Klánovický 1/2Maraton 2016
Neděle 23.10.2016
Klánovický závod jsem objevila, když jsem si pro sebe hledala nějaký kontrolní půlmaraton konaný pár týdnů před listopadovým Ústeckým maratonem. Rovina, les, minimum asfaltu - to by mohlo být fajn. A taky že je! Naprostá paráda. Byť se jedná teprve o druhý ročník, tak tady není absolutně co vytknout 👍. Nejvíc nadšená jsem asi z perfektního označení cesty z vlakového nádraží a hlavně z motta celé akce "když zážitek je víc než výkon". Běhám především kvůli dobrému pocitu a právě kvůli oněm zážitkům, které si pak zpětně promítám v hlavě a zároveň sním o nových :-).
Hned od startu do toho šlapu celkem zostra.
První kilometry se neustále přetahuji s běžkyní "svačinářkou" (nese si s sebou v ruce gel :-)). Když mi na šestém kilometru definitivně utíká, cítím se přepáleně. Nohy mám tuhé. Bolí to :-(. No jo, ale že svižnější tempa nepředstavují žádnou velkou pohodu, už přece dobře vím. Přesvědčuje mě o tom celá letošní sezóna :-). Běžím, co můžu! Dokud můžu.
Poprvé v životě mám náramek s GPS. První kilometry mu vychází celkem kompatibilně se značením závodu. Postupně se však opožďuje, až si po čase uvědomuji, že mi na levém zápěstí již dlouho nic nezavibrovalo. Že já ho zavařila! :-D Vydržel sotva dvě třetiny závodu. A to jsem si ho schválně předtím ani nevzala na spánkovou analýzu, aby se příliš nevybil.
Blátivé úseky, lesní cesty, štěrkové cesty, kamení, kořeny stromů, tráva, dlažba - po tom všem běžíme. Trasa často vede mírně dolů, což je bezva. Zákonitě pak místy také trochu nahoru. Před koncem by měl být ještě nějaký kopec. Akorát si teď nejsem úplně jistá, jestli dneska, nebo až v pátek při Běhu kolem jezera Most. Mám už v těch závodech nějaký bordel :-D, jak jsou pořád každý týden. B bude správně. Asi. Zjistím brzy ;-).
Všude pod nohama leží barevné listí. Před očima vidím také už jenom barevnou směsici.
Klánovický závod jsem objevila, když jsem si pro sebe hledala nějaký kontrolní půlmaraton konaný pár týdnů před listopadovým Ústeckým maratonem. Rovina, les, minimum asfaltu - to by mohlo být fajn. A taky že je! Naprostá paráda. Byť se jedná teprve o druhý ročník, tak tady není absolutně co vytknout 👍. Nejvíc nadšená jsem asi z perfektního označení cesty z vlakového nádraží a hlavně z motta celé akce "když zážitek je víc než výkon". Běhám především kvůli dobrému pocitu a právě kvůli oněm zážitkům, které si pak zpětně promítám v hlavě a zároveň sním o nových :-).
Hned od startu do toho šlapu celkem zostra.
První kilometry se neustále přetahuji s běžkyní "svačinářkou" (nese si s sebou v ruce gel :-)). Když mi na šestém kilometru definitivně utíká, cítím se přepáleně. Nohy mám tuhé. Bolí to :-(. No jo, ale že svižnější tempa nepředstavují žádnou velkou pohodu, už přece dobře vím. Přesvědčuje mě o tom celá letošní sezóna :-). Běžím, co můžu! Dokud můžu.
Poprvé v životě mám náramek s GPS. První kilometry mu vychází celkem kompatibilně se značením závodu. Postupně se však opožďuje, až si po čase uvědomuji, že mi na levém zápěstí již dlouho nic nezavibrovalo. Že já ho zavařila! :-D Vydržel sotva dvě třetiny závodu. A to jsem si ho schválně předtím ani nevzala na spánkovou analýzu, aby se příliš nevybil.
Blátivé úseky, lesní cesty, štěrkové cesty, kamení, kořeny stromů, tráva, dlažba - po tom všem běžíme. Trasa často vede mírně dolů, což je bezva. Zákonitě pak místy také trochu nahoru. Před koncem by měl být ještě nějaký kopec. Akorát si teď nejsem úplně jistá, jestli dneska, nebo až v pátek při Běhu kolem jezera Most. Mám už v těch závodech nějaký bordel :-D, jak jsou pořád každý týden. B bude správně. Asi. Zjistím brzy ;-).
