JUNE RUNNING CHALLENGE
Ahoj!
Je tu nový měsíc a tentokrát jeden z mých oblíbených! Měsíc, kdy se počasí přibližuje každým dnem k tomu letnímu, škola pomalu ale jistě končí a to znamená jediné - prázdniny. Bohužel zkouškové narušilo veškerý můj denní režim a to včetně tréninků. V květnu veškeré pokusy o navrácení k nějakému pravidelné režimu selhaly a veškeré tréninky byly spíše zoufalým pokusem o únik ze světa učebnic a skript. Proto jsem se po dlouhém rozmýšlení rozhodla uspořádat sama sobě na červen běžeckou výzvu. A kdyby se chtěl někdo přidat, budu jedině ráda!
A v čem výzva spočívá?
Nejdříve jsem myslela, že cílem bude určitý počet kilometrů. Jenže jsem nevěděla kolik - 100, 150, 200? Tyhle výzvy ale nezaručují pravidelné běhání, mají totiž jednoduchý princip - jakmile dosáhnete cílového počtu kilometrů, trénink končí a všechen ostatní je jen navíc. Neustále jsem přemýšlela, jak zajistit, aby bylo běhání pravidelné - co mě donutí, abych šla běhat i v době, kdy na to nemám sebemenší pomyšlení? A protože jsem na nic lepšího nepřišla, rozhodla jsem se pro tu nejrazantnější variantu.
Běhat se půjde KAŽDÝ DEN.
Ne 3x týdně ani 5x týdně. Ani 100 kilometrů, ani dvěstě.
A protože je jasné, že 30 běhů v řadě (+ nějaký ten trénink) nebude zas taková sranda, pro odlehčení jsem stanovila limit 3km denně. Ne, neznamená to, že denně poběžím jen 3 kilometry, ale v případě největší nouze, rozuměj když už nohy nebudou vědět která je pravá a levá, budu se muset donutit aspoň k těm třem kilometrům. A to bude teprve sranda.
Tak co, kdo jde do toho se mnou?!
JUNE RUNNING CHALLENGE
Ahoj!
Je tu nový měsíc a tentokrát jeden z mých oblíbených! Měsíc, kdy se počasí přibližuje každým dnem k tomu letnímu, škola pomalu ale jistě končí a to znamená jediné - prázdniny. Bohužel zkouškové narušilo veškerý můj denní režim a to včetně tréninků. V květnu veškeré pokusy o navrácení k nějakému pravidelné režimu selhaly a veškeré tréninky byly spíše zoufalým pokusem o únik ze světa učebnic a skript. Proto jsem se po dlouhém rozmýšlení rozhodla uspořádat sama sobě na červen běžeckou výzvu. A kdyby se chtěl někdo přidat, budu jedině ráda!
Český běh žen 2016
Český běh žen je závod, který se v Ostravě pořádal letos počtvrté. I když je pro pánskou část VZS diskriminující, na startu desítky jsme se sešly s Petrou Schw., pětku běžela také Petra Šustková a Iva 2,5 km. Závody se konaly za velkého horka navíc po skvělé oslavě Berďových a Stošových čtyřicátin a tak byl docela náročný (nazpomenu na přísný výraz a tón paní ředitelky „Jako Niky, ty chceš zítra běžet?“ …když jsem ochutnávala Demenovku…). Závod je určený pro holky různého věku i výkonnosti, královskou disciplínou je závěrečná desítka. Moje ambice byly zvládnout ji pod 57 minut.
13:20 jsme s Jakubem Kohákem, maskotem tohoto běhu, odstartovaly. První pětku jsem zvládla cca za 27 min a běželo se mi dobře. Příjemné byly úseky kolem řeky v chládku, zato vyprahlé dlažební kostky v centru docela zmáhaly. Druhé kolo už bylo horší, hlavně poslední kopec. Doběhla jsem v čase 55:10 a úplně jsem hořela. S časem jsem spokojená. Během cesty jsem nepozřela žádnou vodu. Pokud běžím méně jak hodinu, pít nepotřebuji. A hlavně by mi občerstvovačky ubraly sekundy!!! Petra závod zvládla za 47:01 min, celkově 8. místo a 2. v kategorii!!! Peťa Šustková – 28:26 a Iva – 16:26. Berďa nás přišel povzbudit a konstatoval, že se mu líbí takový závod, kdy je v roli diváka. No bodejž by ne, tolik bab!
Celkově hodnotím Český běh žen jako pěknou akci :-), i když je hodně komerční, občas to neuškodí!
