Šedesát je málo
Základní jednotka je deset kilometrů. Cokoliv méně je pod rozlišovací schopnost milovníka dálek. Po dvou letech občasného potácení se z ní stal etalon kondice dát ji pod hodinu.
Můj projekt uplynulých čtyř let má neodolatelný úsměv, čistou mysl a žije bez plánů na zítřek. Copak lze vůbec vnutit dítěti dospělou myšlenku, že žít (hrát si) se bude zítra, za týden? Začal jsem i tak běhat. Bez plánu, kdy se mi chtělo a výsledek se plíživě dostavil. Z desítek se staly jednotky, ze šesti výběhů za týden sotva dva. Dva roky jsem si nekoupil boty.
Období bezcílného pobíhání a kynutí se před rokem (přesně 19.6.2015) změnilo v denní běhání. Pomohla mi k tomu kniha "Mnich, které prodal své Ferrari". Motivační knihy se přou s knihami duchovních nauk o tom, kolik dní trvá zakořenění návyku. Jako minimum je uváděn dvacet jeden den, počty rostou až ke sto osmi. Číslo 108 má základ ve šťastné čínské osmičce (vzpomeňte na Olympijské hry v Pekingu, které začaly 8.8.2008 v 8:08 hodin), přestože magická 108 není osmi dělitelná. Opravdoví mistři sebepřekonávání (například Petr Říman nebo Pranjal) dávno překonali 108 dní „daily mile“ a většinou je jejich denní kilometráž daleko delší.
Rozhodl jsem se dát svému pobíhání po krajině zase nějaký řád. Měl jsem pro to ideální podmínky: světlo, teplo (i když v červnu podpořené zimní bundou) a chuť. Však také kdo jednou zaslechl volání dálek, je lapen navždy. Na vlastní nohy a především mysl jsem si ověřil, že vytvoření návyku netrvá pouhý dvacet jeden den, ani šedesát dní. Teprve s příchodem tmy po prázdninách (ve všední dny jsem vybíhal ráno tak, abych byl do šesti zpátky) se ukázalo, jak je nový návyk pevný. Byl. Téměř půl roku jsem vybíhal denně, než se začal díky večerní práci hlásit spánkový deficit. Nicméně návyk dát řád svému běhání, i když cíl nebyl vlastně žádný, mi zůstal.
Z potácení po lese se začala klubat radost z posouvání vzdáleností a sem tam rychlejších běhů (čti pod 6). Neměl jsem žádný pevný rozpis, řídil jsem se podle času, který se mi na běhání dostával. Neřešil jsem rychlost a běhal podle pocitů. Místo smutnění po minulých zážitcích se mi do hlavy začaly vkrádaly myšlenky, co kdybych se zase někam vydal. Rozhodnutí zase olíznout chuť dálek ulehčilo pravidelné vyšetření, které ukázalo, že jsem na tom úplně stejně jako tehdy, když jsem žádal o potvrzení na Magredi 100 mil. Navíc mi pomohl můj přítel se svou prosbou o doprovod:
Twitter Kaczer odkaz směřuje na: Záznam Strava
Začal jsem hledat vhodný závod, kde se mi splní všechny mé touhy: běžet krajinou, ne zas moc daleko, ale přesto za světla, bez dlouhého cestování. Našel jsem jedinečný Strom ultra maraton Dušana Koutníka z Vlastibořic. Ze zážitku tohoto podzimního běhu (byl jsem skoro poslední, tak jsem si dopřál i odbočku z trasy k jednomu z památných dubů), byl už jen krůček k přihlášce na další přenádherný závod v červnu 2016. K němu začala směřovat má příprava spočívající v zařazování delších víkendových běhů.
Přihlásit se na 12h do Stromovky bylo vnuknutím, v plánu jsem nic takového neměl. Po zaplacení registrace jsem se začal přesvědčovat, že Stromovka bude ideálním tréninkem na červnovou akci, kde poběžím 80 km. Radce jsem říkal, že poběžím tak 7 hodin a pak uvidím. Když to dál nepůjde, trénink ukončím a těch 60 km mi bude jako příprava stačit. V sobotu jsem ale do auta k Vláďovi Chvátalovi nasedal už s tím, že stovka by byl splněný sen. A sny se plnit mají.
Měl jsem obrovskou radost, že ve Stromovce opět vidím známé tváře, i když jsem dvěma popletl jména. Zase jsem nasával jedinečné předstartovní očekávání a těšil se na nejjednodušší ultra, které jsem kdy běžel. Absolutní placka, kde stačí jen posouvat nohy, možnost napít se a najíst kdykoliv se zachce, ideální místo na běh v meditaci se zavřenýma očima. Ranní Stromovka je úchvatná. Ničím nerušená síla korun stromů nad hlavami, příjemná teplota, radost z toho, že můžu být a plout prostorem aniž by mě k zemi složil kořen. Ideální místo k ultra, kde stačí jen trenky, triko a trocha vazelíny. Sebou jsem přibalil ještě 3 petky (čaj, pivo a kofolu) a pro jistotu energetické tablety a magnezium.
