Blogy

Pro mne jsou dva způsoby jak se přihlásit na závod, první spočívá v tom, že člověk podlehne klikacímu hrdinství a v teple domova nebo kanceláře se přihlásí na nějakou prasárnu, nebo druhý způsob, kdy v hospodě pod vlivem převážně kamarádů, ale i piva, se na nějaký ten závod přihlásí, nebo alespoň slíbí tu účast.

přípitek na zdar výpravy v úterý před závodem

Tento případ je ten druhý. Velký kamarád T-Bird (a velký milovník Dánska) v hospodě, někdy před vánoci 2014 povídá:

„našel jsem skvělý závod, je to krásný ultra, skoro rovina, většina po asfaltu, v Dánsku, v září příštího roku, nechcete?“

 Hned i dodává: „Hele v září, v Dánsku, to může být úplně jakékoli počasí, může být sluníčko a vedro, může pršet vodorovně a hrozně foukat, nebo může být všechno počasí mezi tím.“  Teď vím, že jeho předpověď byla naprosto přesná. Jakákoli snaha získat přesnější předpověď počasí na internetu byla zbytečná, protože Petr počasí předpověděl s 100% přesností víc jak 10 měsíců dopředu. Petr pokračoval reklamou na to jak je to v Dánsku skvělé a jaký tam jsou fajn lidé atd. (zase měl pravdu). No, kdo by neodolal takové propagandě, já se chytil hned a účast slíbil. Jestli si dobře pamatuji, tak i Jana a Pavel to v hospodě odkývali. Petr obratem hned druhý den poslal hrubý rozpis za kolik se to vše dá pořídit a kde se dá spát. Jak už to bývá, pak se sestava ještě několikrát změnila, aby se nakonec ustálila na původní čtyřce, a v té jsme také do Dánska nakonec vyrazili.

Cestovali jsme vozem, vyrazili jsme ve čtvrtek ráno z Prahy a vzdálenost 1100km jsme díky dobré partě urazili snadno a pohodově. Petr naplánoval návštěvu nejstaršího Dánského města Ribe s nádherně zachovalým středověkým centrem. Navštívili jsme i divnou katedrálou (směs všech stylů), vylezli na věž. Nahoře jsem se rozhlíželi a hledali královský hrad, kde má mít královna Dagmar (dcera Přemysla Otakara I.) pomník. Ať koukáme sebe líp, nikde nic nevidíme, dole se ptáme pána na pokladně, říká, že hrad tu není, jen pozůstatky opevnění. Fajn už jsme doma, to jsme viděli a jdeme tam, podívat se na českou stopu v Dánsku. Pomník má pěkný a z hradeb kopeček ještě zbyl.

Pomník královny Dagmar Dánské

Dcera Přemysla Otakara I

Katedrála v Ribe

Druhá zastávka je v Jellingu, kde okoukneme runové kameny z 10. století a nádherný hřbitov. Vůbec všechny hřbitovy co jsem viděli, byli neuvěřitelně vymazlené.

zastávka druhá, Jelling

Petr, runový kámen, Jana

Já, runový kámen, Jana

vymazlený hřbitov

Máme neuvěřitelný timing, i když v rozpise byly časy návštěv pouze orientační, tak se nám je obě daří naplňovat na minutu.

V Nykøbingu jsme po 21. hodině na recepci Hostelu už nikdo není, Hostel je odemknutý a na recepci na nás čeká obálka se jménem a uvnitř klíče … no inu Dánsko. Ještě večer obdivujeme moře a poznáváme podle fotem místo, kde bude cíl.

Ráno si jdeme trochu proběhnout, jen tak pro radost a výhledy jsou nádherné. Počasí je super krásné,modré vymetené nebe, sluníčko a teplý vánek. 

Ranní proběhnutí v Dánsku

Lidé se chodí hned po ránu koupat do moře. Na molu je stěna s věšákem, lidé přijedou na kole v županu, župan pověsí na háček a jdou se koupat. Někteří v plavkách, jiní jen tak. Pavel když to vidí, tak neodolá a jde se také koupat.

