VODY NENÍ NIKDY DOST
Kalendář ukazuje 20.srpna a já sedím v autě cestou na další Spartan Race. Není to ani 24 hodin, co jsem se ještě válela v lázních v Maďarsku v teplých bazencích a sauně. Dneska mě čeká trochu jiný bazén – značně studenější a špinavější. Jmenuje se Morava. Po celou cestu si tak nějak neuvědomuju, co mě vlastně čeká. Každý […]
Top 3 Apps For Perfecting Your Running Technique
6 let s Kilianem by Jordi Saragossa
Jordi Saragossa je katalánský fotograf a kamarád Kiliana Jorneta. Můžete jej potkat na téměř všech významných horských závodech po světě. Teď o víkendu bude například fotit ikonický závod Trofeo Kima. Dnes na svém blogu zveřejnil fotografie ze své spolupráce s Kilianem Jornetem. Je to zajímavé počtení a tak jsme jej přeložili. V tomto článku ale...
Boom proteinových tyčinek
Po cvičení jdu do dámské šatny, slečna co se mnou cvičila se ani nestačila vysprchovat a už promíchává proteinový nápoj v shakeru. Při odchodu z fitka na mě číhá velká reklama na proteinovou tyčinku. Během dne na mě na Facebooku vykouklo několik článků o proteinových nápojích, tyčinkách a sáhodlouhé diskuse o tom jaké jsou nejlepší. Rozhodla jsem se, že se tomu podívám na zoubek a sama pro sebe udělám proteinový průzkum a udělám si na proteinové tyčinky svůj vlastní názor.
Proteinových tyčinek je celá řada a ne všechny se právem prezentují jako proteinové tyčinky. Za proteinové tyčinky považuji ty, které mají na 100g alespoň 20g bílkovin. Pokud se lidé snaží zhubnout, nabrat svalovou hmotu a nebo jen dodržovat zdravý životní styl, často sáhnou po proteinové tyčince v domnění, že dávají svému tělu jen to nejlepší. Ale je tomu opravdu tak? Řekla bych, že situace ve čtení etiket a složení potravin se zlepšila, ale i přesto se najdou prodejci tyčinek, kteří balamutí zákazníky atraktivním obalem, názvem a složení je děsivé a zdraví neprospěšné.
Cílem tohoto článku není rozebrat tyčinku po tyčince a říct, která je špatná a která dobrá, spíše se chci zaměřit na složení a jak poznat vhodnou proteinovou tyčinku.
Mezi oblíbené proteinové tyčinky patří ty, které mají hustější konzistenci. Důležité je složení samotné tyčinky. Proteinové tyčinky mohou obsahovat od 20% až po 50% bílkovin, což může být i 30g bílkovin na 60ti gramovou tyčinku. Co se týče složení, tak by v tyčinkách neměl být cukr, glukozo-fruktozový sirup, invertní cukr/sirup, fruktozový sirup, ztužené rostlinné tuky a palmový tuk. Všechny tyto látky jsou pro tělo nevhodné a měli bychom jich jíst co nejméně.
Lidé se dnes bohužel více než o složení zajímají o cenu, která je mnohonásobně vyšší, než běžné tyčinky nebo tyčinky energetické. Cena 85ti gramové proteinové tyčinky se pohybuje mezi 30-50 Kč v závislosti na obsahu bílkovin. Většina lidí, kteří se ve zdravém stravování neorientují, zvednou oči v sloup a nechápou proč by měli platit za tak malou tyčinku tolik peněz. Ti, kteří se ve zdravém životní stylu orientují, moc dobře vědí, že ne vždy máte k dispozici porci bílkovin a tyčinku strčíte do kapsy a máte tak zdroj energie a bílkovin hned po ruce.
Proteinové tyčinky po tréninku berte spíše jako výjimku, než pravidlo a rozhodně nejsou určeny ke konzumaci při tréninku. Pokud potřebujete při tréninku doplnit energii, využijte k tomu tyčinky energetické.
Proč je tedy vhodné proteinové tyčinky do jídelníčku zařadit?
