Běžecký botník nejlepšího českého triatlonisty, Honzy Čelůstky
Nerad píšu recenze po pár kilometrech. Obzvlášť když máte dvoje podobné botky, které jedny sednou hned a ke druhým se neproběháte ani po 300km. Takže i přes to, že materiál jsem si vyzvedl v obchodě na Smíchově už v červnu, tak dojmy sepisuju až teď. No, možná to šlo trošku dřív, ale lenost se mi taky nevyhýbá J
ROAD-X-TREME 220
Po nafasování na Smíchově jsem vyrazil přímo na repre kemp na šumavský Špičák. Když rozbalil krabici, tak masér Souky jen suše konstatoval: „na tenis dobrý“ J Opravdu, v převládající bílé barvě s červenou, botky vypadají spíš na krále antuky než tartanu. Teorie zní 220 gramů, sklon 4mm a kopyto spíš pro širší nohu. V tom byl nejspíš u mě problém. Mám sice širokou nohu, ale asi ne dost. Pořád mi zajížděly jazyky (celkem tenké) obou bot do boku. Vytáčelo mě to fakt neuvěřitelně. Blbě to vypadá a taky to není moc pohodlné. V 220kách jsem běhal rychlejší věci od 100m rovinek po 2km úseky kolem ANP. Svršek je hodně prodyšný, v bílé barvě náchylný na špínu a zavazování tradičně u Inov8 bez problémů. To podrážka je docela tenká, což vylučuje jakýkoliv terén. Sebemenší nerovnost či kamínek bolestivě cítíte. Silnice a dráha jsou bez problémů a to včetně mokra. Na pohodlí se tady moc nehraje. V reálu botka vypadá docela „měkce“, ale čekal jsem asi zbytečně moc. Nejspíš jsem rozmlsaný F-lite 240, která mi líp sedí na noze a subjektivně je pohodlnější, rychlejší a zvládne i lehký terén. 220ky mě krom neposlušných jazyků v ničem nezklamaly, ale zároveň ani nepřesvědčily. Kdo má širokou nohu, hledá univerzály na rychlý trénink/závod a má rád kontakt s podložkou, může být spokojený. Já se k nim neproběhal během 300km a zůstávám u F-lite 240.
ROAD-X-TREME 250
Jestli za design dostaly „tenisové“ 220ky 60%, tak 250ky v modro-žluté kombinaci mají 90%. Navíc nejsou zdaleka tak náchylné na ušpinění, což u někoho, kdo boty nepere, dává výrazné plus. Sklon je 8mm a váha 250 gramů. Reálně zvážená nová bota ve vel.43 má 244 gramů. To na botku, kterou jsem chtěl používat na delší běhy je hodně slušné. Nebudu chodit kolem horké kaše. 250ky mi sedly hned jak prdel na hrnec. Běhal jsem v nich jak pomalé klusy, tak fartleky a hlavně delší svižné běhy. Nekonalo se u nich žádné zajíždění jazyku. Přitom svršek je od pohledu stejný jako u lehčího kolegy. Na značku Inov8 jsou dost pohodlné (samozřejmě papuče typu Pegasus od Nike to nejsou) a přitom stále dostatečně rychlé. Kamínky a větvičky už přežijete a nemusíte se za každou cenu držet asfaltu. Jsou to boty opět pro širší nohu, ve kterých se dá běžet docela daleko (já 20-25km), svižným tempem (pod 4min/km) a klidně v lehkém terénu (parky, polňačky). Ale zvládnou občas i rychlé rovinky, aniž by jste se „tahali“ s botama 300+ gramů. Opotřebení ani po 800km není moc viditelné a dokonce malé špuntíky v přední části jsou na botě v plném počtu. Nejsou ani nějak extra prošlapané, což je asi tím, že ani jako nové to nejsou úplně bačkůrky. Dnes používám už druhé. Ty původní slouží v posilovně a na běhátku, a pokud bych je vypral, tak nikdo nepozná zda mají 80 nebo 800km. Pro mě zatím asi nejuniverzálnější boty od Inov8 s výjimkou terénu. Na papíře oproti X-treme 220 nepatrný rozdíl, pro mě v reálu obrovský.
