O minulom týždni
... môžem povedať, že bol naozaj behací. :) Po pondelkovom neúspechu v nike botičkách som v utorok ubehla 7km a večer sme s Míšou vyrazili na našu prvú lekciu swingu. Prihlásili sme sa totiž do tanečnej. :)
Na stredu som bola dohodnutá s Alinou a ubehli sme si krásnych 16km popri Vltave smer Zbraslav a späť. Trošku som sa toho obávala, ale s Alinou som držala morál, zatla zuby a bežala. Byť sama, tak asi idem pomalšie a kratšie. Preto verejná vďaka, že ma občas hecneš a môžem sa k tebe pridať. :P
Na stredu som bola dohodnutá s Alinou a ubehli sme si krásnych 16km popri Vltave smer Zbraslav a späť. Trošku som sa toho obávala, ale s Alinou som držala morál, zatla zuby a bežala. Byť sama, tak asi idem pomalšie a kratšie. Preto verejná vďaka, že ma občas hecneš a môžem sa k tebe pridať. :PVo štvrtok som ešte chcela vybehnúť a v piatok si dať pauzu, mala som ale voľný večer, Míša bol
preč a tak som nakoniec zostala doma a dobrovoľne upratovala. Už sa mi patrilo. :D A nožičky to ocenili určite tiež.
preč a tak som nakoniec zostala doma a dobrovoľne upratovala. Už sa mi patrilo. :D A nožičky to ocenili určite tiež.
Piatok bol bez behu plánovane. Čakala ma totiž veľká úloha a to stráženie mimina. :) Rodičia si vyrazili na krátku večeru a teta Míša robila "chůvu". Obe sme to s troškou slzičiek v zdraví prežili. Podľa kamarátky na fotke vyzerám unavenejšie, než po polmaratóne, ale to určite nie je vôbec pravda. :P
Víkendový výlet do Jizeriek sme bohužiaľ zrušili, o to viac času som mala na behanie. Včera teda 11km a dnes som k tomu pridala ďalších 10 v tandeme s Luckou. Suma sumárum 47,5km tento týždeň. :)
Nesmiem ešte zabudnúť aj na Žofiu, na nej som tento týždeň ukopala iba 13km. Podobný trend by som rada udržala aj naďalej. Po tom, čo som uvidela fotky z Ústí, tak som sa zhrozila a nabraté kilečká musia ísť zase dole. :)
Nesmiem ešte zabudnúť aj na Žofiu, na nej som tento týždeň ukopala iba 13km. Podobný trend by som rada udržala aj naďalej. Po tom, čo som uvidela fotky z Ústí, tak som sa zhrozila a nabraté kilečká musia ísť zase dole. :)
Hejt všem Sluníčkovým běžcům
Sice jsem spravcem bezecke skupiny na facebooku, ktera se snazi sdruzovat vsechny bezce vsech kategorii, ale uz musim ventilovat frustraci z lidi tzv. Slunickoveho hnuti bajecnych bezcu. Uplne se mi pretaci panenky, kdyz si ctu s jakym zapalenim kdekdo...
Výstup na Mont Blanc (4 810 m.n.m)
23. - 30.8.2014, Saint Gervais Mont Blanc, Francie
"Tak to je něco, tam bych chtěl někdy vylézt!" říkám si v duchu a zasněně koukám nahoru směrem k vrcholu Mont Blanc (4810m). Chybí jen kousek. Odtud z vrcholu Aiguille du Midi (3 840 m), je to co by kamenem dohodil. Pouhých tisíc výškových metrů...
To bylo loni, přesně před rokem touhle dobou. Jako zpestření "zájezdu" a součást aklimatizace před našim stratem na UTMB jsme si udělali s Pavlou, Petrem a jeho manželkou radost a vyjeli lanovkou z Chamonix až na Aiguille du Midi. Převýšení 2800 metrů během cca 30 minut. Až se mi z toho motala hlava. Pohled ještě výš, až k vrcholu majestátného Mont Blancu, mě pak naprosto uhranul.
"Někdy se sem určitě vrátím!"
Je fajn mít své sny, své výzvy. Je dobrý, když ty sny jsou alespoň trochu realistický. A vůbec nejlepší je, když si sny dokážete splnit a můžete si pak stanovit další. Život je hned pestřejší, zajímavější a posunujete se někam dál.
Uběhl skoro přesně rok od mého seznámení se s Mont Blancem a jeho úspěšného oběhnutí při UTMB a zničeho nic se tu objevila nabídka od Martina Fojtíka připojit se k jeho "soukromému zájezdu" pro cca 30 lidí. Týden plný túr a ferrat přímo v okolí toho vysněného bílého kopce. To zní zajímavě.
Když jsem mu konečně potvrdil, že pojedu a že chci hlavně lézt ferraty, odpovídá mi Martin emailem:
"Pokud bys chtěl zkusit jít i na ledovec a třeba i na vrchol Mont Blancu, tak z účastníků zájezdu se formuje malá skupinka 4 lidí, co se chtějí o to pokusit. Pokud by tě toto zajímalo, tak myslím nebude problém se k nim přidat."
"Výstup na Mont Blanc?"
"SUPER! Jdu do toho!" odpovídám bez rozmyslu.
A tak v pátek (22.8.2014) vyrážíme pronajatým autobusem směr Saint Gervais, do městečka nedaleko Chamonix, přímo pod masivem Mont Blancu, kde máme od Martina zajištěné ubytování. Po cestě se s Vikym, kterého jsem zlanařil, aby jel taky, seznamujeme se zbytkem skupinky, která půjde až na vrchol Blancu. Jirka, Hanka s Tomášem a Vlasta.
Protože mě stále bolí pata s kterou jsem bojoval i na Slovakmanovi, řekl jsem si, že tu nebudu vůbec běhat. Prostě plán byl jen tůry, ferraty jako aklimatizačka a pak podle počasí výstup na Blanc. Nic víc, nic míň, ale boty na běhání jsem si samozřejmě pro jistotu přibalil...
Na neděli je naplánovaný výstup pro překrásné hřebenovce na vrchol Mont Joly (2 525m). Většina si výstup zkrátí použitím lanovky. My si to vyšlápneme pěkně po svých odspodu až na začátek hřebene, kde dohoníme naše lanovkáře. Dneska jsem si vzal běžecké boty, takže při pohledu na tu krásnou hřebenovou pěšinku odhazuji poslední zábrany a rozebíhám se s Honzou po hřebeni pata nepata.
Dokonce strhneme k běhu i část naší výstupové skupiny Jirku a Tomáše s Hankou.
V sedle pod vrcholem Mont Joly si dáváme svačinku, když tu se vyjasní oblačnost a odměnou nám je krásný výhled na náš cíl: Mont Blanc v celé své kráse.
Jirka nám ukazuje kudy přesně půjdeme, kde je chata Teté Rousse, Gouter, kde půjdeme na laně a já už se nemůžu dočkat až tam budem. Výstup půjdeme klasickou cestou s tím, že buďto se nám podaří přes net zarezervovat uvolněná místa ke spaní na chatě Gouter, která je zatím zcela obsazená nebo půjdeme na těžko se stany a spacáky a přespíme ve stanovém "městečku" u chaty Teté Rousse. Podle předpovědi to zatím vypadá, že na výstup se vydáme ve čtvrtek, takže se zatím stihneme dobře aklimatizovat.
V pondělí vyrážíme brzo ráno busem směr italský Courmayeur, který znám z loňského UTMB, protože tam byla polovička 168 km trati. Projíždíme tunelem zavrtaným přímo pod masivem Mont Blancu a nad sebou tak máme cca 3500 metrů žuly. Zajímavý pocit. V plánu je via ferrata s převýšením 1000 m přímo z Courmayeuru na vrchol Mont Chétif (2 343m), kde je i obrovská socha Madony hledící na Courmayeur. Ferrata nebyla nikterak těžká, takže jsem nahoře co by dup a koukám, že u sochy Madony probíhá právě mše.
Za chvíli doráží i Honza. Rychlá svačinka a vybíháme na krásný trail přímo po trati UTMB, ale v protisměru. Loni jsem tu běžel brzo ráno ještě po tmě, tak zírám jaký jsou tu super výhledy a skvělé běžecké pasáže v traverzu. Nakonec s Honzou dáváme krásných 28 km s převýšením 1 950 m během kterých, jsme i pěkně zmokli.
V úterý se počasí totálně kazí a prší úplně celý den. Nicméně předpověď na středu a následující dny je naopak parádní, takže po poradě "výstupové skupiny" bylo rozhodnuto, že vyrazíme raději už zítra. Místa k přespání na Gouter se nám definitivně nepodařilo sehnat, takže balíme i stany a spacáky a zítra ráno konečně vyrážíme na Blanc.
Z konečné tramvaje nás čeká pohodový trek s plnou polní o převýšením 800 m k chatě Tete Rousse (3 167m). Na to jak bylo včera hnusně, tak se pěkně vyčasilo. Malá oblačnost je pouze pod námi a my si můžeme užívat krásných výhledů spolu s všudy přítomnými kamzíky.
Na Teté Rousse dorazíme za necelé 2,5 hodiny. Je tu nádherný výhled na pod námi se plazící ledovec Bionnassay. Jeho zlověstné seraky vypadají jako nějaké ledové bludiště, kam by se člověk nejradši vydal na průzkum. Škoda, že by to byl průzkum asi poslední.
Protože je čas oběda, tak využijeme zázemí chaty a jako správní Češi se tam nacpeme z vlastních zásob. Řízky jsme neměli, ale těstoviny s tuňákem bodly.
S plným žaludkem jde všechno líp, takže během chvilky postavíme nad chatou naše tři stany a tím je náš dnešní úkol splněn: Máme základní tábor. Mimochodem toto místo nad chatou Tete Rousse je poslední místo, kde se dá ještě na Blancu legálně stanovat.
Vzhledem k tomu, že je teprve kolem třetí uděláme si ještě malý aklimatizační výstup ke kuloáru* spojený se sběrem čistého sněhu pro rozpuštění vody na čaj.
* Kuloár = Strmá úzká rokle
Po sedmé večer slunce pozvolna zapadá a začíná se pěkně ochlazovat. Všechny věci máme na zítra nachystané a tak jdeme pomalu na kutě. Vzhledem k tomu, že výstup na vrchol Blancu i s následným sestupem zabere kolem 16 hodin, musíme vyrazit opravdu brzo a tak budíček byl jednohlasně schválen na jednu hodinu ráno. Kuloár tak bude pěkně zamrzlý a riziko padajících kamenů minimální.
Nacpal jsem si před spaním špunty do uší, takže chrním jak nemluvně. Vzbudí mě až Viky, když do mě drcne. Paráda, ač jsme v nadmořské výšce přes 3 tisíce metrů a spali jsme jen něco přes 4 hodiny, vyspal jsem se dobře. Navíc jsem čekal jaká bude venku kosa, až vylezu ze spacáku, ale je to v pohodě kolem nuly, stačí jen softshelka a je mi teplo.
Cca za půl hoďky jsme všichni víceméně připraveni a po snídani, takže můžeme vyrazit.
