DEN PRVNÍ
Olda
Po Velikonočním trialu, zda se dá s těma našima malejma syčákama vyraziti na další cestu nám uzrál v hlavě plán na týdenní cyklotrip Dunajskou stezkou. Plán byl vlakem do Linze a pak podle Dunaje nejméně do Bratislavy, lépe však zpátky do Čech. Ovšem nastoupil faktor, se kterým se musí počítat a to jsou České Dráhy. Výluka na trati Budějovice – Linz. Ok, jinak se tam nedostaneme, takže prohodíme routing a začneme v Olomouci a zkusíme dojet do Linze, to už by mělo být po výluce. Předpověď má k ideálu hodně daleko, celý týden má pršet. Ideální na cyklo dovolenku s dětma, když jeden má 8 měsíců. Tak snad to nakonec taková tragédie nebude.
Balíme den předem na tradiční základně v garáži u babičky. Ráno to pak jen naskládáme na kola. Na moje cyklosedačka, pytel na řidítka a do závěsu náš letitý croozer z druhé ruky. Snad to s námi ještě dá. Verči kolo dostává osazení v podobě dvou zbrusu nových Ortlieb brašen a na řidítka stan. Letité iglů, které už splatilo svou hodnotu dávno tím že je v něm naspáno kolem 200 nocí.
Naše první kilometry vedou z Neratovic na nádraží do Všetat, abychom si otestovali, že se ten náš pojízdný cirkus nerozpadne hned po výjezdu. No a taky abychom se dostali na spoj do Kolína. Po dojezdu na nádraží Verča ještě nemá moc v malíku těžiště kola s novými zadními brašnami, takže se po zastavení poroučí na zem. Snad poslední karambol na dlouhou dobu. Cesta vlakem do Kolína probíhá bez problémů, hlavně, že jsme na cestě. Přestup v Kolíně, mno slušný peklo. Asi do 3 minut před odjezdem není na tabuli nástupiště kam přijede EC, na který máme přestoupit. Když tam naskočí tak rychle dvě naložená kola, dvě děti croozer po schodech a výtahem dolů do podchodu a na nástupiště. Bohužel jsem si spletl nástupiště a kolej, takže k vlaku který přijel přibíháme s tím vším z druhé strany přes koleje. Vagon na kola není žádný, pouze v jednom malá plošina tak na dvě kola. Snažíme se tam vše nacpat za poslechu přemoudrých připomínek průvodčího. S rukama v kapsách sleduje naše snažení a vypráví nám o tom, že máme špatný rozměr vozíku. Nakonec se podaří a ačkoliv jsme pravdě podobně zapříčinili zpoždění vlaku odjíždíme.
Výstup v Olomouci už proběhne naštěstí v klidu a po desáté stojíme na peróně. Oproti očekávanému nečasu zatím modrá obloha, tak nasedáme a vyrážíme po proudu řeky Moravy hltat první kilometry. Počátek trasy není příliš záživný. Projíždíme provozem menším vesnicemi, sem tam nějaký úsek nové cyklostezky, ale velmi pomálu. Kolem Tovačova vede trasa mezi rybníky a následně Zámeckým parkem. Fotíme vodu, labutě a před Chropyní už se pomalu začínáme rozhlížet kde zastavit na oběd a delší přestávku. Obědem rozuměj co si vyhrabeme z našich brašen. V zámeckém parku v Chropyně nám do oka nic nepadá takže stavíme až na hřišti ve vesnici Plešovec. Trasa vede ještě po silnici do Kroměříže a tam už začíná parádní cyklostezka. Obloha už má k rannímu azuru daleko, ale jede se parádně. Trochu zrada je mostek v Otrokovicích, kde jsou prudké schody a nájezd, to s vozíkem fakt nedávám. Objíždíme tedy městem a na výjezdu u stánku zastavujeme na občerstvení. Za Napajedly přejíždíme stezku k Baťovu kanálu, opět funglovka za Evropské dotace a kilometry pod koly utíkají. Když dorážíme k Uherskému Hradišti tak začíná pršet. Rychlá stopka u nákupního centra u bankomatu, abychom měli cash na kemp. Do Kostelan sledujeme cyklostezku podle vody a poslední kilometry dojedeme přes les do Ostrožské Nové vsi. Tam Verča našla parádní kemp. Vezeme s sebou stan, ale vzhledem k počasí uvažujeme nad tím si vzít chatku, ale tím bychom poměrně dramaticky přešvihli budget hned první den. Takže stavíme stan za zvuku bubnování deště o tropiko. Naštěstí je v kempu společná kuchyňka, kde můžeme v suchu a teple udělat večeři. Po prvním dni toho máme docela dost, takže se soukáme do stanu, který je velký tak akorát na to, aby se v něm vyspali 2 dospělí a dvě děti. Dělá nám starosti předpověď na další dny, je hodně proměnlivá, ale nepříznivé počasí má pokračovat.