První půlka byla z říše snů. Přeci jen loňskou padesátku a letošní jedinou tréninkovou čtyřicítku si nohy zřejmě ještě pamatovaly a uběhnutá kola rychle přibývala. V pátek jsem měl jen jedno jídlo kolem čtvrté odpolední, což dalo mému běhu kýženou lehkost. Tedy pokud se dá mému stylu postřelené labutě (jak jej v Řásné komentoval Ivo Domanský) nějaká lehkost vůbec přiznat. Po třech hodinách jsem zahnal hlad dvěma malými sendviči a dvě kola prožvanil s první návštěvou, Tomášem Mrázkem. Když se po hodině vracel ze svého výběhu od řeky, byl jsem už jen kolo od maratonu (4:10). Skvěle mi vycházelo tempo kolem 6 minut i s třemi povinnými zastávkami v depu úlevy. Padesátkou (5:00) jsem probíhal už s klíčící myšlenkou, že by ta stovka mohla být reálná.
Před půlkou, tedy před jednou odpolední dorazil synek. Přišel v kanadách, takže to na běžecký doprovod nevypadalo. S jeho příchodem mě začaly bolet nohy (za což myslím nemohl). Byla to bolest čistě z únavy, jako když uběhnete skoro 60 km. Vzpomněl jsem si, jak jsme loni v září ukončili výběh s Tučňákem v půl třetí ráno u nádraží v Klánovicích a zbylé 2 km došli pěšky. Druhý den jsem si cítil tak dobře, že bych padesátku mohl běžet znovu. Zkusil jsem tedy obětovat jedno kolo chůzi. Oběť byla přijata a já mohl tři kola běžet v přijatelném tempu dál. Bylo to však jen dočasné oživení a navíc začala vynechávat i hlava. Kolik času zbývá? Dám tu stovku? Proč nejdu domů, když trénink na červnový závod jsem už splnil? K tomu jsem měl pořád žízeň, i když jsem pil každé kolo.
Jak už to v ultra chodí, každá krize jednou pomine a i ta hlava se nakonec srovná. Došlo mi, že musím také něco sníst, abych neměl žízeň. Došlo mi, že s mým výkonem jde především o naplnění ducha tohoto závodu, kterým je sebepřekonávání, a že vesmíru je úplně jedno zda tu stovku dám nebo ne. Když mi sčítačka po 2 kolech hlásila jen 2 kilometry (vybavuji si to u 42.kola), přestal jsem se tím trápit úplně. Pokračoval jsem svým tempem, chodecké vložky jsem střídal s klusem a používal techniky z Qigongu. Pak to najednou přišlo: „Zbývají ti 2 kola do stovky!“. Je zajímavé, jak moc ovlivní výkon právě hlava. Ačkoliv tělesně jsem byl na tom stejně, běželo se mi rázem lépe. Můj slzou smočený praporek jsem odevzdal pět minut před šestou večerní (10:55). Padlo ještě pár otázek v číslech, ta nejtroufalejší byla: „107?“.
Nakonec se mi splnil ještě jeden sen, který jsem se předem neodvážil ani nevyslovit: „Dám víc, než v roce 2010?“. Dal. O půl kilometru. Přesně 108,966 km. Velikou radost jsem měl i z toho, že jsem nic nepokazil. Tělo nevykazuje žádné odřeniny, puchýře, bolesti či dehydrataci. V neděli regenerační běho-chůze v tempu 7:30 – 6:40 a v úterý se tělu líbilo i 5:20/km.
Nezapomněl jsem, jak se potěšit s ultra.
Cyklodovolená Morava – Bratislava -Vídeň
DEN PRVNÍ Olda Po Velikonočním trialu, zda se dá s těma našima malejma syčákama vyraziti na další cestu nám uzrál v hlavě plán na týdenní cyklotrip Dunajskou stezkou. Plán byl vlakem do Linze a pak podle Dunaje nejméně do Bratislavy, lépe však zpátky do Čech. Ovšem nastoupil faktor, se kterým se musí počítat a to […]
Slyšeli jste už o Olympijském běhu?
Olympijský běh je unikátní závod, který probíhá na mnoha místech v České Republice zároveň a za cíl má rozběhat co nejvíce lidí!
Tento běh má tradici již od roku 1987, v loňském roce dosáhl běh nečekaných rozměrů a počet účastníků se vyšplhal až k 25 tisícům běžců.
Do akce se zapojila spousta známých i méně známých měst, která jsou rozdělena do 3 kategorií:
Zlaté běhy: Praha-Stromovka, České Budějovice, Ostrava, Plzeň
Stříbrné běhy: Brno, Frýdek Místek, Kadaň, Liberec, Rychnov nad Kněžnou, Stříbro
Bronzové běhy: Bakov nad Jizerou, Bedřichov, Červená Lhota, Česká Rýbná, České Budějovice, Děčín, Háj ve Slezku, Havířov, Holešov, Holubov,Horní Jelení, Hradec Králové, Ivančice, Jablonné v Podještědí, Jihlava, Jilemnice, Kamenice, Kostelec nad Orlicí, Krnov, Kunvald, Lipno, Louny, Mladá Boleslav, Moravské Budějovice, Most, Nový Jičín, Ostrov u Karlových Varů, Praha – Ladronka, Příbram, Račice, Rakovník, Slaný, Strážná, Tachov, Teplice, Valašské Klobouky, Velké Bílovice, Vrchlabí, Zlín
Závod se uskuteční ve středu22. června od 18:00, kdy se současně odstartuje ze všech měst najednou na živo v přímém přenosu Radiožurnálu. Pokud se nemůžete přihlásit na jeden ze závodů, poběžte prostřednictvím individuální výzvyv aplikaci Endomondo.