Sportovní nadšenci, sportovci, ženy toužící po shození pár kg, vědí, jak jsou bílkoviny v jídelníčku důležité. Jen tak je možné zajistit stálou hladinu krevního cukru a z toho plynoucí dlouhodobý pocit nasycení a zabránění úbytku svalové hmoty.
Nemusíte se tedy bát tyčinky do svého jídelníčku zařadit, neměly by se ale stát pravidelnou náhražkou jídla.
Příklady proteinových tyčinek s vysokým obsahem bílkovin:
Nutrend Compress CFM 34 vanilla-coconut
Složení: škrobový sirup, kaseinát vápenatý, poleva tmavá (cE160c a E 153), voda, sušené mléko, cukr, izolát sojových bílkovin, řepkový lecitin, aroma, glycerin, chlorid sodný, multivitaminový premix, konzervant kyselina sorbová, E551.
Hmotnost :80 g
Bílkoviny : 27g/80g
Sacharidy: 26,7g
Z toho cukry: 19,1g
Tuky:12,1g
Nasycené mastné kyseliny:8,7g
Transnenasycené mastné kyseliny:0,09g
Vláknina:0,4g
All stars Hy-Pro Banana- Vanilla
Složení: Mléčný protein 22%,glukózový sirup, invertní cukerný sirup,cukr, hydrolyzovaný protein 7,8 %, kakaové hmota, fruktózový sirup,rostlinné neztužené tuky,maltodextrin, kakaové máslo,jodizovaná sůl,barvivo : extrakt (glycerol, mrkvový extrakt,, kyselina askorbová), aroma, sojový lecitin.
Hmotnost :100 g
Bílkoviny : 30g/100g
Sacharidy: 47g
Z toho cukry: 31g
Tuky:10g
Nasycené mastné kyseliny:6g
Vláknina:1,2g
PHD Nutritition Growthfactor 50
Složení: Koncentrát mléčné bílkoviny, čokoládová poleva(cukr,rostlinný tuk,kakaový prášek,přírodně identické a umělé aroma,lecitin),glutaminové peptidy,glycerin,hydrolyzovaná želatina, izolát sójové bílkoviny,MCT tuk,voda, kakaový prášek, Waxy škrob z ječmene,guma z akácie,sladidlo sukralóza, extrakt ze zeleného čaje
Hmotnost :100 g
Bílkoviny : 50g/100g
Sacharidy: 24g
Z toho cukry: 8g
Tuky:11,5g ( z toho MCT tuky6g)
Nasycené mastné kyseliny:neuvedeno
Vláknina:1,5g
Složením nejvhodnější proteinová tyčinka:
Native 21 % bar
Složení: ovesné vločky, proteinový izolát (nativní WPC/CFM), raw sušené datle, raw sušené meruňky, 100% rakytníková šťáva, raw mandle, 80%belgická čokoláda, kakaové máslo, inulín, dýňová semínka, holandské kakao se sníženým obsahem tuku. Nepečená tyčinka ( RAW kvalita).
Hmotnost :82 g
Bílkoviny : 21g/82g
Sacharidy: 37g
Z toho cukry: 20g
Tuky:16
Nasycené mastné kyseliny:neuvedeno
Vláknina:8g
Novinka na trhu:
Corny Protein s příchutí Karamel/čokoláda/citronová
K tyčinkám Corny mám vztah už od dětství, kdy firma Corny podporovala středoškolský atletický pohár, kterého jsem se hrdě zúčastnila. Již tenkrát mi imponovalo, že se značka Corny zaměřovala na mládež a sport. Za tu dobu se nabídka Corny tyčinek rozšířila a nedávno přišli na trh s novinkou, kdy se zaměřili na sportovce a propojili tyčinky Corny s proteinovou náplní. Měla jsem možnost ochutnat všechny 3 příchutě a jasným favoritem se stala příchuť caramel.
Co se týče složení viz níže, není tyčinka ideálem, protože obsahuje zmiňovaný glukózo-fruktózový sirup a palmový tuk. Na druhou stranu je velmi chutná, na 100g obsahuje 30g bílkovin a bude chutnat i odpůrcům proteinových tyčinek.
Tyčinka je oproti jiným tyčinkám snadno dostupná v supermarketech a její cena okolo 28 Kč je také příznivá.