Veronika
A je to tady. První pokus zda zvládneme vícedenní dovolenou na kolech pod stanem, s prckam, s novýma brašnama od Ortliebu tudíž zatížení pro mě a navíc když předpověď počasí nevypadá nijak lákavě. Po několikadenním plánování trasy a hledání kempů se musí vše změnit. Výluka na trati nám otáčí celý plán ale hold změna je život. Vyrážíme od babičky, kde den předem přichystáme naše stroje. První kilometry nás zavedou do Všetat, odkud nás čeká jízda vlakem do Olomouce s přestupem v Kolíně. Překvapivě není jízda s brašnama tak náročná jak sem se bála ale první zastavení mě trošku zaskočí. Pomalu brzdím a dávám nohu na zem. Najednou cítím jak na mě celé kolo padá a nejsem schopná ho udržet. Válím se na zemi a Olda na mě jen nevěřícně zírá. Zvedám se že nic a už vím že příště zabrzdit, rychle nohu na zem a pevně držet řidítka. Tak šup do vlaku a už jedeme. Zatím to vypadá dobře vše jsme zvládli rychle a bez problémů. Ano ty přicházejí až v Kolíně. Do poslední chvíle se neukazuje číslo nástupiště, bude potřeba překonat schody, zkracujeme si cestu přes koleje, do vlaku nastupujeme z druhé strany než ostatní. No ale díky bohu jsme už ve vlaku. A za pár desítek minut vystupujem v Olomouci. Sluníčko nám svítí, nasedáme na kola, Olda zapíná mapy.cz aby jsme věděli kudy vede naše trasa. Máme před sebou cca 82 km až do Ostrožské nové vsi kde nás čeká první noc ve stanu. Kemp Slovácký dvůr je moc hezký. Je škoda že prší protože mají i velké dětské hřiště. V dešti postavíme stan a přesunem se do kuchyňky která je naštěstí velká a vybavená. Vojtíšek i Olík si hrajou a my večeříme polévku s těstovinami. Uvědomujem si že byla chyba brát malý stan. Máme už nový velký ale přišel nám zbytečný, jak by se teď hodil. Ve stanu neni skoro k hnutí. 4 lidi a věci se vejdou jen tak tak. Doufáme v hezčí počasí a s dětmi brzy usínáme.
Mapa den první 90 km
DEN DRUHÝ
Olda
Noc se dala shrnout glosou dědy Komárka: Chčje a chčije. Ráno sice už méně, ale balíme mokrý stan to není nikdy příjemné. Po včerejším cestování a delší trase by dnešek měl být trochu volnější. Trasa pokračuje už ne po nové cyklostezce, ale okrajovými silnicemi, které města a vesničky propojují. Obloha plná mraků vypadá to, že může každou chvíli začít, ale neprší . Někde ve Veselí nad Moravou se k nám přidá na cestu chlapík, který nejspíš vyrazil do zaměstnání rovnou z Hospody a chvíli sdílí trasu s námi. Štrikuje si to kolem nás a šlapajíce do pedálů letité ukrajiny se s námi dělí o historky, ze svého života až se naše cesty opět rozejdou. V Petrově u Strážnice se zastavujeme na polívku a fotíme se před vinnými sklepy Plže. No jet tudy na podzim, nemuselo by to být marné. Tentokrát máme, ale jiný cíl. Překračujeme státní hranici se Slovenskem a Skalice se vracíme k řece Moravě. Tady přichází Slovenská specialita. Cyklostezka by