Proč běhá Iva H.?
Nejeden člověk by si při pohledu na mě řekl, že se spíš orientuji intelektuálně. No, upřímně, řekli by si to asi všichni. Tento rok maturuji, a i když nás je ve třídě jenom 26, myslím si, že ani jeden z těch dvaceti pěti netuší, že pravidelně běhám. Jo, že jsem do loňského podzimu hrála fotbal, to většina z nich ví. A to, že mám ráda sport jako takový, ví taky (podle mě) skoro všichni. Je vůbec potřeba, aby věděli, že běhám? Proč? Ještě by si řekli, že na to, že běhám, jsem docela při těle. A navíc – moji spolužáci nejsou tím důvodem, kvůli kterému běhám.
 |
| Před fotbalovým zápasem. Já stojím úplně nalevo, s rukou v boku. |
Začala jsem kvůli tomu, abych ve fotbale, ještě v žácích, stačila klukům. A dařilo se. Jenomže jak každý pořádný běžec ví, běh je droga. Když jsem přestoupila do ženského mužstva, nehrálo tam roli to, jestli se běhá i mimo trénink nebo ne. A tak, i když to nebylo potřeba, jsem dál běhala. Sice trochu míň, ale běhala. Z ničeho nic ale moje fyzička hrozně poklesla. Běh už nebyl hlavním sportem, ale pořád jsem sportovala nad míru dost. Byla jsem tak unavená, že i když jsem třeba spala 14 hodin, musela jsem si ještě lehnout po obědě a stejně to nebylo dost. Objevila jsem v našem kraji běžecké závody a v mé kategorii juniorek běhala vždy nanejvýš dvě další děvčata. A kdo by nejel na závod, kde má jistou bednu?
Skutečnost byla taková, že jsem dobíhala vždy úplně poslední (a to jako doopravdy, přede mnou dobíhali i sedmdesátiletí starouškové) a to i s tím, že jsem do závodu dala všechno. Ne že by mi to vadilo, vždycky jsem sledovala vše okolo a závody si naplno užívala. Navíc jistě jsem vždy potěšila spoustu lidí, co teprve začínali nebo se třeba vraceli po delší době, a to, že byl někdo horší než oni, vždycky potěší. A já jsem byla smířená s tím, že budu vždy první od konce.
Teď na podzim jsem zjistila, co bylo asi příčinou mého častého zadýchávání a únavy. Nízká hladina hemoglobinu a s tím souvisejícím železem mi sice zabránila darovat krev, ale aspoň jsem zjistila, jak konečně dojít k nějakému většímu posunu v běhu. Prvně jsem běh vyřadila téměř úplně a brala jsem železo bez předpisu. A teď už mám železo předepsáno a musím říct, že v takové rychlé zlepšení jsem opravdu nečekala. Moje rychlost sice teď není nijak závratná, ale alespoň zmizela únava a nefuním při sebemenší námaze jak muflon.
Běhám proto, že miluju svůj domov. A i když bych se u nás mohla po lesích jen procházet, radši se v nich proběhnu. Mám taky vždycky hroznou radost, když potkám srnky nebo zajíce – zasměju se tomu, jak se mě leknou a myslí si, že se snažím dohonit. A to teda ani náhodou nezkouším. Mám ráda debaty se svými kamarády, ale běh je jediná aktivita, která mě donutí mlčet.
Co se samotného závodění týče, nemám úplně jasné představy. Jednu ale mám. Protože i když se mi líbilo dobíhat poslední, chci za pár let na stejných závodech vyzkoušet, jaké to je dobíhat mezi prvními. Nechci zbytečně spěchat, teď si běh budu jenom a jenom užívat. J
FAVORITE ABS SESSION + VIDEO
Krásnou středu!
Série běžeckých závodů skončila a tak je konečně čas i na něco jiného. Než přijde řada na článek o jarním detoxu nebo běžeckém tréninku
od Adidasu, je tady další trénink na břicho tentokrát i s videem! A musím říct, že z něj mám fakt radost, protože vznikalo v docela bojovných
podmínkách - ve fitku plném lidí, kde jsme natáčely každý cvik jen jednou, takže se vše muselo povést napoprvé. A byla to i moje premiéra co se
střihání týče - a o to větší radost z toho mám! Takže pokud máte chvilku, pojďte si zacvičit a nebo se alespoň inspirujte mými oblíbenými cviky na
všechny partie - horní, spodní a boční břišní svalstvo.
Jak sestavit trénink:
15x Sit-ups - H
15x Toe touches - D
15x Seated V-ups - H
15x Leg raises - D
30s V-up hold - H
10x Big scissors - H+D
15x Scissors - H
30s plank + 10x shoulder touches - core
30s plank + 10x stand ups - core + ruce
10x Crazy Ivans (každá strana) - B
15x Russian twist - B
H = horní břišní svalstvo || upper abs
D = dolní břišní svalstvo || lower abs
B = boční břišní svalstvo || obliques
Možná se to někomu zdá jako opravdu hodně cviků, je to ale kombinace, jak procvičit všechny partie. Je to o něco náročnější trénink,
ale narozdíl od klasických workoutů skládajících se z 5ti cviků, nemusíte dělat 5 sérií, ale jen 2-3. A břišáky Vám to druhý den 100% připomenou :D
Všechny cviky se dají cvičit i bez závaží (medicine ballu), případně kdo má doma jednoručku, může ji použít. Nebo i lahev s vodou,
fantazii se meze nekladou a Vy z tréninku vytěžíte co nejvíc.
Komu se to zdá příliš náročné, vyberte si ze seznamu 4-5 cviků, které se Vám líbí a sérii zopakujte co nejvíckrát :)
Teď už je konečně čas, podívat se na video!
Budu moc ráda za Vaše ohlasy a připomínky.
V nejbližší době zveřejním i tréninkové video na nohy a zadek, které už je natočené a do týdne tu bude.