Díky 250kám se změnila i má běžecká „garáž“:
závod F-lite 195
rychlý trénink F-lite 240
objem Road X-treme 250
terén X-Talon 212
Výsledkový servis – září/říjen
Ahoj, hlásím se s dalším zpravodajem úspěchů Babickejch. Kde začít je tentokrát nad slunce jasný. Na žebříčku TOP výkonů zůstane asi na dlouhou dobu Spartathlon Radka Brunnera. Minimálně teda do příštího roku, to možná Radek pojede zas a ještě vylepší už tak svůj vynikající čas 30:14:29. Ale možná Radek překvapí a vymyslí ještě něco víc.
Co se týče Babických žen, tak začněme umístěními v běžeckých seriálech. Renata Kořínková se umístila na 3. místě v mladších ženách na Salomon Trail Running Cupu. Dle svých slov proto, že nahradila kvalitu kvantitou. Objela totiž všechny závody seriálu. No, asi to nebylo jenom tím…
Lenka Horká v seriálu Mizuno Running Cupu rovnou vyhrála kategorii žen do 39 let, přidala 2. místo v Behu Pezinkom (10 km) a 3. místo v ženách na Rungaroringu. V kategorii Hobby zde byla dokonce první.
Výčet úspěchů našich žen – ultraček a Sky-runnerek zahajme 2. místem Zuzky Urbancové na Psotkově memoriálu v kategorii Extrém. Na Nezmar Sky maratonu byla třetí, stejně jako v Babicích.
Kristýna Hájková na Psotkově memoriálu skončila čtvrtá, na Epo Trail Maniacs (63 km) byla v cíli jako druhá žena a 21. v celkovém pořadí.
Z chlapů se na stupně vítězů dostal Michal Burda na čtvrtmaratonu v Kardašově Řečici. Zvítězil zde o parník, na druhého měl náskok 2 minuty a 25 sekund.
Martin Knol si udělal výborný osobák na maratonu v Berlíně, a to 3:07:55.
Petr Jirásek si zaběhnul solidní časy v Babicích, Běchovicích a na Šumavském šutru. Na prvním ročníku Klánovického půlmaratonu se dostal mezi horních 10 procent. S časem 1:31:31 byl 40. z 421 účastníků.
Pavel Fenyk si zaběhl pěkně Košický maraton za 3:29:59. 52 km Strom ultramaratonu absolvoval v čase 5 hodin a 30 minut.
Jakub Karč byl šestnáctý na 106 kilometrech Boubín – Libín – Kleť s časem 16 hodin a 51 minut.
Na úplný závěr bych jako nulový krok pro Babice a ohromný skok pro mě uvedl můj osobáček z maratonu ve Stromovce 3:38:43.
Petr Říman
Vánoční Bivak
Tradiční Vánoční bivak tentokráte v Orlických horách. Trasa výšlapu
PF 2016
Hezké svátky a do příštího roku vše dobré!
Lepsi nez jsem cekala / Better than expected
Byly roky, kdy jsem co tyden zkoumala statistiky, kolik jsem toho nabehala a kochala se uzasnymi grafy, zvlast kdyz nabehane kilometry lezly nahoru a vaha dolu - coz se moc casto nedelo, takze jsem vetsinou byla z grafu vic nez rozpacita - krasny barev...
Bojovnice
Jitka byla jedním z prvních dětí v tehdy zbrusu novém atletickém oddílu. Když přišla poprvé, mohlo jí být něco přes osm. Už po pár týdnech se vytvořilo jádro holčičí party, které vydrželo, i když z holčiček už dávno byly v...