Ne, nemůžeme. Viky si zase neví rady se zavázáním maček a to už včera po výletu ke kuloáru dostal od Jirky za úkol si to pořádně nacvičit, protože to bylo to samé. Takže ještě nějaké zdržení a nakonec za 5 minut dvě vyrážíme na kopec. Po 700 metrové přístupové stěně ke Gouteru se už pohybuje několik světýlek od čelovek skupin, které vyrazili před námi.
Po půl hodině dorážíme ke kuloáru, všechno je pěkně zmrzlé, takže jeho přechod nečiní žádný problém a postupujeme v pohodě dál. Lezu první a hledám pro ostatní cestu kudy kam. Přestože můj Fénix na helmě září jak dálkáče, není úplně snadné po tmě najít správnou cestu nahoru. Značení tu žádné není, tak lezu kudy to jde a občas až shora vidím správnou cestu, po které pak posílám ostatní. Pod námi dole svítí další skupiny výprav a úplně dole noční Chamonix.
Vikymu se povolila mačka, takže musíme zastavit, když v tom se přes nás začnou valit na laně navázané výpravy s najatými francouzskými průvodci. Všichni až na průvodce jsou zplavení jak sviňa, jak je ženou do stěny hlava nehlava. Jednomu klukovi se na helmě uvolnila čelovka a svítí mu přímo do očí. Vůbec nemá šanci si jí v tom fofru narovnat, tak ho zastavím a tím i celou skupinu a pomáhám mu jí uchytit zpět na helmu. Průvodce mezitím něco francouzsky prská, že je nemám zdržovat.
Shodli jsme se pak na tom, že strategie průvodců je jasná. Snaží se prostě své svěřence co nejdříve uštvat a jakmile jeden ze skupiny řekne "Já už nemůžu", tak to celá skupina bez pardonu balí a otáčí se bez dosažení vrcholu zpět. Pravidla jsou jasný, platí se předem, takže uštváním svěřenců si průvodce ušetří síly na další výpravu a peníze už má v kapse.
Lezeme v pohodovém tempu dál, když tu začne Viky, který je zase trochu pozadu volat.
"Počkejte na mě, počkejtééé. Já zlomil mačkuuuu!"
No super. Naštěstí Gouter je už jen kousek nad námi, tak tam dolezeme a pak zjistíme co s tím dál.
Jsme tu. Gouter (3817 m). Na vrchol Blancu zbývá ještě přesně tisíc metrů. Je ještě tma kolem půl páté, takže nám to sem trvalo z Tete Rousse cca dvě a půl hodiny. Jdeme dovnitř, ale jen do botárny, která je už slušně přecpaná. Rychlá sváča, čaj z termosky, připravit cepíny, navázat se na lano a můžeme jít dál. Vikyho mačka je doopravdy v půlce zlomená, takže opravit nejde. Alespoň mu provizorně připevňuji jednu půlku na patu, aby někde nepodklouzl. Snad to bude držet. Žádný technický lezení už tu nebude, pouze výstup po ledovci, takže by to mělo být relativně v pohodě.
Jdeme dál. První jde Vlasta, protože je nejlehčí a když náhodou zahučí do nějaký trhliny, tak ji lehčíc vytáhneme. Druhý jdu já, pak Hanka, Tomáš, Viky a poslední Jirka, který má nejvíc zkušeností, tak to zezadu jistí a všem velí. Začátek jdeme po vzdušném hřebínku Gouteru, ale protože je stále tma a trochu kouřmo, tak to ani nikoho nevyvádí z míry. Možná jen ten vichr, pěkně to tu fučí. Zatím je to víceméně po rovině, takže jdeme slušně rychle a je nám teplo. Jsem rád, že jsem se nepřioblékl, přestože je pod nulou, stačí mi zatím stále jen dvě vrstvy. Merino a softshelka.
Terén se začíná prudce zvedat a my trošku zpomalujeme. Koukáme, že proti nám sestupuje několik skupin čelovek.
"To byli jako po tmě na vrcholu a už sestupují dolů?"
"K čemu jim to jako bylo, když ani nic neviděli?" ptáme se jeden druhého.
Když kolem nás klesá už několikátá skupina, nedá nám to a zeptáme se zda už byli nahoře.
"No, no. Strong wind! We go down. Next time."
No vítr už fičí pěkně, ale že by se to muselo kvůli tomu vzdát? No uvidíme. Jdeme dál.
Jsme už ve výšce přes 4 tisíce metrů. Pro většinu z nás je to už teď náš výškový rekord. Včetně mě. Stoupání je nyní hodně prudké, Vlasta vpředu výrazně zpomalila. Udělá jen pár kroků a hned musí odpočívat. Vždycky počkáme a jdeme zase dál. Pak už ale ani nejde rovně, začíná do svahu traverzovat a přestávky ještě víc prodlužovat. To není dobrý.
"Seš ok?" ptám se jí
"Jó, ale blbě se mi dýchá. Po pár krocích mi dochází dech."
Aby ne, koukám na hodinky a vidím, že tu je pouze 60% kyslíku oproti mořské hladině. Nicméně všichni naléháme na Vlastu, že musíme trochu zrychlit, protože jinak tu zmrzneme. A taky že jo. Tím jak jdeme pomalu a fouká silný vítr začíná být strašná kosa. Hážu na sebe tlustou mikynu, goráčovku, kuklu a zimní rukavice a ostatní si počínají obdobně.
Jdeme pomaličku dál, ale naše tempo se ještě víc snížilo. Sotva 4 výškové metry za minutu. Vlasta to nedává a tímto tempem to bohužel, nedá nikdo z nás. Všechno klapalo skvěle (až na Vikyho mačku) a já byl do teď přesvědčený, že se všichni bez problému dostaneme na vrchol. Ale to jsou prostě hory. Nic tu není jisté.
Ještě několikrát zkoušíme Vlastu povzbudit, ať to zkusí rychleji a až sama uzná, že to dnes nedá a že se raději vrátí zpět na Gouter, který je asi 400 výškovým metru pod námi. Sále nás ještě míjejí skupiny, které se vracejí bez dosažení vrcholu a tak jsme se s Vlastou domluvili, že se k příští takové skupině připojí a sejde s ní zpět na Gouter.
"Do you speak english?" ptám se prvního na laně z další sestupující skupiny.
"Jo, ale na mě můžeš česky!"
No vida, na Čecha prostě jen tak nenarazíš. Skvělý. Vlasta se k nim převáže, nechá se vyfotit a ještě na mě volá:
"Jaká je výška?"
"Přesně 4 200 metrů nad mořem." odpovídám
"Tak i tak je to můj nový rekord." a snad tím alespoň trochu potěšena odchází dolů.
Mrzí mě, že jí to neklaplo a nepokusí se s námi jít dál. Tím tempem by se to ale prostě nedalo bezpečně stihnout. Už se rozednilo a tak než razíme dál, uklízíme do báglů konečně i čelovky.
Pokračujeme dál, už pouze v pěti. Naštěstí tu máme ještě Hanku, tak šup s ní jakožto s posledním zástupcem něžného pohlaví na začátek lana, ať nám to prošlápne. Hanka už asi taky pěkně vymrzla nebo zapomněla, že není na svých závodech do vrchu a žene nás nahoru v ostrém tempu. Rázem je nám všem zase pěkně teplo a předbíháme i všechny skupiny, které nás předtím předstihli.
Kolem osmé raní přicházíme k bivaku Vallot (4 362 m) poslední zastávkou před finální pasáží výstupu na Blanc. Vlezeme dovnitř na sváču. Sice je tu pěknej binec, ale alespoň tu nefouká ten všudy přítomný vichr. Naposledy se mi podaří rozmrazit ventil na hadičce od camelu, který mi i přesto, že mám neoprenový obal, neustále zamrzá. Ostatní jsou na tom podobně. Moc jsem toho zatím nevypil a tak se snažím napít se co nejvíc.
Když vylezeme z Valottky, tak je nám zase pěkná kosa a tak Hanka nasadí opět brutální tempo a žene nás nahoru. Než vylezeme na vyvýšeninu nad Valottkou už je mi zase teplo. Vrchol už se blíží, stále je to ještě hodně vysoko, ale už je mi jasný, že to dáme a že za pár hodin tam budeme.
Něco se se mnou ale děje. Pozoruji na sobě, že se cítím nějak divně, neumím říct přesně co mi je, ale cítím, že nějak nejsem ve své kůži.
"Asi únava z časného vstávání" říkám si a snažím se na to dále víc nemyslet.
Už chybí jen posledních 300 výškových metrů po sněhovém výšvihu a budeme tam. Nejdříve je to hodně strmé a schované za hranou vyfoukaného sněhu, poté se to se to trochu narovná a vyšlapaná cestička vede přímo po úzkém přístupovém hřebínku k vrcholu Blancu. Postupujeme opatrně, pěšina na hraně hřebenu má sotva něco přes půl metru a vichr se do nás stále nepříjemně opírá.
"Malé zaváhání a buďto letíš vlevo dolů do Itálie nebo vpravo dolů do Francie. Můžeš si vybrat." napadá mě.
Poslední nástrahu ale překonáváme bez zaváhání, hřeben se najednou rozšiřuje a k vrcholu je to ani né 100m skoro po rovině.
Jsme tu, jsme nahoře! Je 10:18 ráno a vrchol Mont Blancu je náš. 4 810 metrů nad mořem, úžasný! Je tu polojasno, kosa a vichr jako blázen. Všechny nás zachvátí radost a euforie, že jsme už konečně nahoře, že jsme to dali. Vytahuju českou vlajku, foťák a nastavuji stativek pro společnou vrcholovou fotku. Ale nejde to. Rukavice musí dolů a prsty si v srpnu užívají teplotu -7,1 °C, která však v tom vichru je pocitově tak -15 ne-li víc.
Na vrcholu jsme pouze něco málo přes 10 minut a promrzlí na kost mažeme raději někam níž do závětří. Škoda, že je taková zima a nemůžeme si ty výhledy více úžit. No nic pomalu klesáme dolů.
"Aleši, co je? Nějak se motáš. Je ti dobře?" všimne si toho Jirka, který jde za mnou.
"Je mi nějak divně, hrozně se mi motá hlava a nohy. Zastavíme se pak na Valottce a tam si odpočinu."
"Ne ne! Jestli je ti blbě, tak zastavujeme hned!"
"Ok"
Svalím se do sněhu a jsem úplně grogy.
"Pil si něco?"
"Ani moc ne. Zamrzlo mi pití."
"Musíš pít, jinak ti bude blbě. Ná, napij se." a podává mi zbytek čaje z termosky.
To je pech, všichni jsou v pohodě a jenom mě skolí výšková nemoc. Nejlepší je teď co nejdřív uklesat do menší nadmořské výšky, pamatuji se z knížek. Chvilku si odfrknu a raději vyrážíme dál. Cestou dolů směrem k Valottce se musíme kvůli mě ještě několikrát zastavit, protože se to moc nelepší. Naštěstí není kam spěchat, čas máme luxusní, takže si přestávky můžeme dovolit a užíváme si výhledy a focení. Přeci jen je tu lépe než na vrcholu, vítr už skoro nefouká a je úplně jasno.
U Valottky se zdržíme skoro půl hodiny. Lehnu na záda, zavřu oči a snažím se co nejvíc odpočinout. Hlava se mi porát motá, ale už je to lepší. Nacpu do sebe ještě nějaký jídlo a gel od Jirky, vše hodně zapiju a za chvíli je mi zase o něco líp.
