. Jsme hned za vedoucí skupinkou asi 8 dvojic, která se dost rychle vzdaluje. Ještě než proběhneme kolem železniční stanice Špičák (asi 300m od startu), tak začíná pršet. Už na sedle nad Špičákem leje jak z konve a my vzpomínáme na 5BV :-). Za chvilku Tomáš vytahuje bundu, takže já mu držím batoh a hůlky a pořád běžíme. Jsme tak na 12. místě. K Černému jezeru to jde dost rychle a za ním je na dlouhou dobu poslední krátké stoupání. Prakticky pořád běžíme a to dost rychle. Najednou je poměrně velká Y křižovatka, jedna cesta po vrstevnici, druhá dolů a na obou fáborky. Žlutá značka Long trasy ukazuje po vrstevnici, ale asi 10 čelovek si to valí po spodní cestě zpět na křižovatku... Za chvilku nás část opět předbíhá, včetně vítězného dogtrekaře z Jeseníků. Pak už začíná seběh ke kostelu v Hamrech a první občerstvovačce. Tam rychle pijeme kolu, banán a už pobízím Tomáše, že běžíme dál. Další část má být podél přehrady Nýrsko po šotolinové cestě, ale běžíme po zbrusu novém asfaltu. Čelovek za námi moc není (a ani před námi). Přebíháme přehradní hráz a já hlásím, že 1/2marathon máme za 2:06, hmm to neběháme skoro ani v tréninku. Jedna dvojice čelovek vypadá, že se nám trochu přiblížila. Další úsek vede trochu zvlněnou cestou, kde lze krásně běžet až do Oldřichovic. Na občerstvovačce žádný dlouhý flákání, akorát si vychutnáme banán se solí a bežíme dál pronásledováni kameramanem (tak doufám, že v sestřihu budeme).
Následuje první velký kopec, kde hned na začátku předcházime jednu dvojici. Za sedlem Prenet je mírný seběh temným lesem doplněný mlhou asi dvakrát pomůže navigace v hodinkách, takže můžeme běžet dál. Před Hojsovou Stráží předběhnem ještě jednu dvojici a dogtrekaře. Na 3. občerstvovačce rychle doplníme vaky a běžíme dál... Já bez hůlek, takže se pro ně musím asi 200m vracet.
V lese nad Stráží nás pozoruje dvojice očí, a my trochu zmatkujeme s cestou, naštěstí hodinky nás rychle navedou zpátky. Trasu jsem si do nich nahrával jen na zkoušku, ale nakonec to hodně pomohlo. V následujícím stoupání na Můstek (1230m) se už rozednívá, takže já už jdu bez čelovky. Do kopce to celkem nakopnem, takže kousek pod vrcholem už předbíháme další dvojici - tentokrát mix. Následuje nádherný úsek přes náhorní louky v době kdy právě svítá, to dokáže povzbudit, takže za osadou Šukačka dáváme další dvojici. :-) V dlouhém, ale mírném stoupání do Kepel se snažíme co nejvíc běžet. Na silnici u Kepel pozorujeme asi tři dvojice, které se po protějším svahu už vrací do Javorné, náskok mohou mít kolem 15min. Pozvolný seběh do Kepel dává zabrat, fouká protivítr a v nohách už je taky přecejenom 55 km. Takže trochu "vypínáme mozky" a běžíme... Za Javornou čeká na 60.km poslední občerstvovačka. Já piju x kelímků coly a Tomáš mění triko. Paní říká, že jsme asi na 8. místě. Trochu nechápeme. No nic berem hůlky a vyrážíme do prudké ale poměrně krátké sjezdovky, nad kterou nám Tomášův brácha potvrzuje zprávou 8. místo z mezičasu před poslední občerstvovačkou. Chybí 8 km a asi 250m převýšení. Tuhle část trasy znám, takže se jde dobře. Poslední krátký výšvich na Pancíř a hurá podél lanovky dolů do cíle. Naštěstí je to po měkkém, takže to frčí rychle. Ke konci už jen hlídám hranici 8:30, takže trochu sprintujeme v cílové rovince a dobíháme na úžasném 8. místě!
Do Špičáku nad Železnou Rudou jsme dorazili celkem brzo. Rychlá registrace, večeře, trochu zmatky s hledáním vody do vaku, ale jinak brzké zalezení do spacáku a odpočinek. V průběhu oblíkání a dobalovaní batohů moderátor "straší" s hlášením Horské služby ohledně možnosti změny počasí na kopcích. Nad námi jsou hvězdy a všechny možné předpovědi na telefonech nic tak vážného nehlásí. Přece jenom ale přihazuju jedno teplý triko do batohu a jde se na start.