vcelku ušla. Zpevněná cesta po protipovodňovém valu. Bonus je, že každý cca. kilometr stezku lemuje závora s místem na přejezd uprostřed, kde se trubka dotýká země. To znamená slézt a převést kolo. Na mapě to vypadalo fajn, chtěl jsem tudy až na Lanžhot, ale v Hodoníně mě to přestává bavit, takže se vracíme do Česka. V parku svačíme, máme dobrý čas a do Lednického kempu co bys kamenem dohodil a zbytek došlapal na kole. Dlouhou zastávku máme v Moravské Nové vsi, kde je parádní hřiště, Olík je ve svém živlu a i po půlhodině ho musíme skoro násilím tahat zpět do sedačky. Stále šedivo, ale neprší. Když to takhle vydrží, ať je tak třeba celou dobu. Po cyklostezce Podluží, dojedeme do Břeclavi, kde zastavíme v hospodě Na Obecní. Prolejzka pro Olíka a naproti obchod na doplnění stavu potravin. Uvnitř několik štamgastů. Objednávám nealko pivo a následuje omluva servírky, že mají pouze lahvový s dodatkem, on to tady stejně nikdo nepije
Projedeme Břeclav a sjíždíme do přírodního parku Dyje, tady je parádní cesta lesem, to se mi líbí moc. Dnes nocujeme v autokempu Apollo, kde jsem před lety trávil noc po cestě autem z Bulharska. Po včerejší noci bereme tentokrát chatku, cena je vcelku příznivá. Chatka teda v levnějším pojetí znamená stavební budku, nicméně když vidíme jaká nám byla přidělena musíme požádat o výměnu. Je v zadní části kempu v místech kde je trávník rozmoklý a rozježděný od Bobcatu. Výměna naštěstí bez problémů a nová chatka má i pergolu a plastový stolek s židličkou před ní. To už je pohoda. Večer dokonce dojde na pár skleniček vína, na oslavu toho, že naše cesta zatím probíhá bez komplikací.
Veronika
První Vojtíškova noc ve stanu je za náma. Je to šikula vše zvládnul. Venku je stále dost nevlídné počasí ale aspoň už prší o trochu méně. Vše je mokré a studené a proto je balení stanu velká zábava. Napadá nás myšlenka zda nezůstat na místě a nejezdit pouze po okolí ale nakonec se držíme plánu a vyrážíme směr kemp Apollo u Lednice. Dnes máme takový odpočinkový den, což je podle Oldy pouhých 75 km. Počasí je střídavé a proto zkoušíme zavolat do kempu zda mají volnou chatičku. Sláva mají. Těšíme se že si děti budou moct v suchu pohrát. Když dorazíme od kempu a vidíme co nám bylo přiděleno za chatičku přechází nás úsměv na tvářích. Chatka smrdí pivem, je hned u malého potůčku který se hemží hmyzem a bordelem. Vše je díky dešti rozmočené a bahnem se boříme k chatce. Většinou se s Oldou smíříme s pokojem či chatkou co nám dají ale tentokrát to prostě nejde. Jdu si promluvit s paní na recepci zda nemají hezčí a ona s klidným hlasem určitě není problém. Zavede mě k hezké chatce, před kterou je stolek s židličkami, kolem jsou květiny a chodníček. Je to prostě nebe a dudy. Jsme naprosto spokojení. Já vykoupu kluky a Olda chystá večeři. Po pár skleničkách vína v suchu usínáme.