Pokračujeme dál směrem ke Gouteru. Kousek pod Vallotkou je najednou všechno to motání a slabost pryč. Z ničeho nic. Jak to rychle přišlo, tak to najedou i odešlo. Zase čistá hlava a poslušné nohy. Skvělý.
Přes rozlehlé ledovcové pláně se blížíme ke Gouteru a na rozdíl od rána si teď ve světle můžeme vychutnat krásný a vzdušný přístupový hřebínek.
Na Gouter dorazíme po druhé odpoledne. Tentokrát jdeme i dovnitř a za odměnu si dopřejeme i pozdní oběd. Výbornou vařící polévku se sypáním. Ta bodla.
Po více než hodinové přestávce, se chystáme vyrazit dál. Chybí nám už jen slézt tu 700m stěnu, přejít kuloár a budeme u stanů.
Všichni připraveni čekáme na Vikiho, který se ale nějak zasekl v botárně. Nejde a nejde. Tomáš s Hankou jdou napřed, že je doženeme. Čekáme s Jirkou už víc jak 10 minut, až to nemůžu vydržet a jdu za ním do botárny, zjistit v čem je problém.
"Nějakej hajzl mi ukradl helmu!" volá na mě hned jak mě spatří.
"Cože?"
"No, nemůžu jí najít, tady jsem jí měl a někdo mi jí prostě šlohnul!"
"Helmu?"
"Jo, helmu."
"Ale, vždyť jí máš na hlavě!"
"Asi taky nějaká výšková nemoc." :) říkám si a vyrážíme s Jirkou také napřed. Viky nás prý dožene.
No myslel jsem, že dolu to bude hračka, ale je to nekonečný a pomalý. V noci byla stěna pěkně zmrzlá a v mačkách to dobře drželo, ale teď je sníh rozbředlý a klouže. Takže jdu raději pomalu a opatrně.
Na jednom stupni se zastavím a rozhlížím se kudy dál dolů. Tak 50 m pode mnou je skupinka 4 lidí vždy po dvou ženská a chlap uvázaných na laně. Povídají si a jeden z chlápků si sedá na velký placatý balvan přímo na hraně kuloáru. Ten balvan je ale nestabilní, což si nezkontroluje a jak na něj dosedne, šutr se s ním utrhne a chlápek padá v kotrmelcích a řevu přímo do kuloáru. Nevěřícně třeštím oči na to, co se tu pode mnou odehrává.
"Škub"
Napne se lano a tu ženskou, co je na druhém konci chlápkova lana, to strhne na zem a po zádech táhne k hraně převisu nad kuloárem za doprovodu jejího bezmocného křiku. Padající chlap ji táhne za sebou na laně a už už to vypadá, že spadne za ním, když v tom se lano zasekne o její zamotanou nohu vzpříčenou mezi šutry. Zařve bolestí, ale oba to naštěstí zastavuje. Ona zapříčená za nohu, on visí několik metrů pod ní.
Celé to trvalo jen mžik. Kdyby jí to nezaseklo nohu o ten šutr, tak by ten pád nemohl ani jeden z nich přežít.
"Ufff."
Než sem slezl k nim dolů, tak je ten druhý pár co tam s nimi byl už vytáhl. Na pomoc přišli ještě další lidi co byly na blízku a už volají i záchranku resp. vrtulník. Oba jsou relativně ok. Chlápek je jen pomlácený od toho šutru, co se přes nej převalil a ženská má asi zlomenou nohu o kterou se zaseklo to lano. Maličkosti oproti tomu, že jim šlo opravdu o život.
Zbývá ještě víc než polovina stěny, tak se trošku vyděšen vydávám dál. Jirka mi utekl a je někde níž, takže to co se stalo ani neviděl. Doženu ho až skoro dole před přechodem přes kuloár. Během toho co jsme lezli dolu se jím prohnalo pár menších šutrů, tak je potřeba být na pozoru. Nic nepadá, vše je v pořádku, takže jsme za chvilku na druhý straně. Už zbývá jen doklesat pár desítek výškových metrů po sněhové pláni a budeme zpět u Tete Rousse.
Když dorazíme, vítá nás Vlasta a hned nám gratuluje k úspěšnému výstupu. Škoda, že se to nepovedlo i jí. Posedáme u stanů, rozbalíme zbylé sváči a pustíme se do nich. Přitom koukáme zpět na stěnu ke Gouteru a vyhlížíme Tomáše s Hankou a Vikyho. Než dorazí i oni, nad stěnou se otočí dvakrát helikoptéra záchranářů. Nejdříve pro ten přeživší pár a pak, jak se později od Tomáše a Hanky dozvídáme, ještě pro další nešťastnici, která si ve stěně také zlomila nohu.
Naštěstí nám se nikomu nic nestalo a chvíli po Tomášovi s Hankou doráží ke stanu i Viky, takže jsme všichni v pořádku dole. Šampus na oslavu úspěšného výstupu nemáme, ale nějaká ta kořalka se v placatce ještě najde. Dojde tedy i na zapití slivovičkou, pak pivečko v Tete Rousse a se zapadajícím sluncem zapadáme i my unavení a spokojení do svých stanů.
V pátek ráno už jen seběhneme 700m dolů na konečnou zubačky a sjedeme s ní až do Saint Gervais.
Dole je krásný horký letní den, takže celý náš výstup zakončujeme v hotelovém bazénu s výhledem na ten úžasný kopec Mont Blanc, po jehož vrcholu jsme se včera procházeli.
Takže jeden sen je zase splněn a přichází logická otázka:
"A co teď ?"
- Červené krvinky se mi tak namnožili, že jsme si s Honzou střihli hned v sobotu ráno ještě vertikální kilometr přímo pod lanovkou z Chamonix (1 026 m) na mezistanici na La Brévent (2 046m). Za 1:16 nahoru a 43 minut dolu.
- Dolu jsme hnali, aby jsme stihli doběh vítěze UTMB domácího Françoise D'HAENE v novém traťovém rekordu 20:11:44 do cíle. Úžasná atmosféra to se prostě musí vidět!
- Večer pak odjez domů.
- Byla to skvělá dovolená a ještě jednou díky Martinovi Fojtíkovi za skvělou organizaci!
"Tak to je něco, tam bych chtěl někdy vylézt!" říkám si v duchu a zasněně koukám nahoru směrem k vrcholu Mont Blanc (4810m). Chybí jen kousek. Odtud z vrcholu Aiguille du Midi (3 840 m), je to co by kamenem dohodil. Pouhých tisíc výškových metrů...
To bylo loni, přesně před rokem touhle dobou. Jako zpestření "zájezdu" a součást aklimatizace před našim stratem na UTMB jsme si udělali s Pavlou, Petrem a jeho manželkou radost a vyjeli lanovkou z Chamonix až na Aiguille du Midi. Převýšení 2800 metrů během cca 30 minut. Až se mi z toho motala hlava. Pohled ještě výš, až k vrcholu majestátného Mont Blancu, mě pak naprosto uhranul.
"Někdy se sem určitě vrátím!"
Je fajn mít své sny, své výzvy. Je dobrý, když ty sny jsou alespoň trochu realistický. A vůbec nejlepší je, když si sny dokážete splnit a můžete si pak stanovit další. Život je hned pestřejší, zajímavější a posunujete se někam dál.
Uběhl skoro přesně rok od mého seznámení se s Mont Blancem a jeho úspěšného oběhnutí při UTMB a zničeho nic se tu objevila nabídka od Martina Fojtíka připojit se k jeho "soukromému zájezdu" pro cca 30 lidí. Týden plný túr a ferrat přímo v okolí toho vysněného bílého kopce. To zní zajímavě.
Když jsem mu konečně potvrdil, že pojedu a že chci hlavně lézt ferraty, odpovídá mi Martin emailem:
"Pokud bys chtěl zkusit jít i na ledovec a třeba i na vrchol Mont Blancu, tak z účastníků zájezdu se formuje malá skupinka 4 lidí, co se chtějí o to pokusit. Pokud by tě toto zajímalo, tak myslím nebude problém se k nim přidat."
"Výstup na Mont Blanc?"
"SUPER! Jdu do toho!" odpovídám bez rozmyslu.
A tak v pátek (22.8.2014) vyrážíme pronajatým autobusem směr Saint Gervais, do městečka nedaleko Chamonix, přímo pod masivem Mont Blancu, kde máme od Martina zajištěné ubytování. Po cestě se s Vikym, kterého jsem zlanařil, aby jel taky, seznamujeme se zbytkem skupinky, která půjde až na vrchol Blancu. Jirka, Hanka s Tomášem a Vlasta.
Protože mě stále bolí pata s kterou jsem bojoval i na Slovakmanovi, řekl jsem si, že tu nebudu vůbec běhat. Prostě plán byl jen tůry, ferraty jako aklimatizačka a pak podle počasí výstup na Blanc. Nic víc, nic míň, ale boty na běhání jsem si samozřejmě pro jistotu přibalil...
Aklimatizace
No, neběhat vydržím nakonec jen první den. V sobotu ráno ještě před ubytováním v Saint Gervais vyráží celá grupa 30 lidí ještě ve Švýcarsku na tůru na Point de Dröne (2 900 m). Po cestě se k nám v Saint Bernard, rodišti všech bernardýnů, připojí ještě zbytek grupy, která jela separe autem, v čele s Peterem Cisárem a Honzou Suchomelem. Oba samozřejmě v běžeckým a stále pobíhají, zatímco já trpím v pohorách, v kterých mě pata bolí snad ještě víc.
Na neděli je naplánovaný výstup pro překrásné hřebenovce na vrchol Mont Joly (2 525m). Většina si výstup zkrátí použitím lanovky. My si to vyšlápneme pěkně po svých odspodu až na začátek hřebene, kde dohoníme naše lanovkáře. Dneska jsem si vzal běžecké boty, takže při pohledu na tu krásnou hřebenovou pěšinku odhazuji poslední zábrany a rozebíhám se s Honzou po hřebeni pata nepata.
Dokonce strhneme k běhu i část naší výstupové skupiny Jirku a Tomáše s Hankou.
V sedle pod vrcholem Mont Joly si dáváme svačinku, když tu se vyjasní oblačnost a odměnou nám je krásný výhled na náš cíl: Mont Blanc v celé své kráse.
Jirka nám ukazuje kudy přesně půjdeme, kde je chata Teté Rousse, Gouter, kde půjdeme na laně a já už se nemůžu dočkat až tam budem. Výstup půjdeme klasickou cestou s tím, že buďto se nám podaří přes net zarezervovat uvolněná místa ke spaní na chatě Gouter, která je zatím zcela obsazená nebo půjdeme na těžko se stany a spacáky a přespíme ve stanovém "městečku" u chaty Teté Rousse. Podle předpovědi to zatím vypadá, že na výstup se vydáme ve čtvrtek, takže se zatím stihneme dobře aklimatizovat.
V pondělí vyrážíme brzo ráno busem směr italský Courmayeur, který znám z loňského UTMB, protože tam byla polovička 168 km trati. Projíždíme tunelem zavrtaným přímo pod masivem Mont Blancu a nad sebou tak máme cca 3500 metrů žuly. Zajímavý pocit. V plánu je via ferrata s převýšením 1000 m přímo z Courmayeuru na vrchol Mont Chétif (2 343m), kde je i obrovská socha Madony hledící na Courmayeur. Ferrata nebyla nikterak těžká, takže jsem nahoře co by dup a koukám, že u sochy Madony probíhá právě mše.
