ASICS fuzeX Lyte Review
10 Marathon Special Edition Running Sneakers to Add to Your Collection
1/2Maraton Karlovy Vary 2016
Neděle 15.5.2016
Při delším běhu si přidávám navíc další neplánované kilometry, načež mě rozbolí levé koleno. Kolena trápí každého běžce. Někdy více, někdy méně. Jasné je, že už to s nimi bude jen horší. Řešením je přestat běhat, ale to člověk přece nechce. Je tedy na místě se věnovat prevenci jako je správná technika běhu, vhodná obuv, měkké povrchy, ... A když už se koleno ozve, koupit si nějakou mastičku a věřit placebo efektu ;-).
Pátek 20.5.2016
Tohle teď máme v Chomutově na stromech. Hustý, co? :-)
Ty lidi už opravdu neví, co by ještě vymysleli :-). Já mu fandím!
Sobota 21.5.2016
V porovnání s dřívějšími ročníky, kterých jsem se účastnila, je tady podstatně více lidí. Veškeré zázemí i organizace nicméně fungují naprosto perfektně.
Na rozdíl od Hanáckého půlmaratonu, je tento mým půlmaratonským antiosobákem. Karlovy Vary "umím" za dvě a čtvrt hodiny.
Před závodem se jdu rozcvičit. Tak já už se před půlmaratony normálně rozklusávám :-). Dneska se však cítím mizerně. Jsem unavená, nohy mám těžké. Vůbec se mi nechce běžet. Chybí mi ten správný drajv.
Jakmile ale stojím ve startovním koridoru a poslouchám moderátorovu tradiční strhující motivační smršť slov :-D, vím, že budu bojovat :-). Udělám, co bude v mých silách.
Vybíhám společně s vodiči na hodinu a čtyřicet minut. Poprvé s Vydrou. To je snad jeden z mých dalších splněných snů :-). Zavěšuji se za jeho kolegu ve žluté paruce a držím se ho. Zpočátku neustále kouká střídavě na levou ruku, na níž má hodinky, a na pravou ruku, kde má náramek s mezičasy. Já po pozitivní zkušenosti před dvěma týdny opět běžím bez hodinek. Tenhle vodič to docela žene a na občerstvovacích stanicích nedělá velké pauzy :-(.
První třetina závodu je za mnou, ale už začíná dost přituhovat. Píchá mě v boku, v nohách cítím nedávný maraton. Neběží se mi vůbec lehce, ale stejně zkusím s vodiči vydržet, co to půjde.
Na desátém kilometru se míjíme s, v protisměru právě běžícími, elitními atlety, když v tom nás moderátor zdejší štafetové předávky nazve elitními amatéry. Tý jo, elitní amatérka :-D! Tak takové označení si nechám líbit :-).
S jedenáctým kilometrem graduje moje krize. Asi to pustím :-(. Nemusím přece pokaždé běžet na osobák. Stačí když poběžím třeba jen na ten runczechový nebo karlovarský traťový... anebo prostě pro radost ze života, z pohybu... :-)
Všude kolem mě je spousta hezkých a milých kluků. Proč já vlastně neběžím v singlistickém tílku?
Třináctý kilometr, silnice nakloněná lehce dolů... "Believe in yourself." No jo, ale co mám dělat, když mi nejdou nohy? Musí pomoct ruce - a ty jdou :-). Koleno pobolívá, ale nelimituje mě. Stále držím vodiče na hodinu čtyřicet. Bojuji.
Před patnáctým kilometrem jdu dokonce před ně. Vracíme se zpět do centra, kde neuvěřitelně fandí obrovské množství lidí. Mexická vlna jenom pro mě. Všude kolem vnímám neustálé tleskání a povzbuzování, které úplně nadnáší! Mám husí kůži a musím se strašně smát, protože tohle je naprostá nádhera! To, kvůli čemu to dělám. Obrovská odměna pro každého běžce. Moc děkuji všem! Zatím jednoznačně nejlepší letošní atmosféra. (A to nás teprve čeká Olomouc.)
Kolik že já mám ten osobák? Ono to možná ještě není úplně beznadějné... Poslední dva kilometry mě ale bolí, navíc za sebou slyším hecující vodiče Vydru s parukářem. Jsou úžasní!