Mapa den druhý 75 km
DEN TŘETÍ
Olda
Ráno obloha opět barvy ocelové šedi, ale neprší. Díky tomu, že nebalíme stan nám trvá se vyhrabat o něco kratší dobu než včera. První úsek trasy vede podle Mlýnského rybníka k Apollonově chrámu a ke statku Nový Dvůr. Na Lednicko – Valtický areál jsem se těšil, ale nejede se dobře. Blátivé cesty v dalším úseku k Rendez-vouu střídá štěrk, a mírně do kopce pokračuje až k výjezdu z lesa k silnici číslo 55. První úsek teda dost otrava, ale už šlapeme k Rakousku a slibuju Verče, že tady jsou cyklostezky už parádní. A opravdu začátek mezi poli opravdu pěkná pevná štěrková cesta až do Berndhardshalu. Tam jedeme kousek po silnici, ale pak sledujeme cyklotrasu do pole a to byla velká chyba. Cesta se mění v polňačku, šlapu pomaleji a pomaleji a pak slyším Verču jak volá, že už to neušlape a zastaví. Najednou se na kolo začnou balit kila mazlavé jílové hlíny ve které mám problém i stát. Rozhodujeme se obrátit zpět, ale každý metr tlačení těžkých kol je neskutečně namáhavý. Kola se netočí jen kloužou. Dostat se těch pár set metrů zpět na silnici trvá nejméně půl hodiny. Rukou čistím, alespoň to nejhorší blátu z převodů a řetězu, aby se dalo alespoň pomalu a opatrně jet dál. Do Rabensburgu dojíždíme za zvuku pískání kotoučových brzd a vrzání řetězů. Kola vypadají otřesně. Na další čistění řetězu a řazení padají papírové kapesník,y vlhčené ubrousky a zbytek vody, ale na kolech se už dá trochu jet. Nálada na bodu mrazu, bojím se, aby nám to nezničilo kola a nekončili jsme dříve než by nám bylo milé. V Hohenau an der March překračujeme hranici se Slovenskem a napojujeme se na stezku 004 podle Moravy. Bylo to tak, že jsem si říkal, že v Rakousku budou cyklostezky parádní a bál jsem se cesty přes Slovensko. Opak je ale pravdou. Cesta, po které jedem není evidentně budovaná jako cyklostezka nicméně pro cyklocestování parádní. Kopíruje řeku Moravu a její slepá ramena, místy je dost rozbitá, ale umožňuje souvislou a poměrně svižnou jízdu. Podle mne sloužila v dobách železné opony pohraničníkům a nám nyní umožňuje komfortně cestovat. Velká zastávka nás čeká v obci Gajary. Nechávám Verču s klukama na krásném novém hřišti a odcházím na nákup do místního koloniálu. Když se vracím Verča je už v hledáčku místních opálenějších občanů, kteří po ní a kolech zvědavě pokukují. Snad jsem jen oběť svých předsudků a jsou pouze zvědaví, kdo to zavítal do jejich obce. Po ranní šedi se mraky zvedli a máme modro a sluníčko, které o sobě dává vědět. Mezi svačinou odloubáváme bláto z kol, ale drží jako beton, to bude na dlouho. Cesta se mi líbí moc, nikde nic jen pole a slepá ramena a v dálce se rýsující hřeben Karpat, který nám ukazuje kam až musíme dnes dojet, kde až je Bratislava. V Záhorské Nové vsi stavíme na pivo a křupky a koukám kde to dneska spíme. Kemp Zlaté Piesky, ale proč jsem si myslel, že je někde v Bratislavě u Dunaje ? Koukám na mapu, že je až na jejím druhém konci .. uff to máme ještě co dělat. Myslel jsem, že si v klidu došlapeme k ubytování, ale ono to moc klidu nebude, ještě ranec kilometrů před námi.Stezka naštěstí pokračuje úplně stejně dále a jede se moc dobře. V Děvínské Nové Vsi stavíme na hřišti u řeky, odkud je opět těžké Olíka dostat. Objíždíme Děvínskou Kobylu a v podvečer jsme pod hradem Děvín, který je plný turistů. Bratislavou projíždíme už v paprscích zapadajícího slunce a podle Malého Dunaje přes Vrakuň se po 130 kilometrech dostáváme až do cíle. Konečně, dneska to byl ve všech parametrech extrémní den, ale stezku kolem Moravy jsem si opravdu užil. Připlácíme si a za 38 E bereme chatku se sociálkou. Myslím, že si to opravdu zasloužíme. Ještě skočím na rychlý nákup do blízkého Tesca, Verča se stará o děti a večeři. Večer trávím odloubáváním bláta z kol šroubovákem. Veronika jela celý den na převod 2 a už vím proč. Přehazovačku má zmrzlou v hroudě bláta a štěrku. Ještě čištění brzd a mazání řetězu a zítra už to snad bude ok. Dojde i na lahev vína a spát jdeme před půlnocí.
