Blogy

Pryč jsou Čarodejnice kdy jsem vyrážel na party, jak si človek naseká droboť všechno je jinak. Takže jsmes domluvili s Robertem a s Libou, že za nima dorazíme na pálení čarodejnic do Kojetic. No avzali jsme to nejkratší možnou cestou takže na kolech oklikou asi 80 kilometrů Všichni si to moc užili.

Ultramaraton je náročný sport. V úvodu se pokusím nastínit o čem to je. Co je na ultramaratonu tak zvláštního. A jakou roli hraje psychická stránka? Proč ultra běhat? Proč to dělám? Jak se odhodlat a začít a o čem všem to je? 

                     Svého prvního ultramaratonu jsem se zúčastnila přibližně před sedmi lety. Jako svůj první závod, nebo spíše za své první počínání ve ultrarunningu považuji Noční přechod Lysá hora - Velký Javorník. Tehdy to byl ještě přechod. Ale tady myslím nastal u mě ten zlom.  O rok později už jsem tento šedesátikilometrový přechod běžela. K běhu jsem měla od mála blíže než k chůzi a bylo logické že to tak dopadlo. Běh jako pohyb mi vyhovoval lépe než chůze. Méně mě unavoval.
                  Začínala jsem tento sport mít ráda. Absolutně jsem tomu propadla. Stále to miluji. Tu náročnost, neobvyklost, změnu - změnu prostředí i změnu během závodu. Nikdy není závod stejný. A nikdy nevíte jak se závod vyvine a co vás potká. Na to je ultramaraton hoodně dlouhý a je s tím třeba počítat. Na dráze nebo při menším závodě máte obvykle trasu pravidelně stejnou. To v ultra neplatí. Trasa - to je jedná z věcí, která dělá ultramaraton ultramaratonem. Délka trasy i profil a také počasí. Tyto věci dělají ultramaraton jiný, oproti jiným druhům běhu. Miluji i bolest, kterou někdy závod způsobí. Dokonce bych tento stav ani někdy nenazvala bolestí, jelikož jsem už zažila stavy, kdy jsem bolest necítila. Hlava to jednoduše v určitou chvíli přestane pobírat a vypne a s tím i zmizí bolest. Neříkám, že to tak je u každého. Ale jde s tím pracovat.
                    Závody jsou náročné, ale jsou drogou. Doslova. Jednou začnete a už nemůžete přestat. A odvykací kůru podstupovat nechci. Ne, díky. Vystačím si se svou závislostí. :) Nejedná se jen o fyzickou závislost ve formě endorfinů a dalších. Taková závislost se dá přebít jiným druhem pohybové aktivity, dovoluji si říct jakéhokoli charakteru. Nicméně problémem může být závislost na druhu aktivity a to čistě na ultramaratonu. Nechceme přestat. A proč? Je to jiné. Zvláštní. Svým způsobem nás to naplňuje. Baví nás to,  v určité chvíle a určitým způsobem.
                    A pak přijdou chvíle, kdy byste s tím nejraději sekli. Myslím že každý běžec zažil minimálně výron kotníku,  v tom lepším případě, kdy musel přestat na chvilku běhat. V těch těžších a náročnějších dnech si občas pokládám otázku proč já to vlastně dělám? Někdy dokonce váhám, nevím. A pak zase jdu, obuji boty, vyběhnu do kopců a vím že je to to,  co chci dělat a budu dělat.   Následují závody, které jsou skvělé. Jsou výzvou, překonáním, zažívate zde nečekané okamžiky, poznáte spoustu přátel. Někdy se závod nevydaří, jindy vydaří. Důležité je vytrvat.
O čem to tedy vše je?                                                                                                                      