Přivítání Slunce
Živím se jako prodavač a jak si určitě dokážete představit, v předvánoční čas máme trochu naspěch.
Pořád s někým komunikuji, pořád se o někoho nebo o něco starám.
Volám tam a z tama mi volají zpět, balím a posílám balíky a balíky přijímám a zase je rozbaluji. Poslouchám stížnosti přepravců na jejich zákazníky a poslouchám stížnosti zákazníků na jejich přepravce.
Jsem vlastně tak trochu jako barman. Opřen o pult naslouchám příběhům lidí a zůčastněně přikyvuji a nestranně odpovídám. Jen ten drink mezi námi schází.
Já si nestěžuji, mám svoji práci rád, ale někdy je těch lidí prostě moc. A když je jich moc, stávají se z nich upíři, kteří kradou veškerou duševní i fyzickou energii. Domů chodím vysátý a spát chodím s Hugem po Večerníčku. Předvánoční čas prostě není na prodejně zrovna dvakrát odpočinkový.
Když jsem šel večer spát, myslel jsem na Slunce. Že mi chybí, jak tak chodím domu za tmy. Mysl zatoužila po nabití a těšila se na sobotu. Snad se najde chvíle ...
Probudil jsem se sám od sebe před rozbřeskem a slyšel to volání. Do východu Slunce zbývá hodina.
Už jenom to rozhodnutí "jedu" do mě vlilo život. Kalhoty, bunda, klíče od auta, zvuk nastartovaného motoru, mlha na silnici, jarní teplo, město za zády, pole okolo, les přede mnou, vypnutý motor, šlápnutí do louže a připitomělý úsměv na tváři.
Na čelo čelovku, ale brzy už nebyla potřeba.
Jsem jediným lidským vetřelecem na doslech, dravec v korunách stromů to potvrzuje a varuje ostatní.
Stíny zalézají hlouběji do lesa, nebe se jasní a chystá se na příchod čerstvě narozeného Slunce.
Stoupám po kovových schodech po spirále rozhledny s nadějí, že mlha zůstala v údolí.
Zůstala!
Jakoby mi samotná Gaia přála a chtěla mi dopřád odpočinutí, připravila mi kýčovitou (ale krásnou) podívanou, kdy Slunce leze z mraků nad obzorem jako z peřin, protáhne se, ozáří mojí tvář, ukáže se v celé své kráse a zase zaleze do mraků nad sebou.
Skoro to vypadá, že to divadlo bylo určené jen pro mně, odměna za to, že jsem vstal a vydal se Slunce přivítat.
To vše podtrhují kousky mlhy, které se převalují přes kopečky a vrcholky stromů. Mírný vítr za zády před sebou tlačí hradbu, kdy člověk neví, co je ještě mlha a co už mrak a pomalu, stejně tak jako v tom divadle, zatahuje oponu a říká "Díky za potlesk, ale jeď už domů, probouzí se Ti tam rodina".
A skutečně, jen slezu dolů a podepíšu se do sešitu ukrytého v turistické schránce, už mi zvoní telefon a rozespalý syn volá svůj "autobus", který ho každé ráno odváží z postele na zádech do nového dne ...
Nabito, odpočato ... někdy se prostě vyplatí vstát dřív ;-)
Pořád s někým komunikuji, pořád se o někoho nebo o něco starám.
Volám tam a z tama mi volají zpět, balím a posílám balíky a balíky přijímám a zase je rozbaluji. Poslouchám stížnosti přepravců na jejich zákazníky a poslouchám stížnosti zákazníků na jejich přepravce.
Jsem vlastně tak trochu jako barman. Opřen o pult naslouchám příběhům lidí a zůčastněně přikyvuji a nestranně odpovídám. Jen ten drink mezi námi schází.
Já si nestěžuji, mám svoji práci rád, ale někdy je těch lidí prostě moc. A když je jich moc, stávají se z nich upíři, kteří kradou veškerou duševní i fyzickou energii. Domů chodím vysátý a spát chodím s Hugem po Večerníčku. Předvánoční čas prostě není na prodejně zrovna dvakrát odpočinkový.