V momentě, kdy vbíhám na nábřeží Osvobození, kde je cílová rovinka, na časomíře akorát naskakuje hodnota mého osobního rekordu. I když odečtu vteřiny před proběhnutím startovní čárou, stejně to nevyjde. 1:39:13 hod. Nakonec chybělo jen devatenáct vteřin, což je ale úplně jedno, protože dneska to bylo především o příběhu velké bojovnosti :-). (Ačkoliv jsem od sedmého kilometru pořád čekala, kdy odpadnu, tak jsem do toho neustále šlapala :-).)
Benefitem toho, že běžíte rychleji, jsou (zatím) prázdné sprchy :-). Tentokrát sice nejsou tak vymakané jako ty na PIMu, ale i tak jsou fajn. V Thermalu pak následuje výborný guláš.
Hezké to bylo :-). Za dva týdny zas - ČBhalf ;-).
Při delším běhu si přidávám navíc další neplánované kilometry, načež mě rozbolí levé koleno. Kolena trápí každého běžce. Někdy více, někdy méně. Jasné je, že už to s nimi bude jen horší. Řešením je přestat běhat, ale to člověk přece nechce. Je tedy na místě se věnovat prevenci jako je správná technika běhu, vhodná obuv, měkké povrchy, ... A když už se koleno ozve, koupit si nějakou mastičku a věřit placebo efektu ;-).
Pátek 20.5.2016
Tohle teď máme v Chomutově na stromech. Hustý, co? :-)
Ty lidi už opravdu neví, co by ještě vymysleli :-). Já mu fandím!
Sobota 21.5.2016
V porovnání s dřívějšími ročníky, kterých jsem se účastnila, je tady podstatně více lidí. Veškeré zázemí i organizace nicméně fungují naprosto perfektně.
Na rozdíl od Hanáckého půlmaratonu, je tento mým půlmaratonským antiosobákem. Karlovy Vary "umím" za dvě a čtvrt hodiny.
Před závodem se jdu rozcvičit. Tak já už se před půlmaratony normálně rozklusávám :-). Dneska se však cítím mizerně. Jsem unavená, nohy mám těžké. Vůbec se mi nechce běžet. Chybí mi ten správný drajv.
Jakmile ale stojím ve startovním koridoru a poslouchám moderátorovu tradiční strhující motivační smršť slov :-D, vím, že budu bojovat :-). Udělám, co bude v mých silách.
Vybíhám společně s vodiči na hodinu a čtyřicet minut. Poprvé s Vydrou. To je snad jeden z mých dalších splněných snů :-). Zavěšuji se za jeho kolegu ve žluté paruce a držím se ho. Zpočátku neustále kouká střídavě na levou ruku, na níž má hodinky, a na pravou ruku, kde má náramek s mezičasy. Já po pozitivní zkušenosti před dvěma týdny opět běžím bez hodinek. Tenhle vodič to docela žene a na občerstvovacích stanicích nedělá velké pauzy :-(.
První třetina závodu je za mnou, ale už začíná dost přituhovat. Píchá mě v boku, v nohách cítím nedávný maraton. Neběží se mi vůbec lehce, ale stejně zkusím s vodiči vydržet, co to půjde.
Na desátém kilometru se míjíme s, v protisměru právě běžícími, elitními atlety, když v tom nás moderátor zdejší štafetové předávky nazve elitními amatéry. Tý jo, elitní amatérka :-D! Tak takové označení si nechám líbit :-).
S jedenáctým kilometrem graduje moje krize. Asi to pustím :-(. Nemusím přece pokaždé běžet na osobák. Stačí když poběžím třeba jen na ten runczechový nebo karlovarský traťový... anebo prostě pro radost ze života, z pohybu... :-)
Všude kolem mě je spousta hezkých a milých kluků. Proč já vlastně neběžím v singlistickém tílku?
Třináctý kilometr, silnice nakloněná lehce dolů... "Believe in yourself." No jo, ale co mám dělat, když mi nejdou nohy? Musí pomoct ruce - a ty jdou :-). Koleno pobolívá, ale nelimituje mě. Stále držím vodiče na hodinu čtyřicet. Bojuji.
