Neděle 15.5.2016
Při delším běhu si přidávám navíc další neplánované kilometry, načež mě rozbolí levé koleno. Kolena trápí každého běžce. Někdy více, někdy méně. Jasné je, že už to s nimi bude jen horší. Řešením je přestat běhat, ale to člověk přece nechce. Je tedy na místě se věnovat prevenci jako je správná technika běhu, vhodná obuv, měkké povrchy, … A když už se koleno ozve, koupit si nějakou mastičku a věřit placebo efektu ;-).
Pátek 20.5.2016
Tohle teď máme v Chomutově na stromech. Hustý, co? 🙂
Ty lidi už opravdu neví, co by ještě vymysleli :-). Já mu fandím!
Sobota 21.5.2016
V porovnání s dřívějšími ročníky, kterých jsem se účastnila, je tady podstatně více lidí. Veškeré zázemí i organizace nicméně fungují naprosto perfektně.
Na rozdíl od Hanáckého půlmaratonu, je tento mým půlmaratonským antiosobákem. Karlovy Vary “umím” za dvě a čtvrt hodiny.
Před závodem se jdu rozcvičit. Tak já už se před půlmaratony normálně rozklusávám :-). Dneska se však cítím mizerně. Jsem unavená, nohy mám těžké. Vůbec se mi nechce běžet. Chybí mi ten správný drajv.
Jakmile ale stojím ve startovním koridoru a poslouchám moderátorovu tradiční strhující motivační smršť slov :-D, vím, že budu bojovat :-). Udělám, co bude v mých silách.
Vybíhám společně s vodiči na hodinu a čtyřicet minut. Poprvé s Vydrou. To je snad jeden z mých dalších splněných snů :-). Zavěšuji se za jeho kolegu ve žluté paruce a držím se ho. Zpočátku neustále kouká střídavě na levou ruku, na níž má hodinky, a na pravou ruku, kde má náramek s mezičasy. Já po pozitivní zkušenosti před dvěma týdny opět běžím bez hodinek. Tenhle vodič to docela žene a na občerstvovacích stanicích nedělá velké pauzy :-(.
První třetina závodu je za mnou, ale už začíná dost přituhovat. Píchá mě v boku, v nohách cítím nedávný maraton. Neběží se mi vůbec lehce, ale stejně zkusím s vodiči vydržet, co to půjde.
Na desátém kilometru se míjíme s, v protisměru právě běžícími, elitními atlety, když v tom nás moderátor zdejší štafetové předávky nazve elitními amatéry. Tý jo, elitní amatérka :-D! Tak takové označení si nechám líbit :-).
S jedenáctým kilometrem graduje moje krize. Asi to pustím :-(. Nemusím přece pokaždé běžet na osobák. Stačí když poběžím třeba jen na ten runczechový nebo karlovarský traťový… anebo prostě pro radost ze života, z pohybu… 🙂
Všude kolem mě je spousta hezkých a milých kluků. Proč já vlastně neběžím v singlistickém tílku?
Třináctý kilometr, silnice nakloněná lehce dolů… “Believe in yourself.” No jo, ale co mám dělat, když mi nejdou nohy? Musí pomoct ruce – a ty jdou :-). Koleno pobolívá, ale nelimituje mě. Stále držím vodiče na hodinu čtyřicet. Bojuji.
Před patnáctým kilometrem jdu dokonce před ně. Vracíme se zpět do centra, kde neuvěřitelně fandí obrovské množství lidí. Mexická vlna jenom pro mě. Všude kolem vnímám neustálé tleskání a povzbuzování, které úplně nadnáší! Mám husí kůži a musím se strašně smát, protože tohle je naprostá nádhera! To, kvůli čemu to dělám. Obrovská odměna pro každého běžce. Moc děkuji všem! Zatím jednoznačně nejlepší letošní atmosféra. (A to nás teprve čeká Olomouc.)
Kolik že já mám ten osobák? Ono to možná ještě není úplně beznadějné… Poslední dva kilometry mě ale bolí, navíc za sebou slyším hecující vodiče Vydru s parukářem. Jsou úžasní!
V momentě, kdy vbíhám na nábřeží Osvobození, kde je cílová rovinka, na časomíře akorát naskakuje hodnota mého osobního rekordu. I když odečtu vteřiny před proběhnutím startovní čárou, stejně to nevyjde. 1:39:13 hod. Nakonec chybělo jen devatenáct vteřin, což je ale úplně jedno, protože dneska to bylo především o příběhu velké bojovnosti :-). (Ačkoliv jsem od sedmého kilometru pořád čekala, kdy odpadnu, tak jsem do toho neustále šlapala :-).)
Benefitem toho, že běžíte rychleji, jsou (zatím) prázdné sprchy :-). Tentokrát sice nejsou tak vymakané jako ty na PIMu, ale i tak jsou fajn. V Thermalu pak následuje výborný guláš.
Hezké to bylo :-). Za dva týdny zas – ČBhalf ;-).