Můj názor zní, že o limitech. Chceme se posouvat dále. A který sportovec nechce, že?  Je to o limitech, které nás baví překonávat. O náročných fyzických situacích, kdy to někdy chceme zabalit, ale pak vytrváme a za cílovou páskou je tato situace nepopsatelným pocitem. Překonali jsme určitý limit, a nejen ten. Překonali jsme limit v nás. Překonali jsme sami sebe. Cíl závodů někdy není našim rekordem. Přesto jsme dokončili a to je taký svým způsobem limit, který dříve nebo později někdo překoná a nemusíme to být zrovna my. Proto nepřestávame. To limity jsou to, co nás žene dál. A pak někteří lidé řeknou, že oni nezávodí. Ale prakticky závodí, jen sami se sebou, což je základ. Vždy se díváme na naše zlepšení. Neměli bychom se nechat vykolejit výkony jiných lidí. Chceme se sami zlepšit a říct, zaběhl jsem to lépe než loni.                                                                                               Samozřejmě že ne to vše nen jen o limitech. Je toho více, o mnoho více. Je to o pocitu, o přírodě, o jedinečnosti okamžiku, o důvěru ve vlastní schopnosti a dovednosti...................... a o spoustě dalších věcí, které by nestačily ani na stránku.
Spousta lidí, včetně mých rodinných příslušníků se mě ptá: Proč to děláš? Stojí ti to za to? Zničíš si zdraví. Nechápou to šílené nadšení. Neví o čem to je. Mají nás za blázny. A pak jdou, vyzkoušejí si jeden závod. A následující roky tyto lidi pravidelně vídám na startovních polích mnoha ultrazávodů. Už se neptají,  proč to děláš? Nyní už jsou také chyceni a stojí nadšeně na startu, vysmátí s ostatními závodníky.                                                                                              
Jak začít?  Jdi a běž. Nebo jen ze začátku choď a klusej. Přijde to. Chce to jen trpělivost a silnou vůli. Je to jen na vás a o vás. Je to dřina, ale výsledek stojí za to. A věřte, že zážitky ze závodů vám zůstanou v mysli celý život. Ač špatné tak dobré. Špatnými si každý musí projít a každý jimi prochází. Ty špatné zážitky a zkušenosti nás totiž posunují dále. Ne ty dobré. Dobré jsou za odměnu :) Protože kdybychom stáli stále na předních příčkách závodů, ztratili bychom časem zájem. I ten nejlepší běžec nemá někdy svůj den a předčasně skončí, nebo nedokončí závod podle svých představ. Ale vrátí se na start jiného závodu a může se zlepšit. Sport a zvlášť ultrarunning je tak nepředvídatelný. Kondiční, psychická a technická příprava je základ, ale je vždy potřeba mít i trochu toho  štěstíčka. A to dělá sport sportem - neočekávaným, nepředvídatelným, náročným a také i nespravedlivým.  Poučit se ze svých chyb a jít dál, když někdy štěstí nepřeje, nebo není kondice taková jako by měla být.
Samozřejmě že spoustu lidí to nenadchne. Nechci říct že ti, které to nenadchne jsou špatní. Právě naopak. Protože kdyby každý chtěl jen běhat, tak by mohli ostatní sporty zaniknout. Ale nyní už opravdu moc polemizuji.  A ultramaraton není jen o tom něco si dokázat. Je to sport, který člověk dělá hlavně z radosti, to je základ. Zbytek je navíc.

Eva Vrabcová Nývltová si dá od lyžování pauzu. Hlavním cílem je teď Rio   Eva Vrabcová Nývltová přeruší lyžařskou kariéru. Jedna z nejúspěšnějších českých běžkyň na lyžích se po zimní sezoně rozhodla věnovat naplno atletice. Veškeré úsilí a trénink chce směrovat k účasti na letních olympijských hrách v Rio de Janeiru. Úspěšná závodnice a pátá žena v závodu na 30 kilometrů volnou technikou ze Soči nechyběla na třech posledních zimních olympijských hrách. Nyní by se Eva Vrabcová Nývltová...

