10. etapa LC Ostravice, hráz přehrady Šance
V sobotu ráno jsem vyrazil netradičně brzy na další pokračování jedinečného Lysacupu. Měli jsme totiž v plánu, že se zůčastní i Filda. Jelikož se jedná o poměrně náročnou etapu, tak jsem uznal, že by mohl jít jako chodec s určitým náskokem. Ovšem nemohl jsem ho vypustit jen tak samotného, takže jsem využil čiré náhody, že sestra s přítelem chtěli ten den také na Lysou horu a po žluté ze Šance to ještě nešli. Navíc chtěli jet asi o hodinku dříve než obvykle já. Čili v osm ráno jsme odjeli z Ostravy a o půl deváté již byli na místě. Docela rychle jsme se vypakovali z auta a vyšli. Šel jsem samozřejmě s nimi, pochodovým krokem a s dostatečnou časovou rezervou jsem si užíval pěší tůru. Bylo docela fajn, nemrzlo, ani nějak extremně nefoukalo, ale slunce se také neukázalo. Došli jsme až pod Čupel a tam jsme se rozdělili, já se samozřejmě lehkým výklusem vracel na start. Nechal jsem si klíče od auta, abych se mohl ještě převléci a napít a chvíli posedět v teple. Pak už jsem se naostro rozklusával a postupně potkával další členy oddílu a ostatní lysacupisty. Bylo velmi příjemné být tam tak brzy a mít více času na všechno a jaksi se dostat i do takové předstartovní pohodičky. Taky jsem byl klidný, proto, že rodinka už vlastně bude nahoře když doběhnu.
Tož jsem opět v deset vystřelili vpřed. Kousek namrzlého asfaltu brzy vystřídal pevný terén a běželo to velmi zlehka. Uměle jsem se pět šest minut držel mezi třicítkou a čtyřicítkou a vychutnával postupný nájezd tepové a dechové frekvence. Pak jsem trochu zvláštně cítil, že dnes je ten den, kdy to potáhne skvěle a plynule to půjde drtit až k vrcholu. Na druhé straně však vzpomínám i na to, jak jsem v některých letošních etapách vytuhl na posledním kilometru, takže jsem si fakt tempo stále hlídal. První prudké stoupání na vrstevnici, která vede kolem Čupelu proběhlo bez chodecké etidy. Vrstevnici a mírný seběh k rozcestí mi připadá jako nějaký silniční běh, kdy mám lehké nohy, dlouhý krok a svižnou frekvenci. Hlavně to moc netlačit, ať nepokakám konec. Dále pokračuji na Kobylanku a úsek pravdy přichází v podobě kratšího strmého hangu, který tak tak zvládám stále v celoběhu. Uznávám, že ekonomičtější by bylo silové šlapání, ale když šlo hopsat tak jsem to zkusil. Horní vrstevnice od Kobylanky se opět slušně rozbíhá. Tady už mám ovšem ztěžklé nožky. Brutálně nastoupil Erik z Tobíků a velice rychle mi zmizel. No jo, mladík, pomyslel jsem si, a mládí vpřed, tak to má být. Potom Tibor tvrdě drtí strojové tempo a to je můj ročník, tady bych měl uviset. Snažím se kousnout, ale postupně ho krůček po krůčku ztrácím. Nevzdávám se, těžce funím v serpentinách pod silnicí a už si představuju jak to po rovince zase rozběhnu. Nohy jak špalky, ale zvedám kolena a chystám se do finiše. Teraz musím rubat fest. Uši mám v pořádku a nebezpečný dusot za sebou neslyším, mírně se konejším že mám rezervu. Vrchol se blíží a připojuje se ke mě Filípek a povzbuzuje švára Matěj, tož to se musím předvést a mačkám zbytky energie. Píp a je to, konečně zase nahoře živ a zdráv, paráda. Prvních pár vteřin tuším i slušné umístění do dvacítky, dalších pár vteřin už sbírám informace, že to bude i do patnáctky. Náhle si vzpomenu, že i Míša s Oli hlásili něco podobného. Nakonec osobáček a nejlepší letošní umístění dávají hodně dobrý pocit. Nejlepší týmový výsledek umocňují na 29. místě Štěpán a 38. Deni. Poprvé máme letos přes 1200 bodů a el Presidento je na nás dozajista hrdý. A první devítka týmů byla opravdu našlapaná v rozmezí 73 bodů, to je teda konkurence. My jsme samozřejmě ti devátí, alespoň je stále co zlepšovat.
Tož jsem opět v deset vystřelili vpřed. Kousek namrzlého asfaltu brzy vystřídal pevný terén a běželo to velmi zlehka. Uměle jsem se pět šest minut držel mezi třicítkou a čtyřicítkou a vychutnával postupný nájezd tepové a dechové frekvence. Pak jsem trochu zvláštně cítil, že dnes je ten den, kdy to potáhne skvěle a plynule to půjde drtit až k vrcholu. Na druhé straně však vzpomínám i na to, jak jsem v některých letošních etapách vytuhl na posledním kilometru, takže jsem si fakt tempo stále hlídal. První prudké stoupání na vrstevnici, která vede kolem Čupelu proběhlo bez chodecké etidy. Vrstevnici a mírný seběh k rozcestí mi připadá jako nějaký silniční běh, kdy mám lehké nohy, dlouhý krok a svižnou frekvenci. Hlavně to moc netlačit, ať nepokakám konec. Dále pokračuji na Kobylanku a úsek pravdy přichází v podobě kratšího strmého hangu, který tak tak zvládám stále v celoběhu. Uznávám, že ekonomičtější by bylo silové šlapání, ale když šlo hopsat tak jsem to zkusil. Horní vrstevnice od Kobylanky se opět slušně rozbíhá. Tady už mám ovšem ztěžklé nožky. Brutálně nastoupil Erik z Tobíků a velice rychle mi zmizel. No jo, mladík, pomyslel jsem si, a mládí vpřed, tak to má být. Potom Tibor tvrdě drtí strojové tempo a to je můj ročník, tady bych měl uviset. Snažím se kousnout, ale postupně ho krůček po krůčku ztrácím. Nevzdávám se, těžce funím v serpentinách pod silnicí a už si představuju jak to po rovince zase rozběhnu. Nohy jak špalky, ale zvedám kolena a chystám se do finiše. Teraz musím rubat fest. Uši mám v pořádku a nebezpečný dusot za sebou neslyším, mírně se konejším že mám rezervu. Vrchol se blíží a připojuje se ke mě Filípek a povzbuzuje švára Matěj, tož to se musím předvést a mačkám zbytky energie. Píp a je to, konečně zase nahoře živ a zdráv, paráda. Prvních pár vteřin tuším i slušné umístění do dvacítky, dalších pár vteřin už sbírám informace, že to bude i do patnáctky. Náhle si vzpomenu, že i Míša s Oli hlásili něco podobného. Nakonec osobáček a nejlepší letošní umístění dávají hodně dobrý pocit. Nejlepší týmový výsledek umocňují na 29. místě Štěpán a 38. Deni. Poprvé máme letos přes 1200 bodů a el Presidento je na nás dozajista hrdý. A první devítka týmů byla opravdu našlapaná v rozmezí 73 bodů, to je teda konkurence. My jsme samozřejmě ti devátí, alespoň je stále co zlepšovat.
Hostýnská osma 2014
Hostýnská Osma 2014
12. srpna 2014 v 21:07 | Michala Knápková
Šílené horko a déšť. Tyto extrémy byly k vidění i zažití v sobotu 8. 8. 2014, na 3. ročníku 64 kilometrů dlouhém horském ultramaratonu s převýšením 3000 metrů s názvem Hostýnská osma. Na ročníku, který byl dle mého názoru nejnáročnější.
