Winschoten 2014. No, tak to nevyšlo…
![]() |
| Tady to ještě bylo fajn. |
Do Winschotenu jsem se moc těšil. Obzvlášť po tom loňském výsledku. Jenže není každý den posvícení. Tedy, někdo tam posvícení měl. Dan je ve Winschotenu skutečně hodně známý, skoro bych řekl že známější než místní starosta. Má tam podél trati několik fanklubů, v cíli měl krásný transparent k výročí své desáté účasti. Desetkrát tam na trati stál snad jen ten borec co to chodil v dřevákách a dával jen 50km trasu. A navíc, letos tam Dan vyhrál počtvrté! Už to, že vyhrává jen v sudé roky mě mělo před letoškem varovat:) A já bláhově spoléhal na svoje startovní číslo 11. Kecy v kleci. Bylo mi líto těch neznámých holanďanů, kteří si dali práci a vyrobili mi u milníku druhého kilometru transparent: RADEK BRUNNER, lucky number 11. Skoro jsem se jim po tom průseru chtěl jít omluvit.
Před týdnem na Baroko maratonu mě to už mohlo varovat, běžet ho na 165 tepech a být unavený a ztahaný po výsledku 2:52, tady něco nehraje. Po doběhu se mi tam navíc udělalo trochu šoufl, ještě že mi Pavel Sedlák poskytl trochu toho trávníku vedle svého auta. Do středy mě pak trápili unavená stehna a vůbec všechno tak nějak nesedělo tak, jak mají puzzle před velkým závodem zapadat. A sobota pro mě byla jedním velkým trápením. A o to víc mě to mrzí, protože medaile tam letos leželi fakt hodně nízko. Ale nemá smysl brečet nad rozlitým mlíkem. Já si z toho vzal ponaučení, všechno jsem si prošel a promyslel. A myslím, že řešení znám. Takže se teď zavřu do svojí běžecký alchymistický laboratoře a vylezu z ní až 25.10.2014 v Plzni na republikový šampionát na 100km. A buď bude moje analýza situace správná a nebo je všechno ještě jinak.
Tohle byl poslední zápisek na DailyMile. Napsal jsem si ho v sobotu večer, pod větrným mlýnem ve Winschotenu.
Winschoten 100km. DNF. Smutek kam se podíváš. Od Baroka se z toho dostávám, evidentně to nestačilo. Myslím, že mi už minulý týden tělo chtělo něco naznačit, já ho ale jako správný blbec neposlouchám. Vyběhl jsem rozumně, šli jsme čtyři společně, tempo cca 4:00-05/km. Normálně bych při něm měl tepy do 140, tady to ale jelo nad 150. První varování. A když jsem po 20 kilometrech zjistil že jsem opět unavený a těžknou mi nohy, začalo to jít z kopce. Maraton za 2:52 ale to už jsem dupal po 4:30 a nebyl schopný přidat. Jak velký rozdíl oproti loňsku. Po padesátce to zase spadlo přes pět a pak už jsem jen chtěl opustit medailovou pozici abych nevzdával z bedny. Šedesátý pátý znamenal stopku. Dostal jsem křeče do nohou, pak do prsou a byl konec. Zastavil jsem. Odvezli mě, zkoukli EKG a propustili. Stydím se, že jsem to zabalil. Ale jak mám závodit když nejsem schopný běžet? Nikdy jsem nevzdal ale tohle pro mě bylo vysvobození. Asi toho letos už bylo moc, asi jsem neodpočíval a chtěl všechno ztrhat. Asi bych o tom měl víc přemýšlet. Letos mi všechno vycházelo tak jsem teď padl na držku. Bylo to potřeba. Bolí to, ale žít se s tím dá...