Veronika
Děti nás brzy budí a tak se balíme a vyrážíme směr Bratislava. Tentokrát nás čeká menší balení díky spaní v chatce a tak jde vše rychleji. Představovala sem si lednicko-valtický areál trošku jinak. Kola jedou pískem opravdu ztěžka. Bože proč tady neni asfalt. Alespoň že neprší. Olda natěšen na rakouské cyklostezky se mě snaží navnadit. Konečně překračujem hranice. Cyklostezka podél silnice je super. Potom zahne mezi pole ale stále je pěkná. Těšim se že s konečně pojede lépe. Najednou stezka zahýbá ze silnice vpravo mezi pole. Protože se držíme cyklostezek říkáme si bude to fajn cestička. Jo…no to byla teda fajn…šlape se mi ztěžka, zadní kolo se mi skoro netočí, křičim na Oldu že mi to nejede. Radí mi šlapej a nezastavuj. Snažim se co to jde ale nakonec naštvaná zastavuju. To už to vzdává i Olda. Kola jsou tak obalená blátem že se přestavá točit jak přední tak zadní kolo. Zkuste si tlačit kolo které s nákladem váží cca 50 kg blátem díky kterému se propadáte 20 cm…Po 30 minutách kdy se ve mě míchá vztek a zoufalost se konečně dostávám k Oldovi který už si čistí své kolo od toho nejhoršího. Vjíždíme na silnice a snažíme se kola trochu rozjet aby odlítal bordel ale co to…zjišťujeme že nám ani jednomu nebrzdí skoro brzdy. Takže hlavně to nerozjet moc. V blízkém městečku zastavujeme a snažíme se víc očistit naše kola. Nálada neni dobrá. Olda má strach aby se něco nestalo kolům a já aby se něco nestalo nám. Ale i tak jedeme dál. Já tedy už celý den pouze na druhém tácu. Jak na první tak na třetí mí díky vrstvě bahna nejde přehodit řetěz. Aspoň že počasí nám zlepšuje náladu. Kupujeme sušenky a míříme směr Slovensko. Krásné cyklostezky mezi polema nám vykouzlí na tvářich i úsměv. Zastavíme si na pivko a křupky a Olda říká máme čas tak si odpočinem, ukaž kde je ten kemp. Když mu ukážu druhou stranu Bratislavy než z které přijedem poleje ho pot hodí do sebe pivo a místo odpočinku šlapeme v tempu do pedálů. Kolem hradu Děvín se blížíme k Bratislavě. Sluníčko zapadá a my se podél Dunaje rozhodujeme pro chatku i se sprchou a záchodem. Po ujetých 132 km už nemáme chuť courat po kempu do sprch. Já zalezu do chatky vykoupat děti a připravit večeři a Olda nasedá na kolo aby nám v Tescu koupil víno a pivo na večer. Děti usnou a my si bolaví popíjíme před chatkou a shodnem se že to byl nakonec moc hezký den, i když dlouhý.
Mapa den treti 132 km
DEN ČTVRTÝ
Olda
Ranní vstávání vzhledem k vínu a množství kilometrů překvapivě v pohodě. Oproti včerejšku, je ovšem citelně chladněji a opět zataženo. Motáme se ranní Bratislavou, ale jelikož je neděle, není takový provoz. V občerstvení Šimáni si dáváme ranní kávu a prckové opět řádí na hřišti. Podle Verči přípravu kávy obstaral Strapo se Separem Rozuměj dva pokérovaný vyholený týpci v mikinách s kapucí. Přejíždíme přístavní most do Petržalky a pomalu nám začíná být jasné co bude leitmotivem dnešního dne. Protivítr .. čerstvý, poměrně silný, studený, západní protivítr. Na hraničním příchodu Petržalka vjíždíme opět do Rakouska. V Hainburgu am der Donau dáváme u řeky přestávku. Je to dneska fakt vyčerpávající. Měl to být odpočinkový den, ale vypadá to, že nám dá pěkně zabrat. Ten vítr je zlo. Přejíždíme po mostě Dunaj a sjíždíme na stezku národním parkem Donauen a vidím, že jsme se zmýlil, peklo přichází až tady, teda za předpokladu, že v pekle fouká vítr. Jedeme štěrkovou cestou po protipovodňovém valu, po obou stranách hustý listnatý les, vidíte trasu na několik kilometrů dopředu a přesně tímhle průsekem fičí. Kilometry se neskutečně vlečou, převod jak do prudkého kopce, ale nejde udržet souvislé tempo. U Orth am der Donau sjíždíme a hledáme obchod. Ten nacházíme, ale ouha, Rakušáci mají v něděli zavřeno. Kousek od vesnice u lesa svačíme a začíná to vypadat na krizi. Náročná jízda, dochází