Před patnáctým kilometrem jdu dokonce před ně. Vracíme se zpět do centra, kde neuvěřitelně fandí obrovské množství lidí. Mexická vlna jenom pro mě. Všude kolem vnímám neustálé tleskání a povzbuzování, které úplně nadnáší! Mám husí kůži a musím se strašně smát, protože tohle je naprostá nádhera! To, kvůli čemu to dělám. Obrovská odměna pro každého běžce. Moc děkuji všem! Zatím jednoznačně nejlepší letošní atmosféra. (A to nás teprve čeká Olomouc.)
Kolik že já mám ten osobák? Ono to možná ještě není úplně beznadějné... Poslední dva kilometry mě ale bolí, navíc za sebou slyším hecující vodiče Vydru s parukářem. Jsou úžasní!
V momentě, kdy vbíhám na nábřeží Osvobození, kde je cílová rovinka, na časomíře akorát naskakuje hodnota mého osobního rekordu. I když odečtu vteřiny před proběhnutím startovní čárou, stejně to nevyjde. 1:39:13 hod. Nakonec chybělo jen devatenáct vteřin, což je ale úplně jedno, protože dneska to bylo především o příběhu velké bojovnosti :-). (Ačkoliv jsem od sedmého kilometru pořád čekala, kdy odpadnu, tak jsem do toho neustále šlapala :-).)
Benefitem toho, že běžíte rychleji, jsou (zatím) prázdné sprchy :-). Tentokrát sice nejsou tak vymakané jako ty na PIMu, ale i tak jsou fajn. V Thermalu pak následuje výborný guláš.
Hezké to bylo :-). Za dva týdny zas - ČBhalf ;-).
Šumavou z východu na západ 2.
Pokračování šumavského putování. Pražící slunce a modrou oblohu vystřídaly chumelenice a bílá krajina a pořád to bylo moc pěkné. V sobotu nás čekal odpočinkový den, jenom třicet kilometrů....
DARE TO BE FREE
Znáte ty momenty v životě, kdy máte chuť se sebrat a jít dělat úplně něco jiného, než děláte právě teď? Ty časy, kdy Vás svazuje stres, jste pod tlakem a máte nervy na dranc.... a pak přijde těch pár osudových minut, které mají rozhodnout o tom, jak jste daný úkol zvládli? A pak přichází buď neuvěřitelný pocit zklamání nebo úlevy. Ten pocit úlevy, když z Vás všechno spadne a Vy máte jít chuť vyjít ven, rozběhnout se proti davu, křičet, nahlas si zpívat, jednoduše dělat to, k čemu Vás přímo vede Vaše srdce a pocity. Jenže je tu hlava a ta Vám hodně rychle připomene, že to není nejlepší nápad.
Protože TO SE PŘECE NEDĚLÁ.
Už od dětství Vám každý vtlouká do hlavy, co máte a nemáte dělat. Jak se máte oblékat, aby to bylo slušné, jak se máte chovat, abyste nikoho nepohoršili.... co se říká a neříká, protože to je slušné a to druhé by mohlo udělat ostudu. A když už jako dítě způsobíte nějaký takový přešlap, každý se tomu zasměje. Protože děti za to přeci nemohou. Oni ještě nevědí. Ale čím jsme starší, tím se bariéry tolerance zužují. Jsou užší a užší až se dostanete do bodu, kdy máte možnost jít jen jedinou cestou. Je to jako když se Vám postupně ucpávají cévy. A vy nemůžete dýchat.
Tím jsem se přesně dostala k hodně důležité části tohoto článku - společnost a její bariéry. Ano, naschvál říkám její bariéry. Všichni víme, že bariéry přípustného chování jsou nastaveny právem. Co je nepřípustné, je trestné. Jenže společnost postupem času vytvořila nové, mnohem větší bariéry. A především předsudky.
Poslední dobou se zdá, že ať uděláte cokkoli, VŽDYCKY se najde někdo, kdo Vás za to zkritizuje. Jste těhotná ve 20ti? Jste moc mladá. Čekáte dítě ve čtyřiceti? Jste moc stará. Máte přebytečná kila navíc? Jste líní, protože geny jsou jenom výmluva. Nemáte práci? Málo se snažíte ji najít. Nejíte maso? Snažíte se být zajímaví. Koupili jste si velmi drahé auto? Nevíte kam s penězi a jen s nimi plýtváte. Odjel jste na víkend na hory s přáteli a nechal doma těhotnou manželku?! Styďte se, SHOŘÍTE V PEKLE.