Když jsem šel večer spát, myslel jsem na Slunce. Že mi chybí, jak tak chodím domu za tmy. Mysl zatoužila po nabití a těšila se na sobotu. Snad se najde chvíle ...
Probudil jsem se sám od sebe před rozbřeskem a slyšel to volání. Do východu Slunce zbývá hodina.
Už jenom to rozhodnutí "jedu" do mě vlilo život. Kalhoty, bunda, klíče od auta, zvuk nastartovaného motoru, mlha na silnici, jarní teplo, město za zády, pole okolo, les přede mnou, vypnutý motor, šlápnutí do louže a připitomělý úsměv na tváři.
Na čelo čelovku, ale brzy už nebyla potřeba.
Jsem jediným lidským vetřelecem na doslech, dravec v korunách stromů to potvrzuje a varuje ostatní.
Stíny zalézají hlouběji do lesa, nebe se jasní a chystá se na příchod čerstvě narozeného Slunce.
Stoupám po kovových schodech po spirále rozhledny s nadějí, že mlha zůstala v údolí.
Zůstala!
Jakoby mi samotná Gaia přála a chtěla mi dopřád odpočinutí, připravila mi kýčovitou (ale krásnou) podívanou, kdy Slunce leze z mraků nad obzorem jako z peřin, protáhne se, ozáří mojí tvář, ukáže se v celé své kráse a zase zaleze do mraků nad sebou.
Skoro to vypadá, že to divadlo bylo určené jen pro mně, odměna za to, že jsem vstal a vydal se Slunce přivítat.
To vše podtrhují kousky mlhy, které se převalují přes kopečky a vrcholky stromů. Mírný vítr za zády před sebou tlačí hradbu, kdy člověk neví, co je ještě mlha a co už mrak a pomalu, stejně tak jako v tom divadle, zatahuje oponu a říká "Díky za potlesk, ale jeď už domů, probouzí se Ti tam rodina".
A skutečně, jen slezu dolů a podepíšu se do sešitu ukrytého v turistické schránce, už mi zvoní telefon a rozespalý syn volá svůj "autobus", který ho každé ráno odváží z postele na zádech do nového dne ...
Nabito, odpočato ... někdy se prostě vyplatí vstát dřív ;-)
Přivítání Slunce
Živím se jako prodavač a jak si určitě dokážete představit, v předvánoční čas máme trochu naspěch.
Pořád s někým komunikuji, pořád se o někoho nebo o něco starám.
Volám tam a z tama mi volají zpět, balím a posílám balíky a balíky přijímám a zase je rozbaluji. Poslouchám stížnosti přepravců na jejich zákazníky a poslouchám stížnosti zákazníků na jejich přepravce.
Jsem vlastně tak trochu jako barman. Opřen o pult naslouchám příběhům lidí a zůčastněně přikyvuji a nestranně odpovídám. Jen ten drink mezi námi schází.
Já si nestěžuji, mám svoji práci rád, ale někdy je těch lidí prostě moc. A když je jich moc, stávají se z nich upíři, kteří kradou veškerou duševní i fyzickou energii. Domů chodím vysátý a spát chodím s Hugem po Večerníčku. Předvánoční čas prostě není na prodejně zrovna dvakrát odpočinkový.
Když jsem šel večer spát, myslel jsem na Slunce. Že mi chybí, jak tak chodím domu za tmy. Mysl zatoužila po nabití a těšila se na sobotu. Snad se najde chvíle ...
Probudil jsem se sám od sebe před rozbřeskem a slyšel to volání. Do východu Slunce zbývá hodina.
Už jenom to rozhodnutí "jedu" do mě vlilo život. Kalhoty, bunda, klíče od auta, zvuk nastartovaného motoru, mlha na silnici, jarní teplo, město za zády, pole okolo, les přede mnou, vypnutý motor, šlápnutí do louže a připitomělý úsměv na tváři.