Pokud se Vám videa líbí, budu moc moc moc ráda za subscribe. A zároveň Vám žádné video neuteče :)
P.S. - pusťte si ho na youtube v HD verzi (1080p), je to mnohem lepší.
Mějte se krásně!
Zátopkovy běžecké trasy po ibáči
Je to až za dálnicí, za Vesteckou. Zátopkovy běžecké trasy. Zaparkoval jsem, rozhlédl se, uviděl jsme značky tras, tak jsem si vybral modrou a vyběhl.
Jenže už za pár metrů mi bylo jasné, že dneska to nebude ono. Možná příliš brzo po nymburské půlce, taky přežrání. Kroutil jsem se jak had a říkal jsem si, že to dneska vzdám. Že se otočím a půjdu zpátky k autu. Pak jsem za sebou uslyšel ten hlas.
“Přidej!”
To víš, že jo. Nějaký chytrák za mnou bude vopruzovat. Ani jsem nepovažoval za nutné mu odpovídat nahlas, jen jsem si v duchu pomyslel, že kdyby běžel den před tím půlku, taky by si nevyskakoval.
“A teď zase přidej, ztrácíš tempo!”
Značka. Uhýbám. To je ta cesta, na jejímž konci mám auto, tak doběhnu to kolo.
“To už jde,” konstatuje hlas za mnou. “V tomhle tempu dej druhý kolo, ať se prohřeješ.”
Leda hovno. Nahmatávám klíč od auta v kapse.
“Dobrý, teď volnějc. A bacha na kořeny, tady jsem si párkrát namlel,” a já zdvíhám výš nohy, abych se nenatáhl o kořeny.
“Vyprávěj mi o těch Helsinkách. Ale ne jako každýmu… Jako běžci.”
“Jo, to bylo tak… “
Poslouchám. Má to fakt nacvičený. A stojí za to si to poslechnout.
Na stromě je modré F. Přidávám. Pořád mi není dobře, cítím žaludek i olověné nohy, ale kolem cedule prolétám na své poměry vkusnou rychlostí.
“Dobrý to bylo! Zvu tě na to pivo!”
“Leda hovno. Ale dík. Za ty Helsinky.”
Když projíždím zatáčkou nad Vestcem, vidím ceduli té hospody. No, jedno, na spláchnutí té pachuti, bych si dát mohl. Objednávám si nealko. Hospodský vrtí hlavou, ale vytahuje flašku birela a sklenici. Já lovím ve šrajtofli kilčo.
Vrtí hlavou.
“To nechte. Ste zvanej. Na to běhání.”
Dívám se zapraseným oknem na Boleslavský les a zdvíhám hnědou lahev proti zbytku slunečního světla. Na zdraví. Na Helsinky. Na nás. A zase příště, Emile.
Nikdy si nedávejte osmistovku ibuprofenu před běháním.
“Přidej!”
To víš, že jo. Nějaký chytrák za mnou bude vopruzovat. Ani jsem nepovažoval za nutné mu odpovídat nahlas, jen jsem si v duchu pomyslel, že kdyby běžel den před tím půlku, taky by si nevyskakoval.
“Já běžel pětku, desítku a maraton taky hned po sobě, tak se nevymlouvej a přidej.” ozval se hlas za mnou a to už jsem se otočil.
Za mnou nikdo neběžel. Za mnou vůbec nikdo nebyl. To je v pořádku, normální halucinace.
“Jsem spíš přežranej,” konstatoval jsem smířlivě a pokusil jsem se přestat kroutit a trochu srovnat krok.
“Nojo, dva dortíčky od syna a pak jdeš běhat, hovadina.”
“Neser!”
“Přidej.”
Přidal jsem. Ne snad, že bych poslouchal halucinaci, ale řekl jsem si, že to přeci jenom nevzdám a vracet se odsud pěšky k autu by bylo trapný a krom toho dlouhý. DOběhnu kolo k autu a pojedu dom. Cítil jsem, jak se mi okamžitě zdvihá žaludek.
“Když já se přežral a bylo mi ekl, tak jsem se vyblil k támhle tomu doubku,” řekl hlas a já zahlédl v zatáčce u cesty vzrostlý strom.
“Buku,” opravil jsem ho automaticky a zlomil se v pase.
“Ne tady k tomu, támhle k tomu,” opravil mě hlas. “Ale jo, nemusíme blít ke stejnýmu,” konstatoval pobaveně.
Otírám si pusu a přemýšlím, co dál.
“Tak snad to doběhneš, ne?”
Co už taky. Jsem dva kiláky od auta, tak holt doběhnu. Zrychluju.
“Eště přidej.”
“Běhám pomalu,” vrčím.
“Běháš, jak já chodím.” vrčí hlas zpátky.
“Leda hovno. Máš zánět nervů, belháš se o holi,” nasírám se.
“Však ty taky.”
Přemýšlím, co tím bylo myšleno.
“Jo promiň, to není hůl, to je noha… a já furt, proč že tak pajdáš,” posmívá se mi hlas. Aha, tak to byl fórek…
“Prostě na pravou pajdám, no,”
“Tak ji tak nevytáčej do strany a přidej.”
Zkusím to, aby halucinace držela hubu.
“Vidíš, že to jde.”
Mlčím, běžím.
“Jsem spíš přežranej,” konstatoval jsem smířlivě a pokusil jsem se přestat kroutit a trochu srovnat krok.
“Nojo, dva dortíčky od syna a pak jdeš běhat, hovadina.”
“Neser!”
“Přidej.”
Přidal jsem. Ne snad, že bych poslouchal halucinaci, ale řekl jsem si, že to přeci jenom nevzdám a vracet se odsud pěšky k autu by bylo trapný a krom toho dlouhý. DOběhnu kolo k autu a pojedu dom. Cítil jsem, jak se mi okamžitě zdvihá žaludek.
“Když já se přežral a bylo mi ekl, tak jsem se vyblil k támhle tomu doubku,” řekl hlas a já zahlédl v zatáčce u cesty vzrostlý strom.
“Buku,” opravil jsem ho automaticky a zlomil se v pase.