Ano. Zdá se, jako by každý věděl, co je pro Vás nejlepší. Jako by každý věděl, jak přesně by měl Vás život vypadat. Jako by každý věděl, jak byste Váš život měli žít. Jako by jenom ta jejich cesta byla ta jediná správná, kterou musíte zvolit. Jinak jste všechno zkazili.
Ale teď vám řeknu, jak to vidím já ....
.... cokkoli co děláte je naprosto správně, pokud to tak cítíte.
Spoustu lidí se mě ptá proč dělám tohle a tamto, proč neinvestuju čas do něčeho jiného, co by pro mě mělo lepší budoucnost. Ne, nejsem snílek, abych si myslela, že když začnu v 17ti letech se squashem, že ze mě bude mistryně světa. Ano, ten sport stojí spousty peněz a času. Ano, mohla bych oboje investovat do něčeho jiného, co by pro mě mělo budoucnost. Ale neudělám to. Proč? BAVÍ MĚ TO.
Stejně jako mě baví běhat, i když nikdy nebudu běhat nejlepší časy a pravděpodobně se nedostanu ani výš, než na lepší průměr. Ale doslova MILUJU ten pocit, když zaběhnu svůj nový osobní rekord. A že někdo jiný takovým časem běhá i se zlomenou nohou... no a co? Pro mě to je rekord. Pro mě to je důležité. A MĚ to dělá šťastnou. Jaký na to mají názor ostatní je mi docela jedno. Protože mě to dělá šťastnou.
Přijde Vám to egoistické? Není.
Kolikrát jste už za život slyšeli větu: "Starej se sám o sebe."
Tak proč má spoustu lidí problém s tím, když přesně to začnete dělat?
...protože nad Vámi ztrácejí kontrolu.
Znám případy, kdy si lidé odpírali štěstí jen kvůli někomu jinému. Ano, známe je všichni. Ať je to kvůli někomu z rodiny, přítelovi, kamarádům. Ne, netvrdím, že si máte absolutně dělat co chcete, ignorovat jejich názory, žádosti a potřeby a argumentovat tím, že je to váš život. NE. V životě jsou věci, které budete dělat rádi a pak spoustu povinností, které zkrátka musíte dělat. Stejně tak budou v životě lidé, se kterými budete muset vycházet, budete je muset tolerovat a budou se snažit si uzurpovat část Vašeho štěstí pro sebe. Pokud to dovolíte, je to v pořádku. Jen je nesmíte nechat řídit Váš život.
Co mi ale poslední dobou neustále dokola vrtalo hlavou se dočtete v následujících řádcích:
Nemusíte se nikomu zpovídat z toho, co děláte. A už vůbec nemusíte nikomu vysvětlovat proč to děláte. Pokud jste šťastní, co záleží na tom, jaký názor na to mají ostatní? Pokud jsou to Vaši přátelé a lidé, kteří Vás mají rádi, pochopí to. Nemusí Vás podporovat, nemusí s tím souhlasit, bude jim stačit fakt, že jste šťastní.
Ať už tedy uděláte v životě jakékoli rozhodnutí, menší nebo větší, mějte na paměti, zda to skutečně chcete VY. Zda to ve skutečnosti někdo jiný nechce víc než vy. Ať už jsou to rodiče ohledně vysoké školy, ať je to partner ohledně výběru bytu, ať jsou to přátelé a jejich názory na Váš životní styl.... je v pořádku, nechat si poradit.
Je v pořádku změnit rozhodnutí na základě názoru ostatních.
Je v pořádku dělat kompromisy.
Je v pořádku rozhodnout se úplně jinak, než chtějí ostatní.
A ne, nemusíte se za to nikomu omlouvat.
Pokud máte po svém boku osobu, která dbá na Vaše štěstí tak, jako na něj dbáte Vy, pravděpodobně jste našli někoho výjimečného. K ♥
Nezapomeňte ale na jednu důležitou věc. Lidé přicházejí a odcházejí. Někteří zůstanou, ale věřte mi, že moc jich nebude.
A jediný člověk, který s Vámi prožije celý život jste jen a jen Vy sami.