Tuhle jsem si koupil moudrý časák o běhání (kupujete někdo nějaký, čtete něco papírového?) a byla tam tabulka, o kolik rychleji dám jakou vzdálenost podle váhy. To mě zaujalo.
Momentálně ladím váhu na hodnotu 93 kg a níže, což z původních 110 kg není špatný, ale rozhodně je tu ještě prostor pro pokles. Tím, jak váha klesá pomalu (snažím se držet 2 kg měsíčně), není zlepšování patrné, takže jsem tabulku neměl, jak ověřit.

Ale jak jsem začal běhat domů ze Zelenče, přihodilo se mi jednou, že jsem potřeboval běžet domů s batohem, co v něm normálně tahám notebook do práce. Zvážil jsem jej doma a měl skoro osm kilo, zatímco malý batůžek, v němž mám jen boty, kalhoty a budnu a s nímž běhám jindy, měl necelé tři. Pět kilo rozdíl. Zatímco s lehčím batohem mám v průměru na té trase kilometr za 5:25 min, s tímhle batohem za 5:55, tedy o půl minuty více. Zajímavá závislost.

Přemýšlel jsem, jestli to není jen tím, že mě ten větší batoh spíše štve, ale to tak není. Trasa je rovná, jeho větší pohyb mě neomezuje. Fakt se jen projeví váha a větší zátěž.

Ve výsledku tedy počítám a poznamenávám si pro budoucnost, že pod 5 minut na kilometr bych se měl dostat koncem května, až uberu přes dva kilogramy váhy. Tak uvidíme :)


Samo o sobě je tahle hra čísel velmi zajímavá. Když jsem začínal v září 2015, běhal jsem spíše kolem 7 min/km a průměrně jsem dával 5 km. V říjnu jsem se dostal na 6 min/km a běhal třetinu pět, třetinu sedm a třetinu 10 km okruhy. V listopadu a prosinci jsem se snažil naběhávat objemy a u téhle rychlosti i zůstával, protože jsem dbal na to, abych nepřešvihnul tep. Zrychlovat pod šest min/km jsem začal v březnu, kdy jsem se vykašlal na kontrolu tepu poté, co mi kardiolog vesele oznámil, že jsem beztak mimo tabulky. V poslední době si říkám, jestli jsem do toho neměl nastoupit ostřeji, protože když o to jde, tak se mi zdá, že zabírám slušně. Trochu depresivní je čtení 12Honzy, který se do formy dostal podstatně rychleji, to jsem si od sebe sliboval teda víc. Na druhou stranu 12Honza nebyl tak tlustý prase, takže si odpustil likvidaci těch úvodních 15 kg, to je samozřejmě třeba brát v potaz...

Jenže … když se teď dívám do statistik Stravy, tak slušné mám běhy, které jsou za denního světla, výrazně pomalejší mám ty, které jsou noční. A vlastně až do března jsem všechno běhal v noci, to bylo jednou za dva týdny, kdy jsem se dostal ke běhu ve dne. A běh v noci mi vždycky vychází pomalejší. Je to náhoda, psychologie, přijde / vyjde to tak i ostatním?

Otvírákem dětské atletické sezóny Běh kolem Olivovny

Na úvod dětské atletické sezóny jsme se zúčastnili říčanského Běhu kolem Olivovny, krásného přespoláku na louce v areálu Olivovy léčebny a v přilehlém lese. Nakonec z toho byla dvě první místa, Katky Černohorské a Lucky Jonákové, a řada zlepšení oproti loňskému roku. Moc gratulujeme a všem děkujeme za účast.