Všude pod nohama leží barevné listí. Před očima vidím také už jenom barevnou směsici.
"Běhání je velká bolest a nejkrásnější pocit na světě."
Předvádím skutečně srdnatý výkon. Aneb tak to vypadá, když pro něco pociťujete obrovskou vášeň :-). Po Jirkovském crossmarathonu se jedná o můj druhý letošní nejhodnotnější běžecký výkon.
Za cílovou bránou vykoukne časomíra. Při pohledu na ní vyprsknu smíchy a zakroutím hlavou :-D.
1:37:47hod. Osobní rekord. Ať už bude/je moje umístění jakékoliv, jsem spokojená. Dojetím mi vlhnou oči. Otáčím se čelem k cíli a sleduji, jak zrovna dobíhají další dvě holky. Panebože já jsem dobrá :-).
1:37:47hod. Osobní rekord. Ať už bude/je moje umístění jakékoliv, jsem spokojená. Dojetím mi vlhnou oči. Otáčím se čelem k cíli a sleduji, jak zrovna dobíhají další dvě holky. Panebože já jsem dobrá :-).
Dávám si dva kelímky výborného čaje a kostičku Margotky za odměnu. Inu odměňování, jedna z nejdůležitějších složek sportovního tréninku. Na to já jsem expertka :-D.
Vyklušu, osprchuji se a jde se na bednu. Velkou, klánovickou. Na pódium :-).
"Když zážitek je víc než výkon."
:-) :-) :-)
:-) :-) :-)
Mistrovství světa v ultra trailu 2016
Do nedávné doby platilo, že neoficiální Mistrovství světa v ultra trailu se koná na závodě, který dal této disciplíně jméno – Ultra Trail du Mont Blanc. Minimálně od minulého roku a ještě více od letošního, tomu však tak není. Na Mistrovství světa do Portugalska se letos sjede nevídaná kvalita běžců a i Česká republika bude...
Naše drážďanské maratónské znovuzrození
Už ho věru bylo třeba. Poslední slušný čas (dle mých měřítek pod čtyři hodiny) jsem zaběhl před více než dvěma lety v Bad Füssingu. Poté následovalo pražské pochřipkové trápení, spíš zážitkové než závodní Beaujolais, ...
Ostravští běžci v partnerském městě
18. Piepenbrock Dresden Marathon, 23. října
Jako hosté drážďanské radnice jeli na 18. Piepenbrock Marathon do saské metropole běžci z ostravských oddílů MK Seitl a TJ Liga 100. Němečtí kolegové se jim tak revanšovali za pozvání na Craft Run Fest. Náměstek primátora Peter Lames je pozval do kavárny, kde se setkali i s účastníky maratonu z dalších partnerských měst Drážďan – z Columbusu v Ohiu v USA a Salzburgu v Rakousku. S anglicky hovořící skupinkou také absolvovali gratis komentovanou prohlídku pamětihodností v centru, okolo nichž pak den nato vedla část tras...(více)
New Balance Vazee Pace v2 Review
Suunto Spartan Ultra In-Depth Review
It’s been a bit over four months since Suunto started to announce the Spartan series, which contains two watches at present: the Ultra and the Sport. These two watches are set to be the successor models to the rather successful … Read More Here →
Trénink září 2016
Trénink na začátku září směřoval hlavně k vyladění před mojí oblíbenou stovkovou distancí. Po roce jsem opět vyrazil do Winschotenu v Holandsku, proto jsem toho prvních 10 dnů už příliš nenaběhal. V polovině měsíce jsem ještě v tréninkovém tempu zvládl Brněnský masakr, jelikož jsem potřeboval body do poháru UltraCup, který se mi díky tomu podařilo […]
Příspěvek Trénink září 2016 pochází z UltraMaratonec.cz
Cesta za úspěchem ve sportu a v životě – věci co vás změní, aneb všichni...
Co je úspěch? Z čeho bychom se měli radovat? A na co bychom neměli zapomínat? Někdy je potřeba zastavit. Někdy je potřeba uvědomit si své chyby a hlavně se zlepšit, a to nejen výkonnostně, ale také psychicky....zkrátka poučit se z předešlých chyb. Bohužel, to že jsme udělali chybu, zjistíme, až když ji uděláme. Můžeme ale vstát a jít dále...a něco nám to dá. Poučíme se do příště. A kdybychom nedělali chyby, jak bychom zjistili, že se máme zlepšit?