jídlo a voda. Naštěstí u nájezdu zpět na val nacházíme cyklobistro Hermis Radlertreff. Tam si alespoň můžeme dát něco k pití a doplnit vodu než budeme pokračovat v kilometrech tupého šlapání proti větru. Po dalších hodinách šlapání konečně dojíždíme do Vídně. U Rafinerie dáváme pauzu a Veronika musí Vojtíka kojit a následně vzniká foto pro rubriku Extrémní kojení Jedeme podle řeky a všude spousty lidí trávících zde nedělní odpoledne. U vody jsou místa na grilování, betonové skruže, takže si všichni vyrazili udělat piknik. Dorážíme k prvnímu kempu, který Veronika vybrala. Plot a za ním několik maringotek .. mno to asi není správná volba. Pokračujeme dál tentokrát už do normálního kempu. Je podvečer a máme toho dost. Postavíme stan, Verča zaopatřuje drobky a já ještě sedám na kolo a jedu, alespoň na benzínku s tím, že koupím colu a brambůrky. Naštěstí zjišťuju, že Rakušáci nedělní zákaz trochu ochcávají a na benzince funguje miniSpar s alespoň třemi regály základních potravin. Takže kluci budou mít banány a přesnídávku a jí pivo. Večer je parádní západ slunce nad Vídní a poměrně kosa, asi největší od doby kdy jsme vyrazili. Večer sedíme a s pivem a plánujeme co s trasou dál a ouha. Výluka Budějovice – Linz už skončila, ale nahradila ji jiná výluka na stejné trase. No paráda, takže díky České Dráhy, bohužel se dál podle Dunaje nepodíváme a musíme to stočit zpět do Česka. Alespoň máme důvod se na Dunajskou stezku vrátit příští rok a projet ji pokud možno celou.
Veronika
A máme tu další den. Odpočatí, nasnídaní vyjíždíme s příslibem odpočinkového dne směr Vídeň. Kdy já se už poučim a Oldovi přestanu jeho odpočinkové dny věřit. Promotáme se Bratislavou, dáme si kávičku u dvou rapperů, klucí se pohoupou na houpačká a šup šup do Rakouska. Nesmí nám chybět fotka kontejnerů a Bratislavského hradu. Když přejíždíme hranice cítím že něco neni úplně v pořádku. Níkdo nejede naším směrem. Všichni proti nám a debilním úsměvem na nás koukají. Brzy pochopím proč. Odpověď je celkem jednoduchá. Vítr, vítr jo a abych nezapomněla vítr. Dupu do pedálů ale když koukám kolem sebe zjišťuju že se má rychlost snížila na minimum…jet o trochu pomaleji stojím. Stále proti nám potkáváme usmáté cyklisty. Jen mě úsměv na tváři nějak chybí. Přejíždíme nekonečnej most pod kterým se chytáme cesty která vede středem valu a vypadá to že na té chvilku pojedem. Snažím se zlepšit náladu povídáním ale bohužel si cestu do mé pusy najde nějaký ohavný tvor kterého polknu. Začnu natahovat na zvracení a dělá se mi špatně. Můj milý manžel přes slzy smíchu skoro nevidí na cestu. Nadávám že toho odporného tvora musím zapít ale bohužel není čím. Sjíždíme do městečka ale jak jinak neni nic otevřeného. Nakonec se nám povede najít menší hospůdku kde si dáme limču a pivko. A hurá zpátky na nekonečnou cestu do Vídně. Protivítr neustává jen se občas mění na boční vítr. Hurá konečně Vídeň. Zjišťujeme, že podél Dunaje lidé rádi grilují. Pečené maso voní po celé stezce. Mám zde vyhlídlé dva kempy. Přijíždíme k prvnímu. Vidíme pár maringotek a najdenou pochopím název Wagenplatz. Tak tady teda ne no. Popojíždíme dalších pár km a dojíždíme nad pumpu do kempu, kde mě Olda zanechá u stanu a sjíždí pro něco k jídlu a pití na večer na benzinku, což je jediný otevřený krám který potkáváme protože v Rakousku mají v neděli všechny krámy zavřeno. Uspáváme prcky a před stanem si zabalení do spacáku povídáme o dalším dnu. Máme to rakouskem dál a…a nic…najednou zjištujeme že pokud se budeme držet našeho plánu dojet do Linze nemáme se jak dostat domů neboť mají české dráhy novou výluku. Takže další změna plánu. Vrátíme se zpátky do kempu Apollo a z něj další den navštívíme kamarádku Bodlinu v Tišnově. Vypadá to ale že nás čeká pár kopečků…jdeme radši spát ať si trochu odpočinou bolavé nohy.