A je to tady - Pátek 8. 8. 2014. Ve 15:00 hod odjíždím na kole domů, abych se sbalila na závod. V 18 hodin už sedím ve vlaku směr Valašské meziříčí se smíšenými pocity. Doufám, že nebude takové horko jako minulý víkend na Lysé hoře. Počasí ale neovlivním.
Kolem 18:30 přijíždím do Valašského meziříčí. Z ,,Valmezu'' je to už jenom kousek do Rajnochovic. Na místo dorazím kolem 19 hodiny. Super. Jsem konečně po náročném dni na místě. Zaujmu místo na okraji tělocvičny, kde se postupně hromadí ostatní závodníci.
Natahuji Budík na 7 hodin. Probouzím se ale už po 6 hodině, jelikož nějakému ,,bláznivému'' závodníkovi zvoní budík v 6 hodina probouzí celou tělocvičnu včetně mě. Nemám v plánu vstávat tak brzy, ale nakonec přesto vstávám v 6:30. Alespoň mám dost času na přípravu na závod. Chystám si povinnou výbavu na závod a jdu se nasnídat. Na závod jsem připravena. Nyní zbývá už jen počkat na parťáka, který dorazí chvíli před startem. V 8 hodin konečně startujeme.
Ze začátku je cesta klidná. Já se ale snažím start nepřepálit, protože toho máme ještě hodně před sebou. Parťák volí svižnější tempo. Já jsem pomalejší, trvá mi delší dobu, než se zahřeji a rozeběhnu. Navíc není důvod ze začátku nic přehánět. Na závodění bude ještě spousta času. Čeká nás výstup na Tesák a poté třetí kontrola na Hostýně, kde obíháme okruh modlících se lidí a pokračujeme v cestě. Tempo je dobré. Dále běh na Bukovinu a stoupání na krutý kopeček Obřany. Únava pomalu nastupuje a mě motivuje pátá kontrola, kde nás bude čekat občerstvení. Máme se alespoň na co těšit. Každá motivace pomůže.
Po seběhu do Držkové se konečně občerstvíme. Máme za sebou zhruba polovinu trasy. Z Držkové pokračujeme po zelené značce na další kontrolu a začínáme pomalu stoupat na Troják. Poté směr na Čerňavu a stoupání na poslední kopec Kelčský Javorník a honem do cíle. Poslední stoupání nakonec zvládneme a těšíme se do cíle. ,,Za chvíli budeme v cíli.'' oznamuji parťákovi. Jsme už unaveni a nevěnujeme pozornost mapě a bohužel odbočíme ze zelené značky a vydáme se trasou z prvního ročníku Hostýnské osmy seběhem směr cíl. Běžíme, ale značka nikde. Ptáme se tedy kolemjdoucích lidí a zjišťujeme , že jsme si zaběhli. Musíme se vracet do kopce. To jsou moje nervy. Stoupáme zpět do kopce. Touto maličkou nepozorností bohužel ztrácíme spoustu času. Škoda. Pokračujeme svižným tempem do kopce. Napojujeme se na správnou trasu zpět na zelenou a poté už do cíle, kde nás při posledním seběhu zastihne déšť.
Je to ale pár minut do cíle. Jsem sice naštvaná, ale dále běžíme. Navíc jsme už téměř v cíli. Zbývá nám už jen pár desítek metrů. Z povzdálí slyšíme hlasy z cíle. Svaly mě sice bolí, ale neřeším to. Běžíme a dobíháme za povzbuzování místních lidí do cíle za 10 hodin a 38 minut a nějaké sekundy. Končíme celkově 4 ze všech mixů a 3 v kategorii do 69 let v součtu věků. O umístění jsem do poslední chvíle nevěděla. Jsem mile překvapena, ale jakmile se podívám na ztrátu na 3 team, což bylo 15 minut. A nebýt bloudění a malé krize, tak končíme možná i třetí. Ale o tom je sport. J Už se těším na další ročník, který si nenechám ujít, hlavně díky úžasné atmosféře závodu a skvělým pořadatelům.
Slezský maraton 2014
Slezský maraton 2014
18. srpna 2014 v 17:52 | Michala KnápkováSlezský maraton 2014
40, 5 km dlouhý horský maraton. Hodně intenzivní a rychlý. Hold není to ultramaraton. Přesto se jedná o náročný závod, ne tak délkou, ale spíše velmi kopcovitým profilem a technickým seběhy, konající se na slezské straně Moravskoslezských Beskyd.
V pátek odjíždím z Trojanovic o hodinu později, než jsem původně měla v plánu, ale to nevadí. V 18 hodin už sedím ve vlaku směr Frýdek - Místek. Mé očekávání, že cesta bude probíhat v poklidu, naruší hned první cestující, který si ke mně přisedne ve Frýdlantě nad Ostravicí. V tu dobu večeřím kukuřičný chléb. Obvyklá večeře na rychlo ve vlaku. Všude je bohužel obsazeno, takže si nepřesedám a trávím cestu až do Frýdku - Místku ve společnosti divně se dívajícího staršího muže. Co víc si přát. Nenechám se ale otrávit před nastávajícím víkendem. Strkám sluchátka do uší a pozoruji ubíhající cestu. Ve Frýdku - Místku přesednu do vlaku směr Český Těšín. V Těšíně není zase místo. Tentokrát trávím cestu ve společnosti dalšího pána a poslouchám nějaký jeho příběh o všech možných zraněních a životních neřestech. Při cestě si opravdu moc neodpočinu. V duchu se modlím, ať jsem už na místě. Konečně dorazím s malým zpožděním něco po 19:30 na místo. V Třinci na mě čeká kamarádka z gymnázia, kterou jsem rok neviděla. Alespoň máme možnost setkat se při závodech, když jindy nemáme čas. Autem pokračujeme do Oldřichovic, kde bydlí. Chvíli ještě rozebíráme zítřejší závod, ale kolem 21 hodiny vyrážíme spát. Přeci jen nás zítra čeká závod. V sobotu brzy ráno jedeme, po vydatné snídani ve formě ovesných lupínek s jogurtem a brusinkami, do Dolní lomné. V areálu Matice Slezské se prezentujeme do závodu. Je tady hodně známých a přátel a panuje zde skvělá atmosféra. Počasí je ideální pro závod. Ani příliš velké horko a ani zima. Kamarádka se mě ptá na čas, za který chci závod uběhnout. Já ale odpovídám, že netuším. Nemám žádné ambice. Při závodě se uvidí. Po loňském roce ale vím, že závod bude hodně rychlý. Ze začátku závodu se snažím nepřepálit start a držet si své tempo, což se mi podaří. Prvních patnáct kilometrů si běžím na pohodu. Musím se rozehřát. Závodit začínám až něco po patnáctém kilometru. Volím rychlou chůzi do prudkých kopců, z kopců a po rovinkách běžím. Tento plán udržuji celý závod. Navíc se mi nechce nic přehánět, přeci jen jsem měla předešlé dva víkendy závody a nic se nemá přehánět. A není to pro mě ani ideální vzdálenost závodu. Na občerstvovacích stanicích pravidelně doplňuji vodu do camelbagu a tabletu GT sport od Enervitu, která mi dodá rychle energii a běžím dále.