Více informací informací o závodu naleznete na lincích níže:
web: www.olympijskybeh.cz
Facebook: www.facebook.com/sportujeme
YouTube: Olympijský tým
Zapiště si pozorně do kalendáře a podpořte Olympijskou myšlenku!
„Jestli chcete něco vyhrát, běžte 100 metrů. Jestli chcete něco zažít, běžte maraton.“ Emil Zátopek
Soutěž:
Máme pro vás soutěž o 3 startovné a o novou komiksovou knihu Zátopek o běžecké legendě Emilu Zátopkovi.
Nejrychlejší správná odpověď získá startovné a knížku.
Další dvě nejrychlejší správně odpovědi získají také startovní číslo.
Otázka zní: Jakého úspěchu dosáhl Emil Zátopek na Olympijských hrách v Helsinkách v roce 1952?
Své odpovědi pište do komentářů pod článkem.
Zánět tíhového váčku
p { margin-bottom: 0.1in; line-height: 120%; }
Letošní sezona se
mi zatím nedaří. Vlastně se ani pořádně nerozjela. Jakž takž
se mi podařilo vyběhnout v zimních měsících. Jenže to jsem
lítala od čerta k ďáblu s bolav...
Rakovnická 60, kterou jsem uběhla (a vyhrála)
Abych vysvětlila nadpis: mým nejdelším čistě běžeckým počinem byl dosud maraton, dokonce dvakrát, a v obou případech to bylo naprosté fiasko. Že se mi v sobotu povedlo uběhnout skoro...
Mistrovství Evropy
Šampionát na domácí půdě pro mě byl vrcholem letošní sezóny, který se mi bohužel nepodařilo zdolat…
stránky šampionátu
Sprintové štafety 5. místoPěkný start do šampionátu, byli jsme celou dobu v boji o medaile. Denča to pěkně rozběhla a mně se podařilo se v úvodu díky velmi dobré teoretické přípravě docvaknout na čelo závodu. Bohužel mi zhruba v půlce začaly docházet síly a ke konci už to byl boj. Z únavy jsem udělal drobné chybky a vyslal Vojcka na trať opět s půlminutovou ztrátou. Těch 20 vteřin co jsem ztratil po divácké stále mrzí. Vojcek podal perfektní výkon a udržel nás v boji. Janďa to však na posledním úseku proti současně nejlepším holkám měla extrémě těžké, a tak jsme z pátého místa měli zaslouženou radost.
výsledky
Rozhovor po druhém úseku pro ČT, směs pozitivních a negativních pocitů foto: kade a AA
Vyhláško, ještě jedna omluva nějak se k nám nedostalo, že se vyhlašuje 6. týmů… foto: kade a AA
Sprint diskvalifikace v kvalifikaciPo SP v Polsku jsem měl z kvalifikace respekt, přesto jsem podal pěkný výkon s jednou špatnou volbou. Po doběhu do cíle jsem si byl jistý jasným postupem, o to větší zklamání bylo, když jsem se po [...]
Trio to Rio. Estonky si splní olympijský sen
Když na zimních olympijských hrách v Lake Placid v roce 1980 nastoupili v útoku čs. hokejového týmu bratři Marián, Peter a Anton Šťastní, byla to svým způsobem mezinárodní senzace. Letos diváci v Riu spatří ještě větší unikát: poprvé se na olympijské půdě představí trojčata. Navíc v jednom sportu a dokonce v jedné disciplíně. V maratonu. Dubnový maraton v Hamburku nebyl důležitý jenom pro Jiřího Homoláče, který se (neúspěšně) pokoušel o olympijský limit. Oči sportovních fanoušků z Estonska se upíraly k závodu žen, kde se třicetiletá Leila Luiková snažila zdolat čas 2:45. Ten by jí jednak zajistil nominaci do Rio…
Rakovnická 60 – 2016
Po poměrně dlouhé době bych se s Vámi chtěl podělit o mé dojmy ze závodu.Je jím, pokud se nepletu, tak čtvrtý ročník Rakovnické šedesátky. Abych byl upřímný nebral jsem tenhle závod moc vážně. Pravda, že všichni, kteří ho v minulosti absolvovali se o něm vyjadřovali velmi lichotivě a to mě přimnělo se v průběhu […]
12 hodin ve Stromovce.
Mé letošní výsledky se hodně podobají loňským, i když jsou o malinko lepší. Na 6-ti denní o 1,7 km víc, na 12 h o 3 km víc.
To by bylo fajn, akorát, že to bylo srovnání se slabým výkonem - 73,7 km. Průběh se dost podobal loňskému, dokonce i...
CUTT Bílé Karpaty aneb Proběhni se za humny
Když jsem natrefil na webu na stránky CUTT a zjistil, že jeden ze závodů se poběží v pro mě asi 30km vzdálených a mnou oblíbených Bílých Karpatech, neváhal jsem ani na chvilku.
Parametry závodu byly "skoro" stejné, jak podzimní Brněnský Masakr. Takže jsem CUTT pojal jako kvalitní trénink na závod v mém rodišti. Ještě jsem se snažil nalákat betelnýho kamoša Martina, ale ten s díky odmítl. Údajně moc práce na baráku, ale je mi jasné, že měl strach, že bych ho jak loni na Masakru vyklepal jak Ivani Amíky. (Zdravím do Měčína ;-) :-) ).