| Zbytky ve sprše. |
Garmin Forerunner 620 – můj nový parťák
Neopouštěj staré známé pro nové…
UPDATE: díky spolupráci s GARMINem Vám můžu nabídnout lepší cenu při nákupu produktů téhle značky. Pokud tedy uvažujete o nějakém novém strojku na běhání, zeptejte se: runner.cz(@)me.com
Tak nějak bych tohle povídání mohl nazvat. Ale nemůžu. Protože já toho svého starého známého opustil. A ani jsem kvůli tomu nebyl nějak zhroucený a smutný. Kdo to byl? Byl to můj sporttester Suunto Ambit. Strávil jsem s Ambity skoro dva roky, dostal jsem je v roce 2012 pod vánoční stromeček a za těch 20 měsíců jsme společně naběhali přes 12.000km. Jaký byl tedy důvod, že jsem je tak klidně odložil? Je to Garmin Forerunner 620. Když se objevil na trhu, nevěnoval jsem mu žádnou pozornost. Bral jsem ho jako další sporttester v řadě. Ale vzhledem k tomu, že běhám docela často, v podstatě každý den, tak o běhání trochu přemýšlím. Přemýšlím o tom, co dělám špatně, co dobře a co bych mohl ještě třeba zlepšit. Vzhledem k tomu, že už jsem letos v kategorii veteránů, nemůžu počítat s tím, že moje výkonnost co se týká rychlosti půjde nějak zázračně nahoru. Vím ale, že jsou určité aspekty, které můžou celkovému výkonu pomoci. Tak třeba: kadence kroku, to jak moc při každém kroku skáču nahoru místo toho, abych tuto energii směřoval dopředu, jak dlouho se mi noha při každém kroku válí na zemi… Všechny tyhle drobnosti umí Garmin Forerunner 620 ukázat. A proto jsem mu dal šanci a chtěl ho vyzkoušet. Přeci jen, pokud bych každý tento parametr o chloupek zlepšil k ideálu, mohl bych se stejným úsilím běžet rychleji, kdybych měl vlasy, tak skoro tak rychle, že by mi vlasy vlály.
Tak nějak bych tohle povídání mohl nazvat. Ale nemůžu. Protože já toho svého starého známého opustil. A ani jsem kvůli tomu nebyl nějak zhroucený a smutný. Kdo to byl? Byl to můj sporttester Suunto Ambit. Strávil jsem s Ambity skoro dva roky, dostal jsem je v roce 2012 pod vánoční stromeček a za těch 20 měsíců jsme společně naběhali přes 12.000km. Jaký byl tedy důvod, že jsem je tak klidně odložil? Je to Garmin Forerunner 620. Když se objevil na trhu, nevěnoval jsem mu žádnou pozornost. Bral jsem ho jako další sporttester v řadě. Ale vzhledem k tomu, že běhám docela často, v podstatě každý den, tak o běhání trochu přemýšlím. Přemýšlím o tom, co dělám špatně, co dobře a co bych mohl ještě třeba zlepšit. Vzhledem k tomu, že už jsem letos v kategorii veteránů, nemůžu počítat s tím, že moje výkonnost co se týká rychlosti půjde nějak zázračně nahoru. Vím ale, že jsou určité aspekty, které můžou celkovému výkonu pomoci. Tak třeba: kadence kroku, to jak moc při každém kroku skáču nahoru místo toho, abych tuto energii směřoval dopředu, jak dlouho se mi noha při každém kroku válí na zemi… Všechny tyhle drobnosti umí Garmin Forerunner 620 ukázat. A proto jsem mu dal šanci a chtěl ho vyzkoušet. Přeci jen, pokud bych každý tento parametr o chloupek zlepšil k ideálu, mohl bych se stejným úsilím běžet rychleji, kdybych měl vlasy, tak skoro tak rychle, že by mi vlasy vlály.
Garmin Forerunner 620 má dotykové ovládání. Trochu jsem se toho bál ale jak jsem zjistil, je to zcela v pohodě. Dokonce i při závodě se dají klidně nastavovat jednotlivá pole na displeji podle potřeby. přepínání mezi obrazovkami je bezproblémové. Jedna věc mě ale trochu překvapila: nejde zamknout displej a tlačítka proti nechtěnému zastavení nebo zmáčknutí. U Suunta jsem prostě při závodě vše zamkl a nehrozilo že něco zastavím nebo vypnu. Uvidím, jak to bude fungovat tady, zda to nebude trochu problém, hlavně v zimě, když máš hodinky někde pod deseti bundama a ještě v rukavici.