ŠUTR72 Praha 2016 | 3. místo
V pátek si beru dovolenou, lehké klusání, pár sprintů, odpoledne spánek. Tomu říkám příprava na závod. Loňské překvapivé čtvrté místo mě namlsalo, ale letošní startovka se tvářila o to víc přísněji. Původně tam byli první tři z loňska (Brunner, Rajský, Podlesák), plus se dalo očekávat, že vysoko budou Harčarík a Helleší. Radek Brunner sice dal nakonec přednost stovce v Nitře, ale tím nikomu nic neulehčil.
Na registraci beru čip, přidělám na skoro nové RaceUltra, ve kterých jsem stačil naskotačit jen cca 50 km, a hurá se rozběhat a protáhnout. Pak se dávám do řeči s Pepou Rajským (vloni druhý) a tipujeme vítěze. Poslední úpravy výbavy, zhodnocení trati od Michala Dobiáše jako rychlé a vybíháme do údolí. Hned po startu se tvoří skupinka pěti (Rajský, Helleší, Harčarík, já a plus jeden další), která se ale vydrží jen do 6. km, kdy roztáhne a já běžím sám na čtvrtém místě.
Zatím se běží lehce a kilometry ubíhají stejně rychle, jako se zvedá teplota vzduchu. Když jsem na konci schodů u startu/cíle vidím, jak Harčarík s Helleším vbíhají již do druhého kola, takže náskok mají asi tři minuty. První kolo za 1:30:42 a říkám si, zda jsem to trochu nepřepálil, ale cítím se dobře a tak moc neubírám.
"Jen běž co to dá, cíl je daleko, tak ať se trochu přiblíží."
Druhé kolo je pohoda. Vždy po hodině slupnu gel, snažím se hodně pít a občas sním i trochu soli. Na občerstvovačce v půlce kola dobíhám Pepu Rajskýho a trochu se divím, co on tam, když byl kdesi vepředu. Vzápětí se mi opět vzdaluje, ale kousek za stoupáním na Babu ho předbíhám, když si stěžuje na křeče. Jsem teď na třetím místě. Na konci kola ale začínám pociťovat sílu sluníčka, takže na občerstvovačku dobíhám lehce vyprahlej. Piju, polívám se, ale ještě jsem v pohodě. Od Lucky beru gely a hurá do třetího. Druhé kolo za 1:40. Zatím běžím nad očekávání.
"Je vedro, tak se pořádně vyšťav, jsi přece teprv v půlce!"
Třetí kolo bylo vloni špatný, ale letos do něj vbíhám v dobré náladě. Ovšem ta trvá jen chvilku, před Nebušicemi dostávám trochu krizi a ještě mě trochu zacuká ve stehně. Holt jsem asi nepoučitelnej tvrdohlavec a zase jsem přepálil začátek. Tentokrát si ale hned pokorně stoupnu ke stromu a nohu protáhnu, na vteřiny už nehraju. Nasazuju urdžovací turistický tempo. Dám gel, kterej mě trochu posune, ale prakticky celé kolo se jen ploužím a není mi dobře. Na občerstvovačku dobíhám dost strhanej. Snažím se dát dohromady. Anička, která je ráda, že vidí tátu se mi motá pod nohama a já se snažím trochu zavodnit a přemýšlím jak dát ještě to jedno kolo... třetí kolo za pomalých 2:02.
"Hele ho, jak se plouží, kdyby se držel plánu... :-)"
Do čtvrtého kola vybíhám s klukem, který krouží poslední ze tří a vypadá to, že chvilku poběžíme spolu. Ale po chvilce ho nechávám za sebou a jsem zase sám. Sice běžím jako šnek, ale na rovince nad Nebušicemi se to lepší i s přibývající jistotou blížícího se cíle, když se poprvé kouknu, kolik km už jsem uběhl. Přece jenom 10 km do cíle zní líp, než třeba 46. Čas ve čtvrtém kole je sice tragický, ale i tak občas někoho předběhnu z běžců na méně kol. Poslední km už běžím i s lehkým úsměvem a tak si můžu v klidu doběhnout pro bednu.
"Ten kluk má ale štěstí..."
Šutr jsem měl jako vrchol první poloviny roku a měl jsem dva cíle. Mít čas pod sedm hodin a být aspoň tak jako vloni. Po Karlštejnský tlapičce, která +/- odpovídala třem kolům Šutru jsem si říkal, že na těch sedm hodin mám. Co se týká umístění, tak jsem byl skeptičtější.