Předzávodní horečka
Jak bývá mým zvykem, týden před závodem se snažím minimalizovat fyzickou aktivitu. Takže jsem se byl jen jednou lehce "bosky" vyklusat a celý týden do sebe rval Magnosolv. Plán byl jasný, užít si to a zaběhnout to v podobném (ne-li lepším) čase jak Brněnský Masakr (7:36). Což se později ukázalo, jako ne příliš dobrý nápad.
V noci z pátka na sobotu jsem se prospal necelých 7 hodin s jednou kulturní vložkou na přebalování syna a od 5 hodin dolaďoval poslední detaily. Snídaně, kafe, maté, zelený čaj, voda s chia semínky, banánovo/mangový koktejl s lnem a chia semínky (jak jsem nedávno zjistil, prý se tomu říká smoothie) a další várka magnosolvu. Autem jsem z Ostrohu vyjížděl zhruba ve čtvrt na 7 a ještě se stihl pozdravit s Ostrožským guruběžcem Tondou. Už od Blatnice se proti mně tyčil v dálce majestátně vysílač Javořiny, který se mi ukázal ještě při příjezdu do Vápenek - tentorkát mnohem blíž. V rychlosti jsem si vyzvedl tašku a číslo, převlékl se v autě, snědl banán, doplnil další spoustu tekutin a šel se trochu proklusat a protáhnout.
Ostrý start
V 7:45 začínal v areálu RS Vápenky ještě poslední výklad trati a pravidel a byly zodpovídány poslední dotazy. V 8 hodin bylo odstartováno a dav závodníků na 64 a 31 km se vydal vstříc prvnímu stoupání. Před závodem jsem přemýšlel, jestli první kopec jít, nebo běžet. Vzhledem k tomu, že všichni kolem běželi, bylo rozhodnuto. Samotného mě překvapilo, jak se mi běželo dobře, ale pro jistotu jsem ke konci stupání párkrát přešel na "indiána". Pak přišel kratičký seběh na Kubíkův vrch a poté klus po hřebeni na Krůžok. V těchto místech se závodníci už dost rozkouskovali a tak jsem se držel skupinky, která měla celkem svižné tempo. Z Krůžoku jsme si seběhli k bratům na Slovensko do Staré Myjavy. Poté strmě po sjezdovce nahoru směrem k první občerstvovačce na 13.5km na Pridolie, kam jsem doběhl poměrně brzy, snad ani ne za hodinu dvacet. Snědl jsem tam akorát banán, nějaké arašídy, napil se a polil vodou. Ještě jsem tam do sebe hodil solnou tabletu a do ruky vzal z batohu tyčinku a první tubu s magnéziem. Následovalo stoupání na Velkou Javořinu-nejvyšší bod celé trati. Místy bylo stoupání už prudké a tak jsem střídal chůzi s během a jedl tyčinku. Poté jsem do sebe pro sichr kopl ještě magnézium. V nejprudším stoupání fandil postarší pár a hecoval mě, že už je to kousek a že jsou nádherné výhledy. Do kopce jsem předešel ještě jednoho závodníka a už jsem vyhlížel hřeben Javořiny. Najednou jsem uslyšel odkudsi ze křoví cvakání až jsem se zarazil... a on tam fotograf Lukáš Budínský :).
Řekl jsem mu, ať příště dá vědět, že bych se aspoň usmál a on na to, že to by zas nebylo autentické. :) Tak jsem mu ještě pochválil výběr místa pro focení a drápal se dál na hřeben. Pak přišla krátká rovinka a seběh k Holubyho chatě, kde bylo další občerstvení formou vody, čokolády a tyčinek. Dolil jsem vodu do vaku, snědl čtvereček čokolády a vzal s sebou tyčinku. Za chatou se trasy dělily. 31km čekal už jen seběh do cíle, delší trasa sbíhala do obce Květná-Strání. Tedy na cca 5km sestoupat 500 výškových metrů. Naštěstí seběhy mi jdou a baví mě, takže na občerstvení na 27km jsem byl celkem rychle. Před vběhnutím na občerstvovačku stály dvě malé slečny a zběsile fandily s kravským zvoncem - nebo něčím tomu podobným. Na samotné občerstvovačce pak hrála hudba a byla srašně fajn atmosféra. Lidi ochotně dolévali vodu do vaku, nabízeli hořčík, banány, salámy, pivo, kolu, prostě na co jste si vzpomněli. Já uzmul dvě tablety hořčíku, vypil jednu tubu magnézia z vlastních zásob, pojedl, popil a s banánem v ruce vyrazil rychle dál.