O běhání s daty, zlepšování a jiné letní úvahy :)
Běžecký deník mi hlásí, že jsem naběhal přes 500 kilometrů za letošní rok a letní sezóna je v plném proudu. Z poslední doby mám několik prvenství. Tak například jsem snad poprvé v životě běžel v kraťasech, protože kraťasy nesnáším. A jo … bylo to příjemné, jen jsem se furt bál, co mě kousne do nechráněné nohy.
Abych to uvedl. Včera jsem si říkal, že bych mohl běžet potřetí trasu z Černého Mostu k nám do Brandýsa, jenže je to hodina a půl a už bych nestihl jít s Vojtou na kolo, což měl slíbeno. Takže jsem se rozhodl pro kratší variant, sedm kiláčků ze Zelenče. Jenže tam musím dojet vlakem, který jezdí dvakrát za hodinu a jak na potvoru jede za deset minut, což není šance ani si sbalit v práci věci, natož doběhnout těch 500 metrů, kolik to mám na nádraží.
Tak jsem se zamyslel, pobalil si věci do batohu a pak koukám, že to jede za čtyři minuty a říkám si, že bych mohl zkusit, jestli to přeci jen nedám sprintem, když už běhám. Nebudu napínat. Dal, takovým fofrem, že se mi ani nestihla chytit GPSka v Garminu, abych si to změřil.
Převlékal jsem se ve vlaku, naštěstí jen sundat nohavice z kalhot, tričko jsem si přehodil ještě v práci. V Zelenči jsem svižně vyběhl domů, jen v půli trasy mě chytla mikrobouřka, chvíli jsem šaškoval se šusťákovkou, hlavně proto, že jsem ji chtěl vyzkoušet. Minule jsem ji zkoušel v totální průtrži mračen, kdy se ukázalo, že když stojíte po krk ve vodě, tak vám fakt nepomůže. Teď se ukázalo, že když prší a do toho svítí fest slunce a je takových 28 stupňů, že je lepší běžet bez šusťákovky a neblbnout, tak jsem ji po pár metrech za běhu sundal, což se mi vymstilo na celkovém času, který bych jinak měl šanci na trase zlepšit.
K tomu dvě poznámky. Dlouho mi leželo v hlavě, proč se zlepšuju tak nějak divně, pomalu. Když jsem pročítal začátky 12Honzy, nemohlo mi uniknout, že se na slušnější časy dostal podstatně dříve, než já, ačkoliv zátěž byla podobná. Až později se ukázalo, co jsem přehlédl - stejná nebyla výchozí váha. Zatímco já začal data sbírat někdy v momentě, kdy jsem měl téměř 110 kilo, 12Honza byl od počátku na váze, jakou já mám teď. A váha je v běhání fest vidět. Osobně mám značné podezření, že většina mých běžeckých zrychlení nejde ani tak na vrub tréninku, jako na vrub snížení váhy. Několikrát jsem v poslední době běžel s různě těžkým batohem a pokud si vezmu osmikilový bágl s notebookem a věcma do práce, fakt zpomalím radikálně. Více jsem si k tomu psal tady.
A ta druhá věc: hodně mě baví statistiky SmashRun. Tedy bohužel ty placené, Pace Trends. Dělají to, že vezmou nejrychlejší běhy v období a proloží je lineárně regresní křivkou. Z toho je velmi dobře vidět, jak se rychlost vyvíjí:
Tak kupříkladu já jsem do konce letošního roku na rychlosti vůbec nepracoval. Nabíhal jsem objemy, hubnul jsem. Na přelomu roku jsem do toho více začal šlapat a soustředit se na nabírání rychlosti tím, že jsem více trénoval intervaly, fartlegy a běhal soustavně ve vyšším tempu. Za toho půl roku jsem se na desítce zlepšil o jedenáct minut, zatímco předchozí zhruba půlroční běžecký trénink mi zajistil leda tak to, že tu desítku vůbec uběhnu.
Dobře je to vidět na grafu rozložení tepové zátěže, kdy přelom roku byl většinou v anaerobním pásmu, letos jsem se výrazně posunul do maxima zátěže tím, že jsem zrychlil, ale daří se mi postupně vyšší rychlosti přesouvat zpět do anaerobního pásma, protože si tréninkem přivykám a zvládám více.
Se SmashRun je legrace, když si s tím chcete hrát (a cvaknete to).