“Ne tady k tomu, támhle k tomu,” opravil mě hlas. “Ale jo, nemusíme blít ke stejnýmu,” konstatoval pobaveně.
Otírám si pusu a přemýšlím, co dál.
“Tak snad to doběhneš, ne?”
Co už taky. Jsem dva kiláky od auta, tak holt doběhnu. Zrychluju.
“Eště přidej.”
“Běhám pomalu,” vrčím.
“Běháš, jak já chodím.” vrčí hlas zpátky.
“Leda hovno. Máš zánět nervů, belháš se o holi,” nasírám se.
“Však ty taky.”
Přemýšlím, co tím bylo myšleno.
“Jo promiň, to není hůl, to je noha… a já furt, proč že tak pajdáš,” posmívá se mi hlas. Aha, tak to byl fórek…
“Prostě na pravou pajdám, no,”
“Tak ji tak nevytáčej do strany a přidej.”
Zkusím to, aby halucinace držela hubu.
“Vidíš, že to jde.”
Mlčím, běžím.
“A teď zase přidej, ztrácíš tempo!”
Značka. Uhýbám. To je ta cesta, na jejímž konci mám auto, tak doběhnu to kolo.
“To už jde,” konstatuje hlas za mnou. “V tomhle tempu dej druhý kolo, ať se prohřeješ.”
Leda hovno. Nahmatávám klíč od auta v kapse.
“Když dáš druhý kolo, pozvu tě na pivo.”
“Seš mrtvej,” konstatuju s lítostí, protože to taky znamená, že ho nemůžu zabít.
“Sem, ale to neznamená, že si nemůžeš dát druhý kolo.”
“To znamená, že mě nemůžeš pozvat.”
“To teda můžu!” ozývá se hlas dotčeně.
Kousek přede mnou je na stromě F.
“Tady to rozbal. F je finiš, za dvěsta je další kolo.”
Leda hovno, balím to. Ale přidávám. Přeci jenom je to poslední možnost propálit pár kalorií. Probíhám kolem cedule s mapou Zátopkových tras, kousek od ní vidím zaparkované na asfaltce auto, pak znovu uhýbám doprava do lesa. Čert to vem, už je mi líp, aspoň těch pět, ať jsem neprojel naftu kvůli pár metrům.
“Seš mrtvej,” konstatuju s lítostí, protože to taky znamená, že ho nemůžu zabít.
“Sem, ale to neznamená, že si nemůžeš dát druhý kolo.”
“To znamená, že mě nemůžeš pozvat.”
“To teda můžu!” ozývá se hlas dotčeně.
Kousek přede mnou je na stromě F.
“Tady to rozbal. F je finiš, za dvěsta je další kolo.”
Leda hovno, balím to. Ale přidávám. Přeci jenom je to poslední možnost propálit pár kalorií. Probíhám kolem cedule s mapou Zátopkových tras, kousek od ní vidím zaparkované na asfaltce auto, pak znovu uhýbám doprava do lesa. Čert to vem, už je mi líp, aspoň těch pět, ať jsem neprojel naftu kvůli pár metrům.
“Dobrý, teď volnějc. A bacha na kořeny, tady jsem si párkrát namlel,” a já zdvíhám výš nohy, abych se nenatáhl o kořeny.
“Vyprávěj mi o těch Helsinkách. Ale ne jako každýmu… Jako běžci.”
“Jo, to bylo tak… “
Poslouchám. Má to fakt nacvičený. A stojí za to si to poslechnout.
Na stromě je modré F. Přidávám. Pořád mi není dobře, cítím žaludek i olověné nohy, ale kolem cedule prolétám na své poměry vkusnou rychlostí.
“Dobrý to bylo! Zvu tě na to pivo!”
“Leda hovno. Ale dík. Za ty Helsinky.”
Když projíždím zatáčkou nad Vestcem, vidím ceduli té hospody. No, jedno, na spláchnutí té pachuti, bych si dát mohl. Objednávám si nealko. Hospodský vrtí hlavou, ale vytahuje flašku birela a sklenici. Já lovím ve šrajtofli kilčo.
Vrtí hlavou.
“To nechte. Ste zvanej. Na to běhání.”
Dívám se zapraseným oknem na Boleslavský les a zdvíhám hnědou lahev proti zbytku slunečního světla. Na zdraví. Na Helsinky. Na nás. A zase příště, Emile.
Nikdy si nedávejte osmistovku ibuprofenu před běháním.
No.
Nebo dávejte…
FKT Volcán San José – když to nejde, tak to udělej těžší
Na závěr našeho pobytu v Chile jsme měli dva týdny k dispozici v blízkosti Santiaga. Věděli jsme jedinou věc – že chceme do hor a to vysokých. Aconcaguu jsme zavrhli, na Cerro Plomo jsme neměli mapu, a tak když nám ukázali mapu, kde se tyčil Volcán San José (5868 m.n.m.) a Cerro Marmolejo (6144 m.n.m.), zbývalo se jen...
The post FKT Volcán San José – když to nejde, tak to udělej těžší appeared first on Pavel Paloncý - Adventure racing, ultratrail, rogaining a podobně.
FKT Volcán San José – if you can’t make it, make it harder
As our stay in Chile was coming to its end, we had two weeks free near Santiago. We knew just one thing – we want to spend it some mountains. High mountains. We discarded the idea of climbing Aconcagua, for Cerro Plomo there was no map, so when we saw a map with Volcán San...
The post FKT Volcán San José – if you can’t make it, make it harder appeared first on Pavel Paloncý - Adventure racing, ultratrail, rogaining a podobně.
Čtvrtina brightonskeho maratónu s dlouhým úvodem
Úvod
Dlouho jsem nic nepsala, protože prostě nebyl čas. V Anglii už jsme rok a čtvrt a pořád jsme “na samotce”. Že nebude snadné si najít kamarády, to jsem čekala. Ale že nenajdu nikoho za rok a čtvrt, co jsem tedy nečekala.