Čas jsem totálně pokazil, protože místo, abych se snažil běžet kola co nejvíc vyrovnaně, tak první dvě kola odsprintuju a pak jsem rád, že se doploužím do cíle. O to větší má pro mě cenu třetí místo. Současně ale musím uznat, že kluci Harčarík s Helleším byli časy a výkonem někde jinde! Gratulace jim oběma...
Šutr opět potvrdil svoji příjemnou atmosféru se super zázemím a organizací. Možná bych jen zvážil, zda nezměnit označení délky, protože jednotlivá kola vycházejí +/- 17 km a ne avizovaných 18. Celkem tedy 4 kola dávají v součtu lehce přes 68 km...
Strava aktivita a mapa zde.
Celkové výsledky zde
1 / Jozef Harčarík / celkový čas: 6:31:06 (časy kol: 1:27:13 / 1:34:17 / 1:44:24 / 1:45:14)
2 / Jiří Helleší / celkový čas: 6:41:27 (časy kol: 1:27:13 / 1:33:15 / 1:43:06 / 1:57:55)
3 / Jakub Hendrych / celkový čas: 7:23:04 (časy kol: 1:30:42 / 1:40:25 / 2:02:00 / 2:09:59)
Ještě porovnání ročníku 2015 (oranžově) a 2016 (modře). Z grafu výšky je (snad) vidět, že těsně za polovinou byl rozdíl největší, přibližně 10 min a od té chvíle postupně mizel, až v cíli byl nicotné tři minuty:
 |
| tak trať prý bude rychlá | foto: Jakub Žák |
Na registraci beru čip, přidělám na skoro nové RaceUltra, ve kterých jsem stačil naskotačit jen cca 50 km, a hurá se rozběhat a protáhnout. Pak se dávám do řeči s Pepou Rajským (vloni druhý) a tipujeme vítěze. Poslední úpravy výbavy, zhodnocení trati od Michala Dobiáše jako rychlé a vybíháme do údolí. Hned po startu se tvoří skupinka pěti (Rajský, Helleší, Harčarík, já a plus jeden další), která se ale vydrží jen do 6. km, kdy roztáhne a já běžím sám na čtvrtém místě.
 |
| Harčarík, Helleší, Hendrych / na 2. km stejně jako na posledním | foto: Jakub Žák |
"Jen běž co to dá, cíl je daleko, tak ať se trochu přiblíží."
 |
| učím se levitovat, ale zatím se po každém kroku musím dotknout země | foto: Jakub Žák |
"Je vedro, tak se pořádně vyšťav, jsi přece teprv v půlce!"
 |
| doběh na občerstvovačku |
"Hele ho, jak se plouží, kdyby se držel plánu... :-)"
 |
| nad Jehněčím dvorem | foto: Denisa Nováková / gone4run.rajce.idnes.cz |
"Ten kluk má ale štěstí..."
 |
| s Aničkou na "bedně" |
Šutr jsem měl jako vrchol první poloviny roku a měl jsem dva cíle. Mít čas pod sedm hodin a být aspoň tak jako vloni. Po Karlštejnský tlapičce, která +/- odpovídala třem kolům Šutru jsem si říkal, že na těch sedm hodin mám. Co se týká umístění, tak jsem byl skeptičtější.
Čas jsem totálně pokazil, protože místo, abych se snažil běžet kola co nejvíc vyrovnaně, tak první dvě kola odsprintuju a pak jsem rád, že se doploužím do cíle. O to větší má pro mě cenu třetí místo. Současně ale musím uznat, že kluci Harčarík s Helleším byli časy a výkonem někde jinde! Gratulace jim oběma...
Šutr opět potvrdil svoji příjemnou atmosféru se super zázemím a organizací. Možná bych jen zvážil, zda nezměnit označení délky, protože jednotlivá kola vycházejí +/- 17 km a ne avizovaných 18. Celkem tedy 4 kola dávají v součtu lehce přes 68 km...
Strava aktivita a mapa zde.