Složení: bílkovinné lupínky 23 % (izolát hrachové bílkoviny, rýžová mouka,pšeničný lepek), koncentrát mléčné bílkoviny 16 %, kokosový tuk, glukózo-fruktózový sirup, glukózový sirup, obilné lupínky (pšeničnámouka, cukr, kukuřičná mouka, rýžová mouka, extrakt z ječného sladu, jedlá sůl, karamelizovaný cukrový sirup), palmový olej, karamelový prášek 5 % (pšenice, maltodextrin, palmový tuk, cukr, karamelizovaný cukrový sirup), pražené arašídy, karamelový krém 4 % (glukózový sirup, slazené zahuštěné plnotučné mléko, glukózo-fruktózový sirup, máslo, želírující látka: pektin, jedlá sůl, citrát sodný), obilné lupínky s obsahem kakaa (rýžová mouka, pšeničná mouka, kakaový prášek se sníženým obsahem tuku, sušené plnotučné mléko, cukr, kukuřičná mouka, jedlá sůl), cukr, citrát hořečnatý, stabilizátor: glycerol, jedlá sůl, přírodní aroma, emulgátor: slunečnicový lecithin
Hmotnost :35 g
Bílkoviny : 30g/100g
Sacharidy: 37,g/100g
Z toho cukry: 20g/100g
Tuky:16 g /100g
Horčík 161 mg/100g
Stále také trvá soutěž o zásobu tyčinek Corny Protein na celý rok a tříměsíční tréninkový plán k tomu. Stačí na Instagram nahrát fotku po tréninku a přidat #dejsidotela a @cornycz. Tak hodně štěstí.
Asics DynaFlyte Review
BĚH PRO HRABYŇ
Pořadatelé srdečně zvou všechny nadšence pro běh na 1.ročník „Běhu pro Hrabyň“. Jedná se o závod na 5 a 10 km, který se koná v rámci „Dne poranění míchy“ a uskuteční se 3. 9. 2016 v blízkém okolí Rú Hrabyně.
Výtěžek z akce bude použit na zakoupení sportovní pomůcky nejen pro spinální pacienty Rú Hrabyně.
V rámci tohoto běhu je možnost vyzkoušet handbike!
Doprovodný program pro děti.
Web: http://www.ruhrabyne.cz/nejblizsi-akce/beh-pro-hrabyn/
Everything you ever wanted to know: Garmin’s new $1,500 Fenix Chronos Watch Series
Well then, someone in Kansas is feeling ballsy today. Garmin has just announced three new Fenix units, starting from $900 and topping out at $1,500USD. Or, if you’re so fortunate to be living in the land of maple syrup, it’ll … Read More Here →
Skywalking v Alpách (hory a běh, to se mi líbí)
Vyrazili jsme s kompletní rodinou do Alp - zapůjčili jsme si od rakouského bratrance jeho chalupu v koutu Vorarlbergu, který jsem neznal. Alpy jsou v tomhle skvělé: kromě přírodních krás tu mají i lanovky, které vás vyvezou na vrcholky kopců, takže už nejdete několik hodin hlubokým lesem, abyste se dostali na výhledy, ale chodíte po náhorních planinách, případně výrazně menším množstvím kopců. Což je skvělé, když s sebou máte malé děti a Mariánka to ocenila. Další výhodou je, že zde mají kartu, na kterou můžete všechny autobusy a lanovky používat zdarma, takže doprava je tady velmi pohodlná a jednoduchá, člověk se nemusí tahat s autem a vracet se k němu.
Já jsem vyšetřil trojici odpolední, kdy děti odpočívaly, abych vyběhl do kopců. Suše jsem využil toho, že jedna cesta do kopců nám začínala kousek od baráku. Bydleli jsme na úrovni 800 m.n.m. a asfaltka mezi loukama šla prudce nahoru do lesa, kde už z ní byla štěrkem sypaná stezka - něco mezi svážnicí a cestou pro obsluhu horských chat terénní čtyřkolkou. Sice jsem původně myslel, že si příště najdu jinou cestičku, možná více horskou, ale pak jsem to vzdal - tahle byla při ruce a času nebylo nazbyt.