Tuhej jak Franta Kocourek
Následovalo stoupání a klesání na Novou Horu. Tedy na třech km vystoupat 200m a to samé zase naklesat-blátivým zarostlým remízkem. Na rozcestí Staré Díly jsem potkal závodníka fotíc si rozcestník. Ríkal mi, že si v blátivém seběhu nějak hnul s kolenem a že když se dívá na název tohoto místa, tak ví proč. "To jako, že seš starej?" zeptal jsem se ho, on trpce souhlasil a povzbudil mě k další cestě. Po chvilce se zaběhlo do lesa, kde cestu křižoval potok. Chvíli jsem se díval kudy ho obejít, ale stejně jsem to nakonec vzal skrz něj. Když TRAIL, tak TRAIL. :) Za ním začalo nejprudší stoupání celého závodu. Zrhuba 3 km a 500 výškových metrů. Velký Lopeník opravdu nebyl zadarmo. V tomto stoupání mě předešel jeden závodník s hůlkama. Chvíli jsme debatovali, jestli ti borci ze špice tohle stoupání běželi, nebo ne a že občerstvovačka na čtyřicátýmdruhým bude určitě vysvobození. Moje tempo bez hůlek se však nedalo srovnat s tím jeho s hůlkama a tak jsem po chvíli osiřel. V prudkém stoupání jsem rozkousal dvě solné tablety a snažil se proklepávat za chůze tuhnoucí stehna. Vykoupení přišlo naštěstí brzo a na vrcholu Velkého Lopeníku jsem se za pozorování desítek turistů raději na chvilku zastavil a protáhl. Připadal jsem si jak Franta Kocourek, když se v Zeel am See koupal v tom horském jezeře a lidi poté na něj házeli ty stošilinkový bankovky, řvali bravo a on je nemohl sbírat, protože byl uplně TUHÉ! Moje postava se však nedočkala žádných bankovek jen slov: "Jé tam někdo cvičí tělocvik"...
Praskla mi voda
Následný seběh mě trošku probral z letargie. Stejně tak skupika bajkerů, kteří se dotazovali, kolik to běžím a na kolikátém jsem km? Po odpovědi že 64 a že zhruba na 35, se mi dostalo velkého uznání a povzbuzení. Připadal jsem si minimálně jak Scott Jurek na Apalačské stezce a tak jsem seběh zvládl celkem hravě. Na občerstvovačce na nějakém 42km jsem si připadal jak v Jiříkově vidění. Místní nám tu napekli buchty, domácí sekanou a udělali vodu s citronem. Normálně bych něco takového na závodě asi vůbec nejedl, ale po stoupání na Lopeník jsem byl ve stavu, kdy bych snědl i Frištenskýho se sáněma, tak to ve mě jen zahučelo a já se olizoval až za ušima (pozn. uši mám velké, takže je to nadlidský výkon). Nechal jsem si dolít vodu do vaku, vytáhl MP3 a s vidinou toho, že těch 22km už lehce doklušu jsem vyrazil dál. Vše vzalo za své, když po asi 500 metrech jsem zjistil, že mi praskla voda, resp. vak na vodu, a že mi z batohu na zadek, stehna a lýtka kape voda. První myšlenka byla, že stejně za nějakých 10km je další občerstvovačka a pak už je to jen 10 km do cíle a že je to osvěžující v tom vedru mít mokrý zadek, stehna a lýtka. Navíc vak mám už 6 let a má na to nárok...To by ale nesměly přijít pasáže přes horské louky nad Březovou a nad Strání, kde Slunce v tu dobu pálilo určitě mnohem víc, než na Badwateru. Zde jsem vypil poslední tubu s magnéziem (aspoň nějaké tekutiny) a kochal se výhledy na Ostrožské jezera, Svatý Antonínek a Střečkův Kopec, prostě na místa, kde rád běhávám.
Piju vodu, piju kolu, piju pivo, piju vše co teče
Následné přeběhnutí hlavního tahu na Slovensko, dávalo tušit blízkost poslední občerstvovačky na Kamenné boudě a tak jsem zavrhl myšlenky na vyptání nějaké vody od četných cykloturistů. Cesta se však neskutečně vlekla a nějaké 2 km mi přišly jako jeden Ultramaraton. Na občerstvení měli opět plno super věcí. Mě hlavně zajímala ale tekutá forma. Mají vodu-šup tam s ní. Mají kolu-jéé ta byla odporně sladká, jééé nelako pivo-ááách neskutečně hořké. Zajedl jsem to banánem a salámem omáchaným v soli. Polil se vodou a vyrazil na poslední stoupání na Velkou Javořinu. Pomalu jsem odpískal veškeré běžecké ambice, protože kopce už jsem fakt nevyběhl a tak jsem připomínal turistu, který se občas na pár metrů rozběhl. Pod vysílačem se cesta hned lámala strmě po modré dolů a já věděl, že je tu poslední seběh. Míjel jsem ještě jednoho závodníka, který si stěžoval na tuhá stehna a že z kopce mu to neběží. Já se naopak těšil, jak to pustím z kopce dolů, stehna nestehna. Začátek klesání spíš ale připomínal mamutí skokanský můstek s popadanými stromy. Až když jsem se dostal na zpevněnou lesní stezku a cyklostezku tak jsem to rozběhl. Po chvilce jsem míjel čistý průzračný potůček, tak jsem k němu přiskočil, dal si doušek a opláchnul obličej. Byla to obrovská vzpruha. Doslova polit studenou vodou jsem pelášil stinným lesem směrem k cíli, kde čekala manželka se synem, švagr, naši a synovec s neteří. Ještě jednou jsem využil podobný "čůrek" k osvěžení a valil dolů. Zhruba 4km seběh jsem slupnul jak malinu a dostal jsem se do slunkem prohřátých Vápenek. Čekal mě asi ještě kilák asfaltového pekla. Ale to už mě nerozhodilo. Občas jsem běžel po silniční čáře a dělal, že su na Badwateru a nesmí se mi roztéct podrážky. Pak už jsem jen zahlídl fandící rodinu.