Do cíle dobíhám za 5 hodin 26 minut a nějaké sekundy. Není to žádný závratný výkon. Ale s nějakým skvělým umístěním jsem ani nepočítala. Bude to znít divně, ale délka závodu je na mě krátká. Mám raději závody kolem 60 km. Účast se ale vyplatila a nelituji. Zastávám názor, že takový závod je nejlepší trénink. Oproti loňskému roku mě nepotká žádná krize, což je na jednu stranu dobře, na druhou stranu je silnější konkurence a dle mého názoru náročnější trať. Do příštích let bude potřeba zapracovat na zlepšení rychlosti. Není to poslední závod.
Lysohorský čtyřlístek 2014 MČR V ULTRASKYRUNNINGU
Lysohorský čtyřlístek 2014 - MČR v Ultraskyrunningu
3. srpna 2014 v 18:06 | Michala Knápková
A je to tady. V sobotu 3. 8., vstávám časně ráno po třetí hodině. Nyní už si jen rychle sbalit potřebné věci, nasnídat se výživné snídaně plné sacharidů ve formě ovesných vloček a můžu vyrazit směr Kunčice pod Ondřejníkem na vlakové nádraží. V 4:30 ráno už sedím ve vlaku směr Frýdlant nad Ostravicí, kde na mě už čeká Honza a autem vyrážíme na Švarnou Hanku. Tam se rychle zaregistrujeme. Poté sbalíme potřebné věci k závodu a já si zkontroluji povinnou výbavu. Je 6:30 a pomalu se stavíme na start, abychom od pořadatelů vyslechli rozpravu k trati. Na startu vidím plno známých lidí, kterým přeji hodně štěstí. Ještě se letmo kouknu na mapu, kterou záhy skládám a ukládám do kapsy. V 7:00 je odstartováno. Všichni závodníci se jako splašení řítí kupředu. Konečně běžímJ
Po tři měsíční běžecké pauze je pro mě tento závod spíše zkouškou formy. Nemám velké ambice a nepředpokládám skvělé umístění. Přes to všechno se těším. ,,Ultra'' už mi totiž opravdu chybělo.
První lístek ze Švarné Hanky, přes údolí Poledňany a poprvé na Lysou horu je super. Cítím se skvěle. Říkám si, že jsem udělala s běžeckou pauzou dobře. Je to ale teprve začátek a mám toho ještě hodně před sebou. Dále se vydávám na Ivančenu a pocitově už nemůžu. Po chvíli potkávám pořadatele na skryté kontrole a ověřuji si trasu. Oni mě ale v zápětí uklidňují, že už za chvíli budu na Kykulce. Přidám tedy do tempa a opravdu to dlouho netrvá a po chvíli jsem na vrcholu. Sbíhám do Krásné a zpět na Lysou, když mi během cesty pípne mobil a sms od Honzy:,,V Krásné to balím.'' V duchu si říkám: ,,A sakra, to bude ještě náročný závod.''
Po druhé na Lysé hoře se cítím pořád skvěle, což je dobře. Navíc mám za sebou první polovinu ,,lístků''. Do cíle ale stále zbývá větší množství kilometrů, než mám za sebou. Při závodě kolem sebe potkávám známé i nové tváře. Sem tam se s někým dám do řeči. To člověk pak hned zapomíná na bolest svalů a jde se mu lépe. Po druhém i třetím okruhu potkávám spousty lidí, kteří v závodě končí. Já se nechci ale jen tak lehce vzdát. Běžím tedy dále. Sbíhám směrem do Ostravice k Šanci a po třetí se vydávám na Lysou horu, kdy mám v nohách 43 kilometrů. Polohlasně si při střídavém běhu s chůzí opakuji:,,Už jen seběh, jedna Lysá a seběh do cíle. Více mě to motivuje. Už nyní ale vím, že seběh do cíle bude nejnáročnější a začínám uvažovat, jestli na to vůbec mám. Pořád to ale nevzdávám a jsem odhodlaná doběhnout až do cíle. Vydávám se směrem do Malenovic, ke Korýtku, na Lukšinec a čeká mě naposledy Lysá hora. Při čtvrtém a to posledním výstupu na Lysou mě začíná ničit a unavovat nehorázné horko a horoucí slunce. V tomto počasí je to opravdu extrém. Navíc už nemám vodu v camelbagu a těším se více a více na ,,občerstvovačku'' na Lysou horu. Už ale nemůžu. Ne fyzicky. I když jsem mile překvapena, čekala jsem že na tom budu se svou kondicí hůře. Nemůžu spíše psychicky. Navíc mi začíná být špatně. Nedostatek vody a horko udělají při závodě své. Proto si těsně před vrcholem sedám do stínu a přemýšlím co a jak dále. Vrchol Lysé je kousek přede mnou. To už nevzdám! V duchu si říkám: ,,Dělej Michalo! , je to už kousek.'' Sedím a přemýšlím. Po chvilce potkám pořadatele jak se vracejí dolů s věcmi na občerstvení a ptají se, jestli jsem v pořádku a jestli něco nepotřebuji, např. pití.
Odvětím: ,,Ne, díky. V pohodě. To už zvládnu.'' Pokračuji tedy dále na vrchol Lysé. Nyní už vím, že dolů nepoběžím. Za prvé, nestíhám časový limit, za druhé je mi špatně z horka a bolí mě hlava. Nebudu riskovat, že někde při seběhu zkolabuji. Je to přeci jen delší seběh. Fyzicky bych to možná zvládla. Zažila jsem už závody, které jsem dokončila v horším stavu. Ale bolest hlavy, pocit na omdlení a horko mě utvrdí v závěru, že by bylo dobré na Lysé skončit. Přeci jen budu mít čtyři vrcholy i když bez seběhu. Definitivní rozhodnutí ale nechávám až na dobu, kdy dojdu po čtvrté na vrchol. Konečně dorazím na Lysou horu. Super, zvládla jsem to. Hned mířím k ,,občerstvovačce'' a liji do sebe kelímky s ,,ionťákem'', kolou a vodou. Začíná mi být o dost lépe. Přesto se ale po chvilce na Lysé hoře rozhoduji, že do cíle nepoběžím a na hoře ukončím závod. Netroufám si totiž seběhnout na Švarnou Hanku do necelých tří hodin, což je limit do konce závodu. A nepotřebuji se zničit před dalšími závody, které mě v srpnu čekají. Zachovám si zbytek rozumu a i přes to, že bych to možná po limitu zvládla seběhnout, tak definitivně končím a jdu pořadatelům odevzdat čip. Nakonec se nechávám svézt autem dolů na Švarnou Hanku. Mám ale i tak dobrý pocit. Na Švarné Hance už vím, že jsem udělala dobře, že jsem skončila. Kdo ví, za jak dlouhou dobu bych dorazila do cíle a v jakém stavu bych poté byla? Přesto jsem ráda. Závod byl skvělý. Náročný, ale svým způsobem i příjemný, hlavně ta první polovina. Navíc, kdy člověk dostane, za normálních okolností, příležitost dostat se na Lysou horu za jeden den rovnou čtyřikrát a ze všech možných stran? Řekla bych, že Lysohorský čtyřlístek je pro tohle ideálním závodem.
Tak tohle byl adrenalinový zážitek – 24 hodin na Lysé hoře 2013
Tak tohle byl adrenalinový zážitek Dvacet čtyři hodin na Lysé hoře 2013
Tak tohle byl adrenalinový zážitek
Dvacet čtyři hodin na Lysé hoře 2013
V den závodu jsem brzo vstala a začínala na mě doléhat předzávodní nervozita. Zbývalo už jen zkontrolovat povinnou výbavu, najíst se a konečně můžu vyrazit. Všude kolem mě se začíná šířit závodní atmosféra. Před závodem si vyslechnu ještě slova Libora Uhra:,,V noci se ochladí a trasa závodu může být namrzlá, proto přibývají do povinné výbavy nesmeky. Povinná výbava bude také náhodě během závodu kontrolována." Po těchto slovech byl závod započat za zvuku sirén.