Cesta byla vlastně jen čisté stoupání v rozmezí deset až patnáct procent, tedy 100 - 150 metrů na kilometr. Úplně poprvé jsem myslel, že chcípnu, vyběhl jsem asi tři kilometry, konec cesty byl v nedohlednu. Tempo se pohybovalo kolem deseti minut na kilometr, zoufal jsem si, že jsem na tom hůře, než turista. Fakt depka. Ani po roce běhání nejsem schopný to nějak elegantně vyšumět nahoru. Tfujho.
Tak jsem odbočil na Bergkristalhutte - na směrovku k takové horské vesničce. Moc romantické, moc malebné. U takového toho jejich horského koryta na vodu si do dlaní nabírám vodu, piju. Přichází turista a zapřádá hovor. Co já běžel 40 minut, šel dvě hodiny. Depka opadá. Kývá uznale hlavou, že krev horalů se pozná, že my kluci z Vorarlbergu jsme tvrdý chlapi. Aha, všiml si, že mluvím mizerně německy a myslí si, že mluvím nářečím. Přitom jsem jen vyflusnutý. Chci mu ten omyl vysvětlit, jenže jak tak na něj koukám, je mi ho najednou líto. Vím, že je unavený, vyděšený a zmatený z toho světa venku. Vím, že chce příběh. Naději.
A tak tam stojím a říkám mu, že můj prastarýc padnul u Stalingradu v Šesté, praděda ustoupil až do Alp a já nebudu v rodině první, kdo nechá vlast na pospas ruský kryse a nebude připravený. V tu chvíli nad údolím vyšlo slunce a my jsme koukali do zlatem zalitého údolí a turista na mě civěl úplně dojatý, chybělo jen, abychom začali sborem zpívat Deutschland. Ale to už by bylo zu viel.
Pak jsem dostal od místního hospodáře chleba se sýrem přes námitky že nemám peníze, protože to by bylo, aby horal za běhu v horách musel platit a odfrčel jsem zpět do údolí...
Myslím, že Leni by tam ten sbor dala, ale pořád si myslím, že by to bylo zu viel, no ne?
Při návratu do údolí mě dohonilo auto někoho z té obsluhy “jausestazion” a mě bylo trapný, když jsem ustupoval do svahu, nechat ho odfrčet bez trochy toho divadla, tak jsem z kopce trochu zabral a zvýšil rychlost. Překvapilo mě, že to jde. Do té doby jsem se v seběhu spíš zapíral, zakláněl, teď jsem si vyvinul podivný kynklavý způsob běhu, kdy jsem se při dopadu na nohu mírně zaklonil, při odrazu zase předklonil. Vypadá to asi směšně, ale vcelku bezpečně se mi při seběhu podařilo dostat tempo do rozmezí 4-5 min/km. Najednou jsem byl se sebou mnohem spokojenější, i když jsem večer necítil stehení svaly.
Běh v kopci je zrádný. Zapojují se jiné skupiny svalů, noha je jinak zapřená - a když je to ještě nerovný terén, hrozí nejrůznější výmyky. Ale dával jsem bacha.
Přiště už jsem neuhýbal z cesty a vyběhl jsem ještě o kus výše. Rozhodování, kterou cestou se dát, pomohlo to, že se mi podařilo vyluštit švabachem napsanou ceduli “steinsturz - weg gespert” a protože běžet přes suťové pole se mi nechtělo, bylo o cestě vzhůru rozhodnuto. Vyběhl jsem na nějakou další farmu, jenže už se mi krátil čas, bylo potřeba se vrátit. Škoda, nedaleko byl vrcholek.
Na vrchol jsem zaútočil příště. Bylo to osm kilometrů nepřetržitého stoupání, ale dal jsem to, na své poměry překvapivě v pohodě. Malé selfíčko na kopci (nedopadlo, zapadající slunce mě vždycky přerazilo) a mazal jsem dolů. Přetáhl jsem, už o mě měli obavy, potřeboval jsem na šestnáct kilometrů dvě hodiny, ale ty výhledy a ten pocit, to byla paráda velká. Samozřejmě si uvědomuju, že běžet po svážnici je něco jiného, než běhat po úzkých horských hřebenovkách nebo dokonce neprošláplém terénu, ale běhání v horách mě chytlo. Dlužno říci, že jsem měl tik zkusit vyběhnout do svahu, i jsem to zkusil, jenže všude byly pastviny a terén byl rozmlácený kopity krav, všude díry a hovna, vadilo obojí (zkuste dětem vysvětlit tu vůni a ani vymknout kotník jsem si nechtěl).