Ohledně nastavování: velmi rychle jsem si zvykl, že si v průběhu tréninku můžu každé políčko na displeji nastavit podle toho, co zrovna chci vidět, rád využívám virtuálního pacera. A není nic lepšího, než vyběhnout proti soupeři který běží v tempu 4:30 a pokud se mi zrovna běží dobře tak ho během tréninku přenastavit třeba na 4:00 . U Suunta to musíš nastavit na jedno tempo a to nahrát do hodinek, dost nepohodlné.
Běhání podle tepovky jsem nikdy moc nepoužíval. Hrudní pás u Suunta mě škrtil a blbě se mi v něm dýchalo. Nevím jak jsou na tom ostatní pásy od Garminu ale ten co je u FR620 je fajn. Odběhl jsem s ním zatím 180 km a nemám s ním problém, že by tlačil, padal, dusil. Prostě funguje. A zjišťuju, že hlídat si tepy v určité úrovni je docela fajn a dá se tím celkem slušně trénink optimalizovat a při závodě naopak vidět, zda jsem to tak trochu nepřepálil a neběžím nadoraz hned od začátku.
Za těch 14 dní co je mám, máme společně naběháno 280km a myslím, že si budeme rozumět. Vyzkoušel jsem je už i na dvou závodech, Baroko maraton a stovka ve Winschotenu. Ve Winschotenu jsem tedy nakonec musel po 5 hodinách skončit, ale jaký bylo překvapení, že baterie FR 620 ukazovala stále přes 50% nabití. Znamená to, že výdrž 10 hodin by měla být fakt reálná.
Takže zatím spokojenost na jedničku. Pokud Garmin nebo někdo jiný nevytasí nějaký nový trumf, který by FR 620 přeskočil, zůstanu u nich.
MINUSY
chybí trasy, navigace k cíli (když jsem běhal někde kde to neznám, uložil jsem si u Suunta výchozí bod a pak se k němu podle šipky mohl vrátit a nebloudit)
slabý kontrast displeje (snad bude odstraněno v dalším fw)
chybí virtual racer, je k dispozici pouze virtual pacer v konstantním tempu(to u Suunta ale taky)
PLUSY
kadence funguje i bez hrudního pásu
tep funguje perfektně, na začátku běhu neukazuje nesmysly jako se mi stávalo u suunta
tepák pocitově příjemný a na těle nevadí, u suunta mi po cca 10km padal
oproti suuntu je forerunner krásně lehoučký
Vše jde snadno nastavit v hodinkách-změna polí na displeji, různé intervaly v tréninku...u suunta jde vše nastavit jen v počítači a pak nahrát, před závodem něco nenahraješ(zapomeneš)=nemáš
bezdrátová synchronizace - přiběhnu domů a mám trénink automaticky nahraný v Garmin connectu, Suunto musíš vždy připojit kablíkem(pokaždý tedy začne hned nabíjet=co to udělá s baterkou?)
Potretí krát v Ústí!
Môj prvý tohtoročný polmaratón. :) Už tradične sme sa stretli s kamarátmi na chatičke kúsok od Ústí a užili si pekný sobotný večer s grilovaním. :) Tento rok nás teda väčšina nebežala, ráno sme nervózne vstávali iba štyria.
Číslo som si v sobotu nestihla vyzdvihnúť a expo bolo ráno len do 10:30, tak sme vyrazili pred desiatou.
Tento rok bola trasa mierne poupravená a 13-ty kilometer sa nadbiehal trochu inde a vďaka tomuto predĺženiu bolo možné upraviť cieľ. Dobiehalo sa v podstate v protismere výbehu, ale zato bez zatáčiek a po širokej rovnej ceste. :) Keď som bežala po druhý krát ten hnusný výbeh na most, vedela som, že mám pred sebou už iba 3 kilometre a bolo to strašne fajn. :) Že keď po moste pobežím naspäť, už mám pred sebou cieľ. Ten bol od mosta vzdialený iba 500 metrov. Ešte som trošku hecovala bežcov, čo už prešli do chôdze, aby to nevzdávali, že je to už iba kúsok, potom foto od Miška, fandenie kamarátov pred cieľom a hurá, pokus o šprint. do cieľa. :) Dobehla som za 2:11:32. Nie je to osobák, ale je to osobáčik pre Ústí, tak aspoň niečo! Mám radosť! V cieli ma už čakala Lucka, pracuje pre RunCzech, závidím jej tu krásnu rúžovú bundičku, gratulácie. :) Dokonca som sa zahrala na mediálnu hviezdu a dala som rozhovor s moderátorom. :D
Číslo som si v sobotu nestihla vyzdvihnúť a expo bolo ráno len do 10:30, tak sme vyrazili pred desiatou.Ešte nadránom poriadne lialo, ale dážď ustal a vyzeralo to celkom fajn. No tešila som sa predčasne. Už cestou v aute začalo mrholiť a po vyzdvihnutí čísla, cestou na štart, sa rozpršalo poriadne. Chvíľku som si hovorila, že mi to za to ani nestojí!