Za chvíli doráží i Honza. Rychlá svačinka a vybíháme na krásný trail přímo po trati UTMB, ale v protisměru. Loni jsem tu běžel brzo ráno ještě po tmě, tak zírám jaký jsou tu super výhledy a skvělé běžecké pasáže v traverzu. Nakonec s Honzou dáváme krásných 28 km s převýšením 1 950 m během kterých, jsme i pěkně zmokli.
V úterý se počasí totálně kazí a prší úplně celý den. Nicméně předpověď na středu a následující dny je naopak parádní, takže po poradě "výstupové skupiny" bylo rozhodnuto, že vyrazíme raději už zítra. Místa k přespání na Gouter se nám definitivně nepodařilo sehnat, takže balíme i stany a spacáky a zítra ráno konečně vyrážíme na Blanc.
D -1, Jdeme na to
Vzhledem k tomu, že přímo přes Saint Gervais vede trať TMB neboli Tramway du Mont Blanc, využijeme toho a úžasnou historickou zubačkou se necháme vyvést až na konečnou stanici Nid d' Aigle ve výšce 2380 m. Už jen jízda samotná touto zubačkou je nádherný zážitek a pokud budete mít cestu kolem, určitě vyzkoušejte, stojí to za to.
Z konečné tramvaje nás čeká pohodový trek s plnou polní o převýšením 800 m k chatě Tete Rousse (3 167m). Na to jak bylo včera hnusně, tak se pěkně vyčasilo. Malá oblačnost je pouze pod námi a my si můžeme užívat krásných výhledů spolu s všudy přítomnými kamzíky.
Na Teté Rousse dorazíme za necelé 2,5 hodiny. Je tu nádherný výhled na pod námi se plazící ledovec Bionnassay. Jeho zlověstné seraky vypadají jako nějaké ledové bludiště, kam by se člověk nejradši vydal na průzkum. Škoda, že by to byl průzkum asi poslední.
Protože je čas oběda, tak využijeme zázemí chaty a jako správní Češi se tam nacpeme z vlastních zásob. Řízky jsme neměli, ale těstoviny s tuňákem bodly.
S plným žaludkem jde všechno líp, takže během chvilky postavíme nad chatou naše tři stany a tím je náš dnešní úkol splněn: Máme základní tábor. Mimochodem toto místo nad chatou Tete Rousse je poslední místo, kde se dá ještě na Blancu legálně stanovat.
Vzhledem k tomu, že je teprve kolem třetí uděláme si ještě malý aklimatizační výstup ke kuloáru* spojený se sběrem čistého sněhu pro rozpuštění vody na čaj.
* Kuloár = Strmá úzká rokle
Po sedmé večer slunce pozvolna zapadá a začíná se pěkně ochlazovat. Všechny věci máme na zítra nachystané a tak jdeme pomalu na kutě. Vzhledem k tomu, že výstup na vrchol Blancu i s následným sestupem zabere kolem 16 hodin, musíme vyrazit opravdu brzo a tak budíček byl jednohlasně schválen na jednu hodinu ráno. Kuloár tak bude pěkně zamrzlý a riziko padajících kamenů minimální.
Den D, Výstup
"Píp, píp, píp, píp!!!" snaží se mě před jednou ráno vzbudit hodinky, ale marně.Nacpal jsem si před spaním špunty do uší, takže chrním jak nemluvně. Vzbudí mě až Viky, když do mě drcne. Paráda, ač jsme v nadmořské výšce přes 3 tisíce metrů a spali jsme jen něco přes 4 hodiny, vyspal jsem se dobře. Navíc jsem čekal jaká bude venku kosa, až vylezu ze spacáku, ale je to v pohodě kolem nuly, stačí jen softshelka a je mi teplo.
Cca za půl hoďky jsme všichni víceméně připraveni a po snídani, takže můžeme vyrazit.
Ne, nemůžeme. Viky si zase neví rady se zavázáním maček a to už včera po výletu ke kuloáru dostal od Jirky za úkol si to pořádně nacvičit, protože to bylo to samé. Takže ještě nějaké zdržení a nakonec za 5 minut dvě vyrážíme na kopec. Po 700 metrové přístupové stěně ke Gouteru se už pohybuje několik světýlek od čelovek skupin, které vyrazili před námi.
Po půl hodině dorážíme ke kuloáru, všechno je pěkně zmrzlé, takže jeho přechod nečiní žádný problém a postupujeme v pohodě dál. Lezu první a hledám pro ostatní cestu kudy kam. Přestože můj Fénix na helmě září jak dálkáče, není úplně snadné po tmě najít správnou cestu nahoru. Značení tu žádné není, tak lezu kudy to jde a občas až shora vidím správnou cestu, po které pak posílám ostatní. Pod námi dole svítí další skupiny výprav a úplně dole noční Chamonix.
Vikymu se povolila mačka, takže musíme zastavit, když v tom se přes nás začnou valit na laně navázané výpravy s najatými francouzskými průvodci. Všichni až na průvodce jsou zplavení jak sviňa, jak je ženou do stěny hlava nehlava. Jednomu klukovi se na helmě uvolnila čelovka a svítí mu přímo do očí. Vůbec nemá šanci si jí v tom fofru narovnat, tak ho zastavím a tím i celou skupinu a pomáhám mu jí uchytit zpět na helmu. Průvodce mezitím něco francouzsky prská, že je nemám zdržovat.
Shodli jsme se pak na tom, že strategie průvodců je jasná. Snaží se prostě své svěřence co nejdříve uštvat a jakmile jeden ze skupiny řekne "Já už nemůžu", tak to celá skupina bez pardonu balí a otáčí se bez dosažení vrcholu zpět. Pravidla jsou jasný, platí se předem, takže uštváním svěřenců si průvodce ušetří síly na další výpravu a peníze už má v kapse.
Lezeme v pohodovém tempu dál, když tu začne Viky, který je zase trochu pozadu volat.
"Počkejte na mě, počkejtééé. Já zlomil mačkuuuu!"
No super. Naštěstí Gouter je už jen kousek nad námi, tak tam dolezeme a pak zjistíme co s tím dál.
Jsme tu. Gouter (3817 m). Na vrchol Blancu zbývá ještě přesně tisíc metrů. Je ještě tma kolem půl páté, takže nám to sem trvalo z Tete Rousse cca dvě a půl hodiny. Jdeme dovnitř, ale jen do botárny, která je už slušně přecpaná. Rychlá sváča, čaj z termosky, připravit cepíny, navázat se na lano a můžeme jít dál. Vikyho mačka je doopravdy v půlce zlomená, takže opravit nejde. Alespoň mu provizorně připevňuji jednu půlku na patu, aby někde nepodklouzl. Snad to bude držet. Žádný technický lezení už tu nebude, pouze výstup po ledovci, takže by to mělo být relativně v pohodě.
Jdeme dál. První jde Vlasta, protože je nejlehčí a když náhodou zahučí do nějaký trhliny, tak ji lehčíc vytáhneme. Druhý jdu já, pak Hanka, Tomáš, Viky a poslední Jirka, který má nejvíc zkušeností, tak to zezadu jistí a všem velí. Začátek jdeme po vzdušném hřebínku Gouteru, ale protože je stále tma a trochu kouřmo, tak to ani nikoho nevyvádí z míry. Možná jen ten vichr, pěkně to tu fučí. Zatím je to víceméně po rovině, takže jdeme slušně rychle a je nám teplo. Jsem rád, že jsem se nepřioblékl, přestože je pod nulou, stačí mi zatím stále jen dvě vrstvy. Merino a softshelka.
Terén se začíná prudce zvedat a my trošku zpomalujeme. Koukáme, že proti nám sestupuje několik skupin čelovek.
"To byli jako po tmě na vrcholu a už sestupují dolů?"
"K čemu jim to jako bylo, když ani nic neviděli?" ptáme se jeden druhého.
Když kolem nás klesá už několikátá skupina, nedá nám to a zeptáme se zda už byli nahoře.
"No, no. Strong wind! We go down. Next time."
No vítr už fičí pěkně, ale že by se to muselo kvůli tomu vzdát? No uvidíme. Jdeme dál.
Jsme už ve výšce přes 4 tisíce metrů. Pro většinu z nás je to už teď náš výškový rekord. Včetně mě. Stoupání je nyní hodně prudké, Vlasta vpředu výrazně zpomalila. Udělá jen pár kroků a hned musí odpočívat. Vždycky počkáme a jdeme zase dál. Pak už ale ani nejde rovně, začíná do svahu traverzovat a přestávky ještě víc prodlužovat. To není dobrý.
"Seš ok?" ptám se jí
"Jó, ale blbě se mi dýchá. Po pár krocích mi dochází dech."
Aby ne, koukám na hodinky a vidím, že tu je pouze 60% kyslíku oproti mořské hladině. Nicméně všichni naléháme na Vlastu, že musíme trochu zrychlit, protože jinak tu zmrzneme. A taky že jo. Tím jak jdeme pomalu a fouká silný vítr začíná být strašná kosa. Hážu na sebe tlustou mikynu, goráčovku, kuklu a zimní rukavice a ostatní si počínají obdobně.
Jdeme pomaličku dál, ale naše tempo se ještě víc snížilo. Sotva 4 výškové metry za minutu. Vlasta to nedává a tímto tempem to bohužel, nedá nikdo z nás. Všechno klapalo skvěle (až na Vikyho mačku) a já byl do teď přesvědčený, že se všichni bez problému dostaneme na vrchol. Ale to jsou prostě hory. Nic tu není jisté.
Ještě několikrát zkoušíme Vlastu povzbudit, ať to zkusí rychleji a až sama uzná, že to dnes nedá a že se raději vrátí zpět na Gouter, který je asi 400 výškovým metru pod námi. Sále nás ještě míjejí skupiny, které se vracejí bez dosažení vrcholu a tak jsme se s Vlastou domluvili, že se k příští takové skupině připojí a sejde s ní zpět na Gouter.
"Do you speak english?" ptám se prvního na laně z další sestupující skupiny.
"Jo, ale na mě můžeš česky!"
No vida, na Čecha prostě jen tak nenarazíš. Skvělý. Vlasta se k nim převáže, nechá se vyfotit a ještě na mě volá:
"Jaká je výška?"
"Přesně 4 200 metrů nad mořem." odpovídám
"Tak i tak je to můj nový rekord." a snad tím alespoň trochu potěšena odchází dolů.
Mrzí mě, že jí to neklaplo a nepokusí se s námi jít dál. Tím tempem by se to ale prostě nedalo bezpečně stihnout. Už se rozednilo a tak než razíme dál, uklízíme do báglů konečně i čelovky.
Pokračujeme dál, už pouze v pěti. Naštěstí tu máme ještě Hanku, tak šup s ní jakožto s posledním zástupcem něžného pohlaví na začátek lana, ať nám to prošlápne. Hanka už asi taky pěkně vymrzla nebo zapomněla, že není na svých závodech do vrchu a žene nás nahoru v ostrém tempu. Rázem je nám všem zase pěkně teplo a předbíháme i všechny skupiny, které nás předtím předstihli.