Na čelo čelovku, ale brzy už nebyla potřeba.
Jsem jediným lidským vetřelecem na doslech, dravec v korunách stromů to potvrzuje a varuje ostatní.
Stíny zalézají hlouběji do lesa, nebe se jasní a chystá se na příchod čerstvě narozeného Slunce.
Stoupám po kovových schodech po spirále rozhledny s nadějí, že mlha zůstala v údolí.
Zůstala!
Jakoby mi samotná Gaia přála a chtěla mi dopřád odpočinutí, připravila mi kýčovitou (ale krásnou) podívanou, kdy Slunce leze z mraků nad obzorem jako z peřin, protáhne se, ozáří mojí tvář, ukáže se v celé své kráse a zase zaleze do mraků nad sebou.
Skoro to vypadá, že to divadlo bylo určené jen pro mně, odměna za to, že jsem vstal a vydal se Slunce přivítat.
To vše podtrhují kousky mlhy, které se převalují přes kopečky a vrcholky stromů. Mírný vítr za zády před sebou tlačí hradbu, kdy člověk neví, co je ještě mlha a co už mrak a pomalu, stejně tak jako v tom divadle, zatahuje oponu a říká "Díky za potlesk, ale jeď už domů, probouzí se Ti tam rodina".
A skutečně, jen slezu dolů a podepíšu se do sešitu ukrytého v turistické schránce, už mi zvoní telefon a rozespalý syn volá svůj "autobus", který ho každé ráno odváží z postele na zádech do nového dne ...
Nabito, odpočato ... někdy se prostě vyplatí vstát dřív ;-)
Pořád s někým komunikuji, pořád se o někoho nebo o něco starám.
Volám tam a z tama mi volají zpět, balím a posílám balíky a balíky přijímám a zase je rozbaluji. Poslouchám stížnosti přepravců na jejich zákazníky a poslouchám stížnosti zákazníků na jejich přepravce.
Jsem vlastně tak trochu jako barman. Opřen o pult naslouchám příběhům lidí a zůčastněně přikyvuji a nestranně odpovídám. Jen ten drink mezi námi schází.
Já si nestěžuji, mám svoji práci rád, ale někdy je těch lidí prostě moc. A když je jich moc, stávají se z nich upíři, kteří kradou veškerou duševní i fyzickou energii. Domů chodím vysátý a spát chodím s Hugem po Večerníčku. Předvánoční čas prostě není na prodejně zrovna dvakrát odpočinkový.
Když jsem šel večer spát, myslel jsem na Slunce. Že mi chybí, jak tak chodím domu za tmy. Mysl zatoužila po nabití a těšila se na sobotu. Snad se najde chvíle ...
Probudil jsem se sám od sebe před rozbřeskem a slyšel to volání. Do východu Slunce zbývá hodina.
Už jenom to rozhodnutí "jedu" do mě vlilo život. Kalhoty, bunda, klíče od auta, zvuk nastartovaného motoru, mlha na silnici, jarní teplo, město za zády, pole okolo, les přede mnou, vypnutý motor, šlápnutí do louže a připitomělý úsměv na tváři.
Na čelo čelovku, ale brzy už nebyla potřeba.
Jsem jediným lidským vetřelecem na doslech, dravec v korunách stromů to potvrzuje a varuje ostatní.
Stíny zalézají hlouběji do lesa, nebe se jasní a chystá se na příchod čerstvě narozeného Slunce.
Stoupám po kovových schodech po spirále rozhledny s nadějí, že mlha zůstala v údolí.
Zůstala!
Jakoby mi samotná Gaia přála a chtěla mi dopřád odpočinutí, připravila mi kýčovitou (ale krásnou) podívanou, kdy Slunce leze z mraků nad obzorem jako z peřin, protáhne se, ozáří mojí tvář, ukáže se v celé své kráse a zase zaleze do mraků nad sebou.