Výlet

 

hvězda slávy

Loňský vítěž

 

dají nám GPS, celé náměstí každému zatleská a jedné Dánce co má narozeniny dokonce zazpívají dánskou verzi „Happy Birthday“ . Po startu se běží dvě kola ve městě. Pěší zóna je plná lidí, všichni fandí, tleskají, nebo mávají vlaječkami.
Je to doják, udivuje mě, že na tak malé městečko jsou schopni vytvořit atmosféru srovnatelnou s akcemi PIMu, jen tady je to pro 70 běžců. Běžíme úžasnou krajinou, stále je na co koukat.



Spousta zahrad a plotů je vyzdobena dánskýma vlaječkami.

čert žene bezradného Petra

čert už nemůže, já na tom jsem podobně

Výhledy na moře se neokoukají, je to úplná euforie.

Petrovy minuty slávy

Jana a Pavel v cíli

medajle

Java aplikace pro sledování závodníků

Služební cesta mi opět dala příležitost vyzkoušet něco zajímavého, a tak jsem se na tuto neděli 20. září přihlásil na závod Coastal 50K. V okolí San Franciska působí několik běžeckých klubů, a tento závod pořádal jeden z nich. Když jsem se na závod registroval, tak mi hrálo do karet, že zatím vždycky měli v září v termínu konání závodu severně od SF mlhu, zimu, před dvěma lety dokonce pršelo. Očekával jsem tedy spíše větrnější a chladnější počasí. Krutě jsem se zmýlil.

Coastal 50K měl start severně od SF, na pláži Stinson Beach a cíl jižně, na Rodeo Beach. Protože trasa vedla z bodu A do bodu B, bylo nutné brzy ráno přijet do cíle, ze kterého nás pak na start zavezly žluté školní autobusy. Už v 6 hodin ráno bylo velmi příjemné počasí, teplota je pocitově kolem 20°C. Znalci místních poměrů jsou zaskočeni, předpověď na den počítala s třicítkami. Kdo mohl, radši přibral vodu navíc. Klikatá cesta proběhla v pořádku, vyzvednout startovní číslo a za chvilku už hlavní organizátor svolává běžce na start. Je nás odhadem kolem osmdesátky, někteří ale běží kratší, maratonskou trať. Přesně v 8 hodin je odstartováno.

Hned v úvodu nás čeká výživné pětikilometrové stoupání s převýšením okolo 600 metrů. Stoupáme krásným single trackem v korytě potoka. Často jdeme po schodech, v jednom místě dokoce po žebříku. Míjíme velké kameny i popadané velikány, trasa se po dosažení vrcholu stoupání stáčí dolů k Muir Woods a za chvilku již poznávám sekvoje. Běží se mi celkem dobře, ale protože cítím, že se zvyšuje teplota, tak raději zpomaluji.

Profil se zvlní, za 1:10h jsem na první občerstvovačce na 8km. Z ní pak mířím dalších 500m klesáním dolů na pláž Muir Beach (17,5 km). Slunce už je nahoře a docela peče. Nikde není žádný pořádný stín, jen občas pár stromů. Výhledy jsou nádherné, ale necítím se dvakrát dobře. Mám pocit, že mi chybí energie. Hurá tedy na občerstvovačku. Pod přístřeškem na pláži doplňuji hlavně tekutiny a chvilku odpočívám. Dalších 8 kilometrů mě čekají dva kopce, stoupání dalších 500 metrů. Bez jediného stromu či keře. Teploměr akatuje třicítku. Odskočím si u keříčku. Bujón před obědem? A to piju opravdu dost. Na zádech 2l, vepředu 300ml. Kopce jdu, dolů se snažím sbíhat, ale moc to nejde. Občas se na chvilku zastavím – udělám fotku a zase jdu dále. Lépe to ubíhá.

Místa, po kterých vede trasa, jsou krásná. Žádná široká cesta, pouze chodníček. Míjíme pirátskou zátoku a po kojotím hřebeni se blížíme ke třetí občerstvovačce. Vařím. Ostatní závodníci také. Konečně přicházíme dolů do Tenesse Valley (26 km). Zůstavám zde 12 minut – nejdéle. Mají led! Beru do hydravaku a taky pár kostek pod čepici. Tam vydrží asi 15 minut, za dalších 20 minut už je čepice suchá. Opět stoupáme. Cesta vede zpočátku lesem, ale stromy jsou daleko. Za chvilku už jsem zase na otevřeném prostranství. Všude jen kamení a nízké keříky. Na focení super, ale to je asi tak všechno.