Je na tom ještě jedna věc dobře vidět. Trocha vzdělání v běžecké teorii fakt nezaškodí, protože co mohu kontrolně srovnávat, tak lidé, kteří věnují běhu stejně času, jako já, jen bez nějaké větší rozvahy, se nezlepšují tolik. Tím nechci říct, že bych se zlepšoval kdovíjak, ale ten rozdíl je přeci jen patrný. Samozřejmě, když se tomu člověk nechce věnovat samostudiem a nemá tu výhodu, že se v práci hrabe v podobných datech, hodně pomůže mrknout se po nějakém trenérovi. Třeba tady v okolí pořádá tréninky Miloš Škorpil, je to na Černém Mostě, už si dlouho říkám, že bych tam vyrazil, jenže čas je problém. Tady v Brandýse zatím nikdo :(
Poslední poznámka: té maxline v grafu se neděste. Bohužel se mi ukazuje, že optický snímač tepu je opravdu spíše indikativní. Dobře funguje do nějakých 130 tepů, ale jakmile se člověk zapotí, začíná přidávat různý hausnumera, zejména tím, že najednou na chvíli přestřelí. Vyřešil jsem to tím, že jsem splašil hrudní pás ke Garminu a když jdu běhat, připínám si hrudní pás. Někdy ale samozřejmě zapomenu. Optický snímač pomáhá Garminu odhadnout, kdy usínám, to funguje dobře, stejně dobře detekuje menší zátěž, ale při běhu má několikavteřinové zpoždění, což se projeví ve SmashRun tím, že dumáte, proč vám tep nevyletěl při běhu do kopce, ale až při seběhu z kopce. Prostě to byl maličký kopec a než se něco naměřilo, už jste běželi dolů.
Při cestě ze Zelenče jsem našel tenhle činžák pro ptáky.
Díky tomu, kdo to stvořil, je to paráda. A taky nám to dalo cíl na kolo, protože jsem to Vojtovi odvyprávěl, on to chtěl vidět, tak jsem ho posadil na kolo a běžel s ním zpět a pak ještě k dálnici, celkem jsme k té mojí sedmičce přidali ještě osmičku. Jediný, kdo brblal, byla nějaká slečna, kterou jsem potkal už při tom prvním běhu a která se durdila, že než ona proběhne celou alej tam a zpět, tak já uběhnu totéž a ještě se při tom převlíknu. Ani jsem ji nechtěl deptat tím, že bych se přiznal, že jsem si ještě stihl dát sprchu…
Doufal jsem, že v červnu stihnu nějaké závody. Bohužel spíš prd. Nevypadá to, časově to nevychází, mrzí mě hlavně Běhej Lesy na Karlštejnsku, i v Pardubicích všechno minu, minul jsem i půlku tady v Brandýse minulý týden. Děti nachcípané, pracovně se ženou rozlítaní. Ale v červenci si to musím vynahradit, přihlásil jsem se na Zátopkův zlatý týden varianta “Emil má zlomenou nohu”. Běží se pět a deset kiláků a maraton ve stejné dny, v jaké zaběhl Zátopek zlaté v Helsinkách. Varianta “Emil se zlomenou nohou” - tak jsem si překřtil to, že dám jen půlmaraton, na celý se ještě necítím. Jsou to tři dny v rozmezí 20.-27. července a pro mne taková moje vzpomínka na Zátopka. Uvidíme, jak to půjde, je to přeci jen fičák. Přihlašte se taky, běží se to v Praze, půlka je ve Stromovce v Praze, deset a pět na Slávii v Edenu.
Abych to uvedl. Včera jsem si říkal, že bych mohl běžet potřetí trasu z Černého Mostu k nám do Brandýsa, jenže je to hodina a půl a už bych nestihl jít s Vojtou na kolo, což měl slíbeno. Takže jsem se rozhodl pro kratší variant, sedm kiláčků ze Zelenče. Jenže tam musím dojet vlakem, který jezdí dvakrát za hodinu a jak na potvoru jede za deset minut, což není šance ani si sbalit v práci věci, natož doběhnout těch 500 metrů, kolik to mám na nádraží.
Tak jsem se zamyslel, pobalil si věci do batohu a pak koukám, že to jede za čtyři minuty a říkám si, že bych mohl zkusit, jestli to přeci jen nedám sprintem, když už běhám. Nebudu napínat. Dal, takovým fofrem, že se mi ani nestihla chytit GPSka v Garminu, abych si to změřil.