LIDI V DNEŠNÍ DOBĚ ZAJÍMAJÍ ÚSPĚCHY, VÝKONY, PENÍZE A FAKTA - ŽIJEME V ŠÍLENÉ DOBĚ
Lidé se stále za něčím honí. Není to špatně. Každý musíme mít svůj životní cíl a za tím si jít. Otázkou je za jakou cenu? Jakou cenu jsme schopni obětovat? Netvrdím, že peníze nejsou důležité. Na druhou stranu si lidé zapomínají užívat každodenní a úplně obyčejné okamžiky. Každý někde spěchá. Vstát. Utíkat do školy. Utíkat do práce. Učit se. Pracovat. Lidé nežijí. Bohužel většina lidí jen přežívá, pod návalem svých povinností se snaží být dokonalí. Ale nikdo nikdy nebudeme dokonalí. Ne že bych vám kazila iluze. Navíc dokonalost by byla nuda.
Položme si otázku, co budeme mít když budeme bohatí a úspěšní?
Budeme opravdu šťastní? Jaké budeme mít poté životní cíle?
Tuším, že bez cílů a cesty za nimi, nás budou určité věci za chvíli nudit.
Když se podíváme kolem sebe - vidíme slavné osobnosti, známé lidi. Každý máme nějaký vzor. Podívejte se ale jak některé z nic dopadly? Drogy, sex, alkohol, sebevraždy a podobně. Tyto skutečnosti jsou bohužel dílem dnešní hektické doby. Doby, kdy se za něčím honíme, ale jakmile to máte, začnete být nespokojení. A pak vám třeba stále něco schází - jako těm osobnostem, co sáhli po alkoholu. Není lepší mít cíl a jít si za ním. Mít hodnoty - tím myslím opravdové hodnoty, ne peníze a rozežraný život, ale věci, které nás dělají šťastnými? Zamysleme se na tímto.
CHYBU, KTEROU JSTE UDĚLALI, ZJISTÍTE AŽ ZPĚTNĚ, ALE UŽ JE POZDĚ.
JÍT DO TOHO ZNOVA S POUČENÍM, NEBO TO VZDÁT?
Budu nyní psát z vlastní zkušenosti. Těsně před státnicemi se mi ve třetím ročníku na vysoké škole stala nemilá věc. Vyhodili mě ze školy. Týden jsem nevěděla co dělat. V cíli ale nešlo o to, že jsem byla vyhozena. Více mě tížil fakt, že jsem nevěděla co dále. Nevěděla jsem co chci.
Chci tím říct, že věci které se stanou mají svůj důvod. Všechny zážitky, zkušenosti, úspěchy i neúspěchy, které zažijeme - ať už ve sportu, či mimo něj nás mají někde posunout.
Měla jsem dvě možnosti. Pokračovat nebo to zabalit. Uvažovala jsem o obou možnostech. Nakonec jsem si vybrala možnost pokračovat. Nevzdala jsem to. Škola mě předtím, než mě vyhodili - hlavně ve třetím ročníku moc nebavila. Začala jsem ztrácet pointu toho, proč to vlastně dělám. Cítila jsem se vyčerpaná, utahaná a znechucená.
KDYBY MĚ NEVYHODILI, ASI BYCH NEZJISTILA O CO PŘICHÁZÍM, MOHLA JSEM SI UVĚDOMIT SVÉ CHYBY A POUČIT SE
Ironií je, že mě škola opět začala bavit, až když jsem byla neoficiálně vyhozena a přibližně tak po týdnu nic nedělání, kdy jsem se musela vzpamatovat a nějak se sebrat a dát se dohromady.
Najednou už nešlo o to udělat zkoušku, někde se dostat a postoupit dále. Už šlo o něco jiného.
VŠECHNO BYLO O MYŠLENÍ - NYNÍ UŽ NEŠLO O CÍL, ALE O CESTU
Před vyhozením ze školy jsem do školy chodila jen pro to, abych udělala zkoušky a dostala do hlavy co nejvíce informací. Po vyhození ze školy (neoficiálním) jsem začala konečně do školy chodit ráda. Začala jsem více vnímat přednášky. Šlo o to, že jsem byla klidná a vyrovnaná, protože jsem už neměla co ztratit a o nic mi nešlo. Má mysl se začala chovat úplně jinak. Nebylo to úmyslně, spíše podvědomě. Když totiž člověku už o nic nejde, je všeobecně klidnější. To se dělo i u mě.
Mohla jsem toho nechat. ale zahodit tři roky studia? To jsem v cíli nechtěla.