300 metrů níže ve vedlejším údolů vidím u občerstvovačky holku, která je dost mimo. Prý byla na chvíli i v bezvědomí. Všichni jsou si vědomi extrémního horka a tak doplňují vodu a chladí se co, se dá. Hodně lidí zde závod končí (v době, když jsem byl v cíli to bylo více než dvacet). Vydávám se do předposledního čtyřkilometrového kopce. Je to smrťák. Všichni se tu vlečou, co noha nohu mine. Teplota je na 34°C, pocitově ještě více. Už jsem dávno smířený s tím, že většinu závodu jdu. Na hřebeni se mi otevírá fantastický výhled na celou zátoku. Vše je tu jak na dlani. Alcatraz, San Francisco a dole pode mnou Golden Gate. A úplně dole pod ním, u jeho paty občerstvovací stanice (41 km). Když si představíte, co vás ještě čeká, je to hořkosladký pohled.

Občerstvení pod mostem je super, dokonce tady fouká mírný větřík od vody. Ale teď už zase zpátky nahoru na kopec a ještě výše než předtím. Čeká mě poslední pořádné stoupání. Na jeho vrcholu dobíhám (ano, dokonce jsem zase trochu běžel) skupinku 3 lidí a dáváme se do řeči. Američanka, Mexičan, Francouz a já. Jdeme a popobíháme. Docela to utíká. Vzájemně na sebe trochu čekáme, ale 2 km před cílem se to trhá. Rozbíhám  finiš, aby to bylo se ctí a o slovo se přihlásí brutální vlk, kterého jsem si předtím nevšiml. Zatínám zuby. Ještě pár stovek metrů kličkování mezi auty u pláže a jsem v cíli. Nic moc čas, ale všichni tady mají respekt z každého, kdo dokončil. Čas 7:57 mi zajišťuje 30. flek celkově, 11. ve věkové kategorii. Vítěz to dal za 4:14. Borec.

Hned ze startu upozorním, že dnes to bude bez vzlyků a nářků, plnotučný tréninkový týden tak jak to mám rád! V pondělí si dám 15km @ 4:25/km a běží se lehce, ale až po řádném rozklusu, sobotní štreka z předchozího víkendu mi docela odrovnala lýtka, že ani nedělní regenerace neměla dostatečný účinek. Další prověrkou jsou středeční úseky 400-800-1200-1600-2000, které jsem běžel už s čelovkou. Byl jsem předtím pomáhat tchánovi s pšenicí, kdy jsme dovezli cca. 60x50kg pytlů, s kterými jsem si užil až až, když jsem je házel pět na sebe. Byl jsem nadšený, protože jsem to bral i jako silový trénink pro horní část těla, ještě v pátek jsem to cítil. 

A je tu sobota, podle plánu bych to měl běžet s důrazem na udržení tempa posledních cca. 30min, volím jednoduchou, příjemnou trasu do Ostravice a zpátky. Na vzdálenosti 1/2M zkouším do sebe dostat gel, jenže otevřít ho je nadlidský úkol.. Takhle by to v závodě nešlo! Když já tyhle srajdy moc nepoužívám, právě proto jsem si říkal, že by bylo fajn si to odzkoušet. Nakonec se do něj dostanu pomocí zubů a obsah do sebe vcucnu. Bylo to v pohodě, značka SIS (science in sport) , příchuť cola s obsahem kofeinu. Zvolil jsem ho ( koupil jsem více variant ) hlavně z důvodu ranního vyběhnutí (cca. v 5:30) a noc byla krutá. Sousedům plakalo dítě nonstop a šlo to slyšet i k nám. Gel opravdu po chvíli nabudí a mě zbývá tak akorát 10km. Propracuji se na mezičasy kolem 4:30/km a jde to velmi dobře.  Tep je v pohodě, kéž by to takhle šlo i v den D. Odpoledne koupačka s rodinkou na bazénu, kde se dobrovolně vrhnu pod silné vodotrysky a nechám si masírovat nohy :-) . Týden zakončím blouděním po okolí v lážo plážo tempu a cítím se skvěle. 