Tady je takový malý pokus o vizualizaci té cesty, pěkná služba Doarama umožní hodit GPX trasu do průletu nad Google Maps.
Běžím pro sníh v Hochtannbergu
Poslední příhoda pro dnešek je z výletu do průsmyku Hochtannberg. Tam nás vyvezl autobus a nejmenší děti říkaly, že by bylo fajn se dotknout sněhu. Rozhlédl jsem se a koukám, že na protějším svahu ještě leží sníh, takže když jsme se usadili ke svačině, říkám furiantsky “sedněte si, počkejte, tatínek tam za čtvrt hodiny doběhne” - a rozbalil jsem to po překrásné horské pěšince, kolem bergbaudy, kde mě turisti potleskem povzbuzovali (ještě jsem měl dost sil, takže jsem mazal jak drak), až jsem doběhl asi tak na ruku natažení od sněhového svahu. A tam jsem se zastavil.
Já vím, že vzdálenost při běhu mate. Zvláště v Alpách. Tady nešlo ani o tu vzdálenost, bylo to tak kilák. Jenže mezi mnou a tím svahem se sněhem bylo asi tak dvěstametrů hluboké údolí, do kterého nevedla žádná cesta, já stál na jedné jeho stěně a neměl se jak dostat dolů, jen jsem mohl štrádovat po hřebeni někam do nekonečna. Tak jsem to vzdal, protože to fakt nešlo. Děti se tomu dost nasmály.
To jsou ty dobré zprávy z Alp. Baví mě to. Baví mě kopce. Smůla je, že v Brandýse jich moc nemám a moc nenatrénuju. V Alpách bylo vidět, že už třetí výběh je pro tělo “zvyk” - přizpůsobilo se, bolesti svalů a únava, které mě stíhaly po Ještědu, tady byly mnohem menší a poslední výběh byl vlastně “pohodový”.
A ještě jedna věc je na tom zajímavá. Běhat jsem začal vlastně přesně před rokem. Mé příběhy nejsou nic proti tomu, o čem píše Scott Jurek a další ultratrailový blázni nebo v tuzemských podmínkách i třeba 12Honza. Ale je to důkaz, že trošičku pohybovat se stačí k tomu, aby člověk u toho něco zajímavého prožíval. Aby mohl běžet po horské cestičce “s větrem v zádech” - i k tomu, aby mohl prožít pár těch skyrunningových okamžiků, kdy poskakuje po uzoučké vyšlapané hřebenovce, která má po obou krajích stametrový sráz.
A to už stojí za to. Asi na mne narazíte na nějakém horském závodě či běhu, když na to zbude čas. Někdo ty zadní místa jistit musí.
PS: Proč tomu říkám skywalking? No, protože zase taková rychlost pohybu to není, aby to byl skyrunning, až jsem z toho měl skleslou náladu. Ale fakt taky je, že do toho patnáctiprocentního kopce jsem "skywalkoval" víc jak dvakrát rychleji, než běžný namakaný německý důchodce s hůlkama (místní jednotka rychlosti) a o dost rychleji, než namakaný cyklista.
Já jsem vyšetřil trojici odpolední, kdy děti odpočívaly, abych vyběhl do kopců. Suše jsem využil toho, že jedna cesta do kopců nám začínala kousek od baráku. Bydleli jsme na úrovni 800 m.n.m. a asfaltka mezi loukama šla prudce nahoru do lesa, kde už z ní byla štěrkem sypaná stezka - něco mezi svážnicí a cestou pro obsluhu horských chat terénní čtyřkolkou. Sice jsem původně myslel, že si příště najdu jinou cestičku, možná více horskou, ale pak jsem to vzdal - tahle byla při ruce a času nebylo nazbyt.