Komplet výsledky zde: http://files.atletika-ricany.cz/200004671-a0555a14fa/2016_prespolni.xlsx

http://www.strc.cz/clanky-strc/10612-rozhovor-robert-krupicka-prislibil-ucast-i-na-letosnim-rocniku

Někdy je člověka plno. Po okraj. Plná hlava, plné srdce.
Emoce, myšlenky, radost, smutek, naděje, zklamání, touhy, sny. Vyberte si dle svého, co je vám bližší, co je vám akutnější. Do plného člověka se toho už moc nevejde, je třeba mu odlehčit.
Taková (jakoby) duševní hygiena tomu říkám.
Někdo jde na pívo, někdo se zřídí sportem. Někdo jde za holkama a někdo za klukama. Někdo zajde na diskošku a někdo do kostela. Co člověk, to řešení.

Je jen na nás, kterému řešení dáme přednost, je jen na nás, jakou formu vyprázdnění použijeme.
Já jsem se rozhodl, že se půjdu projít.
Se svým novým úžasným batohem Lowe Alpine. Se stanem. Se spacákem a karimatkou. S deníkem a knihou. Sám se sebou. Se svými myšlenkami a se svými představami.
Bezcílně jít za nosem, nechat se zlákat stezkami srnek a lesních bytostí, s úmyslem se ztratit a nikoho celičký den a celičkou noc nevidět. Nikoho nepotkat.
Úkol v dnešní době skoro nemožný, obzvláště, když se mi nechce cestovat někam daleko do divočiny a vydal jsem se proto jen za humny.

Třebíčsko je krásný a specifický kraj. Člověk újde pár kilometrů a ocitne se ve světě lesů, polí a lesních ostrůvku mezi těmi poli. Představte si velké obdělávané plochy zemědělců v mírných kopcích a tu a tam rozeseté vystouplé ostrovy poseté malými i velkými kameny, porostlé trávou a stromy a obývané zající, srnami a divočáky. Sem tam koroptev a bažant. To je můj kraj ... směrem tam někam mezi severem a východem.

Jdu, nikam nespěchám, poslouchám zpěv ptáků, čutám do kamenů na své cestě, sem tam utrousím nějaký ten pozdrav lesní zvěři, občas něco prohodím sám k sobě. Nadlehčuji batoh, protože nejsem zvyklý chodit s malým domovem na zádech. A trousím cestou ten svůj přetlak. Opouštím cesty turistů a zamířím mezi stromy. Přecházím zoraná a znovu uválená pole. Jedinou známkou po lidech je právě ta strojem obdělaná půda a sem tam trčící posed myslivců, který s mírnou dávkou fantazie připomíná Endrmana z Minecraftu. Být tu s Hugem, hned by jsme vyhlíželi chroptící zombíky.
Občas se zastavím, sednu na kámen a rozhlížím se kolkolem. "Tady by to šlo", říkám si, ale po chvíli vstanu a nestálý, znovu pokračuji v chůzi. Až nakonec z toho dalšího šutru sice vstanu, ale opravdu zůstanu. Batoh opřu o strom, bradu položím do dlaní a koukám před sebe. Koukám minutu, koukám minut pět.
Čtvrthodinu, půlhodinu ... něco k hodině.
Vykutám v hlíně díru, založím ohniště. Postavím stan.
Složím hlavu do dlaní. Pozoruju nedaleko poskakující zajíce. Pasoucí se srny.
Nikde ani človíčka. Opuštěný ve velkém kraji.