Stoupáme si do 2. řady a za chvilku vyrážíme. Jsme hned za vedoucí skupinkou asi 8 dvojic, která se dost rychle vzdaluje. Ještě než proběhneme kolem železniční stanice Špičák (asi 300m od startu), tak začíná pršet. Už na sedle nad Špičákem leje jak z konve a my vzpomínáme na 5BV :-). Za chvilku Tomáš vytahuje bundu, takže já mu držím batoh a hůlky a pořád běžíme. Jsme tak na 12. místě. K Černému jezeru to jde dost rychle a za ním je na dlouhou dobu poslední krátké stoupání. Prakticky pořád běžíme a to dost rychle. Najednou je poměrně velká Y křižovatka, jedna cesta po vrstevnici, druhá dolů a na obou fáborky. Žlutá značka Long trasy ukazuje po vrstevnici, ale asi 10 čelovek si to valí po spodní cestě zpět na křižovatku... Za chvilku nás část opět předbíhá, včetně vítězného dogtrekaře z Jeseníků. Pak už začíná seběh ke kostelu v Hamrech a první občerstvovačce. Tam rychle pijeme kolu, banán a už pobízím Tomáše, že běžíme dál. Další část má být podél přehrady Nýrsko po šotolinové cestě, ale běžíme po zbrusu novém asfaltu. Čelovek za námi moc není (a ani před námi). Přebíháme přehradní hráz a já hlásím, že 1/2marathon máme za 2:06, hmm to neběháme skoro ani v tréninku. Jedna dvojice čelovek vypadá, že se nám trochu přiblížila. Další úsek vede trochu zvlněnou cestou, kde lze krásně běžet až do Oldřichovic. Na občerstvovačce žádný dlouhý flákání, akorát si vychutnáme banán se solí a bežíme dál pronásledováni kameramanem (tak doufám, že v sestřihu budeme).
 |
| takhle si vychutnávám pod dozorem Tomáše banán se solí... / foto Patrik Pátek |
 |
| Tomáš si nechává potvrdit mapu na první občerstvovačce / foto Jakub Cejpek |
V lese nad Stráží nás pozoruje dvojice očí, a my trochu zmatkujeme s cestou, naštěstí hodinky nás rychle navedou zpátky. Trasu jsem si do nich nahrával jen na zkoušku, ale nakonec to hodně pomohlo. V následujícím stoupání na Můstek (1230m) se už rozednívá, takže já už jdu bez čelovky. Do kopce to celkem nakopnem, takže kousek pod vrcholem už předbíháme další dvojici - tentokrát mix. Následuje nádherný úsek přes náhorní louky v době kdy právě svítá, to dokáže povzbudit, takže za osadou Šukačka dáváme další dvojici. :-) V dlouhém, ale mírném stoupání do Kepel se snažíme co nejvíc běžet. Na silnici u Kepel pozorujeme asi tři dvojice, které se po protějším svahu už vrací do Javorné, náskok mohou mít kolem 15min. Pozvolný seběh do Kepel dává zabrat, fouká protivítr a v nohách už je taky přecejenom 55 km. Takže trochu "vypínáme mozky" a běžíme... Za Javornou čeká na 60.km poslední občerstvovačka. Já piju x kelímků coly a Tomáš mění triko. Paní říká, že jsme asi na 8. místě. Trochu nechápeme. No nic berem hůlky a vyrážíme do prudké ale poměrně krátké sjezdovky, nad kterou nám Tomášův brácha potvrzuje zprávou 8. místo z mezičasu před poslední občerstvovačkou. Chybí 8 km a asi 250m převýšení. Tuhle část trasy znám, takže se jde dobře. Poslední krátký výšvich na Pancíř a hurá podél lanovky dolů do cíle. Naštěstí je to po měkkém, takže to frčí rychle. Ke konci už jen hlídám hranici 8:30, takže trochu sprintujeme v cílové rovince a dobíháme na úžasném 8. místě!
 |
| sundání čipu v cíli / foto Jakub Cejpek |
...tak a co teď? / foto Jakub Cejpek
Dokončit první maraton: Hotovo
- 42,195 km
- 28 km rozběhat kamaráda co to chtěl vzdát.
- 38 km zavolat sanitku italskému běžci, který ležel u nohou českého policisty.
- 40 km dostat ráno bilboardem do hlavy.
- 42 km a proběhnout Pařížskou do cíle? Pocit, který nelze popsat.