Cesta byla vlastně jen čisté stoupání v rozmezí deset až patnáct procent, tedy 100 - 150 metrů na kilometr. Úplně poprvé jsem myslel, že chcípnu, vyběhl jsem asi tři kilometry, konec cesty byl v nedohlednu. Tempo se pohybovalo kolem deseti minut na kilometr, zoufal jsem si, že jsem na tom hůře, než turista. Fakt depka. Ani po roce běhání nejsem schopný to nějak elegantně vyšumět nahoru. Tfujho.
Tak jsem odbočil na Bergkristalhutte - na směrovku k takové horské vesničce. Moc romantické, moc malebné. U takového toho jejich horského koryta na vodu si do dlaní nabírám vodu, piju. Přichází turista a zapřádá hovor. Co já běžel 40 minut, šel dvě hodiny. Depka opadá. Kývá uznale hlavou, že krev horalů se pozná, že my kluci z Vorarlbergu jsme tvrdý chlapi. Aha, všiml si, že mluvím mizerně německy a myslí si, že mluvím nářečím. Přitom jsem jen vyflusnutý. Chci mu ten omyl vysvětlit, jenže jak tak na něj koukám, je mi ho najednou líto. Vím, že je unavený, vyděšený a zmatený z toho světa venku. Vím, že chce příběh. Naději.
A tak tam stojím a říkám mu, že můj prastarýc padnul u Stalingradu v Šesté, praděda ustoupil až do Alp a já nebudu v rodině první, kdo nechá vlast na pospas ruský kryse a nebude připravený. V tu chvíli nad údolím vyšlo slunce a my jsme koukali do zlatem zalitého údolí a turista na mě civěl úplně dojatý, chybělo jen, abychom začali sborem zpívat Deutschland. Ale to už by bylo zu viel.
Pak jsem dostal od místního hospodáře chleba se sýrem přes námitky že nemám peníze, protože to by bylo, aby horal za běhu v horách musel platit a odfrčel jsem zpět do údolí...
Myslím, že Leni by tam ten sbor dala, ale pořád si myslím, že by to bylo zu viel, no ne?
Při návratu do údolí mě dohonilo auto někoho z té obsluhy “jausestazion” a mě bylo trapný, když jsem ustupoval do svahu, nechat ho odfrčet bez trochy toho divadla, tak jsem z kopce trochu zabral a zvýšil rychlost. Překvapilo mě, že to jde. Do té doby jsem se v seběhu spíš zapíral, zakláněl, teď jsem si vyvinul podivný kynklavý způsob běhu, kdy jsem se při dopadu na nohu mírně zaklonil, při odrazu zase předklonil. Vypadá to asi směšně, ale vcelku bezpečně se mi při seběhu podařilo dostat tempo do rozmezí 4-5 min/km. Najednou jsem byl se sebou mnohem spokojenější, i když jsem večer necítil stehení svaly.
Běh v kopci je zrádný. Zapojují se jiné skupiny svalů, noha je jinak zapřená - a když je to ještě nerovný terén, hrozí nejrůznější výmyky. Ale dával jsem bacha.
Přiště už jsem neuhýbal z cesty a vyběhl jsem ještě o kus výše. Rozhodování, kterou cestou se dát, pomohlo to, že se mi podařilo vyluštit švabachem napsanou ceduli “steinsturz - weg gespert” a protože běžet přes suťové pole se mi nechtělo, bylo o cestě vzhůru rozhodnuto. Vyběhl jsem na nějakou další farmu, jenže už se mi krátil čas, bylo potřeba se vrátit. Škoda, nedaleko byl vrcholek.
Na vrchol jsem zaútočil příště. Bylo to osm kilometrů nepřetržitého stoupání, ale dal jsem to, na své poměry překvapivě v pohodě. Malé selfíčko na kopci (nedopadlo, zapadající slunce mě vždycky přerazilo) a mazal jsem dolů. Přetáhl jsem, už o mě měli obavy, potřeboval jsem na šestnáct kilometrů dvě hodiny, ale ty výhledy a ten pocit, to byla paráda velká. Samozřejmě si uvědomuju, že běžet po svážnici je něco jiného, než běhat po úzkých horských hřebenovkách nebo dokonce neprošláplém terénu, ale běhání v horách mě chytlo. Dlužno říci, že jsem měl tik zkusit vyběhnout do svahu, i jsem to zkusil, jenže všude byly pastviny a terén byl rozmlácený kopity krav, všude díry a hovna, vadilo obojí (zkuste dětem vysvětlit tu vůni a ani vymknout kotník jsem si nechtěl).