Mapa den ctvrty 75 km
DEN PÁTÝ
Olda
Tak noc byla opravdu chladná a ani ráno není žádné vedro. Vítr je slabší a neprší, tak to snad bude dobrý. Nějaký nástřel trasy jsem večer vytvořil, tak jsem sám zvědavý do jaké míry bude nutné improvizovat. Ráno balíme a vyrážíme poměrně časně, což v našem podání znamená před osmou. Sjíždíme k Dunaji a jedeme přes město po perfektní cyklostezce. Kolem kancelářské budovy, ale kde jsou lidi ? Bouchla atomovka ? Epidemie ? Po 15 ti kilometrech městem 5 lidí ? Google, aha dneska je v Rakousku Svátek, tak to bude opět fajn protože si nenakoupíme. Dunaj opouštíme u Korneburgu, kde potkáváme benzinku se Sparem. Ještě, že tak. Opět nákup na zbytek dne, protože se nedá spoléhat, že něco potkáme a ještě kafe navrch. No a teď cestou neprozkoumanou. Snažil jsme se vybrat co nejmenší zlo, ale z cesto do Vídně vím, že silnice od Brna má poměrně zvlněný profil. No a taky, že jo. Vesničky a městečka, přes které jsme projížděli si pamatuju poměrně matně a pletou se mi. Enzersfeld, Putzing, Ulrichkirchen, Niederkreuzstetten, Miistelbach, Pysdorf, kdo si to má pamatovat ? Fakt je takovej, že foukalo i když méně. Nikde žádné dětské hřiště, první až 10 km před hranicemi. Cesta kopeček za kopečkem, takže když jsme v šest dorazili opět do kempu Apollo, byl jsem vytahanej jak opička na gumě. Poslední úsek mezi vinicemi byl poměrně pěkný, ale tenhle den byl spíše nutnost, abychom se dostali domů.
Veronika
Naše dětičky jsou lepší než budík. Po šesté vstáváme a zima nás brzy vyhání do sedel kol kde se aspoň zahřejeme. Těšim se že uvidim Vídeň a nakoupíme si něco dobrého na cestu. Ale proč nikoho nepotkáváme? To chodí do práce později? nebo dřív? Hele Oldo neni on svátek? Koukáme na internet a ano…Svatodušní pondělí. Takže zase žádný otevřený krám. Ještě že tady mají ty benzinky s MiniSparem. Projíždíme vesničkami s kopečkami. Nemáme na to zrovna zvyklé nohy a když si vemu dva předchozí dny. Jeden extra dlouhý a jeden extra větrný únava už je opravdu velká. Slibujeme Olíkovi že mu zastavíme na každém hřišti (vím jak tento slib u Oldy vypadá – asi jako na Šumavě v každé hospodě si po cestě na Novou Hůrku dáme pivo – samozdřejmně cestou žádná hospoda neni). Hřiště ale nakonec jedno potkáváme. Stavíme odpočíváme svačíme a koukáme že máme před sebou snad už jen posledních pár kopců. No je jich víc jak pár ale díky bohu už jsme v Lednici. Kupujem stáčené víno zmrzlinku Olíkovi a po přejetí odbočky si ještě přidáváme kilometr navíc a díky bohu kemp. Neni chuť stavět stan a cena chatky 450,- není tak hrozná. Dostáváme chatku hned vedle naší minulé. Večeře, koupání, Olda do sebe otočí litr červeného a padáme do postelí s hrůzou zítřejších kilometrů na kole.