V duchu si stále opakuji:,,Hlavně začni pomalu, nepřepal to, máš před sebou dlouhou cestu, musíš si rozložit síly.'' Konečně jsem vyběhla. První dvě kola, které jsem běžela v kombinaci s chůzí měli dobrý průběh. Všude kolem mě bylo ze začátku mnoho lidí, kteří se naštěstí v průběhu závodů rozmístí po trati. Ve třetím kole se začalo stmívat a já jsem oslovena pořadateli:,,Potřebovala bych vidět tvou povinnou výbavu a ,,čelovku''. Odvětím:,,Tak dobře, jen ji najdu.'' Na občerstvovací stanici si doplním pití. Naberu si do batohu jídlo a vyrážím do čtvrtého kola. Bolí mě všechny svaly. V noci se dost ochladilo, a proto jsem si dala přes ústa šátek, abych nedýchala studený vzduch. V pátém kole mě předběhla má soupeřka, proto se ji snažím dohnat. To se mi naštěstí povede hned v prvním kopci. V šestém kole nastala krize a pomýšlím na to, že bych skončila. ,,Jdeš do dalšího kola?'' ptají se pořadatelé. Odpovím: ,, Asi ne, ještě jsi to rozmyslím.'' Šesté kolo jsem došla nad hranici svých sil a do dalšího kola jsem neměla v plánu jít. Opak se ale stal pravdou. V depu potkám kamarády, kteří mě přemlouvají: ,,Pojď s námi do dalšího kola, my půjdeme pomalu.'' Nechám se přemluvit a jdu s nimi do dalšího kola, které se pro mě stane osudným, jelikož mi kamarádi utečou a pokračuji sama v mínus dvaceti stupních, fyzicky unavená a psychicky odrovnaná. Na Lysou horu se mi dojít podaří, ale co dolů? Už nemůžu.
Nakonec přece jen scházím z Lysé hory dolů a těším se do cíle. Při cestě dolů se mi podaří potkat pána. Jsem už tak vyčerpaná, dám se s ním do řeči a poprosím ho: ,,Dobrý den, myslíte, že byste mohl jít se mnou? Jsem vyčerpaná, vůbec už nemůžu a asi nestihnu doběhnout v limitu.'' Odpoví:,,Tak ano, půjdu s vámi, stejně mi o nic nejde.'' Deprese z toho, že nestihnu doběhnout do cíle v limitu a bude se mi počítat jen půl posledního osmého kola, opadne. Doběhneme tedy společně do cíle. Jsem tak šťastná, že jsem to zvládla. Být v cíli po tak náročném závodě je ten nejlepší pocit jaký se dá zažít.
Slezský maraton 2013
Slezský Maraton 2013 - pot, bolest a mnoho nechybělo slzám, aneb někdy prostě musíš
Třetí víkend v srpnu se blíží a to neznamená nic jiného než Slezský maraton, na který se letos chystám poprvé. Vlastně se poprvé chystám na klasický maraton, jelikož všechny mé předešlé horské maratony byly jen Ultramaratony. To jsem celá já, začínám vždy tím nejtěžším.
V pátek ještě narychlo sháním odvoz do Dolní Lomné, kde se koná letošní ročník tohoto závodu. Odvoz seženu, musím se ale dostat do Bašky u Frýdku-Místku, v duchu si říkám:,,To by neměl být problém.'' Večer si sbalím stan, karimatku, spacák a potřebné věci pro závod. Další den v sobotu 17.8.2013 vstávám časně ráno a připravuji si vysoko-sacharidovou snídani ve formě ovesných vloček, poté vyrážím na vlak. Cesta je příjemná, jsem ale stále v polospánku. Dojedu do Bašky, kde na mě už čeká Martin s Lindou a autem vyrážíme směr Dolní Lomná. Cestou se stavujeme pro Honzu a Vojtu. Honza má sice menší zpoždění, to se ale prodlouží, jelikož se vracíme zpět do Bašky pro spacák. Do Dolní Lomné nakonec dorazíme včas, přibližně hodinu před startem, ještě najíst, zbalit do baťůžku dva gely, camilbag s ionťákem a může se vyrazit. A je odstartováno. Všichni vybíhají jako blázni. ,,Určitě to přepálili.''říkám si. Později zjišťuji že opak je pravdou. Špička, nebo elita, každý tomu říká jinak, nasadili rychlé tempo. Čekala jsem sice že to bude rychlé, ale až takhle? No nevadí. Dávám do toho vše, snažím se dobře si rozložit síly. Na dvacátém kilometru se uvidí, kde se závod vyvine.
Po prvních dvaceti kilometrech závodu zjišťuji, že únava po Hostýnské osmě ještě nepominula, do toho mě začíná pobolívat stehení sval, bolest ale nepoleví a přechází do úponu na kolenou a do lýtkového svalu. Bolestem nevěnuji pozornost a běžím dále. Mám za sebou něco přes dvacet kilometru běhu. Začínají mě napadat negativní myšlenky a s nimi přichází I má první krize. V tu chvíli si vzpomenu na slova Scotta Jureka z knihy Jez a běhej. ,,Někdy prostě musíš.'' V duchu si říkám: ,,Pojď, pojď.''A tak jdu přes bolest, musím dále. Potichu si pro sebe zopakuji znovu tato slova:,,Někdy prostě musíš.''A vyrážím dále. V tu chvíli vím, že čím déle budu na trati, tím bude má regenerace po závodě horší. Umístění v tomto závodě je mi po pravdě v tu chvíli jedno. Bojuji sama se sebou. Jedno mé já by chtělo zastavit, druhé běžet a být co nejdříve v cíli. Zastavím zhluboka se nadechnu a vydechnu. Nejraději bych se rozbrečela. Někdy si v krizích říkám, proč já to vlastně dělám.
Na třicátém kilometru jsem na dně. Fyzicky ale hůře jsem na tom psychicky. Nemůžu, chce se mi brečet, bolest pravé nohy je horší a horší, na trati jsem sama, vím že mám velkou časovou ztrátu, jelikož jsem díky svým bolestem hodně zpomalila. Snažím se nemyslet na bolest. Pomáhám si holemi. Abych se nějak rozptýlila, začímám si počítat vlastní kroky. Počítám desetkrát do sta. Bolest najednou polevuje, sice jen trochu, ale už jsem možná rozhýbala namožené svaly. Psychicky na tom začínám být také lépe a doháním ztrátu, kterou jsem získala. Podaří se mi dohnat ostatní závodníky. Vše mě bolí ale vím že musím dál a chci dál běžet protože už chci být už v cíli. Na občerstvovačce se ptám:,,Kolik kilometrů zbývá ještě do cíle.'' Jeden z pořadatelů mi odvětí:,,Ještě přibližně šestnáct, možná i méně.'' Kilometry ubíhají pomalu, ale já to jen tak nevzdám a běžím dále. Příjde mi jako bych uběhla 10 km, ve skutečnosti uběhnu tak 6.
Dobře, smířím se s tím že do cíle zbývá 10 km. Někde v těchto místech předbíhám Martina, na kterého jsem měla ještě před chvíli ztrátu. Za normálních okolností bych na něj počkala, ale jsem tak na dně že si to nemohu dovolit. Jediné co mě v tu chvíli zajímá je cíl. V duchu si říkám už je to kousek, to musíš rozběhnout i do toho mírného kopce. I když opravdu nemůžu mám pravou nohu v křečích, levá začíná bolet také jelikož na ní přenáším větší část váhy.