Tady je takový malý pokus o vizualizaci té cesty, pěkná služba Doarama umožní hodit GPX trasu do průletu nad Google Maps.
Běžím pro sníh v Hochtannbergu
Poslední příhoda pro dnešek je z výletu do průsmyku Hochtannberg. Tam nás vyvezl autobus a nejmenší děti říkaly, že by bylo fajn se dotknout sněhu. Rozhlédl jsem se a koukám, že na protějším svahu ještě leží sníh, takže když jsme se usadili ke svačině, říkám furiantsky “sedněte si, počkejte, tatínek tam za čtvrt hodiny doběhne” - a rozbalil jsem to po překrásné horské pěšince, kolem bergbaudy, kde mě turisti potleskem povzbuzovali (ještě jsem měl dost sil, takže jsem mazal jak drak), až jsem doběhl asi tak na ruku natažení od sněhového svahu. A tam jsem se zastavil.
Já vím, že vzdálenost při běhu mate. Zvláště v Alpách. Tady nešlo ani o tu vzdálenost, bylo to tak kilák. Jenže mezi mnou a tím svahem se sněhem bylo asi tak dvěstametrů hluboké údolí, do kterého nevedla žádná cesta, já stál na jedné jeho stěně a neměl se jak dostat dolů, jen jsem mohl štrádovat po hřebeni někam do nekonečna. Tak jsem to vzdal, protože to fakt nešlo. Děti se tomu dost nasmály.
 |
| Jestli si na obrázku vlevo všimnete jezera, všimněte si kousek nad ním bílého fleku. To je sníh, ke kterému jsem běžel. No a na půl cesty mezi jezerem a sněhem je zelený proužek - nějaká kleč. Tak tam jsem doběhl, zastavil se a podíval se do klesající stěny končící o destíky metrů níže údolím... |
To jsou ty dobré zprávy z Alp. Baví mě to. Baví mě kopce. Smůla je, že v Brandýse jich moc nemám a moc nenatrénuju. V Alpách bylo vidět, že už třetí výběh je pro tělo “zvyk” - přizpůsobilo se, bolesti svalů a únava, které mě stíhaly po Ještědu, tady byly mnohem menší a poslední výběh byl vlastně “pohodový”.
A ještě jedna věc je na tom zajímavá. Běhat jsem začal vlastně přesně před rokem. Mé příběhy nejsou nic proti tomu, o čem píše Scott Jurek a další ultratrailový blázni nebo v tuzemských podmínkách i třeba 12Honza. Ale je to důkaz, že trošičku pohybovat se stačí k tomu, aby člověk u toho něco zajímavého prožíval. Aby mohl běžet po horské cestičce “s větrem v zádech” - i k tomu, aby mohl prožít pár těch skyrunningových okamžiků, kdy poskakuje po uzoučké vyšlapané hřebenovce, která má po obou krajích stametrový sráz.
A to už stojí za to. Asi na mne narazíte na nějakém horském závodě či běhu, když na to zbude čas. Někdo ty zadní místa jistit musí.
PS: Proč tomu říkám skywalking? No, protože zase taková rychlost pohybu to není, aby to byl skyrunning, až jsem z toho měl skleslou náladu. Ale fakt taky je, že do toho patnáctiprocentního kopce jsem "skywalkoval" víc jak dvakrát rychleji, než běžný namakaný německý důchodce s hůlkama (místní jednotka rychlosti) a o dost rychleji, než namakaný cyklista.
Na kole do kraje dětských let
Když jsme byly děti, jezdili naši rodiče na Dovolenou s dalekohledem , a zatímco oni poslouchali přednášky, povídali si o objektech blízkého i vzdáleného vesmíru a obdivovali techniku,...
Mizuno Wave Paradox 3 Review