Posledná návšteva WC a šup do koridoru. Stále som premýšľala, či bežať na osobák, alebo sa chytiť vodičky Katky, kamarátky z Karlovarskej polky, aj vtedy viedla, alebo si proste užiť atmosféru. Nechala som to proste na pocit.
Výstrel, nervozita, štart som prebiehala necelé dve minúty po elite. Rozbehla som sa a bežalo sa mi strašne príjemne. Na dohľad som mala vodiča na 2 hodiny a bol to príjemný pocit, chvíľu som sa dokonca odvážila myslieť si na čas pod 2:05. Na pohodu to bolo asi iba po tretí kilometer. :) Stále v silnom daždi, ale nebola zima. Aj ďalej sa mi bežalo fajn, ale už sa mi obtiažnejšie darilo držať k tempu 6min/km.
Moc mi pomáhalo, že som vedela, že niekde na trati mi fandí môj Míša! Vždy, keď som prebiehala centrom, vyzerala som bielo červený dáždnik, Míša poctivo fotil, potom pusa a bežalo sa ďalej. :)
![]() |
| Naša partička. :) |
Po desiatom kilometri som opäť spomalila. Pritom som sa na občerstvovačkách snažila vždy najesť a poriadne napiť. Vedela som ale, že na nejaký osobák to nebude a tak som to prestala hrotiť. Trošku ma vystrašilo, keď ma začal predbiehať vodič na 2:10 a bez Katky a s jej vlajkou. Nakoniec som ju stretla a potvrdila mi, že bežím dobre a že on je rýchlejší. Nebolo jej dobre, tak musela zastaviť a dobiehala ho. To sa na nás už občas usmievalo aj slniečko.
Tento rok bola trasa mierne poupravená a 13-ty kilometer sa nadbiehal trochu inde a vďaka tomuto predĺženiu bolo možné upraviť cieľ. Dobiehalo sa v podstate v protismere výbehu, ale zato bez zatáčiek a po širokej rovnej ceste. :) Keď som bežala po druhý krát ten hnusný výbeh na most, vedela som, že mám pred sebou už iba 3 kilometre a bolo to strašne fajn. :) Že keď po moste pobežím naspäť, už mám pred sebou cieľ. Ten bol od mosta vzdialený iba 500 metrov. Ešte som trošku hecovala bežcov, čo už prešli do chôdze, aby to nevzdávali, že je to už iba kúsok, potom foto od Miška, fandenie kamarátov pred cieľom a hurá, pokus o šprint. do cieľa. :) Dobehla som za 2:11:32. Nie je to osobák, ale je to osobáčik pre Ústí, tak aspoň niečo! Mám radosť! V cieli ma už čakala Lucka, pracuje pre RunCzech, závidím jej tu krásnu rúžovú bundičku, gratulácie. :) Dokonca som sa zahrala na mediálnu hviezdu a dala som rozhovor s moderátorom. :DMedaila, občerstvenie, hľadanie sa s Míšou, nakoniec sme sa po chvíli našli. Vyrytie času na medailu a rýchlo do autíčka smer Praha aby Míša ešte stihol beach. :)
Za odmenu som si dala na benzínke prasácky Golfa, moja neresť a na Pankráci potom pivečko. :) S výsledkom som spokojná, áno mohlo to byť lepšie, priznávam sa, ale nejaké lepšie výkony si odložim na Prahu (dúfam! :D). :) Závod som si moc užila!!! Chválim aj úpravu trasy a ďakujem za skvelú organizáciu! S WRP sa to fakt nedalo porovnávať, sorry Nike. :/
Záznam z Endomonda - 1/2 maratón Ústí nad Labem 2014
A čo vy? Ako sa bežalo vám? :)
PS: S radosťou oznamujem, že som zmenila doménu, prosím teda o úpravu v odkazoch na bezkyna.myjka.cz :)
Zmena trasy pred a po. :)
![]() |
| 2013 |
![]() |
| 2014 |
PPS: Bohužiaľ sa na závode stala aj vážna vec. :( Ako píšu v článku, nemal ani vyplnené údaje na zadnej strane čísla. Ľudia, nie je to tam pre srandu! Vypĺňajte si to!