Fanfára pro řadového běžce
Manželka mi pod cílovým černým obloukem dala do náruče synka a já s ním za velkého aplausu (takovej neměl určitě ani vítěz :-) ) a komentáře Marka Navrátila-ředitele CUTT: "Budeme muset vyhlásit novou kategorii pro nejmladšího běžce!" přišel do cíle ke stolu s výsledky, kde si paní zapsala moje startovní číslo. Za 8 hodin 18minut po startu závodu. Odevzdal jsem syna manželce, přijal první gratulace a na manželčin dotaz, jak se cítím, jsem odpověděl: "Jsem utahanej jak šňůra od záchodu." U stolku s výsledky jsem viděl nějaké kelímky s vodou a tak jsem hned do sebe jeden vyklopil, ani nevím, jestli to bylo pro závodníky, nebo to tam měl někdo odložené. Dehydratace a žízeň jak víno dělají divy. Následoval strečink, objednání jídla a pití a pak hurá k autu a do sprchy. Při čekání na sprchu jsem klábosil s ostatními závodníky a mizí ve mě džus a nealko pivo. Po sprše a burgru a dalsím množství tekutin se citím tak, že bych mohl běžet znovu... teda aspoň těch 31 :). I odřídit domů to zvládám, nicméně následující dny se mým největším protivníkem (stejně jak pro Kung-Fu Pandu) stávají schody... Chůze dolů z nich je pro mě nadlidský úkol po většině náročných závodů a tento nebyl vyjímkou.
Není nad to ještě bydlet ve 4 patře bez výtahu. :)
S výsledkem jsem zpětně spokojen. Trasa je náročnější než Masakrová a těžce jsem to podcenil, když jsem si ji k ní přirovnával. Tím pádem i moje ambice byly přestřelené. Avšak myslím si, že nebýt chybějících tekutin, výsledku by se mi podařilo dosáhnout snad podobného. Co mě těší je i to, že na náročnejěší trati jsem dosáhl lepšího času, než Martin loni na Masakru... takže tady je rukavica a GAJÁRKU TŘES SE :) :) :) :) :)
-RUN FREE-
foto: Lukáš Budínský a web CUTT
Parametry závodu byly "skoro" stejné, jak podzimní Brněnský Masakr. Takže jsem CUTT pojal jako kvalitní trénink na závod v mém rodišti. Ještě jsem se snažil nalákat betelnýho kamoša Martina, ale ten s díky odmítl. Údajně moc práce na baráku, ale je mi jasné, že měl strach, že bych ho jak loni na Masakru vyklepal jak Ivani Amíky. (Zdravím do Měčína ;-) :-) ).
 |
| Profil trati CUTT-Bílé Karpaty |
Předzávodní horečka
Jak bývá mým zvykem, týden před závodem se snažím minimalizovat fyzickou aktivitu. Takže jsem se byl jen jednou lehce "bosky" vyklusat a celý týden do sebe rval Magnosolv. Plán byl jasný, užít si to a zaběhnout to v podobném (ne-li lepším) čase jak Brněnský Masakr (7:36). Což se později ukázalo, jako ne příliš dobrý nápad.
V noci z pátka na sobotu jsem se prospal necelých 7 hodin s jednou kulturní vložkou na přebalování syna a od 5 hodin dolaďoval poslední detaily. Snídaně, kafe, maté, zelený čaj, voda s chia semínky, banánovo/mangový koktejl s lnem a chia semínky (jak jsem nedávno zjistil, prý se tomu říká smoothie) a další várka magnosolvu. Autem jsem z Ostrohu vyjížděl zhruba ve čtvrt na 7 a ještě se stihl pozdravit s Ostrožským guruběžcem Tondou. Už od Blatnice se proti mně tyčil v dálce majestátně vysílač Javořiny, který se mi ukázal ještě při příjezdu do Vápenek - tentorkát mnohem blíž. V rychlosti jsem si vyzvedl tašku a číslo, převlékl se v autě, snědl banán, doplnil další spoustu tekutin a šel se trochu proklusat a protáhnout.
Ostrý start
V 7:45 začínal v areálu RS Vápenky ještě poslední výklad trati a pravidel a byly zodpovídány poslední dotazy. V 8 hodin bylo odstartováno a dav závodníků na 64 a 31 km se vydal vstříc prvnímu stoupání. Před závodem jsem přemýšlel, jestli první kopec jít, nebo běžet. Vzhledem k tomu, že všichni kolem běželi, bylo rozhodnuto. Samotného mě překvapilo, jak se mi běželo dobře, ale pro jistotu jsem ke konci stupání párkrát přešel na "indiána". Pak přišel kratičký seběh na Kubíkův vrch a poté klus po hřebeni na Krůžok. V těchto místech se závodníci už dost rozkouskovali a tak jsem se držel skupinky, která měla celkem svižné tempo. Z Krůžoku jsme si seběhli k bratům na Slovensko do Staré Myjavy. Poté strmě po sjezdovce nahoru směrem k první občerstvovačce na 13.5km na Pridolie, kam jsem doběhl poměrně brzy, snad ani ne za hodinu dvacet. Snědl jsem tam akorát banán, nějaké arašídy, napil se a polil vodou. Ještě jsem tam do sebe hodil solnou tabletu a do ruky vzal z batohu tyčinku a první tubu s magnéziem. Následovalo stoupání na Velkou Javořinu-nejvyšší bod celé trati. Místy bylo stoupání už prudké a tak jsem střídal chůzi s během a jedl tyčinku. Poté jsem do sebe pro sichr kopl ještě magnézium. V nejprudším stoupání fandil postarší pár a hecoval mě, že už je to kousek a že jsou nádherné výhledy. Do kopce jsem předešel ještě jednoho závodníka a už jsem vyhlížel hřeben Javořiny. Najednou jsem uslyšel odkudsi ze křoví cvakání až jsem se zarazil... a on tam fotograf Lukáš Budínský :).