Kolem osmé raní přicházíme k bivaku Vallot (4 362 m) poslední zastávkou před finální pasáží výstupu na Blanc. Vlezeme dovnitř na sváču. Sice je tu pěknej binec, ale alespoň tu nefouká ten všudy přítomný vichr. Naposledy se mi podaří rozmrazit ventil na hadičce od camelu, který mi i přesto, že mám neoprenový obal, neustále zamrzá. Ostatní jsou na tom podobně. Moc jsem toho zatím nevypil a tak se snažím napít se co nejvíc.
Když vylezeme z Valottky, tak je nám zase pěkná kosa a tak Hanka nasadí opět brutální tempo a žene nás nahoru. Než vylezeme na vyvýšeninu nad Valottkou už je mi zase teplo. Vrchol už se blíží, stále je to ještě hodně vysoko, ale už je mi jasný, že to dáme a že za pár hodin tam budeme.
Něco se se mnou ale děje. Pozoruji na sobě, že se cítím nějak divně, neumím říct přesně co mi je, ale cítím, že nějak nejsem ve své kůži.
"Asi únava z časného vstávání" říkám si a snažím se na to dále víc nemyslet.
Už chybí jen posledních 300 výškových metrů po sněhovém výšvihu a budeme tam. Nejdříve je to hodně strmé a schované za hranou vyfoukaného sněhu, poté se to se to trochu narovná a vyšlapaná cestička vede přímo po úzkém přístupovém hřebínku k vrcholu Blancu. Postupujeme opatrně, pěšina na hraně hřebenu má sotva něco přes půl metru a vichr se do nás stále nepříjemně opírá.
"Malé zaváhání a buďto letíš vlevo dolů do Itálie nebo vpravo dolů do Francie. Můžeš si vybrat." napadá mě.
Poslední nástrahu ale překonáváme bez zaváhání, hřeben se najednou rozšiřuje a k vrcholu je to ani né 100m skoro po rovině.
Jsme tu, jsme nahoře! Je 10:18 ráno a vrchol Mont Blancu je náš. 4 810 metrů nad mořem, úžasný! Je tu polojasno, kosa a vichr jako blázen. Všechny nás zachvátí radost a euforie, že jsme už konečně nahoře, že jsme to dali. Vytahuju českou vlajku, foťák a nastavuji stativek pro společnou vrcholovou fotku. Ale nejde to. Rukavice musí dolů a prsty si v srpnu užívají teplotu -7,1 °C, která však v tom vichru je pocitově tak -15 ne-li víc.
Na vrcholu jsme pouze něco málo přes 10 minut a promrzlí na kost mažeme raději někam níž do závětří. Škoda, že je taková zima a nemůžeme si ty výhledy více úžit. No nic pomalu klesáme dolů.
Sestup
Kousek za vzdušným hřebínkem na mě opět přichází nějaká slabost. Je to až malátnost a je to čím dál tím horší. Najednou nemám žádnou energii, začne se mi motat strašně hlava a sotva pletu nohama. Při každém kroku se opírám o cepín a mám co dělat, abych se vůbec udržel vestoje."Aleši, co je? Nějak se motáš. Je ti dobře?" všimne si toho Jirka, který jde za mnou.
"Je mi nějak divně, hrozně se mi motá hlava a nohy. Zastavíme se pak na Valottce a tam si odpočinu."
"Ne ne! Jestli je ti blbě, tak zastavujeme hned!"
"Ok"
Svalím se do sněhu a jsem úplně grogy.
"Pil si něco?"
"Ani moc ne. Zamrzlo mi pití."
"Musíš pít, jinak ti bude blbě. Ná, napij se." a podává mi zbytek čaje z termosky.
To je pech, všichni jsou v pohodě a jenom mě skolí výšková nemoc. Nejlepší je teď co nejdřív uklesat do menší nadmořské výšky, pamatuji se z knížek. Chvilku si odfrknu a raději vyrážíme dál. Cestou dolů směrem k Valottce se musíme kvůli mě ještě několikrát zastavit, protože se to moc nelepší. Naštěstí není kam spěchat, čas máme luxusní, takže si přestávky můžeme dovolit a užíváme si výhledy a focení. Přeci jen je tu lépe než na vrcholu, vítr už skoro nefouká a je úplně jasno.
U Valottky se zdržíme skoro půl hodiny. Lehnu na záda, zavřu oči a snažím se co nejvíc odpočinout. Hlava se mi porát motá, ale už je to lepší. Nacpu do sebe ještě nějaký jídlo a gel od Jirky, vše hodně zapiju a za chvíli je mi zase o něco líp.
Pokračujeme dál směrem ke Gouteru. Kousek pod Vallotkou je najednou všechno to motání a slabost pryč. Z ničeho nic. Jak to rychle přišlo, tak to najedou i odešlo. Zase čistá hlava a poslušné nohy. Skvělý.
Přes rozlehlé ledovcové pláně se blížíme ke Gouteru a na rozdíl od rána si teď ve světle můžeme vychutnat krásný a vzdušný přístupový hřebínek.
Na Gouter dorazíme po druhé odpoledne. Tentokrát jdeme i dovnitř a za odměnu si dopřejeme i pozdní oběd. Výbornou vařící polévku se sypáním. Ta bodla.
Po více než hodinové přestávce, se chystáme vyrazit dál. Chybí nám už jen slézt tu 700m stěnu, přejít kuloár a budeme u stanů.
Všichni připraveni čekáme na Vikiho, který se ale nějak zasekl v botárně. Nejde a nejde. Tomáš s Hankou jdou napřed, že je doženeme. Čekáme s Jirkou už víc jak 10 minut, až to nemůžu vydržet a jdu za ním do botárny, zjistit v čem je problém.
"Nějakej hajzl mi ukradl helmu!" volá na mě hned jak mě spatří.
"Cože?"
"No, nemůžu jí najít, tady jsem jí měl a někdo mi jí prostě šlohnul!"
"Helmu?"
"Jo, helmu."
"Ale, vždyť jí máš na hlavě!"
"Asi taky nějaká výšková nemoc." :) říkám si a vyrážíme s Jirkou také napřed. Viky nás prý dožene.
No myslel jsem, že dolu to bude hračka, ale je to nekonečný a pomalý. V noci byla stěna pěkně zmrzlá a v mačkách to dobře drželo, ale teď je sníh rozbředlý a klouže. Takže jdu raději pomalu a opatrně.
Na jednom stupni se zastavím a rozhlížím se kudy dál dolů. Tak 50 m pode mnou je skupinka 4 lidí vždy po dvou ženská a chlap uvázaných na laně. Povídají si a jeden z chlápků si sedá na velký placatý balvan přímo na hraně kuloáru. Ten balvan je ale nestabilní, což si nezkontroluje a jak na něj dosedne, šutr se s ním utrhne a chlápek padá v kotrmelcích a řevu přímo do kuloáru. Nevěřícně třeštím oči na to, co se tu pode mnou odehrává.
"Škub"
Napne se lano a tu ženskou, co je na druhém konci chlápkova lana, to strhne na zem a po zádech táhne k hraně převisu nad kuloárem za doprovodu jejího bezmocného křiku. Padající chlap ji táhne za sebou na laně a už už to vypadá, že spadne za ním, když v tom se lano zasekne o její zamotanou nohu vzpříčenou mezi šutry. Zařve bolestí, ale oba to naštěstí zastavuje. Ona zapříčená za nohu, on visí několik metrů pod ní.
Celé to trvalo jen mžik. Kdyby jí to nezaseklo nohu o ten šutr, tak by ten pád nemohl ani jeden z nich přežít.
"Ufff."
Než sem slezl k nim dolů, tak je ten druhý pár co tam s nimi byl už vytáhl. Na pomoc přišli ještě další lidi co byly na blízku a už volají i záchranku resp. vrtulník. Oba jsou relativně ok. Chlápek je jen pomlácený od toho šutru, co se přes nej převalil a ženská má asi zlomenou nohu o kterou se zaseklo to lano. Maličkosti oproti tomu, že jim šlo opravdu o život.
Zbývá ještě víc než polovina stěny, tak se trošku vyděšen vydávám dál. Jirka mi utekl a je někde níž, takže to co se stalo ani neviděl. Doženu ho až skoro dole před přechodem přes kuloár. Během toho co jsme lezli dolu se jím prohnalo pár menších šutrů, tak je potřeba být na pozoru. Nic nepadá, vše je v pořádku, takže jsme za chvilku na druhý straně. Už zbývá jen doklesat pár desítek výškových metrů po sněhové pláni a budeme zpět u Tete Rousse.
Když dorazíme, vítá nás Vlasta a hned nám gratuluje k úspěšnému výstupu. Škoda, že se to nepovedlo i jí. Posedáme u stanů, rozbalíme zbylé sváči a pustíme se do nich. Přitom koukáme zpět na stěnu ke Gouteru a vyhlížíme Tomáše s Hankou a Vikyho. Než dorazí i oni, nad stěnou se otočí dvakrát helikoptéra záchranářů. Nejdříve pro ten přeživší pár a pak, jak se později od Tomáše a Hanky dozvídáme, ještě pro další nešťastnici, která si ve stěně také zlomila nohu.
Naštěstí nám se nikomu nic nestalo a chvíli po Tomášovi s Hankou doráží ke stanu i Viky, takže jsme všichni v pořádku dole. Šampus na oslavu úspěšného výstupu nemáme, ale nějaká ta kořalka se v placatce ještě najde. Dojde tedy i na zapití slivovičkou, pak pivečko v Tete Rousse a se zapadajícím sluncem zapadáme i my unavení a spokojení do svých stanů.
V pátek ráno už jen seběhneme 700m dolů na konečnou zubačky a sjedeme s ní až do Saint Gervais.
Dole je krásný horký letní den, takže celý náš výstup zakončujeme v hotelovém bazénu s výhledem na ten úžasný kopec Mont Blanc, po jehož vrcholu jsme se včera procházeli.
Takže jeden sen je zase splněn a přichází logická otázka:
"A co teď ?"
- Všechny fotky z týdenní dovolené pod Mont Blancem
- Záznamy ze mého sport-testru AMBIT 2:
- D -1, Trek k Tete Rousse
- Den D, Výstup na MB
Doslov
- V pátek večer startoval v Chamonix závod UTMB, takže jsme ještě jeli s naší vrcholovou českou vlajkou podpořit všechny startující krajany a kamarády.- Červené krvinky se mi tak namnožili, že jsme si s Honzou střihli hned v sobotu ráno ještě vertikální kilometr přímo pod lanovkou z Chamonix (1 026 m) na mezistanici na La Brévent (2 046m). Za 1:16 nahoru a 43 minut dolu.
- Dolu jsme hnali, aby jsme stihli doběh vítěze UTMB domácího Françoise D'HAENE v novém traťovém rekordu 20:11:44 do cíle. Úžasná atmosféra to se prostě musí vidět!
- Večer pak odjez domů.
- Byla to skvělá dovolená a ještě jednou díky Martinovi Fojtíkovi za skvělou organizaci!