Převlékal jsem se ve vlaku, naštěstí jen sundat nohavice z kalhot, tričko jsem si přehodil ještě v práci. V Zelenči jsem svižně vyběhl domů, jen v půli trasy mě chytla mikrobouřka, chvíli jsem šaškoval se šusťákovkou, hlavně proto, že jsem ji chtěl vyzkoušet. Minule jsem ji zkoušel v totální průtrži mračen, kdy se ukázalo, že když stojíte po krk ve vodě, tak vám fakt nepomůže. Teď se ukázalo, že když prší a do toho svítí fest slunce a je takových 28 stupňů, že je lepší běžet bez šusťákovky a neblbnout, tak jsem ji po pár metrech za běhu sundal, což se mi vymstilo na celkovém času, který bych jinak měl šanci na trase zlepšit.
K tomu dvě poznámky. Dlouho mi leželo v hlavě, proč se zlepšuju tak nějak divně, pomalu. Když jsem pročítal začátky 12Honzy, nemohlo mi uniknout, že se na slušnější časy dostal podstatně dříve, než já, ačkoliv zátěž byla podobná. Až později se ukázalo, co jsem přehlédl - stejná nebyla výchozí váha. Zatímco já začal data sbírat někdy v momentě, kdy jsem měl téměř 110 kilo, 12Honza byl od počátku na váze, jakou já mám teď. A váha je v běhání fest vidět. Osobně mám značné podezření, že většina mých běžeckých zrychlení nejde ani tak na vrub tréninku, jako na vrub snížení váhy. Několikrát jsem v poslední době běžel s různě těžkým batohem a pokud si vezmu osmikilový bágl s notebookem a věcma do práce, fakt zpomalím radikálně. Více jsem si k tomu psal tady.
A ta druhá věc: hodně mě baví statistiky SmashRun. Tedy bohužel ty placené, Pace Trends. Dělají to, že vezmou nejrychlejší běhy v období a proloží je lineárně regresní křivkou. Z toho je velmi dobře vidět, jak se rychlost vyvíjí:
Tak kupříkladu já jsem do konce letošního roku na rychlosti vůbec nepracoval. Nabíhal jsem objemy, hubnul jsem. Na přelomu roku jsem do toho více začal šlapat a soustředit se na nabírání rychlosti tím, že jsem více trénoval intervaly, fartlegy a běhal soustavně ve vyšším tempu. Za toho půl roku jsem se na desítce zlepšil o jedenáct minut, zatímco předchozí zhruba půlroční běžecký trénink mi zajistil leda tak to, že tu desítku vůbec uběhnu.
Dobře je to vidět na grafu rozložení tepové zátěže, kdy přelom roku byl většinou v anaerobním pásmu, letos jsem se výrazně posunul do maxima zátěže tím, že jsem zrychlil, ale daří se mi postupně vyšší rychlosti přesouvat zpět do anaerobního pásma, protože si tréninkem přivykám a zvládám více.
Se SmashRun je legrace, když si s tím chcete hrát (a cvaknete to).
Je na tom ještě jedna věc dobře vidět. Trocha vzdělání v běžecké teorii fakt nezaškodí, protože co mohu kontrolně srovnávat, tak lidé, kteří věnují běhu stejně času, jako já, jen bez nějaké větší rozvahy, se nezlepšují tolik. Tím nechci říct, že bych se zlepšoval kdovíjak, ale ten rozdíl je přeci jen patrný. Samozřejmě, když se tomu člověk nechce věnovat samostudiem a nemá tu výhodu, že se v práci hrabe v podobných datech, hodně pomůže mrknout se po nějakém trenérovi. Třeba tady v okolí pořádá tréninky Miloš Škorpil, je to na Černém Mostě, už si dlouho říkám, že bych tam vyrazil, jenže čas je problém. Tady v Brandýse zatím nikdo :(
Poslední poznámka: té maxline v grafu se neděste. Bohužel se mi ukazuje, že optický snímač tepu je opravdu spíše indikativní. Dobře funguje do nějakých 130 tepů, ale jakmile se člověk zapotí, začíná přidávat různý hausnumera, zejména tím, že najednou na chvíli přestřelí. Vyřešil jsem to tím, že jsem splašil hrudní pás ke Garminu a když jdu běhat, připínám si hrudní pás. Někdy ale samozřejmě zapomenu. Optický snímač pomáhá Garminu odhadnout, kdy usínám, to funguje dobře, stejně dobře detekuje menší zátěž, ale při běhu má několikavteřinové zpoždění, což se projeví ve SmashRun tím, že dumáte, proč vám tep nevyletěl při běhu do kopce, ale až při seběhu z kopce. Prostě to byl maličký kopec a než se něco naměřilo, už jste běželi dolů.