Ano, v práci někteří kolegové (a teď mám čerstvě už i kolegyni!) jsou moc fajn a máme přátelsky vztah. Háček je v tom, že pracujeme z domova, skoro každý v jiném státě a vidíme se jednou za měsíc někde po Evropě – ty 3 dny a 2 noci tedy vždycky stojí za to, pak z toho ještě týden regenerujeme. Ne, že bychom chlastali! Ale občas pracujeme déle, než by se hodilo a hlavně si toho máme tolik co říct, takže jsme schopni do rána někde sedět a řešit běhání, společnost, vzdělání, politiku, technologie, rodinu… Na spaní zkrátka není čas. Jenže to jsou 3 dny v měsíci (úplně to svádí nazvat to takovou krátkou, ale intenzívní pracovní periodou :D). Ale co ten zbytek?
Je vědecký prokázáno (píšou to v knížce, co jsem dostala k Vánocům), že žena potřebuje mluvit, komunikovat a hýčkat se (ideálně ve společnosti dalších žen, aby mohly mluvit i u toho hýčkání) – aby byla spokojena a nebyla vystresovana.
A jak vím zase z jiné knížky, moji silnou stránku je akčnost a realizace (než jsem se takhle vzdělala, všichni jsme tomu říkali tvrdohlavost). Takže jsem se do toho pořádně opřela. Doma nikoho noveho nepotkám, je potřeba chodit mezi lidi!
A tak jsem se stala členkou:
Celé mě to udržuje skutečně dost vytíženou, strašně mě to baví, ale pořád nic. Znám docela dost lidí, ale tak nějak porvchne. Já vím, chce to čas. Nicméně je to skutečně zajímavý problém. Sice jsem v kontaktu s lidmi, ale:
S tím prvním bodem toho moc nenadělám. Ten druhý bod má tu výhodu, že neplatí pro všechny. A třetí? Lidí mi říkají – no jo, oni si te ti Anglicani asi moc nepustí k tělu, co? Jenže mě to přijde, že jsem to já, kdo si neumí pustit lidi k tělu. Jak se to dělá? Myslím, že s přáteli je to podobně jako se vztahy obecně – u některých lidí prostě na první pohled víte, že byste si rozuměli. Jenže co dál?
Kdybych hledala chlapa, tak je to jednoduché. Člověk aplikuje dlouhé pohledy, prokládá je tajemnycm zamrkáním, obléká ty správné kousky, zajímá se o všechno, co zajímá toho druhého, působí tím správným dojmem, nechá si otevírat dveře, pomoct do kabátu a pozvat se na večeři.
Ale jak mám ‘sbalit’ kamarádku? Vrhnout se na ní se slovy: “Ahoj, nechceš být moje kamarádka? Já totiž žádné nemám,” to by asi nefungovalo. Všechny ty triky co fungují na chlapy taky nezaberou. Tohle je disciplína, kterou nikdo neučí! Budu muset pokračovat v experimentálním výzkumu…
Brightonska desítka
Původně jsem byla přihlášena na maratón. Jenže achilovky mě prestaly bolet až v březnu (nevím, jestli těch 999km loni za to stalo, ale asi i jo) a navíc jsem byla obecně nějaká unavená a vyčerpána, bylo mi blbě od žaludku a měla jsem takovou zimní krizi.
Maratónské plány (jako trénink na Prčice) vzaly za své. Naštěstí mi organizátoři umožnili přepsat startovné na desítku. Běželo se v neděli ráno, startovní balíček se musel vyzvednout v sobotu. Brighton je 2h cesty, takže bylo jasné, že tam budu potřebovat přespat – ale ejhle, už na podzim bylo všechno ubytování plně a platit £150 za jednu noc, och, to bych musela dostat v práci sakra přidáno. Jediná možnost byl hostel. A vlastně proč ne!
V pátek odpoledne dorazil email, že z důvodů bezpečnosti budou tašky na převoz zavazadel zmenšené (start byl jinde než cíl a tašky nám převáželi). To člověka vždycky uklidní, když přemýšlí, co mohlo organizátory takové gigantické akce vést k tomu, aby učinili takové rozhodnutí jen den a půl před závodem.
V sobotu ráno jsem si sbalila pár švestek a po obědě vyrazila. Protože v Brightnu je to s parkováním těžké (zvlášť když se tam sjednou tisíce lidí na maratón) – mohla jsem buď zaplatit dvojnásobek ceny ubytování jen za samotné parkování, nebo parkovat partizánský někde mimo město. Aby auto mělo nocleh dvakrát dražší než já, to jsem odmítla. S předstihem jsem si na mapě našla místečko, kde bylo parkování bez omezení a necekala jsem tam moc lidí. A jen necelé 4km od centra dění.
Všechno šlo parádně, místečko tam bylo, skutečně tam nikdo moc neparkoval. Aby taky jo, když to bylo tak daleko a hlavně, co jsem z mapy neviděla, tak vysoko! Odhadem podle budov takovych 100 výškových metrů. Dolu to šlo, to jsem akorát brzdila, aby mě nepřejel kufr. Ještě, že neběžím maratón, po 42km bych se sem zpátky asi nevyšplhala.
Na vyzvedávání čísel byla fronta dlouhá nekolik set metru. Naštěstí jsem brzo zjistila, že desítkáři mají jinou frontu, dlouho asi dva lidi. Byly tam dvě paní, jedna u cedule “pod hodinu” a druhá u cedule “nad hodinu”. Automaticky jsem zamířila k “pod hodinu”. Nějak mě nanapadlo, že když teď běhám průměrným tempem 8:30/km, tak to asi na “pod hodinu” úplně není. Ale k tomu později. Maratónské expo bylo naprosto úžasné, koupila jsem si tam fantastický barevné kalhoty a bezlepkovou buchtičku a každý si tam určitě přišel na své. Prostě fantazie!