Celkové výsledky zde
1 / Jozef Harčarík / celkový čas: 6:31:06 (časy kol: 1:27:13 / 1:34:17 / 1:44:24 / 1:45:14)
2 / Jiří Helleší / celkový čas: 6:41:27 (časy kol: 1:27:13 / 1:33:15 / 1:43:06 / 1:57:55)
3 / Jakub Hendrych / celkový čas: 7:23:04 (časy kol: 1:30:42 / 1:40:25 / 2:02:00 / 2:09:59)
Ještě porovnání ročníku 2015 (oranžově) a 2016 (modře). Z grafu výšky je (snad) vidět, že těsně za polovinou byl rozdíl největší, přibližně 10 min a od té chvíle postupně mizel, až v cíli byl nicotné tři minuty:
DARE TO BE FREE
Znáte ty momenty v životě, kdy máte chuť se sebrat a jít dělat úplně něco jiného, než děláte právě teď? Ty časy, kdy Vás svazuje stres, jste pod tlakem a máte nervy na dranc.... a pak přijde těch pár osudových minut, které mají rozhodnout o tom, jak jste daný úkol zvládli? A pak přichází buď neuvěřitelný pocit zklamání nebo úlevy. Ten pocit úlevy, když z Vás všechno spadne a Vy máte jít chuť vyjít ven, rozběhnout se proti davu, křičet, nahlas si zpívat, jednoduše dělat to, k čemu Vás přímo vede Vaše srdce a pocity. Jenže je tu hlava a ta Vám hodně rychle připomene, že to není nejlepší nápad.
Protože TO SE PŘECE NEDĚLÁ.
Šumavou z východu na západ 1.
Šestidenní vandr divokými zákoutími šumavských hvozdů. Spali jsme pod úplňkovým měsícem, slunili se na holých hřebenech a zapadali do mokřadů, zatímco chumelilo, cpali se dobrými jídly...
Asics MetaRun
Prosekávání cesty na Popovice
Jedna z mých oblíbených “pětek” je běh kolem Hrušovského rybníka do Popovic a zpět. V praxi lze běžet dvojím způsobem. Po silnici do Popovic a Alejí zpět do Brandýsa, tedy zprava kolem rybníka, nebo to vzít doleva pěšinkou, která vede takovým lesíkem z náletových dřevin.
Pěšinku zovu trail, protože je to v okolí největší trail, samozřejmě když vynechám totálně rozmrdaný hlavní tah do centra Bradnýsa. Mám to tam rád, protože je to takový dotek přírody, je tam i kopeček, kde se daly trénovat seběhy a výběhy, jenže teď to zarostlo trávou po kolena a bez přeražení nohou se tam nenatrénuje nic. Minulý týden, když jsem tam běžel, tak jsem zjistil, že už je i problém proběhnout po pěšince, protože mezi těmi náletovými dřevinami pěkně zarostla. Tak jsem si řekl, že bych to tam mohl prořezat. Plánoval jsem to na víkend s Vojtou, jenže děti byly nachcípané, takže jsem ho tam nakonec netahal, navíc má drahá žena soudila, že když nás někdo nachytá, jak rubeme cestu, tak nás pěkně seřve. Kterážto obava ve mně zůstala, ačkoliv je to obecní pozemek, jenže splašený ochránce přírody by řádit jistě mohl. Dneska mi vyšla chvíle času, tak jsem si řekl, že místo běhání investuju něco do svých běžeckých tras a pěkně to tam prosekám.
První problém: transport. Vybavil jsem se plotovýma nůžkama a skládací Fiskars pilou, jenže běžet přes celé Zahradní město s nůžkama, který rozhodně neschovám do kapsy, to mi přišlo fakt divné. Nakonec jsem situaci vyřešil kompromisně, k rybníku jsem se přiblížil vozem a u rybníka už mě nikdo s nůžkama nepotkal, krom dvou rybářů, kteří sami vypadali dost divně. Takže jsem proběhl až do mokřadu a lesíka a začal kostit cestu.
Je to asi půlkilometrová trasa, jejíž větší část jde loukou, menší část tím lesíkem, ale stejně mi to hodinu dalo. Stezka už byla v několika úsecích téměř neprůchozí, takže jsem se do toho musel opřít. Do toho ještě začalo vypadat, že sprchne i zaradoval jsem se, že vyzkouším, jak moc nepromokavá je Salomon Wing Hoodie, kterou jsem ukořistil někde ve výprodeji. Tak už vám to mohu říct: když padají kroupy a stojíte po krk ve vodě na cestičce, kterou se valí potok ze shora z pole, je vám Salamon Wind Hoodie úplně na pytel.