S ohněm čekám na setmění, kafe si vařím na malém turistickém vařiči.
Usrkávám z plechového hrníčku, poslouchám přírodní ticho, ve kterém je tak moc příjemných zvuků.
Skoro se to dá nazvat meditací, ale já vím, že jen čumím do blba. Snažím se na nic nemyslet, přesto rozmlouvám s tím klukem uvnitř sebe.
S přicházejícím hladem přivítám stmívání a křesadlem, které jsem dostal od ženy, poprvé v životě zapálím oheň bez sirek. Tetelím se blahem z toho, jaký jsem to zálesák ... V letitém hliníkovém ešusu po strýci ohřívám večeři z hermeticky uzavřeného sáčku. Mlčky jím a pozoruji další a další srny a zajíce, kteří klidně večeří se mnou. Jen občas zvednou hlavy. Pro jistotu. Nebe se zatahuje a chvilkami spadne z mraků kapka deště. Nic, co by se u ohně během chvilky neodpařilo. Plameny hypnotizují, jsou kamarádem a zpovědníkem. Užívám a vychvaluji si tu samotu mezi nedalekými vesnicemi, nikým nespatřený, netušený.
Pak se rozprší o něco víc a tak zalezu do svého dnešního příbytku, zalezu do spacáku a pustím si do tmy čtenou knihu. To abych neslyšel ty kroky bludiček a hýkalů. To proto, abych se nebál.
Usínám s mírným bubnováním na střeše stanu.


Probudí mě šílené zvuky, které vydává prudký vítr. Se stanem lomcuje síla povětří. Tři hodiny ráno. Stromy nad mým domovem si hrají na pošťuchovanou, mlátí se větvemi a snaží se shodit svého soupeře. V duchu vidím, jak se o sebe opírají a lámou se ve dví.
Představuji si, jak ten, který prohrál, dopadá na stan, láme mi páteř a já se nemůžu hnout.
Už si neužívám a nevychvaluji tu samotu mezi nedalekými vesnicemi a říkám si, jaký jsem to blbec, že tady mě celé dlouhé dny nikdo nenajde. Zabalený ve spacáku jako housenka se krčím ve tmě a děsím se každého poryvu. Uklidňuje mě myšlenka na aplikaci Záchranka, kterou mám v mobilu a kterou v případě nouze můžu vyslat GPS souřadnice a dát světu najevo, že jsem zavalený ve stanu.
Chvilkami usínám a zase se probouzím, je mi zima a svítání je tak strašně daleko. Když si zvyknu na vítr a přemluvím se, že stan přeci jen nevzlétne, za hlavou se mi ozve charakteristický zvuk divočáka.
Narazil na mojí ochrannou hradbu ... občůraný půlkruh "tady je to moje", který jsem celý podvečer budoval. Nespokojeně zachrochtal a zmlkl.
Vystrašený jsem se snažil vzpomenout si, zda jsem někdy v novinách náhodou nečetl o zuřivém útoku stáda divočáků na opuštěný stan, ale nic takového se mi nevybavilo. Pak začali štěkat srnci a já měl tohodle svého nočního dobrodružství plné zuby.
Nakonec stan otevřela Lucie, podávala mi termosku s teplým čajem a já usoudil, že jsem konečně usnul a zapomněl na všechna ta dramata, co se venku dějí.

 Probudím se do nového, sychravě promrzlého dne a jsem šťastný, že je ráno. Ve stanu a ještě ve spacáku si na vařiči uvařím silný kafe, ohřeju v ešusu zbytek večeře a spokojeně čumím ze stanu.
Těším se na teplou vanu, těším se domů a někde tam uvnitř mě se zase nachází volné místo na další emoce, touhy a sny.
Noční strach obavy, posloužily jako uvolněný pojistný ventil, který některé věci vypustil ven a já můžu začít další den o něco klidnější, o něco smířenější a o něco více optimističtější.

Zahladím stopy po ohni tak, že ani zběhlý skaut by nenarazil na jeho známky, sbalím svůj lesní domov do batohu, hodím si jej na záda a vyrážím vstříc našemu městu.
Brodím se rosou, loučím se zpětnými pohledy se svým ostrovem, nořím se mezi stromy a vcházím na cestičku k domovu.
Chvílemi si pískám a představuji si teplý oběd, chvilemi myslím na další a další ostrovy, které mě možná čekají.
Chtěl bych na jeden takový ostrov vzít Huga.
To abych se tam nebál sám, to abychom se tam báli spolu ... ;-)

Miluji tahle svoje velká malá dobrodružství ...