Skoro to vypadá, že to divadlo bylo určené jen pro mně, odměna za to, že jsem vstal a vydal se Slunce přivítat.
To vše podtrhují kousky mlhy, které se převalují přes kopečky a vrcholky stromů. Mírný vítr za zády před sebou tlačí hradbu, kdy člověk neví, co je ještě mlha a co už mrak a pomalu, stejně tak jako v tom divadle, zatahuje oponu a říká "Díky za potlesk, ale jeď už domů, probouzí se Ti tam rodina".
A skutečně, jen slezu dolů a podepíšu se do sešitu ukrytého v turistické schránce, už mi zvoní telefon a rozespalý syn volá svůj "autobus", který ho každé ráno odváží z postele na zádech do nového dne ...
Nabito, odpočato ... někdy se prostě vyplatí vstát dřív ;-)
Přivítání Slunce
Živím se jako prodavač a jak si určitě dokážete představit, v předvánoční čas máme trochu naspěch.
Pořád s někým komunikuji, pořád se o někoho nebo o něco starám.
Volám tam a z tama mi volají zpět, balím a posílám balíky a balíky přijímám a zase je rozbaluji. Poslouchám stížnosti přepravců na jejich zákazníky a poslouchám stížnosti zákazníků na jejich přepravce.
Jsem vlastně tak trochu jako barman. Opřen o pult naslouchám příběhům lidí a zůčastněně přikyvuji a nestranně odpovídám. Jen ten drink mezi námi schází.
Já si nestěžuji, mám svoji práci rád, ale někdy je těch lidí prostě moc. A když je jich moc, stávají se z nich upíři, kteří kradou veškerou duševní i fyzickou energii. Domů chodím vysátý a spát chodím s Hugem po Večerníčku. Předvánoční čas prostě není na prodejně zrovna dvakrát odpočinkový.
Když jsem šel večer spát, myslel jsem na Slunce. Že mi chybí, jak tak chodím domu za tmy. Mysl zatoužila po nabití a těšila se na sobotu. Snad se najde chvíle ...
Probudil jsem se sám od sebe před rozbřeskem a slyšel to volání. Do východu Slunce zbývá hodina.
Už jenom to rozhodnutí "jedu" do mě vlilo život. Kalhoty, bunda, klíče od auta, zvuk nastartovaného motoru, mlha na silnici, jarní teplo, město za zády, pole okolo, les přede mnou, vypnutý motor, šlápnutí do louže a připitomělý úsměv na tváři.
Na čelo čelovku, ale brzy už nebyla potřeba.
Jsem jediným lidským vetřelecem na doslech, dravec v korunách stromů to potvrzuje a varuje ostatní.
Stíny zalézají hlouběji do lesa, nebe se jasní a chystá se na příchod čerstvě narozeného Slunce.
Stoupám po kovových schodech po spirále rozhledny s nadějí, že mlha zůstala v údolí.
Zůstala!
Jakoby mi samotná Gaia přála a chtěla mi dopřád odpočinutí, připravila mi kýčovitou (ale krásnou) podívanou, kdy Slunce leze z mraků nad obzorem jako z peřin, protáhne se, ozáří mojí tvář, ukáže se v celé své kráse a zase zaleze do mraků nad sebou.
Skoro to vypadá, že to divadlo bylo určené jen pro mně, odměna za to, že jsem vstal a vydal se Slunce přivítat.
To vše podtrhují kousky mlhy, které se převalují přes kopečky a vrcholky stromů. Mírný vítr za zády před sebou tlačí hradbu, kdy člověk neví, co je ještě mlha a co už mrak a pomalu, stejně tak jako v tom divadle, zatahuje oponu a říká "Díky za potlesk, ale jeď už domů, probouzí se Ti tam rodina".