A vlastně jsem ani běžet nechtěl, asi 2 měsíce zpět jsem se rozhodl, že poběžím jen Vltava run a maraton si nechám na jindy. Ale když jsem se minulý týden prošel po skle na Prague International Barefoot running Day IBRD 2014 bylo rozhodnuto. Petr Slavík, nemohl běžet a odkoupil jsem od něj číslo, opět. Konec konců, Slavík jako Slavík.
Cíl: Doběhnout do cíle ideálně pod 5 hodin. Bonus doběhnout pod 4:30. Science and fiction doběhnout pod 4:00.
Cíl: Doběhnout do cíle ideálně pod 5 hodin. Bonus doběhnout pod 4:30. Science and fiction doběhnout pod 4:00.
Ráno jsem se ani trochu necítil jako, že bych měl běžet svůj první maraton. Pocity jako při normálním dni. Na zastávce jsem potkal sousedku, Katku, která taky běhá a do dneška jsem ji jen vídal z okna když běžela kolem. Kecali jsme celou cestu až na Václavák. Tam jsem měl schůzku s Vendy, Dinem, a Petrou, viz. společné foto. Popřát, plácnout a šup do koridorů. Nakonec jsem str hnul nálepku ze svého pečlivě padělaného čísla, malá tradice když kupuji od Petra a šel do posledního koridoru s Vendy. Vůbec se mi nechtělo hnát se na hraně, příští týden mně čeká Vltavarun. Pocity? Stále jsem nevěřil, že běžím, ale začal jsem si užívat atmosféru. Ale s tóny Vltavy mi naběhla husina jak prase. To byly hřebíky jak prase a v podstatě mně neopustila po celou trasu. Než jsem se z posledního dostal na start uběhlo krásných 12 minut, plných vzrušení a očekávání. Jen krátce po startu, jsem musel znovu na WC. U Úřadu vlády, do křoví. Nejlepší místo. ;)V podstatě vše běželo dobře až do 28 km, až na malou přeháňku v Nuslích a protivítr 15m/s v nárazech, kde jsem na 28 km viděl Zdenka, který seděl u trati a vypadal, že už nejde ani o krok dál. Měl krizi od půlky a chtěl to vzdát a tak jsem s ním pokračoval kousek pěšky, když nastartoval a po chvíli se dal znovu do běhu. Když jsme šli pěšky míjel nás Miloš Škorpil a určitě si myslel něco o mladících co to zase přepálili. :D Ale to zajímavé, aspoň pro mně se teprve mělo začít dít. Zdenek pokračoval dál s vodičem na 4:30 a mně začala bolet levá noha v kotníku, až doma jsem si uvědomil, že jsem se v týdnu nakopnul o železnou část postele a musel jsem zpomalit a to citelně. Ale pořád jsem měl velký náskok. Než jsem zastavil se Zdenkem běžel jsem na čas pod 4:30, ale i taková maličkost se projeví, když běžíte 42 km. Pokračoval jsem volným tempem až na Rohanské nábřeží, kde jsem si vzal na občerstvovačce houbičku a dal se do boje s protivětrem a levou nohou.
Po 500 metrech jsem si všiml stojícího policisty a za ním na zemi ležícího běžce. Napadlo mně, že ho hlídá než dorazí sanitka, to asi všechny běžce a pro jistotu jsem zastavil a dal běžci svoji houbičku, ať se omývá. Byl to italský běžec a ihned ji začal cucat, z toho jsem usoudil, že je dehydrovaný, ale policista mne ujišťoval, že si zde jen lehl a odpočívá. TO mu prý italský běžec tvrdil než ulehl. Ujistil jsem policistu, že toto rozhodně není normální stav a už vůbec ne na 38 km maratonu. Zavolal běžci sanitku a začal se o něj konečně zajímat. Škoda, že nemám jeho služební číslo. Ale stál cca 500m za občerstvovací stanicí na 38 km, kdyby to chtěl někdo řešit služebně. Chvíli jsem si popovídal s Italem a pokračoval jsem nejméně oblíbenou částí tratě. Rovinou po Rohanském.
Po 500 metrech jsem si všiml stojícího policisty a za ním na zemi ležícího běžce. Napadlo mně, že ho hlídá než dorazí sanitka, to asi všechny běžce a pro jistotu jsem zastavil a dal běžci svoji houbičku, ať se omývá. Byl to italský běžec a ihned ji začal cucat, z toho jsem usoudil, že je dehydrovaný, ale policista mne ujišťoval, že si zde jen lehl a odpočívá. TO mu prý italský běžec tvrdil než ulehl. Ujistil jsem policistu, že toto rozhodně není normální stav a už vůbec ne na 38 km maratonu. Zavolal běžci sanitku a začal se o něj konečně zajímat. Škoda, že nemám jeho služební číslo. Ale stál cca 500m za občerstvovací stanicí na 38 km, kdyby to chtěl někdo řešit služebně. Chvíli jsem si popovídal s Italem a pokračoval jsem nejméně oblíbenou částí tratě. Rovinou po Rohanském.