Dobře zorganizované Prokletí
Kdy? 7. 9. 2014
Kde? Okolí Hněvkovic
Kolik? 25 km
6. 9.
Poslední dny léta, i když už jen toho babího, se chystáme o prvním zářijovém víkendu využít do maxima. Hned v sobotu ráno budou 2 míle s úsměvem. Už dlouho jsme je neběželi, pořád mám v...
Aiguille de Leschaux normálkou, Arete du Cosmique na Aiguille de Midi
![]() |
| Kufřík |
Už snad půl roku do předu jsem měl v kalendáři poznačený termín dalšího výletu s Fílou. Poslední termín v Srpnu, většinou slibuje příjemné letní vysoko horské podmínky. Kdesi z kraje roku na mě Fíla vytahuje tento roční název cesty a hory. Arete de Hirondelles na vrchol Pointe Walker v legendárních stěnách Grandes Jorasses. Domlouváme se, že mě vyzvedne po cestě na letišti v Zurichu, kam doletím z Londýna. Týden před odletem společně skrz různé kanály se snažíme zjistit jaké panuje v oblasti počasí.
Všude kolují fámy a drby, že je v Alpách zimní podmínka. To by byl docela průser a výstup by byl značně znesnadněn. Ale místo neměníme v oblasti je dalších milion variant co se dá vylézt, přelézt popřípadě vypít. Jak jsme se domluvili, tak se i stalo. V sobotu dopoledne mě Fíla vyzvedává svým lowendovým kombíkem bez výdobytku jakékoliv moderní technologie. Čeká nás už jen poslední fáze cesty po Švýcaských ultra nudných dálnicích až na Italskou stranu masivu Mont Blancu do malé vesničky Lavachey 1650 m.n.m v údolí Val Ferret.
![]() |
Cesta je značená žlutými puntíky a mužiky, ale i tak je docela náročná na orientaci, a u paty vodopádu trošku bloudíme a jinak lehký ale strmý úsek žlabem vodopádu jdeme direkt, abychom nahoře zjistili, že o 10 metrů vedle je krásná vyšlapaná cestička, nad vodopádem je potřeba se vyhoupnout nad skalní práh, cestu ulehčují natáhnutá fixní lana.
Pak se cesta traverzem dostává na ledovcovou morénu a pár plotnových úseků a pak již jen závěrečný výšvich po skále s pár fixnimi lany a šup do nádherného, vysunutého do prostoru bivaku. Uvnitř se zdravíme s čtyřma taliánama, kteří mají zálusk na jižní stěnu Petit Jorasess.
![]() |
| Čelo ledovce pod Petit Jorasses |
Cesta na bivak mi dala hodně zabrat, s plnou polní a vlastně celoročním horským půstem mi moje tělo dávalo dost hlasitě najevo, že se mu na málo kyslíku vůbec nechce zvykat. Prozkoumávám naši základnu, která nabízí dvanáct míst na spaní a hlavně naprosto unikátní výhled skrze prosklenou stěnu v jídelní části
Bivak je plně vybaven, nádobím, dekami prostě vším co může člověk potřebovat. Dokonce i funkční počítač je uvnitř.
Večer se domlouváme na aklimatizační výstup na Aiguille de Leschaux 3759 m.n.m. Cesta by prý měla trvat kolem 3,5 hodiny na vrchol. Budíka teda neřešíme a druhý den vstáváme až v šest ráno. Přes noc nasněžilo pár cm sněhu a je dost mlíko.