Před neúspěchem jsem se honila za tím udělat zkoušky, ale v cíli to nebylo správné. V cíli by mělo jít o zlepšení a uvědomění si chyb, ne o úspěch.
Tak jsem zapomínala na věci, z kterých člověk má radost. Na to zastavit. Podívat se kolem sebe. Oddechnout. Zpomalit. Cestu jsem si zkrátka vůbec neužívala. V cíli mě to přestalo i bavit.
Až po té, co jsem už byla vyhozená a neměla co ztratit, protože jsem to už ztratila. Až po této chybě, jsem si uvědomila, že jde o mno více, než o honbu za titulem. Že jde o to, co děláme, o tu cestu, která nás posouvá dále. To ale uvidíme až zpětně. V tu chvíli jsem byla naprosto zaslepená.
Na druhou stranu, kdyby se mi tato skutečnost s vyhozením ze školy nestala, tak bych se možná nikdy ze svých chyb nepoučila.
A TO NEJDŮLEŽITĚJŠÍ: JAK TATO SKUTEČNOST SOUVISÍ SE SPORTEM - S ULTRAMARATONEM A SPORTOVNÍM VÝKONEM?
Věci, skutečnosti, co se staly byli tou cestou. Cestou za něčím. A kdyby se to nestalo, tak se nikde neposunu. To právě neúspěch nás posouvá dále. Tak to je i ve sportu. Vždy bychom se měli zamyslet nad tím, co jsme udělali špatně? Kde mě tento neúspěch může posunout?
Nepřehnal(a) jsem to s tréninkem? Dělal(a) jsem věci dobře? Neudělal(a) jsem někde chybu? Jestli jsem ji udělal(a), tak kde?
Jde v cíli hlavně o to, aby vás to co děláte bavilo a naplňovalo. Bez toho to nejde. Ne vždy lze najít práci, v které to tak je. Na druhou stranu vždy má člověk volbu a záleží jen na něm, kterou cestou se vydá.
LIDI V DNEŠNÍ DOBĚ ZAJÍMAJÍ ÚSPĚCHY, VÝKONY, PENÍZE A FAKTA - ŽIJEME V ŠÍLENÉ DOBĚ
Lidé se stále za něčím honí. Není to špatně. Každý musíme mít svůj životní cíl a za tím si jít. Otázkou je za jakou cenu? Jakou cenu jsme schopni obětovat? Netvrdím, že peníze nejsou důležité. Na druhou stranu si lidé zapomínají užívat každodenní a úplně obyčejné okamžiky. Každý někde spěchá. Vstát. Utíkat do školy. Utíkat do práce. Učit se. Pracovat. Lidé nežijí. Bohužel většina lidí jen přežívá, pod návalem svých povinností se snaží být dokonalí. Ale nikdo nikdy nebudeme dokonalí. Ne že bych vám kazila iluze. Navíc dokonalost by byla nuda.
Položme si otázku, co budeme mít když budeme bohatí a úspěšní?
Budeme opravdu šťastní? Jaké budeme mít poté životní cíle?
Tuším, že bez cílů a cesty za nimi, nás budou určité věci za chvíli nudit.
Když se podíváme kolem sebe - vidíme slavné osobnosti, známé lidi. Každý máme nějaký vzor. Podívejte se ale jak některé z nic dopadly? Drogy, sex, alkohol, sebevraždy a podobně. Tyto skutečnosti jsou bohužel dílem dnešní hektické doby. Doby, kdy se za něčím honíme, ale jakmile to máte, začnete být nespokojení. A pak vám třeba stále něco schází - jako těm osobnostem, co sáhli po alkoholu. Není lepší mít cíl a jít si za ním. Mít hodnoty - tím myslím opravdové hodnoty, ne peníze a rozežraný život, ale věci, které nás dělají šťastnými? Zamysleme se na tímto.
CHYBU, KTEROU JSTE UDĚLALI, ZJISTÍTE AŽ ZPĚTNĚ, ALE UŽ JE POZDĚ.
JÍT DO TOHO ZNOVA S POUČENÍM, NEBO TO VZDÁT?
Budu nyní psát z vlastní zkušenosti. Těsně před státnicemi se mi ve třetím ročníku na vysoké škole stala nemilá věc. Vyhodili mě ze školy. Týden jsem nevěděla co dělat. V cíli ale nešlo o to, že jsem byla vyhozena. Více mě tížil fakt, že jsem nevěděla co dále. Nevěděla jsem co chci.