Myslím že zbývají tak 2 km do cíle, zbývá ještě pět.
Vůbec to neutíká. Doháním Zdeňka Cypru. On mě povzbuzuje ať běžím a já za ním zavolám:,,Běžím běžím ale v bolestech, už nemůžu.'' Ze všech posledních sil se snažím rozběhnout. Myslím už jen na to jak si lehnu v cíli, nezajímá mě už ani čas ani umístění. Chci být už v cíli a co nejdříve. Špatně se mi dýchá, to protože že už začínám propadat panice.
Všech kolem běžících se ptám kde je cíl. Turistů se ptám kde je cíl. . Nějaká paní mi odpoví:,,musíte dolu po sjezdovce, pak nahoru, dolů, a nahoru terénem a poté už jen km do cíle.ˇ" tato odpověd mě nakopne. Vybíhám a zase zrychluji tempo. Chci být v cíli. Seběh ze sjezdovky bolí, ještě že mám hole. Při vycházení sjezdovky, kdy už opravdu nemůžu, skoro brečím za chůze. Dávám se do řeči se starším pánem a říkám mu co mám za problem. Jsem na hoře. Oddychnu si, ale v zápětí se dozvídám, že cíl je vzdálený přibližně kilometr a každý metr běhu bolí a bolí. Běžím lesem po rovinách, snažím se běžet. Ptám se zase jak daleko je cíl. Zjištuji že cíl je do kopce. Pořád nic, až za chvíli vidím stoupání. Říkám si:,,Tady to už bude.'' Nakonec dobíhám ze všech sil do cíle. Ještě to rozběhnu i do kopce. Tyto závěry jsou jen o hlavě. Co dokáže udělat vidina cíle.
Doběhnu v čase pět hodin a dvacet tři minut, při tom mám co dělat pro to, abych se nerozbrečela, ale už radostí že jsem konečně v cíli po celé té bolesti, co jsem musela prožít. Cítím se už lépe. Bylo to hodně těžké. Určitě jsem podcenila náročnost tratě. Říkala jsem si je to jen pár kilometrů. Nebyl to sice zas tak dlouhý závod, ale byl každopádně byl rychlý a těžký. Na druhou stranu to byl můj první klasický maraton, co jsem běžela. V příštím roce zase plánuji vrátit se na start. Výhodou bude že budu alespoň vědět do čeho jdu.
Lysohorský čtyřlístek 2015 – Bylo to hodně o hlavě
Lysohorský čtyřlístek 2015
"Ultra jsou z devadesáti procent v hlavě a těch zbyvajících deset procent, ty jsou taky v hlavě." tímto citátem Hala Koernera jsem se snažila při tomhle třetím ročníku lysohorského čtyřlístku řídit. Jedná se o náročný závod. Ne tak délkou, ale hlavně převýšením a seběhy. Letošní ročník LH4L o délce 66 km a 4000 metrovým převýšením, navíc ztížily vysoké teploty, které si jako loni pořadatelé pěkně objednali :) I díky teplotám byl tento ročník opravdu náročný, hlavně psychicky.
Před závodem
Tento závod je pro mě zkouškou mého zdravotního stavu. Ať jsem chtěla či ne, tak mě okolnosti posledních měsíců přiměli méně běhat, pro upřesnění, téměř neběhat.
Týden před závodem se jdu konečně probhnout. Žádné extrémní seběhy ale do tréninku nezařazuji. Jedná se jen o lehký terén. Zjišťuji, že svalové úpony a šlachy stále pobolívají. "Jsem zvědavá na víkend." říkám si v duchu.
Je to tady - Pátek.
Balím si věci, nachystám jídlo a večer vyrážím směr Gruň. V klidu se ubytuji na Armaturce. Nachystám si oblečení, povinnou výbavu a další nezbytnosti na zítřejší závod. Poté si jdu sníst svou pozdní večeři ve formě melounu, banánu a hroznového vína. Otevřu si knihu, že si budu číst. Po deseti minutách to ale vzdávám, jdu do sprchy. Kolem desáté hodiny usínám.
Sobota
Vstávám v 5 hodin ráno a vyrážím na snídani. Po snídani mi už zbývá sbalit si věci, které si nechám vyvézt na Lysou horu. Nyní můžu jít na start.
Před startem si vyslechneme pokyny k trati a v 7:00 hodin je odstartováno. Pořadatelé si pro nás letos připravili hned ze startu sjezdovku. Beru to sportovně, žádný stres, v klidném tempu si sjezdovku vyjdu. Není kam spěchat. Celý závod je předemnou. Nepotřebuji to hned ze startu přepálit. Nevím jak to berou ostatní
závodníci, já ale musím přiznat, že mi tentokrát sjezdovka ze startu vyhovuje. Pěkně
jsem se po ránu zahřála a připravila se na následující seběh. Pokračuji tedy mírným seběhem dolů. Vzápětí stoupáme na Bílý kříž a poté už konečně na Lysou horu. Jedná se o nejdelší úsek"lístku" a dá pořádně zabrat. Letos jsem ráda za to, že tento úsek je hned na začátku závodu. Dle mého názoru, mám nejnáročnější úsek za sebou. Jsem poprvé na Lysé hoře, kde doplňuji na občerstvovačce pití, do rukou si beru müsli a vyrážím dolů. Nechci se zbytečně zdržovat a za chůze stíhám ještě jíst. Zatím se cítím dobře. Hlavně pořádně jíst a pít. Na vrcholu si beru ještě preventivně anticramp, proti křečím a mířím dolů přes Ivančenu na Kykulku a přes sedlo Kyčera do Krásné - do Mohelnice. Seběh je za mnou a můžu se vrhnout na druhý "lístek" Pokračuji na druhý lístek přes Malchor, na Lysou horu. Jsem podruhé na Lysé. Zatím to jde. Doplňuji pití do camelbagu a dávám si chléb se škvarkami. Normálně tohle jídlo
vůbec nejím, ale sladké jídlo včetně tyčinek,nemůžu ani cítit. Opět si beru i anticramp a sbíhám. Psychicky jsem maximálně v pohodě, jak už hodně dlouho ne. Snažím se zachovat chladnou hlavu, nedávát si cíl. Jít v klidu, na jistotu, chci letos závod dokončit.
Do kopců se přesto snažím chodit svižně, co to jde, ale s rozumem a u seběhů využívám stejnou taktiku. U každého seběhu se snažím soustředit na techniku. Běžet lehce, dokud to půjde přes špičky. Pokouším se navodit si v hlavě pocit lehkých nohou. Je to dost těžké. Přesto trénink tzv. imaginace, kteoru jsem dříve využívala v běhu na lyžích perfektně zabral. Také do kopců při náročných stoupáních. Nejdu asi obvyklou technikou chůze do kopce jako ostatní závodníci. Hole se snažím směřovat více od sebe, abych se pořádně opřela. Podobně se na lyžích běhá volnou technikou akorát s lyžemi. Hole ale směřuji stejně. A díky nordic walking holím je mohu ze seběhu i do kopce vypouštět, což mi ušetří obrovské množství síly i energie. Tyto věci jsem se také naučila při běhu na lyžích, a nyní v duchu děkuji za to, že je mohu využít. Jak se říká, vše špatné je pro něco dobré a naopak. Nebo zkušenostmi a nejen dobrými ale i špatnými se člověk učí.