Mapa den paty 107 km
DEN ŠESTÝ
Olda
Dnešní plán je dojet do Tišnova, za Verči kámoškou Bodlinou. Ráno opět šedivo a chladno a pro změnu vítr. Těším se, že pojedeme krajinou kolem Nových Mlýnů, ale moc si to neužívám. Počasí opravdu nepříjemné, po včerejších kopečkách stehna v jednom ohni. Cesta podle nádrže je opravdu rozbitá, takže žádná radostná projížďka. V Dolních Věstonicích zastavujeme na hřišti a pak musíme přejet nepříjemný kopeček do Pouzdřan, kde zjistíme, že Olík ztratil botu. Takže si kopeček, přejedu ještě jednou, abych ji našel. Když se opět rozjedeme, tak se do mě opře protivítr a začne silně pršet. V tu chvíli toho mám dost a volíme, že si zkrátíme cestu vlakem do Brna. Když, ale vlak přijede a zjistíme, že jede až do Tišnova, nějak není o čem přemýšlet. Není třeba to lámat za každou cenu přes koleno, myslím, že si to po předchozích dnech zasloužíme a prckové taky. U Bodliny si Olík a Vojta může hrát s Filípkem a tak vůbec jsme rádi za výdobytky civilizace. Holky se dlouho neviděli tak si mají co říct a mě odpočinek taky prospívá. Tímto díky Bodlině za azyl, že si nás smradlavé a špinavé s hromadou krámů vzala do bytu
Veronika
Ráno je opravdu bolavé. Ach ty nohy. Ale co dnes mě čeká večeře v podobě objednaných řízku u mé kamarádky, salátek a i nějaká ta sladkost na závěr. Počasí nic moc, cesta nic moc. Dohadujeme se, že potřebujeme odpočinek. Dojedem do Brna a pak už sedneme na vláček do Tišnova. Změna plánů přichází ve chvíli kdy si sjedeme dlouhý hezký kopeček a dole zjistíme že Olík ztratil botu a Olda ji jede hledat. Přijede dost bez nálady. Rozjedem se do mírného kopečka. Najednou boční vítr a déšť. Olda strhne kolo pod stříšku sleze z kola a nadává jdeme na vlak. Dojedem do Brna vlakem a pak na kole do Tišnova. Vláček přijíždí za 20 minut. Sedíme odpočíváme. Koukám na jízdní řád a když zjistíme že vlak jede přímo až do Tišnova mění opět plán. Dnes už bylo kola dost. Voláme Bodlince zda nevadí že dorazíme dřív. Nevadí….Přijíždíme smradlaví bolaví špinaví a hladoví. Díký bohu že ji mám a znám:) Jdeme na procházku s dětma, dáme kávičku, večeři, děti usínají, Olda usíná a my až do jedné do rána drbeme a popíjíme víno. No spíš piju já…teď už vim proč…další miminko do party:) Ale už musím jít vážně spát. Dohodli jsme se že přeci nepojedem až domů vlakem. Vystoupíme si v Kolíně a ještě se projedem.
Mapa den sesty 26 km
DEN SEDMÝ
Olda
Den poslední, ale dovolenka ještě neskončila. Z Tišnova domů nedojedem, ale přiblížíme se vlakem do Kolína a domů si to zase došlapeme. Počasí není nijak překrásný, ale je tepleji a místy slunko a hlavně bez toho prašivýho větru.Takže z Kolína přes Osek do Libice a odtud už to známe. Labskou stezku z Hradce jsme jeli častěji, než kteroukoliv jinou. Naposledy vlastně na Velikonoce z Hradce. Kilometry ubíhají rychle, u Nymburka si dáme polívku, v Přerově pak stavíme u skanzenu na oběd no a v Čelákovicích na hřišti. Asi nemá cenu vyprávět o tom, že se Olíkovi vážně pryč nechtělo. A pak už notoricky známá cesta do Brandýsa a přes Kostelec do Neratovic.
Konec nebyl úplně podle představ, ale cesta je pro nás cíl a toho jsme se drželi. Cestu jsme zvládli bez úhony, prckové stejně tak a dokonce bez technických problémů. Hlavně nám to ukázalo, že se nemusíme bát se do podobných dobrodružství pustit a můžeme povolit uzdu naším plánům na cesty do vzdálenějších destinací.
Veronika
Blázni, jste blázni myslí si o nás Bodlinka po tom co kolem páté vstáváme a vydáváme se na vlak směr Kolín. Cesta vlakem uteče rychle a hurá do posledních desítek kilometrů směr domov. Počasí je celkem dobré. Neprší nefouká a to je hlavní. Den si děláme s více přestávkama na jídlo a na pohrání na dětském hřišti. Tak hurá už jen naše klasika Brandejs Kostelec a jsme doma. Zvládli jsme to. A teď si dáme pár týdnů odpočinek a hurá do Německa:)
Mapy den sedmy 82 km
odkaz na fotogalerii
https://goo.gl/photos/ZtapbvHFdfBTpo4w5