Večer se domlouváme na aklimatizační výstup na Aiguille de Leschaux 3759 m.n.m. Cesta by prý měla trvat kolem 3,5 hodiny na vrchol. Budíka teda neřešíme a druhý den vstáváme až v šest ráno. Přes noc nasněžilo pár cm sněhu a je dost mlíko.
Čekáme tedy jestli se počasí neumoudří, předpověď totiž slibuje jasno. Jasno se nedostavuje tak i přes počáteční váhání přece jenom nastupujeme přes skálu nad bivakem na ledovec a v bílé tmě se snažíme neupadnout do jedné z mnohých děr v dost nekompaktním ledovci. Snažíme se nějak virtuálně kopírovat cestu z obrázku, který jsem si vytiskl už v Londýně.
Docela se nám daří, a po pár desítkách minut se trhá oblačnost a sluničko nám usnadňuje orientaci. A vlastně i v ten nejlepší možný čas, protože jsou před náma ty největší a nejkomplikovanější přechody po dost nestabilních sněhových mostech. Daří se nám prokličkovat až po začátek 250 metrů vysokého skalního prahu 3200 m.n.m.
![]() |
| Výhled ze skalního prahu směre na hřeben Hirondelles |
Fíla se ujímá vedení a lezeme souběžně krásnou žulou v II až III terénu. Snažíme se orientovat podle starých erárek, ale spíš Fíla si cestu tvoří sám a pěkná nám to odsýpá a přichází i na pěknou expozici. celou dobu je krásně vidět na hřeben Hirondelles, který měl být naším primárním cílem, ale množství sněhu a hlavně objektivní nebezpečí a nerozlezenost nám velela, nechat jej ještě nějaký ten pátek na pokoji.
![]() |
| Arete de Hirondelles |
Po cca hodině a půl jsme překonali skalní práh a direktem směřujeme k velké převěji a sedle 3550 m.n.m. mezi Leschaux a vedle stojící jehlou Monte Gruetta.
Po vystoupání k sedlu ještě čeká poslední lezení na samotný vrchol, který tvoří skalní věž s vrcholem ostrým jak břitva. Je to lezení za II, jedno místo III. Po trošku bloudění na vrcholu, kde vlastně vrchol je, se dostáváme na miniaturní plošinku a podáváme si ruce na znamení úspěšného výstupu. Vrcholový hřebínek je ostrý a umožňuje mi si Lečo osedlat, je to naprosto vyjímečný zážitek.
Od bivaku na vrchol nám to trvalo plných 6 hodin, což je velmi úsměvné, když jsme počítali s původními 3,5 hodinami. No ono je to na horách dycky jinak než si to člověk představuje. Na vrcholu jsou úžasné výhledy na Aiguille du Midi, na ultra děsivou stěnu Grandes Jorasess, kde se tvořila historie Alpského lezení, na obrovský ledovec de Leschaux a ledovec Mer de Glace.
Po svačince, se vydáváme na cestu zpět, slaňujeme po starých erárkách, které ve mě nevzbuzují moc důvěry a kde to jde snažím se lana moc nezatěžovat. Filip je klasik a asi by mu nevadilo slaňovat ani z lana obtočeného kolem krtince. Nad skalním prahem trošku laborujeme a nemůžeme najít slaňák, po nějaké době se mi to daří a tím se ujímám role hlavního slaňovače jelikož Filipus je slepý jak patrona. Erárky jsou od sebe vzdálené v průměru 30 metrů, párkrát se nám stalo že i více.
My však měli jen jednu šedesátku, ne dvojčata. Ale vždy to šlo nějak vyřešit. Sluníčko už na ledovci přes den stihlo napáchat ještě více škody a některé mosty se propadly a sníh byl nepříjemně mokrý. Ranní stopa a můj instinkt stopaře funguje na jedničku a cesta utíká velice svižným tempem.
![]() |
| Most |
Až konečně docházíme na skálu na bivakem, kde si už můžeme oddychnout, sundat mačky pokochat se krásným slunečním divadlem, které se odehrává na kopcích na protější straně údolí a na světelnou šou nad hlavami někde u Pointe Walker. Jdeme spát a druhý den dopoledne opouštíme toto nádherné orlí hnízdo. Pak se na pár dnu stává Arnuova a okolní kopce naším hřištěm kde lezeme nějaké více délky, dáváme pár dalších krásných hřebenů.