Takže jsem hodinku pobíhal a stříhal, snažil se nějak zamaskovat, že jsem to tam vyrubal, což s ohledem na haldu větví nebylo jednoduché, zapotil jsem se, jako by ani nepršelo.
Výsledek z fotek nedojme. Jednak se fotky nevyvedly, bylo příšerné vlhko a nedařilo se mi otřít čočku iPhone (ne, před deštěm mě fotit nenapadlo, to by bylo moc lehké), jednak z toho není asi moc patrné, jak velké ty průchody jsou.
Jestli mě na tom něco uklidňuje pak skutečnost, že asi tak za měsíc si můžu dát reparát, protože to zase zaroste. Ale to už se vyprdnu na nůžky, vezmu plotostřih na akumulátor a vyrubu to tam mechanizovaně… Tím bych mohl prorubat i tu trávu v nejbližším okolí pěšinky, zkoušel jsem ji prostříhat těma meganůžkama za běhu, ale fakt to nebylo ono :)
Tak, teď už se dá projít kolem Hrušováku až do Popovic, kdyby to někoho zajímalo. Nebo - ještě lépe - proběhnout!
Pěšinku zovu trail, protože je to v okolí největší trail, samozřejmě když vynechám totálně rozmrdaný hlavní tah do centra Bradnýsa. Mám to tam rád, protože je to takový dotek přírody, je tam i kopeček, kde se daly trénovat seběhy a výběhy, jenže teď to zarostlo trávou po kolena a bez přeražení nohou se tam nenatrénuje nic. Minulý týden, když jsem tam běžel, tak jsem zjistil, že už je i problém proběhnout po pěšince, protože mezi těmi náletovými dřevinami pěkně zarostla. Tak jsem si řekl, že bych to tam mohl prořezat. Plánoval jsem to na víkend s Vojtou, jenže děti byly nachcípané, takže jsem ho tam nakonec netahal, navíc má drahá žena soudila, že když nás někdo nachytá, jak rubeme cestu, tak nás pěkně seřve. Kterážto obava ve mně zůstala, ačkoliv je to obecní pozemek, jenže splašený ochránce přírody by řádit jistě mohl. Dneska mi vyšla chvíle času, tak jsem si řekl, že místo běhání investuju něco do svých běžeckých tras a pěkně to tam prosekám.
První problém: transport. Vybavil jsem se plotovýma nůžkama a skládací Fiskars pilou, jenže běžet přes celé Zahradní město s nůžkama, který rozhodně neschovám do kapsy, to mi přišlo fakt divné. Nakonec jsem situaci vyřešil kompromisně, k rybníku jsem se přiblížil vozem a u rybníka už mě nikdo s nůžkama nepotkal, krom dvou rybářů, kteří sami vypadali dost divně. Takže jsem proběhl až do mokřadu a lesíka a začal kostit cestu.
Je to asi půlkilometrová trasa, jejíž větší část jde loukou, menší část tím lesíkem, ale stejně mi to hodinu dalo. Stezka už byla v několika úsecích téměř neprůchozí, takže jsem se do toho musel opřít. Do toho ještě začalo vypadat, že sprchne i zaradoval jsem se, že vyzkouším, jak moc nepromokavá je Salomon Wing Hoodie, kterou jsem ukořistil někde ve výprodeji. Tak už vám to mohu říct: když padají kroupy a stojíte po krk ve vodě na cestičce, kterou se valí potok ze shora z pole, je vám Salamon Wind Hoodie úplně na pytel.
Takže jsem hodinku pobíhal a stříhal, snažil se nějak zamaskovat, že jsem to tam vyrubal, což s ohledem na haldu větví nebylo jednoduché, zapotil jsem se, jako by ani nepršelo.
Výsledek z fotek nedojme. Jednak se fotky nevyvedly, bylo příšerné vlhko a nedařilo se mi otřít čočku iPhone (ne, před deštěm mě fotit nenapadlo, to by bylo moc lehké), jednak z toho není asi moc patrné, jak velké ty průchody jsou.
 |
| Asi byste nesoudili, že se tudy dá proběhnout... No, tohle je ještě před letním střihem ... |
 |
| Tady jsem vyrubal dost slušný koridor, zdá se mi ... |
 |
| A tady už jsme po letním sestřihu ... |
Tak, teď už se dá projít kolem Hrušováku až do Popovic, kdyby to někoho zajímalo. Nebo - ještě lépe - proběhnout!