Při cestě ze Zelenče jsem našel tenhle činžák pro ptáky.
Díky tomu, kdo to stvořil, je to paráda. A taky nám to dalo cíl na kolo, protože jsem to Vojtovi odvyprávěl, on to chtěl vidět, tak jsem ho posadil na kolo a běžel s ním zpět a pak ještě k dálnici, celkem jsme k té mojí sedmičce přidali ještě osmičku. Jediný, kdo brblal, byla nějaká slečna, kterou jsem potkal už při tom prvním běhu a která se durdila, že než ona proběhne celou alej tam a zpět, tak já uběhnu totéž a ještě se při tom převlíknu. Ani jsem ji nechtěl deptat tím, že bych se přiznal, že jsem si ještě stihl dát sprchu…
Doufal jsem, že v červnu stihnu nějaké závody. Bohužel spíš prd. Nevypadá to, časově to nevychází, mrzí mě hlavně Běhej Lesy na Karlštejnsku, i v Pardubicích všechno minu, minul jsem i půlku tady v Brandýse minulý týden. Děti nachcípané, pracovně se ženou rozlítaní. Ale v červenci si to musím vynahradit, přihlásil jsem se na Zátopkův zlatý týden varianta “Emil má zlomenou nohu”. Běží se pět a deset kiláků a maraton ve stejné dny, v jaké zaběhl Zátopek zlaté v Helsinkách. Varianta “Emil se zlomenou nohou” - tak jsem si překřtil to, že dám jen půlmaraton, na celý se ještě necítím. Jsou to tři dny v rozmezí 20.-27. července a pro mne taková moje vzpomínka na Zátopka. Uvidíme, jak to půjde, je to přeci jen fičák. Přihlašte se taky, běží se to v Praze, půlka je ve Stromovce v Praze, deset a pět na Slávii v Edenu.
H.H.
Helena Heinz. A dál? Chvíli přemýšlím, jak vlastně začít. Těch několik minut, strávených rozhovorem nebo spíš povídáním, které plynulo jako voda v horském potoku, obsahovalo takové množství zajímavých informací, že to ve mně zanechalo opravdu hluboký dojem. Myslím, že ten potok je výstižné přirovnání, protože témata přeskakovala z jednoho oblázku na druhý a hovor byl plný energie, čerstvý a osvěžující, stejně jako Helena. A voda a kameny hrály v jejím životě důležitou roli.
Položila jsem několik otázek a dostalo se mi mnoho odpovědí. I na to, na co jsem se neptala, ale vlastně chtěla vědět. Tak nějak mě ten rozhovor povznesl o pár centimetrů výš z běžné a stereotypní přízemnosti všedních dnů. To je tak, když vám věnuje čas člověk velice upřímný a otevřený, plný plánů, snů a představ, takový trochu bohém s francouzským šarmem, pozitivně naladěný, inspirativní, umělecky založený, se smyslem pro opravdovost a poctivost. To byste si pak ta mýdla nejraději koupili všechna, protože víte, že do nich dává kousek sebe. A navrch přihodili ještě tu kolínskou, pro kterou se určitě brzo vrátím.
Proč mýdla, když vystudovala kov a šperk? Vždycky milovala módu a šperk k ní měl hodně blízko. Zároveň k životu potřebuje momenty kontaktu se sebou - se svým nitrem. Šperk byl úžasný úvod, zpočátku jí velmi bavilo experimentovat, tvořit a vytvářet ho, ale pak už jí nestačil - přišel jí až příliš umístěný na povrchu - nedostatečný pro potřebu dotknout se vjemů a nitra člověka.
Tvoří upřímně, načisto, bez strategií. Žije z emocí lidí. Co jí v životě chybí, to si udělá. Naposledy třeba síťovanou tašku na jógu, která se stala hitem. Inspirují ji lidé, svět který ji obklopuje a zážitky.
Z toho všeho čerpá, když vytváří nová mýdla. Mýdla, která vám padnou přímo do ruky jako ty oblázky z potoka, protože jejich tvary tvoří reálné otisky oblázků a kamenů. Je jich 12, aby si každý mohl vybrat ten, který mu vyhovuje.