Ve třetím lístku už nohy pěkně tuhnou i bolí. Celý závod se snažím sem tam zastavit a ztuhlé svaly - hlavně stehen a lýtek pěkně protáhnout. Těch pár minut zdržení mě nezabije. Právě naopak protažení mi skvěle prospěje a pokračuji dále. Sem tam si udělám i pár dřepů - které jsou také dobré na protažení a i jisté zjištění zdravotního stavu. Když nejde udělat dřep je na čase skončit. Vše probíhá ale relativně v klildu. Svaly bolí tak normálně. Taková ta obvyklá bolest. Nic nezdravého. Určité typy bolesti, kdy je už asi něco špatně, jsem taky schopná rozpoznat.
Kolem druhého až třetího okruhu se mi začíná navíc špatně dýchat, dělá to to "skvělé" počasí. V hlavě mám ale jen cíl. Letos to nevzdám a neskončím. Jsem přesvědčena že doběhnu do cíle. Chci to zvládnout.
Po třetím lístku už vím, že to zvládnu. Vždy si v duchu říkám, už jenom dvě Lysé a seběh. Poté už jen jedna Lysá a seběh. Posledního seběhu se celý závod dost bojím. Jelikož loni jsem skončila na čtvrté Lysé a nebyla schopna seběhnout. Letos to zvládám a po čtvrtém výstupu, kde se hezky naposledy občerstvím jdu na věc. Čeká mě totiž ten nejdelší seběh. Na Lysé mě ještě uklidní pořadatelé ať se nebojím, že to není celé z kopce. To mi možná i zvedne náladu. Super. Začínám sbíhat. Vše probíhá dobře. Nohy pobolívají. Ale je tu ta vidina cíle. Stále myslím na techniku běhu a na terén pod sebou. Hodně se soustředím, kde šlapu. Nepotřebuji si v posledním seběhu něco udělat. Na takové vymknuté kotníky a natržené vazy totiž také mívám štěstí.
Přibližně tři kilometry před cílem potkávám při běhu dva muže. Běžíme tedy tři. Navzájem se hecujeme k běhu. Všichni tři běžíme těsně vedle sebe, stejným tempem. V duchu si říkám, kde byli během závodu. Narazím na ně zrovna teď. Nevadí. Bude to ještě zajímavý souboj. Místy se snažím zrychlovat,ale chlapi se mě drží zuby nehty. Jeden z mužů začíná zrychlovat. Nechci se ale jen tak vzdát. Hecuji druhého muže:"Pojď, musíme ho ještě předběhnout. Teď zrychlíme. Jdem na to." Začínáme zrychlovat, ale první muž se nedá. Přesto se ho snažím jakž takž zuby nehty držet. I když vím, že ho nedoženu, běžím jak to jde. Kilometr před cílem ještě více zrychluji. A dobíhám do cíle.
Zvedám hole na hlavu a pronesu "Yes!!" Jsem šťastná. Je to ale jak po chvíli zjistím jen takové to pozávodní oblbnutí endorfiny. Při doběhu jsem asi tak půl hodiny vysmátá. Poté se moje nálada i stav drasticky obrátí. Udělá se mi šíleně špatně. Sakra. Co to je za stav? říkám si. To jsem snad nikdy nezažila. Moje nálada se o 80% změní. Adrenalin přestává působit a na místo radostného stavu mi začíná byt dost špatně. Hladina hormonů se po závodě stihla vyrovnat, a zapříčinilo to tento stav. (asi :) ) Ještě že jsem už v cíli. Závod jsem dokončila za 11 hodin 15 minut a nějaké sekundy.
Na jídlo ale nemám ani pomyšlení. Kuchař, podávající těstoviny se mě asi třikrát zeptá, jestli si tedy nedám. Musím odmítnout. Mám problém sníst banán, který jím tak čtvrt hodiny. Sice ho do sebe narvu, přesto je můj stav stále nic moc. Pořádně nemohu jíst ještě den po závodě. Tak vše je jednou poprvé. Nevím stále jaká byla příčina tohoto stavu, jestli vyčerpání nebo něco jiného. Fyzicky jsem se necítila po závodě tak unaveně, jako jindy, jen to jídlo. Těžko říct, co byla příčina. Tak příští rok, pokud bude zdraví přát, opět na startu. :)
Michala Knápková, SK Vrbno p.P.
Lysa cup Prolog na Velký Javorník 2015
Lysa cup Prolog na Velký Javorník
6. listopadu 2015 v 12:32 | Michala Knápková
Lysacup je tradiční etapový závod v běhu na Lysou horu. Prolog se ale koná ve Frenštátě pod Radhoštěm a cíl závodů bývá na Javorníku. Na začátek Lysa cupu je to vždy milé zpestření. Pěkné počasí bylo, jako každý rok objednané a závodníci opět po roce natěšeni na startu.
Přes týden si ještě píši s pořadateli, aby mi změnili název teamu a špatně napsané jméno. Naštěstí se problém brzy vyřeší. Jsem v klidu :) Po páteční a sobotní směně na bazéně jsem lehce unavená. Vstávat se mi ráno nechce, přesto jsem na první etapu natěšena.
Na snídani nevolím nic jiného, než mé oblíbené ovesné vločky. Tentokrát do nich přidám maliny. Je to opravdu mňamka.
Po vydatné sacharidové snídani se obléknu a mohu vyrazit do 5 km vzdáleného Frenštátu pod Radhoštem.
Před závodem se jdu proběhnout, abych zahřála zatuhlé svaly ještě z pátečního bruslení. Po proběhnutí a pořádném zahřátí následuje dynamický strečink. Až po těchto rituálech jsem konečně připravena ke startu závodu. Protažení a rozehřátí je navíc důležitější než jindy, jelikož nás čekají dvakrát schody na skokanské můstky a do třetice výběh na Javorník. Tato etapa je pro mě výhodou v sebězích, kde získám nějaké sekundy. Ty ale vzápětí ztrácím na schodech.
Nohy mám zatuhlé už po prvních schodech, které celé neběžím. V druhých schodech už jdu rychlou chůzi. Naštěstí se mi podaří nahoře na můstku rozběhnout a vydávám se konečně na závěrečný kopeček a to na Javorník.
V serpentinách jdu převážně indiánským během (chvíli chůze, chvilku běh). Tento den asi nemám formu. Jsem po nemoci. Není to sto procentní, přesto se necítím špatně. Nevydržím to celé běžět v kuse. Co nadělám. Přesto se snažím jít alespoň indiánským během. Na Velký Javorník dobíhám v čase 1:02:29. Není to nic extra. Rekord na této trati mám něco kolem padesáti minut. Ale to bylo nějaké roky zpátky. Člověk byl mladší a tím i rychlejší.
Přesto díky pěknému počasí tento závod hodnotím kladně. Určitě když už nic, tak se jednalo o super trénink.
Hostýnská osma 2015
Hostýnská osma 2015
Tento ročník Hostýnské osmy byl pro mě nejnáročnějším ročníkem. I když trať byla hodně podobná minulému ročníku, tak teplotní rekordy udělaly své. Proto byl, dle mého názoru, letošní ročník nejtěžší ze všech. V tomto závodě je hlavně běhací terén, což mi vyhovuje. Letošní trať závodu mi dala opravdu zabrat. Navíc jsem poprvé běžela tento závod sama, což taky udělalo své. Jsem ráda za dokončení závodu bez zdravotní ujmy a bloudění.