Elixír mládí a bobule
Autor: Martin
Maratón Kladno 2014
Autor: Martin
Mácháč Tri-O
Minulý víkend se konalo Mistrovství světa v orientačním triatlonu Mácháč Tri-O. Asi si říkáte co to je za blbost. Ale mistrovství proto, že se na světě, pokud je nám známo zatím další závod nejezdí a orientační triatlon proto, protože to je naprosto reálná sportovní kombinace. Problémem číslo jedna je to, že orienťáci se bojí vody a triatlonisti se bojí mapy, ale kdo se bojí, nesmí do lesa. Takže pořadí disciplín je stejné jako při triatlonu, s tím že všechny disciplíny jsou orientační. Plavání probíhá tak, že je povinný 100m okruh, který musí obeplavat každý. Pro naprosté neplavce se i tento 100m okruh dal obejít po špičkách, pokud měli více jak 160cm. Na vodě je rozmístěno 7 kontrol s kleštičkami, v různé vzdálenosti a každá kontrola je jinak časově ohodnocena, tzn. že jedna kontrola má třeba mínus dvě minuty, druhá má mínus padesát vteřin a tak dále, čas se potom odečítá z výsledného času v cíli. Závodníci dostanou před startem nákres kontrol na vodě a musí si samy spočítat, kam se jim plavat vyplatí a kam ne. Každý závodník má na krku kartičku, do které si kontroly na vodě cvaká. Start je hromadný. Následuje mtbo, kde se jede stylem score lauf, tedy libovolné pořadí kontrol a po mtbo části následuje orientační běh, tzv. postupák. Letos se konal již čtvrtý ročník a titul obhájil Tomáš Kolařík a Ita Krafková, oba dva orientační běžci. Za nimi potom mix triatlonistů, orienťáků a dalších sportovců. Plavání bylo min 100m, max až 800m. MTBO bylo ideálním postupem 18km, ale v některých případech i 25km a OB cca 5km. Závod to nebude nikdy masový a populární, a to jsme i nakonec rádi, že se nás to vždy na pohodu sejde kolem čtyřiceti nadšenců a rozdávají se hned tituly mistrů světa .
Winschoten. Už jsem také ultra…Jóóóóó!
Jsem v euforii a myslím, že ještě dlouho budu. Zážitek, na který do konce života nezapomenu. Moje první ultra na silnici. Sice jen 50 km, ale ultra.
Winschoten je malé holandské městečko kousek za hranicemi s Německem. Z Ostravy po dálnici přes Polsko a Německo nějakých 1090 kilometrů, asi 11 hodin jízdy. V září je to hlavní město ultraběhů. Běhá se zde 100km, 50 km a štafety na 100 km. Štafety běhají celé ulice. Fandí celé město. Lidé vás na ulici, v obchodech zastavují, ptají se, jaký běh běžíte a pak vám řeknou, kde budou během závodu stát a kde vám budou fandit. Je to zároveň město, kde je Dan Orálek známější, než v rodném Blansku. Běžel zde desetkrát hlavní běh na 100kma 4x zde vyhrál (naposledy tuto sobotu s časem 7:22). Má tu neskutečné množství fanoušků a osobně si myslím, že mu dají čestné občanství.
Kdysi jsem tu chtěla běžet štafetu, ale nepodařilo se. Letos jsem byla rozhodnutá zkusit 50 km. A protože prezident Koudy říká, že nemáme mluvit, ale rubat, a protože mi zdraví slouží, někdy v květnu jsem se přihlásila. Se mnou se přihlásil i Stoša a Ultralibor. Oba kluci jsou už ale dlouho ultra, takže e rovnou přihlásili na 100 km. Funkce řidiče, lidového vypravěče a morální opory se ujal Otík Seitl, který už ve Winschotenu několikrát byl.
Dorazili jsme v pátek po 14-té hodině. Na první pokus jsme našli halu, ve které probíhala registrace. Dostali jsme čip, zaplatili startovné a dozvěděli se, že rodina, ve které budeme ubytovaní, nás vyzvedne kolem 17-té hodiny.
Volného času jsme tedy využili k procházce, prohlídce města, nákupu suvenýrů a doplňování iontů. Dali jsme si čepovaného Heinekena a pak radši ještě jednoho, abychom se před sobotním závodem řádně zavodnili. Nejvíc toho vypil Stoša, coba týmová jednička. Dal si celé 2 velká piva!!! Já týmový chvost jsem si dala jen jedno velké a jedno malé J
Vrátili jsme se k hale a už si nás vyzvedával pan domácí. Dojeli jsme do takové klidné vilové čtvrti. Zahrada a na ní stál dům, vedle něj menší domek pro návštěvy. V něm jsme se ubytovali. A hned se nás Gerard (pan domácí) ptá, zda už chceme večeřet. Na naše pokývání hlavou se na stůl snesla úplná pasta party. Nacpali jsme se fest, protože nám to poradil Otík. Kdo chce běhat ultra, musí být sytý! A já říkám: „Nepožereš – nepotáhneš“ J Ještě večer jsem si nachystala věci na ranní start, abych jako Berďa na LH čtyřlístku nešustila, když všeci chtějí spát.
V sobotu nám naše hostitelská rodina nachystala vydatnou snídani, po které jsme vyrazili. Stále jsem byla klidná jako želva. Nikdo mě totiž neznervózňoval tipováním výsledků, nikdo se mě neptal, zda jsem smířená i s tím, že by to „nedopadlo (sorry Jarku, sorryBobikáJ ) .
Start běhu na 100 km je v 10:00, start 50 km v 10.15. Řekneme si s Ultraliborem a Stošou, že „musíme rubať, abychom se mohli zrubať“.A už je odstartováno. Jsem v absolutním klidu, mám jediné přání – doběhnout ve zdraví. A někde hodně vzadu v hlavě vrtá sen zaběhnout pod 5 hodin.
Počasí pro mě ideální. Slunečno, lehký větřík, teplota kolem 22C, na slunku možná 30. Fajna opalovačka. Trasa se běží na okruhy, měří 10 km a vede parkem, kolem kanálů, vyzdobenými uličkami. Povrch hladký asfalt a skoro rovina.
Má taktika – nasadit tempo pro prvních 30 km kolem 5:45/km a vytvořit si tak „náskok“ pro zbylých 20 km a ty stále držet pod 6-ti minutami/km. Co 2,5km zařazovat chodecké přestávky podle Gallowaye. Nenechat se strhnout startovní euforií a nepřepálit start. A hlavně si všechno užívat. Koudy by mi možná řekl, že jsem nepřijela na čumendu, ale závodit. Ale Koudy byl stovky kilometrů daleko, tož mi nemohl valit klíny do hlavy a rozdávat rozumy.
Jak jsem si předsevzala, tak se i stalo. Nasadila jsem tempo a rubala to. Fanoušci kolem trati neskuteční. Oni si před své domky postavili stolky, křesla, celé ulice vyzdobili, seděli, fandili, v seznamu si podle startovního čísla našli naše jména a volali např. „Lenka kom op“ (to je malá lekce holandštiny).
První kolo běžím lehce a hravě, lehký šok z té úžasné atmosféry, pořád se usmívám, bo co kdyby mě někdo fotil do novin. Reprezentuju VZS a Česko, tož to musím být krásná, barevně sladěná a pozitivní. I břicho sem tam zatáhnu, prsa nafouknu, to mám hneďka bezva míry.
Na každé občerstvovačce se napiju (k dispozici voda, iont, kola, nealko pivo). Co 5 km na občerstvovačce i jím (výběr: banány, pomeranče, jabka, perník, rozinky, sušenky). Kolem 30-tého kilometru pocítím první únavu v nohách. Ale nic mě nebolí. Přede mnou běží nějaký Polák, podle start. čísla poznávám, že běží 100 km. Dáme se do řeči, on je policajt z Gdaňska a zjistíme, že znám jeho kolegu. Když mu řeknu, že z Polska pochází má rodina (mimo jiné jedna vzdálená větev vede i do tohoto města), je nadšený. Bavíme se dál, u toho zrychlujeme a únava je najednou pryč. Nakonec mi nabídne manželství, je to sympaťák, tož bych to i zvážila, ale pak si uvědomím, že jsem kurde vdaná, tak odmítámJJJ.
Nicméně jsem se krásně rozběhla a tak předbíhám 3 soupeřky z mé kategorie a i nějaké chlapy. Skvělý pocit, věřte mi. Vidím před sebou jakéhosi Itala. Běží 100 km. Chci být stále pozitivní, tak to povzbudím „Forsa Italia“, synek má radost, říká mi „grazie“ a valí dál, ale ne tak rychle, jako já. Já to rubu.
Párkrát se míjím se Stošou, tak se pochválíme, jak to fajně běžíme. Plácnu si i s Ultraliborem. Je to bezva povzbuzení. Otík fotí na trati, když ho potkám, říká „ Leni hezky běžíš, v pohodě, to dáš“.
„Ostrava jedem“ zaslechnu najednou za zády. To mě povzbudí Dan Orálek a Radek Brunner a předběhnout mě při tom. Běží hodně svižně, svižněji než já, ale já jim to odpustím. Synci běží stovku a tak kurde musí přydat, aby na té trati nebyli do půlnoci, to je jasné jak facka.
Pořád čekám nějakou krizi. Že se mi např. bude chtít zvracet. A ono nic. To může mít jedině 3 důvody – buď běžím pod své možnosti (ale to teda né, bo to fakt furt řežu pod 6 minut na kilometr), nebo je to tím, že nejím žádné hnusné karbošneky, šlehy a jiné nechutnosti a za třetí je možné, že mám kurde natrénováno, jak nás ten Koudy furt honí. To bude ono, ultra jsem trénovala, ultra včil závodím J.
4. kolo a tedy 40 kilometrů mám za sebou. Probíhám branou, moderátor volá „Lenka Wagnerova, Czech republic“ a zvoní mi zvonec do posledního kola. To je krásný zvuk, v ten okamžik nejkrásnější na světě. Už jsem lehce unavená. Ale vím, že mám naběháno, že ještě vydržím. Míjím Dana Orálka, řvu na něj „rubej Dane“ (pak mi v cíli řekl, že netušil, co to znamená, až mu došlo, že to na něj řve nějaký Ostravák).Na trati se teď bavím tím, že koukám kolem sebe, mávám na fanoušky, plácám si s děckama, ždímám si vodu z houbiček na záda, sleduji čísla na zádech soupeřů a sčítám je. Abych se odpoutala od běhu a procvičila matematiku. Jako psychickou podporu slupnu 2 hroznové cukry.
45 km. Myslím na pivo. Na maso. Na hranolky. To všechno „sežeru“, až doběhnu, fakt. Trošku zpomalím, přes 6 minut, ale zase dokážu zrychlit. 48 km. Zase Zrychluji. Už vím, že to bude pod 5 hodin. 500 metrů do cíle. Moderátor křičí znovu moje jméno, lidé kolem povzbuzují, ženou mě do cíle a já se rozbrečím. No nával emocí, dokázala jsem to !!! Jsem ultra a s časem 4:58:11. V cíli mě nic nebolí, nebulám se, žaludek je v pohodě, jen brečím a jsem šťastná. Zážitek na celý život, je mi úžasně. Chci se v klidu vyplakat, v tom se objeví zdravotník a kajsyk mě vleče. „Já nikam nejdu, mi nic není, já jsem jen šťastná“. Řeknu mu to anglicky, řeknu mu to německy, ale synek mě furt smýká ke stánku s jídlem a obsluze dává pokyn, ať do mě nalijou coca-colu. Takhle Radegasta kdyby měli…No ale nechci riskovat mezinárodní konflikt, na únos to nevypadá, tak se neperu, ale poslušně se napiju, najím a jdu se postavit kolem zábran a než se do mě dá zima, fandím štafetám. Pak rychle valím do sprchy, po sprše na masáž a na pivo.