Chci tím říct, že věci které se stanou mají svůj důvod. Všechny zážitky, zkušenosti, úspěchy i neúspěchy, které zažijeme - ať už ve sportu, či mimo něj nás mají někde posunout.
Měla jsem dvě možnosti. Pokračovat nebo to zabalit. Uvažovala jsem o obou možnostech. Nakonec jsem si vybrala možnost pokračovat. Nevzdala jsem to. Škola mě předtím, než mě vyhodili - hlavně ve třetím ročníku moc nebavila. Začala jsem ztrácet pointu toho, proč to vlastně dělám. Cítila jsem se vyčerpaná, utahaná a znechucená.
KDYBY MĚ NEVYHODILI, ASI BYCH NEZJISTILA O CO PŘICHÁZÍM, MOHLA JSEM SI UVĚDOMIT SVÉ CHYBY A POUČIT SE
Ironií je, že mě škola opět začala bavit, až když jsem byla neoficiálně vyhozena a přibližně tak po týdnu nic nedělání, kdy jsem se musela vzpamatovat a nějak se sebrat a dát se dohromady.
Najednou už nešlo o to udělat zkoušku, někde se dostat a postoupit dále. Už šlo o něco jiného.
VŠECHNO BYLO O MYŠLENÍ - NYNÍ UŽ NEŠLO O CÍL, ALE O CESTU
Před vyhozením ze školy jsem do školy chodila jen pro to, abych udělala zkoušky a dostala do hlavy co nejvíce informací. Po vyhození ze školy (neoficiálním) jsem začala konečně do školy chodit ráda. Začala jsem více vnímat přednášky. Šlo o to, že jsem byla klidná a vyrovnaná, protože jsem už neměla co ztratit a o nic mi nešlo. Má mysl se začala chovat úplně jinak. Nebylo to úmyslně, spíše podvědomě. Když totiž člověku už o nic nejde, je všeobecně klidnější. To se dělo i u mě.
Mohla jsem toho nechat. ale zahodit tři roky studia? To jsem v cíli nechtěla.
Před neúspěchem jsem se honila za tím udělat zkoušky, ale v cíli to nebylo správné. V cíli by mělo jít o zlepšení a uvědomění si chyb, ne o úspěch.
Tak jsem zapomínala na věci, z kterých člověk má radost. Na to zastavit. Podívat se kolem sebe. Oddechnout. Zpomalit. Cestu jsem si zkrátka vůbec neužívala. V cíli mě to přestalo i bavit.
Až po té, co jsem už byla vyhozená a neměla co ztratit, protože jsem to už ztratila. Až po této chybě, jsem si uvědomila, že jde o mno více, než o honbu za titulem. Že jde o to, co děláme, o tu cestu, která nás posouvá dále. To ale uvidíme až zpětně. V tu chvíli jsem byla naprosto zaslepená.
Na druhou stranu, kdyby se mi tato skutečnost s vyhozením ze školy nestala, tak bych se možná nikdy ze svých chyb nepoučila.
A TO NEJDŮLEŽITĚJŠÍ: JAK TATO SKUTEČNOST SOUVISÍ SE SPORTEM - S ULTRAMARATONEM A SPORTOVNÍM VÝKONEM?
Věci, skutečnosti, co se staly byli tou cestou. Cestou za něčím. A kdyby se to nestalo, tak se nikde neposunu. To právě neúspěch nás posouvá dále. Tak to je i ve sportu. Vždy bychom se měli zamyslet nad tím, co jsme udělali špatně? Kde mě tento neúspěch může posunout?
Nepřehnal(a) jsem to s tréninkem? Dělal(a) jsem věci dobře? Neudělal(a) jsem někde chybu? Jestli jsem ji udělal(a), tak kde?
Jde v cíli hlavně o to, aby vás to co děláte bavilo a naplňovalo. Bez toho to nejde. Ne vždy lze najít práci, v které to tak je. Na druhou stranu vždy má člověk volbu a záleží jen na něm, kterou cestou se vydá.
Kraul s Totálním plaváním
aneb jak se naučit plavat jako ryba. Neběháš… Plaveš! V předchozím příspěvku byly k přečtení informace o mých běžeckých problémech tento podzim. Jednoduše – noha špatná, běhat nejde. Konečně přišla ta chvíle se také věnovat jinému sportuPokračovat ve čtení
5 Random Things I Did This Weekend
I have now had two weekends at home in a row! And both of them had mostly great weather. Here’s what we were up to the last few days. 1) Accuracy Testing on the 4iiii Precision Dual-Leg Thursday I got … Read More Here →