V pátek 7. 8. 2015 si chystám poslední věci a jídlo. Vzápětí vyrážím do Kunčic pod Ondřejníkem na vlak. Mám to od domu přibližně tři kilometry a tahám těžkou tašku. Co už, co jsem si nabalila, to si musím i unést. Přesto nakonec nestíhám, jako vždy :D a stopuji. Na vlakové nádraží to mám už to mám sice jen přibližně kilometr, přesto se bojím, že to nestihnu, jelikož během výluky si jezdí autobusy, jak chtějí. Nakonec mi to nedá a stopnu starší manželský pár, který mě až s věcmi "hodí" na nedalekou zastávku. Díky výluce ale vlaky nejezdí a jakmile vstupuji do autobusu s taškou, holemi a spacákem, vypadám jako blázen a získam si pozornost ostatních cestujících. Je šílené dusno. Vypadá to, že minulý víkend s tropickými teplotami se bude opět opakovat. To se mi vůbec nelíbí.
Cesta na místo konání závodu - do Rajnochovic probíhá, až na úvodní výluku a jeden přestup ve Valašském meziříčí, v poklidu. Ve Frenštátě pod Radhoštěm nastupuji na vlak ve směru Valašské meziříčí. Nemám ale pití, a tak ho ještě rychle utíkám koupit. Času mám nakonec spoustu. Díky výluce má vlak zpoždění a odjíždí přibližně o půl hodiny později oproti plánovanému odjezdu. Je šílené dusno. Ve vlaku se nedá sedět ani dýchat, proto vystoupím a čekám na nástupišti. Venku to není o moc lepší, přesto raději čekám na čerstvém vzduchu.
Po půlhodinovém zpoždění vlak konečně odjíždí. Je něco po 18 hodině a tedy čas na večeři. Vytahuji ovoce a těstoviny. Nejlepší jídlo den před závodem. Musím přeci doplnit sacharidy. Také pořádně piji a dodám tělu ještě vitamíny - hořčík, vápník a další. V zítřejším horkém počasí to bude potřeba.
Kolem 20 hodiny jsem na vlakovém nádraží v Rajnochovicích. Opakuje se loňský rok - na obecní úřad mě vezou ti samí lidé jako loni. Mám to ale štěstí, že nemusím šlapat další tři kilometry pěšky s těžkými taškami.
Na místě se chystám zaregistrovat. Sděluji pořadatelům, že poběžím sama v ženách, oproti plánovanému startu v mixech. Přeregistruji se. Poté posedím chvíli venku. Přesto to se zábavou nepřeháním. Zítra mě čeká závod ve vysokých teplotních podmínkách. Není radno podceňovat přípravu. Musím se dobře vyspat. Spousta závodníků spí venku pod širákem nebo ve stanech. Já osobně před závodem volím pohodlí tělocvičny.
Následující sobotní den závodu se probouzím o hodinu dříve oproti plánovanému vstávání. Na takových závodech si člověk totiž moc nevybere, v kolik vstane, jelikož některým lidem zvoní budík už kolem šesté ranní hodiny. Takový budíček pro všechny, který bohužel nelze přeslechnout. Vstávat ale ještě nemíním a tak se zachumlám zpět do spacáku. Po půlhodině vstanu, jelikož už nemohu spát.
Po vydatné snídani ve formě kávy, čaje a vánočky si jdu zkontrolovat povinnou výbavu na závod a hole. Protáhnu se a můžu jít na start.
V 8:08 je odstartováno. Postavím se do zadní řady. Nechci přepálit start. Je toho hodně přede mnou. Přesto při první rovince předbíhám spoustu lidí, kteří po pár metrech od startu přecházejí do chůze. Já ale raději běhám, tak volím druhou alternativu. Letos jsem navíc poprvé na Hostýnské osmě na startu sama za sebe, tak se nemusím ohlížet na parťáka. Jdu si tedy svoje. Alespoň nějakou výhodu má ten start v jednotlivcích. :)
Po táhlejším úvodu ze startu mě čeká mírný výstup nahoru do kopce, kde přecházím do chůze a pak zase rovinka a táhnutý profil - nahorů dolů. Tempo i trať mi zatím vyhovuje. Od startu až prakticky na první kontrolu skoro vše běžím.
Na druhou kontrolu je profil stále běhací a energie ještě hodně, i když slunce už pěkně praží a to není nic pro mě. Já raději chládek. Sluníčko ze mě pěkně vysává energii.
Po seběhu do Vičanova si doplňuji na občerstvovací stanici pití a pokračuji dále. Tentokrát už jen stoupám a to na Čerňavu a na Jehelník. Jsem stále na začátku závodu. Běží se mi přijatelně dobře, na to jaké je počasí.
Na třetí kontrole v Chvalčově se konečně pořádně občerstvím. Doplním si do camelbagu pití a to celé dva litry. Nechci v takovém horku riskovat, že mi někde voda dojde.
Z Chvalčova už mířím směr Hostýn. Je šílené horko a já opravdu hodně piju. Ještě před další občerstvovací stanici na Hostýně nemám v camelbagu ani kapku. Slunce stále praží.
Cestou na Hostýn už mám opravdu krizi. A ne fyzickou, ale nazvala bych to krizi z nedostatku tekutin. Hlava už má opravdu dost. Cestou na Hostýn potkávám lidi, a prosím je o vodu. Až po chvíli mi dojde, že se nejedná o pořadatele. Vodu mi přesto nabízejí a sdělují mi, že občerstvovací stanice je jen za rohem. Poděkuji tedy za vodu, kterou si od nich nakonec nevezmu a vydržím to už na nedalekou občerstvovačku. Za chvíli ji opravdu vidím.
Zjišťuji že mám šílenou radost z obyčejné vody. Doplňuji si ji i do camelbagu a vyrážím dále. Z Hostýna chvíli jdu. Místy se snažím i o běh. Horko ale dává zabrat. Z Hostýna má nálada pěkně povadá.
Při stoupání na kopeček Obřany mě povzbudí jen to, že tuto trasu znám z předešlých let. Alespoň vím co mě čeká. Sice někdy lepší nevědět, ale tentokrát jsem ráda, za znalost tohoto úseku. Dokonce se do kopce snažím přidat. Vím, že nazpět stejnou trasou poběžím. V tuto chvíli mě i psychicky povzbudí, to, že vidím jak se ostatní závodnící z Obřan vracejí.
Mě se při návratu podaří asi o dva metry minout odbočku. Ještě že brzy zareaguji a všimnu si, že fáborky, které označují trasu pokračují do leva a ne dolů. Vrátím se tedy zpět a už pokračuji dobře. Jsem na bloudění expert, přiznávám. Proto jsem si při tomhle závodě dávala sakra bacha. Ještě že jsou pořadatelé ve značení velmi pečliví, protože kdo ví, kde bych jinak se svou orientací nakonec skončila.
Na šesté kontrole na Rusavě se pořádně občerstvím. Na jídlo si beru meloun namočený v soli a zapíjím ionťákem. To je "ňamka". Sůl je ale potřeba a tak ji do sebe musím nějak dostat, navíc v takovém parném počasí, kdy se člověk více potí, platí toto tvzení dvojnásob. Nechci mít přeci křeče, že ano. V tomhle případě pomůže jen prevence. Jak příjdou křeče, už je pozdě doplňovat minerály.
Další úsek cesty už jdu z rutiny. Pociťuji únavu. Soustředím se hlavně na techniku běhu a chůze s holemi. Od batohu mám pěkně dodřené záda a krk. Bolest spojenou s odřením těchto partií už ani nevnímám. Jako by nebyla. Prostě vypínám. V duchu si opakuji, že je to jen o hlavě. Pro zlepšení nálady si v duchu přehrávám různé písničky, jen ty co mě napadnou. Musím myslet na něco jiného. S mp3 přehrávačem netrénuji ani nezávodím, přesto si dokážu navodit pozitivní náladu. Je to jen v hlavě.