Po několika dnech se přesouváme na druhou stranu do Francie skrz Mont Blanc tunel (41 Eur jednosměrná). Do horolezeckého hlavního města evropy a tím jsou Chamonix 1000 m.n.m. Usídlujeme se v kempu poblíž dolní stanice lanovky. A máme to "štěstí', že ve městě právě probíhá UTMB. Skoro mě to vyklá se taky jít proběhnout, nakonec jsem padavka a nic se nekoná. Domluva zněla Arete de Cosmique, je to jednoduchý hřeben lehce dostupný lanovkou z Šamonic na Midi. 2700 metrů převýšení v průběhu 15 minut. Po sněhovém hřebínku, který mi vzal hned po ránu mnoho psychických sil, sešup na ledovec a krátkou vycházkou k chatě Cosmique, kde přes nádherný hřeben vede cesta, která nabízí všechny lezecké techniky v jednom instantním balení a ještě i při dolezu něco extra. Celá ta paráda trvá kolem 3 hodin sakum prdum. Náramně jsme si to s Fílou užili a zbytek dne, už pak jen proflákali na slunečních terasách obdivováním a plánováním, těžších výstupů na okolní 4000covky. Tak zas příště...
![]() |
| Nástupová ledová jeskyně |
![]() |
| Oblačnost nad Chamonix |
![]() |
| Kancelářské krysy |
![]() |
| Fíla v pozadí Mont Blanc |
![]() |
| Výlezový žebřík |
![]() |
| Aiguille de Leschaux, vpravo Grandes Jorasess |
![]() |
| Expo |
![]() |
| Celkový pohled na hřeben Cosmique |
![]() |
| Sestupový hřeben na ledovec pod Midi, mám nasráno v kalhotách... |
![]() |
| Lezení |
![]() |
| Opalovačka |
![]() |
| Nádherné výhledy |
Pár fotiek z WRP od môjho skoro muža :)
Dnes ste možno niektorí našli svoje ofiko fotky z WRP - http://foto.werunprague.cz, ale vačšina priateľov je na tom opačne, vrátane mňa. :/ Tak som sa aspoň rozhýbala nahrať konečne fotky, čo fotil môj Míša. Kvalita nič moc, fotené mobilom, za šera, ale možno niekoho potešia.
Adresa tu: WRP 2014 - ALL
Adresa tu: WRP 2014 - ALL
![]() |
| No jooo no... |
Trénink Kiliana Jorneta
Fotka z cca 27kilometru závodu Sierre-Zinal,který popisuje Kilian ve své knížce běhej,nebo zemři
Kilian je nejlepší trailrunningový bežec součastnosti.Vítězí a překonává traťové rekordy v distancích od vertikálního KM,přes skyrunningové klasiky až po ultra jako např. trail du mont Blanc.
V loňském roce zvítězil v celosvětové anketě " Adventurer of the Year, vyhlášené časopisem National Geographic!!!
Kiliánův trénink je extrémně náročný a pro běžného člověka až nepochopitelný.
Vychází z...
Trénink Kiliana Jorneta
Fotka z cca 27kilometru závodu Sierre-Zinal,který popisuje Kilian ve své knížce běhej,nebo zemři
Kilian je nejlepší trailrunningový bežec součastnosti.Vítězí a překonává traťové rekordy v distancích od vertikálního KM,přes skyrunningové klasiky až po ultra jako např. trail du mont Blanc.
V loňském roce zvítězil v celosvětové anketě " Adventurer of the Year, vyhlášené časopisem National Geographic!!!
Kiliánův trénink je extrémně náročný a pro běžného člověka až nepochopitelný.
Vychází z...
…a ještě ukázka z knížky
Pokud vás třeba zajímá, o čem zhruba tak bude už zmiňovaná knížka Můj dlouhý běh, kterou jsme s Danem napsali, můžete zkusit ochutnat trochu delší ukázku.



























