Ultralibor vzdal někde kolem 50-tého kilometru, na něj bylo zkrátka horko, dostal křeče. Povzbuzuji Stošu, který chce vzdát na 70-tém. Když mu dám loknout piva, spraví se mu žaludek, když mu řeknu, že to mám pod 5 hodin, dá mi pusu a se slovy „jseš dobrá, já to teda taky dám“ znovu vyrazí na trať. Nakonec doběhne za 10:50. Bojovník. Já myslím, že to je fajny výkon, ale on je zklamaný, věřil si na čas kolem 9 hod. Jenomže měl virózu – rýmečku a bolavý krk. Jsem mu nabízela v pátek slivovici, ale on si nedal. Cucal jakési pastylky, no to je nanic, taková chemie J. Kdyby v pátek krk vypálil kvalitním destilátem, mohl v sobotu zaběhnout osobák.
Valíme na hambáče, sním dva. Přemýšlím ještě nad hranolkama a klobásou, ale zase by bylo blbé, kdybych nejedla už nic u našich domácích
Bylo už kolem 22 hodiny, když jsme dorazili „domů“. Tam už nás čeká Gerard s Lindou, už mají naše výsledky, grilují nám maso, k tomu salát zeleninový a salát bramborový se spoustou majonézy, to miluju. Dáváme pivko, Stoša vytáhne meruňkovici, bavíme se a kolem půlnoci jedem spát. Už teď vím, že se do Winschotenu chci vrátit. Zlepšit padesátku, než mi bude padesát a hlavně jednou zaběhnut i tu stovku.
Nakonec jsem v kategorii skončila třetí. Kluci mi říkají, že na první 50-ku dobrý čas. To mě těší. Sice Koudy bude mít zas plno řečí, že jsem měla přydat, ale Koudy je furt daleko, furt mi nedodal týmovou šusťákovku a navíc není ultra J
Pro letošek mám tedy splněno. Sice poběžím Ostravský maraton, ale nakonec jen jako podpora Roberta, který chce běžet svůj maraton č. 1. Říká, že prý to bude jeho první a poslední…Já ale vím, že to bude začátek J
Jizerská 50
Neváhal jsem ani moc dlouho abych si koupil číslo na první ročník jizerské 50 běh. I když nebyla v nabídce celá 50 km dlouhá trať, ale dvě varianty. Na 10 a 23 km. Zvolil jsem tu druhou. Povrch pro 23 km, 65 % lesní cesty, 35 % asfalt nebo panely s celkovým převýšením 424 m zněla jako krásný sobotní výlet. Taky jsem se těšil Jizerských hor, které jsem dosud neměl možnost navštívit a poznat lépe, takže proč si rovnou v Jizerkách nedat hned závod.
V sobotu jsem do areálu dorazil kolem 13:00 a začal jsem se poflakovat po areálu a potkávat známé a navazovat nové známosti. Příjemným zjištěním byla možnost zapůjčit si boty na závod od kluků z nyc-sport.cz, kterou jsem bez váhání využil. ASICS GT-2000 ve žluté barvě, mi přišly lepší volbou než moje staré dobré, ale značně oběhané Lunarglide 4 anebo freečka. A tak jsem šel do neozkoušené obuvi a říkal si snad to dobře dopadne. Nejsem zastánce brát si neozkoušené věci rovnou na závod. Po závodu jsem měl trochu z GéTéček sedřené paty, ale nic strašného. Potom už ta klasika, protáhnout, WeCko a do koridoru. Všiml jsem si, že je tu víc známých z Prahy než jsem čekal a byl jsem rád, že se domů dostanu nějak pohodlněji než autobusem sem. Když jsem vyjížděl z Prahy naskočili do Jančuráku, kluk s holkou vracející se z těžké kalby, kteří si odmítli koupit jízdenku a odmítli vystoupit z autobusu, i přes ostré lokty Stewardky a řidiče. Ten zavolal Policii a dvojce "Busquaterů" se lekla a dala na úprk. Tím jsem zmeškal spoj a zbytek cesty z Liberce dorazil stopem. Ale zpět na start.
Ve startovním poli jsem si všiml skupiny běžících andílků v krajkovém prádle a říkal jsem si, že nejhorší výsledek bude když mně dá tato skupina a nejlepší když se vejdu pod dvě hoďky, ale ideál by byl mezi 2:00 až 2:10. Nemám stále moc zkušeností z terénních tratí a nechtěl jsem se 7 dní po Baroko maratonu s Ráďou a Pepou honit. A pak už se vyběhlo, pomaličku a do kopce. Nechával jsem se předběhnout ostatními, a říkal si, že je pořád lepší, když teď oni předbíhají mně než kdyby to tak bylo v druhé půlce závodu. Kochal jsem se krajinou a minul jsem první dvě občerstvovací stanice. Slunce už nesvítilo od startu, počasí bylo na běh akorát.
Za přehradou začalo postupně stoupání na nejvyšší bod trati a tím byla Olivetská hora (882 m.n.m). Jako kopec to byl, ale zpětně hodnotím v pohodě, dle propozic jsem čekal, že to bude o dost větší stěna. Po Olivetské hoře se pole trochu roztáhlo a užíval jsem si běhu s větším rozestupem a docela o samotě. Paráda, krása, nádherná krajina. Miluju Jizerky jsem si říkal sjetý endorfiny. BTW, pocit trvá i po několik dní po závodu. S Olivkou jsme vystoupali až do mraků a nevím, kdy naposled jsem byl hlavou v oblacích a nohama na zemi, ale opravdu se mi to líbilo. A tak jsem se posouval pomalu k cíli a kontroloval Garminy jestli se vejdu pod 2 hodiny nebo ne, ale začalo mi to být jedno, krajina hezká, trať perfektní tak proč si neudělat výlet. Nejsme přece na zívodech. :D Dostal jsem se na poslední občerstvovačku a to už jsem poznával část trati, kterou jsme běželi na začátku a byla společná. No z druhé strany se mi zdála příjemnější.
Až přišel zlom, 21 km. Půl maraton za mnou a najednou se mi ulevilo a pocítil jsem lehkost v nohou a trošku přidal. Než jsem, ale vystoupal na vrchol U Buku zase mně lehkost opustila, ale vyplnil se můj odhad a předbíhal jsem běžce, kteří se unavili dřív na trati. Ty, kteří už přešli do chůze jsem povzbuzoval. Při klesání do cílové rovinky jsem natáhl, uvolnil krok a nenuceným tempem jsem ještě pár lidí předběhl, až jsem se dostal do cílové rovinky, kde mi Viki mi udělala krásnou cílovou fotku,
a byl jsem v cíli. Na Garminech jsem měl 2:06:56. Později oficiálně ustanoveno na 2:07:00. Spokojenost a endorfiny v celém těle a ještě kousek dál. Vyzvedl jsem si finisherské triko, které se mi moc líbí a po převléknutí jsem šel vystát frontu na jídlo. Zjistil jsem, že není vege chod a snažil se udat lístek někomu jinému. Pořadatelé opomněli jediný bod, který bych jim vytknul, ale na první ročník organizace perfektní. Je znát, že se pořádáním zimní padesátky naučili a sekají to jako Wilson Kipsang maratony. Hooodně dobře! Když jsme šli na parkoviště do auta, začalo pršet a říkal jsem si, že i počasí mají organizátoři skvěle objednané. Asi nějaká obět horskému božstvu před závodem nebo co. :) Budu se jich muset zeptat jak to dělají? Těším se za rok a doufám, že budeme moct běžet celou 50.
P.S.: A kdyby měl zase někdo zájem udělal jsem zase tabulku, kde si můžete porovnat časy s kamarády.
EDIT 30.9.2014
Poštou jsem obdržel balíček z Liberce a začal jsem si říkat, jestli to není náhodou ta čelovka co dostal každý desátý na Vládní. A byla. Děkuji, pořadatelům, že mi ji zaslali, když jsem přehlédl vyzvednutí v cíli. :)
V sobotu jsem do areálu dorazil kolem 13:00 a začal jsem se poflakovat po areálu a potkávat známé a navazovat nové známosti. Příjemným zjištěním byla možnost zapůjčit si boty na závod od kluků z nyc-sport.cz, kterou jsem bez váhání využil. ASICS GT-2000 ve žluté barvě, mi přišly lepší volbou než moje staré dobré, ale značně oběhané Lunarglide 4 anebo freečka. A tak jsem šel do neozkoušené obuvi a říkal si snad to dobře dopadne. Nejsem zastánce brát si neozkoušené věci rovnou na závod. Po závodu jsem měl trochu z GéTéček sedřené paty, ale nic strašného. Potom už ta klasika, protáhnout, WeCko a do koridoru. Všiml jsem si, že je tu víc známých z Prahy než jsem čekal a byl jsem rád, že se domů dostanu nějak pohodlněji než autobusem sem. Když jsem vyjížděl z Prahy naskočili do Jančuráku, kluk s holkou vracející se z těžké kalby, kteří si odmítli koupit jízdenku a odmítli vystoupit z autobusu, i přes ostré lokty Stewardky a řidiče. Ten zavolal Policii a dvojce "Busquaterů" se lekla a dala na úprk. Tím jsem zmeškal spoj a zbytek cesty z Liberce dorazil stopem. Ale zpět na start.
Ve startovním poli jsem si všiml skupiny běžících andílků v krajkovém prádle a říkal jsem si, že nejhorší výsledek bude když mně dá tato skupina a nejlepší když se vejdu pod dvě hoďky, ale ideál by byl mezi 2:00 až 2:10. Nemám stále moc zkušeností z terénních tratí a nechtěl jsem se 7 dní po Baroko maratonu s Ráďou a Pepou honit. A pak už se vyběhlo, pomaličku a do kopce. Nechával jsem se předběhnout ostatními, a říkal si, že je pořád lepší, když teď oni předbíhají mně než kdyby to tak bylo v druhé půlce závodu. Kochal jsem se krajinou a minul jsem první dvě občerstvovací stanice. Slunce už nesvítilo od startu, počasí bylo na běh akorát.
Až přišel zlom, 21 km. Půl maraton za mnou a najednou se mi ulevilo a pocítil jsem lehkost v nohou a trošku přidal. Než jsem, ale vystoupal na vrchol U Buku zase mně lehkost opustila, ale vyplnil se můj odhad a předbíhal jsem běžce, kteří se unavili dřív na trati. Ty, kteří už přešli do chůze jsem povzbuzoval. Při klesání do cílové rovinky jsem natáhl, uvolnil krok a nenuceným tempem jsem ještě pár lidí předběhl, až jsem se dostal do cílové rovinky, kde mi Viki mi udělala krásnou cílovou fotku,a byl jsem v cíli. Na Garminech jsem měl 2:06:56. Později oficiálně ustanoveno na 2:07:00. Spokojenost a endorfiny v celém těle a ještě kousek dál. Vyzvedl jsem si finisherské triko, které se mi moc líbí a po převléknutí jsem šel vystát frontu na jídlo. Zjistil jsem, že není vege chod a snažil se udat lístek někomu jinému. Pořadatelé opomněli jediný bod, který bych jim vytknul, ale na první ročník organizace perfektní. Je znát, že se pořádáním zimní padesátky naučili a sekají to jako Wilson Kipsang maratony. Hooodně dobře! Když jsme šli na parkoviště do auta, začalo pršet a říkal jsem si, že i počasí mají organizátoři skvěle objednané. Asi nějaká obět horskému božstvu před závodem nebo co. :) Budu se jich muset zeptat jak to dělají? Těším se za rok a doufám, že budeme moct běžet celou 50.