Řekl jsem mu, ať příště dá vědět, že bych se aspoň usmál a on na to, že to by zas nebylo autentické. :) Tak jsem mu ještě pochválil výběr místa pro focení a drápal se dál na hřeben. Pak přišla krátká rovinka a seběh k Holubyho chatě, kde bylo další občerstvení formou vody, čokolády a tyčinek. Dolil jsem vodu do vaku, snědl čtvereček čokolády a vzal s sebou tyčinku. Za chatou se trasy dělily. 31km čekal už jen seběh do cíle, delší trasa sbíhala do obce Květná-Strání. Tedy na cca 5km sestoupat 500 výškových metrů. Naštěstí seběhy mi jdou a baví mě, takže na občerstvení na 27km jsem byl celkem rychle. Před vběhnutím na občerstvovačku stály dvě malé slečny a zběsile fandily s kravským zvoncem - nebo něčím tomu podobným. Na samotné občerstvovačce pak hrála hudba a byla srašně fajn atmosféra. Lidi ochotně dolévali vodu do vaku, nabízeli hořčík, banány, salámy, pivo, kolu, prostě na co jste si vzpomněli. Já uzmul dvě tablety hořčíku, vypil jednu tubu magnézia z vlastních zásob, pojedl, popil a s banánem v ruce vyrazil rychle dál.
 |
| Foto by Lukáš Budínský |
Tuhej jak Franta Kocourek
Následovalo stoupání a klesání na Novou Horu. Tedy na třech km vystoupat 200m a to samé zase naklesat-blátivým zarostlým remízkem. Na rozcestí Staré Díly jsem potkal závodníka fotíc si rozcestník. Ríkal mi, že si v blátivém seběhu nějak hnul s kolenem a že když se dívá na název tohoto místa, tak ví proč. "To jako, že seš starej?" zeptal jsem se ho, on trpce souhlasil a povzbudil mě k další cestě. Po chvilce se zaběhlo do lesa, kde cestu křižoval potok. Chvíli jsem se díval kudy ho obejít, ale stejně jsem to nakonec vzal skrz něj. Když TRAIL, tak TRAIL. :) Za ním začalo nejprudší stoupání celého závodu. Zrhuba 3 km a 500 výškových metrů. Velký Lopeník opravdu nebyl zadarmo. V tomto stoupání mě předešel jeden závodník s hůlkama. Chvíli jsme debatovali, jestli ti borci ze špice tohle stoupání běželi, nebo ne a že občerstvovačka na čtyřicátýmdruhým bude určitě vysvobození. Moje tempo bez hůlek se však nedalo srovnat s tím jeho s hůlkama a tak jsem po chvíli osiřel. V prudkém stoupání jsem rozkousal dvě solné tablety a snažil se proklepávat za chůze tuhnoucí stehna. Vykoupení přišlo naštěstí brzo a na vrcholu Velkého Lopeníku jsem se za pozorování desítek turistů raději na chvilku zastavil a protáhl. Připadal jsem si jak Franta Kocourek, když se v Zeel am See koupal v tom horském jezeře a lidi poté na něj házeli ty stošilinkový bankovky, řvali bravo a on je nemohl sbírat, protože byl uplně TUHÉ! Moje postava se však nedočkala žádných bankovek jen slov: "Jé tam někdo cvičí tělocvik"...
 |
| Dobíhání na první občerstvení |
Praskla mi voda
Následný seběh mě trošku probral z letargie. Stejně tak skupika bajkerů, kteří se dotazovali, kolik to běžím a na kolikátém jsem km? Po odpovědi že 64 a že zhruba na 35, se mi dostalo velkého uznání a povzbuzení. Připadal jsem si minimálně jak Scott Jurek na Apalačské stezce a tak jsem seběh zvládl celkem hravě. Na občerstvovačce na nějakém 42km jsem si připadal jak v Jiříkově vidění. Místní nám tu napekli buchty, domácí sekanou a udělali vodu s citronem. Normálně bych něco takového na závodě asi vůbec nejedl, ale po stoupání na Lopeník jsem byl ve stavu, kdy bych snědl i Frištenskýho se sáněma, tak to ve mě jen zahučelo a já se olizoval až za ušima (pozn. uši mám velké, takže je to nadlidský výkon). Nechal jsem si dolít vodu do vaku, vytáhl MP3 a s vidinou toho, že těch 22km už lehce doklušu jsem vyrazil dál. Vše vzalo za své, když po asi 500 metrech jsem zjistil, že mi praskla voda, resp. vak na vodu, a že mi z batohu na zadek, stehna a lýtka kape voda. První myšlenka byla, že stejně za nějakých 10km je další občerstvovačka a pak už je to jen 10 km do cíle a že je to osvěžující v tom vedru mít mokrý zadek, stehna a lýtka. Navíc vak mám už 6 let a má na to nárok...To by ale nesměly přijít pasáže přes horské louky nad Březovou a nad Strání, kde Slunce v tu dobu pálilo určitě mnohem víc, než na Badwateru. Zde jsem vypil poslední tubu s magnéziem (aspoň nějaké tekutiny) a kochal se výhledy na Ostrožské jezera, Svatý Antonínek a Střečkův Kopec, prostě na místa, kde rád běhávám.