Jako malá žila obklopená přírodou, dům na kopci, kolem stromy, vůně lípy a mateřídoušky na zahradě. Kousek od domu potok plný kamínků a oblázků, se kterými si ráda hrála. Stejně tak jako s malými omydlenými mýdly, která ráda pozorovala a sbírala.
Inspirována ženským světem tet, které si šily oblečení a vozily ze zahraničí modní časopisy plné francouzského chic stylu. Další kroky vedly na uměleckou školu, kde se učila pracovat se sklem. Ale k mýdlům se dostala až na stáži ve Štrasburku, kde prožila velkou osobní krizi a tu léčila tím, že si kupovala pro radost ta voňavá francouzská. Tam se rozhodla, že vysokou školu uměleckoprůmyslovou ukončí diplomkou, kde si zvolí svoje srdeční téma a navrhne si kolekci mýdel, kterou věnuje lidským citům, vjemům a emocím.
Tvoří upřímně, načisto, bez strategií. Žije z emocí lidí. Co jí v životě chybí, to si udělá. Naposledy třeba síťovanou tašku na jógu, která se stala hitem. Inspirují ji lidé, svět který ji obklopuje a zážitky.
Z toho všeho čerpá, když vytváří nová mýdla. Mýdla, která vám padnou přímo do ruky jako ty oblázky z potoka, protože jejich tvary tvoří reálné otisky oblázků a kamenů. Je jich 12, aby si každý mohl vybrat ten, který mu vyhovuje.
Před odchodem jsem se zeptala, co má v Praze nejradši, co mi může prozradit. Tady jsou Heleniny tipy na místa, kam se můžete také vypravit. Třeba jste tam už dlouho nebyli. Na večeři do restaurace Wine Food Market, na kávu do Café Louvre, na zmrzku do Angelato, projít se Pařížskou ulicí (pro její atmosféru, ne kvůli obchodům), na Kampu načerpat energii z léčivých stromů, na výbornou polévku či hummus do Mamacoffee ve Vodičkově ulici, na film do kina Lucerna, v sobotu na farmářské trhy a zrelaxovat na bikram jógu. A poslouchá Radio 1.
Tak se u H.H. někdy stavte, já z toho budu žít ještě dlouho....A pak si zajdu pro další.....mýdlo a pár milých slov.
P. S. Pro zajímavost - uvařit mýdlo trvá 1,5 hodiny a pak 48 hodin tuhne ve formě ;-)
Z Prahy do Brandýsa a zase zpět, i když vlastně ne tak úplně
Až do tohoto závodu jsem za své "domácí" běhy považoval Novoroční běh Horními Počernicemi (cca. 3km na start) a Běchovice (cca. 4,5km na start). Letos se to však rozhodli trumfnout organizátoři velmi tradičního běhu Praha-Brandýs, kteří nám start a cíl umístili do Zelenče, necelé 2 kilometry od baráku, přičemž na trase jsme se dostali až na 500 metrů od domova.
V této situaci je trochu úsměvné,
Chi la dura, la vince aneb kdo vytrvá, (ne)vyhraje
Půlmaratonskou trať odjakživa beru jako slušnou výzvu, na kterou se ještě dá natrénovat v rámci „normálního“ života (ženy, pivo, rap… a práce), ale stále nebere časově a tréninkově celé večery a dlouhé hodiny jako v případě přípravy na maraton. Po úspěšných „půlkách“ a zlepšení na nich z minulého roku jsem si tak vybral jako jarní cíl snažení půlmaratón…
ME 2016
SPRINTOVÉ DISCIPLÍNY O výsledcích, chybách, pocitech a výmluvách až o odstavec níže. Jak to vše probíhalo se dozvíte z parádních přenosů ČT. Kdysi jsem si stěžoval, že jsem často nebyl dost teoreticky připraven na důležité závody a proto jsem chtěl … Celý příspěvek →
Tréninkový deník: květen 2016
Sportování potřicáté. V květnu jsem toho moc nenaběhala, ale po dvou dálkových pochodech těsně po sobě a s jednou tréninkovou pětašedesátkou to ani moc nešlo. Organizovaná chůze/běh...
Závod na 12 hodin ve Stromovce 2016
Dvanáctihodinovka ve Stromovce byla vyvrcholením velmi náročného květnového závodního programu. Začalo to pražským maratonem, další víkend Borákem, pak jsem si dal i kratší závod na 10 km a pak Stromovka. Vše vždy s odstupem pouhého jednoho týdne. Nebylo to zdaleka ideální a při tolika startech se nedá rozumně na závody připravit. Proto jsem si ani […]