Po krátkém hledání jsem našla hostel. Dostala jsem klíč a nestačila jsem se divit. V pokoji byly dvě třípodlažní palandy a jedna židle - zadny dalsi nabytek. Evidentně jsem byla poslední, kdo dorazil. Zbyla na mě postel praticky na podlaze. Všude kufry, bundy, ručníky, boty… ale na ty možnosti tam bylo vlastně úžasné uspořádané a uklizené.
Jediná osoba na pokoji spala. Potichu (snažila jsem se, ale znáte to…) jsem se snažila se nějak usadit a povleknout si postel. Tedy, povlékal se polstar a prostěradlo, peřina byla prostě erární a bez povlaku. Slečna se vzbudila a daly jsme se do řeči. Byla že Spanělska (stejně jako další 3 lidi, ale nebyli tam společně). Říkala, že jsme tam 3 kluci a 3 holky a že ten co spí nad ní, že je taky běžec.
Nějak jsem předpokládala, že tam bude třeba sejf, ale nebyl, takže jsem tam prostě nechala věci a šla do města. Nakoupila jsem si špunty do uši (když jsem říkala, že je nemám, slečna na mě vyvalila oči, jak budu jako spát??) a čepici, protože byla děsná zima a fičelo a já věděla, že ráno bude ještě hůř a já budu muset čekat na startu. Zašla jsem na večeři na phobo, výtečne. Vrátila jsem se na pokoj a ten byl plný lidí a vsichni pres sebe lezli. Spanele se chystali vyrazit do klubu (sobota večer) a běžec ležel nahoře na posteli a něco mačkal na telefonu. Spanele mi hnedka nabízeli nějaké čokolády a ať jdu s nimi a kdesi cosi. Byla to celkem sympatická parta, ale s díky jsem odmítala. Když si všichni optimálně nagelovali vlasy a navoněli se, vyrazili.
Nastalé ticho jsme s běžcem využili, abychom pokecali o počasí a o tom, že neběžím maratón a jen desítku a že tedy asi budu vstávat o hodinu dřív etc. Pak jsem položila obligátní otázku: Za kolik? Byl to takový atletický typek samy sval, rozhodně žádný hubený Keňan. Čekala jsem 3, 4, 5? "Mno, já jsem děsně soutěživý a baví mě běhat rychle… tak 2 a pul.” Aha, tak jo, chvíli jsem přemýšlela, jestli ho mám požádat o autogram.
Nachystala jsem si věci na ráno (v prostoru, kde nemáte žádný prostor, to byl docela oříšek – a taky kam je vlastně dát, aby nepřekážely a aby ustaly noční návrat veselých spanelu?) a uložila se do postele. Překvapivě pohodlná postel, když jsem nemyslela na to, jaký divný flek byl na postari, že si nemám kam natahout nohy a že do té nepovlečené peřiny funělo už asi tisíc jiných lidí.
Jak já nesnáším špunty do uši… mám pak v uších takový divný tlak, který mi dělá divný pocit v hlavě a to mě ruší a budí a je to prostě nepříjemné. Uvažovala jsem, že bych možná zkusila spát bez nich, ale představa, že je budu lovit někde uprostřed noci… a dobře jsem udělala. Běžec tam ještě šramotil a ty špunty to celkem dobře odfiltrovaly. Na co nefungovaly, bylo “tuc tuc tuc”, které se ozývalo prakticky celou noc z klubu, který byl pod nami. Spanele se vrátili někdy kolem čtvrté, ale chovali se velmi kultivované. Pak teda začali příšerně chrápat, ale s tím si špunty poradily hravě.
Někdy kolem 6h jsem vstala, už jsem nějak nemohla dospat, hlavně mě fakt vadily ty špunty. Potichu jsem si došla na záchod (kde jsem zjistila, nebyl větrák!), vyčistila si zuby a začala se chystat.
V hostelu s cizími lidmi jsem byla poprvé. Jaká je etiketa? Nebude nikoho pobuřovat, když vyjdu z koupelny jen ve spodním prádle? Nebylo tam kam si odložit zbytek oblečení ani prostor se moc oblékat… Stejně všichni ještě chrápali (doslova), tak jsem to neřešila. Etiketa asi není, protože pak vstával běžec a ten vylezl jen v ručníku.
Venku bylo těsně nad nulou a větrno, takže jsem oblékla, co jsem mohla a vyrazila jsem na start. Sluníčko svítilo a vlastně bylo uplne nadherne. Závod to byl silniční, ale start byl v parku, který byl bahnitý, takže všichni ti v těch naleštěných nových botách měli na nohách igelitky.
Dvě minuty do startu, stojím v koridoru a fotím si ty zabahněný boty na silničním závodu. Když mi přijde zpráva od kolegy z práce (v neděli ráno!), že mu něco nefunguje, co s tím má dělat. Stručně jsem odpověděla, udělala selfie z koridoru a poslala mu, že už musím běžet, že to vyřešíme v pondělí :)
Když jsem tohle vyřídila a už už byl skoro start, došlo mi, že jsem, jak jsem nahlásila, v koridoru pod hodinu. Mám číslo značící, že běžím pod hodinu. No jo, to je pod 6min/km. A sakra! Co s tím? Mno, tak to prostě zkusím, ne? Nějak to dopadne. Až nebudu moct, tak zpomalím.
Mno a ono to překvapivě šlo. Prostě jsem běžela a průběžně kontrolovala průměrné tempo, aby bylo pod 6/km, ale ne moc, abych to nepřepálila. A do hodiny jsem byla v cili. Haha :D
V cili jsme dostali medaili, funkční tričko, žádné letáky a hromadu jídla :) Ideální! A nejlepší nakonec, vykoupala jsem si správné unaveně nohy v ledovém moři.
Do kopce k autu jsem se vyškrábala a frčela jsem domů. Brighton je prostě skvělý. Je to hodně silniční a skutečně obrovská akce, ale s naprosto skvělou organizací. A u moře! Takže když se vám podaří si sehnat ubytování dle představ, nemá to chybu.