U poslední občerstvovačky jsem si dal ionťák a banán. Vyhazoval jsem kelímek do velikého koše s billboardem KOMWAG, když ho vítr obrátil přímo na mně. Díky za Bujinkan, pády se pořád hodí. Ihned jsem šel instinktivně k zemi a dostal jsem jen slabou ránu do hlavy a neodřel si kolena. Při stavění na nohy jsem navíc uklouzl na slupce od pomeranče. :D Jestli je tohle to naběhnutí do zdi, bylo pořádné.
Těšnovský tunel byl vybaven oproti půlce několika reproduktory, které dál nesly zvuk hlasu moderátora a hudbu ze stánku. Totálně blbý nápad!!! Když jsme to běželi poprvé, ještě to šlo, ale na 40 km? Ani náhodou. Feedback pořadatelům na příští rok. Jinak běžím jinudy. Postupně jsem se pomalu dopravoval až k Pařížské, kde jsem si uvědomil, že už jsem vlastně v cílí a dostal jsem to co mi vždy. Energii. Najednou jsem neměl tuhé nohy, nebolela mně levá noha a letěl jsem lehce jako pták Pařížskou ulicí a mával a mával všem kolem, kteří nás vydatně povzbuzovali. Maratonci chápou, prostě bomba. V cíli jsem si na Staromáku zařval od radosti s rukama nad hlavou, tak nahlas, že se na mně obrátili všechny objektivy v okruhu 30 metrů a pak cílová brána. A konec. Dokončil jsem svůj první maraton. Zapomněl jsem si vypnout Garminy, ale oficiálně, 4:54:08. Vzhledem k záchranným operacím na trati a billboardu, jsem spokojen a nelituji ani vteřiny závodu.
Medaili mi dal Franta, který dobrovolničil. Mimochodem díky všem dobrovolníkům, bylo vás kolem 1300 a na vás ten závod stojí. Od Franty jsem se dověděl, že dokončil i Zdenek. Byl jsem rád, že doběhl a nevzdal.
Po cestě jsem potkal Verču, a pokračoval jsem s ní pro věci a převlíknout se. Chvilka odpočinku ve fatboy a potom polívka, Verčou v pizzerce a domů.
Nejlepší reakce na medaili. Byla Štěpánova. "Jéééé, to je wolskwagen." No, děti nemají představu co je běžet 42 km. Ale rozesmál mně.
Po cestě jsem potkal Verču, a pokračoval jsem s ní pro věci a převlíknout se. Chvilka odpočinku ve fatboy a potom polívka, Verčou v pizzerce a domů.
Nejlepší reakce na medaili. Byla Štěpánova. "Jéééé, to je wolskwagen." No, děti nemají představu co je běžet 42 km. Ale rozesmál mně.
Dneska jsme jeli se Štěpánem do školy. V metru jsem viděl pár lidí jejichž chůze byla podobná mojí. Přeháním, ale tak strašné to není. Jen puchýř na levé a jinak se bolest dá snést. Už jsem cvičil a jdu vyklusat i přes neutichající vítr. Ale občas cítím, když udělám určitý pohyb.
Shrnutí nebo závěr jak chcete: Bomba!!! stačí si jen vzpomenout na doběh Pařížskou a mám slzy v očích a husinu jak prase. Maraton prověří vaše schopnosti úplně do detailu a záleží i na maličkostech jako kopnutí do postele. Dokonalost není maličkost, ale z maličkostí se skládá. Maraton není maličkost, ale úspěšné dokončení maratonu se na maličkostech zakládá. Dodržovat tréninkový program, posilovat středové svaly, mít na mysli váš cíl, zavodnit se atd a hlavně se u toho nezničit. Jsem šťastný a mám zase na chvíli klid než si vezmu další bod z mého seznamu snů. Co to bude? Dokončit triatlon? Potápět se se žraloky? Nebo konečně dostudovat? Nevím, ale zase něco náročného a dlouhého. Brát si malé cíle mně nebaví.
2014 – XIX. týden
Po 7,7 km; 0:39; asfalt, rovinka
Út volno
St 11 km; 0:53; asfalt, rovinka
Čt volno
Pá-So 100 km; 12:04; trail, nastoupáno 3200 m
Ne volno
Celý týden byl spíš ve znamení odpočinku. Po loštickém ma...