Beskydská sedmička 2014
Mistrovství České republiky v horském maratonu dvojic, extrémní a náročný závod, velká výzva pro sportovce i lidí co si chtějí jen vyzkoušet na co mají. To je Beskydská sedmička. Závod na jehož start se každý rok postaví stovky lidí a který prověří nejen fyzickou, ale i psychickou kondici každého sportovce i ,,hobíka”
Letos se chystám postavit se na start B7 už po čtvrté. Je to ale jiné, než předešlé roky, protože se poprvé na start závodu netěším. Jako by motivace, kterou jsem měla vyprchala. Do toho vleklé zdravotní problémy, tří měsíční pauza od běhání a závodění jen přes srpnové víkendy. Po Slezském maratonu si dávám opět pauzu a jako tréninkový prostředek volím kolo, ale jen zlehka, pořád se totiž cítím unavená. V duchu ještě doufám, že parťáka přemluvím ať jde závod s někým jiným, i přes to, že jsem mu účast na tomto závodu slíbila. Mám totiž opravdu obavy, abych to letos zvládla.
Mé snažení nestartovat letos na B7 se mi bohužel nevydaří a nezbývá mi, než se smířit se startem. Sliby chyby. Oproti předešlým ročníkům se snažím poučit ze svých chyb. Musím se hlavně dostatečně vyspat. Letos jsem nepodcenila výbavu. Vše se zdá v pohodě. Den před závodem si nachystám potřebné věci, oblečení, povinnou výbavu a mp3 přehrávač. Za oblečení jsem letos zvolila kompresní návleky na stehna, kompresní podkolenky, na které nedám dopustit, jelikož z vlastních zkušeností vím, že urychlují regeneraci, dále kraťasy, triko s krátkým rukávem, šusťákovou bundu a kšiltovku. Den před závodem i v den závodu se snažím sníst dostatečné množství sacharidů ve formě mých oblíbených ovesných vloček. A je to tady. V pátek 5. 9., kolem dvanácté hodiny odpolední vyrážím do Frenštátu pod Radhoštěm na akreditaci, kde potkávám přátele s kterými poté pokračuji do obchodu koupit nějaké jídlo a pomalu pěšky vyrážíme směr vlakové nádraží, kde mám sraz s parťákem. Ještě vyslechneme kapku dechové hudby při odjezdu vlaku a pokračujeme směrem do Třince, kde se uskuteční start závodu.
Cesta vlakem jako by dnes byla nekonečná. Během cesty se krásně setmí a mě zase popadá únava. Hodina cesty je ale stále před námi. Před 22 hodinou dorazíme konečně po zpoždění do Třince na náměstí. Vyslechneme krátkou rozpravu k trati od pořadatele závodu a staneme se svědky nevšedního svatebního obřadu. Těsně přes startem vyslechneme tradiční požehnání Třineckého kněze a konečně můžeme vyrazit na startovní čáru a za doprovodu motivační hudby a tatry Karla Loprajze vyrážíme z Třineckého náměstí směrem do Oldřichovic a poté do hor. Prvním kopcem je Javorový, jehož výstup mi letos připadá téměř nekonečný. Následuje seběh do Řeky, výstup na Ropici a na Lipový a seběh do Morávky. Nevím jak je na tom parťák, ale vypadá to, že dobře. Na to jak jsem na tom byla špatně před závodem, tak nyní je to lepší a hlava už téměř nebolí. Máme před sebou ale stále dlouhou cestu, proto nechci nic zakřiknout a volíme mírnější tempo. Jsme v Morávce. Super. Konečně občerstvení. Pobereme jídlo do rukou. Naplníme camelbagy a jdeme dále směrem na Travný. ,,Konečně bude seběh.” říkám si v duchu. Z Travného běžíme zase dolů a do Krásné, kde nás čeká výstup na Lysou. Síly ubývají a tempo do Kopce na Lysou horu je pomalejší. Při stoupání se mi ale podaří chytit dobré tempo. Přeci jen patří Lysá hora mezi jeden z mých oblíbených kopců a vím už co mě čeká. K tempu mi pomůže ještě rychlejší hudba s mp3, která trochu odbourá mou počínající krizi. Dojdeme na lysou. Mě začíná být hůře. Hlava začíná zase bolet. Jedno mé já chce skončit a druhé já by pokračovalo. Na Lysé volíme odpočinek. Momentálně jsem za něj vděčná. Objednávám si zelňačku. Chvíli posedíme a řešíme možnosti, které máme. Pokračovat dále nebo skončit?
Je fakt, že vypadám určitě hrozně, ale to já při závodech vždy. Vypadám vždy hůře, než se cítím. A to je někdy problém. Má motivace je ale ta tam a nejraději bych skončila. Na Lysé řešíme jestli pokračovat nebo skončit. Chápu, že se nechce parťákovi pokračovat slimáčím tempem. Ale co s tím? Krize je krize. Na Lysé se přesto asi po hodině shodujeme oba dva, že bude lepší skončit. Parťák prohodí něco ve stylu, že máme pomalé tempo a že se mu do toho taky nechce. Zhodnotím trasu, která nás čeká, ale hlavní rozhodnutí nechávám na něm. Říkám: ,,Tys mě do toho ukecal, přihlásil jsi nás do závodu. Ty jsi kapitán týmu, tak se rozhodni, já se podřídím.” V tu chvíli si ještě neodpustím poznámku: ,,Já ti to říkala. Říkala jsem, že nejsem ve formě. Navíc se mi loni stalo při B7 to samém, ale až na Pustevnách.” Letos to bohužel zase nevyšlo. 🙁 Špatně naplánovaný závod. I to se někdy stává. Sejdeme do Ostravice, kde definitivně ukončíme naše snažení.
A mé zhodnocení na závěr? Nyní vím, že byla chyba postavit se letos vůbec na start, jelikož jsem se už týdny před závodem cítila stále unavená a věděla jsem, že nejsem ve formě. Někdy je lepší dát na vlastní pocity. V pondělí jsem navíc onemocněla a je z toho téměř deset dnů ležení v posteli a nejméně tři týdny bez tréninku. Aneb ,,Každý čin má svou cenu a svou odměnu.” Já si svou ,,odměnu” letos vybrala dokonale.