V Držkové doplňuji vodu a stoupám na Tesák. Jsem zničená. Hlavně psychicky. Je to pro mě nejtěžší ročník. Vysoké teploty a horko udělalo své. Nemíním to ale vzdát. Jsem těsně před cílem. Na Tesáku si nechám osvěžit hlavu.
Poté stoupám na Čerňavu a Humenec a konečně do cíle.
Cesta do cíle je ale táhnutá, stále nahoru a dolů. Je to už jen síla vůle pro mě doběhnout. Každou chvíli čekám že někde zkolabuji. Cítím se místy opravdu hrozně.
Nakonec k nejhoršímu nedojde. Já už vidím cestu. Poznávám závěrečnou rovinku z minulých ročníků. Vím, že je to kousek do cíle a tak běžím.
Super. Konečně jsem v cíli. Pípnu si čip a je to za mnou. V cíli si na chvíli lehnu. Na to jsem celou cestu čekala. Na to až si oddychnu, že to mám za sebou. Zvládla jsem to. Jsem spokojená letost za dokončení. Byl to nějtěžší ročník. Ne díky trati, ale hlavně díky vysokým teplotám.
Tak příští rok opět na startu. Doufám, že bude chladněji.
Beskydská sedmička 2014
Beskydská sedmička 2014
Mistrovství České republiky v horském maratonu dvojic, extrémní a náročný závod, velká výzva pro sportovce i lidí co si chtějí jen vyzkoušet na co mají. To je Beskydská sedmička. Závod na jehož start se každý rok postaví stovky lidí a který prověří nejen fyzickou, ale i psychickou kondici každého sportovce i ,,hobíka''
Letos se chystám postavit se na start B7 už po čtvrté. Je to ale jiné, než předešlé roky, protože se poprvé na start závodu netěším. Jako by motivace, kterou jsem měla vyprchala. Do toho vleklé zdravotní problémy, tří měsíční pauza od běhání a závodění jen přes srpnové víkendy. Po Slezském maratonu si dávám opět pauzu a jako tréninkový prostředek volím kolo, ale jen zlehka, pořád se totiž cítím unavená. V duchu ještě doufám, že parťáka přemluvím ať jde závod s někým jiným, i přes to, že jsem mu účast na tomto závodu slíbila. Mám totiž opravdu obavy, abych to letos zvládla.
Mé snažení nestartovat letos na B7 se mi bohužel nevydaří a nezbývá mi, než se smířit se startem. Sliby chyby. Oproti předešlým ročníkům se snažím poučit ze svých chyb. Musím se hlavně dostatečně vyspat. Letos jsem nepodcenila výbavu. Vše se zdá v pohodě. Den před závodem si nachystám potřebné věci, oblečení, povinnou výbavu a mp3 přehrávač. Za oblečení jsem letos zvolila kompresní návleky na stehna, kompresní podkolenky, na které nedám dopustit, jelikož z vlastních zkušeností vím, že urychlují regeneraci, dále kraťasy, triko s krátkým rukávem, šusťákovou bundu a kšiltovku. Den před závodem i v den závodu se snažím sníst dostatečné množství sacharidů ve formě mých oblíbených ovesných vloček. A je to tady. V pátek 5. 9., kolem dvanácté hodiny odpolední vyrážím do Frenštátu pod Radhoštěm na akreditaci, kde potkávám přátele s kterými poté pokračuji do obchodu koupit nějaké jídlo a pomalu pěšky vyrážíme směr vlakové nádraží, kde mám sraz s parťákem. Ještě vyslechneme kapku dechové hudby při odjezdu vlaku a pokračujeme směrem do Třince, kde se uskuteční start závodu.
Cesta vlakem jako by dnes byla nekonečná. Během cesty se krásně setmí a mě zase popadá únava. Hodina cesty je ale stále před námi. Před 22 hodinou dorazíme konečně po zpoždění do Třince na náměstí. Vyslechneme krátkou rozpravu k trati od pořadatele závodu a staneme se svědky nevšedního svatebního obřadu. Těsně přes startem vyslechneme tradiční požehnání Třineckého kněze a konečně můžeme vyrazit na startovní čáru a za doprovodu motivační hudby a tatry Karla Loprajze vyrážíme z Třineckého náměstí směrem do Oldřichovic a poté do hor. Prvním kopcem je Javorový, jehož výstup mi letos připadá téměř nekonečný. Následuje seběh do Řeky, výstup na Ropici a na Lipový a seběh do Morávky. Nevím jak je na tom parťák, ale vypadá to, že dobře. Na to jak jsem na tom byla špatně před závodem, tak nyní je to lepší a hlava už téměř nebolí. Máme před sebou ale stále dlouhou cestu, proto nechci nic zakřiknout a volíme mírnější tempo. Jsme v Morávce. Super. Konečně občerstvení. Pobereme jídlo do rukou. Naplníme camelbagy a jdeme dále směrem na Travný. ,,Konečně bude seběh.'' říkám si v duchu. Z Travného běžíme zase dolů a do Krásné, kde nás čeká výstup na Lysou. Síly ubývají a tempo do Kopce na Lysou horu je pomalejší. Při stoupání se mi ale podaří chytit dobré tempo. Přeci jen patří Lysá hora mezi jeden z mých oblíbených kopců a vím už co mě čeká. K tempu mi pomůže ještě rychlejší hudba s mp3, která trochu odbourá mou počínající krizi. Dojdeme na lysou. Mě začíná být hůře. Hlava začíná zase bolet. Jedno mé já chce skončit a druhé já by pokračovalo. Na Lysé volíme odpočinek. Momentálně jsem za něj vděčná. Objednávám si zelňačku. Chvíli posedíme a řešíme možnosti, které máme. Pokračovat dále nebo skončit?
Je fakt, že vypadám určitě hrozně, ale to já při závodech vždy. Vypadám vždy hůře, než se cítím. A to je někdy problém. Má motivace je ale ta tam a nejraději bych skončila. Na Lysé řešíme jestli pokračovat nebo skončit. Chápu, že se nechce parťákovi pokračovat slimáčím tempem. Ale co s tím? Krize je krize. Na Lysé se přesto asi po hodině shodujeme oba dva, že bude lepší skončit. Parťák prohodí něco ve stylu, že máme pomalé tempo a že se mu do toho taky nechce. Zhodnotím trasu, která nás čeká, ale hlavní rozhodnutí nechávám na něm. Říkám: ,,Tys mě do toho ukecal, přihlásil jsi nás do závodu. Ty jsi kapitán týmu, tak se rozhodni, já se podřídím.'' V tu chvíli si ještě neodpustím poznámku: ,,Já ti to říkala. Říkala jsem, že nejsem ve formě. Navíc se mi loni stalo při B7 to samém, ale až na Pustevnách.'' Letos to bohužel zase nevyšlo. :( Špatně naplánovaný závod. I to se někdy stává. Sejdeme do Ostravice, kde definitivně ukončíme naše snažení.
A mé zhodnocení na závěr? Nyní vím, že byla chyba postavit se letos vůbec na start, jelikož jsem se už týdny před závodem cítila stále unavená a věděla jsem, že nejsem ve formě. Někdy je lepší dát na vlastní pocity. V pondělí jsem navíc onemocněla a je z toho téměř deset dnů ležení v posteli a nejméně tři týdny bez tréninku. Aneb ,,Každý čin má svou cenu a svou odměnu.'' Já si svou ,,odměnu'' letos vybrala dokonale.