P.S.: A kdyby měl zase někdo zájem udělal jsem zase tabulku, kde si můžete porovnat časy s kamarády.
EDIT 30.9.2014
Poštou jsem obdržel balíček z Liberce a začal jsem si říkat, jestli to není náhodou ta čelovka co dostal každý desátý na Vládní. A byla. Děkuji, pořadatelům, že mi ji zaslali, když jsem přehlédl vyzvednutí v cíli. :)
Behanie bolo in aj pred 30 rokmi!
 |
| www.ceskatelevize.cz |
vyskúšanie a dopadlo to malou katastrofou. Vybehla som so skupinkou mierne pokročilých smer Stromovka -> Trója a späť. Na nohách som mala Pegasy a už po prvých krokoch bol divný došľap. Po dobehnutí do stromovky ma už pekelne bolela okostica na pravej nohe, prebehla malá rozcvička a bežalo sa ďalej. Neubehla som ani 3km a musela som zastaviť a otočiť sa. :/ Bolesť mi vystreľovala až do bedra (kyčle). Bleee. Späť som došla pešo.
Botky som pekne vrátila do autíčka a obula si svoje overené, hneď mi bolo lepšie. Prišiel pre mňa Míša, vzal si kolobežku a ja som kúsok cesty domov v pohode dobehla. No haluz... Nabudúce si blbé nápady radšej odpustím.
A pre potešenie tu mám niečo pre fajnšmekrov - staršie vydanie Retra o behaní. :) Najviac ma baví rozhovor s Jarmilou Urbanovou o tom ako začala behať maratóny a potom o bežeckom vybavení pred pár rokmi. :) Hlavne mám z reportáží pocit, že behanie nie je in len v "našej" dobe, ale že to tak bolo už dávno.
Odkaz - Retro o behaní
B7 aneb zdolej si svou K2
Sepsali Jiřík a Tina a ještě Radim
Už ani nevím čí to byl původně nápad, že se přihlásíme na B7, ale určitě za to může Tina, protože za vším přece vždy stojí žena :o)
To, že se zúčastníme v tomhle složení B7 napadlo Jiříka. Já si říkala, že si dělá srandu, tak jsem kývla. ....a pak tu byly přihlášky a šlo do tuhého. Na 1. pokus se nepovedlo přihlásit, tak jsem to brala jako znamení, že bych neměla. Jenže se dalo běžet i za Bazalku - což je moje srdečně pracovní záležitost, takže to bylo znamení, že jo.Pořád to ale bylo dost daleko.
V lednu se to zdálo hrozně daleko, na všechno byla spousta času. Chtěli jsme si postupně oběhnout všechny vrcholy, poznat trasu a možná úskalí, zjistit co kde a jak….ale samozřejmě z toho sešlo a šli jsme z čisté vody, což byla nakonec možná i výhoda. Pár horských běhů jsme si ale oba samozřejmě střihli, takže jakás takás příprava by tu i byla.
V den D jsem byla docela nervózní a netušila, co se mnou udělá taková absence spánku.Vstávala jsem v pátek ráno v 5 do práce a spát jsme šli v sobotu v 10. nebylo to ale tak tragické.
Jiřík mně vyzvedával u nás ve Štěpkách a ani se nenadál a už měl umyté auto svěcenou vodou od naší babičky.A ještě mi dala poslední radu:" Jak něbuděš uměč, ta se zastav!":o)
Při snadném parkování ve Frenštátu, rychlé akreditaci a pohodlné cestě vlakem na start jsme ani nenabyli dojmu, že by tu fakt mělo být přes 3000 lidí, prostě pohoda jazz. Ale jen jsme došli v Třinci na náměstí, hned bylo vše jasné – masovka jak cip :o)
Na probíhající svatební obřad 2 běžců sotva vidíme, ale i tak jim závidíme společnou 95km dlouhou svatební cestu přes 7 vrcholů Beskyd, fakt si to uměli naplánovat :o)
Ještě povinná hymna a po chvíli je odstartováno. Plni odhodlání valíme vstříc noci a nevšedním zážitkům. Stoupli jsme si samozřejmě blbě dozadu a tak půl hodiny pořád jen předbíháme chodce. Pod první sjezdovkou ale přechází do chůze všichni a místa k pohybu je najednou dost. Tady se mi moc líbili fanoušci, kteří se přišli podívat a hlasitě fandili. Byli rozesetí po celém kopci a úplně nahoře to pak vypadalo skoro jako na Tour de France :o)
Na startu bylo trochu zmatku s novou částí (prodloužením) trati pro hobíky a taky nás docela překvapilo, že start ,oproti infu na stránkách , proběhl najednou se sport kategorií.
Co už! Za volání pořadatelů: "Proč neběžíte?" jsme tedy vyběhli. prvních 6 km jsme kličkovali mezi chodci a snažili se dostat někam, kde by se dalo i volně dýchat. Jen se to povedlo, už jsme byli na úpatí 1. kopce a už to zase nešlo.
---------------------------
Trochu nevychytaný byl zcela nový systém použitých čipů, kvůli kterému se tvořily špunty. Při vyhlašování pořadatel přiznal, že systém nebyl 100%-ní ani z hlediska identifikace – některé údaje prostě chyběly nebo byly nekompletní, což je vidět i ve výsledkové listině.
-----------------------------
Jestli mi z noci něco utkvělo v paměti, tak to byl sestup do Řeky. Celkem povedený padák s blátíčkem, kde jsem se i 3x projel po prdeli :o)
Krásné výhledy z kopce dolů na toho nekončícího hada světýlek mi trochu pokazil sestup do Řeky. To jako fakt půjdeme? A kudy?
Poprvé běžím takhle v noci terénem s čelovkou a hned se mám zabít? Nakonec to dobře dopadlo a dole jsem našla i Jiříka, což bylo fajn.
Jinak bych si neměla po cestě s kým povídat, zpívat, hrát slovní hry a užívat si kopců a skopců.
V noci to mám s čelovkou hrozně rád, ale uběhlo to až moc rychle. Jenom mi trochu vadilo, že neustále kolem proudily davy lidí a asfaltu bylo taky přehršel.
Za svítání byl ještě krásný výstup na Lysou – sice krpál, ale mělo to svoje kouzlo, a ty výhledy se mi asi nikdy neomrzí. Cestu nám trochu zpříjemnili kluci z Dolnolhotské sekce (Petr+Tomáš), aspoň si Tina měla s kým popovídat. Jsou na nás ale moc rychlí, tak je necháváme utéct.
Nahoře pak začínáme cítit první krizičku a je třeba si pořádně kousnout do něčeho normálního, těch Snickersů a DELI už bylo dost :o)
Moc krásné bylo svítání na Lysé.A taky snídaně. Tedy ten rohlík se sýrem slupnutý za chůze:o)
Když jsme u toho jídla - ten Jiřík je skvělý nutriční terapeut. Sám jde vždy příkladem a vždycky, když jsem slyšela šustění papírků, tak jsem věděla, že bude následovat otázka: Jíš? Piješ?
Tolik co on jsem toho tedy sníst nestihla, ale fakt jsem se snažila. A díky tomu přežila.
Po pár kopcích a sebězích jsme dorazili do Čeladné, kde na nás oba padla fakt brutální krize. Tinu bolela achilovka, já jsem bojoval s nachlazením a asi i horečkou, no nebylo nám věru do zpěvu (jinak jsme si ale občas fakt zpívali – hlavně Dědu Mládka a Waldu Matušku) :o) Debata o ukončení závodu byla ale rychle sprovozena ze světa a už si to valíme na další kopec.
Za zmínku stojí i občerstvovačka na Pustevnách, kde bylo konečně normální jídlo = chleba se škvarkama a vývar, ňam.
Poslední 2 kopečky uběhly ani nevím jak a už je tu poslední seběh (celkem krutej pro bolavá stehna), ale Frenštát je už v dohledu, takže nálada výborná a začínáme přemýšlet co všechno sežereme v cíli (kromě obligátorního cílového pivka) :o)
Cíl byl jedním z nejkrásnějších zážitků letošního léta. Jiřík mě stále povzbuzoval, že to snad stihnem do 20 hodin. A povedlo se!
Ulici lemovaly desítky fanoušků, kteří mi způsobili husinu po celém těle! I slzičky byly!
Vyšlapat na schodovou pyramidu ještě šlo, ale dolů to už bolelo.
Ale bylo to fakt krásné!
Sice moc lidí, moc bláta, moc kopců, moc skopců, nic moc jonťák, ale nejlepší parťák na světě! A spolu jsme DALI B7!
Kdyby někdo chtěl, tak možná, za mírnou úplatu,půjčím, ale poctivě vrátit!
Tina to shrnula moc krásně, hlavně ta moje pochvala se jí povedla :o) Samozřejmě mohu to stejné říct i já o ní, protože ty moje komentáře a vymýšlení blbostí by asi jen tak někdo nevydržel :o) I přes bolavou achilovku se s celou tratí poprala moc statečně a já jí za její společnost a podporu moc a moc děkuju! Bylo to supr, Tino!!
Jedna Dolnolhotská dvojice ještě pořád není schopna slov, tak alespoň pár slov od Radima
Původně byla Ivča přihlášená se svou kamarádkou, se kterou už B7 běžela loni. Já jsem parťáka neměl, tak jsem ani s ničím nepočítal.
Nakonec bylo vše jinak.
Tým „Na poslední chvíli“ se skutečně sestavil až na poslední chvíli – týden před startem.
Ivča hledala parťáka a přišla s nápadem, že bychom mohli jít spolu.
Čeká nás krásný zážitek v nádherných Beskydech. Tým dcera a otec.
Plán je jít kategorii sport – plnou délku.
V pravidlech závodu je, že se běží ve věkové kategorii podle nejstaršího člena týmu, takže se Ivča rázem ocitla v kategorii sport mix nad 50.
Před startem oznámili, že je trasa o něco delší, než bylo původně plánováno, asi 96 km a že je tam dost bláta. Něco jako strašení malých dětí.
A jaké jsou moje zážitky?
Protože jsem už v té starší kategorii, rád oceňuji události, které zdánlivě stojí na pozadí a bez nichž by to bylo studené jak psí čumák:
Požehnání faráře celému závodu.
Úžasným hlasem zazpívaná hymna.
Na posledních dvou občerstvovačkách kyselé zelí s chlebem.
Skvělé boty po celou dobu.
Skvělý čas 25:21 na trase sport – full.
Skvělá partnerka, dcera Ivča.
Díky moc, Radim.
Doma před startem