A skutečně, jen slezu dolů a podepíšu se do sešitu ukrytého v turistické schránce, už mi zvoní telefon a rozespalý syn volá svůj "autobus", který ho každé ráno odváží z postele na zádech do nového dne ...
Nabito, odpočato ... někdy se prostě vyplatí vstát dřív ;-)
Pořád s někým komunikuji, pořád se o někoho nebo o něco starám.
Volám tam a z tama mi volají zpět, balím a posílám balíky a balíky přijímám a zase je rozbaluji. Poslouchám stížnosti přepravců na jejich zákazníky a poslouchám stížnosti zákazníků na jejich přepravce.
Jsem vlastně tak trochu jako barman. Opřen o pult naslouchám příběhům lidí a zůčastněně přikyvuji a nestranně odpovídám. Jen ten drink mezi námi schází.
Já si nestěžuji, mám svoji práci rád, ale někdy je těch lidí prostě moc. A když je jich moc, stávají se z nich upíři, kteří kradou veškerou duševní i fyzickou energii. Domů chodím vysátý a spát chodím s Hugem po Večerníčku. Předvánoční čas prostě není na prodejně zrovna dvakrát odpočinkový.
Když jsem šel večer spát, myslel jsem na Slunce. Že mi chybí, jak tak chodím domu za tmy. Mysl zatoužila po nabití a těšila se na sobotu. Snad se najde chvíle ...
Probudil jsem se sám od sebe před rozbřeskem a slyšel to volání. Do východu Slunce zbývá hodina.
Už jenom to rozhodnutí "jedu" do mě vlilo život. Kalhoty, bunda, klíče od auta, zvuk nastartovaného motoru, mlha na silnici, jarní teplo, město za zády, pole okolo, les přede mnou, vypnutý motor, šlápnutí do louže a připitomělý úsměv na tváři.
Na čelo čelovku, ale brzy už nebyla potřeba.
Jsem jediným lidským vetřelecem na doslech, dravec v korunách stromů to potvrzuje a varuje ostatní.
Stíny zalézají hlouběji do lesa, nebe se jasní a chystá se na příchod čerstvě narozeného Slunce.
Stoupám po kovových schodech po spirále rozhledny s nadějí, že mlha zůstala v údolí.
Zůstala!
Jakoby mi samotná Gaia přála a chtěla mi dopřád odpočinutí, připravila mi kýčovitou (ale krásnou) podívanou, kdy Slunce leze z mraků nad obzorem jako z peřin, protáhne se, ozáří mojí tvář, ukáže se v celé své kráse a zase zaleze do mraků nad sebou.
Skoro to vypadá, že to divadlo bylo určené jen pro mně, odměna za to, že jsem vstal a vydal se Slunce přivítat.
To vše podtrhují kousky mlhy, které se převalují přes kopečky a vrcholky stromů. Mírný vítr za zády před sebou tlačí hradbu, kdy člověk neví, co je ještě mlha a co už mrak a pomalu, stejně tak jako v tom divadle, zatahuje oponu a říká "Díky za potlesk, ale jeď už domů, probouzí se Ti tam rodina".
A skutečně, jen slezu dolů a podepíšu se do sešitu ukrytého v turistické schránce, už mi zvoní telefon a rozespalý syn volá svůj "autobus", který ho každé ráno odváží z postele na zádech do nového dne ...
Nabito, odpočato ... někdy se prostě vyplatí vstát dřív ;-)
Příprava na sezonu 2016
Po zranění ,které mě donutilo ukončit sezónu už v září se vracím.Únavová zlomenina a " fofr klacky " na dva týdny....hrozný!!! Dva měsíce jsem neběhal . Začal jsem 7.11. 2015Běhám souvislé běhy od 12km - 20km . Občas zařadím tempový běh. Už jsem se dostal na 20km za 1:19:26 ,což je slušné. Pozvolna se to zvedá.Tak doufám , že sezóna bude bude o dost lepší jak ta letošní.Za týden mě čeká klasický závod v Klatovech(4,8km s...