Botky - "maratonky" už mám doma, koupil jsem Inov-8 F-Lite 195, v lokálním obchodě Jump sport je teď mají za necelé 2000,- , takže nebylo co řešit. Sedly mi hned při prvním odzkoušení, tak jsem byl nadšený. Ve středu je možná zajedu na hodinovce, kdy mám předepsáno 15km @ 4:25/km. 

Prodíráme se masou lidí vpřed, až teprve kousek před nástupem na sjezdovku na Javorový se to uvolňuje. Letíme nahoru, pomáháme si hůlkami. Jde to skvěle a úplně lehce. Forma jak bič. Míra kousíček za mnou. Je to dobrý. Na vrcholu Malého Javorového balím hůlky a rozebíhám se dál. 

"Teď tlačíš na pilu nebo běžíš normálně?" ptá se Míra za mnou.

"No, normálně. Co ty?"

"Na mě to trochu přepalujeme."

"Aha, ok, tak radši zpomalíme."

To už je tu ale klesání z Javorového dolů do Řeky. Sbíháme docela slušně rychle dolů. Přes druhý vrchol Ropice, kde Míra trošku nestíhá se dostáváme na první občerstvovačku v Morávce. Futrujeme melouny, doplníme vodu a už mrkám na Mirka, že jdeme dál. Vypadá, že se mu ještě ale moc nechce.

Nastupujeme do stoupání na Travný. Otáčím se. Míra zase nějak nestíhá a očividně se trápí.

"Půjdu svým tempem, nechvátej a jdi podle sebe, počkám na tebe někde výš." říkám mu.

V půli stoupání si musím odskočit. Mezitím mě míjí grupa asi 15 lidí. Na odbočce tras Sport a Hobby pak čekám na Míru. Dlouho nejde. Asi byl v tý skupině, co mě předhonila. Kopnu do vrtule a vydám se je stíhat. Postupně je všechny ve stoupání na Travný dojdu a předhoním, ale Míra nikde. Dojdu až k vrcholovému čipu a ani tam není. Sakra musí být tedy někde hodně dole za mnou. Nakonec na něj čekám nahoře kolem 20 minut. S holkami z kontroly závodíme v tom, komu je větší zima. Prý jim, hlavně z toho když mě vidí, jak se tu klepu jen v kraťasech a tričku.

Míra přichází, je vidět, že dnes bohužel asi nemá den. Nicméně jsme kompletní, takže vzhůru dolů. Běžíme docela svižně. Najednou si ale Míra ustele do šutrů. Nic mu není, ale od té doby brzdí už i z kopce. Na občerstvovačce v Krásné musím zase čekat, než mě dotáhne. Rozdíl na kontrolním čipu může být u týmu maximálně jedna minuta, takže čekám a čekám. Mezitím dorážejí klahotkové Šoubovic ségry a dnes nezávodící výjimečně pouze fotící Přema Kocyan. Aspoň si mám s kým pokecat. Za pár minut je tu i Mirek.

Autor:  Přemysl Kocyan

Autor: Přemysl Kocyan

Na Lysé jsme ještě za tmy před pátou ranní. To mě na tu prozatímní bídu těší, protože před 3 lety jsme tu byli až za světla. No, není to tedy tak špatný, ale furt doufám, že se Míra ještě nějak nakopne a zatáhneme za to.

Seběh z Lysé si prostě užívám, ale kvůli rozestavenému chodníku asi naposled. Doufám, že na to pak hodí ještě asfalt a vedle vyšvihnou čtyřsedačkovou lanovku. Nicméně letím dolů, skáču přes šutry, předbíhám ostatní. Běžel bych dál, ale Míra je v zase nedohlednu, tak zastavuju a čekám. Když dorazí, má kolena od krve.

"Tý jo, cos dělal? Ty si hodil zase mrchu?" ptám se.
"Prosím tě, nic neříkej!" odpovídá mírně podrážděně a rosekanej běží opatrně dál.