Dlouho jsem nic nepsala, protože prostě nebyl čas. V Anglii už jsme rok a čtvrt a pořád jsme “na samotce”. Že nebude snadné si najít kamarády, to jsem čekala. Ale že nenajdu nikoho za rok a čtvrt, co jsem tedy nečekala.
Ano, v práci někteří kolegové (a teď mám čerstvě už i kolegyni!) jsou moc fajn a máme přátelsky vztah. Háček je v tom, že pracujeme z domova, skoro každý v jiném státě a vidíme se jednou za měsíc někde po Evropě – ty 3 dny a 2 noci tedy vždycky stojí za to, pak z toho ještě týden regenerujeme. Ne, že bychom chlastali! Ale občas pracujeme déle, než by se hodilo a hlavně si toho máme tolik co říct, takže jsme schopni do rána někde sedět a řešit běhání, společnost, vzdělání, politiku, technologie, rodinu… Na spaní zkrátka není čas. Jenže to jsou 3 dny v měsíci (úplně to svádí nazvat to takovou krátkou, ale intenzívní pracovní periodou :D). Ale co ten zbytek?
Je vědecký prokázáno (píšou to v knížce, co jsem dostala k Vánocům), že žena potřebuje mluvit, komunikovat a hýčkat se (ideálně ve společnosti dalších žen, aby mohly mluvit i u toho hýčkání) – aby byla spokojena a nebyla vystresovana.
A jak vím zase z jiné knížky, moji silnou stránku je akčnost a realizace (než jsem se takhle vzdělala, všichni jsme tomu říkali tvrdohlavost). Takže jsem se do toho pořádně opřela. Doma nikoho noveho nepotkám, je potřeba chodit mezi lidi!
A tak jsem se stala členkou:
- Wellness a yoga klubu, kam chodím několikrát týdne – na ranní boot camp, večerní jógu (nejlepší jakou jsem kdy zažila) a příležitostně do bazénu a sauny;
- řečnického klubu (Toasmasters), kde se zhruba co dva týdny setkáme, řečníme a radíme si, jak řečnit ještě lépe;
- aikido klubu, kam chodím jednou týdne a kde je taky vždycky hodně legrace
- atletického klubu, kam chodím v neděli ráno na dlouhý běh po lesích a loukách (bahno jako bahno… schválně, kolik myslíte, že je našemu trenérovi na přespolní běh? Zatím šedesát devět :).
Nas trener :)
A takhle vypadam po typickem nedelnim behu s klubem
- Netrávíme spolu dostatek času a nemáme dostatečně silné zážitky,
- oni už přátele mají,
- já si neumím dělat přátele.
S tím prvním bodem toho moc nenadělám. Ten druhý bod má tu výhodu, že neplatí pro všechny. A třetí? Lidí mi říkají – no jo, oni si te ti Anglicani asi moc nepustí k tělu, co? Jenže mě to přijde, že jsem to já, kdo si neumí pustit lidi k tělu. Jak se to dělá? Myslím, že s přáteli je to podobně jako se vztahy obecně – u některých lidí prostě na první pohled víte, že byste si rozuměli. Jenže co dál?
Kdybych hledala chlapa, tak je to jednoduché. Člověk aplikuje dlouhé pohledy, prokládá je tajemnycm zamrkáním, obléká ty správné kousky, zajímá se o všechno, co zajímá toho druhého, působí tím správným dojmem, nechá si otevírat dveře, pomoct do kabátu a pozvat se na večeři.
Ale jak mám ‘sbalit’ kamarádku? Vrhnout se na ní se slovy: “Ahoj, nechceš být moje kamarádka? Já totiž žádné nemám,” to by asi nefungovalo. Všechny ty triky co fungují na chlapy taky nezaberou. Tohle je disciplína, kterou nikdo neučí! Budu muset pokračovat v experimentálním výzkumu…
A takhle se vyhrava v bezeckem casopise :)
Brightonska desítka
Původně jsem byla přihlášena na maratón. Jenže achilovky mě prestaly bolet až v březnu (nevím, jestli těch 999km loni za to stalo, ale asi i jo) a navíc jsem byla obecně nějaká unavená a vyčerpána, bylo mi blbě od žaludku a měla jsem takovou zimní krizi.
Maratónské plány (jako trénink na Prčice) vzaly za své. Naštěstí mi organizátoři umožnili přepsat startovné na desítku. Běželo se v neděli ráno, startovní balíček se musel vyzvednout v sobotu. Brighton je 2h cesty, takže bylo jasné, že tam budu potřebovat přespat – ale ejhle, už na podzim bylo všechno ubytování plně a platit £150 za jednu noc, och, to bych musela dostat v práci sakra přidáno. Jediná možnost byl hostel. A vlastně proč ne!
V pátek odpoledne dorazil email, že z důvodů bezpečnosti budou tašky na převoz zavazadel zmenšené (start byl jinde než cíl a tašky nám převáželi). To člověka vždycky uklidní, když přemýšlí, co mohlo organizátory takové gigantické akce vést k tomu, aby učinili takové rozhodnutí jen den a půl před závodem.
V sobotu ráno jsem si sbalila pár švestek a po obědě vyrazila. Protože v Brightnu je to s parkováním těžké (zvlášť když se tam sjednou tisíce lidí na maratón) – mohla jsem buď zaplatit dvojnásobek ceny ubytování jen za samotné parkování, nebo parkovat partizánský někde mimo město. Aby auto mělo nocleh dvakrát dražší než já, to jsem odmítla. S předstihem jsem si na mapě našla místečko, kde bylo parkování bez omezení a necekala jsem tam moc lidí. A jen necelé 4km od centra dění.
Všechno šlo parádně, místečko tam bylo, skutečně tam nikdo moc neparkoval. Aby taky jo, když to bylo tak daleko a hlavně, co jsem z mapy neviděla, tak vysoko! Odhadem podle budov takovych 100 výškových metrů. Dolu to šlo, to jsem akorát brzdila, aby mě nepřejel kufr. Ještě, že neběžím maratón, po 42km bych se sem zpátky asi nevyšplhala.