 |
| Banán do ruky, nasadit drsný výraz a rychle pryč |
Piju vodu, piju kolu, piju pivo, piju vše co teče
Následné přeběhnutí hlavního tahu na Slovensko, dávalo tušit blízkost poslední občerstvovačky na Kamenné boudě a tak jsem zavrhl myšlenky na vyptání nějaké vody od četných cykloturistů. Cesta se však neskutečně vlekla a nějaké 2 km mi přišly jako jeden Ultramaraton. Na občerstvení měli opět plno super věcí. Mě hlavně zajímala ale tekutá forma. Mají vodu-šup tam s ní. Mají kolu-jéé ta byla odporně sladká, jééé nelako pivo-ááách neskutečně hořké. Zajedl jsem to banánem a salámem omáchaným v soli. Polil se vodou a vyrazil na poslední stoupání na Velkou Javořinu. Pomalu jsem odpískal veškeré běžecké ambice, protože kopce už jsem fakt nevyběhl a tak jsem připomínal turistu, který se občas na pár metrů rozběhl. Pod vysílačem se cesta hned lámala strmě po modré dolů a já věděl, že je tu poslední seběh. Míjel jsem ještě jednoho závodníka, který si stěžoval na tuhá stehna a že z kopce mu to neběží. Já se naopak těšil, jak to pustím z kopce dolů, stehna nestehna. Začátek klesání spíš ale připomínal mamutí skokanský můstek s popadanými stromy. Až když jsem se dostal na zpevněnou lesní stezku a cyklostezku tak jsem to rozběhl. Po chvilce jsem míjel čistý průzračný potůček, tak jsem k němu přiskočil, dal si doušek a opláchnul obličej. Byla to obrovská vzpruha. Doslova polit studenou vodou jsem pelášil stinným lesem směrem k cíli, kde čekala manželka se synem, švagr, naši a synovec s neteří. Ještě jednou jsem využil podobný "čůrek" k osvěžení a valil dolů. Zhruba 4km seběh jsem slupnul jak malinu a dostal jsem se do slunkem prohřátých Vápenek. Čekal mě asi ještě kilák asfaltového pekla. Ale to už mě nerozhodilo. Občas jsem běžel po silniční čáře a dělal, že su na Badwateru a nesmí se mi roztéct podrážky. Pak už jsem jen zahlídl fandící rodinu.
Fanfára pro řadového běžce
Manželka mi pod cílovým černým obloukem dala do náruče synka a já s ním za velkého aplausu (takovej neměl určitě ani vítěz :-) ) a komentáře Marka Navrátila-ředitele CUTT: "Budeme muset vyhlásit novou kategorii pro nejmladšího běžce!" přišel do cíle ke stolu s výsledky, kde si paní zapsala moje startovní číslo. Za 8 hodin 18minut po startu závodu. Odevzdal jsem syna manželce, přijal první gratulace a na manželčin dotaz, jak se cítím, jsem odpověděl: "Jsem utahanej jak šňůra od záchodu." U stolku s výsledky jsem viděl nějaké kelímky s vodou a tak jsem hned do sebe jeden vyklopil, ani nevím, jestli to bylo pro závodníky, nebo to tam měl někdo odložené. Dehydratace a žízeň jak víno dělají divy. Následoval strečink, objednání jídla a pití a pak hurá k autu a do sprchy. Při čekání na sprchu jsem klábosil s ostatními závodníky a mizí ve mě džus a nealko pivo. Po sprše a burgru a dalsím množství tekutin se citím tak, že bych mohl běžet znovu... teda aspoň těch 31 :). I odřídit domů to zvládám, nicméně následující dny se mým největším protivníkem (stejně jak pro Kung-Fu Pandu) stávají schody... Chůze dolů z nich je pro mě nadlidský úkol po většině náročných závodů a tento nebyl vyjímkou.
Není nad to ještě bydlet ve 4 patře bez výtahu. :)
S výsledkem jsem zpětně spokojen. Trasa je náročnější než Masakrová a těžce jsem to podcenil, když jsem si ji k ní přirovnával. Tím pádem i moje ambice byly přestřelené. Avšak myslím si, že nebýt chybějících tekutin, výsledku by se mi podařilo dosáhnout snad podobného. Co mě těší je i to, že na náročnejěší trati jsem dosáhl lepšího času, než Martin loni na Masakru... takže tady je rukavica a GAJÁRKU TŘES SE :) :) :) :) :)
-RUN FREE-
foto: Lukáš Budínský a web CUTT