Dole v Ostravici na nás čeká výborná polévka. Snažím se náš čas na občerstvovačce nějak zrychlit, ale Míra očividně potřebuje alespoň chvilku oraz. Ok, tak ale jen chvilku.

Jdeme dál. Ještě na konci Ostravice před nástupem na Smrk s Mirou dotáhneme mého starého známého Petra Kubištu, kterého jsem od Andorry neviděl. Jsem rád, že si spolu a jeho parťákem Petrem Skibou ve stoupání trochu pokecáme.

Výstup na Smrk je jako vždy výživný. Na celé trase vůbec nejvyšší. Kluci nám za chvíli zdrhnou, ale my s Mírou držíme také celkem svižné tempo, takže cajk.




Horší je to ale v následném klesání. Začalo pršet, což není žádný problém, ale Míra má potíže s klesáním. Už nemůže moc běžet v podstatě jen jde. Jít pomalu z kopce je pro mě snad ještě horší než jít jakkoliv do kopce. Pouštím to tedy dolů, pak někde vždycky zastavím, čekám na něj a tak stále dokola. Čekání je ale stále delší a delší. Chladnu a v dešti se do mě dává čím dál tím víc zima. Přestává mě to nějak bavit.

Nejvíc lituju, že jsem si taky nestáhl do mobilu vychytávku na B7: "videoklip proti trudomyslnosti". Ukázali nám ho včera kluci, co nás se ségrami Šoubovic vezli do Třince.


Hodně dobrý, to by mi určitě pomohlo :). Nicméně promoklý a zmrzlý dorážím i bez videa do Čeladné na 63. kilometru a zase čekám na Míru. Regulérně tady přemýšlím, jestli to má pro mě cenu, jít dál deštěm tímto tempem rovnajícím se skoro chůzi nebo to tady raději nezabalit. Ale kde že.



Na občersvovačce v Čeladné sedí Petrové (Kubišta a Skiba) a ládují se kyselem, tak se k nim přidám a láduju se taky. Mezitím dorazí Míra, odpípnem si spolu čip a doporučím mu ať si dá to kyselo taky.

"Je výborný, to tě nakopne!"

A fakt že jo. 60 kilometrů se tady trápí, pak si dá kyselo a je jak vyměněnej. Příště si ber Míro to kyselo s sebou do termosky!

Z Čeladné stoupáme spolu s Petry na Čertův mlýn a Míra dupe nahoru ve skvělém tempu úplně bez problému. Běžíme dolů, Míra běží taky. Drží se, stíhá, no prostě paráda.


Před Pustevnami přichází pro změnu moje chvilka, vždyť já jsem dneska ještě nechodil žádnou mrchu! Předbíháme v kamenité cestě v klesání velkou skupinu hobíků. Chci se napít, snad jen na piko-sekundu nesleduji cestu, když se mrknu po hadičce od camelu a je to tady...

"Brrrrrrrrrk"

Zakopávám o šutr a letím po hubě v té rychlosti přímo na tygra do kamení. Snažím se to ještě v předklonu doběhnout, ale nedá se to ustát. Tak tak se stihnu alespoň ještě odrazit pravou a nasměrovat celý pád víc vlevo k lesu mimo cestu, kde není tolik šutrů. Vše zakončuji ukázkovým parakotoulem přes ruku na záda a bok.

"Prásk" ozve se z batohu.

Aha, hned vím, co to je. To už znám z Istrie. Camel. Vstanu a po zádech mi stéká studená lepkavá Kofola. Spona camelu zase nevydržela a praskla. Ach jo.

"Jsi v pořádku? Není ti něco?" všichni okolo se s obavami ptají. Mě ale vůbec nic není. Naštěstí. Fakt vůbec nic, ani škrábanec.

"Ne, nic mi není. Díky. Jsem na to trénovaný a mám v tom roky praxe. Hlavně to nikdo prosím vás nezkoušejte!" uklidňuji okolí.

To bych to nebyl já, aby se mi nějaká ta mrcha nepovedla. Navíc dnes konečně ve dne a před užaslým velkým obecenstvem. Ach, jsem na sebe tak pyšný!