Na vyzvedávání čísel byla fronta dlouhá nekolik set metru. Naštěstí jsem brzo zjistila, že desítkáři mají jinou frontu, dlouho asi dva lidi. Byly tam dvě paní, jedna u cedule “pod hodinu” a druhá u cedule “nad hodinu”. Automaticky jsem zamířila k “pod hodinu”. Nějak mě nanapadlo, že když teď běhám průměrným tempem 8:30/km, tak to asi na “pod hodinu” úplně není. Ale k tomu později. Maratónské expo bylo naprosto úžasné, koupila jsem si tam fantastický barevné kalhoty a bezlepkovou buchtičku a každý si tam určitě přišel na své. Prostě fantazie!
Po krátkém hledání jsem našla hostel. Dostala jsem klíč a nestačila jsem se divit. V pokoji byly dvě třípodlažní palandy a jedna židle - zadny dalsi nabytek. Evidentně jsem byla poslední, kdo dorazil. Zbyla na mě postel praticky na podlaze. Všude kufry, bundy, ručníky, boty… ale na ty možnosti tam bylo vlastně úžasné uspořádané a uklizené.
Jediná osoba na pokoji spala. Potichu (snažila jsem se, ale znáte to…) jsem se snažila se nějak usadit a povleknout si postel. Tedy, povlékal se polstar a prostěradlo, peřina byla prostě erární a bez povlaku. Slečna se vzbudila a daly jsme se do řeči. Byla že Spanělska (stejně jako další 3 lidi, ale nebyli tam společně). Říkala, že jsme tam 3 kluci a 3 holky a že ten co spí nad ní, že je taky běžec.
Nějak jsem předpokládala, že tam bude třeba sejf, ale nebyl, takže jsem tam prostě nechala věci a šla do města. Nakoupila jsem si špunty do uši (když jsem říkala, že je nemám, slečna na mě vyvalila oči, jak budu jako spát??) a čepici, protože byla děsná zima a fičelo a já věděla, že ráno bude ještě hůř a já budu muset čekat na startu. Zašla jsem na večeři na phobo, výtečne. Vrátila jsem se na pokoj a ten byl plný lidí a vsichni pres sebe lezli. Spanele se chystali vyrazit do klubu (sobota večer) a běžec ležel nahoře na posteli a něco mačkal na telefonu. Spanele mi hnedka nabízeli nějaké čokolády a ať jdu s nimi a kdesi cosi. Byla to celkem sympatická parta, ale s díky jsem odmítala. Když si všichni optimálně nagelovali vlasy a navoněli se, vyrazili.
Cely pokoj
Vyhled z me postele vecer
A rano :)
Nachystala jsem si věci na ráno (v prostoru, kde nemáte žádný prostor, to byl docela oříšek – a taky kam je vlastně dát, aby nepřekážely a aby ustaly noční návrat veselých spanelu?) a uložila se do postele. Překvapivě pohodlná postel, když jsem nemyslela na to, jaký divný flek byl na postari, že si nemám kam natahout nohy a že do té nepovlečené peřiny funělo už asi tisíc jiných lidí.
Jak já nesnáším špunty do uši… mám pak v uších takový divný tlak, který mi dělá divný pocit v hlavě a to mě ruší a budí a je to prostě nepříjemné. Uvažovala jsem, že bych možná zkusila spát bez nich, ale představa, že je budu lovit někde uprostřed noci… a dobře jsem udělala. Běžec tam ještě šramotil a ty špunty to celkem dobře odfiltrovaly. Na co nefungovaly, bylo “tuc tuc tuc”, které se ozývalo prakticky celou noc z klubu, který byl pod nami. Spanele se vrátili někdy kolem čtvrté, ale chovali se velmi kultivované. Pak teda začali příšerně chrápat, ale s tím si špunty poradily hravě.
Někdy kolem 6h jsem vstala, už jsem nějak nemohla dospat, hlavně mě fakt vadily ty špunty. Potichu jsem si došla na záchod (kde jsem zjistila, nebyl větrák!), vyčistila si zuby a začala se chystat.
V hostelu s cizími lidmi jsem byla poprvé. Jaká je etiketa? Nebude nikoho pobuřovat, když vyjdu z koupelny jen ve spodním prádle? Nebylo tam kam si odložit zbytek oblečení ani prostor se moc oblékat… Stejně všichni ještě chrápali (doslova), tak jsem to neřešila. Etiketa asi není, protože pak vstával běžec a ten vylezl jen v ručníku.
Start silnicniho zavodu :D
Dvě minuty do startu, stojím v koridoru a fotím si ty zabahněný boty na silničním závodu. Když mi přijde zpráva od kolegy z práce (v neděli ráno!), že mu něco nefunguje, co s tím má dělat. Stručně jsem odpověděla, udělala selfie z koridoru a poslala mu, že už musím běžet, že to vyřešíme v pondělí :)
Když jsem tohle vyřídila a už už byl skoro start, došlo mi, že jsem, jak jsem nahlásila, v koridoru pod hodinu. Mám číslo značící, že běžím pod hodinu. No jo, to je pod 6min/km. A sakra! Co s tím? Mno, tak to prostě zkusím, ne? Nějak to dopadne. Až nebudu moct, tak zpomalím.
Mno a ono to překvapivě šlo. Prostě jsem běžela a průběžně kontrolovala průměrné tempo, aby bylo pod 6/km, ale ne moc, abych to nepřepálila. A do hodiny jsem byla v cili. Haha :D
V cili jsme dostali medaili, funkční tričko, žádné letáky a hromadu jídla :) Ideální! A nejlepší nakonec, vykoupala jsem si správné unaveně nohy v ledovém moři.
Do kopce k autu jsem se vyškrábala a frčela jsem domů. Brighton je prostě skvělý. Je to hodně silniční a skutečně obrovská akce, ale s naprosto skvělou organizací. A u moře! Takže když se vám podaří si sehnat ubytování dle představ, nemá to chybu.