Pádíme dál. Míra to valí dolů jakoby nic, chvilkami dokonce přede mnou. Petrové se nás stále drží, takže všichni spolu dorazíme až do Ráztoky. Jenže Petrovi S. nějak protestuje žaludek, takže uděláme ještě krátký zastavení u stánku. Aby řeč nestála kopneme tam jedno pivko a razíme dál zase nahoru na Radhošť.



Ve stoupání to Mirek, stále asi ujiždějící na kyselu v žaludku, nějak rve a nakonec kluky necháváme za sebou a trháme se. Z Radhoště už nás čeká pouze klesání do Pindule, pak poslední osmý kopec Velký Javorník a seběh do Frenštátu.

"Teď se budu ještě v seběhu šetřit, ať mám sílu na to poslední klesání, to dáme už úplně naplno. Jo?" plánuje Míra

Super, už naprosto nepochybuje o tom, že to nakonec dá. To je dobře, protože hlava je vždycky ta největší překážka. Délka trasy ani kopce to nejsou.

Že by se Míra nějak dolu do Pindule šetřil mi teda nepřijde. Tempo parádní, předháníme spoustu lidí a za chvilku jsme dole.

Pindula je bez debat úplně nejlepší občerstvovačka na trase. Dokonce tu mají i točenou kofolu, chleba se škvarkama a co mě nejvíc dostalo i kysaný zelí! Po všech těch gelech a energo tyčkách ta pravá vzpruha na žaludek. Mňam.


Poslední kopec Veký Javorník. Na hoře jsme za chvilku. Označíme se u čipové kontroly a míříme dál. Mrknu na stopky na hodinkách. 16:21. Do cíle 7 km.



"Za jak dlouho jsme dole v cíli když poběžíme?" ptám se kontroly.
"Tak za tři čtvrtě hodiny byste mohli být dole."
"Ok, musíme to dát max za 39 minut, ať máme výsledný čas pod 17 hodin. Souhlas?" ptám se Mirka
"Ok, tak jdeme" a rozeběhl se dolů.

Co rozeběhl, on nasadil dolů takovou kládu, že než jsem se stačím po stoupání zase rozehřát a přepnout na seběh, nemůžu ho ani dohnat. Pak ho ale dotáhnu a běžíme spolu dolů snad ještě rychleji. Je to úžasný, tak těžký a technický seběh a my spolu letíme dolů, jak smyslů zbavení. Míjíme už i nějaké fanoušky na trase a všichni na nás nevěřícně zíraj, jak valíme dolů, a tleskaj. To je jízda!

Jsme dole před Frenštátem, pod 17 hodin do cíle to stíháme úplně v pohodě. Dokonce na vydýchání po seběhu máme čas přejít i na chvilku do chůze. Pak už to dotáhneme klusem až do cíle.

Jsme tu. Cíl! Poslední čipovku v cíli si označujeme v čase 16:52. To znamená dolů z Velkého Javorníku jsme to až sem do cíle dali za nějakých 31 minut! Až později při porovnání časů zjišťuji, že ten poslední seběh jsme měli i s krátkou chůzí skoro o 20 sekund rychlejší než vítězná dvojice Cypra se Svobodou. První dvě třetiny závodu se moc nepovedly, ale tahle poslední ta byla ukázková.


Máme to za sebou, paráda. Nakonec 45. místo z 393 týmů v kategorii Sport. Mám radost z toho, že se to Mírovi nakonec povedlo a že má svojí první trailovou stovku se skvělým časem. Dobře necelou stovku, 95 km s +5440m, ale v 17ti letech za 16:52? Pro mě před dvaceti lety něco naprosto, ale naprosto nepředstavitelného.

Díky orgům a dobrovolníkům, za pěknou akci. Petrům a Šoubovic ségrám za fajn společnost na trase a hlavně Mirkovi za to, že to nevzdal (prý to chtěl zabalit už na 20. km) a nakonec to s přehledem dal.

Odkazy

• Stránky závodu B7
• Oficiální výsledková listina  B7 2015
• Záznam z mého sporttesteru Suunto Ambit 3
• Všechny mé fotky ze závodu