Na plazi jsme mohli na obrazovce sledovat maraton :)
Příprava na 6 D – 5
Fyzická část přípravy je u konce.
Od začátku roku jsem naběhal 2080 km. I když... Někdo by mohl považovat to "naběhal" za trochu přehnané. Byl to na 90 % pomalý poklus v tempu 6:40 - 7 min/km. Pro mne je to OK, tak chci začínat v Balotonfuredu...
Taková normální neděle
Když zapátrám v paměti tak si nemůžu vypomenout na trénink v tak velké účasti, před nedávnem bylo vždz maximum tři až čtzři lidi, ale že se v neděli sejde dohromady devět lidi tak to opravdu překvapí. Zvláště tady v Beskydech kde je každý od někud jinud. Po sobotním čištění Beskyd jsem v mírném sněžení šli Beskydskou klasiku od začátku tempem lehkým konverzačním, přece jenom po minulém týdnu na Istrii jsem to uvítal. Čím výše stoupáme tím přibývá sněhu no pěkné překvápko v ke konci dubna. V tom jsem již v hange na Smrk a docela to letí probíráme závody, stravu a samozdřejme debatujeme o těch co s námi nejdou tak jako vždy :-).
Na vrcholu Smrku nejde vidět nic tak děláme skupinové foto a pádíme dolů, docela se to rozbíhá, nohu už nebolí hecíři se vždy najdou, ale stejně s Mackem to bylo rychlejší že....ve svižném tempu sbíháme dolů k Mazáku a míříme přes Zlatého orla směr žlutá a dále na Lysou, doplnujeme energii v podobě švestek a podobně každývytáhne něco dobrého na zub. Začíná být pěkná kosa teda začíná spíš pěkné foukat ale v tomto tempu to ani tak nevadí stoupáme na úbočí Kobylanky tam vždy vyfukuje, počasí jak v zimě akorát zelené stromy k tomu nějak nesedí. Parkrát odfouknu a už jsme skoro na Lysé, kde je jak jinak opět mlha z výhledů opět nebude nic.
Plácačka po hladícícm bodu a alou dolů nebo je zima ja v rusku. Celou dobu vše v pozitivní a uvolněné atmosféře což je na nedělní dopoledne jak dělané. Dole mrknu na hodinky které ukazují 25km a nějakým 1855 m převýšení. No před obědem ideální stav. Odpoledne se ješte zajdu "protáhnout" do Ostravy na stěnu. Situace po 14 dnech neaktivního lezce se projevují záhy ihned v první cestě kde nalézám do převislé 6+ hmm asi sem se měl trochu rozlézt jsem slabý jak čaj, a dále si netroufám na víc než v této obtížnosti a jen si v duchu říkám kde jsou ty doby kdy jsem ještě lezl. Inu hold přece jen priority jsou ted jinde a tak se spokojím s tímto příjemným odpolednem sice ruky v každé cestě natýkají, náladu si ke konci spravuju cestou za 7-. Celkem jsem stihl něco kolem pěti až šesti cest a po ranním tréninku jsem už úplně k.o. a těším se do postele. Boston je jen jeden
"To snad není pravda, mám bostonský limit," proběhlo mi hlavou v cíli loňského PIMu. Boston byl pro mě vždycky něčím nedosažitelným. Asi jako Everest pro pěšího turistu. Nikdy, ani v době nejlepších výkonů, jsem se k limitu nepřiblížil. Jenomže teď se mi k němu podařilo zestárnout. Věděl jsem, že má první šance bude zřejmě i poslední. Všechny hvězdy byly příznivě nakloněny a já už ji nechtěl
POŠUK 2016
V týdnu po Ještědu se snažím dát dohromady, takže nejdřív sauna, proklusání, každý večer promasírování stehen a v pátek to vypadá, že nohy se už umoudřily...
Rozběhat, tentokrát se pořádně protáhnout a počkat na startovní "pšouknutí" z pušky a hurá do závodu. Vloni 8. místo a čas 1:18 jsem původně přemýšlel trochu vylepšit, ale nevím co od nohou čekat a Zuzka Urbancová mě ještě v týdnu povzbudí, že chce běžet na můj loňský čas.
 |
| startovní rovinka | foto: Tomáš Svoboda |
Ve druhým kopci je to tentokrát lepší a na rovince držím pěkně rytmus, i když mi nejde se držet delší dobu ostatních, kteří mě občas předběhnou. Na 5. km mám náskok na loňský čas 50 vteřin.
U první občerstvovačky mě běžci za mnou znervózní, když se ani jeden na ní nezastaví a jdou tak přede mě. To fakt potřebuju pít jen já? Jsem cca na 13. místě. Nad plynovodem kontroluji mezičas (náskok mírně narůstá) a peláším dál, běží se mi krásně. Držím tempo a seběhy si užívám a postupně dva běžce předbíhám a před druhou občerstvovačkou se dotahuju na dalšího. V následujícím dlouhém kopci získává pár metrů, ale říkám si že v seběhu z hradu Šember ho dám. Ještě před lávkou jdu před něj a teď je to už jen na mě.
Na loňský čas mám velký náskok, ale chci ještě zkusit stlačit čas pod 1:15. Bohužel před sebou nemám nikoho v dohledu, kdo by mě aspoň vzdáleně táhl. Na silnici ale cítím, že lehkost běhu už jsem nechal někde za sebou a tak výsledný čas je 1:15:17 (zlepšení o 3 minuty) a celkové 10. místo, 8. místo v kategorii.
Opět nádherný závod s bezva atmosférou!
Strava aktivita zde.
Celkové výsledky zde.
mapa závodu zde.
další foto (Tomáš Svoboda):
 |
| druhý seběh | foto: Tomáš Svoboda |
 |
| lávka trochu houpala | foto: Tomáš Svoboda |
 |
| cílovka | foto: Leoš Velenský |
Opět nádherný závod s bezva atmosférou!
Strava aktivita zde.
Celkové výsledky zde.
mapa závodu zde.
další foto (Tomáš Svoboda):
